5 Tdo 534/2017-61
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o
dovolání, které podal obviněný Ing. R. S. proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 8 To 286/2016, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 45/2013, t a
k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j í jednak usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 8 To 286/2016, a jednak jemu
předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 2016, sp. zn.
3 T 45/2013.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také všechna další
rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 3 T
45/2013, byl pod bodem I. ve výroku o vině obviněný Ing. R. S. uznán vinným
trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3
zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009
(dále jen ve zkratce „tr. zák.“). Ten byl spatřován ve stručnosti v tom, že
obviněný jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti MED-MEDIA, spol.
s r. o., se sídlem v Brně, za situace, kdy se tato obchodní společnost již
nejméně od 1. 1. 2008 fakticky nacházela v předlužení, převedl za výrazně
nevýhodných podmínek většinu jejího majetku na obchodní společnost XPool, a.
s., se sídlem v Praze 1, přičemž takto učinil v úmyslu převést výdělečnou část
podnikání a obchodní společnost MED-MEDIA, spol. s r. o., přivést k faktickému
úpadku. Obviněný tedy nejdříve dne 3. 6. 2008 prodal za cenu ve výši 1 394 041
Kč výpočetní techniku, nábytek a jiný majetek, přičemž za tyto věci bylo řádně
zaplaceno, následně pak dne 10. 12. 2008 prodal jedinou fakticky výnosnou
součást majetku, a to projekty Medipool a Profipool a ochranné známky k nim za
cenu ve výši 1 938 656 Kč, tento prodej však okamžitě nevyfakturoval a úmyslně
otálel s fakturací, následně si v období leden až září 2009 prodané výrobní
prostředky zpět pronajal a používal je k podnikání tak jako doposud s tím, že
obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., nabíhalo vysoké dlužné nájemné,
poté v měsíci květnu 2009, když dlužné nájemné nabylo výše srovnatelné s cenou,
za kterou byly věci předtím prodány, obviněný vydal fakturu a provedl úhradu
vzájemným započtením, následně si obchodní společnost MED-MEDIA, spol. s r. o.,
výrobní prostředky i nadále pronajímala a z prostředků, které měla obchodní
společnost XPool, a. s., za nájem obdržet, odkoupila od obchodní společnosti
MED-MEDIA, spol. s r. o., další majetek, v důsledku toho získala obchodní
společnost XPool, a. s., část majetku a služby obchodní společnosti MED-MEDIA,
spol. s r. o., fakticky bezúplatně, čímž obviněný vyvedl z obchodní společnosti
MED-MEDIA, spol. s r. o., majetek v hodnotě 4 065 904 Kč s úmyslem zmenšit
majetek této obchodní společnosti předtím, než se tato ocitne v insolvenci, a
poškodit insolvenční věřitele, jimž způsobil škodu ve výši nejméně 4 065 904
Kč. Obviněný tedy částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil část
svého majetku, a způsobil tak značnou škodu.
2. Týmž rozsudkem byl dále pod bodem II. ve výroku o vině obviněný Ing.
R. S. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. Ten byl spatřován ve
stručnosti v tom, že obviněný jako jediný jednatel a společník obchodní
společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., za období od 1. 7. 2008 do 30. 11. 2009
neodvedl předepsané pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti za zaměstnance, přestože byly sráženy z jejich hrubé
mzdy, čímž vznikla poškozené Pražské správě sociálního zabezpečení pohledávka
ve výši 400 877 Kč, dále za toto období neodvedl úhrn sražených záloh na daň z
příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za zaměstnance,
přestože byly sráženy z jejich hrubé mzdy, čímž vznikla poškozené České
republice pohledávka ve výši 427 742 Kč, a dále za jednotlivá období neodvedl
předepsané pojistné na zdravotní pojištění za své zaměstnance, přestože bylo
sráženo z jejich hrubé mzdy, čímž vznikla poškozeným zdravotním pojišťovnám
pohledávka v celkové výši 175 479 Kč. Obviněný tímto svým jednáním způsobil
vznik pohledávek v celkové výši 1 004 098 Kč. Obviněný tedy jako plátce ve
větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost odvést za poplatníka daň,
pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti.
3. Pod bodem III. ve výroku o vině tohoto rozsudku byl obviněný Ing. R.
S. uznán vinným také trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1,
3 tr. zák. Ten byl spatřován ve stručnosti v tom, že obviněný jako jediný
jednatel a společník obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., přestože si
byl vědom toho, že tato obchodní společnost byla ke dni 1. 1. 2008 v
předlužení, a i když věděl, že není schopna hradit své splatné závazky a že se
jí patrně nepodaří uspokojit všechny stávající věřitele, v období od ledna 2008
do 14. 12. 2009 při hrazení závazků postupoval vůči věřitelům selektivně, když
v průměru uspokojil věřitele z řad dodavatelů a bank ze 63,4 %, přitom však
většinu věřitelů uspokojoval plně a naopak dva věřitele – obchodní společnost
EUROPLAKAT, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8, a obchodní společnost
Československá obchodní banka, a. s., se sídlem v Praze 5, neuspokojil vůbec,
celkem tak tímto jednáním poškodil tyto věřitele o částku ve výši nejméně 4 747
032 Kč. Obviněný tedy jako dlužník, který není schopen plnit své splatné
závazky, částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodnil jiného
věřitele, a způsobil tímto činem značnou škodu.
4. Tímto rozsudkem byl pod bodem IV. ve výroku o vině obviněný Ing. R.
S. uznán vinným též trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák.
dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Ten byl
spatřován ve stručnosti v tom, že obviněný jako jediný jednatel a společník
obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., přestože si byl vědom toho, že
tato obchodní společnost je silně předlužena a navíc jsou z ní za nevýhodných
podmínek vyváděny výrobní prostředky, v důsledku čehož nebudou moci být
uhrazeny všechny závazky, zadával nové objednávky zboží a služeb od externích
dodavatelů, aby obchodní společnost mohla pokračovat v odběru zboží a služeb na
základě dlouhodobých smluv, obviněný přitom úmyslně udržoval stav, kdy nové
objednávky byly činěny bez toho, aby příslušní dodavatelé byli vyrozuměni o
špatném stavu obchodní společnosti a o vysoké míře rizika, že faktury za
objednané věci a služby nebudou uhrazeny, neučinil žádné kroky k tomu, aby
dodavatelé byli pravdivě informováni, tedy zatajil před nimi důležitou
skutečnost, přestože si byl vědom, že takovým jednáním může způsobit škodu, s
jejím případným vznikem byl srozuměn, přičemž plánovitým neuhrazením objednávek
podaných v době, kdy obviněný již měl v úmyslu ukončit podnikání vysoce
zadlužené obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., vznikla poškozeným
subjektům škoda v celkové výši 2 143 664,55 Kč a dále se pokusil způsobit škodu
ve výši 357 000 Kč. Obviněný tedy jednak ke škodě cizího majetku sebe obohatil
tím, že zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil takovým činem značnou škodu a
jednak se dopustil jednání pro obchodní společnost nebezpečného, které
bezprostředně směřovalo k tomu, aby se ke škodě cizího majetku obohatil tím, že
zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem škodu nikoli malou, a to
v úmyslu spáchat trestný čin, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.
5. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
3 roků, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. za podmínek § 58 odst.
1 a § 60 odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za
současného vyslovení dohledu. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního
orgánu obchodních společností na dobu 5 let. Postupem podle § 229 odst. 1 tr.
řádu bylo rozhodnuto též o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody
tak, že všichni poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak
obviněný a jednak poškozená obchodní společnost EUROPLAKAT, spol. s r. o. O
obou odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2016, sp.
zn. 8 To 286/2016, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného
7. Obviněný Ing. R. S. podal prostřednictvím svého obhájce proti
citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. Pokud jde o první z
nich, obviněný zde vytkl, že o jeho odvolání bylo rozhodnuto dne 25. 10. 2016
ve veřejném zasedání odvolacího soudu, jemuž nebyl přítomen a ani nebyl o jeho
konání řádně vyrozuměn, přičemž ze zdravotních důvodů požádal o jeho odročení.
Jak dále obviněný zdůraznil, ačkoli se zásilka s vyrozuměním o veřejném
zasedání vrátila odvolacímu soudu, ten ji nevyvěsil na úřední desce, přičemž
obviněný informoval soud o tom, že se bude po dobu pracovní neschopnosti
zdržovat na jiné adrese, přesto mu vyrozumění nebylo doručeno na tuto adresu.
8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný
uvedl následující. Pokud jde o výrok o vině pod bodem I. v rozsudku soudu
prvního stupně, podle obviněného skutková zjištění nevyjadřují naplnění znaku
skutkové podstaty spočívajícího v rozsahu škody, neboť soud nezjišťoval, jaká
byla reálná hodnota zcizeného majetku, a chybí zjištění, o jakou částku mělo
být zkráceno uspokojení pohledávek věřitelů zcizením tohoto majetku. Podle
přesvědčení obviněného není zřejmé, jaké konkrétní majetkové hodnoty tvořily
projekty Medipool a Profipool, a soud se nezabýval otázkou, zda obchodní
společnost MED-MEDIA, spol. s r. o., byla vlastníkem ochranné známky a těchto
projektů. V tom obviněný spatřuje extrémní rozpor ve skutkových zjištěních.
Dále obviněný namítl opomenutí důkazu spočívajícího v posudku znalce, z něhož
vyplývá, že vlastníkem průmyslových práv byla obchodní společnost CARD LINE, s.
r. o. Obviněný považuje závěr soudů o způsobení škody ve výši nejméně 4 065 904
Kč za nesprávný a takový závěr nevyplývá ze skutkové věty výroku o vině,
přičemž vzájemné započtení pohledávek může představovat trestný čin
zvýhodňování věřitele, který je speciální k trestnému činu poškozování věřitele.
9. Ve vztahu k bodu II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně
obviněný vytkl, že ve skutkových zjištěních není uvedeno, za jaké konkrétní
zaměstnance nesplnil povinnost odvést povinnou platbu, a skutek tak nevykazuje
všechny znaky daného trestného činu. Podle jeho názoru ohledně Pražské správy
sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky byla v
rozsudku uvedena vyšší škoda, než jakou uplatnily tyto poškozené ve svých
nárocích na náhradu škody, přičemž chybí odůvodnění rozsahu neodvedených záloh
na daň z příjmů fyzických osob. Obviněný zde shledal extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
10. Ke skutku uvedenému pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně obviněný namítl, že podle právní i skutkové věty tohoto výroku
způsobil značnou škodu, ačkoli byl uznán vinným trestným činem zvýhodňování
věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák., kde je znakem způsobení škody
velkého rozsahu. Podle obviněného ve skutkových zjištěních chybí konkretizace
částky, jaké se dostalo zvýhodněným věřitelům, i částky, která by jim náležela
při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl
představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni, a obviněný zde
odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo
242/2004, publikované pod č. 6/2005 Sb. rozh. tr. Jak dále obviněný zdůraznil,
soud nevzal v úvahu, že míra uspokojení pohledávek by byla nižší než 63,4 %,
kdyby se plnění poskytnuté zvýhodněným věřitelům poměrně rozdělovalo i oběma
poškozeným, jejichž pohledávky nebyly uspokojeny vůbec.
11. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, podle názoru obviněného ze skutkových zjištění nevyplývá,
že by se poškození jakkoli zajímali o ekonomickou situaci obchodní společnosti
MED-MEDIA, spol. s r. o. Přitom všichni poškození poskytovali plnění v rámci
podnikatelského rizika, které považovali za přijatelné, a objednané plnění
souviselo s obvyklou a dlouhodobou podnikatelskou činností zmíněné obchodní
společnosti, nijak se nevymykalo z jejího rámce svým rozsahem ani obsahem a
bylo použito k takové činnosti, i když nakonec nepřineslo očekávaný výnos.
Podle obviněného tedy neexistuje příčinná souvislost mezi zamlčením ekonomické
situace obchodní společnosti a majetkovými dispozicemi poškozených. To, zda
bylo reálné očekávat, že se podaří dosáhnout dostatečných výnosů k pokrytí
nákladů a k zaplacení dluhů, považuje obviněný z hlediska objektivní stránky
skutkové podstaty trestného činu podvodu za právně irelevantní. Namítl také
nepřesné uvedení majetkových dispozic učiněných poškozenými v důsledku jednání
obviněného, když podle mínění obviněného popis skutku obsahuje pouze výčet
neuhrazených faktur, a obviněný zde shledal i rozpor mezi právním posouzením
skutku vyjádřeným ve výrokové části rozsudku a v jeho odůvodnění, neboť není
zřejmé, zda jednáním obviněného byl naplněn znak „uvést někoho v omyl“ nebo
„zamlčet podstatné skutečnosti“.
12. Proto závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal mu věc k novému projednání
a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
13. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. R.
S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního
zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
řádu, podle státní zástupkyně z usnesení odvolacího soudu (viz jeho s. 10)
vyplývá, že zaslal vyrozumění obviněného o konání odročeného veřejného zasedání
nařízeného na den 25. 10. 2016 spolu s vyhověním jeho žádosti o ustanovení
nového obhájce, o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 21. 9. 2016 a s
výzvou k předložení potvrzení o pracovní neschopnosti, přičemž tyto dokumenty
doručoval obviněnému na adresu uvedenou v jeho posledním podání. Na tuto výzvu
pak sám obviněný odpověděl a současně odvolacímu soudu sdělil, že po dobu své
pracovní neschopnosti se bude zdržovat na jiné adrese. Podle názoru státní
zástupkyně se tedy obviněný dozvěděl o konání veřejného zasedání ještě před
tím, než odvolacímu soudu oznámil jinou adresu, a tudíž nemohlo dojít k
porušení ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání. Současně se státní
zástupkyně neztotožnila s námitkou obviněného, že odvolací soud nevyvěsil
vyrozumění o veřejném zasedání na úřední desce soudu, a zmínila usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 805/2011, podle něhož se
doručování podle § 50l odst. 1 o. s. ř. týká jen případů, když zákon výslovně
stanoví, že písemnost má být vyvěšena na úřední desce soudu, přičemž trestní
řád, nejde-li o řízení proti uprchlému, nepřipouští možnost doručování
písemnosti vyvěšením na úřední desce soudu.
14. Dále se státní zástupkyně vyjádřila k námitkám, které obviněný
podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve vztahu k
bodu I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně státní zástupkyně v
první řadě poukázala na nekonzistentnost a argumentační nepřesvědčivost
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o naplnění kvalifikačního
znaku spočívajícího ve způsobení značné škody, přičemž příslušné popisy skutků
postrádají výstižnější a konkrétnější formulace. Podle názoru státní zástupkyně
popis skutku právně kvalifikovaného podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. nevykazuje všechny zákonné znaky tohoto trestného činu, když vznikají
pochybnosti o celkové hodnotě zcizeného majetku, a tedy o rozsahu, v jakém
došlo ke zmaření – byť částečnému – uspokojení věřitelů. Soudy ve svých
rozhodnutích řádně nezdůvodnily, proč tato část odsuzujícího výroku vymezuje
toliko konkrétní částky za prodej movitých věcí a práv k ochranné známce
obchodní společnosti XPool, a. s., a to v celkové výši 3 332 697 Kč, zatímco
zbývající částku ve výši 733 207 Kč, která představuje rozdíl mezi celkovou
hodnotou zcizeného majetku ve výši 4 065 904 Kč a částkou ve výši 3 332 697 Kč
tvořící součet inkasovaných cen za prodej výše specifikovaného majetku,
neuvedly v popisu skutku ani blíže nevysvětlily čeho, resp. kterého zcizeného
dlužníkova majetku se měla týkat. Tato nejasnost však podle státní zástupkyně
nemůže vést k důvodným pochybnostem ohledně naplnění znaku značné škody, když i
skutkovými zjištěními podložená částka ve výši 3 332 697 Kč mnohonásobně
převyšuje dosažení zákonné hranice značné škody. Státní zástupkyně
nepřisvědčila ani námitce obviněného, že se soudy nezabývaly otázkou, o kolik
více by mohli dostat věřitelé, pokud by došlo k prodeji zcizeného majetku v
insolvenčním či exekučním řízení, protože výsledky těchto řízení zahájených až
po dokonání daného trestného činu se mohou odrazit toliko ve způsobu rozhodnutí
o náhradě škody. Za neopodstatněnou považuje i námitku, kterou obviněný označil
vzájemné započtení pohledávek jako důvod pro vyloučení trestní odpovědnosti za
daný trestný čin, neboť zcizení lze provést na základě právního jednání v
úplatné či bezúplatné podobě. Pokud jde o určení výše škody, státní zástupkyně
ve svém vyjádření poukázala na rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr., přičemž o škodu ve výši odpovídající hodnotě vyvedeného majetku
dlužníka jde tehdy, když hodnota tohoto majetku je stejná či nižší než hodnota
pohledávek věřitelů, a takový závěr by musel být podpořen výsledky provedeného
dokazování, z něhož by vyplýval rozsah splatných pohledávek konkrétních
věřitelů obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o. Podle státní zástupkyně
by v této souvislosti nebyl vyloučen ani pokus daného trestného činu, jednal-li
by obviněný takto před splatností pohledávek, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007.
Pro závěr o zmaření
uspokojení věřitelů v příčinné souvislosti se zcizením již výše vyčíslené části
majetku obviněným provozované dlužnické obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s
r. o., neposkytují dosavadní skutková zjištění dostatečné podklady, neboť podle
názoru státní zástupkyně z nich nevyplývá, kteří konkrétní věřitelé měli být
jeho jednáním poškozeni a jaká byla výše jejich splatných pohledávek v
inkriminované době. Závěr soudu prvního stupně v tomto směru označila za
pochybný, neboť v roce 2008, kdy došlo ke zcizení části majetku a kdy měl být
daný trestný čin obviněného dokonán, ještě žádní insolvenční věřitelé
neexistovali, když úpadek obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., byl
zjištěn až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 96 INS
2033/2010, a na její majetek byl tímto rozhodnutím prohlášen konkurs. Státní
zástupkyně postrádá v napadených rozhodnutích konkrétní posouzení existence,
obsahu a rozsahu závazkových vztahů mezi obchodní společností MED-MEDIA, spol. s r. o., a jejími věřiteli v době spáchání trestného činu a v této souvislosti
poukázala na rozhodnutí pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr. Jak dále státní zástupkyně
zdůraznila, soudy nižších stupňů nerozlišují mezi věřitelem a insolvenčním
věřitelem a výrok o vině je zavádějící, i pokud soud prvního stupně
konstatoval, že obviněný prodal fakticky jedinou výnosnou část majetku obchodní
společnosti, ale soud už neobjasnil, proč v právní větě použil alternativu
spočívající v částečném zmaření uspokojení věřitele.
15. Námitky obviněného k výroku o vině pod bodem II. v rozsudku soudu
prvního stupně shledala státní zástupkyně jako obecné a založené na
argumentech, které neodpovídají dovolacímu důvodu. Jak dále upozornila,
úpadkový stav plátce nebyl znakem trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák.,
a na tuto trestní věc tak nelze vztáhnout judikaturu, podle níž v případě
insolvence zaměstnavatele, za které by zvýhodnil jiného věřitele zaplacením
jeho pohledávky v úmyslu zmařit tím uspokojení pohledávek spočívajících v
povinnosti odvádět za zaměstnance zálohy na daň z příjmu, pojistné na zdravotní
pojištění, pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, by bylo namístě posoudit jednání obviněného jako trestný čin
zvýhodnění věřitele.
16. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem III. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupkyně přisvědčila námitkám
obviněného a upozornila, že do 31. 12. 2009 přicházela trestní odpovědnost za
daný trestný čin v úvahu jen tehdy, pokud se dlužník ocitl v úpadku ve formě
insolvence. Ztotožnila se i s tou námitkou obviněného, v níž vytkl, že byl
uznán vinným spácháním trestného činu podle nejpřísnější kvalifikované skutkové
podstaty, ačkoli skutková zjištění k otázce výše škody jednoznačně svědčí o
možnosti naplnit spáchaným skutkem pouze skutkovou podstatu podle § 256a odst.
1, 2 tr. zák. spojenou s následkem v podobě značné škody. Současně podle státní
zástupkyně skutková zjištění nesvědčí o tom, že by obviněný jako jednatel v
inkriminovaném období nebyl vůbec schopen uspokojovat splatné pohledávky
věřitelů, a že by proto byl insolventní. Poukázala také na nesprávné posouzení
výše způsobené škody, když ji soud stanovil toliko procentuální výší pohledávek
dotčených poškozených věřitelů, a odkázala na rozhodnutí uveřejněné pod č.
6/2005-III Sb. rozh. tr.
17. Konečně k výroku o vině pod bodem IV. v rozsudku soudu prvního
stupně státní zástupkyně pouze uvedla, že poškození dodrželi potřebnou míru
opatrnosti v rámci běžného obchodního styku, takže jim nelze vyčítat, že
spoléhali na zachování důvěry mezi obchodními partnery.
18. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud částečně zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, a to pokud
jím bylo zamítnuto odvolání obviněného Ing. R. S. podané proti výroku o vině
trestnými činy poškozování věřitele a zvýhodňování věřitele, a dále aby zrušil
jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body I.
a III., jimiž byl obviněný uznán vinným uvedenými trestnými činy, dále ve
výroku o trestu a v navazujícím výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným
obchodním společnostem EUROPLAKAT, spol. s r. o., a ČSOB, a. s. Státní
zástupkyně dále navrhla zrušit také další rozhodnutí obsahově navazující na
zrušené části citovaných rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde
jejich zrušením, pozbydou podkladu, a přikázat soudu prvního stupně věc v
potřebném rozsahu k novému projednání a rozhodnutí.
19. Obviněný na toto vyjádření státní zástupkyně, které mu bylo zasláno,
nijak nereagoval.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
21. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. R. S. opřel své dovolání
o ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. První z těchto
dovolacích důvodů je naplněn, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti
obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Druhý z nich je dán,
když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konečně poslední dovolací důvod lze
dovodit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 2 písm. a) až k) tr. řádu.
22. Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost
a odůvodněnost napadeného usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející
řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Po přezkoumání dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné a usnesení
odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nemohou
obstát.
b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
23. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval těmi dovolacími námitkami, které
obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.
Jeho podstata spočívá v tom, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení
nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho
přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu,
aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v
jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před
soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je
obžaloba založena. Odlišné požadavky stanoví trestní řád na přítomnost
obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. řádu), které je těžištěm a
vyvrcholením procesu dokazování, a na jeho přítomnost ve veřejném zasedání (§
232 a násl. tr. řádu).
24. Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d)
tr. řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti
obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především
porušením ustanovení § 263 odst. 4 tr. řádu, podle něhož lze konat veřejné
zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na
svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, jen tehdy,
jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se vzdává účasti ve veřejném zasedání.
Přítomnost obviněného ve veřejném zasedání z hlediska citovaného dovolacího
důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat
obviněného k takovému veřejnému zasedání, a tím dal jednoznačně najevo, že v
jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní
právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), je třeba umožnit obviněnému
účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně
projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou
neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými
důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se
veřejného zasedání.
25. Podle názoru obviněného byl dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. d) tr. řádu naplněn tím, že mu bylo odepřeno právo zúčastnit se veřejného
zasedání odvolacího soudu, neboť nebyl řádně vyrozuměn o jeho konání, ačkoli
informoval soud o tom, že po dobu pracovní neschopnosti se bude zdržovat na
jiné adrese, a současně požádal ze zdravotních důvodů o jeho odročení. Dále
obviněný spatřoval citovaný dovolací důvod v postupu odvolacího soudu, který
nevyvěsil na úřední desce vyrozumění obviněného o veřejném zasedání, když se mu
vrátila jako nedoručená zásilka obsahující toto vyrozumění.
26. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud dal v projednávané
věci jednoznačně najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného ve veřejném
zasedání za nutnou a počítá i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho
nepřítomnosti. K veřejnému zasedání ho tedy nepředvolával, ale obviněného jen
vyrozuměl o jeho konání. Tato skutečnost však vyplývá pouze z protokolu o
veřejném zasedání ze dne 25. 10. 2016, podle něhož lhůta k přípravě k veřejnému
zasedání od doručení vyrozumění byla zachována a obviněný se dozvěděl o jeho
konání (viz č. l. 3633 trestního spisu), a dále z obsahu samotného dovolání
obviněného, podle kterého mu bylo vyrozumění o veřejném zasedání odvolacího
soudu konaném dne 25. 10. 2016 doručováno (viz jeho s. 2). Nicméně Nejvyšší
soud nemohl pominout to, že v trestním spise chybí tzv. doručenka jako doklad
potvrzující doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu
obviněnému, na základě kterého by bylo možné ověřit, zda a na jakou adresu
odvolací soud zaslal vyrozumění o konání veřejného zasedání obviněnému a jestli
se tak stalo dříve, než odvolací soud obdržel jeho dopis ze dne 17. 10. 2016
(viz č. l. 3626 a 3627 trestního spisu), v němž obviněný zaslal lékařskou
propustku ze dne 21. 9. 2016 a ze dne 4. 10. 2016 a současně odvolacímu soudu
sdělil, že se po dobu své pracovní neschopnosti bude zdržovat na jiné adrese. S
přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem má proto Nejvyšší soud důvodné
pochybnosti o tom, zda odvolací soud řádně a včas vyrozuměl obviněného o konání
veřejného zasedání o jeho odvolání.
27. Na druhé straně se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou obviněného,
podle níž měl odvolací soud vyvěsit vyrozumění o konání veřejného zasedání na
úřední desce soudu, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7.
2011, sp. zn. 7 Tdo 805/2011 (publikované pod č. T 1418. v sešitě 79 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H.
Beck, Praha 2011). Jak ovšem vyplývá ze závěrů tohoto usnesení Nejvyššího
soudu, nejde-li o řízení proti uprchlému (§ 306 odst. 2 tr. řádu), trestní řád
v ustanoveních o doručování (§ 62 až § 64a tr. řádu) nepřipouští možnost
doručování písemnosti jejím vyvěšením na úřední desce soudu, a proto takovou
možnost nelze uplatnit ani s ohledem na ustanovení § 63 odst. 1 tr. řádu a §
50l o. s. ř. Proto nelze považovat za vadu řízení, která by zakládala dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jestliže odvolací soud
neuveřejnil vyrozumění obviněného o veřejném zasedání na úřední desce soudu.
28. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že odvolací soud zatížil řízení
procesními vadami spočívajícími v nikoli řádném doručení vyrozumění obviněného
o veřejném zasedání a v jeho konání i přes omluvu obviněného doloženou jeho
onemocněním, aniž bylo vyhověno žádosti obviněného o odročení veřejného
zasedání. To odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
d) tr. řádu, protože bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného ve
veřejném zasedání.
c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
29. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění neposkytují dostatečný věcný podklad pro právní závěr, zda je
stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně
to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za
situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
1. K trestnému činu poškozování věřitele
30. Nejvyšší soud především připomíná, že trestného činu poškozování
věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo i jen částečně
zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil,
učinil neupotřebitelnou nebo odstranil část svého majetku, předstíral nebo
uznal neexistující právo nebo závazek, svůj majetek zdánlivě zmenšoval nebo v
řízení před soudem odmítl splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém
majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou byl oprávněn jednat, nebo
uvedl v takovém prohlášení nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Znak
objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající v
„částečném zmaření uspokojení svého věřitele“ byl naplněn tehdy, když dlužník
svým jednáním omezil možnost věřitele dosáhnout uspokojení jeho pohledávky. Uspokojením pohledávky věřitele se rozumělo poskytnutí takového plnění ve
prospěch věřitele, které bylo obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a
dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto vztahu. Takové jednání před splatností
pohledávky mohlo být pokusem nebo přípravou k tomuto trestnému činu. Uvedený
trestný čin byl dokonán, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či
jiných jednání uvedených v § 256 odst. 1 tr. zák. již nebyl schopen poskytnout
věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu
a už neměl vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než
z dlužníkova majetku. Jednání podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. představovalo zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by mohl věřitel
uspokojit svou pohledávku. Šlo o snížení skutečné (nikoli jen účetní) hodnoty
majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by
bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným
převodem, prodejem apod. Dlužník zcizil svůj majetek nebo jeho část, když jej
převedl na jinou osobu např. prodejem s následným utracením získaných peněz,
darováním, postoupením pohledávky apod. Šlo tedy o úkon (nebo několik na sebe
navazujících úkonů), jímž dlužník v konečném důsledku neobdržel za zcizenou
majetkovou hodnotu do svého majetku použitelného k uspokojení pohledávky
věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou k tomuto účelu. Zcizení části svého
majetku mohlo spočívat např. v některých pochybných převodech majetku nebo v
jiných dispozicích, které se navenek mohly jevit jako provedené v souladu s
pravidly hospodaření a nebylo možné je bez dalšího považovat za protiprávní,
ale ve svém důsledku poškozovaly majetek dlužníka. Mohlo jít též o prodej
určité majetkové hodnoty za ekonomicky nevýhodnou nízkou cenu nebo naopak nákup
„bezcenných“ majetkových hodnot (například cenných papírů) za vysokou cenu,
poskytnutí různých neúročených „záloh“ na budoucí nejisté plnění. Šlo o
skutečné odčerpání majetku dlužníka použitelného k uhrazení jeho závazků vůči
jiným osobám. Značnou škodou ve smyslu § 256 odst. 3 tr. zák. se rozuměla podle
§ 89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Škodu zde
představovala hodnota zmařené pohledávky věřitele, resp.
té její neuspokojené
části, kterou by bylo možné uspokojit, kdyby si pachatel nepočínal způsobem
podle § 256 odst. 1 tr. zák. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1545 až 1548).
31. Obviněný Ing. R. S. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu ve vztahu ke skutku pod bodem I. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně zpochybnil naplnění znaku objektivní stránky
skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm.
a), odst. 3 tr. zák., konkrétně výši škody, přičemž podle jeho názoru vzájemné
započtení pohledávek může být trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a
tr. zák., který je ve vztahu speciality k trestnému činu poškozování věřitele.
32. Pokud jde o první z námitek obviněného, Nejvyšší soud připomíná, že
škodu představovala hodnota zcizeného majetku dlužníka, který by bylo možné
použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů. Tato škoda odpovídá výši
pohledávek, jejichž uspokojení bylo zmařeno, jen tehdy, je-li hodnota uvedeného
majetku dlužníka stejná nebo vyšší (viz rozhodnutí uveřejněné pod č.
36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Soudy nižších stupňů proto měly vycházet z reálné
hodnoty tohoto majetku obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., a
jestliže tak neučinily, jsou zde důvodné pochybnosti nejen o celkové hodnotě
zcizeného majetku, ale též o rozsahu, v jakém došlo ke zmaření – byť k
částečnému – uspokojení pohledávek věřitelů jmenované obchodní společnosti. Ze
skutkové věty ani z odůvodnění rozsudku ovšem není zřejmé, jak soud prvního
stupně dospěl k částce ve výši 4 065 904 Kč, která podle jeho názoru vyplývá ze
znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové (viz s. 24 a 26 odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně), odvolací soud pak toto zjištění soudu prvního stupně
potvrdil, protože podle něj nevznikají žádné pochybnosti o výši zmíněné částky
(viz s. 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Navíc podle názoru Nejvyššího
soudu pro náležité objasnění existence a výše způsobeného škodlivého následku
bylo nezbytné, aby se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly s tím, jaké
vůbec byly závazkové vztahy obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., (k
tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.) a není zřejmé ani
to, které konkrétní věřitele obviněný poškodil a v jaké výši byly jejich
pohledávky. Tato konkretizace v popisu skutku ve výroku o vině zcela chybí.
33. Nejvyšší soud sice souhlasí s názorem obviněného, podle něhož
trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. byl ve vztahu
speciality k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. Ze
skutkových zjištění soudů nižších stupňů ovšem nijak nevyplývá, že by obviněný
zcizením majetku obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., za kterou
jednal jako za dlužníka, zvýhodňoval nějakého konkrétního (jiného) věřitele a
že by jmenovaná obchodní společnost byla v úpadku ve formě insolvence, jak bude
uvedeno dále pod bodem 44. tohoto usnesení. Proto zatím nepřichází v úvahu
právní posouzení skutku pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně jako trestného činu zvýhodňování věřitele.
34. Pokud jde o další námitky obviněného ve vztahu k tomuto skutku,
Nejvyšší soud jim nepřiznal relevanci, neboť nespadají pod žádný z uplatněných
ani jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu. Nejvyšší soud proto
pouze ve stručnosti uvádí, že otázkou, zda obchodní společnost MED-MEDIA, spol.
s r. o., byla vlastníkem ochranné známky a projektů, se zabýval odvolací soud a
na s. 16 svého usnesení uvedl, že byl proveden důkaz smlouvou o převodu
ochranných známek, podle které vlastnictví přešlo z obchodní společnosti
MED-MEDIA, spol. s r. o., na obchodní společnost XPool, a. s. Pokud jde o
námitku opomenutého důkazu, soud prvního stupně dal stranám k nahlédnutí
znalecký posudek znalce JUDr. Aleše Zábrše, jak vyplývá ze s. 21 odůvodnění
jeho rozsudku, přičemž podle konstatování odvolacího soudu byly provedeny
všechny potřebné důkazy (viz s. 12 jeho usnesení).
35. Nejvyšší soud tedy shledal důvodnými námitky obviněného, jimiž
zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., který měl obviněný spáchat
skutkem pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
2. K trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
36. K tomuto trestnému činu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 147
odst. 1 tr. zák. se jej dopustil ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu
nesplnil svoji zákonnou povinnost odvést za poplatníka daň, pojistné na
sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti. Nesplněním zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální
zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti se tedy rozumělo neodvedení těch z uvedených plateb, resp. jejich
částí, které byl povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé
činnosti a z funkčních požitků, zaměstnavatelem (plátcem), jenž mu je srazil
při výplatě mzdy nebo platu. Pokud šlo o větší rozsah nesplnění uvedené zákonné
povinnosti, nebylo sice možné přímo použít vykládací pravidlo uvedené v § 89
odst. 11 tr. zák., ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde
neměla žádný význam, bylo třeba tento pojem vykládat tak, že šlo o rozsah
odpovídající peněžní částce ve výši nejméně 50 000 Kč. Částky za jednotlivé
platby bylo možné sčítat a dospět tak k celkovému rozsahu nesplnění uvedené
zákonné povinnosti. Vyjádřením správce daně či jiné platby (finančního úřadu,
správy sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovny) o výši neodvedené platby
nebyl soud vázán při posouzení, zda došlo k nesplnění uvedené zákonné
povinnosti ve větším rozsahu, a zda tedy šlo o trestný čin. Trestní odpovědnost
za trestný čin podle § 147 tr. zák. bylo možné vyvozovat proti příslušné
odpovědné osobě jen tehdy, jestliže zaměstnavatel skutečně srazil svým
zaměstnancům z jejich hrubých mezd (platů) příslušné částky zálohy na daň z
příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení
včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a neodvedl je, tj. pokud měl
dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na
jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně (viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Kdyby tomu tak nebylo a
zaměstnavatel měl k dispozici jen peníze postačující na vyplacení čistých mezd
(platů) zaměstnancům, takže po jejich vyplacení by mu již nezbylo na odvedení
odpovídajících částek daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a
pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, nemohl by se dopustit trestného činu podle § 147 tr. zák. Neměl-
li však zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných plateb
v plné výši (byl-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své
závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd (platů) svých
zaměstnanců a úhrady plateb svým obchodním partnerům. V takovém případě by měl
přiměřeně snížit vyplacené mzdy (platy) a odvést za své zaměstnance alespoň
část uvedených plateb (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl.
6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 900 až 907).
37. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zaměstnanci, za něž nebyly
platby daně a pojistného odvedeny, nejsou poškozenými a jejich konkretizace
není znakem skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 tr. zák. Poškozenými subjekty jsou v tomto případě
Pražská správa sociálního zabezpečení, Česká republika a jednotlivé zdravotní
pojišťovny, které jsou specifikovány ve skutkové větě ve výroku o vině pod
bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto nemohl
akceptovat námitku obviněného, v níž vytkl chybějící výčet zaměstnanců v popisu
tohoto skutku. Totéž platí o jeho tvrzení, že ve vztahu k Pražské správě
sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky byl
uznán vinným za způsobení vyšší škody, než jakou tyto poškozené vyčíslily v
uplatněných nárocích na náhradu škody, a že ohledně rozsahu neodvedených záloh
na daň z příjmů fyzických osob chybí odůvodnění. Výše náhrady škody požadovaná
poškozenými se totiž nemusí shodovat s výší skutečně způsobené škody, kterou
zjistil soud v dané trestní věci a která má význam pro rozsah spáchaného
trestného činu. Současně Nejvyšší soud shledal odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně ohledně rozsahu neodvedených záloh na daň z příjmů fyzických
osob jako dostatečné.
38. K další námitce, jejímž prostřednictvím obviněný poukázal na
existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky
provedeného dokazování, Nejvyšší soud připomíná výše uvedenou podstatu hmotně
právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jemuž
zmíněné tvrzení obviněného neodpovídá. Navíc obviněný nijak blíže nevymezil
takový rozpor, tj. mezi kterým konkrétním skutkovým zjištěním a jakým důkazem
je údajný rozpor, a už vůbec neodůvodnil, v čem by měla být jeho extrémnost.
Údajný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy nemůže být založen pouze na tom, že obviněný sám na základě
svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu pak Nejvyšší soud nezjistil žádný
nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení
důkazů.
39. Nejvyšší soud ovšem nemohl přehlédnout nedostatek spočívající v tom,
že pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. neposkytují
dosavadní skutková zjištění dostatečné podklady. Z nich ani z rozhodnutí soudů
nižších stupňů totiž nevyplývá, zda obviněný (resp. obchodní společnost
MED-MEDIA, spol. s r. o., za kterou jednal) měl dostatek peněz na výplatu
hrubých mezd nebo jestli měl k dispozici jen peníze postačující na vyplacení
čistých mezd zaměstnancům, takže po jejich vyplacení by mu již nezbylo na
odvedení odpovídajících částek daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění
a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, případně zda neměl dostatek peněžních prostředků k odvedení
povinných částek v plné výši, kdyby měl všechny své závazky uspokojit poměrně a
rovnoměrně. Jak je přitom patrné z popisu skutků pod body I., III. a IV. ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obchodní společnost MED-MEDIA,
spol. s r. o., se v tomtéž časovém období, za něž obviněný neodváděl příslušné
platby, nacházela ve stavu předlužení a/nebo i v platební neschopnosti, takže
vzhledem k tomu není zřejmé, jestli i přesto měla dostatek peněžních prostředků
na odvádění povinných plateb za své zaměstnance (viz k tomu přiměřeně i již
zmíněné rozhodnutí pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).
40. Pro úplnost pak Nejvyšší soud ještě poukazuje i na nesprávné
vyjádření soudu prvního stupně v popisu skutku obsaženého pod bodem II. ve
výroku o vině, kde je obviněnému kladeno za vinu, že způsobil „vznik pohledávek
v celkové výši 1 004 098 Kč“, přičemž obdobná chybná formulace se vyskytuje i v
závěru jednotlivých bodů 1. až 3. tohoto výroku. Zmíněné pohledávky, za jejichž
vznik je zde obviněný činěn odpovědným, totiž vznikají a existují již ze zákona
na základě určitých skutečností a obviněný svým jednáním mohl nanejvýš
způsobit, že takto už vzniklé pohledávky nebyly uhrazeny, resp. uspokojeny, což
je právě podstatou trestného činu podle § 147 tr. zák.
41. Nejvyšší soud tedy na základě výše uvedeného sice považuje ve vztahu
k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147
odst. 1 tr. zák. námitky obviněného za nedůvodné, nicméně zde shledal vady, pro
které právní závěry soudu prvního stupně nemohou obstát.
3. K trestnému činu zvýhodňování věřitele
42. Trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák.
se dopustil ten, kdo jako dlužník, který nebyl schopen plnit své splatné
závazky, zmařil, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že
zvýhodnil jiného věřitele. Na rozdíl od trestného činu poškozování věřitele
podle § 256 tr. zák. se u trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr.
zák. celkový stav majetku pachatele použitelného k uspokojení věřitelů neměnil
(reálně ani fiktivně), ale majetek dlužníka byl použit k uspokojení pohledávek
věřitelů nerovnoměrně. Zvýhodněný věřitel dostal sice jen to, co by mu po právu
patřilo (nebýt insolvence dlužníka), ale protože dlužník nebyl schopen
uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho věřitele zkrátil
ostatní věřitele. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívala v tom, že
pachatel zmařil, byť jen částečně, uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že
zvýhodnil jiného věřitele na úkor ostatních. Za zmaření (úplné) bylo možné
považovat nemožnost věřitele ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky z
majetku dlužníka. Částečné zmaření spočívalo v tom, že věřitel nemohl dosáhnout
uspokojení své pohledávky v tom rozsahu, kterého by jinak dosáhl při poměrném a
rovnoměrném uspokojení všech věřitelů bez zvýhodnění některého z nich.
Uspokojením pohledávky věřitele se rozumělo poskytnutí takového plnění ve
prospěch věřitele, které bylo obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a
dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto vztahu. Zvýhodnění věřitele pak spočívalo
v tom, že se mu dostalo od dlužníka, který nebyl schopen plnit své splatné
závazky, plnění neodpovídajícího zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení, a
to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. Zvýhodnění věřitele v tomto
smyslu nevyžadovalo, aby byl takový věřitel na úkor ostatních uspokojen zcela;
stačilo, jestliže od pachatele obdržel více, než by odpovídalo poměrnému a
rovnoměrnému uspokojení všech věřitelů. Značnou škodou ve smyslu § 89 odst. 11
a § 256a odst. 2 tr. zák. se rozuměla škoda dosahující částky nejméně 500 000
Kč. Škodu zde představoval rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena
pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela
při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl
představoval částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni. Šlo o hodnotu té
části pohledávky, jejíhož poměrného uspokojení jinak mohl věřitel dosáhnout,
nebýt přednostního uspokojení jiného věřitele (viz rozhodnutí pod č.
6/2005-III. Sb. rozh. tr.). Škodou velkého rozsahu se pak ve smyslu § 89 odst.
11 a § 256a odst. 3 tr. zák. rozuměla škoda dosahující částky nejméně 5 000 000
Kč (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2004, s. 1557 až 1566).
43. V první řadě zde Nejvyšší soud shledal důvodnou námitku obviněného
Ing. R. S., v níž tvrdil, že podle právní i skutkové věty výroku o vině pod
bodem III. v rozsudku soudu prvního stupně obviněný způsobil značnou škodu (ve
výši nejméně 4 747 032 Kč), ačkoli byl uznán vinným trestným činem zvýhodňování
věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák., kde je znakem kvalifikované skutkové
podstaty způsobení škody velkého rozsahu (ve výši nejméně 5 000 000 Kč),
přičemž toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud. Dále
Nejvyšší soud přisvědčil dovolání obviněného i v tom směru, pokud vytkl
nesprávně stanovenou výši způsobeného následku. Jak totiž vyplývá i z již
zmíněného rozhodnutí uveřejněného pod č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr., škodu u
trestného činu podle § 256a tr. zák. představoval rozdíl mezi částkou, kterou
byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto
věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání majetku dlužníka v
konkursu. Soud prvního stupně se však v nyní posuzované věci vůbec nezabýval
rozsahem uspokojených pohledávek zvýhodněných věřitelů a škodu stanovil toliko
procentuální výší pohledávek dotčených poškozených věřitelů, přičemž ani
odvolací soud tuto vadu nenapravil. Z popisu tohoto skutku, jímž měl být
spáchán trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák.
(správně však podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák.) vůbec není zřejmé, které
konkrétní věřitele obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., za niž
obviněný jednal, zvýhodnil a o jakou částku byli tito věřitelé zvýhodněni,
resp. v jaké výši byly jejich pohledávky uspokojeny a v jaké výši měly být
uspokojeny, kdyby tak obviněný činil poměrně a rovnoměrně ve vztahu ke všem
věřitelům jmenované obchodní společnosti.
44. Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit také na skutečnost, že do
31. 12. 2009 přicházela v úvahu trestní odpovědnost za trestný čin zvýhodňování
věřitele jen tehdy, jestliže se dlužník ocitl v úpadku ve formě insolvence
(nestačilo zde předlužení). Z rozhodných skutkových zjištění obsažených pod
bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ani z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů ovšem není zřejmé, zda obchodní společnost
MED-MEDIA, spol. s r. o., za niž obviněný jednal, skutečně byla v platební
neschopnosti, a pokud ano, odkdy nejpozději nastal tento stav.
45. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ani ve vztahu k trestnému činu
zvýhodňování věřitele nemohou závěry soudů obou stupňů obstát a námitky
obviněného jsou v tomto směru důvodné.
4. K trestnému činu podvodu
46. Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten,
kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v
omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na
cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo
využití omylu, resp. zamlčení podstatných skutečností, mohlo směřovat nejen
vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl znamená rozpor mezi představou a
skutečností. O omyl šlo i tehdy, když podváděná osoba neměla žádnou představu o
důležité okolnosti nebo se domnívala, že se nemá čeho obávat. Omyl se mohl
týkat i skutečností, které měly teprve nastat, pachatel však musel vědět o
omylu jiného již v době, kdy došlo k obohacení jeho nebo někoho jiného. Uvedení
v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nebyly v souladu se
skutečným stavem věci. K uvedení v omyl může dojít lstí, ale mohlo jít i jen o
pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti pak zamlčel ten pachatel,
který neuvedl při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, jež byly
rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného popřípadě
jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, kdyby byly známé
druhé straně, k tomu, že by nedošlo k vydání věci, popřípadě k jinému plnění ze
strany poškozeného či jiné podváděné osoby, anebo by k tomu sice došlo, ale za
podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti
zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (viz Šámal, P. a kol. Trestní
zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1470 až 1485).
47. Obviněný Ing. R. S. ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem IV.
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a posouzenému jako trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. (dílem dokonaný a dílem ve stadiu
pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.) namítl, že neexistuje příčinná souvislost
mezi zamlčením špatné ekonomické situace obchodní společnosti MED-MEDIA, spol.
s r. o., a majetkovými dispozicemi poškozených a že skutečnost, zda bylo reálné
očekávat dosažení dostatečných výnosů k pokrytí nákladů a k zaplacení dluhů, je
z hlediska objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu bez
právního významu. Nejvyšší soud nemohl akceptovat tyto výhrady obviněného. Ve
vztahu k existenci příčinné souvislosti je zde totiž zřejmé, že nikdo z
poškozených dodavatelů nepředpokládal nezaplacení ceny za zboží a služby
poskytnuté obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., jak ostatně vyplývá z
uzavřených smluv i z vyjádření těchto poškozených. Takže kdyby dodavatelé
věděli o takové možnosti vyplývající ze špatné ekonomické situace jmenované
obchodní společnosti a o jejím úpadkovém stavu, jistě by jako správní hospodáři
zvážili své dodávky nebo alespoň podmínky, za nichž by je učinili. Přitom
otázka, zda vůbec a nakolik byla za této situace reálná možnost zaplatit
dodavatelům za zboží a služby, je zcela zásadní i z hlediska možnosti spáchání
trestného činu podvodu. Jestliže taková možnost byla velmi nereálná, jak
uzavřely v daném případě soudy nižších stupňů, a pokud to obviněný zamlčel
dodavatelům obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., za kterou jednal,
mohl tím spáchat na jejich úkor trestný čin podvodu.
48. Nejvyšší soud však přesto shledal důvodnou námitku obviněného, podle
které mezi právním posouzením skutku vyjádřeným ve výrokové části rozsudku
soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění existuje určitý rozpor. Podle právní
věty tohoto rozsudku totiž obviněný zamlčel podstatné skutečnosti, v odůvodnění
rozsudku (viz jeho s. 31 a 32) se ovšem poněkud zmateně konstatuje, že
„obviněný se obohatil tím, že uvedl jiného v omyl, zejména tím, že zamlčel
podstatné skutečnosti“. Podle odvolacího soudu a odůvodnění jeho usnesení (viz
s. 21) obviněný naplnil znak skutkové podstaty daného trestného činu ve formě
„uvedení v omyl“. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění
popsaných pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z
jeho následného odůvodnění, obviněný zadával nové objednávky zboží a služeb od
externích dodavatelů, přičemž tyto objednávky byly činěny bez toho, aby byli
příslušní dodavatelé vyrozuměni o špatném hospodářském stavu obchodní
společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., a o vysoké míře rizika spočívajícího v
tom, že faktury za objednané zboží a služby nebudou uhrazeny. Obviněný neučinil
ani žádné jiné kroky k tomu, aby byli dodavatelé pravdivě informováni, tedy
zatajil před nimi důležitou skutečnost, přestože si byl vědom značného
předlužení jmenované obchodní společnosti, z jejíhož majetku navíc byly za
nevýhodných podmínek vyváděny výrobní prostředky, v důsledku čehož nemohly být
uhrazeny všechny její závazky. Námitka obviněného, byť je důvodná, však nemá
zásadní vliv na možnost spáchání trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu.
Určitou nepřesností je pak konstatování soudu prvního stupně v tzv. právní
větě, podle níž měl obviněný obohatit sám sebe, ačkoli jednal jménem obchodní
společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., která byla příjemcem zboží a služeb, za
které nezaplatila dodavatelům.
49. Ve vztahu k tomuto skutku tak Nejvyšší soud uzavírá, že námitky
obviněného jsou sice zčásti důvodné a zmíněné nedostatky bude třeba odstranit,
ale samy o sobě by neodůvodnily kasační zásah Nejvyššího soudu.
d) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
50. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který
rovněž uplatnil obviněný Ing. R. S., Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit
ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy,
pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v
porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě
odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání
napadeného rozhodnutí. V nyní posuzované věci však bylo odvolání obviněného v
souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu
věcně přezkoumáno a odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí
tohoto odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro
takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení
obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být naplněn ani
zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
51. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání
napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních
§ 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání namítl
existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. K
těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž
zjistil, že obviněný uplatnil námitky, které jim částečně odpovídají a v této
části jsou i opodstatněné, takže tím byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
V. Závěrečné shrnutí
52. Na podkladě shora uvedených skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal
dovolání obviněného Ing. R. S. zčásti důvodným, a proto podle § 265k odst. 1
tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního
stupně, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud zrušením pozbyla
svůj podklad. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal věc
Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
53. Obvodní soud pro Prahu 1 tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná
trestní věc obviněného Ing. R. S. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím
Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr.
řádu je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí
a při odůvodňování rozsudku musí důsledně respektovat ustanovení § 125 odst. 1
tr. řádu.
54. Protože vady napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku
zjištěné na podkladě zčásti důvodně podaného dovolání obviněného Ing. R. S.
nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl
Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 7. 2017
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu