11 Tdo 1111/2022-534
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání
obviněného R. M., narozeného XY v XY, občana Republiky Severní Makedonie,
naposledy bytem XY, stíhaného jako uprchlého podle § 302 a násl. tr. řádu,
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2022, č. j. 15 To
41/2022-490, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.
zn. 102 T 1/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. M.
odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 21. 3. 2022, č. j. 102 T 1/2021-455, byl R. M. (dále také jen
„obviněný“) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se
obviněný, podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, dopustil tím, že:
1.
v přesněji nezjištěné době koncem května a začátkem června 2016, ve dvou
případech, po předchozí dohodě o způsobu provedení jednání, ve vzájemné
součinnosti a dělbě úkolů s odsouzenými D. W., narozeným XY a M. M.,
narozeným XY, obviněný kontaktoval odsouzeného W., aby od odsouzeného M.
převzal marihuanu uschovanou odsouzeným M. ve sklepě bytového domu
nacházejícího se na adrese XY, což odsouzený W. na základě instrukcí
obviněného učinil, když ve dvou případech převzal od odsouzeného M. vždy
přibližně 2 570,9 g sušené drti rostliny konopí – marihuany, kterou odsouzený
M. za tímto účelem na základě předchozí dohody s obviněným, jenž mu za tuto
předem uhradil kupní cenu, dosud nezjištěným způsobem obstaral, kdy poté
odsouzený W. marihuanu sám odvezl obviněnému do XY, kde mu ji předal,
kdy takto jednali s vědomím, že se jedná o omamnou a psychotropní látku a
nakládání s takovou látkou je nezákonné a ačkoliv neměli jakékoli zákonné
oprávnění k nakládání s těmito látkami, přičemž s ohledem na okolnosti předání
i množství drogy bylo zřejmé, že tato bude užita k dalšímu prodeji, přičemž
konopí je uvedeno jako omamná látka v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013
Sb., sušená drť rostliny konopí obsahuje psychotropní látku ?9-
tetrahydrocannabinol, která je uvedena v příloze č. 4 nařízení vlády č.
463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, která podle § 44c zákona č.
167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví
seznamy omamných a psychotropních látek,
2.
v blíže nezjištěné době před 24. 6. 2016 si obviněný opatřil od neznámé osoby
za účelem dalšího prodeje 2 kg metamfetaminu a následně po předchozí dohodě o
způsobu provedení jednání, ve vzájemné součinnosti a dělbě úkolů s odsouzenými
W., M. a J. N., narozeným XY, kontaktoval obviněný odsouzeného W. s tím, aby
dne 24. 6. 2016 za účelem dalšího převozu vyzvedl tašku s marihuanou u
odsouzeného M., což odsouzený W. na základě instrukcí obviněného učinil, když
dne 24. 6. 2016 kolem 16:00 hod. v XY, převzal od odsouzeného M. dva
plastové sáčky s marihuanou o celkové hmotnosti 2 570,9 g bez obalu, které
odsouzený M. za tímto účelem na základě předchozí dohody s obviněným dosud
nezjištěným způsobem obstaral, za které odsouzenému M. podle předchozí dohody
a instrukcí obviněného zaplatil odsouzený W. částku kolem 270 000 Kč, přičemž
část finančních prostředků na nákup drogy obdržel přímo od obviněného s tím, že
zbytek kupní ceny má odsouzený W. uhradit ze svých zdrojů, kdy takto uhrazená
částka mu bude následně i s dojednaným navýšením obviněným vyplacena. Odsouzený
W. podle předchozí dohody odvezl marihuanu do dílny odsouzeného N. v XY,
kterého předtím pod příslibem finanční odměny pro další transport drogy
sjednal, kde odsouzený W. společně s obviněným nejprve přebalili marihuanu z
původního balení do 8 kusů plastových sáčků, které obviněný uložil do
rezervního kola od vozidla, které za tímto účelem na základě dohody připravil
odsouzený N., kam předtím obviněný bez přítomnosti odsouzených W. a N.
uložil ve 4 plastových sáčcích a ponožkách i 1 920,5 g metamfetaminu. Následně
odsouzený N. rezervní kolo nahustil a usadil zpět na své vozidlo zn. Opel
Frontera AC11A, r. z. XY, a na základě instrukcí obviněného se odsouzený N.
společně s odsouzeným W. pokusili převézt drogu do XY, okres Teplice, kde
měli drogu na benzinové čerpací stanici předat obviněnému, přičemž během cesty
však byli řidič N. a spolujezdec W. kontrolováni policejní hlídkou, kdy v
rámci prohlídky jejich vozidla bylo nalezeno celkem 1 920,5 g metamfetaminu s
obsahem účinné látky 1 180,75 g metamfetaminové báze, a 2 570,9 g sušené drti
rostliny konopí s obsahem 8,4% ?9-THC, což odpovídá hmotnosti 172,1 g čistého
?9 -THC,
a takto jednali s vědomím, že nakládání s takovou látkou je nezákonné a ačkoliv
neměli jakékoli zákonné oprávnění k nakládání s těmito látkami, přičemž s
ohledem na okolnosti prodeje i množství drogy bylo zřejmé, že tato bude užita k
dalšímu prodeji, když tato měla být následně dále předána dosud neustanovené
osobě spolupracující s obviněným, přičemž konopí je uvedeno jako omamná látka v
příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., sušená drť rostliny konopí
obsahuje psychotropní látku ?9 - tetrahydrocannabinol, která je uvedena v
příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek,
která podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně
některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a
metamfetamin (pervitin) je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013
Sb., o seznamech návykových látek, která podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §
283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let a 4 (čtyř)
měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do
věznice se zvýšenou ostrahou. Současně obviněnému uložil podle § 80 odst. 1, 2
tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 10 (deseti) let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které v
záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím
své obhájkyně Mgr. Lenky Šrámkové, advokátky, dovolání, a to s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (pozn. ve znění účinném
do 31. 12. 2021), neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný úvodem konstatuje, že skutek, jímž byl uznán vinným,
nevykazuje znaky shora označeného trestného činu, resp. nevykazuje znaky vůbec
žádného trestného činu a navíc jeho jednání není (a nikdy nebylo) v příčinné
souvislosti s v rozsudku soudu prvního stupně tvrzeným následkem. Objektivní
stránka uvedeného trestného činu dále nebyla prostřednictvím provedených důkazů
prokázána a je tedy zjevně jen předpokládána, což rozhodně nepostačuje.
Následně obviněný podrobně připomíná ustálenou rozhodovací praxi Ústavního
soudu stran výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
(pozn. ve znění účinném do 31. 12. 2021), který nesmí negovat povinnost
dovolacího soudu poskytovat ochranu základním právům jednotlivce ve smyslu
článku 4 Ústavy České republiky.
6. Pokud jde o tvrzení nesprávného právní posouzení skutku, konstatuje
obviněný, že ve věci nebyla vůbec prokázána subjektivní ani objektivní stránka
daného trestného činu a jeho jednáním nebyla způsobena žádná porucha vztahující
se k objektu trestného činu. Nedošlo ani k jeho obohacení, když on ani nikdo
jiný činem ničeho nezískal. V návaznosti na uvedené obviněný poukazuje na
zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž se domnívá, že z hlediska
posouzení míry společenské škodlivosti v tomto konkrétním případě je kruciální
následek, jakožto nezbytný znak skutkové podstaty trestného činu vyjádřený výší
škody – právě pro její neprokázání se obviněný domnívá, že jeho čin není
dostatečně společensky škodlivý. Odkazy soudů nižších stupňů na výši škody
považuje za zcela mylné a jejich rozhodnutí proto za nepřezkoumatelná. Dále
obviněný namítá, že nebylo vůbec prokázáno jeho zavinění (když vůbec neměl
povědomí o tom, že by svým jednáním mohl způsobit nějakou škodu), což namítal
již v odvolacím řízení, avšak odvolací soud se k tomuto nijak nevyjádřil. V
těchto nedostatcích důkazního řízení obviněný shledává jak porušení hmotného
práva, tak tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními.
7. V další části svého dovolání obviněný namítá, že bylo porušeno jeho
ústavně zaručené právo na obhajobu, když orgány činné v trestním řízení
nepostupovaly v souladu s pokynem zákonodárce zjistit skutkový stav věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti, byť ty panovaly nejméně co do otázky jeho
zavinění. Při dokazování dále vycházely fakticky výhradně z výpovědi svědka W.,
který měl podle obviněného nepochybně zištný motiv, a jeho obhajobou se naopak
nezabývaly. Soudu prvního stupně dále obviněný vytýká, že rozhodl o náhradě
škody, jejíž existenci a přesnou výši nijak nezjišťoval ani neověřoval. Celkově
pak shrnuje, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou výrazem logického
excesu, vycházejí z nedostatečného dokazování a v souladu s pravidlem in dubio
pro reo měl být naopak zproštěn obžaloby. Závěrem obviněný uvádí další zásadní
pochybení, totiž že mu nikdy nebyla doručena ze strany soudů žádná podání ani
rozhodnutí v této věci.
8. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud po předběžném přezkoumání
jeho dovolání odložil, popř. přerušil, výkon trestu odnětí svobody, který mu
byl uložen, a následně zrušil obě napadená soudní rozhodnutí a ve věci sám
rozhodl.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila JUDr. Martina Havlíková, státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného
konstatuje, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňuje v rámci své
obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení, takže se jimi
zabývaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Odmítá, že by měl
existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným
skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v
této souvislosti vznáší, podle státní zástupkyně kvalitativně nepřekračují meze
prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a
jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
10. Následně státní zástupkyně připomíná závěr odvolacího soudu (s nímž
se ztotožňuje), že vina obviněného byla prokázána výpověďmi svědků D. W.
a M. M. a dílem také svědka J. N. Ti již byli za svou vlastní trestnou
činnost popsanou výše pravomocně odsouzeni a navzdory této skutečnosti, pro niž
mohli v nyní projednávané trestní věci odepřít výpověď, vypovídali, a právě
jejich výpovědi v kombinaci s listinnými důkazy usvědčily obviněného z jednání
kladeného mu za vinu. Následně státní zástupkyně připomíná stěžejní partie
výpovědí jednotlivých svědků, obsah protokolu o prohlídce jiných prostor a
pozemků a odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, jakož i
ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se znaku velkého rozsahu
ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Z provedeného dokazování podle
jejího přesvědčení jednoznačně plyne, že obviněný naplnil zákonné znaky
skutkové podstaty žalovaného trestného činu, přičemž učiněnou právní
kvalifikaci shledává zcela přiléhavou.
11. Ve shodě se závěrem odvolacího soudu má státní zástupkyně za to, že
rozsudek soudu prvního stupně není zatížen vadou, kterou by bylo nutno a možno
napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné.
12. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni
obviněného k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2
tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e
odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje
obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku
upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného
splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
14. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně
vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným
uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů,
jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
15. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak je ale z obsahu dovolání zřejmé, činí tak ve
znění tohoto ustanovení účinném do 31. 12. 2021. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že
dne 1. 1. 2022 nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená zákonem č.
220/2021 Sb., v rámci níž je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v nezměněné dikci) nově vymezen v
písmenu h) téhož ustanovení. Pod písmenem g) byl vložen nový důvod, který
spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v nezměněné dikci)
je nově vymezen v písmenu m) téhož ustanovení.
16. Protože dovolání obviněného bylo podáno dne 26. 9. 2022 (viz č. l.
520), tedy po nabytí účinnosti výše uvedené novely trestního řádu, a protože
podle zásady platné pro trestní řízení se procesní úkony zásadně provádějí
podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například NOVOTNÝ, O. a kol.
Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93;
viz též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.),
vycházel Nejvyšší soud při subsumpci dovolacích námitek obviněného pod zákonem
vymezené dovolací důvody z aktuálně účinného znění § 265b odst. 1 tr. řádu (na
které je v tomto rozhodnutí nadále odkazováno).
17. Z dovolání se dále podává – byť formálně neuplatněný – dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť své námitky obviněný
směřuje proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, přičemž platí, že pouze
skrze tento dovolací důvod lze napadat rozhodnutí soudu prvního stupně, což
obviněný činí. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval tímto dovolacím
důvodem. Ten je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá
alternativa).
18. Dovolání obviněného (nahlíženo materiálně) míří na druhou
alternativu tohoto dovolacího důvodu, neboť rozsudku soudu prvního stupně
vytýká obecně vady uvedené jak v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak v § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je naplněn
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (prvá
alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa).
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost
právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v
původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva,
anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem
dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové
zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné
hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především
ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho
odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu
nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených
rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání
skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
20. Dovolání obviněného směřuje k prvé alternativě tohoto dovolacího
důvodu, neboť obviněný v podstatě brojí proti závěru o trestnosti jeho jednání
(byť tak činí způsobem, který nelze z pohledu dovolacího soudu akceptovat v tom
smyslu, že by námitky obviněného, zjevně nezohledňující konkréta dané trestní
věci, byly podřaditelné pod tento dovolací důvod).
21. K nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních je s
účinností od 1. 1. 2022 určen dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, jenž je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů (prvá alternativa) nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).
22. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu,
jíž se dovolává v nyní projednávané trestní věci i obviněný (např. nálezu
Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově
zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v
rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených
důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména
případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu
daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz,
který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní
prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a
konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice
některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení
nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
23. Obecně vzato dovolací námitky obviněného v tomto případě směřují k
prvé alternativě tohoto dovolacího důvodu, neboť uvádí, že rozhodná skutková
zjištění soudu prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaku zločinu,
jímž byl uznán vinným, jsou v extrémním (zjevném) rozporu s provedenými důkazy.
Pro jejich značně obecný charakter však dovolací soud ani v tomto případě
neshledal jejich podřaditelnost pod daný dovolací důvod.
24. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že při respektování shora
uvedeného obsahového vymezení zákonných dovolacích důvodů interpretuje a
aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v
rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena
základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces
(k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i s
řízením, které předcházelo jejich vydání, a dospěl k závěru, že dovolací
námitky obviněného nelze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a písm. h) tr. řádu. Protože současně shledal, že tyto neodpovídají
ani jiným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 tr. řádu, nezbylo mu, než aby
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. K samotnému
dovolání pak – v souladu s § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí stručně následující.
26. Obviněný předně velmi obecně namítá, že skutek, jímž byl uznán
vinným, nenaplňuje znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, resp. žádného trestného činu. To dovozuje
jednak z absence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem způsobeným
trestným činem, jakož i nedostatku zavinění k tomuto následku.
27. Uvedená námitka by sice – obecně vzato – odpovídala uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. To však jen za
předpokladu, že by byla podpořena určitou právní argumentací zpochybňující
správnost právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. O takový
případ ale v nyní projednávané trestní věci nejde.
28. Z obsahu dovolání obviněného je totiž zřejmé, že přehlíží podstatu
trestného činu, jehož se dopustil. Trestný čin nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku
patří mezi tzv. obecně nebezpečné trestné činy (hlava VII zvláštní části
trestního zákoníku), pro něž je charakteristický tzv. ohrožovací následek.
Jinými slovy k dokonání těchto trestných činů postačuje pouhé ohrožení
chráněného zájmu, přičemž již tento stav ohrožení představuje trestněprávně
relevantní následek takových trestných činů (srov. ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M.
Hlava VII. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2767.). V případě trestného činu nedovolené výroby
a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr.
zákoníku pak platí, že tímto následkem je ohrožení zájmu na ochraně společnosti
před nebezpečím, které vyplývá z nelegálního a nekontrolovaného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami, s přípravky obsahujícími tyto látky, s jedy
a s prekursory (srov. VICHEREK, R. Komentář k § 283. In: ŠČERBA, F. a kol.
Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2243.). K takovému
následku dochází již tím, že se pachatel dopustí některého z jednání vymezených
alternativně v § 283 odst. 1 tr. zákoníku.
29. Jak je z dikce § 283 tr. zákoníku zřejmé, není znakem žádné ze
skutkových podstat tohoto trestného činu vymezených v § 283 odst. 1 až odst. 4
tr. zákoníku způsobení škody (ve smyslu újmy, která nastala v majetkové sféře
poškozeného – k výkladu znaku „škoda“ viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 923/2009, uveřejněné pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.).
Znakem kvalifikovaných skutkových podstat podle § 283 odst. 3 písm. b) a § 283
odst. 4 písm. b) tr. zákoníku pak sice je „úmysl získat pro sebe nebo pro
jiného prospěch značný prospěch“, popřípadě „prospěch velkého rozsahu“, avšak
naplnění žádného z těchto znaků nebylo soudem prvního stupně obviněnému kladeno
za vinu (dlužno dodat, že navzdory opačnému tvrzení obviněného se rozsudek
soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu nezmiňují ani o způsobené
škodě, natožpak že by obviněnému byla soudem prvního stupně uložena její
náhrada, jak tvrdí).
30. Z uvedeného plyne, že nebyl-li obviněný uznán vinným jednáním,
kterým způsobil škodu, nemohl Nejvyšší soud posuzovat ani tvrzenou absenci
příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a takovým následkem, popřípadě
jeho zavinění k tomuto následku.
31. „Právní“ námitky obviněného proto Nejvyšší soud shledal jako zcela
liché a nereflektující podstatu jednání, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze
jen dodat, že shora popsaný skutek zcela jednoznačně naplňuje obviněnému
přisouzené znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
písm. c) tr. zákoníku spočívajícího v tom, že neoprávněně jinak jinému opatřil
a pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku, spáchal takový čin jako
člen organizované skupiny a ve velkém rozsahu. Protože obviněný ve vztahu k
těmto znakům, jejichž naplnění bylo pro dovození jeho trestní odpovědnosti
klíčové, ničeho nenamítá, nemá ani Nejvyšší soud co by k právnímu posouzení
skutku soudem prvního stupně doplnil. V podrobnostech pak odkazuje na
přesvědčivé odůvodnění použité právní kvalifikace obsažené v bodech 59. a násl.
rozsudku soudu prvního stupně. Poukazuje-li obviněný na zásadu subsidiarity
trestní represe, činí tak opět s argumentací založenou na absenci následku v
podobě vzniku škody, tedy zcela nepřiléhavě.
32. Jde-li o druhou kategorii dovolacích námitek obviněného, jejichž
prostřednictvím zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, popř.
postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu věci,
má Nejvyšší soud za to, že ani tyto pro jejich značně obecnou povahu nelze
podřadit pod v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu.
33. Obviněný soudu prvního stupně vytýká, že nebyla prokázána objektivní
stránka trestného činu a ohledně jeho zavinění panují důvodné pochybnosti
(přičemž není zcela zřejmé, zda tyto námitky spojuje s námitkou týkající se
absence škody způsobené trestným činem, anebo zda míří i na podstatu jednání,
jímž byl uznán vinným). Nejvyšší soud proto na tomto místě připomíná, že mu
nepřísluší domýšlet směr dovolací argumentace obviněného a takto neurčitě
formulované námitky jsou pro svou neurčitost nepřezkoumatelné (k tomu srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7.
2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
34. Dále obviněný tvrdí, že soud prvního stupně při dokazování vycházel
fakticky výhradně z výpovědi svědka W. a jeho obhajobou se naopak nezabýval.
Je třeba říci, že soud prvního stupně svá skutková zjištění stran viny
obviněného založil nejen na usvědčující výpovědi svědka W., ale také svědků M.
(viz především bod 34. rozsudku soudu prvního stupně) a N. [viz bod 26.
rozsudku soudu prvního stupně] a dále na řadě listinných a věcných důkazů (viz
bod 42. a násl. jeho rozsudku). Správnost jeho hodnotících úvah pak potvrdil
rovněž odvolací soud (srov. především bod 7. jeho usnesení) a Nejvyšší soud se
s tímto hodnocením zcela ztotožňuje, neboť jej shledává logicky a přesvědčivě
odůvodněným. Lze jen dodat, že v situaci, kdy skutková zjištění soudu prvního
stupně mají oporu v provedených důkazech, přičemž z odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně se nepodává, že by se tento při jejich hodnocení dopustil
nepřípustné svévole či dezinterpretace, nemůže jít ani o obviněným obecně
namítaný případ extrémního (resp. zjevného) nesouladu skutkových zjištění s
provedenými důkazy.
35. Co se námitky obviněného stran nevypořádání jeho obhajoby týče,
platí, že tuto obviněný založil na tvrzení, že v době spáchání činu nepobýval v
České republice. Odvolací soud však vysvětlil, že důkazy předkládané obviněným
na podporu jeho tvrzení se nijak netýkaly doby páchání trestné činnosti (srov.
bod 11. usnesení odvolacího soudu).
36. Konečně jestliže obviněný tvrdí, že mu nikdy nebyl doručen žádný
přípis ani soudní rozhodnutí v této trestní věci, postačí dodat, že trestní
stíhání proti němu bylo od počátku vedeno jako proti uprchlému ve smyslu § 302
a násl. tr. řádu, přičemž podle § 305 odst. 1 tr. řádu se v řízení proti
uprchlému všechny písemnosti určené pro obviněného doručují toliko jeho
obhájci. Ani tato námitka obviněného tak není způsobilá jakkoliv zvrátit závěr
o správnosti napadených rozhodnutí a bezvadnosti řízení, které předcházelo
jejich vydání.
V.
K návrhu na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí
37. Obviněný v dovolání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu
před rozhodnutím o dovolání podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon
dovoláním napadeného rozhodnutí. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že
podle § 265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu
Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo
podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní.
Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by
argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit
závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu ale důvody pro odklad
či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistil, a proto, aniž by bylo
zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl
a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
38. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného R. M. neodpovídá
jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Jelikož se
z dovolacích námitek nepodává ani porušení práva obviněného na soudní a jinou
právní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny, nezbylo, než aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnul. V souladu
s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu