11 Tdo 1116/2023-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 2. 2024 o dovolání obviněného M. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 9 To 158/2023-271, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 40 T 11/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. R. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 3. 2023, č. j. 40 T 11/2022-241, byl obviněný M. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání jednak přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jichž se obou dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Uvedených přečinů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
po předchozí vzájemné domluvě společně s již odsouzenými T. J., narozeným XY, P. K., narozeným XY a M. V., narozeným dne XY, který řídil vozidlo značky Volkswagen PASSAT VARIANT, registrační značky XY, ze kterého nevystupoval, dne 31. 3. 2020
1. v době od 3:35 do 3:40 hodin, v obci XY, soudní obvod Praha-XY, ve XY č. p. XY, v úmyslu odcizit cizí věc, nezjištěným způsobem a nástrojem překonali vytržením horního pantu uzavřenou a uzamčenou vstupní branku, vnikli na pozemek domu, kde byli následně vyrušeni poškozenou a z pozemku utekli, čímž způsobili poškozené E. L., nar. XY, škodu ve výši 1 500 Kč,
2. v době od 4:40 do 5:05 hodin, v obci XY, soudní obvod Praha-XY, v XY č. p. XY, vnikli na neoplocený pozemek hrubé stavby domu, kde v přízemí novostavby u dřevěných dveří dvou sklepních kojí nezjištěným nástrojem překonali a poškodili jistící plechové petlice, čímž způsobili škodu ve výši 100 Kč, a následně vnikli do kojí, ze kterých odcizili stavební nářadí, oblečení a ochranné pomůcky v celkové hodnotě 33 300 Kč ku škodě poškozené VP BUILD s.r.o., IČ: 07301421, se sídlem Roztocká č. p. 155, 252 64 Velké Přílepy,
přičemž obviněný M. R. se uvedeného jednání dopustil i přes to, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 2 T 126/2014, jenž ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 28. 4. 2015, uznán vinným mimo jiné zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, z jehož výkonu byl dne 15. 2. 2019 usnesením Okresního soudu v České Lípě podmíněně propuštěn.
2. Týmž rozsudkem soud prvního stupně podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu obviněnému za výše uvedené trestné činy, neboť trest uložený obviněnému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 11. 2020, č. j. 29 T 73/2020-139, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 61 To 49/2021, za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, shledal za dostatečný. Obviněnému dále soud prvního stupně uložil podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost k nahradě škody poškozeným, kterou podrobně vymezil v příslušném výroku svého rozsudku, přičemž poškozenou obchodní společnost VP BUILD s.r.o. podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Citovaným rozsudkem soud prvního stupně obviněného taktéž podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 5. 10. 2021, sp zn. ZT 130/2021 pro skutek popsaný ve výroku o zproštění obžaloby, a to proto, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
4. Pro úplnost lze doplnit, že šlo již v pořadí o třetí rozsudek soudu prvního stupně, kdy ve dvou předchozích případech z podnětu odvolaní obviněného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) zrušil rozsudky soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí a nařídil mu doplnit dokazování o výpovědi svědků.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které v záhlaví označeným usnesením odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Martiny Bolčákové, advokátky, dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu, jejichž znění v dovolání doslovně cituje. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení obviněný konstatuje, že rozhodnutí obou soudů jsou nesprávná a nezákonná. Rozporuje také správnost výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť je přesvědčen, že nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud potom tyto skutkové závěry akceptoval navzdory odvolacím námitkám obviněného a jeho předchozím odvoláním, kterým bylo vyhověno, jakkoliv v dané věci existuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními přijatými oběma soudy s obsahem provedených důkazů. Obviněný konstatuje, že z důvodu nesprávného zjištění skutkového stavu v rozporu s provedenými důkazy došlo také k nesprávnému právnímu posouzení celé věci.
7. Dále upozorňuje na to, že již podal dohromady tři odvolání, kterým bylo dvakrát vyhověno, přičemž přibližuje, že odvolací soud v předchozích případech uložil soudu prvního stupně povinnost doplnit dokazování o výpovědi svědků a následně nově provedené důkazy zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení po pečlivém uvážení všech okolností případu nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a to s důrazem na nové skutečnosti přinesené dodatečným dokazováním.
8. Následně se obviněný vyjadřuje ke skutku pod bodem jedna výroku o vině (bod dva obžaloby). Konstatuje, že ze svědectví E. L. (dále jen „poškozená“) nevyplynulo, že by se jednání dopustil, neboť poškozená uvedla, že na svém pozemku spatřila tři osoby, kterým neviděla do obličeje a nebylo možné je podle žádného individuálního znaku identifikovat, a že obviněného nikdy neviděla. Z její výpovědi tak nebylo možné dovodit přítomnost obviněného na místě činu. Je proto zcela zřejmé, že závěr soudu prvního stupně ohledně prokázaní přítomnosti obviněného na místě činu výpovědí poškozené, je zcela lichý a nepodložený zjištěným skutkovým stavem.
9. Obviněný připomíná bod 15. rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento soud konstatoval, že všechny nepřímé důkazy (údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, době a spáchání činu a kontinuita telekomunikačního provozu na čísle obviněného, výpověď svědka A. a kamerový záznam z místa činu) tvoří ucelený logický řetězec svědčící o vině obviněného. Proti němu pak staví bod 9. tohoto rozsudku, v němž soud konstatoval, že má za prokázané, že čtvrtý pachatel trestné činnosti používal telefonní číslo XY (dále jen „telefonní číslo“), a to podle času a četnosti kontaktů s telefonními čísly ostatních obviněných, jakož i zachycení tohoto telefonního čísla na místech činu i příjezdové trase. Obviněný před soudem vypověděl, že telefonní číslo užíval dva až tři měsíce kolem léta 2020 potom, co mu jej nabídl jeho známý A. S., který poskytuje paušální čísla. Obviněný dále poukazuje na to, že z policejního šetření vyplývá, že disponoval telefonním číslem nejméně od 18. 4. 2020, avšak nebylo najisto prokázáno, že by telefonním číslem disponoval i v den spáchání činu.
10. Obviněný je přesvědčen, že není v souladu se skutkovými zjištěními, aby byl uznán vinným jen na základě údajů o uskutečněných hovorech mezi telefonním číslem a čísly ostatních odsouzených. To, že by v době trestné činnosti disponoval telefonním číslem nebylo prokázáno a tím soud prvního stupně vyčerpal důkazní materiál k prokázání jeho účasti na trestné činnosti. Nejen že jej poškozená před zahájením trestního řízení nikdy neviděla, navíc nebyla objevena osoba disponující předmětným telefonním číslem. Dodává, že mobilní telefon a SIM karta jsou věci movité, které lze na žádost komukoliv půjčit. Nelze se tak jednoznačně domnívat, že když obviněný telefonní číslo v minulosti užíval, musel ho užívat i v okamžiku trestné činnosti.
11. Obviněný vyslovuje názor, že v případě skutku v bodě jedna výroku o vině, nebyla věc právně posouzena a kvalifikována v souladu s hmotným právem, jelikož v tomto bodě shledává extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními z provedeného dokazování a úvahami při hodnocení důkazu na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Soud prvního stupně pouze na základě záznamu telefonního čísla a jeho pohybu konstatoval, že i přes to, že obviněný disponoval telefonním číslem od 18. 4. 2020, je vinný spáchaným jednáním v bodě jedna obžaloby, ke kterému došlo dne 31. 3. 2020.
12. Ke skutku pod bodem dva výroku o vině (bod čtyři obžaloby) obviněný uvádí, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jej dopustil na základě fotografií získaných z kamerových záznamů pořízených na místě činu. Tento soud konstatoval, že po porovnání fotografií dospěl k jednoznačnému rozlišení jednotlivých pachatelů, byť kamerové záznamy nejsou nejlepší kvality a všichni pachatelé měli zakryté hlavy a obličeje. Podle obviněného takto pořízené fotografie nic neprokazují, neboť jsou nekvalitní, černobílé a nelze z nich určit barvu pleti, vlasů, oblečení ani očí pachatele. Navíc nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, podle něhož obviněný odpovídá pachateli konstitucí svalnaté postavy a oponuje, že dojem svalnaté postavy pachatele může být dán pouze vrstvami oblečení, přičemž na fotografii k porovnání je obviněný pouze v tričku s dlouhým rukávem a nelze tak shrnout, že se jedná o tu samou osobu. Poukazuje rovněž na to, že třetí pachatel je podle fotografií ve spisu ze všech pachatelů nejvíce zamaskován a nelze tedy najít jediný znak, který by jej ztotožňoval s obviněným. Policie obviněného pouze „dosadila“ na fotografii, s tím, že výška pachatele odpovídá jeho výšce, aniž bylo provedeno jakékoliv důvěryhodné měření, přičemž takové hodnocení v rámci trestního řízení shledává obviněný za zcela nepřípustné. Soud prvního stupně se k takovému závěru přiklonil, a to i přes to, že na záznamu nebyl jediný znak, který by ho odlišoval od všech ostatních osob. Obviněný následně tvrdí, že pokud by fotografii posuzovala osoba s nulovým zájmem na věci, nebyla by schopna posoudit, zda fotografie skutečně zobrazuje jeho. Vzhledem ke kvalitě fotografie a míře zamaskování není podle něj dokonce možné se stoprocentní jistotou říct, zda se na fotografii nachází muž nebo žena.
13. Obviněný se také vyjadřuje k bodům jedna a tři obžaloby. K nim uvádí, že ho soud prvního stupně zprostil obžaloby v těchto bodech, neboť nebylo postaveno na jisto, že by se jich účastnil. K tomu prezentuje názor, že tomuto soudu tak přišlo nejspíš nejpravděpodobnější, že se jednání popsaném v bodě jedna obžaloby neúčastnil, poté se připojil k trestné činnosti uvedené v bodě dva obžaloby (bod jedna výroku o vině), u trestné činnosti uvedené v bodě tři obžaloby se opět odpojil, aby se mohl opět připojit k jednání uvedenému v bodě čtyři obžaloby (bod dva výroku o vině).
14. Zvláštní podle obviněného na celém případu zůstává, že jej soud prvního stupně v předchozích dvou rozsudcích shledal vinným pro všechny čtyři skutky obžaloby, aby jej v pořadí již třetím rozsudkem shledal vinným pouze pro skutky dva a pro dva jej obžaloby zprostil. Ve dvou předchozích rozhodnutích měl soud prvního stupně aktivní účast obviněného za spolehlivě prokázanou. V posledním rozhodnutí, naopak tento soud rozhodl, že shledává obviněného vinným pouze ve dvou bodech obžaloby, a to se stejnou mírou „jistoty“ jako v předchozích dvou rozhodnutích, ve kterých uznal obviněného vinným ve všech bodech obžaloby. Tímto obviněný poukazuje na způsob rozhodování soudu prvního stupně v jeho věci. Soud prvního stupně byl přesvědčen o jeho vině, aniž by správně hodnotil skutková zjištění. Důkazů prokazujících aktivní účast obviněného na skutcích dva a čtyři obžaloby (skutky jedna a dva výroku o vině) podle obviněného nebylo o nic více než těch, které prokazovaly jeho účast na skutcích jedna a tři obžaloby. Stejně tak jako soud prvního stupně zprostil obviněného pro body jedna a tři obžaloby pro nedostatek důkazů, měl tak učinit i pro body dva a čtyři obžaloby. Avšak podle obviněného domněnka soudu podložená policejními vyšetřovateli převládla nad nedostatkem důkazů a soud prvního stupně tak rozhodl i přes rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.
15. Obviněný konstatuje, že soud prvního stupně jednal v rozporu s judikaturou, kterou ve svém dovolání cituje (nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69) věnující se problematice volného hodnocení důkazů, nepřímých důkazů a spravedlivého procesu v souvislosti s dokazováním. Dochází k závěru, že je zcela zřejmé, že důkazy provedené soudem prvního stupně ve svém souhrnu netvořily logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů, tak jak to vyžaduje jím citovaná judikatura, k čemuž dále opakuje svou argumentaci ohledně neprokázání držení telefonu s telefonním číslem a vůči fotografiím pořízeným z kamerového záznamu. Vzhledem k výše popsanému má obviněný za to, že byly naplněny důvody k podání dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu.
16. Obviněný se dále vyjadřuje k argumentům odvolacího soudu, k nimž cituje bod 13. odůvodnění usnesení tohoto soudu ze dne 1. 6. 2022, č. j. 9 To 151/2022-83, který tento zopakoval i ve svém druhém usnesení ze dne 8. 2. 2023, č. j. 9 To 37/2023-224, v němž se věnoval údajům o telekomunikačním provozu, přičemž uvedl, že jde o nepřímý důkaz a pachatelství obviněného z něho samo o sobě nevyplývá. Obviněný následně cituje další část druhého usnesení odvolacího soudu, v němž se tento soud věnuje kamerovému záznamu z místa činu, kdy se soud prvního stupně podle odvolacího soudu nevypořádal s tím, že pachatel má zakrytý prakticky celý obličej. Podle odvolacího soudu tedy není zřejmé, jak soud prvního stupně obviněného identifikoval. Podobné pochybnosti vyslovil odvolací soud i vzhledem k závěrům o shodné výšce pachatele a obviněného.
17. Obviněný užil i tuto argumentaci ve svém třetím odvolání, neboť na základě dodatečně provedeného dokazování nebyla prokázána jeho vina. Soud prvního stupně pak vyšel ze stejných skutkových zjištění, které nejprve odvolacímu soudu nepostačovaly k odsouzení. Nicméně v napadeném usnesení odvolacího soudu se tento se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a uvedl, že soud prvního stupně se námitkami obsaženými v odvolání řádně zabýval, přijaté skutkové i právní závěry dostatečně odůvodnil, a v odvolání uplatněné námitky obviněného označil za zcela liché. Odvolací soud tak podle obviněného označuje i své vlastní argumenty za zcela liché, neboť nebylo ani po doplnění dokazování žádným způsobem potvrzeno, že v době spáchání trestného činu obviněný používal telefonní číslo a i kdyby jej používal, zda tento důkaz postačuje k závěru o jeho vině.
18. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v souladu s § 265m odst. 1 tr. řádu sám rozsudkem zprostil obviněného obžaloby, in eventum aby ve smyslu § 265k odst. 1 tr. řádu usnesení odvolacího soudu a případná související rozhodnutí a případné vadné mu předcházející řízení zrušil a věc vrátil soudu, o jehož rozhodnutí jde, k dalšímu projednání ve smyslu § 265l odst. 1 tr. řádu.
19. K dovolání obviněného se vyjádřila JUDr. Ingrid Záhorová Nedbálková, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání obviněného státní zástupkyně uvádí, že jím uplatněná dovolací argumentace odpovídá pouze dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v uvedeném rozsahu i dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu. Z dovolacích námitek obviněného lze rovněž dovodit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnil výlučně v jeho první variantě.
20. Ve vztahu k dovolací argumentaci uvádí, že zásah do pravomocného rozhodnutí soudu s tím, že by byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplněn, je možný pouze v situaci, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury nebo svévole na straně obecných soudů. Jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud konstatovaly, že takový zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. V celé řadě svých rozhodnutí pak Ústavní soud i Nejvyšší soud uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora uvedenou vadu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). Přestože tedy Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu (po novele trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., v případě zjevného rozporu), v předmětné trestní věci takový zásadní, tedy zjevný, rozpor nebylo možné identifikovat. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožňuje s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem za situace, kdy se soudy řádně vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za libovůli, respektive zjevný rozpor.
21. Rovněž státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněný ve svém dovolání uplatnil shodné námitky jako v předchozím řízení. Na tento případ dopadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck, ročník 2002, svazek 17, pod T 408) podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“.
22. V podrobnostech státní zástupkyně vyzdvihuje, že soudy obou stupňů se věcí důsledně zabývaly. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení před soudem prvního stupně byly v konečném důsledku odstraněny vady v hodnocení provedených důkazů, zejména při hodnocení zajištěných kamerových záznamů zachycujících pachatele stíhaného jednání. Ke zproštění obviněného z podané obžaloby došlo v situaci, kdy nebylo prokázáno, že by se na místě pohybovali celkem tři pachatelé, což však bylo prokázáno v rozsahu celé přisouzené trestné činnosti. S touto obviněného spojuje záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu, jímž bylo prokázáno, že uživatel telefonního čísla se pohyboval v místě, kde došlo ke spáchání trestné činnosti. Bez pochyb pak bylo prokázáno, že právě obviněný byl uživatelem telefonního čísla, a to právě v inkriminované době, přičemž k tomuto poznatku soudy dospěly na základě šetření v policejních evidencích a stejně tak výpovědí svědka A., který nepotvrdil obhajobu obviněného spočívající v tvrzení, že ještě před obviněným telefonní číslo používala jiná osoba. Svědek totiž uvedl, že na smlouvu dostal nové číslo a jakmile ji uzavřel poskytl číslo obviněnému, který jej až později chtěl změnit na jiné, k čemuž došlo až v červenci 2020. Obviněný tedy byl jediným majitelem telefonního čísla od jeho zprovoznění, takže jím disponoval již v době činu. Z údajů o uskutečněném telefonním komunikačním provozu byly zjištěny telefonní kontakty a osoby, se kterými se toto číslo spojilo, přičemž uvedené osoby bylo možné jednoznačně spojit s obviněným, neboť se jednalo o jeho přátele, známé a rodinu. Soudy tedy mohly uzavřít, že všechny nepřímé důkazy vyústily v jediný možný závěr, že právě obviněný byl třetí aktivní osobou, která se účastnila trestné činnosti dne 31. 3. 2020 v obci XY, a to jednak na ulici XY a jednak na ulici XY. Pokud jde o obviněným zmiňované kamerové záznamy bylo vyvráceno jeho tvrzení, že soud jej jako pachatele určil pouze na základě podobnosti habitu s osobou na kamerovém záznamu, neboť soud dovodil, že třetí pachatel na místě zcela odpovídal vzhledu obviněného, a to výškou, postojem, konstitucí svalnaté postavy, tvarem ostrých rysů obličeje, tvarem nosu, uší i brady.
23. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, a to v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
24. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice. V ní obviněný v prvé řadě nerozporuje, že soudy nižších stupňů měly povinnost vypořádat se s námitkami uvedenými v dovolání, ale neučinily tak. I přes důkazní nesrovnalosti a mezery v odůvodnění, se soudy nižších instancí uchýlily k jednoznačnému závěru, že obviněný skutek spáchal. Nesouhlasí s názorem státní zástupkyně, že se oba soudy věcí zabývaly důsledně a byly odstraněny veškeré vady, pro které bylo rozhodnutí soudu prvního stupně dvakrát zrušeno. Následně se ve své replice konkrétně vypořádává s vyjádřením státní zástupkyně.
25. K argumentaci státní zástupkyně ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný uvádí, obdobně jako v dovolání, že takto obecné soudy nepostupovaly. Rozhodnutí obou soudů podle obviněného postrádá logický závěr s rozhodnutím, které by bylo podloženo důkazy a náležitě zjištěným skutkovým stavem. V tomto smyslu odkazuje zejména na své dovolání, ve kterém jsou popsány veškeré jeho pochybnosti ohledně postupu obecných soudů.
26. K tvrzení státní zástupkyně ohledně opakování argumentace uplatněné v předchozích řízeních u soudů obou stupňů obviněný uznává, že v dovolání uplatňuje obsahově totožné námitky jako v předchozích řízeních, nicméně zdůrazňuje, že tak činí v důsledku nekonzistence rozhodnutí odvolacího soudu. Stejné námitky uplatňuje zejména proto, že se soudy obou stupňů s těmito nedostatečně vypořádaly. Nelze tak podle něj jednoduše aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, kterým argumentovala státní zástupkyně, jelikož odvolací soud rozhodl o třetím odvolání obviněného, aniž by se změnila důkazní situace, a aniž by se zásadně změnily okolnosti, pro které bylo o prvních dvou odvoláních rozhodnuto v jeho prospěch. Je proto nutné klást si otázku, co vedlo odvolací soud ve věci třetího odvolání k rozhodnutí, že soud prvního stupně postupoval zákonně a že vina obviněného byla prokázána mimo důvodnou pochybnost. Obviněný trvá na tom, že v průběhu řízení, zejména pak před soudem prvního stupně, soud účelově vykládal veškeré důkazy (kterých nebylo mnoho) tak, aby pasovaly na něj a on mohl být odsouzen.
27. Dále opakuje dovolací argumentaci ohledně neprokázání skutků pod bodem jedna a dva výroku o vině, když rozporuje výpověď poškozené, neprokázání dispozice s telefonním číslem v době skutku a kvalitu fotografií pořízených z kamerových záznamů. S tvrzeními státní zástupkyně se neztotožňuje, neboť tato zakrývá pochybení a účelovost, kterých se ve svém postupu dopustily obecné soudy. Účelově přiřadily k jeho osobě těch pár důkazů, které se jim podařilo proti třetímu pachateli trestné činnosti nashromáždit. Závěrem obviněný uvádí totožný návrh jako v jeho dovolání.
III. Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
29. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
30. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
31. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Těmito dovolacími důvody jsou pak dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).
33. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné
skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
35. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
36. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem rozhodnutí obou soudů a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá jednak nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a dále zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu neodpovídají. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
37. Vadu zjevného rozporu, tj. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě, spatřuje obviněný v neprokázání skutečnosti, že by byl (spolu)pachatelem výše uvedených trestných činů. Z provedených důkazů podle něj nelze učinit závěr, že vlastnil telefonní číslo, které se nacházelo na místech činu, ani že by telefon s tímto číslem v době trestného činu užíval a dále, že je osobou zachycenou na fotografiích pořízených z kamerového záznamu z místa činu.
38. Takové výhrady obviněného však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů, a především pak do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení soudy učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, mimo jiné právě v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) patrně dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
39. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že s argumentací obviněného se soudy vypořádaly. Pokud obviněný rozporuje výpověď poškozené a poukazuje na skutečnost, že tato ho neviděla, je třeba zmínit, že soud prvního stupně zjevně z této výpovědi nevycházel při určení totožnosti. Naopak tato výpověď potvrdila, že na místě činu se pohybovali tři pachatelé a také, že tito vnikli na pozemek poškozené (srov. bod 16. rozsudku soudu prvního stupně). Otázku určení vlastníka telefonního čísla soud prvního stupně vypořádal řádně, a to zejména v bodech 10. a 11. svého rozsudku, v nichž dovodil, že obviněný byl vlastníkem telefonního čísla v době spáchání trestné činnosti, a to jednak na podkladě jeho výpovědi a výpovědi svědka A. Soud prvního stupně se také pečlivě vypořádal s argumentací obviněného, že v době páchání trestné činnosti neužíval telefonní číslo, když z údajů o uskutečněných hovorech zjistil, že hovory proběhly s blízkými osobami obviněného, a to již na počátku března 2020 (srov. bod 12 rozsudku soudu prvního stupně). Z tohoto důvodu je třeba konstatovat, že obviněný se mýlí, pokud uvádí, že jeho vazba na telefonní číslo nebyla prokázána.
40. Pokud jde o navazující námitku, směřující vůči fotografiím pořízených z videozáznamu, tak ani tato není relevantně uplatněná. Je tomu tak proto, neboť touto námitkou brojí především proti hodnocení provedených důkazů a na základě něho učiněných skutkových závěrů. S touto námitkou se navíc oba soudy taktéž vypořádaly. Soud prvního stupně tento důkaz rozebírá v bodě 13. svého rozsudku a tento závěr potvrzuje i odvolací soud v bodě 23. svého usnesení. Dále je třeba připomenout, že soud prvního stupně podrobně uvedl v bodě 15. a 16. svého rozsudku, z jakých důkazů vycházel a proč má trestnou činnost obviněného za prokázanou. Proto nemůže námitka obviněného, že soud dovodil jeho vinu pouze na základě uskutečněných hovorů obstát, neboť tak tomu není. Navíc se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací (srov. body 23., 24. a 26 jeho usnesení).
41. Pouze na okraj lze také zmínit, že pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje na předchozí rozsudky soudu prvního stupně, které odvolací soud zrušil a v kontrastu uvádí, že nedošlo k zásadní změně provedených důkazů a oproti těmto staví poslední rozsudek soudu prvního stupně s tím, že měl být zproštěn obžaloby pro všechny skutky, nelze tuto argumentaci pod uplatněné dovolací důvody podřadit. Odvolací soud ve svém usnesení uvádí, proč poslední rozsudek soudu prvního stupně shledal za dostatečný a z jakého důvodu nevyhověl odvolání obviněného. Ve svém usnesení odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně provedl dokazování zákonným způsobem, které vedlo k zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, provedl všechny důkazy a dokazování k pokynu odvolacího soudu doplnil. Tyto důkazy pak pečlivě podle odvolacího soudu vyhodnotil, a proto tento v postupu soudu prvního stupně neshledal žádné pochybení (srov. zejména body 19. až 21., 26. až 27. usnesení odvolacího soudu).
42. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. řádu vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Zároveň odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že jím popsané a zhodnocené důkazy tvoří ucelený řetězec (srov. zejména body 8. až 17. rozsudku soudu prvního stupně a dále body 23. až 28. usnesení odvolacího soudu).
43. Nejvyššímu soudu proto s ohledem na již uvedené nezbylo než konstatovat, že dovolací argumentace obviněného v této části uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 tr. řádu materiálně neodpovídá. Námitky obviněného vztahující se k vadě tzv. zjevného rozporu proto nepovažuje za relevantně uplatněné.
44. Jde-li o námitku obviněného týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení skutku, má Nejvyšší soud za to, že tato část dovolací argumentace nemůže obstát, neboť dané námitky představují po stránce věcné námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, tj. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve své první alternativě. Obviněný nadto své námitky ohledně tohoto dovolacího důvodu věcně blíže nerozvádí, přičemž v dovolání uvádí toliko, že z důvodu nesprávného zjištění skutkového stavu došlo pochopitelně také k nesprávnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy obviněný Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou právní argumentaci, na jejímž základě by zpochybňoval závěr soudu prvního stupně, že jednání, jímž byl uznán v projednávané trestní věci vinným, naplňuje znaky shora vymezených trestných činů. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
45. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného M. R. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu