11 Tdo 1126/2024

11 Tdo 1126/2024-259

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání obviněného J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 8 To 251/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 51/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 13 T 51/2024, byl obviněný J. Š. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl okresním soudem podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Jihlavě byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného ve výroku o vině i trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Brně, který svým usnesením ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 8 To 251/2024, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Jihlavě se obviněný J. Š. předmětné trestné činnosti dopustil společně se spoluobviněným M. Š. v podstatě tím, že: ačkoli oba věděli, o jakou látku se jedná a že s ní je možné nakládat pouze na základě zvláštního povolení, jehož držitelem nejsou, tak a) obviněný M. Š. dne 23. 3. 2024 v odpoledních hodinách v XY převzal za účelem dalšího prodeje drogu pervitin ve dvou sáčcích o celkové hmotnosti asi 40,258 gramů, o čemž obviněný J. Š. věděl, a při tomto vědomí obviněného M. Š. převážejícího pervitin vezl do Jihlavy, a následně téhož dne v době kolem 19:00 hod. v obci XY, okr. XY, byl tento pervitin při policejním zásahu nalezen v osobním motorovém vozidle Škoda Superb, r. z. XY, jehož majitelem je obviněný J. Š., přičemž pervitin obsahuje účinnou látku metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako psychotropní látka, a obviněný J. Š. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 10 T 62/2014, který nabyl právní moci dne 16. 7. 2014, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 13 T 263/2015, který nabyl právní moci dne 2. 2. 2017, odsouzen mj. pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 96 měsíců nepodmíněně, ze kterého byl podmínečně propuštěn dne 20. 7. 2023 se zkušební dobou do 20. 7. 2029.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 8 To 251/2024, napadl obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Dále pak podle názoru obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.

5. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že byl odsouzen fakticky pouze za to, že odvezl svého bratra, spoluobviněného M. Š. (dále též jen „spoluobviněný“), z návštěvy domů a Krajskému soudu v Brně vytkl, že v napadeném usnesení nepřijatelně zkreslil důkazní situaci a předložil vlastní verzi skutkového děje, aniž by k tomu provedl potřebné důkazy. Zároveň podle obviněného odvolací soud zcela rezignoval na svoji přezkumnou činnost a řádně se nevypořádal se vznesenými námitkami. Podle dovolatele přitom nebyl proveden jediný důkaz svědčící o tom, že by byť i jen tušil, že spoluobviněný převzal drogu od svědka M. Š. za účelem jejího prodeje, přičemž oba soudy nižších stupňů vycházely jen z prvotního doznání obviněného z přípravného řízení. Nevzaly přitom v potaz, že tuto výpověď obviněný učinil v důsledku svého neuspokojivého zdravotního stavu, který si dvakrát vyžádal urgentní zásah lékařů a navýšení medikace v podobě léků na uklidnění, přičemž po svém zadržení byl v šoku a nebyl schopen řádně vnímat veškeré okolní vjemy. Podle obviněného ani jeho doznání nezbavuje orgány činné v trestním řízení jejich zákonné povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V tomto kontextu dále poukázal na výpověď svědka M. Š., který potvrdil, že obviněný o trestné činnosti spoluobviněného nevěděl, do XY jel pouze na návštěvu a nikoli s úmyslem spáchat trestnou činnost, či k jejímu spáchání napomoci. Výpověď jmenovaného svědka pak korespondovala s výpovědí spoluobviněného z hlavního líčení, v níž tento rovněž potvrdil, že obviněný o jeho záměru převzít drogu a dále ji distribuovat nevěděl. Podle dovolatele je pochopitelné, že pokud spoluobviněný v přípravném řízení vypovídal jinak, činil tak ve snaze bagatelizovat vlastní roli v trestné činnosti. Napadenými rozhodnutími tedy podle obviněného bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když orgány činné v trestním řízení rezignovaly na prokázání jeho viny a v rozporu se zásadou in dubio pro reo se spokojily pouze s jeho údajným „doznáním“ z přípravného řízení, kteréžto vytrhly z kontextu.

6. Obviněný dále namítl, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu je v případě účastenství vyžadován tzv. dvojí úmysl, tzn. že jednání účastníka musí zahrnovat úmysl účastnit se na úmyslném trestném činu hlavního pachatele a zároveň musí chtít k jeho jednání přispět právě svojí účastí. V tomto kontextu obviněný poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1537/2017, přičemž opakuje, že byl pouze přítomen při trestné činnosti spoluobviněného, do této se nijak nezapojil, nechtěl o ní nic vědět a spoluobviněnému ani nenabídl jakoukoli pomoc. Navíc si v dané době nemohl být jistý, že je spoluobviněným skutečně páchána trestná činnost, neměl bližší vědomost o obsahu pytlíků, které spoluobviněný v jeho přítomnosti převzal, o množství dané látky, či záměru spoluobviněného stran další dispozice s ní. Podle obviněného by se tedy v tomto případě dalo maximálně polemizovat o tom, že nepřekazil trestnou činnost spoluobviněného.

7. Konečně pak obviněný směřoval své námitky i do jemu uloženého trestu odnětí svobody. K tomu namítl, že tento trest považuje za nepřiměřený s ohledem na to, že fakticky pouze odvezl spoluobviněného z návštěvy domů, přičemž pominout nelze ani to, že bude muset vykonat i zbytek trestu z předešlého odsouzení. Zároveň podle jeho mínění není správné, pokud byl potrestán přísněji než spoluobviněný, který byl hlavním pachatelem jednání, na němž se měl obviněný podílet pouze jako pomocník.

8. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 8 To 251/2024, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 13 T 51/2024, a dále aby věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

9. K dovolání obviněného zaslala své písemné stanovisko ze dne 2. 1. 2025, sp. zn. 1 NZO 911/2024-14, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně konstatuje, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. K vlastním námitkám uplatněným obviněným pak státní zástupkyně uvádí, že Okresní soud v Jihlavě realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál i Krajský soud v Brně, který podané odvolání řádně přezkoumal, přičemž se s uplatněnými námitkami přiléhavě vypořádal.

10. Stran odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů pak státní zástupkyně poukazuje především na skutečnost, že v přípravném řízení se obviněný J. Š. v rámci své výpovědi učiněné dne 24. 3. 2024 za přítomnosti obhájce doznal k tomu, že aktivně převzal spolu se spoluobviněným v XY pervitin k další distribuci. Při vazebním zasedání dne 26. 3. 2024 již vypovídal prakticky shodně jako u hlavního líčení, tedy že spoluobviněnému nikdy žádný pervitin k další distribuci nedával a popřel také to, že by aktivně převzal pervitin v XY. Státní zástupkyně má tedy za to, že u obviněného bylo provedenými důkazy, zejména jeho výpovědí z přípravného řízení a současně ze skutečností uvedených v závěrečné řeči zjištěno, že věděl, že spoluobviněný převáží pervitin za účelem jeho další distribuce a s tímto převozem mu pomáhal tak, že ho vezl ve svém vlastním vozidle i s pervitinem do Jihlavy. Současně byl ze svého jednání usvědčen výpovědí spoluobviněného. Úmyslně se tedy dostal do konfliktu se zájmem společnosti na ochraně před nepovoleným nakládáním s drogami. Jelikož byl obviněný v minulosti opakovaně odsouzen za drogovou trestnou činnost, tak svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na osobu obviněného a jeho trestní minulost je podle státní zástupkyně třeba považovat i uložený trest za zcela přiměřený všem zákonným hlediskům pro ukládání trestu.

11. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené státní zástupkyně shrnula, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání a dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec lze obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu navrhla, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně soudem prvního stupně zasláno obhájci obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

14. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a formálně vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

16. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

17. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností ode dne 1. 1. 2022 tedy nikterak nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové.

18. Obviněný dále odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

19. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

20. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

21. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného J. Š. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou jen částečně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naopak převážnou část námitek obsažených v jím podaném mimořádném opravném prostředku obviněný postavil pouze na své polemice se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, kterážto - při zdůraznění jím tvrzených skutečností - označuje za nepodložená a rozporná. Tímto způsobem obviněný opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby a pro něj příznivějšího skutkového stavu. Dále již vznesl pouze námitky proti přiměřenosti trestu, přičemž žádnou z těchto námitek nelze podřadit pod jakýkoli ze zákonných dovolacích důvodů.

22. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tento obviněný uplatnil v jeho první alternativě. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

23. Z popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění okresního soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

Obviněný se ve svém dovolání převážnou většinou své argumentace omezil pouze na opětovné předložení výtek stran údajného chybného hodnocení jeho vlastních výpovědí, jakož i výpovědí spoluobviněného M. Š. a výpovědi svědka M. Š. Dále pak namítl, že provedené důkazy nepovažuje dostatečné pro své odsouzení. Takovéto námitky obviněného však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť podstata dovolací argumentace obviněného netkví v osvědčení vady spočívající v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným zločinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro jeho osobu příznivější) variantu skutkového děje.

24. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud uvádí, že Okresní soud v Jihlavě v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Svým povinnostem přitom dostál taktéž Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal.

Taktéž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným. Uvedené platí zejména pro dovolatelem rozporované skutkové závěry stran toho, že dne 23. 3. 2024 poskytl odvoz spoluobviněnému M. Š. svým osobním motorovým vozidlem z XY do Jihlavy s vědomím toho, že spoluobviněný tuto cestu podnikl za účelem obstarání pervitinu a následného převozu drogy zpět do Jihlavy, kde měl spoluobviněný v úmyslu tuto látku dále distribuovat.

Při formování těchto skutkových závěrů totiž soudy nižších stupňů vycházely zejména z vlastního doznání obviněného, kteréžto učinil ve své prvotní výpovědi v rámci přípravného řízení, přičemž jím vypovězené skutečnosti byly potvrzeny i výpovědí spoluobviněného, jež byla tímto učiněna rovněž v přípravném řízení. V poukazovaných výpovědích obviněný i spoluobviněný podrobně popsali participaci dovolatele na převzetí pervitinu v XY a jeho vědomé zapojení do trestné činnosti spoluobviněného. Protokoly o výpovědích obviněného a spoluobviněného, kteréžto oba učinili v přípravném řízení, pak byly soudem prvního stupně v hlavním líčení přečteny postupem podle § 207 odst. 2 tr.

ř. Obviněný i spoluobviněný totiž shodně své výpovědi v hlavním líčení změnili v tom směru, že v rozporu s jejich předchozím vyjádřením popřeli vědomé zapojení obviněného do obchodu s pervitinem, načež dovolatel nadále doznával pouze to, že ačkoli do XY jel sám toliko na návštěvu, tak byl osobně přítomen převzetí pervitinu spoluobviněným, nicméně s touto aktivitou svého bratra (tj. spoluobviněného) neměl ničeho společného a pervitin při jeho předání rozpoznal jen s ohledem na své drogové zkušenosti.

25. Označil-li následně obviněný před soudy nižších stupňů stejně jako ve svém dovolání tuto svoji výpověď z přípravného řízení za nepravdivou a poukázal-li přitom na svůj horší zdravotní stav, pak k danému nelze než ve shodě s odvolacím soudem zopakovat, že obviněný učinil svoji výpověď v přípravném řízení - stejně jako spoluobviněný - za přítomnosti jím zvoleného obhájce. Z protokolu zachycujícího průběh tohoto úkonu dále vyplynulo, že obviněný byl na počátku výslechu řádně poučen o svých právech, načež podrobně popsal jednání, jehož se dopustil v souvislosti s obchodem s pervitinem realizovaným spoluobviněným v XY dne 23.

3. 2024 a jeho následným převozem do Jihlavy za účelem další distribuce. Naopak popřel vlastní předání dalšího pervitinu osobě spoluobviněného v průběhu prvního čtvrtletí roku 2024 za účelem jeho distribuce. Z předmětného protokolu tedy nikterak nevyplývá, že by obviněný nebyl schopen spontánně učinit své vyjádření, byl dezorientován či jevil jiné vážné známky narušeného vnímání. S ohledem na samotný průběh výpovědi učiněné obviněným v přípravném řízení a její obsah se proto jeví zcela zjevně nemožným, že by si své částečné doznání zcela vymyslel v důsledku jím tvrzených zdravotních potíží a šoku ze svého zadržení.

V tomto kontextu nelze ve shodě s odvolacím soudem nezmínit mimo jiné trestní minulost obviněného, který byl již jedenáctkrát soudně trestán a měl tedy bohaté zkušenosti s průběhem trestního stíhání, a to i s výslechy realizovanými policejními orgány v přípravném řízení.

26. Nejvyšší soud tedy stejně jako soudy nižších stupňů nemohl nikterak přisvědčit snaze obviněného bagatelizovat svoji výpověď z přípravného řízení, přičemž neshledal ani žádných zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními v důsledku toho, že oba soudy nižších stupňů označily změnu výpovědí obviněného a spoluobviněného za účelovou a poukázaly na skutečnost, že oba jmenovaní ve svých výpovědích z přípravného řízení shodně usvědčovali osobu dovolatele z toho, že věděl o tom, že spoluobviněný dne 23.

3. 2024 převzal v jeho přítomnosti pervitin s úmyslem jej následně distribuovat. Za tohoto stavu se obviněný rozhodl spoluobviněnému pomoci tím, že jej i s pervitinem přepravil z místa převzetí drogy (tj. z XY) zpět do Jihlavy. Při této zpáteční cestě pak byli tentýž den oba zadrženi v městě XY, kde byla droga nalezena, k čemuž podle protokolů o zadržení a protokolů o prohlídce došlo při policejním zásahu v motorovém vozidle obviněného. Na uvedeném pak ničeho nemění ani poukaz dovolatele na skutečnost, že jeho výpověď z hlavního líčení byla podpořena výpovědí svědka M.

Š. Jmenovaný svědek sice skutečně potvrdil, že obviněný se na domluvě obchodu s drogou nepodílel a jednalo se o aktivitu spoluobviněného, nicméně tato jeho výpověď v tomto ohledu nikterak nevyvrací žádné z výše rozvedených rozhodných skutkových zjištění okresního soudu. Výpověď svědka M. Š. se totiž vztahovala pouze k okolnostem předání pervitinu a jeho domluvy, přičemž již okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně konstatoval, že obviněný o chystaném obchodu s pervitinem předem nevěděl, což vzal soud prvního stupně v úvahu při posouzení okolností spáchaného činu v rámci výměry ukládaného trestu.

27. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku či jím plošně učiněné odmítnutí většiny skutkových zjištění jakožto nepodložených přitom nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

28. Obviněný dále namítal, že v projednávané věci mu nebyl prokázán tzv. dvojí úmysl, tedy úmysl účastnit se na úmyslném trestném činu hlavního pachatele a zároveň úmysl k jednání tohoto hlavního pachatele přispět svojí účastí. Soudy obou nižších stupňů se touto podmínkou trestní odpovědnosti podle dovolatele vůbec nezabývaly.

29. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná, že účastenství je vybudováno na zásadě akcesority, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Účastenství je závislé na spáchání trestného činu či jeho pokusu hlavním (trestně odpovědným) pachatelem. Organizátorství, návod a pomoc se tedy posuzují jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže se pachatel hlavního trestného činu o tento čin alespoň pokusil (účastenství je možné na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu). Hlavním trestným činem se míní trestný čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovaly, přičemž hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel trestného činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. Právní kvalifikace jednání účastníka je podle zákonné úpravy závislá na právní kvalifikaci jednání hlavního pachatele, zde ovšem s určitými výjimkami – např. k zohlednění kvalifikačních okolností dochází jen u těch osob, u nichž jsou dány, přičemž pominout nelze ani případy excesů (vybočení) z původního záměru hlavního pachatele apod. Podmínkou účastenství je přitom příčinný vztah mezi činem účastníka a trestným činem jiné osoby, tj. hlavního pachatele. Účastenství je možné jen ve vztahu k činu, který má znaky trestného činu, a to obecné, typové i protiprávnost (viz Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 331-333).

30. K subjektivní stránce účastenství je vhodné uvést, že jednání musí být úmyslné, přičemž postačí i úmysl nepřímý. Jednání účastníka musí dále zahrnovat skutečnost, že se účastní na úmyslném trestném činu hlavního pachatele (tzv. dvojí úmysl), musí zároveň chtít, aby k jeho jednání přispěl svojí účastí. Účastenství tedy předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu, přičemž čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 569).

31. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše v rámci vypořádání dovolatelových skutkových námitek, v daném případě soudy nižších stupňů svá skutková zjištění dovodily správně a rovněž je řádně odůvodnily. Z těchto pak mimo jiné vyplynulo, že spoluobviněný sjednal obstarání pervitinu v XY, přičemž k tomu, aby mohl uskutečnit svůj záměr tuto drogu následně distribuovat, si musel zajistit převoz z Jihlavy do XY a zpět. Tento převoz mu pak zajistil svým osobním motorovým vozidlem právě obviněný (jeho bratr), který byl přítomen předávce pervitinu a tuto látku při jejím předání poznal, přičemž rovněž věděl, že je určena k další distribuci, což vyplynulo z výpovědí obviněného i spoluobviněného z přípravného řízení. Za tohoto stavu tak nelze přisvědčit obviněnému v tom ohledu, že nebyl prokázán jeho úmysl směřující k účastenství na trestném činu spoluobviněného a sám byl v podstatě pouhým pasivním pozorovatelem jeho trestné činnosti, kteroužto maximálně nepřekazil. Obviněný naopak poskytl spoluobviněnému aktivní pomoc s plným vědomím skutečnosti, že se podílí na protiprávním jednání spočívajícím v neoprávněném nakládání s omamnými a psychotropními látkami, a to pouhých přibližně osm měsíců od svého propuštění z předchozího osmiletého trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen za svou předchozí drogovou trestnou činnost. Tímto se obviněný dopustil pomoci ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené je tedy možné uzavřít, že v nyní posuzované věci byl bez jakýchkoliv pochybností prokázán tzv. dvojí úmysl obviněného coby pomocníka na trestném činu páchaném hlavním pachatelem (tj. spoluobviněným), pročež je jeho námitka hmotněprávní povahy, jíž v tomto směru ve svém dovolání explicitně uplatnil, zjevně neopodstatněná.

32. Jde-li o námitky dovolatele stran nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, vznesené s tvrzením toho, že bude muset vykonat i trest ze svého předchozího odsouzení, přičemž s ohledem na jeho postavení pomocníka mu měl být uložen trest kratšího trvání než spoluobviněnému jakožto hlavnímu pachateli trestné činnosti, pak platí, že tyto námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

33. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve mnohokrát uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen za podmínek, kdy byl obviněnému uložen trest takového druhu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř.

34. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, je ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno považovat – jde-li o výrok o trestu – toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

35. Je třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

36. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele - obecně ústavním pořádkem předvídaný - je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, stejně jako za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

37. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zohledňuje případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu porušily (či mohly porušit) některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, je-li rozhodnutí o trestu v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je-li založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se však v nyní posuzované věci obviněného J. Š. zcela zjevně nejedná.

38. Okresní soud v Jihlavě při svých úvahách o druhu a výměře trestu akceptoval ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaného trestu ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Přitom přihlédl zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, jakož i k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem jeho nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že obviněný sice předem o dohodnutém obchodu s pervitinem nevěděl a ve prospěch lze hodnotit i pozitivní zprávu probační úřednice o průběhu dohledu, avšak zvláště s ohledem na svoji bohatou trestní minulost si tento musel být vědom následků svého jednání. Krajský soud v bodech 12. a 13. odůvodnění svého usnesení následně v rámci vypořádání odvolacích námitek obviněného odkázal na závěry okresního soudu, kteréžto aproboval se zdůrazněním absence polehčujících okolností a skutečnosti, že se obviněný trestného činu dopustil ve zkušební době svého propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a zdůraznil též jeho bohatou trestní minulost, během níž byl odsouzen již k třem nepodmíněným trestům odnětí svobody v délce 54 měsíců, 72 měsíců a 96 měsíců. Přesto odvolací soud neshledal, a to s ohledem na míru jeho účasti na trestné činnosti, trest uložený obviněnému nezákonným či nepřiměřeně přísným, přičemž v rámci svých úvah zohlednil výslovně i to, že obviněný bude nejspíše muset vykonat též zbytek trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl již dříve podmíněně propuštěn.

39. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud připomíná, že za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody v zákonném rozpětí od dvou do deseti let. Pokud Okresní soud v Jihlavě po zvážení všech zákonných kritérií obviněnému uložil trest odnětí svobody přesně ve třetině zákonné trestní sazby, konkrétně ve výměře čtyř let, nelze takový trest za žádných okolností označit za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní. Soudy nižších stupňů totiž vyměřily obviněnému trest odnětí svobody po důsledném zvážení všech relevantních skutečností, a to včetně ohrožení jeho osoby výkonem zbytku předešlého trestu, z něhož byl podmíněně propuštěn.

40. Na uvedeném nemohla ničeho změnit ani dovolací argumentace obviněného, který nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody fakticky spatřuje zejména v tom, že spoluobviněnému byl okresním soudem uložen trest odnětí svobody v nižší výměře, a to přesto, že sám obviněný byl „pouhým“ pomocníkem k trestné činnosti spoluobviněného. Předmětem přezkumu na základě dovolání obviněného totiž mohou být pouze výroky vztahující se k osobě dovolatele, přičemž obviněný svým jednáním - narozdíl od spoluobviněného - nenaplnil pouze zákonné znaky základní skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž s ohledem na speciální recidivu naplnil též zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty společensky škodlivějšího zvlášť závažného zločinu podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení. Vzhledem k této skutečnosti tedy rozhodně nelze kriticky srovnávat tresty odnětí svobody uložené obviněnému a spoluobviněnému v souladu s reduktivním požadavkem dovolatele na to, aby mu jako pomocníku byl uložen nižší trest, než jaký byl uložen hlavnímu pachateli dané trestné činnosti.

41. Za tohoto stavu nebyla při ukládání trestů porušena žádná procesní zásada, zvláště ne obviněným namítaná zásada proporcionality. Znovu je přitom třeba zdůraznit, že námitka směřující proti nepřiměřenosti trestu není v rámci dovolacího řízení podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř., pročež ji byl Nejvyšší soud nucen kategoricky odmítnout.

42. Obviněný v rámci svého dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž z obsahu jím podaného dovolání vyplývá, že tak učinil v jeho druhé alternativě, čímž poukázal na zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jeho názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jak bylo podrobně rozvedeno shora, rozsudek Okresního soudu v Jihlavě však takovými vadami zatížen není, a proto nemohl být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

VI. Závěr

43. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný J. Š. podstatnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

44. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek obviněného správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn.

45. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 8 To 251/2024, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného J. Š. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 1. 2025 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu