11 Tdo 1127/2024

11 Tdo 1127/2024-277

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání obviněného J. P., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 2024, č. j. 4 To 83/2024-235, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 29 T 17/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 9. 2023, č. j. 29 T 17/2023-145, byl obviněný J. P. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se podle závěrů soudu prvního stupně dopustil (stručně řečeno) tím, že:

I. v přesně nezjištěné době od února roku 2022 do května roku 2022 na nezjištěných místech v Ústí nad Labem, okres Ústí nad Labem, a XY, okres XY, poskytl za úplatu nejméně ve 4 případech celkově minimálně 40 gramů směsi látky označované jako pervitin obsahující neurčené množství metamfetaminu M. B., v důsledku čehož získal nejméně 32 000 Kč,

v přesně nezjištěné době od roku 2021 do února roku 2022 v bytě v domě č. p. XY v ul. XY v Ústí nad Labem, okres Ústí nad Labem, poskytl zdarma a směnou za nezjištěné věci nejméně v 5 případech celkově minimálně 2,5 gramu směsi látky označované jako pervitin obsahující neurčené množství metamfetaminu M. P. K.,

II. nejméně dne 31. 8. 2022 v době zadržení policejním orgánem na Obvodním oddělení Policie ČR XY v budově č. p. XY v ul. XY v XY, okres XY, držel ve své dispozici přinejmenším za účelem vlastní pozdější spotřeby 2 plastové sáčky s 4,15 g směsi látky označované jako pervitin, z níž bylo možno k abúzu získat 4,05 gramů s obsahem 3,14 gramů čistého metamfetaminu,

a takto konal přesto, že metamfetamin je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhl. pod č. 62/1989 Sb.), a s vědomím toho, že k zacházení s uvedenou psychotropní látkou neměl povolení podle ustanovení § 3 odst. 2, § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

2. Za uvedené přečiny a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2023, č. j. 5 T 53/2023-33, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2023, soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1, § 84 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku soud prvního stupně uložil obviněnému též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 32 měsíců. Obviněnému též podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výroku o tomto trestu. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku též zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2023, č. j. 5 T 53/2023-33, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu ve věci znovu rozhodl tak, že podle § 84, § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu pěti roků za současného vyslovení dohledu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Matěje Košťála, LL.M., advokáta, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Obviněný po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a vymezení rozsahu a důvodů dovolání prezentuje konkrétní argumenty svého mimořádného opravného prostředku. Pokud jde o skutek uvedený v bodě I. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, má obviněný shodně s oběma soudy za to, že jeho vina byla zjištěna především na podkladě výslechu svědkyně M. P. K. (dále jen „svědkyně“) a svědka M. B. (dále jen „svědek“).

6. Následně obviněný ve stručnosti uvádí podstatné části výpovědi svědka z přípravného řízení a z hlavního líčení. Svědek v přípravném řízení vypověděl, že se s obviněným seznámil na diskotéce, kdy mul dal obviněný na sebe číslo s tím, že mu může kdykoli obstarat pervitin. Ten mu podle sdělení svědka měl obviněný poskytnout nejméně ve čtyřech případech. U hlavního líčení pak svědek uvedl, že na výpovědi z přípravného řízení trvá, nicméně osoba, s níž se na diskotéce seznámil, nebyl obviněný. Soud prvního stupně pak toto tvrzení označil za absurdní, a to především s ohledem na to, že je velmi nepravděpodobné, že by dvě navzájem se neznající osoby téhož jména bydlely v XY a vlastnily objekt v XY. Takový závěr je však podle obviněného rovněž poněkud absurdní. Soudy žádným způsobem nevzaly v potaz pravděpodobnost toho, že určitá předem neztotožněná osoba se koncovému zákazníkovi představí jiným jménem shodným s obviněným, sjedná s ním místa předání omamné a psychotropní látky v obcích, v níž se má právě obviněný nacházet, a to vše ze zcela preventivních důvodů.

7. Obviněný dále poukazuje na to, že posuzovaná trestná činnost je prováděna typicky skrytě. V takových případech jsou svědci především jednotliví odběratelé, kteří se s distributory scházejí zpravidla osobně, pročež se tyto osoby navzájem dobře znají. Sám svědek ostatně vypověděl, že se s „J. P.“ scházel výhradně osobně. Při zohlednění některých okolností proto jím uvedenou skutečnost o tom, že obviněný není osobou, se kterou se seznámil na diskotéce, nelze a priori považovat za absurdní a stěží uvěřitelnou. Pakliže by svědek neměl žádnou potíž s uvedením toho, že omamnou látku od určité osoby odebíral a že tuto užívá, tím spíš by neměl žádnou potíž uvést, od koho ji takto obdržel. Z obou výpovědí svědka navíc nelze dovozovat, že by se snad snažil minimalizovat jeho vinu nebo jej dokonce výpovědí chránit. K tomu obviněný zdůrazňuje, že takovou okolnost by právě svědek pochopitelně nemohl vysvětlit.

8. Nadto je obviněný přesvědčen, že obě výpovědi tohoto svědka jsou značně vnitřně rozporné. K tomu dodává, že pakliže soud prvního stupně označil výpověď jednoho svědka za nevěrohodnou, nemůže mít jiná výpověď stejné osoby jakoukoliv relevanci ve vztahu k tomuto trestnímu řízení. Výpověď učiněná v hlavním líčení zcela důvodně zpochybňuje správnost, spolehlivost a věrohodnost výpovědi svědka učiněné v přípravném řízení, pročež vyvstává důvodná pochybnost o použitelnosti poznatků vyplývajících z takového důkazu. K tomu obviněný zdůrazňuje, že podle jeho názoru se nevěrohodnost, jakožto okolnost určující důkazní sílu a spolehlivost každého důkazu, respektive jeho použitelnost, vztahuje vždy ke konkrétní osobě, nikoliv k výpovědi jako takové. V opačném případě by ad absurdum mohla určitá osoba podat pět svědeckých výpovědí, které budou všechny vnitřně rozporné a nebudou se shodovat v žádné podstatné okolnosti, a i přesto by soud rozhodující o vině obviněného usoudil, že jedna z těchto výpovědí odpovídá dosavadní důkazní situaci a na této jedné výpovědi by izolovaně od všech ostatních ilustroval prokázání viny obviněného posuzovaným trestným činem. Přitom se však takový soud omezí jen na konstatování použitelnosti takové výpovědi bez toho, aniž by skutečně zvážil podstatu všech rozporů a pokusil se zjistit jejich příčinu. V tomto případě totiž oba soudy pouze konstatovaly, že výpovědi svědka v hlavním líčení lze jen stěží uvěřit s odkazem na těžko uvěřitelnou okolnost (tj. existence dvou osob s týmž jménem v téměř stejné lokalitě).

9. Obviněný rovněž zdůrazňuje, že lze opodstatněně usuzovat, že osoby závislé a užívající omamné a psychotropní látky jsou nevěrohodné. Je sice pravdou, že svědky posuzované trestné činnosti budou s největší pravděpodobností právě sami konzumenti. Avšak právě u těchto osob přirozeně vyvstává podle obviněného důvodná obava o jejich schopnosti reprodukovat a přesně popsat subjektivně vnímané skutečnosti. V takových případech je podle obviněného nutné přistupovat k dokazování viny posuzovaným skutkem nanejvýš obezřetně, tím spíš, pokud podle rozhodnutí obou soudů jediným po celou dobu trestního řízení zcela věrohodným pramenem poznání je svědkyně. Jiné důkazy, byť zmíněné v odůvodnění obou napadených rozhodnutí (viz úřední záznam o ohledání při nalezení omamné a psychotropní látky, test na přítomnost metamfetaminu apod.), nemohou v souladu se zásadou materiální pravdy zcela prokazovat vinu obviněného – především v případech, kdy vyvstává důvodná pochybnost o věrohodnosti a dostatečné míře vypovídací hodnoty provedených výslechů.

10. Co se týče svědkyně, předně podle obviněného nelze bez dalšího automaticky dovozovat její snahu minimalizovat vinu obviněného, pokud tato vypoví, že obviněného musela k poskytnutí omamné a psychotropní látky žádat. Uvedené spíše svědčí o tom, že svědkyně nedokáže uvést žádnou konkrétní událost, kdy by jí obviněný skutečně pervitin poskytl. Z toho vyplývá, že ani sám obviněný by si nebyl vědom toho, že někdy pervitin svědkyni poskytl. Naopak stěžejní okolností v projednávané věci je to, že svědkyně je sousedkou obviněného, která měla velice negativní vztahy s jeho tehdejší přítelkyní. Některé obviněným uvedené osoby (navržené za účelem provedení jejich výslechu) byly ostatně ochotny a schopny potvrdit, že vrcholem těchto vztahů měla být krádež cenností uložených v bytě.

11. Za těchto okolností lze podle obviněného dovodit, že u obou stěžejních svědků existuje důvodná pochybnost o věrohodnosti jejich výpovědí. Za takové situace je příslušný soud povinen v souladu se zásadou materiální pravdy ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu vyvinout zvýšenou aktivitu k potvrzení nebo vyvrácení již zjištěných skutečností. V takovém případě se pochopitelně nabízí doplnit dokazování provedením dalších důkazů. Uvedené povinnosti však oba soudy zjevně nedostály, což má podle obviněného za následek nesprávné a nezákonné rozhodnutí ve věci, ať už při pochybení hmotněprávním v podobě nesprávného hodnocení provedených důkazů nebo při níže rozvedeném pochybení procesněprávním v podobě neprovedení dalších důkazů, které jsou způsobilé náležitě doplnit skutkový stav ve věci.

12. V další části svého dovolání obviněný brojí proti nedůvodnému neprovedení navržených důkazů. Konstatuje, že provedení výslechů R. B., I. Š. a J. H. bylo pro náležité zjištění skutkového stavu věci zcela klíčové. Pakliže obecné soudy dovozují, že sousedka obviněného (svědkyně) měla dostatečně přesnou a podrobnou vědomost o dispozici omamných a psychotropních látek obviněného, je třeba zdůraznit, že přesnější vědomost o této skutečnosti nutně musí mít osoba, která s obviněným tráví výrazně více času. Odůvodnění soudu prvního stupně konstatující nadbytečnost provedení takového důkazu (výslechu I. Š.) je však naprosto nedostačující. Soud prvního stupně tuto nadbytečnost (s čímž se ostatně ztotožnil i soud odvolací) odůvodnil tak, že svědkyně nebyla spolu s obviněným 24 hodin denně, navíc by podle tvrzení soudu její výpověď nepřinesla s ohledem na proběhlé dokazování žádné nové skutečnosti. Obě tvrzení jsou však podle obviněného patrně absurdní. Stejným způsobem, co se týče míry stráveného času s obviněným, lze argumentovat i v případě svědkyně K. nebo svědka B.

13. Navíc tvrzení o tom, že navržený důkaz pro futuro nepřinese žádné nové skutečnosti, je s ohledem na partnerský vztah svědkyně Š. a obviněného poněkud předčasný. Uvedeným způsobem se nelze vypořádat s neprovedením navrženého důkazu pro nadbytečnost jen proto, že důkaz nepřinese nové skutečnosti. To platí zejména v případech, kdy navržený důkaz má prokazovat skutečnost, kterou jedna ze zúčastněných stran tvrdí a tato má způsobilost zvrátit svou vypovídací hodnotou výsledek ve věci (s ohledem na nutnost zjištění viny obviněného bez důvodných pochybností). K tomu obviněný připomíná zásadu vyhledávací uvedenou v § 2 odst. 5 tr. řádu a dodává, že uvedený požadavek je zákonem per analogiam kladen rovněž na soud, jakožto orgán činný v trestním řízení, který tuto povinnost přejímá dále do hlavního líčení a obecně řízení před soudem. Ostatně podle právní doktríny je právě hlavní líčení těžištěm dokazování trestního řízení, ať už těžištěm provádění nebo jejich vyhledávání a navrhování, což obviněný doplňuje citací komentářové literatury.

14. Z výše uvedených důvodů obviněný považuje neprovedení jím navržených důkazů i přes jejich potenciální důkazní sílu za nedůvodné a s ohledem na znění výše citovaného ustanovení trestního řádu rovněž za nezákonné. Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že provedení těchto důkazů bylo i přesto nadbytečné, obviněný namítá, že odůvodnění jejich neprovedení je současně zcela nedostatečné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti má obviněný za to, že napadený rozsudek, jakož i případně rozsudek soudu prvního stupně, je věcně nesprávný, přičemž jejich nesprávnost spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

15. Obviněný v závěru shrnuje, že podstatné je pak to, že: a) v průběhu trestního řízení byla dostatečným způsobem dokládána pochybnost o věrohodnosti svědků B. a K., což úměrně oslabuje důkazní sílu takového provedeného důkazu, přičemž při zohlednění výsledků provedeného dokazování nelze podle názoru obviněného dospět k závěru o jednoznačném prokázaní jeho viny bez důvodných pochybností v souladu se zásadou materiální pravdy; b) v souvislosti s namítanou pochybností o věrohodnosti výše uvedených vyslechnutých svědků nebyly podle obviněného nedůvodně provedeny jím navrhované důkazy spočívající v provedení výslechů svědkyně Š. nebo svědkyně B., i přestože tyto důkazy byly naprosto způsobilé přinést nové skutečnosti, které jistě mohly ovlivnit výsledek ve věci, případně příznivě přispět k úplnému zjištění skutkového stavu.

16. S ohledem na shora uvedenou argumentaci navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, eventuálně, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

17. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Ladislava Čarvaš. (dále jen „státní zástupkyně“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného nejprve podotýká, že obviněný ve svém dovolání uplatnil námitky, které se shodují s námitkami vznesenými v předchozích fázích řízení, k čemuž připomíná závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002.

18. Státní zástupkyně k argumentaci obviněného ohledně extrémního nesouladu skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování uvádí, že tuto je nutno vyhodnotit jako čistě skutkovou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, a nikoliv jako argumentaci projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nad rámec tohoto závěru nejprve v obecné rovině konstatuje, že skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném (extrémním) rozporu s provedenými důkazy. Je podle ní třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

19. Státní zástupkyně dále stručně konstatuje, že oba soudy se dostatečně vypořádaly se všemi námitkami obviněného uvedenými nyní opakovaně v jeho dovolání a důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč na základě zjištěných skutkových okolností došly k závěru, že jeho jednání po objektivní i subjektivní stránce naplňuje všechny zákonné znaky posuzovaných přečinů. Zaměřeno na konkrétní námitky obviněného, zjednodušeně k věrohodnosti výpovědi svědků B. a K. soudy konstatovaly, že s ohledem na projednávanou drogovou trestnou činnost lze jen stěží předpokládat jiné svědky než z řad odběratelů drog, kteří z logiky věci a charakteru trestné činnosti vždy jednají konspirativně či skrytě. Státní zástupkyně navíc zdůrazňuje, že je obecně známou skutečností z obdobných trestních věcí, že odběratelé drog postavení v hlavním líčení tváří tvář svému dealerovi se často snaží obžalované vyvinit. Uvedené vyplývá i z jednoduché rovnice, pakliže nebude pachatel-dealer na svobodě, nebude též zajištěn ve většině případů opakovaný přísun OPL. Oba svědci byli v přípravném řízení k věci důvodně vyslechnuti procesně použitelným způsobem a poté, co se odchýlili od svých výpovědí v hlavním líčení, byli konfrontováni se svými prvotními výpověďmi zákonným postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu. Zejména soud prvního stupně si pak vytvořil dostatečný podklad pro posouzení jejich věrohodnosti a velice precizně a podrobně odůvodnil, proč uvěřil výpovědi svědka B. z přípravného řízení a nikoli jeho výpovědi z hlavního líčení (bod 13. rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu ke svědkyni K. soud prvního stupně zkonstatoval v bodě 12. rozsudku, že v rámci přípravného řízení i v rámci hlavního líčení vypovídala ve stěžejních bodech totožně a potvrdila skutkový průběh týkající se její osoby coby odběratelky pervitinu od obviněného. Vypovídala souvisle, rovněž věrohodně reagovala na námitky vznášené obviněným a v její výpovědi soud nezjistil ani tu nejmenší tendenci obviněnému uškodit.

20. Státní zástupkyně též připomněla, že hodnocení důkazů, a to i věrohodnosti svědka, přísluší soudu, který je povinen postupovat podle zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr. řádu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 1. 1986, sp. zn. 1 Tzf 3/86, publikované pod č. 12/1987 Sb. rozh. tr.). V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů učinil soud prvního stupně závěr o věrohodnosti svědků B. a K. na základě všech ve věci provedených důkazů a neshledal potřebu dalšího doplnění důkazů. Závěr o věrohodnosti svědků učinil i na základě vlastních poznatků nabytých z bezprostředního vnímání jejich osob při hlavním líčení.

21. Se shora rozebranou námitkou obviněného úzce souvisí další námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí alternativě, resp. námitka tzv. opomenutých důkazů. Tuto deklaroval obviněný již v rámci řízení před oběma soudy ve zcela totožném rozsahu. Po přezkoumání obsahu podaného odvolání ve světle nyní posuzovaného obsahu dovolání lze uzavřít, že obviněný de facto pouze napadá zcela zákonný a řádný postup obou soudů, které dostály své povinnosti nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly.

22. K případnému opomenutí důkazů státní zástupkyně poznamenává, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a dalších) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

23. Právě třetí uvedený argument byl základem pro odmítnutí navrhovaných důkazů obviněným oběma soudy. Vzhledem k tomu, že soudy dospěly k závěru o věrohodnosti svědků B. a K., byly návrhy na doplnění dokazování obviněného spočívajícího v provedení výslechu svědků B., Š. a H. pro nadbytečnost z logiky věci odmítnuty, neboť záměrem obviněného bylo prostřednictvím těchto výslechů zpochybnit právě a pouze věrohodnost svědkyně, jejíž výpověď navíc byla shledána zcela konzistentní. Odvolací soud se uplatněnými námitkami obviněného zabýval v bodě 11. rozsudku a soud prvního stupně v bodě 15. rozsudku. Námitku obviněného o absenci řádného odůvodnění postupu soudu spočívajícího v neprovedení navrhovaných důkazů lze rovněž odmítnout, neboť stručná, ale výstižná vyjádření obou soudů jsou v souladu s relativně jasným deklarovaným účelem jejich provedení, kterým je zpochybnit skutková zjištění soudů o věrohodnosti jednoho z klíčových svědků.

24. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, a aby tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

25. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

27. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

28. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

29. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

30. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

31. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť směřují výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění, jež na jejich podkladě učinily. Současně též brojí proti neprovedení jím navrhovaných důkazů v situaci, kdy podle něj skutkový stav nebyl z důvodu nevěrohodnosti výpovědí stěžejních svědků řádně zjištěn. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, se obviněný primárně snaží zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění a především pak způsob přezkumu učiněného odvolacím soudem. Takovým způsobem však dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu účinně uplatnit nelze, neboť je to soud, který hodnotí provedené důkazy a zjišťuje skutkový stav věci v souladu se zásadami zakotvenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, nikoliv obviněný. V souladu s § 265i odst. 2 tr. řádu uvádí Nejvyšší soud – stručně – k jednotlivým dovolacím námitkám obviněného následující.

32. Především je vhodné předeslat, že výše uvedená dovolací argumentace obviněného je částečným opakováním jeho námitek vznesených již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 172 až 174). Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, odvolací soud se danými námitkami obviněného řádně zabýval a vypořádal se s nimi, přičemž ve svém rozsudku dostatečně vyložil, proč je neshledal důvodnými (body 8., 9. a 11. odůvodnění jeho rozsudku).

33. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů a řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil výpovědi svědka B. učiněné při hlavním líčení a proč jako věrohodnou hodnotil jeho výpověď z přípravného řízení (srov. bod 13. rozsudku soudu prvního stupně). Současně se jmenovaný soud věnoval i výpovědi svědkyně K., již považoval za věrohodnou a nezjistil z ní sebemenší tendenci obviněnému nějak uškodit (srov. bod 12. rozsudku soudu prvního stupně).

34. S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně se v tomto směru plně ztotožnil i odvolací soud, jenž se v odůvodnění svého rozsudku opětovně řádně zabýval námitkami obviněného a uvedl, proč těmto nepřisvědčil. Odvolací soud se též v rámci svého přezkumu podrobně věnoval otázce věrohodnosti výpovědí výše uvedených svědků, přičemž v postupu soudu prvního stupně neshledal pochybení (body 7. až 9. jeho rozsudku).

35. Pokud jde o obviněným namítanou vadu tzv. opomenutých důkazů, pak ani tato argumentace neodpovídá jemu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě. V tomto směru obviněný brojí proti nedůvodnému neprovedení výslechu svědků B., Š. a H., byť tyto důkazy byly podle jeho mínění zcela klíčové pro náležité zjištění skutkového stavu věci.

36. K uvedené námitce je třeba uvést, že jak soud prvního stupně (viz bod 15. jeho rozsudku), tak odvolací soud (viz bod 11. jeho rozsudku) se důkazními návrhy obviněného zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč tyto zamítly. Soud prvního stupně zcela adekvátně a především přesvědčivě vyložil, proč považoval návrhy obviněného na provedení uvedených důkazů za stávající důkazní situace za nadbytečné, přičemž jeho závěru přisvědčil i odvolací soud a Nejvyšší soud jejich náhled rovněž sdílí. Za této situace proto nelze uvažovat o důkazu opomenutém ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na niž obviněný dokazuje (za všechna rozhodnutí srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 a ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Nejvyšší soud dodává, že způsob, jakým soudy obou stupňů vypořádaly námitky obviněného na doplnění dokazování, resp. tyto zamítly, shledává, na rozdíl od obviněného, dostatečným. Pouze na okraj lze uvést, že nutnost provedení těchto důkazů obviněný dovozuje v návaznosti na jím namítané rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

37. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného J. P. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 22. 1. 2025

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu