11 Tdo 127/2007

11 Tdo 127/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.

června 2007 o dovolání obviněného P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni

ze dne 30. května 2006, sp. zn. 7 To 73/2006, v trestní věci vedené u Okresního

soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 70/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v

Plzni ze dne 30. května 2006, sp. zn. 7 To 73/2006, a rozsudek Okresního soudu

v Sokolově ze dne 8. prosince 2005, sp.zn. 19 T 70/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na

zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Sokolově p ř i k a z u j e

, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. prosince 2005, sp. zn. 19 T

70/2005, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250

odst. 1, 2 tr. zák. Za tento skutek a za další sbíhající se trestnou činnost (z

trestního příkazu Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 2 T

124/2005) byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti

měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce třiceti

měsíců, po kterou byl nad obviněným vysloven dohled a stanovena povinnost

uhradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněnému byl

dále uložen peněžitý trest ve výměře 20 000,- Kč, jehož úhrada byla povolena v

měsíčních splátkách ve výši 5 000,- Kč, a pro případ, že by tento trest nebyl

vykonán náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, a trest zákazu

činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho

roku. Soud rovněž rozhodl o náhradě škody poškozenému M. V.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že:

v přesně nezjištěný den měsíce června 2004 poté, co uhradil dlužnou částku na

záruční směnku vystavenou dne 1. srpna 2003 M. K. na částku 100 000,- Kč

výstavcem M. V., převzal od směnečného věřitele M. K., tuto záruční směnku a

ačkoli věděl, že záruční směnka byla jeho osobou již v plné výši uhrazena, a že

veškeré závazky vyplývající z této směnky zanikly, tak tuto směnku směnečnému

dlužníkovi M. V. dle předchozí dohody a pokynu M. K. M. V. nepředal, tuto

rubopisem neoprávněně převedl na sebe, s M. K. uzavřel fiktivní smlouvu o

odkoupení této záruční směnky a v rozporu s předchozím ujednáním v nezjištěný

den měsíce září 2004 rubopisem převedl tuto směnku na M. O., kterému zamlčel,

že směnku neoprávněně převedl na sebe a předchozí závazky vyplývající z této

směnky již byly uhrazeny, když převedením této směnky získal neoprávněný

majetkový prospěch, neboť tímto došlo k úhradě jeho dluhu vůči M. O. a způsobil

tak poškozenému bývalému směnečnému dlužníku M. V. škodu jednak na jeho

právech, dále i finanční škodu, neboť M. O. převedl dále rubopisem záruční

směnku na svého syna M. O. a ten poté vyzval M. V. jako směnečného dlužníka k

uhrazení částky 100 000,- Kč a vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě

požadovaná částka nebyla M. V. uhrazena, byla M. O. u Krajského soudu v Plzni

podán návrh na vydání směnečného platebního rozkazu pro částku 100 000,- Kč,

kdy řízení v této věci bylo zahájeno a dne 18. října 2004 byl vydán směnečný

platební rozkaz sp. zn. 53 Sm 218/2004, na základě kterého byl M. V. povinen

uhradit M. O. částku 100 000,- Kč a náklady řízení a tento směnečný platební

rozkaz byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14.

března 2005, sp. zn. 4 T Cm 121/2004, a způsobil tak poškozenému M. V., škodu

ve výši nejméně 100 000, Kč.

O odvolání obviněného P. Š. rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze

dne 30. května 2006, sp. zn. 7 To 73/2006, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání

odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě a

prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný soudům vytkl, že

nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když nevěnovaly

dostatečnou pozornost hodnocení svědeckých výpovědí (M. K., M. V., M. O., R.

V., roz. Č., a A. S.) a nepřihlédly ani k povaze směnky, jejímž prostřednictvím

měl obviněný podvod spáchat. Zdůraznil, že směnka je cenným papírem, a jako

taková představuje finanční závazek výstavce směnky poskytnout jejímu majiteli

určité finanční plnění. Závěry odvolacího soudu ohledně platnosti směnek jsou

nejen nesprávné, ale i způsobilé ohrozit jistotu účastníků směnečných vztahů v

obchodně-právních vztazích. Ze zjištěných okolností nelze ani dovodit, že by se

obviněný posuzovaného jednání dopustil úmyslně. Soudy proto obviněného

nesprávně uznaly vinným a právní posouzení skutku ze strany soudů obou stupňů

je tak nesprávné.

V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a jemu

předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově a přikázal věc soudu prvního

stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího

státního zastupitelství v Brně tak, že námitkám obviněného je třeba přisvědčit.

S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. května 2006, sp. zn. 7

Tdo 475/2006, uvedl, že tzv. zajišťovací směnka není zvláštním druhem směnky.

Její zajišťovací funkce není jevem spadajícím do sféry směnečného práva a na

povaze závazku ze směnky, jako závazku přísného, nesporného a abstraktního se

proto nic nemění. Zajišťovací směnka není k zajištěnému závazku akcesorická, má

postavení samostatného nezávislého závazku. Jestliže na sebe obviněný převedl a

dále rubopisoval směnku v situaci, kdy prokazatelně byl hlavní zajišťovaný

závazek uhrazen, jeho jednání sice bylo z občanskoprávního hlediska porušením

smlouvy o zajištění směnkou, jeho trestní odpovědnost však dovozovat nelze.

Skutková věta v tomto směru nijak nerozlišuje uhrazení dluhu a uhrazení

směnečné částky. Zjištěný skutkový stav tedy nenaplňuje zákonné znaky trestného

činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným.

Protože jsou dovolací námitky obviněného důvodné, navrhl státní zástupce, aby

Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního

soudu v Sokolově zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání

a rozhodnutí.

Nejvyšší soud po zjištění, že podané dovolání vykazuje zákonem vyžadované

formální a obsahové náležitosti, přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení

jemu předcházející, v intencích ustanovení § 265i odst. 1 až 3 tr. ř., a

shledal, že dovolání obviněného lze zčásti přisvědčit.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení.

Z výše citovaného obsahu dovolání je patrné, že část dovolacích námitek tento

dovolací důvod nenaplňuje, neboť dovolatel napadá skutková zjištění soudu

prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud. Jsou to námitky

vztahující se k hodnocení některých svědeckých výpovědí (M. K., M. V., M. O.,

R. V., roz. Č., a A. S.). Těmito námitkami tedy dovolatel soudům ve skutečnosti

vytýká porušení procesních ustanovení (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), jimiž je

zaručeno náležité zjištění skutkového stavu věci.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však neumožňuje brojit

proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně

právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II.

ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho

hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně

posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými

ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze

přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či

prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve

smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,

sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu

justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.

5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí

založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze

skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je

vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné

skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší

soud proto není oprávněn se těmito námitkami dovolatele zabývat.

Naproti tomu dovolatel uplatnil tento dovolací důvod tvrzením, že soudy

nesprávně dospěly k závěru o jeho vině trestným činem podvodu podle § 250 odst.

1, 2 tr. zák., když nevzaly dostatečně v úvahu právní povahu směnky jako

cenného papíru a že ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že se posuzovaného

jednání dopustil úmyslně.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke

škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,

využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím

majetku škodu nikoli malou. Ke spáchání trestného činu podvodu se vyžaduje

úmyslná forma zavinění (§ 3 odst. 3 tr. zák.).

Z právní věty rozsudku je zřejmé, že Okresní soud v Sokolově považoval za

naplněné ty znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., které

spočívají v tom, že obviněný „… ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil

tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak

škodu na cizím majetku nikoli malou.“

Z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se v napadeném

rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud, se podává, že podstata podvodného jednání

obviněného spočívala v tom, že poté, co uhradil dlužnou částku na záruční

směnku, převzal od směnečného věřitele (M. K.) tuto záruční směnku, a ačkoliv

věděl, že směnka byla jeho osobou již uhrazena a veškeré závazky z této směnky

zanikly, tuto směnku jejímu výstavci (M. V.) nepředal, neoprávněně ji převedl

na sebe, když uzavřel se směnečným věřitelem fiktivní smlouvu o jejím

odkoupení, a dále tuto směnku v rozporu s předchozím ujednáním převedl

rubopisem na M. O., kterému zamlčel, že směnku neoprávněně převedl na sebe a že

předchozí závazky z této směnky již byly uhrazeny, a tím získal neoprávněný

majetkový prospěch, neboť tak došlo k úhradě jeho dluhu vůči M. R., a způsobil

tak poškozenému M. V. škodu. Tedy jinak řečeno obviněný se měl podvodného

jednání dopustit v podstatě tím, že na sebe převedl již uhrazenou záruční

směnku, kterou pak ke škodě jejího výstavce a ku vlastnímu prospěchu dále

převedl, přitom však novému majiteli směnky zamlčel, že směnka byla uhrazena, a

uvedl jej tak zároveň v omyl.

S těmito závěry o podstatě podvodného jednání obviněného se však Nejvyšší soud

nemůže ztotožnit. Jednání, tak jak bylo popsáno ve výrokové části rozsudku

soudu prvního stupně, nenaplňuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst.

1, 2 tr. zák. Ze shora uvedeného je zřejmé, že skutková věta rozsudku nijak

nerozlišuje mezi plněním ze směnky (tj. úhradou směnečné sumy) a plněním dlužné

částky ze smlouvy o půjčce, kterou směnka zajišťovala. Závěry soudů svědčí o

tom, že si dostatečně neujasnily povahu směnky obecně, povahu směnky jako

zajišťovacího institutu a její poměr k právnímu vztahu, z něhož vyplýval

závazek zajištěný směnkou. V návaznosti na to si soudy dále neujasnily, že

právní posouzení věci má dva různé aspekty, a to hledisko aplikace občanského

zákoníku na vztahy vyplývající ze smluv a hledisko aplikace zákona směnečného a

šekového (zákon č. 191/1950 Sb., ve znění zákona č. 29/2000 Sb.).

Z provedeného dokazování soudů, opírajícího se o svědecké výpovědi (M. V., M.

K., M. O. a M. O.) a listinné důkazy (kopii směnky, dohodu o uznání dluhu,

potvrzení o postoupení směnky, kupní smlouvu, směnečný platební rozkaz a

rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2005, sp. zn. 45 Cm

121/2004) vyplývá, že M. V., po předchozí dohodě s obviněným P. Š., vystavil k

zajištění závazku obviněného ze smlouvy o půjčce (uzavřené s M. K.) vlastní

směnku na částku 100 000,- Kč. Podle směnky byl M. V. osobou, která měla platit

(směnečník), a M. K. tím, na jehož řad mělo být placeno (remitent).

Přesto, že se z výroku i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně opakovaně

podává, že obviněný „… uhradil dlužnou částku na záruční směnku…“, z

provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že obviněný splnil M. K. svůj závazek

ze smlouvy o půjčce, ne závazek ze záruční (zajišťovací) směnky. V tomto směru

lze odkázat především na svědeckou výpověď M. K., který uvedl, že „… obžalovaný

zaplatil svůj dluh ve výši 65 000,- Kč, nikoli částku 100 000,- Kč …“, na

kterou byla směnka vystavena (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Postup

obviněného je ostatně pochopitelný a logický, obviněný totiž plnil M. K. svůj

závazek ze smlouvy o půjčce, závazek ze směnky, která smlouvu o půjčce

obviněného zajišťovala, nebyl závazkem obviněného, ale závazkem výstavce směnky

M. V. Ve skutečnosti tedy nebyla uhrazena směnka, ale toliko závazek, který

směnka zajišťovala.

Směnka vlastní je definována jako bezpodmínečný písemný slib, kterým se jedna

osoba zavazuje zaplatit druhé osobě nebo na její řad určitou peněžní částku na

požádání nebo v určitelné době. Má-li směnka náležitosti předepsané zákonem

směnečným a šekovým, je závazek ze směnky přísným, nesporným a abstraktním

závazkem z cenného papíru. Abstraktnost závazku ze směnky spočívá v tom, že

ekonomické nebo jiné důvody jeho vzniku nejsou nijak rozhodné.

Tzv. zajišťovací směnka (podle starší terminologie krycí směnka) není zvláštním

druhem směnky. Jde jen o vyjádření toho, jakou funkci směnka plní, pokud slouží

k zajištění závazku vyplývajícího z jiného právního vztahu, který se označuje

jako kauzální právní vztah, protože představuje materiální příčinu vzniku

směnky. V posuzovaném případě byl tímto kauzálním právním vztahem právní vztah

založený smlouvou o půjčce. Zajišťovací funkce směnky vyplývá z toho, že se

účastníci kauzálního právního vztahu dohodli na smlouvě o zajištění směnkou

(povaha směnky umožňuje, aby ve směnečném vztahu vystupovali jiní účastníci než

v kauzálním vztahu, z něhož vyplývá závazek zajištěný směnkou). Jde o tzv.

inominátní smlouvu ve smyslu § 51 obč. zák., pro kterou není předepsaná žádná

forma, takže nemusí být uzavřena písemně a může být uzavřena i ústně nebo

dokonce jen konkludentně. V posuzovaném případě taková smlouva evidentně byla

uzavřena a tím směnka nabyla charakteru zajišťovací směnky.

Pokud směnka plní zajišťovací funkci, nejedná se o jev spadající do sféry

směnečného práva, což znamená, že nevzniká žádný zvláštní druh směnky a nic se

nemění na povaze závazku ze směnky jako závazku přísného, nesporného a

abstraktního. V závislosti na tom, co je obsahem smlouvy o zajištění směnkou,

může zjišťovací funkci plnit směnka, která je za tím účelem nově vystavena,

nebo i směnka, která již dříve byla vystavena z jiného důvodu. To, že

zajišťovací funkce směnky není atributem směnečného práva, má mimo jiné ten

důsledek, že i když je zajišťovací funkce směnky vyčerpána, směnka existuje

dál, nezaniká, nestává se neplatnou apod.

Mimořádně významné je prolomení akcesority ve vztahu mezi směnkou jako

prostředkem zajištění závazku a samotným zajištěným závazkem. Zatímco obecné

zajišťovací závazky jsou akcesorické ve vztahu k zajištěnému závazku, což

znamená, že nemohou jako samostatné závazky existovat, ale existují jen s

hlavním závazkem a s ním také zanikají, v případě zajištění směnkou je tomu

jinak. Směnka, která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku

akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení zcela samostatného a nezávislého

závazku. Pokud jde o vznik směnky jako cenného papíru i závazků vtělených do

této listiny, obsah těchto závazků, změny v účastnících směnečně právních

vztahů, splatnost směnky a její zánik, uplatní se výlučně předpisy směnečného

práva, a to bez ohledu na to, co se odehrává v kauzálním závazku zajištěném

směnkou. Změnami v kauzálním závazku je směnka dotčena jen tak, jak to stanoví

předpisy směnečného práva. To mimo jiné znamená, že pokud s určitou změnou v

kauzálním závazku směnečné právo nic se směnkou nespojuje, tato změna se do

směnky nijak nepromítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května

2006, sp. zn. 7 Tdo 475/2006).

Zanikne-li závazek (v posuzovaném případě závazek ze smlouvy o půjčce), byť i

splněním, nezaniká tím zároveň samotná zajišťovací směnka, nestává se neplatnou

a z pohledu směnečného práva se na ní nic nemění. Protože obviněný uhradil M.

K. svůj dluh ze smlouvy o půjčce, zanikl toliko závazek obviněného, ne však

závazek M. V. ze směnky. Z pohledu směnečného práva měl zánik kauzálního

závazku pouze ten význam, že pokud by M. K. požadoval vůči M. V. zaplacení

směnky, mohl M. V. úspěšně namítat, že závazek ze smlouvy o půjčce, který

směnka zajišťovala, již byl uhrazen. Tuto námitku měl M. V. i proti dalšímu

majiteli směnky, tj. vůči tomu na koho byla směnka převedena indosamentem (v

daném případě proti obviněnému P. Š.), pokud by prokázal, že při nabývání

směnky jednal vědomě na jeho škodu (§ 17 zákona směnečného a šekového).

Důsledkem neakcesority směnky vůči kauzálnímu závazku je rovněž skutečnost, že

směnka může být dále převedena. Převodu směnky z pohledu směnečného práva nic

nebrání. Proto musí dlužník ze směnky postupovat nanejvýš obezřetně a po

splnění kauzálního závazku požadovat vrácení směnky a sám tak náležitě dbát o

ochranu svých práv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2006, sp.

zn. 7 Tdo 475/2006). Ve chvíli, kdy obviněný splnil svůj závazek ze smlouvy o

půjčce, vyčerpala se tím zajišťovací funkce směnky a M. V. měl právo na to, aby

mu směnka byla vrácena. K vrácení směnky však nedošlo a směnka zůstala v

dispozici M. K., aniž by však z hlediska směnečného práva byla jakkoliv

dotčena. Následný převod směnky nejprve na obviněného P. Š. a dále na M. O.

proto nijak neodporoval směnečnému právu a sám o sobě tak nemůže být podkladem

pro závěr o podvodném jednání obviněného ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák.

Za situace, kdy závazek ze směnky ve skutečnosti nezanikl je zřejmé, že

obviněný nemohl naplnit ani ten znak trestného činu podvodu podle § 250 odst.

1, 2 tr. zák. spočívající v tom, že M. O. zamlčel podstatné skutečnosti a uvedl

jej v omyl. Uvedení v omyl je totiž jednání, kterým pachatel předstírá

okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. K zamlčení

podstatných skutečností potom dochází tím, že pachatel neuvede v rámci svého

podvodného jednání takové skutečnosti, které jsou zásadní pro rozhodnutí, tj.

zpravidla takové skutečnosti, při jejichž znalosti by nedošlo k plnění buď

vůbec anebo za podstatně jiných podmínek ve vztahu k pachateli (srov. např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2006, sp. zn. 11 Tdo 1212/2005). I v

případě, že by obviněný M. O. informoval o tom, že směnka zajišťovala závazek

ze smlouvy o půjčce, který již byl uhrazen, nic by to z hlediska směnečného

práva neměnilo na vztahu M. O. jako nového směnečného věřitele a M. V. jako

směnečného dlužníka, a to právě z důvodu neakcesority směnky ve vztahu k

původnímu zajištěnému závazku. I v případě, že by se M. O. o těchto

skutečnostech později dověděl, možnost úspěšně vymáhat zaplacení směnky by tím

zůstala nedotčena.

Na základě výše uvedeného rovněž nemůže obstát závěr soudů v otázce zavinění,

pokud soudy existenci přímého úmyslu na straně obviněného P. Š. (viz str. 8

rozsudku soudu prvního stupně) opíraly o zjištění, že převedl směnku na sebe (a

poté na jinou osobu) s vědomím, že „... záruční směnka byla…již v plné výši

uhrazena a že veškeré závazky vyplývající z této směnky zanikly…“.

Tyto závěry dovolacího soudu však ještě vůbec neznamenají, že skutek, pro nějž

byl obviněný P. Š. postaven před soud, nemůže vykazovat zákonné znaky skutkové

podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Jak již bylo shora uvedeno, k převodu směnky došlo v situaci, kdy závazek

obviněného ze smlouvy o půjčce již byl splněn a směnka tak měla být podle

smlouvy o zajištění závazku směnkou, uzavřené podle § 51 obč. zák. mezi

obviněným a výstavcem směnky M. V., vrácena jejímu výstavci.

Ze skutkových zjištění soudů se přitom mimo jiné podává, že obviněný záruční

směnku, kterou převzal od svědka M. K. „… směnečnému dlužníkovi M. V. dle

předchozí dohody a pokynu M. K. … nepředal …“, a dále s ní nakládal tak, že ji

„… neoprávněně převedl na sebe …“, a později na M. O., který ji převedl na

svého syna M. O. a ten ji pak úspěšně uplatnil u soudu. Tato skutková zjištění

soudy založily na svědeckých výpovědích M. K. a M. V. Z výpovědi svědka M. K. v

hlavním líčení ze dne 2. 8. 2005 (č. l. 103) se podává, že „… směnka kryla dluh

pana Š. ve výši 60 000 Kč a asi za půl roku to pan Š. zaplatil. Zavolal jsem

panu V., jestli chce směnku zpátky, ale pan V. mi řekl, že když je to vyřízené,

že … ji mám dát panu Š. …“. Shodné skutečnosti vyplývají též z výpovědi svědka

M. V. (č. l. 100 spisu), jenž k tomu uvedl, že „… pan K. volal s tím, že směnku

má uhrazenou, jestli ji má dát panu Š. Panu K. jsem řekl, aby mu ji dal,

protože jsme byli domluveni na tom, že mi směnku po uhrazení té částky předá.

Žádnou směnku mi však nepředal …“. Dále je třeba připomenout i tu část

svědectví M. K., podle níž podepsal rubopis směnky (č. l. 33v.) poté, co ji

předal obviněnému P. Š. proto, že mu obviněný řekl, že „… potřebuje, abych

podepsal, že jsem směnku skutečně odevzdal, kdy toto tam měl již předepsané,

tak jsem mu to venku na autě na kapotě podepsal. V té době jsem nevěděl, co

znamenají slova „ode mě na řad“, která jsou na směnce uvedena.“ Obdobně pak

svědek (č. l. 104 spisu) ve vztahu ke kupní smlouvě „na odkoupení směnky“ (č.

l. 31) uvedl, že ji podepsal proto, že „… pan Š. celý dluh, který u mě měl

vyrovnal, takže chtěl potvrdit, že to má zaplacené. Smlouvu jsem si nepřečetl,

a to z toho důvodu, že mě zastavil venku u auta …“.

Soudy se však těmito jimi zjištěnými skutkovými okolnostmi případu z hlediska

jejich možného významu pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného

činu podvodu podle § 250 tr. zák. blíže nezabývaly. Z jejich rozhodnutí tak

nelze zjistit jak nahlížely na tvrzení výše uvedených svědků ohledně nepředání

směnky poškozenému, okolnostem jejího převedení na obviněného, a to např. z

toho pohledu, zda za této situace nedošlo ze strany obviněného k uvedení v omyl

svědka M. K. při převádění směnky na obviněného P. Š. a v důsledku toho i k

následnému poškození M. V. a k obohacení obviněného, či jiné osoby. V obecné

rovině lze jen připomenout, že naplnění skutkové podstaty trestného činu

podvodu podle § 250 tr. zák. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi

omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí

učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí

na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné

osoby na straně druhé. Na trestném činu podvodu přitom může být zainteresováno

více osob – pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba

obohacená (srov. č. 5/2002–I. Sb. rozh. tr.).

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že

skutková věta, tak jak je formulována ve výroku rozsudku soudu prvního stupně,

s níž se v napadeném usnesení ztotožnil i odvolací soud, a to ani ve spojení s

odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů, zatím neobsahuje takové skutkové

okolnosti, na jejichž podkladě by bylo možno učinit přesvědčivý závěr o právní

kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Soudy přitom svou pozornost věnovaly převážně okolnostem, které samy o sobě pro

správnost takového právního posouzení věci nesvědčí. Proto Nejvyšší soud jako

soud dovolací shledal podané dovolání obviněného důvodným a zrušil jak napadené

usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního

stupně, když příčina vytýkaných nedostatků má svůj původ již v řízení před

soudem prvního stupně. Současně zrušil i všechna obsahově navazující

rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§ 265k

odst. 1, 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud pak přikázal Okresnímu soudu v Sokolově, aby věc v intencích výše

uvedeného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).

Po zrušení uvedených rozhodnutí se tedy trestní věc vrací do stadia řízení před

soudem prvního stupně. Povinností tohoto soudu bude při dodržení všech v úvahu

přicházejících ustanovení trestního řádu věc znovu projednat ze všech hledisek,

na něž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí upozornil, a znovu posoudit, zda

stíhaný skutek vykazuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.

zák.

Ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž

věc byla přikázán k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem,

který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a protože napadené rozhodnutí

bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v

novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr.

ř.).

Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud

učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomu usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík