11 Tdo 193/2019-489
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2019 o
dovolání obviněného M. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 4 To 51/2018, v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 2/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P.
odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 50 T 2/2018, byl
obviněný M. P. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm.
c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, že společně s obviněným P.
P.:
od roku 2012 do 24. 10. 2016 nejprve obžalovaný M. P. sám v místě svého
bydliště ve XY, XY, v květináčích na dvoře a následně v letech 2015 a 2016 v
domě v pěstebním stanu opakovaně pěstoval rostliny konopí, tyto dále
zpracovával a sušil, kdy v průběhu let 2013 a 2014 opakovaně předal jako odměnu
za provedenou práci či prodal za cenu cca 100,- Kč za 1 g celkem zhruba 350 g
sušené rostlinné hmoty, tzv. marihuany R. M., nar. XY, a na jaře 2016 u
hlavního nádraží v Brně nejméně v 5 případech prodal tzv. marihuanu za cenu
90,- Kč za 1 g v souhrnném množství cca 1,5 kg dosud neustanovené osobě
užívající e-mailovou schránku XY, a následně v květnu 2016 obžalovaný M. P.
zakoupil cca 90 ks semen vysoce šlechtěného kultivaru rostliny konopí, z nichž
na pozemcích v k. ú. XY a XY společně s obžalovaným P. P. za účelem následného
prodeje vypěstovali blíže neurčené množství rostlin, z nichž většinu v místě
svého bydliště na adrese XY, XY, zpracovali a usušili v tzv. marihuanu, přičemž
ke dni 24. 10. 2016 v místě bydliště za účelem další distribuce přechovávali
celkem 18 704,3 g sušené rostlinné hmoty obsahující celkem 1 710,28 g
psychotropní látky delta-9-tetrahydrocanabinol (dále delta-9-THC), ve vozidle
tov. zn. Fiat Scudo, reg. zn. XY, přechovávali ostříhané části rostlin konopí,
z nichž by po usušení toxikomansky využitelných částí vzniklo 1300 g sušiny
obsahující 55,8 g delta-9-THC, a dále měli rozpěstováno na pozemku v k. ú. XY
16 rostlin konopí, z nichž by po usušení toxikomansky využitelných částí
vzniklo 2 941,5 g sušiny obsahující 68,33 g delta-9-THC, a na pozemku v k. ú.
XY měli rozpěstováno 15 rostlin konopí, z nichž by po usušení toxikomansky
využitelných části vzniklo 1 043,7 g sušiny obsahující 30,21 g delta-9-THC,
tedy celkově svým jednáním směřovali k výrobě nejméně 23 989,5 g marihuany
obsahující 1864,62 g delta-9-THC,
přičemž se uvedeného jednání dopouštěli s vědomím, o jaké rostliny a látky v
nich obsažené se jedná, a přesto, že nedisponovali příslušným oprávněním pro
nakládání s omamnými a psychotropními látkami, když konopí je omamnou látkou
uvedenou v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech
návykových látek, zařazenou do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných
látkách, a obsahuje psychotropní látku delta-9-THC uvedenou v příloze č. 4 k
nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazenou do
Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách.
2. Za to byl obviněný podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1,
5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl
obviněnému uložen též peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, kdy denní
sazba činí 400 Kč, celkem tedy 100.000 (sto tisíc) Kč. Podle § 69 odst. 1 tr.
zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 70
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci,
blíže specifikovaných na str. 3 výroku rozsudku.
3. Tímtéž rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu ohledně
obviněného P. P.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný M.
P., jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně v
neprospěch obviněných M. P. a P. P., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v
Olomouci rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 4 To 51/2018 tak, že z podnětu
odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2) tr.
ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výrocích o uložených trestech obviněným
M. P. a P. P. Dále podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že za
zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný,
dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal
napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil obviněnému M. P. podle §
283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož
výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle
§ 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněnému
uložil též peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, kdy denní sazba činí 400
Kč, celkem tedy 100.000 (sto tisíc) Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil
náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 70 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, blíže
specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku.
5. Odvolání obviněného M. P. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
6. Citovaným rozsudkem současně znovu rozhodl o trestu ohledně
obviněného P. P.
II.
Dovolání obviněného
7. Citované rozhodnutí odvolacího soudu, a to pro nesprávnost výroku o trestu,
napadl obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po shrnutí
dosavadního průběhu řízení předně namítá nesprávný závěr odvolacího soudu
týkající se nepřípustnosti aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody
ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když sice ve vztahu k jeho osobě zmínil
několik polehčujících okolností, těmto nicméně nepřiznal potřebný význam. K
tomu obviněný konstatoval, že se ke svému jednání doznal, od počátku
spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, zmínil svou dosavadní
bezúhonnost, kdy dosud nebyl soudně trestán ani přestupkově postižen a ani o
jeho životě nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti. Je tedy zřejmé, že
žije řádným životem, a to v rovině sociální i ekonomické, svého jednání
litoval, opakovaně ho označoval jako hloupost, neuváženost, přičemž z jeho
přístupu i ze způsobu jeho vystupování v rámci trestního řízení lze dovodit, že
samotné trestní stíhání na něj nepochybně bude mít do budoucna výrazný vliv. Má
tedy za to, že jím uvedený souhrn polehčujících skutečností je nutno považovat
za mimořádné okolnosti ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jehož užití je tak
zcela namístě. V podrobnostech dále polemizuje s tím, že pokud se nejednalo o
tzv. tvrdou, ale toliko o tzv. měkkou drogu (konopí), je její zdravotní a
společenská nebezpečnost ve srovnání s legálním alkoholem a tabákem
prokazatelně nižší, přičemž její ilegální status z hlediska drogové
problematiky označuje za neospravedlnitelný, značnou část běžné populace
kriminalizující. V tomto ohledu poukazuje na trend změny přístupu v právní
regulaci trestnosti spočívající ve zmírnění či v úplném odstranění trestu
odnětí svobody za pěstování a přechovávání konopí pro vlastní potřebu v mnoha
státech, a to i v rámci evropských zemí. Rovněž nelze přehlížet parlamentní
stranou předložený návrh zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jehož
cílem je reflektovat stávající reálnou prevalenci užívání ve společnosti. Je
tedy přesvědčen, že společenská škodlivost jeho činu není natolik závažná, aby
opodstatňovala uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 8 let,
který shledává nepřiměřeně přísným. V daném případě jsou podle jeho názoru dány
podmínky pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k tr. ř. ve
výroku o trestu zrušil a sám podle § 265m tr. ř. ve věci rozhodl a mimořádně mu
snížil trest odnětí svobody podle své úvahy, eventuelně, aby věc podle § 265l
odst. 1 tr. vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí a
podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil věc projednat a rozhodnout v jiném složení
senátu.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.],
bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst.
1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.].
10. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení
§ 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným
uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
12. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006,
a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
13. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
napadá nesprávnost výroku uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody
odvolacím soudem, přičemž jak z dovolání vyplývá, podstatou jeho dovolacích
námitek je výtka, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně neaplikoval
postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, čímž došlo k nesprávnému právnímu
posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. S poukazem na existenci
souhrnu polehčujících okolností hodnotí uložený nepodmíněný trest odnětí
svobody ve výměře 8 roků jako zjevně nepřiměřený, přičemž se domnívá, že jeho
nápravy lze dosáhnout trestem mírnějším, když má za to, že jsou dány podmínky
pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového
materiálu shledal, že obviněný tyto své námitky sice opírá o dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ovšem je zřejmé, že nijak
nesměřují do právního posouzení prokázaného skutku nebo jiného hmotněprávního
posouzení, ale pouze do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu. K této
dovolací argumentaci obviněného musí tak Nejvyšší soud připomenout, že otázka
přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a
kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013,
s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha:
Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný
jiný dovolací důvod.
15. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy
jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až §
34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve
Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).
16. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní
soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko
pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených
intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl
uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její
horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na
citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze
pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem
o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31
odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro
jeho ukládání.“
17. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře
trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku
nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o
trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže
být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených
dovolacích důvodů. V rámci obviněnými uplatněného důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve
vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení
soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za
pokračování v trestném činu.
18. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného
týkající se neuplatnění moderace uloženého trestu odnětí svobody aplikací § 58
odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem podřadit pod uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný z dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 tr. ř., když o žádný z těchto případů se v posuzované věci
nejedná. Výhrady obviněného směřují pouze do výše (neboli přísnosti) uloženého
trestu odnětí svobody. V tomto směru lze přiměřeně odkázat i na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 356/2002, podle něhož „námitka, že obviněnému
měl být trest odnětí svobody uložen podle § 40 odst. 1 trestního zákona (pozn.
dnes ustanovení § 58 tr. zákoníku) pod dolní hranicí zákonné trestní sazby,
není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b trestního řádu, protože takovou
skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle § 265b odst. 1
písm. h) a i) trestního řádu neobsahují a nejedná se ani o nesprávné právní
posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. g) trestního řádu.“
19. Nejvyšší soud neshledal sebemenšího důvodu k tomu, aby se odchýlil od
ustálené judikatury, podle níž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit
podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné
trestní sazby. To vyplývá již ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na
úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené
ustanovením § 58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
20. Nad rámec přezkumné povinnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že
ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, avšak pouze za podmínky, že by
použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo vzhledem k
okolnostem nebo vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísné, přičemž soud
má za to, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.
21. V tomto kontextu je nicméně nutné zdůraznit výjimečný charakter tohoto
ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, na který poukazuje např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014,
uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., kde bylo konstatováno, že „pro
aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter
tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit
splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv
polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo
kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují
závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt
charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný
spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám
nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného
apod.).“
22. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že u
obviněného nejsou dány takové okolnosti případu ani poměry pachatele, aby bylo
možno aplikovat ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložit mu trest pod
spodní hranici zákonné trestní sazby. Svůj postup odvolací soud odůvodnil tím,
že společenskou škodlivost protiprávního jednání obviněného nelze hodnotit jako
neodpovídající typové škodlivosti činu zákonem předpokládané při stanovení
trestního postihu. Poukázal, že obviněný marihuanu nepěstoval pro vlastní
potřebu ani pro osoby blízké ze zdravotních důvodů, ale jeho jednání směřovalo
k dosažení zisku, přičemž trestnou činnost páchal po předchozím uvážení,
dlouhodobě (od roku 2012 do 24. 10. 2016), za tímto účelem si zřídil i
e-mailovou schránku, když opakovaně též marihuanu nabízel a prodával, přičemž
celkové množství dvojnásobně přesáhlo zákonné kvalifikační minimum pro
stanovení znaku spáchání činu ve velkém rozsahu, navíc svedl k trestné činnosti
i svého mladšího bratra. Za nesprávné označil též úvahy obviněného, že je nutno
rozlišovat mezi nedovolenou výrobou tzv. tvrdých a měkkých návykových látek,
naopak zdůraznil, že tyto nemají oporu v právním řádu České republiky, který
žádné takové členění nezná. Proto soudům nepřísluší při posuzování trestnosti
nakládání s nimi činit rozdíly mezi drogami na základě obdobných úvah (k tomu
srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1655/16). Není pochyb o tom, že
obviněný si byl vědom, že svým jednáním porušuje zákon, a jednal tak zcela
záměrně. V daném případě zákonodárce vyjádřil v právním řádu způsob nakládání s
konopím, jež může obsahovat omamnou a psychotropní látku, přičemž vymezil
podmínky, za kterých lze s touto rostlinou legálně nakládat kupř. jako s
léčivem. Má-li obviněný odlišný názor na to, jaká by právní úprava měla být,
může se jej snažit prosadit např. tak, že přesvědčí o něm poslance a bude
lobovat za zákonnou změnu apod. Pokud však volí cestu porušování právních
norem, musí být připraven nést následky. Nelze přehlédnout, že obviněný byl
uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm.
c) tr. zákoníku, na který zákon stanoví trestní sazbu odnětí svobody v rozmezí
osm až dvanáct let. Nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře osmi let je tak
trestem uloženým v rámci trestní sazby stanovené zákonem, a to na samotné její
spodní hranici, přičemž lze konstatovat, že výše i druh uloženého trestu
odpovídají kritériím uvedeným v § 37 – § 39 tr. zákoníku, zohledňujícím
okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i
možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané
trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho
protiprávního jednání. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z hmotněprávních vad,
s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
23. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M.
P. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání
odmítl, aniž by se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu
předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší
soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 3. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu