USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o
dovolání obviněného T. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 6 To 61/2024, v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. S. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 43 T
3/2024, byl obviněný T. S. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným
1. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a 2. přečinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 9 (devíti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl
pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70
odst. 1 tr. zákoníku a § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest
propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí.
2. Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 21. 11. 2024, sp. zn.
6 To 61/2024, o odvolání obviněného tak, že podle § 256 tr. ř. jej zamítl.
3. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění popsaných ve výrokové
části rozsudku krajského soudu a blíže rozvedených v jeho odůvodnění.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního
stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. ř.
5. Dovolatel předně namítal, že v jeho trestní věci bylo rozhodováno
vyloučeným senátem soudu prvního stupně. V řízení před soudem prvního stupně
byly věci spoluobviněných na základě uzavřených a schválených dohod o vině a
trestu vyloučeny k samostatnému projednání. Pokud soud prvního stupně tyto
dohody schválil, musel nutně objektivně vyjádřit postoj i k vině obviněného, a
to v době, kdy v samostatně vedené věci obviněného nebylo ani ještě ukončeno
dokazování. S ohledem na to, že obviněný měl představovat osobu spojující
jednání všech spoluobviněných, musel se obsah rozsudku schvalujícího dohody o
vině a trestu spoluobviněných nutně dotýkat i otázky viny samotného obviněného.
V takovém případě však byly založeny důvody vyloučení pro podjatost senátu
soudu prvního stupně z následného rozhodování o vině a trestu obviněného (k
tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo
546/2023). Vyloučení věci spoluobviněných do samostatného řízení vedlo i k
omezení práva obviněného na obhajobu, neboť tomu tak bylo zamezeno zjistit, jak
byly v rámci schválených dohod o vině a trestu konkrétně formulovány skutky
původních spoluobviněných a jaké jim byly uloženy tresty a z těchto skutečností
pak vycházet i v rámci své obhajoby.
6. Obviněný má za to, že důvody vyloučení pro podjatost byly dány i v
případě senátu odvolacího soudu. Senát rozhodující v odvolacím řízení
rozhodoval rovněž o stížnosti obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 23. 7. 2024, č. j. 43 T 3/2024-1470, kterým bylo rozhodnuto o zabrání
osobního motorového vozidla a motocyklu. Tuto stížnost odvolací soud svým
usnesením ze dne 22. 10. 2024, č. j. 6 To 62/2024-1518, zamítl. Usnesení, na
jehož základě došlo k zamítnutí odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu
prvního stupně, vydal ovšem odvolací soud až dne 21. 11. 2024, tedy necelý
měsíc po zamítnutí stížnosti proti usnesení o zabrání části majetku. Ačkoli ve
svém usnesení o zamítnutí stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o
zabrání části majetku odvolací soud formálně deklaruje, že svým rozhodnutím
nepredikuje nijak svůj vztah, názor či postoj v řízení o odvolání obviněného
proti odsuzujícímu rozsudku, z obsahu samotného usnesení vyplývá, že si již
svůj názor na otázku viny obviněného utvořil. Obviněný tak má za to, že senát
odvolacího soudu při posuzování stížnosti v odůvodnění jasně konstatoval svůj
názor, že se obviněný měl dopustit trestné činnosti distribuce kokainu a že k
tomuto užíval zabavená vozidla. Kromě toho měl předseda senátu odvolacího soudu
během snahy obviněného využít svého práva ve smyslu § 33 odst. 1 tr. ř. jej
překřičet tak, že tohoto svého práva využít nemohl, ač mu v daný okamžik bylo
uděleno slovo. Protože usnesení o zamítnutí shora označené stížnosti mu bylo
doručeno až dne 16. 12. 2024, nemohl namítat podjatost senátu odvolacího soudu
ve veřejném zasedání o odvolání konaném již dne 21. 11. 2024.
7. Následně se dovolatel zabýval procesní nepoužitelností důkazů
provedených před soudem prvního stupně. Obviněnému byly v rámci hlavního líčení
předestřeny protokoly o jeho výpovědích z přípravného řízení ze dne 18. 5. 2023
a 4. 10. 2023, a to poté, co soud prvního stupně dospěl k závěru, že se
nepodařilo odstranit rozpory v jeho výpovědích z přípravného řízení a z
hlavního líčení, a tak byly čteny uvedené protokoly z přípravného řízení. Ve
vztahu k bodu 1. II. výroku o vině se jednalo o důkaz jediný. Avšak výslech
obviněného v přípravném řízení byl prováděn bez přibrání zapisovatele a nebyl
mu předložen k přečtení v přítomnosti nezúčastněné osoby. Protokol o výslechu
obviněného tak byl pořízen v rozporu s § 95 odst. 3 tr. ř. Soud prvního stupně
nevyslechl M. M., osobu přítomnou u výslechu obviněného, jejíž služební a
funkční zařazení nebylo podle protokolu o výslechu obviněného známo, ač tento
mohl osvětlit průběh výslechu obviněného v přípravném řízení. Obdobně jako u
výslechu obviněného, nebyl ani u některých výslechů svědků přítomen zapisovatel
a ani přibrána třetí nezúčastněná osoba. Ani protokoly o jejich výslechu s
ohledem na to nelze považovat za použitelné, a to pro porušení § 103 tr. ř. ve
spojení s § 95 odst. 3 tr. ř. Dovolatel zejména obšírně namítal procesní
nepoužitelnost jeho výslechu ze dne 18. 5. 2023, když jednak poukázal na chybné
množství v protokolu uváděného kokainu, jednak na nepřítomnost obhájce v době
podpisu tohoto protokolu. Nadto dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý
proces, pokud bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení podmiňováno
případné jednání o dohodě o vině a trestu tím, že obviněný vyjádří v podstatě
bezvýhradný souhlas se skutkovými tvrzeními obsaženými v usnesení o zahájení
trestního stíhání, a to formou výslechu obsahujícím jeho plné doznání. Nad
rámec výše uvedeného má obviněný za to, že protokoly o jeho dřívější výpovědi z
přípravného řízení, jsou nepoužitelné i z toho důvodu, že nebyly splněny
předpoklady stanovené § 207 odst. 2 tr. ř. k tomu, aby byly protokoly čteny v
hlavním líčení. V rámci hlavního líčení konaného dne 4. 4. 2024 soud prvního
stupně postupoval tak, že v průběhu výpovědi obviněného, jej přerušil a jal se
číst jeho výpověď z přípravného řízení. To však bez toho, aby byla výpověď
obviněného ukončena, aby byl upozorněn na konkrétní rozpory mezi jeho výpovědí
v přípravném řízení a v hlavním líčení a aby mu byla dána možnost tyto
vysvětlit. V případě obviněného došlo v rámci hlavního líčení k faktickému
splynutí důkazu výslechem obviněného v hlavním líčení a čtením jeho výpovědi z
přípravného řízení do jednoho.
8. V hlavním líčení dne 15. 5. 2024 byly provedeny důkazy přehráním
zaznamenaných telefonních hovorů uložených na CD TULP 02 – VÝBĚR (č. l. 952) a
TULP 05 – VÝBĚR (č. l. 954). Tyto však nejsou použitelné, a to „pro absenci
prokazatelnosti jejich pořízení v rozporu s příkazy k odposlechům.“ Městským
soudem v Brně byly vydány dva příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu, a to příkaz ze dne 14. 9. 2022 a příkaz ze dne 20. 12. 2022. Aby však
bylo prokazatelné, že odposlech byl proveden v souladu s příkazem k jeho
provedení, je třeba trvat na striktním odlišování mezi odposlechem telefonního
čísla nebo IMEI. Identifikaci toho, zda se jedná o odposlech prvého nebo
druhého je pak třeba uvádět jak v přepisech odposlechů, tak v protokolech,
které jsou podle § 88 odst. 6 tr. ř. k záznamům telekomunikačního provozu
obligatorně přikládány. V rámci přepisů a protokolů však dochází oproti
příkazům k záměnám telefonních čísel a IMEI. Dalším důvodem nepoužitelnosti
záznamů hovorů je pak to, že tyto (s výjimkou CD 1 a CD 3) postrádají protokoly
podle 88 odst. 6 tr. ř., které by byly přímo k nim vyhotoveny. V žádostech na
č. l. 948 a 949 se nevyskytují čísla odpovídající označení CD1 nebo CD2. Není
zřejmé, na základě čeho byla tato dvě CD vytvořena a proč se k nim vztahuje
odlišná dokumentace. Kromě toho samotné protokoly nesplňují náležitosti
stanovené § 88 odst. 6 tr. ř. Absentuje konkrétní údaj o místě (označení
"expozitura E5" není dostatečně určité), o délce odposlechu, čase pořízení
záznamu ani o jeho obsahu. Protokol rovněž neuvádí, jaké osoby byly
odposlouchávány a kdo na záznamech vystupuje. Vzhledem k uvedeným nedostatkům
nebyly splněny podmínky pro jejich použití jako důkazního prostředku v hlavním
líčení.
9. Obviněný má dále za to, že jsou procesně nepoužitelné důkazy založené
na č. l. 714-742, které byly v rámci hlavního líčení dne 15. 5. 2024 provedeny. Součástí těchto jsou i fotografie zachycující bílý prášek v misce na
potravinové váze, a to s různými hmotnostmi. Tyto jsou přitom součástí úředního
záznamu celní správy označeného jako „Vyhodnocení informací ze znaleckého
posudku“ ze dne 8. 9. 2023. Tento dokument vyhotovila celní správa, která v té
době neměla postavení orgánu činného v trestním řízení, a není zřejmé, na jakém
základě bylo toto vyhodnocení vyžádáno a není ani přezkoumatelný způsob jeho
provedení. Vyhodnocení vycházelo ze znaleckého posudku, resp. jeho přílohy č. 3. Ačkoli se v rámci hlavního líčení dne 23. 7. 2024 uskutečnil výslech znalce
Ing. Jiřího Koláře, samotný znalecký posudek ani jeho přílohy k důkazu
provedeny nebyly. Pokud obsah znaleckého posudku musel být nějakým způsobem
policejním orgánem „vyhodnocován“ a potřebné údaje nebylo možné získat z něj,
pak lze na základě toho dospět k závěru o tom, že znalecký úkol byl nejspíše
chybně formulován. Není však možné, aby činnost znalce v řízení nahrazoval
policejní orgán, resp. v daném případě celní správa. 10. Následně obviněný namítal zjevný rozpor rozhodných skutkových
zjištění s obsahem provedených důkazů. Konkrétně se jedná o skutková zjištění,
jež se vážou k počtu a datům obviněným údajně uskutečněných kurýrních cest, kdy
tato našla odraz v bodech 1. I. – III. skutkové věty rozsudku soudu prvního
stupně. Závěr o uskutečnění dovozu obviněným dne 20. 2. 2022 byl učiněn pouze
na základě fotografií na č. l. 721, 722, resp. na základě údajů uvedených u
těchto fotografií v rámci „Vyhodnocení informací ze znaleckého posudku“ ze dne
8. 9. 2023 (č. l. 714 a násl.). Jedním z nich je i údaj označen jako „Vytvořeno
“, který má podle soudů a znalce představovat datum, kdy byla fotografie
mobilním telefonem vyfocena. Obviněný přitom od samého počátku řízení
uskutečnění dovozu v tomto datu popíral a uváděl, že fotografie, u nichž je
jako datum vytvoření uvedeno 12. 2. a 20. 2., se ve skutečnosti vztahovaly k
témuž dovozu. Údaj označen jako „Vytvořeno“ není údajem skutečného
vyfotografování snímku. Obviněný tak má za to, že pokud soud prvního stupně
založil svá skutková zjištění o datech uskutečnění dovozů obviněným na základě
metadat uvedených u fotografií, jež však byla prokazatelně přepsána, jsou tato
skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 11. Dovolatel rovněž namítal, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy
a důkazní návrhy ani řádně nevypořádal. Navrhovat provedení důkazů obviněnému
svědčí i před odvolacím soudem (lhostejno, zda se jedná o důkazy nové či důkazy
již provedené před soudem prvního stupně, u kterých zopakování jejich provedení
požaduje). Tomuto jeho právu pak odpovídá povinnost odvolacího soudu se s
důkazními návrhy obviněného věcně vypořádat. K tomu však v daném případě
nedošlo. 12.
V rámci námitek týkajících se nesprávného hmotněprávního posouzení
skutku dovolatel poznamenal, že společenská situace nejméně vzhledem k potřebě
„nepřepínání trestní represe“ došla tak daleko, že nelze dovodit potřebu
přísnějšího postihu za držení kokainu než v případě metamfetaminu nebo heroinu
či amfetaminu. Z toho důvodu by na takové látky mělo být nahlíženo nejméně
stejně s vyšší mírou benevolence, kdy tedy má být v případě kokainu vycházeno z
prahové hodnoty nejméně 1,5g. Za takové situace nelze dovodit přísnější
kvalifikaci podle ustanovení § 283 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný má za to, že
soudy obou stupňů pochybily v rámci hmotněprávního posouzení skutku, pokud při
jeho kvalifikaci pouze mechanicky vycházely ze stanoviska trestního kolegia
Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013. 13. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 23. 7. 2024, č. j. 43 T 3/2024-1462, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 21. 11. 2024, č. j. 6 To 61/2024-1565. Podle § 265k odst. 2 věta druhá
tr. ř. aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. A podle § 265l
odst. 1, 3 tr. ř. aby přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. 14. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §
265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nejprve uvedl, že obviněný
v dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších
stupňů, které se všemi nyní opětovně namítanými procesními a hmotněprávními
výtkami, jakož i vlastní obhajobou dovolatele, důsledně zabývaly. 15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. poznamenal, že obviněný v dovolání výslovně nejmenuje členy senátu soudu
prvního stupně, avšak vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno
dovodit, že dovolatel měl na mysli předsedu senátu soudu prvního stupně Mgr. Michala Zámečníka a přísedící JUDr. Jarmilu Jaškovou a Janu Felklovou, kteří
rozhodovali o schválení dohody o vině a trestu ve věci vedené u soudu prvního
stupně pod sp. zn. 43 T 7/2024. Obviněný v dovolání výslovně neuvedl, který z
důvodů vyloučení uvedených v § 30 tr. ř. uplatňuje. Nelze souhlasit s názorem,
že skutečnost, že soud dříve rozhodl o schválení dohody o vině a trestu ve
věcech spoluobviněných, musí nutně zavdat důvody pro podjatost senátu, který ve
věci rozhodoval. Jsou-li dovolatelem shledávány důvody pro vyloučení v tom, k
jakému procesnímu postupu se krajský soud přiklonil a jak rozhodl, v této
argumentaci nelze objektivně shledat důvody pro konstatování podjatosti senátu. Pokud podjatost obviněný dovozuje jen ze způsobu, jakým senát soudu prvního
stupně vedl řízení, a z toho, jaká opatření v jeho průběhu učinil, eventuálně
jaká rozhodnutí v řízení vydal, nejde o důvod, ze kterého by bylo možno
vyvozovat důvody pro vyloučení soudce.
Shora uvedené se zcela týká i námitky
obviněného ohledně požadavku na vyloučení senátu Vrchního soudu v Olomouci. Závěr o vině obviněného nebyl založen na skutečnosti, že spoluobvinění uzavřeli
dohodu o vině a trestu, nýbrž na důkazech, které byly provedeny před soudem
prvního stupně, včetně výslechů spoluobviněných. Soud prvního stupně, jehož
skutkové a právní závěry potvrdil následně i soud odvolací, předchozí dohodu o
vině a trestu týkající se spoluobviněných v podstatě nezmiňuje. Pokud zákon
explicitně ani implicitně neuvádí, že by byl paušálně z meritorního rozhodování
v trestní věci vyloučen soudce, který se dříve účastnil schvalování dohody o
vině a trestu jiných osob podílejících se na spáchání stejné trestné činnosti
jako dovolatel, nelze o takovou účast soudce opírat námitku jeho podjatosti. 16. K první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce zapsal, že podstata dovolací argumentace obviněného ve
vztahu k závěru o dovozu uskutečněném dne 20. 2. 2022 nespočívá v tom, že by
osvědčovala vadu tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními. Dovolatel přistupuje k vlastnímu přehodnocení určitého
důkazu (fotografií na č. l. 721, 722), které buduje na konstrukci možného
odlišného výkladu údajů zjištěných k danému jednotlivému důkazu. Zde se o žádný
zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, při jejich
hodnocení jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, nejedná. 17. Obviněný své dovolání založil především na druhé variantě dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný vybrané důkazy označuje z
různých důvodů za nepoužitelné, podle názoru státního zástupce buď nedůvodně
anebo z méně závažných procesních nedostatků. Žádná z jednotlivých výhrad
dovolatele k použitelnosti zpochybňovaných důkazů není takového charakteru, aby
bylo možno hovořit o zásahu do práva na spravedlivý proces. Přitom i v případě
námitek obviněného ohledně procesní nepoužitelnosti jím označených důkazů se
jedná o argumentaci, která byla bezezbytku vypořádána v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, s níž se v zásadě státní zástupce ztotožnil. Obviněný pouze se
způsobem vyřízení jeho námitek nesouhlasí. 18. I uplatnění třetí varianty dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se
dovolatelova námitka týká, proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které
konkrétní návrhy na provedení důkazů zůstaly bez zdůvodnění neprovedeny a proč
šlo o návrhy na doplnění dokazování podstatné pro skutková zjištění, jež by
měly být určující z hlediska znaků posuzovaných trestných činů. Tento požadavek
dovolatel vůbec nenaplnil. Obviněný sice uvádí, že navrhoval, aby byly v
odvolacím řízení provedeny další důkazy, což mělo vyplývat z doplnění odvolání,
v dovolání ovšem byť jediný takový důkazní návrh nespecifikuje. Odkaz na
jakoukoliv listinu či předchozí podání obviněného v trestním řízení není v
rámci formálních náležitostí dovolání možný, zvlášť pokud ani není určitý.
Odvolací soud vzhledem k ne zcela jasné interpretaci v písemných doplněních
odvolání, z nichž nebylo jednoznačně vyjádřeno, zda obviněný návrh na provedení
toho konkrétního důkazu v odvolacím řízení skutečně činí, zcela v souladu s
trestním řádem učinil dotaz na obviněného, má-li návrhy na doplnění dokazování,
načež obviněný i obhájce měli prohlásit, že nikoli. Za takové situace nelze
hovořit o tzv. opomenutém důkazu, jelikož důkazní návrh ani učiněn nebyl. 19. Konečně pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s obviněným lze souhlasit maximálně v tom, že výkladové pravidlo
uvedené v § 138 tr. zákoníku nelze pro stanovení velkého rozsahu ve smyslu
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby stanovené v § 283 odst. 3
písm. c) tr. zákoníku použít, neboť nejde o finanční vyjádření látky
neoprávněně vyrobené nebo distribuované (může mít maximálně podpůrný význam). Obviněný ve svých námitkách vůči užití této kvalifikované skutkové podstaty
vychází pouze z obecné polemiky s v podstatě ustálenou rozhodovací praxí s
odkazem na údajnou změnu náhledu celé společnosti na užití určitých druhů
omamných látek, aniž by vysvětlil, jak si může osobovat hovořit za celou
společnost, a se zdůrazněním blíže důkazně nepodpořeného tvrzení o nárůstu
užívání kokainu, a to bez zasazení do bližší souvislosti s konkrétně
projednávaným případem, tedy námitku v rámci uplatněných dovolacích důvodů
nepřezkoumatelnou. K argumentu dovolatele, že soudy nesprávně aplikovaly na
posouzení právní kvalifikace stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, a že nejednal závadným způsobem ve
vztahu k velkému rozsahu omamné látky, je nutno oponovat, že je zcela namístě
primárně z uvedeného stanoviska čerpat a nadále vycházet z násobků pojmu
množství větší než malé, které je u jednotlivých typů omamných a psychotropních
látek stanoveno v příloze uvedeného stanoviska. III. Přípustnost a důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání
přípustné, dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou,
prostřednictvím obhájce, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 21. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a
m) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto
zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.). 22. O naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jde, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít,
jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení
známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z jeho
dikce je patrné, že zákon možnost podle něho podat dovolání spojuje s naplněním
dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich je, že ve věci
rozhodl vyloučený orgán, tedy jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil
soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z
důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §
31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve
věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je
napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Druhou
z těchto podmínek představuje to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává
dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jestliže se o ní však dozvěděl až
po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl-li ji namítat předtím, lze v ní
spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157). 23. Dovolatel nejprve namítal podjatost senátu soudu prvního stupně,
který schválil dohody o vině a trestu spoluobviněných, čímž měl objektivně
vyjádřit postoj i k vině obviněného. S ohledem na to, že obviněný měl
představovat osobu spojující jednání všech spoluobviněných, musel se obsah
rozsudku schvalujícího dohody o vině a trestu spoluobviněných nutně dotýkat i
otázky viny samotného obviněného. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo 546/2023. 24. Předně je třeba poznamenat, že touto námitkou se již zabýval
odvolací soud v bodě 93 odůvodnění svého usnesení a na jeho argumentaci lze
plně odkázat. Nad rámec toho Nejvyšší soud poznamenává, že v případě rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn.
8 Tdo 546/2023, soud prvního
stupně roli dovolatelů a ostatních obviněných jako spolupachatelů
nemodifikoval, ale zcela ji podle obžaloby do uvedeného rozsudku převzal, aniž
by jakýmkoli způsobem naznačil, že jde o osoby, o jejichž vině dosud nebylo
rozhodnuto. Oproti tomu v nyní projednávané trestní věci je formulace skutku v
rozsudku ze dne 19. 4. 2024, sp. zn. 43 T 7/2024, o schválení dohody o vině a
trestu, uvozena konstatováním „…spolu s dříve spoluobžalovaným a nyní
samostatně stíhaným T. S. …o jehož vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto“. Z
dovolatelem zmíněného rozhodnutí se rovněž podává, že jestliže se týž soudce
mj. podílí jak na předchozích rozhodnutích o vině skupiny spoluobviněných, tak
na pozdějším rozhodnutí o vině dalších spoluobviněných, vyžaduje se, aby soud
předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti
rozhodujícího senátu, resp. soudce. Dosáhnout toho lze kromě dalšího pečlivým
odlišením osoby obviněného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní
účasti na společné trestné činnosti tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není
aktuálně posuzována. K tomu je třeba zvolit takovou formulaci skutkových
zjištění a popisu účasti tohoto obviněného na trestném jednání, která bude
předcházet jakémukoli možnému předběžnému úsudku o vině dotčené osoby, resp. o
naplnění subjektivní a objektivní stránky daného trestného činu ohledně jeho
osoby. V nyní projednávané věci těmto požadavkům senát 43 T Krajského soudu v
Brně ve složení předsedy senátu Mgr. Michala Zámečníka a přísedících JUDr. Jarmily Jaškové a Jany Felklové, dostál, neboť jednoznačně naznačil, že v
případě dovolatele jde o osobu, o jejíž vině teprve bude rozhodováno
samostatným rozhodnutím, a u níž tudíž nelze předjímat naplnění znaků souzené
skutkové podstaty. Postup krajského soudu plně koresponduje s požadavky ESLP
obsaženými např. v rozhodnutí ve věci Mucha proti Slovensku. 25. Rovněž je třeba poznamenat, že pouhá skutečnost, že soudce již
spoluobviněného soudil v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje
ke zpochybnění nepodjatosti tohoto soudce v následné věci. Zejména ve složitém
trestním řízení, jehož se účastní několik osob, které nemohou být souzeny
společně, mohou být odkazy nalézacího soudu na účast třetích osob, které mohou
být později souzeny odděleně, nezbytné pro posouzení viny těch, kdo jsou
souzeni (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021,
stížnost č. 1128/17, bod 47.). 26. Následně dovolatel namítal podjatost senátu odvolacího soudu, z
jehož usnesení ze dne 22. 10. 2024, č. j. 6 To 62/2024-1518, vyplývá, že si již
utvořil názor na otázku viny obviněného, když jasně konstatoval svůj názor, že
se obviněný měl dopustit trestné činnosti distribuce kokainu a že k tomuto
užíval zabavená vozidla. 27. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že vztah k
projednávané věci nelze vyvozovat toliko ze způsobu rozhodování či z odůvodnění
rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, případně z procesního postupu
soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky
(srov. Draštík A., Fenyk J.
aj., Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha: Wolters
Kluwer, 2017). 28. Nejvyšší soud přezkoumal usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
22. 10. 2024, sp. zn. 6 To 62/2024, přičemž neshledal, že by z jeho odůvodnění
vyplývala podjatost členů senátu 6 To Vrchního soudu v Olomouci ve vztahu k
obviněnému a jím spáchané trestné činnosti. Uvedený senát při svém rozhodování
vycházel toliko z předloženého spisu a provedeného dokazování, a proto ani v
tomto případě nelze souhlasit s dovolacími námitkami obviněného. 29. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto
dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. 30. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k
zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři
okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění,
která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy
skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití
procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se
zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu
soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak
soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Dovolatel uplatnil všechny tři varianty citovaného dovolacího důvodu. 31. Pokud se týká procesní nepoužitelnosti důkazů provedených před
soudem prvního stupně, tedy druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s těmito se již zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Ohledně námitky stran protokolů o
výpovědi obviněného a části svědků z přípravného řízení ze dne 18. 5. 2023 a 4. 10. 2023 k tomu srov. body 59, 61, 67–69 odůvodnění usnesení odvolacího soudu,
a dále bod 102, v němž odvolací soud řeší účast příslušníka celní správy M. H.,
dále také body 23–25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Otázkou
zákonnosti, pořízení a přehrání zaznamenaných telefonních hovorů uložených na
CD TULP 02 – VÝBĚR a TULP 05 – VÝBĚR, včetně příkazů k uváděným odposlechům,
žádostí o protokolaci vybraných odposlechů a záznamů telekomunikačního procesu
a protokoly o záznamu telekomunikačního procesu (viz č. l. 936 a násl. spisu)
se odvolací soud zabýval v bodech 71–76 odůvodnění svého rozhodnutí, na něž lze
rovněž zcela odkázat.
Konečně pokud se týká důkazu, konkrétně fotografií,
založených na č. l. 714-742 spisu, které mj. zachycují bílý prášek v misce na
potravinové váze, a to s různými hmotnostmi, rovněž tato problematika byla
velice podrobně řešena odvolacím soudem v bodech 83–90 a rovněž v bodě 100
odůvodnění usnesení odvolacího soudu (k tomu také srov. bod 26 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně). Není účelem dovolacího řízení, aby Nejvyšší
soud tyto veskrze správné závěry nižších soudů opětovně obšírně rozebíral. 32. Nejvyšší soud navíc rovněž nepřisvědčil dovolateli, že by jím
namítaná použitelnost důkazů byla natolik významná, aby bylo možno hovořit o
zásahu do práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se přiléhavě vypořádal s
procesní „nepoužitelností“ jím namítaných důkazů, přičemž Nejvyšší soud se s
jeho argumentací ztotožnil a v zásadě může již jen odkázat na příslušné pasáže
odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde odvolací soud vysvětlil, proč
nepřítomnost nezávislé osoby při předložení protokolu o výslechu nesepsaného
zapisovatelem k přečtení nemůže sama o sobě značit nepoužitelnost jinak zákonně
provedeného výslechu a stejně tak i nepřítomnost obhájce až po skončení
výslechu obviněného ve fázi podpisu protokolu. Odvolací soud rovněž se
vypořádal s tvrzením obviněného stran údajného procesního pochybení v postupu
soudu prvního stupně při provádění výslechu obviněného v hlavním líčení (viz
odchýlení dovolatele v podstatných bodech od jeho dřívější výpovědi učiněné v
přípravném řízení). Odvolací soud také správně neshledal ani pochybení v podobě
absence náležitostí protokolu podle § 88 odst. 6 tr. ř. Konečně není možné
soudům vytýkat ani to, že vycházely z pořízených fotografií. 33. Následně obviněný namítal zjevný rozpor rozhodných skutkových
zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy první alternativu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřuje v tom, že fotografie, u
nichž je jako datum vytvoření uvedeno 12. 2. a 20. 2., se ve skutečnosti
vztahovaly k témuž dovozu. Údaj označen jako „Vytvořeno“ není údajem skutečného
vyfotografování snímku. Obviněný tak má za to, že pokud soud prvního stupně
založil svá skutková zjištění o datech uskutečnění dovozů obviněným na základě
metadat uvedených u fotografií, jež však byla prokazatelně přepsána, jsou tato
skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 34. Nejvyšší soud již shora zapsal, že problematikou pořízených
fotografií se zabýval odvolací soud (viz body 83 a násl odůvodnění odvolacího
soudu) a dovolací soud se s jeho závěry zcela ztotožnil. Argumentace obviněného
ovšem nesvědčí o tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními. Dovolatel fakticky předložil vlastní hodnocení těchto
fotografií. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že
existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný
předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i
právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 35. Dovolatel také uplatnil námitku týkající se opomenutých důkazů. Konkrétně uvedl, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy a důkazní návrhy
ani řádně nevypořádal. 36. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést,
že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz
usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), když mj. konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám
spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho
účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění
(prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu
účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout,
ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů
navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je
nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení sp. zn. 8 Tdo
1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii
důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se
soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy
téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.),
ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté
důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž
bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na
toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně
zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve
vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Zároveň
bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou
dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a
soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných
rozhodnutích. 37. Odvolací soud v bodě 46 odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že
obviněný v písemně podaném odvolání, ve znění jeho doplňků, a stejně tak
prostřednictvím obhájce v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu, navrhl,
aby dokazování bylo doplněno konstatováním obhajobou doložených písemností,
založených na č. l. 1505-1508, 1554 a 1558-1559, což odvolací soud respektoval
a listiny stranám ve smyslu § 213 odst. 1 tr. ř. předložil k nahlédnutí a
obviněnému bylo umožněno se k jejich obsahu vyjádřit.
Odvolacímu soudu neušlo,
že v rámci doplňků podaného odvolání obhajoba u některých konstrukcí uváděla
„Důkaz:“ a další specifikaci skutečností, které mají její závěry podpořit,
nicméně ve veřejném zasedání před odvolacím soudem jak obviněný, tak jeho
obhájce ve shodě uvedli, že dalších důkazních návrhů nečiní (a nepředložili
soudu ani žádné další listiny). Proto došel odvolací soud k závěru, že v
písemné formě se mělo jednat jen o zdůraznění případně použitelných důkazních
zdrojů, nikoli o důkazní návrh ve vlastním slova smyslu. Proto se těmito
skutečnostmi odvolací soud v řízení již dále nezabýval, byť si jich byl vědom. Pokud činil obviněný důkazní návrhy již před soudem prvního stupně a ten jim ne
zcela vyhověl, pak svůj postup v napadeném rozsudku dostatečně odůvodnil v bodě
19 rozsudku a jelikož toto odůvodnění je logickým a dostatečným, lze na ně plně
odkázat. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady vztahující se k otázce
neprovedených důkazů, potom Nejvyšší soud odkazuje na skutečnosti zmíněné již v
rozhodnutí odvolacího soudu. Nadto Nejvyšší soud doplňuje, že pokud dovolatel
ve svém mimořádném opravném prostředku uváděl, že navrhoval, aby byly v
odvolacím řízení provedeny další důkazy, v dovolání žádný konkrétní důkazní
návrh nevymezil. 38. V rámci námitek týkajících se nesprávného hmotněprávního posouzení
skutku dovolatel poznamenal, že společenská situace nejméně vzhledem k potřebě
„nepřepínání trestní represe“ došla tak daleko, že nelze dovodit potřebu
přísnějšího postihu za neoprávněné nakládání s kokainem oproti metamfetaminu,
heroinu či amfetaminu. Obviněný má za to, že soudy obou stupňů pochybily v
rámci hmotněprávního posouzení skutku, pokud při jeho kvalifikaci pouze
mechanicky vycházely ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013. 39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné
iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím
tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to,
že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje
pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích
důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích
spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání
skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí,
a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze
vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 40.
Obviněný tuto námitku uplatnil již v odvolání, a tak na ni ze strany
odvolacího soudu bylo reagováno uvedením, že není důvodu jakkoli polemizovat se
společenskou škodlivostí užívání návykových látek a jejich negativním vlivem na
život, zdraví a mezilidské vztahy. Obhajobou rozporované stanovisko Nejvyššího
soudu je v soudní praxi dlouhodobě užíváno a vešlo v dostatečnou známost (v
podrobnostech srov. bod 92 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). 41. Podle Nejvyššího soudu soudy nepochybily, pokud posoudily jednání
obviněného jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy i podle odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přičemž
na posouzení této právní kvalifikace správně aplikovaly stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. Tpjn 301/2013 (viz bod 36
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na jeho užití nemá žádný vliv
dovolatelem prezentované přesvědčení o tom, že ve společnosti se pohled na
jednotlivé omamné látky včetně jejich společenské škodlivosti pro každou látku
individuálně proměnil. 42. Pokud jde o obviněným výslovně uplatněný dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, ten je dán tehdy,
když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud – z výše rozvedených důvodů
– zjistil, že v napadených rozhodnutích obou nižších soudů nedošlo ve smyslu
obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h)
tr. ř. k porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. m) tr. ř. 43. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného T. S. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl
v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění
podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl
rozhodnout v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu