USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání obviněného T. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 6 To 61/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. S. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 43 T 3/2024, byl obviněný T. S. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným 1. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a 2. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí.
2. Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 6 To 61/2024, o odvolání obviněného tak, že podle § 256 tr. ř. jej zamítl.
3. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění popsaných ve výrokové části rozsudku krajského soudu a blíže rozvedených v jeho odůvodnění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. ř.
5. Dovolatel předně namítal, že v jeho trestní věci bylo rozhodováno vyloučeným senátem soudu prvního stupně. V řízení před soudem prvního stupně byly věci spoluobviněných na základě uzavřených a schválených dohod o vině a trestu vyloučeny k samostatnému projednání. Pokud soud prvního stupně tyto dohody schválil, musel nutně objektivně vyjádřit postoj i k vině obviněného, a to v době, kdy v samostatně vedené věci obviněného nebylo ani ještě ukončeno dokazování. S ohledem na to, že obviněný měl představovat osobu spojující jednání všech spoluobviněných, musel se obsah rozsudku schvalujícího dohody o vině a trestu spoluobviněných nutně dotýkat i otázky viny samotného obviněného. V takovém případě však byly založeny důvody vyloučení pro podjatost senátu soudu prvního stupně z následného rozhodování o vině a trestu obviněného (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo 546/2023). Vyloučení věci spoluobviněných do samostatného řízení vedlo i k omezení práva obviněného na obhajobu, neboť tomu tak bylo zamezeno zjistit, jak byly v rámci schválených dohod o vině a trestu konkrétně formulovány skutky původních spoluobviněných a jaké jim byly uloženy tresty a z těchto skutečností pak vycházet i v rámci své obhajoby.
6. Obviněný má za to, že důvody vyloučení pro podjatost byly dány i v případě senátu odvolacího soudu. Senát rozhodující v odvolacím řízení rozhodoval rovněž o stížnosti obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2024, č. j. 43 T 3/2024-1470, kterým bylo rozhodnuto o zabrání osobního motorového vozidla a motocyklu. Tuto stížnost odvolací soud svým usnesením ze dne 22. 10. 2024, č. j. 6 To 62/2024-1518, zamítl. Usnesení, na jehož základě došlo k zamítnutí odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, vydal ovšem odvolací soud až dne 21.
11. 2024, tedy necelý měsíc po zamítnutí stížnosti proti usnesení o zabrání části majetku. Ačkoli ve svém usnesení o zamítnutí stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o zabrání části majetku odvolací soud formálně deklaruje, že svým rozhodnutím nepredikuje nijak svůj vztah, názor či postoj v řízení o odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku, z obsahu samotného usnesení vyplývá, že si již svůj názor na otázku viny obviněného utvořil. Obviněný tak má za to, že senát odvolacího soudu při posuzování stížnosti v odůvodnění jasně konstatoval svůj názor, že se obviněný měl dopustit trestné činnosti distribuce kokainu a že k tomuto užíval zabavená vozidla.
Kromě toho měl předseda senátu odvolacího soudu během snahy obviněného využít svého práva ve smyslu § 33 odst. 1 tr. ř. jej překřičet tak, že tohoto svého práva využít nemohl, ač mu v daný okamžik bylo uděleno slovo. Protože usnesení o zamítnutí shora označené stížnosti mu bylo doručeno až dne 16. 12. 2024, nemohl namítat podjatost senátu odvolacího soudu ve veřejném zasedání o odvolání konaném již dne 21. 11. 2024.
7. Následně se dovolatel zabýval procesní nepoužitelností důkazů provedených před soudem prvního stupně. Obviněnému byly v rámci hlavního líčení předestřeny protokoly o jeho výpovědích z přípravného řízení ze dne 18. 5. 2023 a 4. 10. 2023, a to poté, co soud prvního stupně dospěl k závěru, že se nepodařilo odstranit rozpory v jeho výpovědích z přípravného řízení a z hlavního líčení, a tak byly čteny uvedené protokoly z přípravného řízení. Ve vztahu k bodu 1. II. výroku o vině se jednalo o důkaz jediný.
Avšak výslech obviněného v přípravném řízení byl prováděn bez přibrání zapisovatele a nebyl mu předložen k přečtení v přítomnosti nezúčastněné osoby. Protokol o výslechu obviněného tak byl pořízen v rozporu s § 95 odst. 3 tr. ř. Soud prvního stupně nevyslechl M. M., osobu přítomnou u výslechu obviněného, jejíž služební a funkční zařazení nebylo podle protokolu o výslechu obviněného známo, ač tento mohl osvětlit průběh výslechu obviněného v přípravném řízení. Obdobně jako u výslechu obviněného, nebyl ani u některých výslechů svědků přítomen zapisovatel a ani přibrána třetí nezúčastněná osoba.
Ani protokoly o jejich výslechu s ohledem na to nelze považovat za použitelné, a to pro porušení § 103 tr. ř. ve spojení s § 95 odst. 3 tr. ř. Dovolatel zejména obšírně namítal procesní nepoužitelnost jeho výslechu ze dne 18. 5. 2023, když jednak poukázal na chybné množství v protokolu uváděného kokainu, jednak na nepřítomnost obhájce v době podpisu tohoto protokolu. Nadto dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, pokud bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení podmiňováno případné jednání o dohodě o vině a trestu tím, že obviněný vyjádří v podstatě bezvýhradný souhlas se skutkovými tvrzeními obsaženými v usnesení o zahájení trestního stíhání, a to formou výslechu obsahujícím jeho plné doznání.
Nad rámec výše uvedeného má obviněný za to, že protokoly o jeho dřívější výpovědi z přípravného řízení, jsou nepoužitelné i z toho důvodu, že nebyly splněny předpoklady stanovené § 207 odst. 2 tr. ř. k tomu, aby byly protokoly čteny v hlavním líčení. V rámci hlavního líčení konaného dne 4. 4. 2024 soud prvního stupně postupoval tak, že v průběhu výpovědi obviněného, jej přerušil a jal se číst jeho výpověď z přípravného řízení. To však bez toho, aby byla výpověď obviněného ukončena, aby byl upozorněn na konkrétní rozpory mezi jeho výpovědí v přípravném řízení a v hlavním líčení a aby mu byla dána možnost tyto vysvětlit.
V případě obviněného došlo v rámci hlavního líčení k faktickému splynutí důkazu výslechem obviněného v hlavním líčení a čtením jeho výpovědi z přípravného řízení do jednoho.
8. V hlavním líčení dne 15. 5. 2024 byly provedeny důkazy přehráním zaznamenaných telefonních hovorů uložených na CD TULP 02 – VÝBĚR (č. l. 952) a TULP 05 – VÝBĚR (č. l. 954). Tyto však nejsou použitelné, a to „pro absenci prokazatelnosti jejich pořízení v rozporu s příkazy k odposlechům.“ Městským soudem v Brně byly vydány dva příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to příkaz ze dne 14. 9. 2022 a příkaz ze dne 20. 12. 2022. Aby však bylo prokazatelné, že odposlech byl proveden v souladu s příkazem k jeho provedení, je třeba trvat na striktním odlišování mezi odposlechem telefonního čísla nebo IMEI.
Identifikaci toho, zda se jedná o odposlech prvého nebo druhého je pak třeba uvádět jak v přepisech odposlechů, tak v protokolech, které jsou podle § 88 odst. 6 tr. ř. k záznamům telekomunikačního provozu obligatorně přikládány. V rámci přepisů a protokolů však dochází oproti příkazům k záměnám telefonních čísel a IMEI. Dalším důvodem nepoužitelnosti záznamů hovorů je pak to, že tyto (s výjimkou CD 1 a CD 3) postrádají protokoly podle 88 odst. 6 tr. ř., které by byly přímo k nim vyhotoveny. V žádostech na č. l.
948 a 949 se nevyskytují čísla odpovídající označení CD1 nebo CD2. Není zřejmé, na základě čeho byla tato dvě CD vytvořena a proč se k nim vztahuje odlišná dokumentace. Kromě toho samotné protokoly nesplňují náležitosti stanovené § 88 odst. 6 tr. ř. Absentuje konkrétní údaj o místě (označení "expozitura E5" není dostatečně určité), o délce odposlechu, čase pořízení záznamu ani o jeho obsahu. Protokol rovněž neuvádí, jaké osoby byly odposlouchávány a kdo na záznamech vystupuje. Vzhledem k uvedeným nedostatkům nebyly splněny podmínky pro jejich použití jako důkazního prostředku v hlavním líčení.
9. Obviněný má dále za to, že jsou procesně nepoužitelné důkazy založené na č. l. 714-742, které byly v rámci hlavního líčení dne 15. 5. 2024 provedeny. Součástí těchto jsou i fotografie zachycující bílý prášek v misce na potravinové váze, a to s různými hmotnostmi. Tyto jsou přitom součástí úředního záznamu celní správy označeného jako „Vyhodnocení informací ze znaleckého posudku“ ze dne 8. 9. 2023. Tento dokument vyhotovila celní správa, která v té době neměla postavení orgánu činného v trestním řízení, a není zřejmé, na jakém základě bylo toto vyhodnocení vyžádáno a není ani přezkoumatelný způsob jeho provedení. Vyhodnocení vycházelo ze znaleckého posudku, resp. jeho přílohy č.
3. Ačkoli se v rámci hlavního líčení dne 23. 7. 2024 uskutečnil výslech znalce Ing. Jiřího Koláře, samotný znalecký posudek ani jeho přílohy k důkazu provedeny nebyly. Pokud obsah znaleckého posudku musel být nějakým způsobem policejním orgánem „vyhodnocován“ a potřebné údaje nebylo možné získat z něj, pak lze na základě toho dospět k závěru o tom, že znalecký úkol byl nejspíše chybně formulován. Není však možné, aby činnost znalce v řízení nahrazoval policejní orgán, resp. v daném případě celní správa.
10. Následně obviněný namítal zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Konkrétně se jedná o skutková zjištění, jež se vážou k počtu a datům obviněným údajně uskutečněných kurýrních cest, kdy tato našla odraz v bodech 1. I. – III. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Závěr o uskutečnění dovozu obviněným dne 20. 2. 2022 byl učiněn pouze na základě fotografií na č. l. 721, 722, resp. na základě údajů uvedených u těchto fotografií v rámci „Vyhodnocení informací ze znaleckého posudku“ ze dne 8.
9. 2023 (č. l. 714 a násl.). Jedním z nich je i údaj označen jako „Vytvořeno “, který má podle soudů a znalce představovat datum, kdy byla fotografie mobilním telefonem vyfocena. Obviněný přitom od samého počátku řízení uskutečnění dovozu v tomto datu popíral a uváděl, že fotografie, u nichž je jako datum vytvoření uvedeno 12. 2. a 20. 2., se ve skutečnosti vztahovaly k témuž dovozu. Údaj označen jako „Vytvořeno“ není údajem skutečného vyfotografování snímku. Obviněný tak má za to, že pokud soud prvního stupně založil svá skutková zjištění o datech uskutečnění dovozů obviněným na základě metadat uvedených u fotografií, jež však byla prokazatelně přepsána, jsou tato skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
11. Dovolatel rovněž namítal, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy a důkazní návrhy ani řádně nevypořádal. Navrhovat provedení důkazů obviněnému svědčí i před odvolacím soudem (lhostejno, zda se jedná o důkazy nové či důkazy již provedené před soudem prvního stupně, u kterých zopakování jejich provedení požaduje). Tomuto jeho právu pak odpovídá povinnost odvolacího soudu se s důkazními návrhy obviněného věcně vypořádat. K tomu však v daném případě nedošlo. 12.
V rámci námitek týkajících se nesprávného hmotněprávního posouzení skutku dovolatel poznamenal, že společenská situace nejméně vzhledem k potřebě „nepřepínání trestní represe“ došla tak daleko, že nelze dovodit potřebu přísnějšího postihu za držení kokainu než v případě metamfetaminu nebo heroinu či amfetaminu. Z toho důvodu by na takové látky mělo být nahlíženo nejméně stejně s vyšší mírou benevolence, kdy tedy má být v případě kokainu vycházeno z prahové hodnoty nejméně 1,5g. Za takové situace nelze dovodit přísnější kvalifikaci podle ustanovení § 283 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný má za to, že soudy obou stupňů pochybily v rámci hmotněprávního posouzení skutku, pokud při jeho kvalifikaci pouze mechanicky vycházely ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013.
13. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2024, č. j. 43 T 3/2024-1462, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2024, č. j. 6 To 61/2024-1565. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. A podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. aby přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
14. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nejprve uvedl, že obviněný v dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, které se všemi nyní opětovně namítanými procesními a hmotněprávními výtkami, jakož i vlastní obhajobou dovolatele, důsledně zabývaly.
15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. poznamenal, že obviněný v dovolání výslovně nejmenuje členy senátu soudu prvního stupně, avšak vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno dovodit, že dovolatel měl na mysli předsedu senátu soudu prvního stupně Mgr. Michala Zámečníka a přísedící JUDr. Jarmilu Jaškovou a Janu Felklovou, kteří rozhodovali o schválení dohody o vině a trestu ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 43 T 7/2024. Obviněný v dovolání výslovně neuvedl, který z důvodů vyloučení uvedených v § 30 tr.
ř. uplatňuje. Nelze souhlasit s názorem, že skutečnost, že soud dříve rozhodl o schválení dohody o vině a trestu ve věcech spoluobviněných, musí nutně zavdat důvody pro podjatost senátu, který ve věci rozhodoval. Jsou-li dovolatelem shledávány důvody pro vyloučení v tom, k jakému procesnímu postupu se krajský soud přiklonil a jak rozhodl, v této argumentaci nelze objektivně shledat důvody pro konstatování podjatosti senátu. Pokud podjatost obviněný dovozuje jen ze způsobu, jakým senát soudu prvního stupně vedl řízení, a z toho, jaká opatření v jeho průběhu učinil, eventuálně jaká rozhodnutí v řízení vydal, nejde o důvod, ze kterého by bylo možno vyvozovat důvody pro vyloučení soudce.
Shora uvedené se zcela týká i námitky obviněného ohledně požadavku na vyloučení senátu Vrchního soudu v Olomouci. Závěr o vině obviněného nebyl založen na skutečnosti, že spoluobvinění uzavřeli dohodu o vině a trestu, nýbrž na důkazech, které byly provedeny před soudem prvního stupně, včetně výslechů spoluobviněných. Soud prvního stupně, jehož skutkové a právní závěry potvrdil následně i soud odvolací, předchozí dohodu o vině a trestu týkající se spoluobviněných v podstatě nezmiňuje. Pokud zákon explicitně ani implicitně neuvádí, že by byl paušálně z meritorního rozhodování v trestní věci vyloučen soudce, který se dříve účastnil schvalování dohody o vině a trestu jiných osob podílejících se na spáchání stejné trestné činnosti jako dovolatel, nelze o takovou účast soudce opírat námitku jeho podjatosti.
16. K první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce zapsal, že podstata dovolací argumentace obviněného ve vztahu k závěru o dovozu uskutečněném dne 20. 2. 2022 nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dovolatel přistupuje k vlastnímu přehodnocení určitého důkazu (fotografií na č. l. 721, 722), které buduje na konstrukci možného odlišného výkladu údajů zjištěných k danému jednotlivému důkazu. Zde se o žádný zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, při jejich hodnocení jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, nejedná.
17. Obviněný své dovolání založil především na druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný vybrané důkazy označuje z různých důvodů za nepoužitelné, podle názoru státního zástupce buď nedůvodně anebo z méně závažných procesních nedostatků. Žádná z jednotlivých výhrad dovolatele k použitelnosti zpochybňovaných důkazů není takového charakteru, aby bylo možno hovořit o zásahu do práva na spravedlivý proces. Přitom i v případě námitek obviněného ohledně procesní nepoužitelnosti jím označených důkazů se jedná o argumentaci, která byla bezezbytku vypořádána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, s níž se v zásadě státní zástupce ztotožnil. Obviněný pouze se způsobem vyřízení jeho námitek nesouhlasí.
18. I uplatnění třetí varianty dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká, proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které konkrétní návrhy na provedení důkazů zůstaly bez zdůvodnění neprovedeny a proč šlo o návrhy na doplnění dokazování podstatné pro skutková zjištění, jež by měly být určující z hlediska znaků posuzovaných trestných činů. Tento požadavek dovolatel vůbec nenaplnil. Obviněný sice uvádí, že navrhoval, aby byly v odvolacím řízení provedeny další důkazy, což mělo vyplývat z doplnění odvolání, v dovolání ovšem byť jediný takový důkazní návrh nespecifikuje. Odkaz na jakoukoliv listinu či předchozí podání obviněného v trestním řízení není v rámci formálních náležitostí dovolání možný, zvlášť pokud ani není určitý.
Odvolací soud vzhledem k ne zcela jasné interpretaci v písemných doplněních odvolání, z nichž nebylo jednoznačně vyjádřeno, zda obviněný návrh na provedení toho konkrétního důkazu v odvolacím řízení skutečně činí, zcela v souladu s trestním řádem učinil dotaz na obviněného, má-li návrhy na doplnění dokazování, načež obviněný i obhájce měli prohlásit, že nikoli. Za takové situace nelze hovořit o tzv. opomenutém důkazu, jelikož důkazní návrh ani učiněn nebyl.
19. Konečně pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s obviněným lze souhlasit maximálně v tom, že výkladové pravidlo uvedené v § 138 tr. zákoníku nelze pro stanovení velkého rozsahu ve smyslu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby stanovené v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku použít, neboť nejde o finanční vyjádření látky neoprávněně vyrobené nebo distribuované (může mít maximálně podpůrný význam). Obviněný ve svých námitkách vůči užití této kvalifikované skutkové podstaty vychází pouze z obecné polemiky s v podstatě ustálenou rozhodovací praxí s odkazem na údajnou změnu náhledu celé společnosti na užití určitých druhů omamných látek, aniž by vysvětlil, jak si může osobovat hovořit za celou společnost, a se zdůrazněním blíže důkazně nepodpořeného tvrzení o nárůstu užívání kokainu, a to bez zasazení do bližší souvislosti s konkrétně projednávaným případem, tedy námitku v rámci uplatněných dovolacích důvodů nepřezkoumatelnou.
K argumentu dovolatele, že soudy nesprávně aplikovaly na posouzení právní kvalifikace stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, a že nejednal závadným způsobem ve vztahu k velkému rozsahu omamné látky, je nutno oponovat, že je zcela namístě primárně z uvedeného stanoviska čerpat a nadále vycházet z násobků pojmu množství větší než malé, které je u jednotlivých typů omamných a psychotropních látek stanoveno v příloze uvedeného stanoviska.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání přípustné, dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
21. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
22. O naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jde, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z jeho dikce je patrné, že zákon možnost podle něho podat dovolání spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich je, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr.
ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Druhou z těchto podmínek představuje to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl-li ji namítat předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení (viz ŠÁMAL, P.
a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).
23. Dovolatel nejprve namítal podjatost senátu soudu prvního stupně, který schválil dohody o vině a trestu spoluobviněných, čímž měl objektivně vyjádřit postoj i k vině obviněného. S ohledem na to, že obviněný měl představovat osobu spojující jednání všech spoluobviněných, musel se obsah rozsudku schvalujícího dohody o vině a trestu spoluobviněných nutně dotýkat i otázky viny samotného obviněného. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo 546/2023.
24. Předně je třeba poznamenat, že touto námitkou se již zabýval odvolací soud v bodě 93 odůvodnění svého usnesení a na jeho argumentaci lze plně odkázat. Nad rámec toho Nejvyšší soud poznamenává, že v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn.
8 Tdo 546/2023, soud prvního stupně roli dovolatelů a ostatních obviněných jako spolupachatelů nemodifikoval, ale zcela ji podle obžaloby do uvedeného rozsudku převzal, aniž by jakýmkoli způsobem naznačil, že jde o osoby, o jejichž vině dosud nebylo rozhodnuto. Oproti tomu v nyní projednávané trestní věci je formulace skutku v rozsudku ze dne 19. 4. 2024, sp. zn. 43 T 7/2024, o schválení dohody o vině a trestu, uvozena konstatováním „…spolu s dříve spoluobžalovaným a nyní samostatně stíhaným T. S.
…o jehož vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto“. Z dovolatelem zmíněného rozhodnutí se rovněž podává, že jestliže se týž soudce mj. podílí jak na předchozích rozhodnutích o vině skupiny spoluobviněných, tak na pozdějším rozhodnutí o vině dalších spoluobviněných, vyžaduje se, aby soud předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu, resp. soudce. Dosáhnout toho lze kromě dalšího pečlivým odlišením osoby obviněného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní účasti na společné trestné činnosti tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně posuzována.
K tomu je třeba zvolit takovou formulaci skutkových zjištění a popisu účasti tohoto obviněného na trestném jednání, která bude předcházet jakémukoli možnému předběžnému úsudku o vině dotčené osoby, resp. o naplnění subjektivní a objektivní stránky daného trestného činu ohledně jeho osoby. V nyní projednávané věci těmto požadavkům senát 43 T Krajského soudu v Brně ve složení předsedy senátu Mgr. Michala Zámečníka a přísedících JUDr. Jarmily Jaškové a Jany Felklové, dostál, neboť jednoznačně naznačil, že v případě dovolatele jde o osobu, o jejíž vině teprve bude rozhodováno samostatným rozhodnutím, a u níž tudíž nelze předjímat naplnění znaků souzené skutkové podstaty.
Postup krajského soudu plně koresponduje s požadavky ESLP obsaženými např. v rozhodnutí ve věci Mucha proti Slovensku.
25. Rovněž je třeba poznamenat, že pouhá skutečnost, že soudce již spoluobviněného soudil v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje ke zpochybnění nepodjatosti tohoto soudce v následné věci. Zejména ve složitém trestním řízení, jehož se účastní několik osob, které nemohou být souzeny společně, mohou být odkazy nalézacího soudu na účast třetích osob, které mohou být později souzeny odděleně, nezbytné pro posouzení viny těch, kdo jsou souzeni (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 47.).
26. Následně dovolatel namítal podjatost senátu odvolacího soudu, z jehož usnesení ze dne 22. 10. 2024, č. j. 6 To 62/2024-1518, vyplývá, že si již utvořil názor na otázku viny obviněného, když jasně konstatoval svůj názor, že se obviněný měl dopustit trestné činnosti distribuce kokainu a že k tomuto užíval zabavená vozidla.
27. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat toliko ze způsobu rozhodování či z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky (srov. Draštík A., Fenyk J.
aj., Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017).
28. Nejvyšší soud přezkoumal usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 6 To 62/2024, přičemž neshledal, že by z jeho odůvodnění vyplývala podjatost členů senátu 6 To Vrchního soudu v Olomouci ve vztahu k obviněnému a jím spáchané trestné činnosti. Uvedený senát při svém rozhodování vycházel toliko z předloženého spisu a provedeného dokazování, a proto ani v tomto případě nelze souhlasit s dovolacími námitkami obviněného.
29. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
30. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Dovolatel uplatnil všechny tři varianty citovaného dovolacího důvodu.
31. Pokud se týká procesní nepoužitelnosti důkazů provedených před soudem prvního stupně, tedy druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s těmito se již zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Ohledně námitky stran protokolů o výpovědi obviněného a části svědků z přípravného řízení ze dne 18. 5. 2023 a 4. 10. 2023 k tomu srov. body 59, 61, 67–69 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, a dále bod 102, v němž odvolací soud řeší účast příslušníka celní správy M.
H., dále také body 23–25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Otázkou zákonnosti, pořízení a přehrání zaznamenaných telefonních hovorů uložených na CD TULP 02 – VÝBĚR a TULP 05 – VÝBĚR, včetně příkazů k uváděným odposlechům, žádostí o protokolaci vybraných odposlechů a záznamů telekomunikačního procesu a protokoly o záznamu telekomunikačního procesu (viz č. l. 936 a násl. spisu) se odvolací soud zabýval v bodech 71–76 odůvodnění svého rozhodnutí, na něž lze rovněž zcela odkázat.
Konečně pokud se týká důkazu, konkrétně fotografií, založených na č. l. 714-742 spisu, které mj. zachycují bílý prášek v misce na potravinové váze, a to s různými hmotnostmi, rovněž tato problematika byla velice podrobně řešena odvolacím soudem v bodech 83–90 a rovněž v bodě 100 odůvodnění usnesení odvolacího soudu (k tomu také srov. bod 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Není účelem dovolacího řízení, aby Nejvyšší soud tyto veskrze správné závěry nižších soudů opětovně obšírně rozebíral.
32. Nejvyšší soud navíc rovněž nepřisvědčil dovolateli, že by jím namítaná použitelnost důkazů byla natolik významná, aby bylo možno hovořit o zásahu do práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se přiléhavě vypořádal s procesní „nepoužitelností“ jím namítaných důkazů, přičemž Nejvyšší soud se s jeho argumentací ztotožnil a v zásadě může již jen odkázat na příslušné pasáže odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde odvolací soud vysvětlil, proč nepřítomnost nezávislé osoby při předložení protokolu o výslechu nesepsaného zapisovatelem k přečtení nemůže sama o sobě značit nepoužitelnost jinak zákonně provedeného výslechu a stejně tak i nepřítomnost obhájce až po skončení výslechu obviněného ve fázi podpisu protokolu.
Odvolací soud rovněž se vypořádal s tvrzením obviněného stran údajného procesního pochybení v postupu soudu prvního stupně při provádění výslechu obviněného v hlavním líčení (viz odchýlení dovolatele v podstatných bodech od jeho dřívější výpovědi učiněné v přípravném řízení). Odvolací soud také správně neshledal ani pochybení v podobě absence náležitostí protokolu podle § 88 odst. 6 tr. ř. Konečně není možné soudům vytýkat ani to, že vycházely z pořízených fotografií.
33. Následně obviněný namítal zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřuje v tom, že fotografie, u nichž je jako datum vytvoření uvedeno 12. 2. a 20. 2., se ve skutečnosti vztahovaly k témuž dovozu. Údaj označen jako „Vytvořeno“ není údajem skutečného vyfotografování snímku. Obviněný tak má za to, že pokud soud prvního stupně založil svá skutková zjištění o datech uskutečnění dovozů obviněným na základě metadat uvedených u fotografií, jež však byla prokazatelně přepsána, jsou tato skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
34. Nejvyšší soud již shora zapsal, že problematikou pořízených fotografií se zabýval odvolací soud (viz body 83 a násl odůvodnění odvolacího soudu) a dovolací soud se s jeho závěry zcela ztotožnil. Argumentace obviněného ovšem nesvědčí o tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dovolatel fakticky předložil vlastní hodnocení těchto fotografií. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
35. Dovolatel také uplatnil námitku týkající se opomenutých důkazů. Konkrétně uvedl, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy a důkazní návrhy ani řádně nevypořádal.
36. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), když mj. konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.
V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení sp. zn. 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.
36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
37. Odvolací soud v bodě 46 odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že obviněný v písemně podaném odvolání, ve znění jeho doplňků, a stejně tak prostřednictvím obhájce v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu, navrhl, aby dokazování bylo doplněno konstatováním obhajobou doložených písemností, založených na č. l. 1505-1508, 1554 a 1558-1559, což odvolací soud respektoval a listiny stranám ve smyslu § 213 odst. 1 tr. ř. předložil k nahlédnutí a obviněnému bylo umožněno se k jejich obsahu vyjádřit.
Odvolacímu soudu neušlo, že v rámci doplňků podaného odvolání obhajoba u některých konstrukcí uváděla „Důkaz:“ a další specifikaci skutečností, které mají její závěry podpořit, nicméně ve veřejném zasedání před odvolacím soudem jak obviněný, tak jeho obhájce ve shodě uvedli, že dalších důkazních návrhů nečiní (a nepředložili soudu ani žádné další listiny). Proto došel odvolací soud k závěru, že v písemné formě se mělo jednat jen o zdůraznění případně použitelných důkazních zdrojů, nikoli o důkazní návrh ve vlastním slova smyslu.
Proto se těmito skutečnostmi odvolací soud v řízení již dále nezabýval, byť si jich byl vědom. Pokud činil obviněný důkazní návrhy již před soudem prvního stupně a ten jim ne zcela vyhověl, pak svůj postup v napadeném rozsudku dostatečně odůvodnil v bodě 19 rozsudku a jelikož toto odůvodnění je logickým a dostatečným, lze na ně plně odkázat. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady vztahující se k otázce neprovedených důkazů, potom Nejvyšší soud odkazuje na skutečnosti zmíněné již v rozhodnutí odvolacího soudu.
Nadto Nejvyšší soud doplňuje, že pokud dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uváděl, že navrhoval, aby byly v odvolacím řízení provedeny další důkazy, v dovolání žádný konkrétní důkazní návrh nevymezil.
38. V rámci námitek týkajících se nesprávného hmotněprávního posouzení skutku dovolatel poznamenal, že společenská situace nejméně vzhledem k potřebě „nepřepínání trestní represe“ došla tak daleko, že nelze dovodit potřebu přísnějšího postihu za neoprávněné nakládání s kokainem oproti metamfetaminu, heroinu či amfetaminu. Obviněný má za to, že soudy obou stupňů pochybily v rámci hmotněprávního posouzení skutku, pokud při jeho kvalifikaci pouze mechanicky vycházely ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013.
39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované.
To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 40.
Obviněný tuto námitku uplatnil již v odvolání, a tak na ni ze strany odvolacího soudu bylo reagováno uvedením, že není důvodu jakkoli polemizovat se společenskou škodlivostí užívání návykových látek a jejich negativním vlivem na život, zdraví a mezilidské vztahy. Obhajobou rozporované stanovisko Nejvyššího soudu je v soudní praxi dlouhodobě užíváno a vešlo v dostatečnou známost (v podrobnostech srov. bod 92 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
41. Podle Nejvyššího soudu soudy nepochybily, pokud posoudily jednání obviněného jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy i podle odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přičemž na posouzení této právní kvalifikace správně aplikovaly stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. Tpjn 301/2013 (viz bod 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na jeho užití nemá žádný vliv dovolatelem prezentované přesvědčení o tom, že ve společnosti se pohled na jednotlivé omamné látky včetně jejich společenské škodlivosti pro každou látku individuálně proměnil.
42. Pokud jde o obviněným výslovně uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, ten je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud – z výše rozvedených důvodů – zjistil, že v napadených rozhodnutích obou nižších soudů nedošlo ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř. k porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
43. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného T. S. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu