Judikát 11 Tdo 212/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:11 Tdo 212/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:11.TDO.212.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Účel trestu
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
11 Tdo 212/2026-568
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2025, č. j. 11 To 305/2025-509, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 25/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 7. 2025, č. j. 2 T 25/2025-482, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a jednak přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku (pozn. ve znění účinném do 31. 12. 2025). Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 40 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se přečinů dopustil zkráceně tím, že ve věznici XY, jako vězeň v době, kdy zde vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, přestože si byl vědom toho, že svým jednáním porušuje přísně regulovaný a kontrolovaný režim Věznice XY, daný mimo jiné ustanovením § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, - dne 13. 8. 2022 v cele č. 311 na oddíle XY bezplatně poskytl přesně nezjištěné množství pervitinu odsouzenému L. B.,
- dne 13. 8. 2022 v kuchyni na oddíle XY nasypal přesně nezjištěné množství pervitinu do hrnku s kávou, kterou si připravil odsouzený J. F., a který se po vypití cítil hyperaktivní a celou noc nemohl spát, - v přesně nezjištěné době v první polovině roku 2023 poskytl nejméně ve dvou případech, v přesně nezjištěném množství marihuanu, výměnou za kávu a doutníky, odsouzenému R. R., a uvedeného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 1 T 155/2015, ze dne 15. 9.
2016, s nabytím právní moci dne 2. 3. 2017, odsouzen rozsudkem mimo jiné pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal dne 30. 4. 2022, a zároveň mařil svůj vykonávaný nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Nymburk, sp. zn. 2 T 165/2016, ze dne 21. 12. 2016, s nabytím právní moci dne 10. 2. 2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 45/2017, ze dne 10.
2. 2017, kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, který vykonal dne 30. 7. 2023.
3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně směřované odvolání obviněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13.
11. 2025, č. j. 11 To 305/2025-509, zamítl podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně. Opřel je o důvody uvedené v § 265b odst. 2 písm. g) a h) tr. ř.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejprve namítl neprovedení navrženého podstatného důkazu, a to výslech svědka T. F. Věrohodnost svědeckých výpovědí odsouzených je v této věci stěžejní, neboť přímý materiální důkaz o tom, že obviněný konkrétním osobám předal omamnou či psychotropní látku, ve spise není. Obhajoba od počátku poukazovala na to, že vina obviněného nebyla prokázána bez důvodných pochybností a že svědecké výpovědi vykazují rozpory či nejistoty. Následně se zabývala významem toxikologických nálezů.
6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný směřoval k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku. Odmítl, že pouhá možnost narušení vnitřního pořádku věznice, nemůže bez dalšího dostačovat k naplnění znaků § 337 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obhajoby neexistuje konkrétní zjištění, v čem měl být výkon trestu „mařen“ a jak měl být zmařen účel trestu. Skutková věta je formulována spíše hypoteticky a nepracuje přesvědčivě se subjektivní stránkou, tedy s tím, zda obviněný skutečně jednal s cílem (případně alespoň ve srozumění) mařit výkon či účel uloženého trestu. V návaznosti na tyto úvahy dovodil, že pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku neobstojí, musí být přezkoumán a zrušen i výrok o trestu.
7. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2025, č. j. 11 To 305/2025-509, a zároveň i rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 7. 2025, č. j. 2 T 25/2025-482, popř. i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. aby přikázal Okresnímu soudu v Nymburce, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten odmítl, že výslech svědka T. F. by byl podstatný důkaz, na jehož základě by mohlo být učiněno rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu. Touto námitkou tedy není ani naplněna hypotéza dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. I kdyby však uvedený důkazní návrh takové parametry měl, nebylo by možno obviněnému přitakat ani z hlediska věcného, neboť soudy obou stupňů se uvedeným důkazním návrhem věcně adekvátně zabývaly a jeho neprovedení přiměřeným způsobem odůvodnily. Za takového stavu se nemůže jednat o důkaz opomenutý ani ve smyslu obecného pojetí práva obviněného na spravedlivý proces.
9. Upozorňuje-li obviněný na „zjevné rozpory“ ve výpovědích svědků, ani taková námitka není způsobilá založit citovaný dovolací důvod (v jeho první variantě).
Obviněný má za to, že všichni jej usvědčující svědci jsou nevěrohodní a byli ke své výpovědi navedeni svědkem J. T. Obviněný se tak fakticky domáhá toho, aby Nejvyšší soud zavázal soudy nižších stupňů k tomu, aby svědkům, jejichž výpovědi vyhodnotily jako věrohodné, nově neuvěřily, a naopak. Takový požadavek však dalece vykročuje z mezí dovolacího přezkumu.
10. Ani v případě poukazu obviněného na význam hodnocení toxikologických nálezů nelze podle názoru státního zástupce hovořit o tom, že by taková námitka jakkoli odpovídala uplatněnému „skutkovému“ dovolacímu důvodu. Z rozhodnutí soudů vyplývá, že nejde o přímý usvědčující důkaz, ale o důkaz pouze podpůrný, jenž nicméně zvyšuje věrohodnost výpovědí slyšených svědků. Není tak pravdou, že by právě na tomto důkazu byl vystavěn závěr o vině dovolatele.
11. Za obsahově odpovídající uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu považuje státní zástupce námitky směřující proti naplnění znaků přisouzeného přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku. Nemá je však za opodstatněné. Uvedené námitky jsou založeny pouze na odkazu na ne zcela šťastné slovní spojení ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, že dovolatelovo jednání „by mohlo závažným způsobem narušit vnitřní pořádek věznice“. Obviněný však nezohledňuje, že distribuce návykových látek je činností zapovězenou, která sama o sobě narušuje účel trestu, jímž je mj. zabránit v páchání další trestné činnosti (tento účel obviněný svým jednáním zmařil zcela), a dále vést odsouzeného k tomu, aby vedl řádný život (rovněž tento účel byl popsaným jednáním zmařen).
Dovolatel též pomíjí celkový zjištěný kontext svého jednání, pokud podal psychotropní látku metamfetamin dalšímu ze spoluvězňů bez jeho vědomí, což bylo následně i zjištěno při toxikologické kontrole. To je okolnost, která vnitřní pořádek ve věznici již zcela jistě narušila.
12. Zpochybňuje-li v této souvislosti dovolatel též naplnění stránky subjektivní, postrádá tato námitka hlubší argumentaci a již proto se k ní nelze podrobněji vyjádřit. Jeho úmyslné zavinění je z popisu skutku dostatečně zřejmé.
13. Obviněný dále formuloval i zcela obecnou výhradu k výroku o trestu. Nepodřadil ji však pod žádný dovolací důvod a neuvedl k ní vůbec žádnou argumentaci. Patrně tedy nejde o dovolací námitku ve vlastním smyslu, ale spíše poukaz na případný procesní postup dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 4 tr. ř. Proto se k této části dovolání nelze jakkoli blíže vyjádřit.
14. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
15. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
16. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou zčásti opakováním námitek vznášených již v odvolacím řízení, stejně jako v řízení před soudem prvního stupně.
Druhostupňový soud na ně dostatečně reagoval, vypořádal se s nimi a obviněnému poskytl náležité vysvětlení, proč mu nedal za pravdu. Na odvolací argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
17. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když
- rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.],
- rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.
Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
19. S prvou alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se námitky obviněného míjejí, neboť jde o prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, nikoliv o označení rozporu, natož pak zjevného. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, i) nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, nebo ii) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo iii) jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.
Takový rozpor ale nemůže být založen tím, že hodnocení důkazů neodpovídá dovolatelovým představám. Obviněný napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů, resp. jejich hodnocení důkazů tím, že jednak izoluje jednotlivosti a jednak přeceňuje ty, které vyhovují jeho náhledu, a naopak upozaďuje ty, které mu nekonvenují. Činí tak tím, že zveličuje nesrovnalosti v nevýznamných detailech ve výpovědích svědků, kteří jej usvědčují a vyzdvihuje výpovědi svědků P. a G., s nimiž souzní. Naproti tomu soudy jak předmětné výpovědi, tak i ostatní provedené důkazy, hodnotily nejen jednotlivě, ale i kontextuálně a v jejich vzájemném souhrnu, a vyvarovaly se nevyváženého upřednostňování informací jedněch oproti druhým.
20. K věrohodnosti slyšených svědků Nejvyšší soud odkazuje zejména na vyvážené a logické odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ten v návaznosti na skutková zjištění soudu prvního stupně jednoznačně dovodil, že obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena shodnými výpověďmi svědků R. R., J. T., J. F., L. B. a J. B. Zdůraznil přitom, že pokud by obviněného usvědčoval pouze jeden či dva svědci (zejména pak svědek T.), tak by s ohledem na výpověď svědka P., který obhajobu obviněného podporuje, skutečně bylo na místě zvažovat užití zásady in dubio pro reo. To však není tento případ. Obviněného usvědčuje celkem 5 svědků, kteří vypovídají k podstatným skutečnostem v zásadě shodně, a to v přípravném řízení i v řízení před soudem (v podrobnostech srov. bod 10 a násl. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
21. Nejvyšší soud nemá žádné výhrady k postupu soudu prvního stupně, který v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že „pro podporu svědeckých výpovědí, které usvědčují obžalovaného nutno poukázat i na výsledky toxikologického vyšetření“. Z vyjádření soudu prvního stupně je jednoznačně seznatelné, že předmětná toxikologická vyšetření pouze „podporovala“ stěžejní svědecké výpovědi, nejednalo se tedy o hlavní, ale podpůrné důkazy prokazující věrohodnost předmětných výpovědí, které soud prvního stupně v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil jako každý jiný důkaz se zřetelem na ostatní ve věci provedené důkazy.
Dovolatelem uplatněná námitka týkající se významu toxikologických vyšetření tedy také neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.
22. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitku k neprovedení výslechu svědka T. F. Jak vyložil odvolací soud, soud prvého stupně nepochybil, pokud návrh na výslech svědka F. zamítl jako nadbytečný, neboť by k objasnění skutkového stavu nemohl ničím přispět. I pokud by totiž výpověď svědka F. potvrdila, že T. skutečně naváděl některé spoluvězně, že mají vypovídat proti obviněnému, neznamená to automaticky, že tyto osoby vypovídaly nepravdivě. Svědek B. připustil, že T. něco říkal, naváděl, ale on ho neposlouchal, a i všem ostatním to bylo jedno. Další slyšení svědci popřeli, že by je T. ovlivňoval (v podrobnostech srov. body 6 – 7 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Navrhovaný výslech svědka T. F. tedy nelze mít za podstatný důkaz, který by s ohledem na rozsah dokazování bylo nutné provést. Navíc soudy nižších stupňů bylo rozhodnuto o jeho nadbytečnosti a tento procesní postup byl jimi dostatečně odůvodněn.
23. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v dovoláním napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14.
7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Pouhá odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění, předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku, přitom nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
25. Relevantní jsou v tomto směru námitky, jimiž obviněný vytýká nesprávné právní posouzení jeho činu jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. ř. (pozn. ve znění účinném do 31. 12. 2025) – namítá absenci zjištění, jak měl být zmařen účel trestu a kritizuje, že skutková věta formulována hypoteticky a nepracuje přesvědčivě se subjektivní stránkou, tedy s tím, zda skutečně jednal s cílem (případně alespoň ve srozumění) mařit výkon či účel uloženého trestu.
26. Předmětného přečinu se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu. Mařeným rozhodnutím zde byl trestní rozsudek, na základě něhož obviněný vykonával uložený nepodmíněný trest odnětí svobody. Účelem trestu (obecně, ale i konkrétně trestu odnětí svobody) je mimo jiné ochrana společnosti před pachateli trestných činů, zabránění odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti, jeho výchova k řádnému životu a výchovné působení na ostatní členy společnosti.
27. V případě nepodmíněného trestu odnětí svobody tomu odpovídají i povinnosti, které dopadají na odsouzeného v rámci výkonu tohoto trestu ve věznice. Takto je podle § 28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zák. č. 169/1999 Sb.“) je odsouzený povinen dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce, plnit úkoly vyplývající z programu zacházení, šetrně zacházet se svěřenými věcmi, nepoškozovat cizí majetek, dodržovat zásady slušného jednání s osobami, s nimiž přichází do styku, a i jinak zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice. Zásadní význam má v projednávané věci § 28 odst. 3 písm. b) citovaného zákona, podle něhož je odsouzeným zakázáno mj.
vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví.
28. Obviněný ve Věznici XY, přestože si byl vědom, že svým jednáním porušuje přísně regulovaný a kontrolovaný režim uváděné věznice ve třech případech poskytl pervitin a marihuanu a v jednom případě nasypal do hrnku spoluvězni pervitin (aniž by o tom spoluvězeň věděl), čímž úmyslně porušil pravidla výkonu trestu odnětí svobody. Dovolatel již samotnou distribucí návykových látek narušil účel trestu v mnoha jeho složkách.
29. Jakkoli uvězněné osoby jsou do značné míry izolovány od většinové společnosti, nelze hovořit o tom, že by z ní byly zcela vyčleněny. Ani subkulturní společenství tvořené vězni proto není vyňato z ochrany před pachateli trestné činnosti a kroky, které tuto ochranu narušují, bortí smysl trestu. V projednávaném případě šlo navíc o počínání, které se sice odehrálo uvnitř uzavřeného okruhu osob, mělo však značný přesah do ohrožení většinové společnosti, protože do ní si vězni po svém propuštění přenášejí i nežádoucí návyky a „dovednosti“ získané, popř. nevykořeněné vězněním. Účel trestu spočívající v ochraně společnosti tak obviněný beze sporu narušil.
30. Uvěznění pachatele vytváří vnější bariéry, které mu mají znemožňovat další páchání trestné činnosti. Ty spočívají v omezení svobody jeho pohybu a v redukci časových, finančních i personálních zdrojů potřebných pro její páchání a v eliminaci poptávky po jejích produktech. Jestliže obviněný navzdory těmto omezením dokázal i ve zostřeném vězeňském režimu distribuovat drogy, pak smysl svého uvěznění jistě mařil, neboť narušoval vše, pro co byly tyto limity zbudovány.
31. Stejné platí i o charakterové pevnosti obviněného, který se od své nastoupené cesty a nastavených životních priorit nehodlal nechat odklonit ani tím nejintenzivnějším nástrojem, jakým je výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody. Přenastavení svých hodnot si vnutit nenechal a svým protiprávním počínáním ve věznici výrazně devalvoval snahy o svou výchovu k řádnému životu. I tuto složku účelu trestu tak obviněný mařil.
32. Přisvědčit konečně nelze ani námitce obviněného stran absence subjektivní stránky přisouzeného přečinu. Jeho jednání nebylo bezděčné, náhodné či bezcílné. Obviněný věděl, proč je ve výkonu trestu odnětí svobody, znal své povinnosti osoby umístěné ve výkonu trestu odnětí svobody (a to patrně více než podrobně, pokud vyzdvihoval dokonce jen drobný poklesek svědka F. proti vnitřnímu řádu věznice, jež spočíval v ponechání svého kávového hrnku bez dozoru) a aktivně proti nim jednal. Nebylo přitom zjištěno nic, pro co by si tak počínal z jiného důvodu než proto, že tak činit chtěl. IV./3. Další dovolací námitky
33. Námitky dovolatele směřované proti výroku o trestu pak nemohou naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ani jiný dovolací důvod. Připomeňme úvahu dovolatele týkající se toho, že pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace podle § 337 odst. 1 tr.
zákoníku neobstojí, musí být přezkoumán a zrušen i výrok o trestu.
34. Předně nedošlo ze strany Nejvyššího soudu k naplnění předpokladu o tom, že by právní kvalifikace podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku nemohla obstát. Nejvyšší soud proto pouze obecně doplňuje, že není oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudů nižších stupňů o druhu a výměře uloženého trestu tím způsobem, jako by byl obecnou třetí instancí soudní soustavy. Dovolací soud posuzuje správnost rozhodnutí o druhu a výměře trestní sankce především v rozsahu důvodně a řádně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., kdy je uložen jiný druh trestu, než zákon připouští nebo je uložen trest mimo výměru trestní sazby stanovené zákonem. Nejvyšší soud proto pouze konstatuje, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, a to zcela v rámci zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, a to nad její spodní hranicí.
V. Způsob rozhodnutí
35. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že tento vznesl dílem námitky, které se s dovolacími důvody míjejí, a dílem výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Ondřej Vítů soudce