Judikát 11 Tdo 240/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:19.03.2026
Spisová značka:11 Tdo 240/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:11.TDO.240.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D 11 Tdo 240/2026-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2026 o dovolání obviněného J. T., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 10. 2025, č. j. 14 To 333/2025-136, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 70/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh jednání
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 7. 2025, č. j. 2 T 70/2025-119, byl obviněný J. T. (dále jen „obviněný” nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 3 obžaloby přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Pro skutky pod body 1) a 2) obžaloby byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se přečinu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že v přesně nezjištěné době roku 2022 prodal v XY, v autě, na přesně nezjištěném místě, přesně nezjištěné množství sušiny rostliny konopí odpovídající objemu fotbalového míče, uložené v plastovém pytli na odpadky J. L. za přesně nezjištěnou částku (tisíce korun českých).
3. Odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 29. 10. 2025, č. j. 14 To 333/2025-136, zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. Opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Ty shledal za naplněné nepřípustnou argumentací odvolacího soudu (viz poslední odstavec na str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) poukazující na nelogičnost toho, že se obviněný rozhodl nevypovídat jako svědek v trestní věci J. L. z toho důvodu, že by si sám mohl přivodit trestní stíhání, namísto toho, aby tam uvedl totéž, co tvrdil v nynější své věci, kde dodávku drog L.
popřel. Důkaz o tom, jakým způsobem v pozici svědka v trestní věci J. L. dovolatel vypovídal, však není součástí trestního spisu. Odvolací soud se takovou skutečností vůbec neměl zabývat, když tato skutečnost nevychází ze spisu. Z toho současně plyne, že odvolací soud tak neměl k dispozici žádný důkaz, ze kterého by byl zřetelný obsah, který odvolací soud dovozuje. Skutkový stav je tak v rozporu se spisovým materiálem. Postupem odvolacího soudu byla též zkrácena práva obhajoby, když se s daným důkazem nemohl obviněný seznámit.
S tím souvisí též právo vyjádřit se ke každému důkazu, který je ve věci proveden a následně soudem hodnocen. Nelze se vyjádřit k neurčitému důkazu a neurčitému obsahu takového důkazu a rozhodně nelze absenci takového vyjádření brát jako usvědčující skutečnost.
Pokud tedy z absence dovolatelova vyjádření k naznačené nelogičnosti jeho postojů odvolací soud dovodil nesrovnalost jeho výpovědi coby obviněného, je takový závěr zcela nepřístojný.
5. Odvolací soud nevysvětlil, proč považoval svědka L. za věrohodnějšího než dovolatele. Jednalo se o typický případ tvrzení proti tvrzení. Odvolací soud tak neprovedl řádné hodnocení důkazů. Z podstaty věci jsou potom skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy, když z důkazů, které byly doposud provedeny, skutečnost dovozovaná odvolacím soudem neplyne.
6. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 10. 2025, č. j. 14 To 333/2025-136, zrušil, a vrátil věc k dalšímu projednání a rozhodnutí.
7. Nejvyšší státní zastupitelství se ke dni rozhodování dovolacího soudu k podanému mimořádnému opravnému prostředku nevyjádřilo.
III. Přípustnost dovolání
8. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
9. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou zčásti, zejména pokud se týká věrohodnosti svědka L., opakováním argumentace vznášené již v předchozím řízení. Druhostupňový soud na ně dostatečně reagoval, vypořádal se s nimi a obviněnému poskytl náležité vysvětlení, proč mu nedal za pravdu. Na odvolací argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či usnesení ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu – jsou-li vznášené námitky vůbec podřaditelné pod dovolací důvody – zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou způsobilé vyústit v požadovanou kasaci. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm.
a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.
Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání“.
Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
12. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil poukazem na to, že součástí trestního spisu není důkaz o tom, jakým způsobem dovolatel vypovídal v pozici svědka v trestní věci J. L. Z toho dovozoval, že skutková zjištění budovaná odvolacím soudem na důkazu, který není součástí spisu, jsou v rozporu s provedenými důkazy. Dále zpochybnil věrohodnost J. L.
13. Je evidentní, že obviněný svou argumentací necílí na druhou (nezákonné důkazy) ani třetí (opomenuté důkazy) alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho námitky by tedy měly směřovat k jeho prvé alternativě (zjevný rozpor), i s ní se však obě vznesené výhrady míjejí.
14. Z předloženého spisového materiálu se podává, že obviněný u hlavního líčení konaného dne 28. 7. 2025 (č. l. 116 a násl. spisu) odmítl ve věci vypovídat. Oproti tomu svědek J. L. vypovídal a potvrdil jednání dovolatele, jak je zachyceno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Stranám byl předložen k nahlédnutí rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. 8. 2024, č. j. 62 T 6/2024-2072, jímž byl odsouzen mj. svědek J. L., a to za koupi marihuany od dovolatele. V rámci veřejného zasedání konaného dne 29. 10. 2025 dovolatel vypovídal, přičemž popřel trestnou činnost, pro niž je souzen. Z trestné činnosti je tedy dovolatel usvědčován svědeckou výpovědí J. L. a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. 8. 2024, č. j. 62 T 6/2024-2072, nikoliv tvrzením odvolacího soudu o tom, že v trestní věci svědka L. nevypovídal.
15. Odvolací soud se pak v odůvodnění svého rozhodnutí pozastavil nad nelogickým počínáním obviněného v L. kauze, kde odepřel svou svědeckou výpověď pro riziko svého trestního stíhání, ačkoli tvrdí, že žádné drogy L. nedodal. Druhostupňový soud upozornil, že tedy nebyl žádný (natož rozumný) důvod, aby dovolatel toto své stanovisko neprezentoval jako svědek již v L. trestní věci. Konečně krajský soud poukázal na to, že dovolatel žádné (rozuměj žádné přesvědčivé) vysvětlení, proč zaujal právě takový procesní postoj, neposkytl.
Uvedená argumentace odvolacího soudu představuje „toliko“ hodnotící úvahu podpůrně svědčící pro nevěrohodnost obviněného, jakou dovodil již prvostupňový soud. Nejde však o skutkové zjištění, které by zde odvolací soud budoval, natož pak o nové (prvostupňovým soudem dříve neučiněné) skutkové zjištění, a tím méně opírané o nějaký nový důkaz. Dovolatel zde fakticky směřuje svůj mimořádný opravný prostředek proti odůvodnění rozhodnutí, což podle § 265a odst. 4 tr. ř. není přípustné.
Odůvodnění odvolacího soudu mělo toliko doplňující charakter ve vztahu k již komplexně rozvedeným úvahám prezentovaným soudem prvního stupně. Vyjádřeno jinak, i kdyby od napadané argumentace druhostupňového soudu bylo zcela odhlédnuto, nic by to na skutkových závěrech neměnilo.
16. Zcela liché jsou potom úvahy dovolatele o zkrácení jeho práva na obhajobu. V prvé řadě jeho svědecký přístup v L. kauze nepředstavoval důkaz v pravém slova smyslu, který by prokazoval nějaký skutkový děj, ale šlo „pouze“ o argument umožňující či přispívající k posouzení věrohodnosti jiného důkazu, který by teprve mohl být zdrojem skutkového zjištění rozhodného pro naplnění znaků skutkové podstaty. Nicméně i kdyby listinu nesoucí údaj o dovolatelově svědeckém postoji za důkaz pokládat šlo, pak tento údaj nemohl být pro obviněného nijak tajuplným a překvapivým. Jednak šlo o událost, které se přímo zúčastnil (on sám aktivně odepřel svědeckou výpověď, což se nemohlo odehrát tzv. za jeho zády) a nemohl tak o ní nevědět. Navíc dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že protokol o tom není ve spise, neboť inkriminovaný dokument je založen na čl. 72, s nímž měl obviněný možnost se seznámit při prostudování spisu (čl. 102) a jeho obhájce tak skutečně i učinil.
17. Žádné tápání, dezorientace či zmatenost obviněného nejsou patrny ani z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu, kde byl obviněný na tuto skutečnost dotazován (čl. 133 p. v.). Tam odpovídal na položené dotazy, aniž by z čehokoli vyplývalo, že mu není jasné, nač je tázán.
A právě tam poskytl své vysvětlení, které odvolací soud vyhodnotil jako nepřesvědčivé. Obviněný totiž své odepření svědecké výpovědi v L. věci obhajoval tvrzením, že šlo o aktivity, které se jej netýkaly („šly mimo něj“). To jednak není zákonný důvod pro odepření výpovědi, a jednak postrádá logiku, aby někdo, kdo s meritem věci nemá nic společného či dokonce popírá děj, který toto meritum zakládá, tuto skutečnost tajil a nesmyslně komplikoval život jak tomu, koho se věc týká (zde L.), tak sobě samému nepravdivým svědectvím.
18. Neobstojí tedy námitka, podle níž postupem odvolacího soudu kritizujícího absenci dovolatelova přesvědčivého vysvětlení svého svědeckého postoje mělo být porušeno jeho právo na obhajobu tím, že v době, kdy toto vysvětlení poskytoval, se vyjadřoval k něčemu neurčitému a nemohl také vědět, jaké závěry z jeho vysvětlení odvolací soud vyvodí a reagovat na to. Pomine-li Nejvyšší soud, že dotazy, z nichž vyvěralo dovolatelovo vysvětlení, nikterak mlhavé nebyly, pak nutno zdůraznit, že procesní strany nejsou pasivními pozorovateli řízení, ale mohou aktivně a iniciativně snášet argumenty, které pokládají za významné. Pokud tak ovšem neučiní, pak si nemohou úspěšně stýskat na to, že nezazněly, a soud je nemohl brát v potaz, popř. je vyhodnotil jinak, než by si procesní strana přála. Obviněný měl příležitost rozvinout vysvětlení, proč si jako svědek počínal právě tak a ne jinak, a pokud tak neučil, těžko může odvolacímu soudu vyčítat, že jeho vysvětlení vyhodnotil jako zcela nepřesvědčivé.
19. Namítá-li konečně dovolatel, že byl krácen na obhajobě, když nemohl vědět, že odvolací soud bude k jeho svědeckému postoji vůbec přihlížet, pak tím zastává neobhajitelnou tezi, že jakákoli argumentace soudu musí být vždy a za všech okolností předem zpřístupněna procesní straně k případné její reakci či aspoň podrobitelná instančnímu přezkumu. To by však vedlo k naprostému rozvratu justičního systému. Každá úvaha soudu by musela být napřed notifikována procesní straně, aby následně mohla být soudem argumentačně využita.
A dopadalo by to i na druhotnou úvahu soudu reagujícího na případnou protiargumentaci procesní strany k úvaze primární, takže by vznikal nekonečný řetěz duplik, triplik, kvadruplik atd. A to nikoli mezi stranami samotnými, ale simultánně mezi soudem a každou z procesních stran. Mělo-li by jít „jen“ o instanční přezkum, pak prvostupňový soud by musel pracovat se všemi teoreticky v úvahu připadajícími námitkami (i těmi, které by strany nevznášely) tak, aby minimalizoval riziko, že se najde nějaká, kterou procesní strana jako novinku uplatní v opravném prostředku.
Vyšší soudy by se musely omezit buď jen na úzký přezkum argumentace soudu nižšího bez možnosti ji cizelovat či přičinit k ní jakoukoli autonomní úvahu, což by eliminovalo jakýkoli jiný než kasační princip, anebo by musely připustit takřka nekonečné řetězení dalších opravných prostředků. Není asi pochyb, že takto nastavený systém by s vymahatelností práva a se spravedlností mnoho společného neměl.
20. Ve vztahu k namítané věrohodnosti svědka J. L. Nejvyšší soud plně odkazuje na závěry odvolacího soudu (viz str.
3 odůvodnění odvolacího usnesení), s nimiž se zcela ztotožňuje. Výpovědím uvedeného svědka byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od skutečností z ní jednoznačně a bezpochybně vyplývajících, odhlížet. Soudy nižších stupňů logicky a patřičně vyložily, proč zmíněnému svědkovi přisuzují vyšší míru věrohodnosti než obviněnému, a adekvátně tomu odmítly, že by šlo o dovolatelem vyzdvihovaný případ tvrzení proti tvrzení. Jestliže totiž jeden okruh tvrzení je přesvědčivější než druhý, pak by naopak bylo chybou uměle konstruovat jejich kvalitativní rovnocennost a odmítat budování skutkových závěrů na věrohodnějším z nich.
Podstata dovolací argumentace obviněného přitom netkví v tvrzení, že skutková zjištění soudů projevující se v závěrech o rozsahu jemu přisouzeného protiprávního jednání nemají podklad v soudy hodnocených důkazech, nýbrž spočívá ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, z nichž v napadeném usnesení vycházel také krajský soud na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný (natož zjevný) zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
21. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení obviněný zjevně neuplatnil v prvé alternativě, tedy, že mu bylo odepřeno právo na přístup k druhé instanci. Uplatnil jej v alternativně druhé – totiž, že odvolací soud v rámci svého přezkumu neodstranil vadu vytýkanou již v řádném opravném prostředku. Takto formulovaný důvod dovolání lze ovšem úspěšně uplatnit jen tehdy, byla-li zjištěna vada zakládající některý z důvodů dovolání, jež by zatěžovala řízení před soudem prvního a druhého stupně. To se však v projednávané věci nestalo, neboť námitky obviněného pod jím vznesený ani žádný jiný dovolací důvod podřaditelné nebyly.
V. Způsob rozhodnutí
22. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl námitky, které se s dovolacími důvody taxativně vymezenými v zákoně věcně zcela míjejí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 19. 3. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Ondřej Vítů soudce