11 Tdo 35/2025

11 Tdo 35/2025-465

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2025 o dovolání obviněného R. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2024, č. j. 15 To 58/2024-409, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 7/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. Š. odmítá.

1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 3 T 7/2023-372, uznal obviněného R. Š. (dále jen „obviněný“) vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedený zločin obviněnému soud prvního stupně uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle § 59 odst. 3 tr. zákoníku (sic!) zařadil do věznice s ostrahou, přičemž současně též zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 27 T 67/2022-129, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud změnou, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl rozsudkem ze dne 27. 9. 2024, č. j. 15 To 58/2024-409, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu ve věci nově rozhodl tak, že obviněného shledal vinným ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Tohoto zločinu se přitom obviněný – na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu – dopustil následovně:

za účelem neoprávněné výroby psychotropní látky drogy metamfetaminu (pervitinu), v nejméně 10 případech opakovaně sjednal osobu J. T., který byl pro toto jednání samostatně trestně stíhán a odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 80 T 8/2022-1768, k uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní drogy metamfetaminu (pervitinu), kdy za tímto účelem mu opakovaně předával buď finanční částky určené k nákupu prekursoru – léčiva značky Cirrus s obsahem psychotropní látky pseudoefedrinu (120 mg v jedné tabletě), nebo přímo samotné léčivo značky Cirrus, přičemž takto mu v období nejméně od 25. 2. 2021 do 23. 11. 2021 za účelem uskutečnění neoprávněné výroby předal nejméně 10 kg léčiva značky Cirrus a zároveň mu poskytoval finanční prostředky k nákupu dalších chemikálií a věcí nezbytných k výrobě drogy metamfetaminu (fosfor, jód, toluen, kyseliny fosforečné, chlorovodíkové, atd.), kdy po uskutečnění výroby, která v uvedeném období probíhala na různých místech v Ústeckém kraji, zejména v bydlišti J. T. v obci XY, následně vždy od výrobce J. T. z každého 1 kg obstaraného léčiva obdržel 200 gramů vyrobené drogy metamfetaminu, celkem tedy nejméně 2 000 gramů směsi metamfetaminu, přičemž k jakémukoli zacházení či nakládání s těmito psychotropními látkami nemá a nikdy neměl žádné oprávnění a metamfetamin je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 463/2013 Sb. Nařízení vlády o seznamech návykových látek, a jako psychotropní látka je zařazen do Seznamu č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, a dále je zařazen do Seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.).

3. Za uvedený zločin a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 27 T 67/2022-129, a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 32 T 31/2022-45, odvolací soud podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon jej podle § 59 odst. 3 tr. zákoníku (sic!) zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně též zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 27 T 67/2022-129, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 32 T 31/2022-45, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud změnou, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Císaře, advokáta, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. řádu.

5. Obviněný po rekapitulaci průběhu řízení a uplatněných dovolacích důvodů uvádí, že jím tvrzené dovolací důvody jsou dány proto, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a také že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Má za to, že v důsledku toho byla věc nesprávně právně posouzena a byl mu uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Obviněný nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, jehož závěry nebyly podle něj úplné a správné. Dokazování totiž nebylo provedeno v nezbytném rozsahu, čímž v dané trestní věci zůstaly důvodné pochybnosti o jeho vině.

6. V podrobnostech obviněný poukazuje na to, že soudy obou stupňů jeho odsouzení staví zejména na výpovědi svědka J. T. (dále jen „svědek“) a okrajově na provedených telekomunikačních odposleších. Je přesvědčen, že provedeným dokazováním a jeho hodnocením však oba soudy nemohly dospět k tomu, že by se dopustil jemu přisouzeného zločinu, natož pak ve velkém rozsahu. Obviněný připomíná, že v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat a v hlavním líčení přiznal, že od svědka zakoupil pervitin pro svoji potřebu ve 20 až 25 případech po 1, 2, nanejvýš 3 gramech a že v několika málo případech, maximálně šestkrát, svědkovi koupil běžné chemikálie (toluen a kyselinu), kdy nejméně v polovině případů nevěděl, k čemu je svědek užije. Fosfor, jód, ani léky Cirrus pro svědka neobstarával a neposkytl mu ani finanční prostředky na výrobu pervitinu.

7. Obviněný zdůrazňuje, že k celé věci byl vyslechnut toliko tento svědek, na jehož výpovědi stojí napadený rozsudek. Pokud jde o množství obstaraného léčiva značky Cirrus a množství pervitinu, které obviněný z výroby obdržel, vyšly soudy z odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 80 T 8/2022-1768, jímž byl uznán vinným svědek a další obvinění, jelikož svědek nebyl v trestním řízení obviněného schopen přesně určit množství vztahující se k obviněnému. Takto soudy učinily i přes to, že výpověď svědka byla zcela vnitřně rozporná, účelová a nevěrohodná. Ten totiž svou výpověď učinil proto, aby byl ve své trestní věci odsouzen k mírnějšímu trestu a aby soud akceptoval jeho dohodu o vině a trestu. Dále si touto výpovědí vytváří podmínky pro to, aby mu bylo vyhověno v jeho budoucí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Dalším důvodem bylo to, že obviněný nesouhlasil s tím, aby se svědek scházel s jeho dcerou. Matka svědka přijela s P. V. k obviněnému a vyhrožovala mu, že řekne, že svědek dává obviněnému pervitin. U tohoto byl přítomen navržený svědek P. V. Soud prvního stupně však tento důkaz odmítl provést, pročež nemohla být obhajoba obviněného ověřena.

8. Dále obviněný připomíná, že svědek při hlavním líčení v trestní věci obviněného opakovaně sdělil, že pro nikoho jiného než pro obviněného pervitin nevařil. Současně uvedl, že vařil pervitin pouze pro sebe a obviněného. Již v těchto dvou tvrzeních spatřuje obviněný podstatný rozdíl, který zůstal bez povšimnutí obou soudů. Soud prvního stupně při ústním odůvodnění svého rozsudku k tomu pouze uvedl, že pokud svědek vypověděl, že vařil pro obviněného a pro sebe, že tento údaj odpovídá, neboť to, co vyrobil svědek pro sebe, mělo být pro osoby, které byly spoluobžalovanými v trestní věci svědka (T. S., J. K., S. T., K. Š., I. S. a další). Zmíněné osoby obviněný rovněž navrhl vyslechnout, nicméně i tyto návrhy soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že lze dostatečně čerpat z odsuzujícího rozsudku v trestním řízení proti svědkovi. Tak tomu však podle obviněného není. Trestní řízení vedené proti svědkovi a ostatním obviněným nebylo vůbec zaměřeno na obviněného, tedy ve věci svědka se ani soud nedotazoval na obviněného a ten neměl možnost se těchto osob na cokoliv doptat. To mohl teprve ve svém trestním řízení, kdy tyto osoby by se mohly vyjádřit k tomu, zda svědek dostával od obviněného chemikálie k výrobě pervitinu a zda a v jakém rozsahu obviněnému svědek pervitin přenechával.

9. Obviněný konstatuje, že takové zjištění však nemohl soud prvního stupně učinit, neboť důkazní návrhy na výslech těchto svědků rovněž zamítl, stejně jako návrh na výslech svědků E. B. a T. B. Podle obviněného nebyl T. B. vyslechnut proto, že vykonává trest odnětí svobody ve Velké Británii do konce roku 2024 a soud prvního stupně se ani nepokusil o jeho výslech prostřednictvím např. videokonference, ač tuto běžně české soudy v obdobných případech provádí a tomuto postupu je nakloněn i justiční systém Velké Británie. E. B. byl sice předvolán ke dvěma hlavním líčením, avšak nebyl vyslechnut proto, že jmenovaný soud zcela rezignoval na donucovací prostředky, které by jeho přítomnost u soudu zajistily. Obviněný rovněž nesouhlasí s argumentací soudu o tom, že by nemělo významu vyslýchat svědky T. S., K., T., Š., I. S. a další, neboť tito by mohli využít svého práva nevypovídat, jelikož byli z větší části v postavení spoluobžalovaných v trestní věci svědka anebo jsou jeho příbuznými. Obviněný připouští, že v obecném smyslu by mohly tyto osoby výpověď odepřít, lze to ale zjistit teprve jejich předvoláním a po poučení ze strany soudu. Bez toho nelze činit a priori závěr o tom, že svědky soud nevyslechne, protože by měli možnost odepřít výpověď. To přímo kontrastuje s opačným postupem v případě svědka T., který byl ve svém řízení obžalovaným a v řízení obviněného v postavení svědka. Takto také byl v řízení obviněného vyslechnut a teprve poté, co po poučení ze strany soudu nevyužil svého práva odepřít výpověď, mohlo dojít k jeho výslechu. Stejný postup měl být zvolen i v případě navržených svědků, neboť jinak se nelze ubránit tomu dojmu, že jsou vyslýcháni pouze svědci podporující obžalobu.

10. Obviněný má též za to, že ani provedené odposlechy neprokazují rozsah trestné činnosti, která je tak s výše uvedenými nedostatky a výhradami dokumentována pouze výpovědí svědka. Tato je přitom osamocená, v rozporu s dalšími důkazy a rozporná sama o sobě a též nevěrohodná, neboť soud prvního stupně se vůbec nezabýval tím, že svědek při hlavním líčení jako jednu z verzí uvedl, že pervitin pro nikoho jiného než pro obviněného nevařil. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by být v trestním řízení svědka prokázána vina T. S. a dalším. Těmito rozpory se však soudy nijak nezabývaly.

11. Obviněný dále poukazuje na to, že svědek při hlavním líčení navrhl předvolat L. K., J. G., a K. K., kteří mohli potvrdit, že vařil pervitin ve velkém množství pro obviněného. Tomuto neprocesnímu návrhu, na rozdíl od všech návrhů obviněného, soud prvního stupně vyhověl. Jmenované svědky při hlavním líčení vyslechl a v situaci, kdy všichni tři svědci jednoznačně vyloučili to, co uvedl svědek T., a nepotvrdili, že tento vařil pervitin ve velkém množství pro obviněného, že by jej od obviněného obdržel, že by mu obviněný poskytl finanční prostředky, léčivo značky Cirrus či další chemikálie na jeho výrobu s výjimkou těch, které ve své výpovědi uvedl sám obviněný, označil jejich výpovědi bez dalšího jako nevěrohodné a účelové. To jen proto, že nepotvrdili výpověď svědka a jejich výpověď je v souladu s výpovědí obviněného. Jediné, co zbývající svědci potvrdili, byla skutečnost, že si obviněný zakoupil drogu pro vlastní potřebu u svědka. Takový způsob neprovedení důkazů, které obviněný navrhl a které mohly potvrdit jeho výpověď a dále znevěrohodnit výpověď svědka, nelze hodnotit jinak, než že neprovedením těchto důkazů soud prvního stupně odmítl náležité zjištění skutečného stavu věci a ty důkazy, které provedl, hodnotil v rozporu se zásadami upravenými v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Takto provedeným dokazováním pak není podle obviněného dostatečně podložen ani názor odvolacího soudu o jeho vině.

12. Obviněný zdůrazňuje, že soudy ke svým rozhodným skutkovým zjištěním dospěly v rozporu s provedenými důkazy, neboť tyto neprokázaly jeho vinu v tvrzeném rozsahu. I přes výše uvedené oba soudy převzaly skutkové závěry podle popisu svědka a ohledně rozsahu převzaly závěry z trestního řízení, v rámci kterého neměl možnost vyjádřit se ani k tvrzenému průběhu, množství drogy, ale ani k jednotlivým svědkům a jejich výpovědím, které v nynějším řízení znějí v jeho neprospěch, čímž soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces.

13. Obviněný vyslovuje názor, že zamítnuté důkazy mají jasnou relevantní souvislost s projednávanou věcí a výslechy navrhovaných svědků nemohou být označeny jako nadbytečné či bez výpovědní hodnoty, neboť tyto osoby mají poskytnout důkazy svědčící o nevěrohodnosti výpovědi svědka, a přinejmenším nepřímo tak vyloučit spáchání trestné činnosti obviněným; zejména pak za situace, kdy napadený odsuzující rozsudek je opřen především o osamocenou, zjevně účelovou a nevěrohodnou výpověď svědka. Obviněný má tedy za to, že provedenými důkazy byl prokázán skutek pouze v tom rozsahu, v jakém uváděl při své výpovědi, a takto upravený skutek měl být kvalifikován pouze podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.

14. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhuje kasaci rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a přikázání věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

15. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Martin Prokeš (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného nejprve uvádí, že podané dovolání je doslovným opakováním obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku – a podle státního zástupce správně – vypořádaly. V návaznosti na uvedené připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Vzhledem k tomu, že oba soudy nižších stupňů na totožné výhrady obviněného v průběhu dosavadního trestního řízení přiléhavě reagovaly, považuje za nadbytečné podrobně rozvádět a opakovat argumenty jejich rozhodnutí, s nimiž se ztotožňuje. V rámci svého vyjádření tudíž odkazuje na příslušné pasáže rozsudků soudů, jež se konkrétním námitkám obviněného podrobně věnovaly.

16. Státní zástupce připomíná, že obviněný vytkl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož podstatu přibližuje. Podané dovolání je přitom z významné části vystavěno na výhradách proti způsobu hodnocení provedených důkazů, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového, z pohledu obviněného vadného hodnocení důkazů, dospěly. Takto prezentované námitky samy o sobě pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Nelze však současně přehlédnout, že obviněný uplatnil první a třetí alternativu citovaného dovolacího důvodu, přičemž jednak s důrazem na vlastní popěrnou obhajobu a po připomenutí části dalších důkazů, jejichž výklad provedl, akcentoval nesoulad skutkových závěrů soudů s těmito jím zmiňovanými důkazy, a jednak zpochybnil důvodnost odmítnutí jím navržených důkazů. I na podkladě takových námitek pak v rámci dovolací argumentace zopakoval, že soudy tvrzeného jednání se v uváděném rozsahu nedopustil a přisouzená právní kvalifikace podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku je tudíž vadná. Státní zástupce zastává názor, že uvedené námitky sice s velkou dávkou tolerance pod zmiňované dvě alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné.

17. K problematice obviněným zpochybňované úplnosti dokazování nejprve státní zástupce v obecné rovině poznamenává, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Tuto skutečnost přitom obviněný zjevně přehlíží a nepřípustně se pasuje do role toho, kdo jediný je oprávněn určovat, jaký důkaz má být proveden, potažmo jak má být posléze hodnocen. Na tom však principy dokazování založeny nejsou. V trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně zprostředkovaně vyplývá také z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Výkladem uvedeného principu lze dovodit mimo jiné to, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení – a to i bez případných návrhů stran – zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování. Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jeho povinností je výlučně objasnit skutkový stav v míře nezbytné pro řádné, odůvodněné a spravedlivé rozhodnutí. Odmítne-li nicméně provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.

18. V aktuálně řešené trestní věci je podle státního zástupce zjevné, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly. Vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž zdůvodnily, a to chybějícím důkazním potenciálem k věci, absencí dostatečné vypovídací hodnoty, eventuálně zjevnou nadbytečností. To se týká právě i požadavku obviněného na výslechy dalších jím navržených svědků, jejichž provedení soudy odmítly z naprosto korektních důvodů. V podrobnostech státní zástupce odkazuje především na body 46. až 50. rozsudku soudu prvního stupně a body 8. až 10. rozsudku odvolacího soudu, s nimiž se beze zbytku ztotožňuje a vyjadřuje přesvědčení, že neprovedením dalších obviněným navržených důkazů jeho právo na spravedlivý proces narušeno být nemohlo. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost (s drobnou korekcí) aproboval také odvolací soud, byla totiž v naprosto dostačující míře prokázána všemi dalšími ve věci provedenými důkazy.

19. Pokud jde o obviněným zmiňovaný zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů, ten by bylo možno podle státního zástupce dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, a tedy v situacích, kdy by odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování. Jinak řečeno by tedy mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahový podklad v provedených důkazech, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Takovou vadou přitom odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť v podstatě všechna skutková zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud precizoval pouze v otázce stanovení minimálního množství metamfetaminu, jehož výrobu obviněný u svědka T. zajistil materiálně a financemi, z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze.

20. Státní zástupce dále konstatuje, že nejvyšším důkazním potenciálem v dané věci disponovala právě jednoznačná usvědčující výpověď svědka T. Toho si byly oba soudy velmi dobře vědomy a v rámci odůvodnění svých rozsudků pečlivě rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým právě svědkem uváděný popis průběhu skutkového děje a nikoli účelovou a lživou výpověď obviněného vedenou jeho snahou zbavit se trestní odpovědnosti či ji alespoň minimalizovat. Výpověď svědka přitom nebyla důkazem jediným, neboť jeho hodnověrnost byla současně potvrzena i obsahem odposlechů a vyjádřením svědka Š. Toliko na okraj státní zástupce doplňuje, že ve věci byli slyšeni i další svědci K., K. a G. Jejich vyjádření však nepřinesla žádné relevantní informace, přičemž zásadní a důvodné pochybnosti o jejich hodnověrnosti prezentoval soud prvního stupně v bodech 39. a násl. jeho rozsudku. Státní zástupce uzavírá, že skutkový děj vyjádřený v odsuzujícím rozsudku je spolehlivým, přesvědčivým a naprosto korektním odrazem provedených důkazů a o jeho správnosti nelze mít žádných pochyb. Výše uvedené skutečnosti podle státního zástupce odůvodňují jediný logický závěr, totiž že odsuzující rozhodnutí soudů žádnou z vad podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zatížena nejsou.

21. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu státní zástupce připomíná, že korektnost právního posouzení skutku (či jiného hmotněprávního posouzení) je z hlediska tohoto dovolacího důvodu hodnocena výlučně optikou těch správných a provedeným důkazům odpovídajících skutkových závěrů, k nimž dospěly obecné soudy a jež jsou vymezeny ve skutkových větách odsuzujících rozsudků a dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Jinak vyjádřeno, pouze tato skutková zjištění soudů a nikoli vlastní představy dovolatele o tom, jak se skutkový děj odehrál či měl odehrát, mohou být posuzována z toho pohledu, zda se jedná o trestný čin, případně o jaký. Právě uvedené státní zástupce zmiňuje záměrně, neboť z obsahu dovolacích námitek je zjevné, že obviněný fakticky nesprávnost právního posouzení skutku (ani vadu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení) nevytýká. Vůbec totiž netvrdí, že právní kvalifikace užitá soudy neodpovídá skutkovým zjištěním tak, jak byla vyjádřena ve skutkových větách odsuzujících rozsudků. Jeho argumentace je směřovaná toliko proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti podobě skutkových zjištění, k nimž dospěly. Z toho státní zástupce činí jediný závěr, totiž že obviněným prezentované námitky se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu rozcházejí.

22. Státní zástupce doplňuje, že obviněný v úvodu dovolání označil ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu s argumentem, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Podle státního zástupce je však nutné podotknout, že fakticky žádnou námitku, která by se vztahovala k výroku o trestu, neuvedl. Tím spíš nezmínil nic, čím by zdůvodnil údajnou nepřípustnost uloženého trestu. Státní zástupce tak jen v jedné větě uvádí, že uložený trest odnětí svobody je trestem přípustným, byl uložen v rámci zákonné trestní sazby, důvodně byl ukládán také trest souhrnný, přičemž ho nelze označit ani za trest nepřiměřeně přísný.

23. Ke všem shora uvedeným skutečnostem na závěr a spíše v obecné rovině státní zástupce poznamenává, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo rozhodnutí odpovídající představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťován „pouze“ nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto aspekty přitom v nynějším trestním řízení naplněny byly a rozhodnutím soudů tudíž nelze ničeho vytknout.

24. Státní zástupce proto zastává názor, že soudy dospěly ke korektním skutkovým zjištěním a těm přisoudily také odpovídající právní kvalifikaci. Pokud jde o samotné dovolací námitky obviněného, ty dílem pod jím označené dovolací důvody podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

25. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

27. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

28. Obviněný ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. řádu.

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

30. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

31. Druhým dovolacím důvodem, o který obviněný dovolání rovněž opírá, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové

zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu lze uplatnit jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti apod. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003).

33. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

34. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně shledal, že námitky obviněného neodpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. řádu, neboť směřují výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti správnosti skutkových zjištění, jež soudy na jejich podkladě učinily. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu, se obviněný primárně snaží zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, že opakovaně sjednal svědka J. T. za účelem neoprávněné výroby pervitinu, přičemž tomuto opakovaně předával finanční prostředky k nákupu léčiva značky Cirrus, samotné léčivo a další nezbytné věci k výrobě pervitinu, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) též tvrdí, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu) uvádí Nejvyšší soud stručně následující.

35. Především je vhodné předeslat, že výše uvedená dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho námitek vznesených již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 383 až 387 spisu) a jedná se též o argumentaci, kterou uplatnil i v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších stupňů se danými námitkami řádně zabývaly a vypořádaly je, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně vyložily, proč je neshledaly důvodnými (body 44. a 45. rozsudku soudu prvního stupně a body 5. až 8. rozsudku odvolacího soudu).

36. Obviněný přitom setrvale vytýká oběma soudům, že uvěřily tvrzením svědka, který v hlavním líčení uvedl dvě rozdílné verze svého jednání (že pervitin vařil pouze pro obviněného, a že jej vařil pro obviněného a pro sebe), přestože taková výpověď je nevěrohodná, neboť je vnitřně rozporná a účelová, jelikož svědek si jejím prostřednictvím vytváří podmínky pro to, aby mu bylo vyhověno v jeho budoucí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a též proto, že obviněný nesouhlasil s tím, aby se svědek scházel s jeho dcerou.

37. Takové dovolací námitky obviněného nemohou obstát, neboť jejich prostřednictvím pouze vyjadřuje svou nespokojenost s vyhodnocením výše uvedeného důkazu – výpovědi svědka – konkrétně s tím, jak soudy hodnotily jeho výpověď v souvislosti s dalšími důkazy, resp. s tím, že vyhodnotily jako věrohodnou jeho výpověď z hlavního líčení, byť tato je osamocená a nemá oporu v dalších provedených důkazech. Na tomto základě považuje obviněný danou výpověď za rozpornou a má za to, že na jejím podkladě nebylo prokázáno, že by se trestné činnosti dopustil.

38. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé.

Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů, řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, a (vědom si toho, že výpověď svědka představuje stěžejní důkaz v projednávané věci) přesvědčivě odůvodnil, jak hodnotil výpověď svědka, z jakých důvodů ji posoudil jako věrohodnou a proč v ní, na rozdíl od obviněného, nespatřoval žádné rozpory. Současně soud prvního stupně dostatečně vyložil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného, pokud tento uvedl, že ke svědkovi chodil kupovat pervitin pouze pro vlastní potřebu, když tuto považoval za vyvrácenou provedenými důkazy (zejména výpovědí svědka a odposlechy telefonních hovorů mezi obviněným a svědkem) [srov. body 36.

až 38., 44. a 45. rozsudku soudu prvního stupně]. S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně v tomto směru se plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně řádně zabýval obhajobou obviněného a jeho setrvalými námitkami a uvedl, proč těmto nepřisvědčil (srov. body 8. až 10. rozsudku odvolacího soudu).

39. Brojí-li obviněný též proti zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování výpověďmi svědků V., T. S., K., T., Š., I. S., B. a B., Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě nenaplňuje. Za opomenuté totiž nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy. Zjednodušeně řečeno, existenci tzv. opomenutých důkazů nelze shledat v případě nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně se všemi výše zmíněnými návrhy na doplnění dokazování řádně zabýval a dostatečně odůvodnil, proč je zamítl jako nadbytečné (srov. body 46. až 50. jeho rozsudku). Nejvyšší soud se plně ztotožňuje rovněž s přezkumnými závěry odvolacího soudu (srov. body 9. až 12. jeho rozsudku), který se opětovně danými důkazními návrhy obviněného podrobně zabýval a v postupu soudu prvního stupně neshledal žádného pochybení. Uvedený postup obou soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za správný, a především pak zákonný. Nelze tedy konstatovat, že některý z důkazních návrhů obhajoby zůstal soudy nižších stupňů v rámci jejich rozhodovací činnosti jakkoliv opomenut. Z těchto důvodů tedy nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě.

40. Závěrem lze uvést, že obviněný ve svém dovolání zmiňuje i dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu. Nicméně k těmto nepředkládá žádnou relevantní argumentaci a vady ve smyslu předmětných dovolacích důvodů dovozuje až v návaznosti na jím tvrzené nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné skutkové závěry. Takto koncipovanou dovolací argumentaci tudíž nelze podřadit pod citované dovolací důvody. Nejvyšší soud navíc v tomto směru neshledal žádné pochybení soudů nižších stupňů, když právní kvalifikace odpovídala zjištěnému skutkovému stavu věci a trest byl obviněnému uložen v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 283 odst. 3 tr. zákoníku.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

41. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného R. Š. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 19. 2. 2025

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu