11 Tdo 379/2025

11 Tdo 379/2025-927

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného R. V. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 7 To 19/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 35/2022, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 7 To 19/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 1 T 35/2022.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 1 T 35/2022, byl obviněný R. V. (dále též jen „obviněný“) podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 1 KZV 66/2021, pro zde pod body 1) a 2) popsané skutky, jimiž měl spáchat dva přečiny neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 27. 6. 2022.

2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Teplicích byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podaným v neprospěch obviněného. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 7 To 19/2024, a to tak, že odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Podle obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem se měl obviněný předmětné trestné činnosti dopustit v podstatě tím, že:

v XY, ulici XY, v budově Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování (dále též jen „NCOZ“), expozitura XY, v době výkonu služby, z jím přiděleného služebního počítače identifikovaného IP adresou XY, pod svým loginem rv234191, za využití přístupových oprávnění, kterými skutečně disponoval,

1) ve dnech 25. 9. 2017 a 29. 9. 2017 provedl neoprávněné dotazy do Informačního systému Centrální databáze objektů ETŘ (dále též jen „IS CDO“) na osobu J. D., které odůvodnil krycím názvem spisu „Pozink“, přestože si byl vědom toho, že tato osoba v dané věci žádným způsobem nefiguruje, a poté, co takto zjistil údaje k J. D., spočívající mimo jiné v tom, že v souvislosti s ním spolupracoval Finančně analytický úřad (dále též jen „FAU“), Jindřišská 14, Praha 1, pod č. j. FAU-34618/2016/24-2402 s Úřadem služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia České republiky (dále též jen „ÚSKPV PP ČR“), takto neoprávněně zjištěné údaje vědomě zneužil, když na jejich základě dne 2.

10. 2017 vypracoval bez jakéhokoliv zákonného důvodu žádost, kterou poté odeslal pod spisovou značkou č. j. NCOZ-748-1960/TČ-2017-417401 (krycí jméno spisu „KOTEL“) datovou schránkou na FAU, když v této žádosti podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, požádal o sdělení informací k věci vedené FAU pod výše uvedeným č. j. FAU-34618/2016/24-2402, konkrétně jakých osob a jaké podezřelé operace se věc týkala, se smyšleným odůvodněním, že je v dané věci vedeno NCOZ trestní řízení související s legalizací výnosů z trestné činnosti, přestože si byl vědom toho, že se tyto informace nezakládají na pravdě, a že osoba J.

D. vůbec ve spisu s krycím názvem „KOTEL“ nefiguruje, aby na základě těchto nepravdivých podkladů obdržel následně ze strany FAU požadovanou odpověď ze dne 4. 10. 2017, č. j. FAU-63544/2017/042, jejímž obsahem byly upřesňující údaje o trestním oznámení FAU na ÚSKPV PP ČR, týkající se podezřelého obchodu, souvisejícího s nestandardními finančními transakcemi na 2 uzavřených pojistných smlouvách klienta J. D., přičemž již od počátku věděl, že údaje zjištěné z těchto neveřejných informačních systémů nijak nesouvisejí s plněním jeho služebních povinností a úkolů, 2) dne 31.

7. 2019 provedl neoprávněný dotaz do IS CDO, na osobu Y. D. a ve dnech 31. 7. 2019 a 2. 8. 2019 neoprávněné dotazy na osobu Z. M., které odůvodnil krycím názvem spisu „Boss“, přestože si byl vědom toho, že tyto osoby v dané věci žádným způsobem nefigurují, a poté, co takto zjistil údaje Y. D. a Z. M., spočívající mimo jiné v tom, že v souvislosti s nimi spolupracoval dále jen FAU, Jindřišská 14, Praha 1, pod č. j. FAU-67019/2017/041 s ÚSKPV PP ČR, takto neoprávněné získané údaje vědomě zneužil, když na jejich základě vypracoval dne 12.

9. 2019 bez jakéhokoliv zákonného důvodu žádost, kterou poté odeslal pod spisovou značkou č. j. NCOZ-2056-92/TČ-2019-417402 (krycí jméno spisu „KUR“) datovou schránkou na FAU, když v této žádosti podle § 39 odst. 1, písm. a) zákona č.

253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, požádal o sdělení informací k věci vedené FAU pod výše uvedeným č. j. FAU-67019/2017/041, konkrétně jakých fyzických a právnických osob se věc týkala a jaké podezřelé operace tento spisový materiál obsahoval, se smyšleným odůvodněním, že je v dané věci vedeno NCOZ trestní řízení související s legalizací výnosů z trestné činnosti, přestože si byl vědom toho, že se tyto informace nezakládají na pravdě, a že osoby Y.

D. ani Z. M. vůbec ve spisu s krycím názvem „KUR“ nefigurují, aby na základě těchto nepravdivých podkladů obdržel následně ze strany FAU požadovanou odpověď č. j. FAU-72107/2019/041 ze dne 13. 9. 2019, jejímž obsahem byly upřesňující údaje o trestním oznámení FAU na ÚSKPV PP ČR, týkající se trestních oznámeních o nelegální zaměstnanosti, učiněných tímto útvarem, mimo jiné vůči fyzické osobě Z. M., jednatel a majitel společnosti XY, a Y. D., jednatel a majitel společnosti XY, přičemž již od počátku věděl, že údaje zjištěné z těchto neveřejných informačních systémů nijak nesouvisejí s plněním jeho služebních povinností a úkolů.

4. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 7 To 19/2024, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 1 T 35/2022, napadl nejvyšší státní zástupce (dále rovněž jen „státní zástupce“ či „dovolatel“) dovoláním podaným v neprospěch obviněného. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a písm. m) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

5. Nejvyšší státní zástupce v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku po rekapitulaci průběhu řízení a argumentace soudů nižších stupňů namítl, že se nelze ztotožnit s jejich závěrem stran toho, že ačkoli se obviněný jednání vymezeného obžalobou dopustil a toto jednání nemělo žádnou souvislost s jeho služebními povinnostmi či úkoly, nedošlo tímto k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podle § 230 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož nebylo prokázáno, že by data obstaraná v rámci neoprávněně provedené lustrace, případně posléze obdržené v odpovědi Finančně analytického úřadu (dále též jen „FAU“), zneužil mimo rámec policie ve prospěch svůj či osob jiných, eventuálně že by je pro někoho schraňoval. Státní zástupce k uvedenému poukazuje především na skutečnost, že skutková podstata přečinu podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nevyžaduje způsobení konkrétního výsledku, tedy účinku, který by se projevil na předmětu útoku jako jeho porušení či konkrétní ohrožení. K trestnosti jednání pachatele ve smyslu tohoto ustanovení tedy postačuje již samo neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací, jelikož již takovým jednáním je ohrožen zájem státu na ochraně těchto dat, a to bez ohledu na to, jak s nimi pachatel dále naložil, proč tak činil a co bylo důvodem, motivem či cílem takového jednání.

6. Informační systémy Policie České republiky, v nichž obviněný prováděl lustrace, jsou přitom hlediska § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku počítačovým systémem, kterému se tímto ustanovením poskytuje ochrana mimo jiné též proti neoprávněnému užití dat v něm uložených, a to i osobou, která jinak má k těmto uloženým datům umožněný přístup, a to výlučně za účelem plnění svých pracovních či služebních povinností. Jestliže tedy bylo prokázáno, že lustrace provedené obviněným a následné jím vypracované žádosti na FAU nesouvisely s jeho služební činností, pro kterou by byl oprávněn užívat data uložená v počítačovém systému, pak obviněný podle dovolatele jednal v rozporu jednak s § 45 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, jakož i Závazným pokynem policejního prezidenta č. 215/2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů (o ochraně osobních údajů).

Vypracování žádostí na FAU, v nichž bylo pod smyšlenou legendou a bez zákonného důvodu zneužito dat získaných prvotními lustracemi, totiž představovalo neoprávněné užití dat, neboť bylo činěno v rozporu s právní normou upravující využití těchto dat, jakož i s účelem, k němuž byl vytvořen počítačový systém, z něhož obviněný data získal. Právě v tom lze podle dovolatele spatřovat naplnění zákonného znaku neoprávněného užití dat. Naopak absence poznatků o konkrétních motivech takovýchto aktivit obviněného nemůže mít na trestnost jeho jednání žádný vliv.

Ani operativně pátrací činnost policisty totiž nemůže probíhat zcela svévolně bez jakýchkoliv mantinelů a nemůže být prováděna bez vazby na plnění služebních povinností. Právě fakt, že obviněný informace získané neoprávněnými lustracemi dále použil k neoprávněným dotazům na FAU, pak podle dovolatele odlišuje nyní projednávanou trestní věc od věci řešené Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1513/2017, kterou zmínil Okresní soud v Teplicích v odůvodnění zprošťujícího rozsudku.

S ohledem na shora uvedené je tudíž podle dovolatele zřejmé, že zjištěným a pod body 1) a 2) rozsudku okresního soudu popsaným jednáním obviněný naplnil – a to hned dvakrát – všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to i s respektem zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

7. K posledně uvedenému nejvyšší státní zástupce doplnil, že v dané věci lze mít v rámci hodnocení jednání obviněného za to, že ačkoli se tento dopustil v podstatě „jen“ tří případů zneužití dat získaných neoprávněnou lustrací v počítačovém systému IS CDO, jež s ohledem na časové souvislosti naplnily znaky dvou přečinů podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, okolnosti těchto činů staví jejich společenskou škodlivost přinejmenším na úroveň běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Podstatné je podle dovolatele především zjištění, že se obviněný předmětného jednání dopustil opakovaně, a to v pozici policisty, nadto služebně zařazeného u Národní centrály proti organizovanému zločinu (dále též jen „NCOZ“), který je předurčen k potírání protiprávního jednání. Veřejnost tedy právem očekává, že policista bude respektovat zákon, a to již proto, že v rámci plnění úkolů dodržování zákonů sám vyžaduje. To platí v případě obviněného o to více, byl-li v posuzované věci dokonce příslušníkem elitního policejního útvaru. Přesto závažným způsobem narušil důvěru veřejnosti v postup orgánů činných v trestním řízení, neboť vzbudil dojem, že si lze snadným a nezákonným způsobem opatřit jednoduše zneužitelné interní informace o jakémkoli běžném občanovi. Společenskou škodlivost dotčeného jednání v tomto případě podle dovolatele navíc zvyšuje i fakt, že obviněný de facto donutil FAU lstí k tomu, aby mu vyzradil interní informace. Tím mohlo dojít k ohrožení činnosti tohoto státního úřadu, byla ohrožena důvěra mezi ním a Policií České republiky a mohla být narušena jejich budoucí spolupráce, která je velmi významná a žádoucí při odhalování některých typů trestné činnosti. S ohledem na shora popsané okolnosti se tedy podle dovolatele čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, respektive subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, neboť obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek by musel být posouzen jako trestný čin.

8. V návaznosti na výše uvedené tak lze podle nejvyššího státního zástupce uzavřít, že rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 1 T 35/2022, je zatížen vadou, která naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navazujícím usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 7 To 19/2024, který tyto nedostatky neodstranil, pak byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř., tedy přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. K dovolání nejvyššího státního zástupce se ve svém písemném stanovisku ze dne 5. 6. 2025 prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný R. V., který úvodem předeslal, že dovolání nejvyššího státního zástupce považuje za nedůvodné. K danému předně konstatoval, že s ohledem na jeho postavení pracovníka operativy (tzv. operativce) na pozici „výnosář“ bylo náplní jeho služební činnosti koordinovat a zajišťovat výnosy v trestních řízeních vedených v působnosti dotčeného policejního útvaru. Jakožto příslušník policejních orgánů pak měl rovněž povinnost realizovat lustrace v rámci prověření skutečností, jež by mohly eventuálně být vhodné k provádění prověřování podle § 158 odst. 3 tr. ř. a následnému postupu. Svoji činnost tedy vždy prováděl v souladu se svým zařazením u policejních orgánů a v souladu s povinnostmi jejich příslušníka, jelikož k osobám J. D. a Z. M. disponoval poznatky vyžadujícími jejich ověření. Žádná jiná motivace pak podle obviněného v nyní projednávané věci nebyla nejen tvrzena, ale ani prokázána, přičemž úmysl a motiv pachatele nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Podle obviněného tak nelze souhlasit s tím, že prováděl lustrace bez souvislosti ke své služební činnosti a již z tohoto důvodu se nemohl dopustit trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

10. K výše uvedenému obviněný dále poukázal na skutečnost, že písemnosti prokazující jeho obhajobu byly po jeho odchodu od policie skartovány. K tomuto postupu přitom nebyl předložen skartační protokol s podrobnou identifikací jednotlivých písemností, byť se předmětné písemnosti nacházely v jeho kanceláři, která byla režimovým pracovištěm utajení ve stupni Vyhrazené. Podle obviněného tedy mohlo dojít k maření či přinejmenším ztěžování splnění důležitého úkolu, jímž je řádné a zákonné vedení trestního řízení. Zároveň tento postup zakládá pochybnosti o nepodjatosti nadřízených funkcionářů na útvaru, kde obviněný působil, přičemž o nevraživosti mezi ním a jeho nadřízenými se zmiňují i jeho bývalí kolegové, např. svědkyně K. Č., ale i další.

11. V souvislosti s tvrzením nejvyššího státního zástupce o možném ohrožení důvěry mezi FAU a Policií České republiky obviněný uvedl, že na jeho žádosti směřované FAU mu byly poskytnuty pouze nevýznamné informace, když se jedná fakticky o strohá sdělení s tím, zda dotazované subjekty již jsou prověřovány v předpokládaném směru jinou součástí orgánů činných v trestním řízení. Podle obviněného je tedy zcela nemístné tvrzení dovolatele o údajném ohrožení činnosti FAU, případně jiných policejních orgánů.

12. Závěrem svého vyjádření obviněný shrnul, že soudy nižších stupňů rozhodovaly podle jeho mínění v souladu se zásadami objektivní pravdy, zásady vyhledávací, principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, pročež navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

13. Vyjádření obviněného k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce, učiněné prostřednictvím jeho obhájce, bylo následně Nejvyšším soudem zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

15. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že nejvyšší státní zástupce všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

17. V souvislosti s nejvyšším státním zástupcem uplatněnými námitkami Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu přitom nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

18. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (alternativa první), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. (alternativa druhá). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (alternativa první), nebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. (alternativa druhá).

19. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

20. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání nejvyššího státního zástupce splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů. Přitom podle obsahu podaného dovolání shledal, že nejvyšší státní zástupce v nyní posuzované věci nerozporuje skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se následně zcela

ztotožnil i soud odvolací, nýbrž jeho hmotněprávní posouzení, když namítá, že v popisu skutků tak, jak je uveden v obžalobě, jsou uvedeny všechny zákonné znaky skutkové podstaty dvou přečinů neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy jsou v něm vyjádřeny všechny skutečnosti významné pro užití dané právní kvalifikace žalovaných skutků. Po prostudování obsahu dovolání, jakož i připojeného spisového materiálu tedy dovolací soud dospěl k závěru, že námitky dovolatele uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. věcně odpovídají, přičemž po jejich posouzení je vyhodnotil jako zcela důvodné, v důsledku čehož jim svým usnesením vyhověl.

21. Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání je rozhodné, zda jednání obviněného popsané v obžalobě spočívající v realizaci lustrací v Informačním systému Centrální databáze objektů ETŘ a následném využití takto získaných dat k vypracování žádostí na FAU, a to za situace, kdy obviněný jím prováděné lustrace i na ně navazující žádosti vědomě odůvodnil nepravdivými údaji a toto jeho jednání nemělo žádnou souvislost s plněním jeho služebních povinností a úkolů, naplňuje zákonné znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací dle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

22. K uvedené problematice Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ustanovení § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zakotvující skutkovou podstatu přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací bylo s účinností od 28. 6. 2022 novelizováno zákonem č. 130/2022 Sb. Tato novelizace upravila nadpis a návětí předmětného ustanovení, přičemž vlastní skutková podstata daného trestného činu byla vypuštěním podmínky „získání přístupu k počítačovému systému nebo k nosiči informací“ ve své zákonné definici nově výslovně rozšířena o takové zásahy, ke kterým pachatel nepotřebuje získat přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se přitom trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, když podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jak tedy na okraj svého dovolání uvedl již nejvyšší státní zástupce, soud prvního stupně v nyní projednávané věci žalovaný skutek správně posuzoval podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 9. 2015 do 27. 6. 2022, tj. podle hmotněprávní normy účinné v době spáchání skutku, byť tuto skutečnost explicitně neuvedl v rámci zákonného označení trestného činu ve výrokové části svého rozsudku. Stran vymezení zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku totiž po výše poukazované novelizaci, která nabyla účinnosti až po dokonání činu obviněného, nedošlo k jejímu materiálnímu posunu ve prospěch obviněného. Z těchto důvodů tak i Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí posuzuje jednání obviněného optikou hmotněprávní úpravy účinné v době dokonání činu obviněného.

23. Obecně přitom platí, že přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 27. 6. 2022, se dopustí ten, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Předmětem ochrany podle citovaného ustanovení tr. zákoníku je tedy integrita a dostupnost počítačových dat a systémů. Objektivní stránku dané skutkové podstaty přitom naplní pachatel tím, že získá přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací a zároveň naplní alespoň jednu z dalších okolností uvedených alternativně pod písmeny a) až d) § 230 odst. 2 tr.

zákoníku. Zákonná ochrana je tímto ustanovením poskytována počítačovým datům a počítačovým programům před neoprávněnými zásahy, které mohou mít vliv na existenci, kvalitu či správnost dat, a současně zajišťuje ochranu před neoprávněným užíváním v počítačovém systému nebo na nosiči informací uložených počítačových dat. Získáním přístupu k počítačovému systému a nosiči informací se přitom rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu.

Získat přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze neoprávněně, jakož i oprávněně. Z pohledu § 230 odst. 2 tr. zákoníku přitom nezáleží ani na důvodu, který pachatele vedl k získání přístupu k počítačovému systému nebo k nosiči informací (může to být náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd.). Neoprávněným užitím dat je pak jakákoli nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací, nejde-li o případy uvedené pod písmeny b) až d) § 230 odst. 2 tr.

zákoníku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 731/2015]. Neoprávněné tedy bude především takové užití dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací, které je v rozporu s právní normou (např. zákonem o ochraně osobních údajů) nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby. Za neoprávněné užití dat lze považovat i pouhé neoprávněné nahlédnutí pachatele do informačního systému, je-li současně zjištěno, že chtěl spatřené informace nějakým konkrétním způsobem využít (viz usnesení Nejvyššího soudu z 31.

1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1513/2017). Základní skutková podstata dotčeného trestného činu uvedená v § 230 odst. 2 tr. zákoníku neobsahuje znak v podobě úmyslu způsobit daným jednáním pachatele škodu či jinou újmu, popř. získat prospěch, ani nevyžaduje, aby k takovému účinku vůbec došlo. Úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch totiž v případě trestného činu podle § 230 tr. zákoníku představuje okolnost podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 tohoto ustanovení, způsobení těchto účinků pak okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odst. 4 citovaného ustanovení.

24. Dále je nutné zdůraznit, že trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku patří mezi úmyslné trestné činy a nevyžaduje způsobení konkrétního účinku, který by se projevil na hmotném (příp. nehmotném) předmětu útoku jako jeho porušení či konkrétní ohrožení. Jedná se o ryze formální delikt, jenž lze označit za tzv. moderní delikt, oproti „klasickým“ výsledečným trestným činům. Zákonodárce totiž takovouto legislativní technikou vyjadřuje svůj odsudek určitých jednání, která považuje za natolik nebezpečná a škodlivá, že je postihuje, aniž by současně požadoval, aby vedla také k nějakému objektivnímu výsledku. Takové trestné činy lze proto označit za abstraktně ohrožovací. Tak je tomu i v tomto případě, kdy zákonodárce tzv. bez dalšího postihuje neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Již samotným takovým jednáním je ohrožen či dokonce porušen zájem státu na ochraně těchto dat, a to bez ohledu na to, jak s nimi dále pachatel naloží, proč tak činil, co bylo důvodem, motivem či cílem takového jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 781/2017).

25. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

26. V nyní posuzované věci je základem skutkových zjištění popsaných ve výrokové části zprošťujícího rozsudku Okresního soudu v Teplicích a následně rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího skutečnost, že obviněný byl osobou, která byla jako příslušník Policie České republiky obecně oprávněna v rámci plnění svých pracovních (služebních) povinností používat Informační systém Centrální databáze objektů ETŘ. Obviněný ovšem v daném případě nebyl oprávněn provést v tomto systému dotazy k osobám J.

D., Y. D. a Z. M., jelikož tento postup neměl v inkriminované době jakoukoli spojitost s plněním jeho aktuálních pracovních povinností a úkolů. Obviněný přesto způsobem odporujícím stanoveným způsobům výše jmenované osoby lustroval a informace, jež takto zjistil (konkrétně informaci o existenci věcí, v nichž spolupracoval FAU s ÚSKPV PP ČR, a jejich čísla jednací), následně vědomě zneužil k vypracování žádostí, které zaslal FAU za účelem zjištění podrobností o věcech týkajících se dotčených osob.

Jak vlastní lustrace v počítačovém systému IS CDO, tak posléze vypracované žádosti obviněný vědomě odůvodnil odkazem na věci s různými krycími názvy, v nichž však tyto osoby nikterak nefigurovaly. Již z tohoto vadného postupu byla podle soudů nižších stupňů zřejmá neoprávněnost postupu obviněného v rámci dotazů v počítačovém systému IS CDO, což dále vyplynulo i ze skutečností rozvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí vztahujících se ke způsobu, jakým obviněný vypracoval a odůvodnil předmětné žádosti, v nichž použil data získaná v rámci jím provedených lustrací.

Konkrétně se jednalo o skutečnost, že obviněný vědomě a záměrně v žádosti určené FAU nepravdivě uvedl, že tento úřad žádá o informace proto, že je v souvislosti s těmito věcmi vedeno NCOZ trestní řízení související s legalizací výnosů z trestné činnosti. Obviněný dále do jím vypracovaných žádostí manuálně vložil jednoznačný identifikátor dokumentu (dále též jen „JID“), který však již byl systémem přiřazen jiným dříve vytvořeným dokumentům. Vypracované žádosti byly obviněným následně vloženy několika na sebe navazujícími kroky do systému ke spisu, s nímž neměly ničeho společného, a to na chybné pořadové číslo, které neodpovídalo chronologickému řazení písemností v tomto spise.

Tento postup byl soudy nižších stupňů shledán ve shodě s výpověďmi svědků za zcela nestandardní, konspirativní a vylučující obhajobu obviněného o pouhé snaze ušetřit si práci. V dané věci však nebylo zjištěno, jakým způsobem chtěl obviněný informace získané z dat z počítačového systému IS CDO či informace poskytnuté FAU dále využít (např. k osobním účelům nebo jejich předáním třetí osobě), a to navzdory negativním poznatkům stran vztahu obviněného k osobě svědka J. D. (jenž byl provázán s osobami lustrovanými obviněným) a zajištěným zprávám, v nichž obviněný konspirativně komunikoval se jmenovaným svědkem či byl jinými osobami žádán o zjištění různých neveřejných informací.

27. Obviněný sice k výše uvedenému ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že lustrace v informačním systému policie realizoval v souladu se svými služebními povinnostmi, avšak toto tvrzení neodpovídá skutkovým závěrům přijatým soudem prvního stupně a představuje pouhé zopakování jeho popěrné obhajoby, která byla podle závěrů obou soudů nižších stupňů zcela vyvrácena, a to včetně tvrzení o skartování písemností, které by měly prokazovat oprávněnost jeho postupu. Okresní soud v Teplicích ani Krajský soud v Ústí nad Labem tedy, ačkoli v jednání obviněného neshledaly naplnění zákonných znaků skutkové podstaty žalovaných přečinů, nikterak nedospěly k závěru, že se skutky tak, jak jsou popsány v obžalobě, nestaly, a naopak se plně ztotožnily s tím, že obviněný jednal způsobem popsaným pod body 1) a 2) obžaloby, tedy bez jakéhokoliv zákonného důvodu a jakékoli vazby na plnění svých služebních povinností a úkolů prováděl opakované lustrace (dotazy) do Informačního systému IS CDO, načež takto získané informace vědomě a záměrně uváděl v účelově zpracovaných žádostech adresovaných FAU.

28. Soudy obou stupňů takto zjištěné skutkové okolnosti vyhodnotily ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž shledaly, že Informační systém Centrální databáze objektů ETŘ je z hlediska ustanovení § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku počítačovým systémem, kterému se poskytuje tímto ustanovením ochrana mimo jiné též proti neoprávněnému užití dat v něm uložených, a to i osobou, která má jinak k těmto uloženým datům obecně přístup za účelem plnění svých pracovních či služebních povinností.

Zároveň shledaly, že obviněný v projednávaných případech při provádění lustrací v tomto systému jednal v rozporu se zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, jelikož k tomuto postupu neměl žádný zákonný důvod a tento postup neměl žádnou souvislost s plněním jeho aktuálních služebních povinností a úkolů. Podle závěrů obou soudů nižších stupňů ovšem nelze vypracování žádostí odeslaných obviněným na FAU, které na tyto lustrace bezprostředně navazovaly, považovat za postup, při němž by bylo neoprávněně užito dat z počítačového systému.

Obviněný byl totiž k vypracovávání dotazů na FAU v obecné rovině ze svého postavení policejního příslušníka formálně oprávněn a pro závěr o spáchání přečinu podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak nebyly prokázány další skutečnosti, které u této základní skutkové podstaty požaduje zákon (resp. oběma soudy nižších stupňů poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1513/2017) kumulativně splnit. Z provedeného dokazování totiž nevyplynulo, kterak měl obviněný v úmyslu naložit s daty (resp. informacemi v nich obsaženými) získanými z počítačového systému IS CDO či informacemi získanými od FAU a nevyšly z něj najevo ani žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že obviněný takovéto informace sám užil mimo své působení v pozici policisty či je komukoliv sdělil a tyto byly jakkoli využity.

29. S těmito právní závěry obou soudů nižších stupňů se však podle Nejvyššího soudu nelze ve shodě s dovolatelem nikterak ztotožnit. Jak již bylo zmíněno výše, objektem trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je jednak důvěrnost dat uložených v počítačovém systému či na nosiči informací, jejich integrita a dostupnost pro jejich držitele, a jednak ochrana takovýchto dat před jejich neoprávněným použitím. Pro naplnění zákonných znaků tohoto přečinu, jenž je ohrožovacím deliktem, se tedy nevyžaduje, aby pachatel při neoprávněném užití dat (resp. informací v nich obsažených) z počítačového systému nebo nosiče informací postupoval s konkrétním motivem způsobit jakýkoli sekundární následek spočívající např. v obohacení (ať již materiálním či informačním) sebe či jiné osoby, či např. způsobení škody. K naplnění subjektivní i objektivní stránky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku totiž dojde tím, že pachatel úmyslně neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Eventuální úmysl pachatele získat neoprávněným užitím takto získaných dat prospěch sobě nebo jinému či úmysl způsobit tímto činem škodu, může mít vliv toliko na posouzení eventuálního naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu (tj. zákonných znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby), zatímco pro závěr o naplnění zákonných znaků základní skutkové podstaty předmětného přečinu nemá tato skutečnost žádný vliv.

30. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud se stejně jako soudy nižších stupňů ztotožňuje se závěry obsaženými v Okresním soudem v Teplicích poukazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1513/2017, podle kterého za neoprávněné užití informace (dat) nelze považovat pouhé nahlédnutí policisty do počítačového systému IS CDO bez souvislosti s plněním jeho služebních nebo pracovních úkolů či povinností, není- li současně zjištěno, zda a jak chtěl získané informace využít. Takovýmto jednáním skutečně nemusí být naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na okolnosti daného případu se totiž ze strany příslušníka policejních orgánů může i v případě neoprávněného získání dat z policejních počítačových systémů a jejich nevyužití jednat pouze o jednání směřující k uspokojení jeho prosté zvědavosti či o jednání za účelem ověření, zda se nestýká se závadovými osobami (čímž by mohl ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru).

31. Podle Nejvyššího soudu se ovšem skutkový stav v nyní projednávané věci od skutkového stavu panujícího ve výše citovaném usnesení výrazně liší, pročež nejsou právní závěry prezentované v tomto usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1513/2017 bezezbytku aplikovatelné i v této věci. Za stěžejní je nutno označit skutečnost, že v nyní posuzované věci se obviněný nespokojil s prostým neoprávněným nahlédnutím do počítačového systému, k němuž měl sám jako policista oprávněný přístup, nýbrž informace zjištěné z jím získaných dat následně bez jakéhokoliv zákonného důvodu zneužil tím, že je vtělil do jím účelově vypracovaných žádostí adresovaných FAU, jejichž prostřednictvím sledoval získání podrobnějších informací o věcech, v nichž postupoval tento úřad ve vztahu k obviněným lustrovaným osobám.

Užití informací z obviněným neoprávněně získaných dat odkazem na konkrétní čísla jednací věcí vedených FAU tomuto umožnilo prezentovat se vůči tomuto úřadu jako osoba s legitimním zájmem na získání jím požadovaných informací, a to s ohledem na jeho postavení policejního příslušníka a jeho lživé tvrzení o tom, že je v daných věcech vedeno ze strany NCOZ trestní řízení související s legalizací výnosů z trestné činnosti. Jestliže protiprávní jednání zakotvené v § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spočívá v opatření informací z jinak nepřístupných zdrojů (zde počítačového systému) a následném neoprávněném nakládání s nimi, pak nelze pochybovat o tom, že pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty tohoto přečinu postačí, jsou-li neoprávněným způsobem bez souvislosti s plněním služebních povinností a úkonů pachatele, a tedy bez jakéhokoliv zákonného důvodu, předmětná data (resp. informace z nich zjištěné) zneužita příslušníkem policejních orgánů s lživým odůvodněním k vylákání dalších informací od třetích subjektů (a to jak veřejnoprávního tak soukromoprávního charakteru).

32. Podle Nejvyššího soudu tedy výše rekapitulovaná argumentace dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu a zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně stran nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nemůže obstát. Zároveň je na místě zdůraznit, že Nejvyšší soud shledal zcela nelogickým argument obou soudů nižších stupňů stran toho, že obviněný sice prováděl lustrace osob J. D., Y. D. a Z. M. v rozporu se zákonem, tedy neoprávněně, nicméně pokud následně na toto jednání navázal tím, že jím neoprávněně získaná data zneužil k vypracování vědomě nepravdivě odůvodněných žádostí adresovaných FAU, je třeba tento postup považovat za oprávněný, a to s ohledem na jeho postavení policejního příslušníka.

Pokud totiž podle soudů nižších stupňů obviněný při realizaci lustrací v počítačovém systému jednal neoprávněně, neboť tento postup neměl žádný zákonný důvod a nikterak nesouvisel s plněním jeho aktuálních služebních úkolů či povinností, v důsledku čehož jednal v rozporu s § 45 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, musí se tento závěr o neoprávněnosti postupu pachatele nutně vztahovat též na následné vypracování žádostí na FAU, které na obviněným realizované lustrace přímo navazovalo, neboť k vypracování žádostí na FAU byl – stejně jako k realizaci lustrací – obviněný oprávněn pouze ze zákonných důvodů při plnění svých služebních povinností a úkolů.

Z žádného předpisu totiž nevyplývá, že by byl příslušník Policie České republiky oprávněn zneužívat data k vypracovávání jakýchkoli žádostí s užitím smyšlené legendy o tom, že je v těchto věcech vedeno ze strany NCOZ (popř. jakéhokoli jiného policejního útvaru) trestní řízení související s legalizací výnosů z trestné činnosti, to vše za účelem, který neměl žádnou souvislost s plněním jeho pracovních úkolů a povinností.

33. Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoli již s ohledem na existenci zásahu obviněného do počítačového systému v důsledku neoprávněného užití dat není v této věci rozhodné, k jakému konečnému cíli obviněný svým jednáním směřoval a za jakým účelem vyžadoval informace od FAU, pakliže bylo vyloučeno, že by měl obviněný pro toto své jednání jakýkoli zákonný důvod (když nikterak nesouviselo s povinnostmi vyplývajícími z jeho postavení příslušníka policejních orgánů), musel být motiv jeho jednání nutně osobního charakteru. O této skutečnosti přitom vypovídá nejen absence souvislosti jednání obviněného s plněním jeho služebních povinností a úkolů, ale rovněž další soudy nižších stupňů zjištěné okolnosti jeho jednání. Konkrétně se jedná o vědomé uvádění nepravdivého odůvodnění (v obviněným realizovaných lustracích i v jím vypracovaných žádostech pro FAU), dále skutečnost, že obviněný při svém jednání činil nelogické kroky, které byly nejen v rozporu se stanovenými postupy, ale zejména zcela zjevně směřovaly ke snížení rizika odhalení tohoto jeho jednání. V tomto ohledu Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na přiléhavé závěry obsažené v jeho usnesení ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 5 Tdo 379/2024, které se obdobně jako nyní projednávaná věc týkalo jednání, jímž se policejní příslušníci dopustili přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (resp. pomoci k němu). Přitom i v poukazovaném případě absentovalo zjištění konkrétního cíle, který pachatelé svým jednáním sledovali. Nejvyšší soud se přesto v daném rozhodnutí ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, které za dostatečná pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty poukazovaného přečinu považovaly skutková zjištění stran toho, že příslušníci policejních orgánů pod smyšlenými záminkami realizovali velké množství lustrací a své jednání odůvodňovali s odkazem na blíže nespecifikovanou operativně pátrací činnost, když však z okolností (zejména okruhu osob a věcí, na něž svoji činnost zaměřili) bylo zjevné, že tak činí v souvislosti s jejich členstvím v motocyklovém klubu, a tedy bez zákonného důvodu.

34. Pokud tedy obviněný ve svém vyjádření uvedl, že na jeho straně nebyl dán motiv, z něhož by mohla být usouzena neoprávněnost jeho jednání, je nutné tuto skutečnost označit za irelevantní, neboť absence zjištění stran konkrétního cíle, k němuž obviněný svým jednáním směřoval, nevylučuje naplnění zákonných znaků přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podstatnou skutečností je pouze to, že svým jednáním obviněný data z počítačového systému nejenom získal, ale rovněž je vědomě neoprávněně užil, přičemž tak učinil pro jiné než služební účely, a tedy bez jakéhokoliv zákonného důvodu.

35. V důsledku výše uvedených úvah Nejvyšší soud shledal, že jednání obviněného popsané pod body 1) a 2) výrokové části zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně naplňuje všechny zákonné znaky objektivní stránky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jak již přitom Nejvyšší soud uvedl výše, k naplnění subjektivní i objektivní stránky tohoto přečinu dojde již jen tím, že pachatel úmyslně neoprávněně užije data dříve získaná z počítačového systému (popř. z nosiče informací). Jelikož podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný vědomě zneužil data získaná lustrací osob v počítačovém systému IS CDO při vypracování žádostí na FAU, a to aniž by pro tento postup měl jakýkoli zákonný důvod, přičemž tak učinil záměrně vadným postupem, s lživým odůvodněním a konspirativním způsobem, dospěl Nejvyšší soud v souladu s nejvyšším státním zástupcem k závěru, že ze strany soudů nižších stupňů byly objasněny též skutečnosti rozhodné pro zjištění toho, že si obviněný musel být zcela nepochybně vědom neoprávněnosti svého počínání, čímž byla naplněna též subjektivní stránka žalovaných přečinů.

36. K námitce státního zástupce týkající se nemožnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud připomíná především své stanovisko ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle závěrů v něm vyslovených zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím právě zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní následky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

37. V nyní projednávané věci je přitom potřeba zdůraznit skutečnost, že soud prvního stupně ani soud odvolací se s ohledem na své závěry stran absence naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinů podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, které byly v jednání obviněného spatřovány obžalobou, posouzením společenské škodlivosti jednání obviněného dosud nikterak nezabývaly. Nejvyšší soud tedy vzhledem ke kasačnímu výroku svého usnesení, po němž se posuzovaná trestní věc vrací soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, shledal nadbytečným, aby pro futuro blíže hodnotil dodržení zásad trestního řízení, a to konkrétně ve vztahu k ryze hypotetické možnosti aplikace právních účinků zásady subsidiarity trestní represe na nyní projednávanou věc. Jedná se totiž o otázku, s níž se budou muset soudy nižších stupňů, primárně Okresní soud v Teplicích řádně vypořádat ve svém novém rozhodnutí o podané obžalobě, a to s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem případu a osobě obviněného. Za této procesní situace tedy Nejvyšší soud shledal námitku dovolatele v tomto směru za předčasnou, byť by jinak svojí podstatou věcně odpovídala jím zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

VI. Závěr

38. Ze všech shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že soud prvního stupně jednání obviněného uvedená pod body 1) a 2) obžaloby nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že žádné z nich nenaplňuje všechny zákonné znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a rozhodl tak podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného podané obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, čímž své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odvolací soud pak uvedenou vadu neodstranil, když odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl, čímž své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

39. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně, pročež podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 7 To 19/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 1 T 35/2022. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Teplicích jako soudu prvního stupně přikázal, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

40. Úkolem Okresního soudu v Teplicích, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, tedy bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákoníku a s ohledem na výše rozvedený právní názor Nejvyššího soudu, danou věc znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí a odstranil výše vytčené vady zakládající zjevný nesoulad mezi rozhodnými skutkovými závěry učiněnými na základě řádně provedených důkazů (které jsou určující pro závěr o naplnění zákonných znaků žalovaných trestných činů), na straně jedné a hmotněprávním posouzením obou skutků na straně druhé. To znamená, že Okresní soud v Teplicích se bude muset v novém řízení adekvátně zabývat všemi otázkami, které jsou rozhodné pro právní posouzení jednání obviněného popsaného v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 1 KZV 66/2021. V této souvislosti Nejvyšší soud toliko na okraj připomíná, že ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

41. O zrušení dovoláním napadených rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a přikázání věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 8. 2025 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu