8 Tdo 1513/2017-41
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání,
které podal obviněný J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 To 40/2017, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T
113/2015, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 To 40/2017, a jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 32 T 113/2015.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Obviněný J. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 32 T 113/2015,
uznán vinným, že
1. jako příslušník Policie České republiky při výkonu služby na Obvodním
oddělení Policie České republiky v Ú. n. L. – K. B. v rozporu s obsahem
služebního slibu podle § 17 odst. 3 a ustanovením § 45 odst. 1 písm. a), b)
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, na
svém pracovišti neoprávněně ze služebního počítače přistupoval do informačního
systému Policie České republiky „ETŘ“, v němž pro své soukromé potřeby
zjišťoval informace o spisových materiálech vedených k jeho známému R. S., s
nimiž se seznámil, přičemž takto:
a) dne 15. 4. 2009 v 6.34 hodin a dne 20. 4. 2009 v 11.24 hodin nahlížel do
spisového materiálu číslo jednací KRPU-5280/TČ-2009-041014,
b) dne 15. 4. 2009 v 6.35 hodin, dne 20. 4. 2009 v 11.24 a 11.25 hodin a dne
30. 4. 2009 v 21.12 a 21.13 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací
KRPU-8399/TČ-2009-040971,
c) dne 15. 4. 2009 v 6.35 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací
KRPU-12086/PŘ-2009-041064;
2. jako příslušník Policie České republiky při výkonu služby na Obvodním
oddělení Policie České republiky v Ú. n. L. – K. B. v rozporu s obsahem
služebního slibu podle § 17 odst. 3 a ustanovením § 45 odst. 1 písm. a), b)
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, na
svém pracovišti neoprávněně ze služebního počítače přistupoval do informačního
systému Policie České republiky „ETŘ“, v němž pro své soukromé potřeby
zjišťoval informace o spisových materiálech vedených k jeho známému R. S., s
nimiž se seznámil, přičemž takto:
a) dne 8. 8. 2009 v 18.52 hodin, dne 10. 9. 2009 v 15.58 hodin, dne 9. 10. 2009
v 20.49 a 20.56 a dne 16. 11. 2009 v 7.41 hodin nahlížel do spisového materiálu
číslo jednací KRPU-5280/TČ-2009-041014,
b) dne 24. 8. 2009 v 3.29 hodin, dne 10. 9. 2009 v 15.58 hodin, dne 24. 9. 2009
v 9.33 hodin, dne 9. 10. 2009 ve 20.49 a 20.57 hodin, dne 10. 10. 2009 v 3.13
hodin, dne 3. 11. 2009 v 20.18 hodin a dne 16. 11. 2009 v 7.41 a 7.42 hodin
nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-22358/TČ-2009-041013,
c) dne 8. 8. 2009 v 18.51 hodin, dne 16. 8. 2009 v 20.20 hodin, dne 24. 8. 2009
v 3.30 hodin, dne 9. 10. 2009 ve 20.48, 20.56 a 20.57 hodin a dne 10. 10. 2009
v 3.12 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací
KRPU-8399/TČ-2009-040971,
d) dne 24. 8. 2009 v 3.29 hodin, dne 9. 10. 2009 v 20.48, 20.57 a 20.58 hodin a
dne 16. 11. 2009 v 7.38 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací
KRPU-55004/PŘ-2009-041064,
e) dne 8. 8. 2009 v 18.51 a 18.52 hodin, dne 24. 9. 2009 v 9.33 hodin a dne 9.
10. 2009 v 20.56 a 20.58 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací
KRPU-12086/PŘ-2009-041064;
3. jako příslušník Policie České republiky při výkonu služby na Obvodním
oddělení Policie České republiky v Ú. n. L. – K. B. v rozporu s obsahem
služebního slibu podle § 17 odst. 3 a ustanovením § 45 odst. 1 písm. a), b)
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, na
svém pracovišti neoprávněně ze služebního počítače přistupoval do informačního
systému Policie České republiky „ETŘ“, v němž pro své soukromé potřeby
zjišťoval informace o spisových materiálech vedených k jeho známému R. S., s
nimiž se seznámil, přičemž takto:
a) dne 29. 9. 2010 v 18.09 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací
KRPU-22358/TČ-2009-041013,
b) dne 23. 4. 2010 v 21.53 a 21.54 hodin, dne 15. 7. 2010 v 23.47 hodin, dne 1.
8. 2010 v 21.08 a 21.09 hodin, dne 9. 8. 2010 v 18.06 hodin, dne 12. 8. 2010 v
5.05 hodin, dne 23. 8. 2010 v 10.23 hodin, dne 7. 9. 2010 v 13.27 hodin a dne
20. 9. 2010 v 17.15 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací
KRPU-2479/TČ-2010-041081,
c) dne 10. 5. 2010 v 22.02 a 22.03 hodin, dne 15. 7. 2010 ve 23.47 hodin, dne
23. 8. 2010 v 10.25 hodin a dne 22. 11. 2010 v 19.49 hodin nahlížel do
spisového materiálu číslo jednací KRPU-11254/TČ-2010-041013,
d) dne 26. 5. 2010 v 12.14 hodin, dne 14. 7. 2010 v 7.36 a 7.42 hodin, dne 15.
7. 2010 v 23.41 hodin, dne 22. 7. 2010 v 6.17 hodin, dne 1. 8. 2010 v 21.05
hodin, dne 9. 8. 2010 v 18.04 a 18.05 hodin, dne 23. 8. 2010 v 10.24 a 10.26
hodin, dne 29. 9. 2010 v 17.24, 17.25 a 17.27 hodin, dne 30. 9. 2010 v 9:27
hodin, dne 22. 11. 2010 v 13.14 hodin, dne 12. 12. 2010 v 20.43, 20.46, 20.56 a
20.59 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací
KRPU-11622/TČ-2010-040971,
e) dne 4. 4. 2010 v 12.55 hodin, dne 15. 7. 2010 v 23.32, 23.33 a 23.40 hodin,
dne 1. 8. 2010 v 21.10 hodin, dne 9. 8. 2010 v 18.06 hodin a dne 12. 12. 2010 v
20.38, 20.39 a 20.56 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací
KRPU-8399/TČ-2009-040971,
f) dne 15. 7. 2010 v 23.41 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací
KRPU-12261/TČ-2010-041013,
g) dne 7. 2. 2010 v 21.29 hodin, dne 1. 3. 2010 v 13.40 hodin, dne 4. 3. 2010 v
9.09 hodin, dne 10. 3. 2010 v 16.24 hodin, dne 13. 3. 2010 v 21.06 hodin, dne
4. 4. 2010 v 12:50 hodin, dne 1. 5. 2010 v 6.00 hodin, dne 22. 11. 2010 v
12.32, 13.09, 13.25, 18.41 a 19.59 hodin, dne 6. 12. 2010 v 7.36 hodin, dne 24.
12. 2010 v 19.01 hodin se pokusil nahlédnout do spisového materiálu číslo
jednací KRPU-33934/TČ-2009-040082-POB, což se mu nepodařilo, neboť přístup mu
byl pro nedostatek oprávnění zamítnut;
4. jako příslušník Policie České republiky při výkonu služby na Obvodním
oddělení Policie České republiky v Ú. n. L. – K. B. v rozporu s obsahem
služebního slibu podle § 17 odst. 3 a ustanovením § 45 odst. 1 písm. a), b)
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, na
svém pracovišti dne 18. 9. 2011 v 12.06 a 12.07 hodin ze služebního počítače
neoprávněně nahlížel do informačního systému Policie České republiky „ETŘ“, v
němž pro své soukromé potřeby ze spisového materiálu číslo jednací
KRPU-11622/TČ-2010-040971 zjišťoval informace o svém známém R. S., s nimiž se
seznámil; a
5. jako příslušník Policie České republiky při výkonu služby na Obvodním
oddělení Policie České republiky v Ú. n. L. – K. B. v rozporu s obsahem
služebního slibu podle § 17 odst. 3 a ustanovením § 45 odst. 1 písm. a), b)
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, na
svém pracovišti neoprávněně ze služebního počítače přistupoval do informačního
systému Policie České republiky „ETŘ“, v němž pro své soukromé potřeby
zjišťoval informace o spisových materiálech vedených k jeho známému R. S., s
nimiž se seznámil, přičemž takto:
a) dne 24. 10. 2012 v 13.20 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací
KRPU-8714/TČ-2011-041013,
b) dne 31. 10. 2012 v 8.41 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací
KRPU-243808/TČ-2012-041013,
c) dne 24. 10. 2012 v 13.20 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací
KRPU-12261/TČ-2010-041013,
d) dne 6. 11. 2012 v 21.19 hodin se pokusil nahlédnout do spisového materiálu
číslo jednací KRPU-33934/TČ-2009-040082-POB, což se mu nepodařilo, neboť
přístup mu byl pro nedostatek oprávnění zamítnut.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako
pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zákona“),
jednak jako pokračující trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči
informací podle § 257a odst. 1 písm. a) tr. zákona (skutek pod bodem 1.),
jednak jako pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, jednak jako pokračující trestný čin
poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. a)
tr. zákona (skutek pod bodem 2.), jednak jako pokračující přečin zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 40/2009
Sb., ve znění účinném do 30. 11. 2011 (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaný,
dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako
pokračující přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči
informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem
nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem
3.), jednak jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, jednak jako přečin
neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem 4.), a jednak jako pokračující
přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, jednak jako pokračující přečin neoprávněného přístupu k
počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku (skutek pod bodem 5.).
3. Za to mu soud uložil podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1
tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon
podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební
dobu v trvání dvou let.
4. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud
v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 To 40/2017, podle §
256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
5. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a
podal proti němu prostřednictvím obhájce Mgr. Václava Strouhala dovolání z
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
6. V úvodu svého podání dovolatel po obsáhlé narativní části sice
deklaroval svou vědomost o tom, že úkolem dovolacího soudu není přezkoumávat
skutková zjištění soudu prvního stupně, nicméně namítl, že – s ohledem na jeho
právo na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(odkázal tu na nálezy Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp.
zn. III. ÚS 3136/09).
7. Naplnění citovaných dovolacích důvodů obviněný spatřoval v tom, že „v
tzv. skutkové větě nejsou vyjádřeny všechny znaky objektivní a subjektivní
stránky předmětného přečinu“, respektive, že „skutková zjištění uvedená ve
výrokové části rozsudku a dále rozvedená v odůvodnění rozsudku neposkytují
dostatečný podklad pro to, aby mohl být obviněný uznán vinným“. Namítal tedy,
že skutek zjištěný nalézacím soudem tento soud nesprávně právně posoudil a že
odvolací soud tuto vadu nenapravil. V dalším textu uvedl i podstatu této
námitky – z popisu skutku nevyplývá, že by měl v úmyslu informace získané z ETŘ
užít tak, že by tím způsobil újmu jiné osobě nebo opatřil sobě nebo jiné osobě
nějaký prospěch a v případě přečinu podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
ani to, že by tyto informace neoprávněně užil. Tím podle něho absentují
rozhodné znaky trestných činů i přečinů, jimiž byl uznán vinným.
8. Dovolatel poté, co citoval formální znaky trestných činů poškození a
zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. a) tr. zákona a
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr.
zákona, jimiž byl uznán vinným, namítl, že nejednal v úmyslu způsobit jinému
škodu nebo jinou (třeba i závažnou) újmu nebo získat sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch, resp. získané informace neoprávněně užít, a že ani ze
skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by byl takovým úmyslem veden. Jakkoliv
nikdy nepopíral (a ani nyní nepopírá), že v jednotlivých případech do systému
ETŘ vstupoval, upozornil, že pracoval jako analytik, takže náplní jeho práce
bylo vyhodnocovat veškeré informace v systémech Policie ČR a pomocí nich
vyhledávat a odhalovat trestnou činnost a pachatele. Informace, které
nahlédnutím do systému ETŘ získal o svědku R. S., nikterak nezneužíval a ani je
tomuto svědkovi nepředával. Provedeným dokazováním mu ani nebylo prokázáno, že
takovým jednáním (lustrací osob) získal pro sebe či jiného neoprávněný
prospěch.
9. Ve vztahu k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a
nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněný namítl, že
jde o jediný přečin (z těch, které jsou mu kladeny za vinu), u něhož není
znakem skutkové podstaty úmysl způsobit škodu, jinou újmu či získat prospěch,
ale vyžaduje se, aby data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči
informací byla neoprávněně užita. Odůvodnění takového závěru nalézacím soudem
však ve výrokové části rozsudku i v jeho odůvodnění však zcela absentuje a
podrobněji se s tímto znakem skutkové podstaty nepořádal ani soud odvolací.
10. V souvislosti s tím dovolatel poukázal na obdobný případ, který
řešil i Nejvyšší správní soud (správně mělo být „Nejvyšší soud“) ve věci vedené
pod sp. zn. 3 Tdo 546/2016 (přesněji mělo být „v usnesení ze dne 8. 6. 2016,
sp. zn. 3 Tdo 546/2016“), kde chyběl obligatorní znak objektivní stránky, tj.
jednání, které mělo spočívat „v opatření sobě nebo jinému neoprávněného
prospěchu“. V následné citaci z odůvodnění tohoto usnesení zmínil též předchozí
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, podle
kterého pokud byl účel informací opatřených neoprávněnou lustrací takové
povahy, že z něho nemohli mít pachatel ani jiné osoby žádný prospěch, nelze
uvažovat o naplnění zákonných znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 tr. zákoníku; prospěch pachatele a jiných osob by totiž musel
vyplývat ze způsobu použití předmětných informací, nikoli ze způsobu jejich
získání, byť šlo o způsob protiprávní. Jelikož podle dovolatele popsaný případ
shodně kopíruje i jeho současnou věc, je přesvědčen, že nemohlo dojít ke
spáchání trestných činů, za které byl odsouzen.
11. Pokud soudy v odůvodnění svých rozhodnutí konstatovaly, že
(obviněný) jednal v rozporu s § 17 odst. 3 a ustanovením § 45 odst. 1 písm. a),
b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), v dovolání
namítl, že blíže nerozvedly, v čem porušil slib, jak postupoval nestranně a
neřádně při plnění služebních povinností, ani neuvedly, jaký byl soukromý účel,
pro který si údajně opatřoval ničím nevypovídající a „nehodnotné“ informace.
Obviněný akcentoval, že nahlédnutím do systému ETŘ nezískal takové obecné
informace, které by byly nějak hodnotné a mohly by vést k tomu, aby získal
nějaký prospěch či by mohl poškodit svědka R. S.
12. Dovolatel dále oběma soudům nižších instancí vytkl, že se vůbec
nezabývaly otázkou společenské škodlivosti jeho jednotlivých jednání ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku a nevysvětlily, proč by v některých případech
nepostačovalo uplatnění odpovědnosti za kázeňský přestupek. Z tohoto důvodu v
dostatečné míře nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe a princip
ultima ratio. Prostředky trestního práva je totiž třeba uplatňovat po zralé
úvaze a zdrženlivě (odkázal tu na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS
3113/13 a sp. zn. III. ÚS 2523/10). Mělo tomu tak být i v jeho případě, zvláště
když jako policista vždy řádně vykonával svoji práci a byl odměňován, a když
vnitřní kontrolní orgány Policie ČR nedospěly k závěru, že by z jeho strany
došlo k protiprávnímu jednání, zatímco soudy ano. Pokud by na jeho straně bylo
shledáno nějaké pochybení, mělo by být řešeno v rámci kázeňského, nikoli
trestního řízení.
13. V závěru svého podání obviněný shrnul, že postup obou soudů nižších
instancí je s ohledem na shora popsané skutečnosti v rozporu nejen se
základními zásadami trestního práva, ale i s vůdčími idejemi ústavního pořádku
a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl proto, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení
odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího, aby podle §
265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad
Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Dovolatel k tomuto obsáhlému podání ještě zaslal soudu doplněk
dovolání, v němž svou argumentaci dále obohatil jak podrobnějším odkazem na
příslušné pasáže odůvodnění již shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu,
tak odkazem na některá další jeho rozhodnutí. Tato další rozhodnutí však ne
vždy citoval přesně (například při odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu „č.
65/2008, ze dne 4. 6. 2008“ se lze důvodně domnívat, že měl na mysli „usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 665/2008“, neboť právě v něm
je řešena identická problematika). Současně poznamenal, že v době, kdy došlo ke
skutkům, které jsou mu kladeny za vinu, byl informační systém ETŘ ve zkušebním
provozu a nebyly ještě jasně nastaveny pokynem policejního prezidenta řádné
zásady pro jeho využívání (práce s tímto systémem byla upravena pouze pokynem
policejního prezidenta č. 125/2008, který upravoval celoplošný zkušební provoz
informačního systému ETŘ). Za takové situace je přesvědčen, že jej nelze
jakkoli trestat, zvláště když uvedený pokyn byl zrušen až pokynem policejního
prezidenta č. 66/2014, o informačním systému ETŘ, který nabyl účinnosti dnem 1.
4. 2014 (obviněný navrhl, aby si jej Nejvyšší soud vyžádal). V závěru tohoto
doplňku dovolání obviněný učinil stejný návrh jako ve svém původním podání.
15. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr.
ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém
vyjádření k němu uvedl, že dovolatel avizuje na počátku své argumentace, že
existuje extrémní rozpor mezi „skutkovým stavem“ věci a „provedenými důkazy“, a
že proto bude vzhledem ke svému právu na spravedlivý proces žádat o přezkoumání
skutkových zjištění. Ve své další argumentaci však vyslovuje námitky, které
uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají. Podstata dovolání totiž spočívá v
tom, že „v tzv. skutkové větě nejsou vyjádřeny všechny znaky objektivní a
subjektivní stránky předmětného přečinu“, resp. že „skutková zjištění uvedená
ve výrokové části rozsudku a dále rozvedená v odůvodnění rozsudku neposkytují
dostatečný podklad pro to, aby mohl být obviněný uznán vinným“. Dovolatel tedy
zjevně namítá, že skutek zjištěný nalézacím soudem tento soud nesprávně právně
posoudil a že odvolací soud tuto vadu nenapravil. Uvádí i podstatu této námitky
– z popisu skutku nevyplývá, že by měl v úmyslu informace získané z ETŘ užít
tak, že by tím způsobil újmu jiné osobě nebo opatřil sobě nebo jiné osobě
nějaký prospěch a v případě přečinu podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
ani to, že by tyto informace neoprávněně užil. Tím podle něho absentují
rozhodné znaky trestných činů i přečinů, jimiž byl uznán vinným.
16. Státní zástupce s takovými námitkami dovolatele vyslovil souhlas, a
to v zásadě z důvodů uvedených v dovolání. Podle popisu skutku v rozsudku
nalézacího soudu spočíval neoprávněný prospěch dovolatele v tom, že informace z
informačního systému ETŘ získal „pro své soukromé potřeby“. V odůvodnění na
str. 10 svého rozsudku k tomu tento soud uvádí, že obviněným získané informace
„obohatily jeho znalosti o osobě svědka R. S., a proto je považuje za prospěch
ve smyslu § 158 odst. 1 tr. zákona, resp. § 329 odst. 1 tr. zákoníku“. Nalézací
soud nepovažoval za podstatné, zda dovolatel hodlal těchto informací dále
použít, neboť se jedná o trestné činy „ohrnovací“ (zjevně míněno „ohrožovací“),
kdy prospěchem je již získání běžně nepřístupné informace o svědkovi R. S.
Odvolací soud zmínil k neoprávněnému prospěchu usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1623/2008, publikované pod č. 32/2010 Sb. rozh. tr.,
které však nepřesně vyložil, a neuvedl následnou judikaturu, podle níž k
dovození neoprávněného prospěchu samotné opatření informací nepostačuje.
Citované rozhodnutí ve své právní větě I. uvádí: „Jestliže si pachatel jako
příslušník Policie České republiky opatřil pro své soukromé účely informace o
konkrétních osobách či věcech (např. údaje týkající se určité osoby a jejího
osobního automobilu), jde o takový výkon jeho pravomoci veřejného činitele,
který odporuje zákonu (viz např. § 42g odst. 1 písm. a/, písm. b/ zák. č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2008),
přičemž za splnění ostatních podmínek lze takové jednání posoudit jako trestný
čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr.
zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného nakládání s osobními
údaji podle § 178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.“. V judikované věci ovšem
spočíval skutek obviněného policisty v tom, že si „…obstaral v informačních
systémech Policie České republiky, v úmyslu spáchat dále popsanou trestnou
činnost, osobní údaje k L. V., dále P. V., jakož i k osobnímu automobilu
posledně jmenovaného zn. Renault Megane“. Následně se jmenovanému P. V. pokusil
zapálit dům (neúspěšně) i uvedený automobil (úspěšně). Nejvyšší soud považoval
za podstatné, že dovolatel si informace „…přisvojoval z důvodů ryze soukromých
(osobních), kdy cílem jeho jednání bylo podle zjištění soudů opatřit si údaje o
osobách, vůči nimž se následně hodlal dopustit trestné činnosti popsané v bodě
2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, tedy je poškodit“. Nejvyšší soud tedy
dovozoval škodlivý úmysl pachatele z jeho motivace při opatřování si informací
– zde z cíle spáchat majetkové trestné činy na domě a vozidle poškozeného.
Variantu skutku, při které by taková motivace pachatele chyběla, Nejvyšší soud
vůbec neposuzoval ani se k ní nad rámec věci nevyjadřoval. Z tohoto důvodu se
nejedná o rozhodnutí, kterým by bylo možno odůvodnit, že i bez motivace využít
opatřené informace k „reálnému“ (tedy nikoliv jen „informačnímu“) poškození
jiné osoby je naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu.
17. Podle státního zástupce Nejvyšší soud uvedený požadavek na zjištění
shora uvedeného motivu explicitně vyjádřil ve svém usnesení ze dne 20. 5. 2015,
sp. zn. 7 Tdo 516/2015, ve věci, v níž si obviněný jako policista „zjišťoval
informace z evidencí Policie České republiky, Ministerstva vnitra a
Ministerstva dopravy, které poté předával civilním osobám, čímž jako úřední
osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou
pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“. Nejvyšší soud zaujal k
přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku stanovisko, že „k trestnosti činu nestačí, že úřední osoba vykonává
svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu úmyslně ve smyslu §
15 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) tr. zákoníku“ a že k naplnění subjektivní
stránky takového přečinu „musí být konkrétně zjištěno, s jakým motivem úřední
osoba jednala, resp. co svým jednáním sledovala, a toto zjištění musí být
podřaditelné pod některý ze zákonných znaků vymezených dikcí 'v úmyslu způsobit
jinému škodu nebo jinou vážnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný
prospěch'“. K tomu zdůraznil, že „pokud je určitá pohnutka zákonným znakem
trestného činu, musí být ve skutkové části výroku o vině takovým trestným činem
uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, kterými je tento zákonný znak naplněn.
Nedostatek takového zjištění nelze nahradit dosazením slov zákona do skutkové
části výroku o vině“. V dalším textu Nejvyšší soud vytkl soudu nalézacímu i
odvolacímu, že „spatřovaly neoprávněný prospěch osob, z jejichž podnětu
obviněný provedl lustrace, již v samotném faktu získání požadovaných informací
nelegálním postupem. Soudy tak v podstatě ztotožnily prospěch na straně
zmíněných osob se způsobem získání informací, aniž by uvážily, k čemu měly
získané informace oněm osobám sloužit“.
18. Státní zástupce upozornil rovněž na judikáty, jimiž Nejvyšší soud
svůj shora citovaný právní názor podpořil – rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh.
tr., shora zmíněné rozhodnutí č. 32/2010 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí pod sp.
zn. 3 Tdo 1450/2011, 3 Tdo 665/2008 a 7 Tdo 1159/2012 (v tomto posledním
případě měl zřejmě na mysli usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo
1059/2012). Nejvyšší soud v nich dále dovodil, že z informací, které obviněný
civilním osobám předal, „nemohly mít obviněný ani jiné osoby žádný reálný
prospěch, natož pak prospěch neoprávněný. Prospěch obviněného a jiných osob by
musel vyplývat ze způsobu použití předmětných informací, nikoli ze způsobu
jejich získání, byť šlo o způsob protiprávní“. Také ve svém usnesení ze dne 19.
8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 848/2015, považoval Nejvyšší soud za podstatné, že „v
konkrétní věci bylo prokázáno, že celkem ve třech případech byly obviněným
předány, popř. jinak zneužity, osobní informace týkající se konkrétních osob,
které se obviněný dozvěděl z jím provedených lustrací“. Obviněný policista zde
informace opatřené z ETŘ předal soukromému detektivovi a dalším osobám. Sám
dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3
Tdo 546/2016, ve věci, v níž obviněný policista „zjišťoval informace ze spisů
vedených v ETŘ orgány policie v rámci stejného územního odboru“, aniž by však
nalézací soud dostatečně dovodil, s jako pohnutkou tak činil. Nejvyšší soud
připomněl, že podle již shora citovaného rozhodnutí ze dne 20. 5. 2015, sp. zn.
7 Tdo 516/2015, platí, že „pokud byl účel informací opatřených neoprávněnou
lustrací takové povahy, že z něho nemohli mít pachatel ani jiné osoby žádný
prospěch, nelze uvažovat o naplnění zákonných znaků trestného činu zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku; prospěch pachatele a jiných
osob by totiž musel vyplývat ze způsobu použití předmětných informací, nikoli
ze způsobu jejich získání, byť šlo o způsob protiprávní“.
19. Státní zástupce proto shrnul, že podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu musí být neoprávněný prospěch dovozován ze způsobu užití
informací a nikoliv ze způsobu jejich opatření. Nalézací soud se ve věci
dovolatele od této judikatury odchýlil, aniž by svůj odlišný právní názor
odůvodnil, když shora uvedené názory a stanoviska Nejvyššího soudu ani
nezmínil, natož aby se s nimi vypořádal. Odvolací soud sice zmínil rozhodnutí
č. 32/2010 Sb. rozh. tr., avšak nesprávně je vyložil, když z něj dovodil závěr,
který z tohoto judikátu nevyplývá. Podle popisu skutku v rozsudku nalézacího
soudu spočívalo neoprávněné užití informací zobrazených z informačního systému
ETŘ v tom, že dovolatel „se s nimi seznámil“. Nalézací soud k tomu v odůvodnění
na str. 11 svého rozsudku vysvětluje, že užití informací uvedených v bodu 1. a
2. rozsudku spočívalo v tom, že dovolatel „zjištěné informace uložil pro případ
jejich budoucího použití do vlastní paměti“. Takový výklad však dosud nemá
oporu v nauce ani judikatuře Nejvyššího soudu. Podle názorů nauky se
neoprávněným užitím dat ve smyslu § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozumí
„též nedovolené kopírování na jiný nosič informací, který pak má většinou
pachatel ve své dispozici“. Shodně s tím judikuje i Nejvyšší soud, jak je
patrno například z jeho usnesení ze dne 17. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 932/2016,
podle něhož „Neoprávněným užitím dat (neboli počítačovou špionáží) je jakákoli
nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči
informací, pokud nejde o případy b) až d). Neoprávněné bude takové užití, které
je v rozporu s právní normou nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem,
popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby. Neoprávněným užitím je též
nedovolené kopírování na jiný nosič informací, který pak má většinou pachatel
ve své dispozici. Vymazáním dochází k fyzickému odstranění záznamu dat z
počítačového systému nebo nosiče informací. Jiným způsobem zničení dat může být
např. fyzické zničení nosiče. Poškozením se snižuje kvalita, použitelnost nebo
rozsah zaznamenaných dat na příslušném nosiči nebo v počítačovém systému,
jejich integrita, spolehlivost a důvěryhodnost, a to trvale nebo pro určitý čas
(data jsou použitelná až po složitých a nákladných úpravách nebo jen k jinému,
méně náročnému účelu). Změnit data znamená, že jsou sice zachována původní
data, ale došlo k jejich doplnění novými, nežádoucími, která zkreslují původní
obsah, nebo je tohoto důsledku dosaženo jinou manipulací s nimi, např. jejich
jiným uspořádáním, zkrácením, částečnou náhradou jinými daty. Učinit
neupotřebitelnými znamená sice zachování dosavadních dat, ale jednáním
pachatele dojde k tomu, že je nelze nadále využívat k původnímu účelu
(zakódováním dat, znemožněním získání dat z příslušného nosiče apod.).
Potlačením dat jsou případy, kdy data dále existují beze změny, ale pachatel s
nimi naložil tak, že je nelze dohledat na jejich původním umístění“.
20. Státní zástupce dále uvedl, že má za to, že zákonodárce ani soudce
dosud nepředpokládali, že by takovým nosičem informací mohl být lidský mozek.
Uložení a cesty informací v samotném lidském mozku stojí dosud mimo pozornost
trestního práva hmotného i procesního. Významné jsou pouze vnější výstupy
takových informací – výpovědi založené na paměťových stopách apod. Je to dáno
tím, že současnými vědeckými postupy dosud nelze mozkem uložené informace přímo
„číst“ a průkazně doložit jejich existenci a distribuci. Kdybychom takovou
schopnost měli, mohli bychom načítat paměťové stopy přímo z mozků konkrétních
osob a nepotřebovali bychom vůbec institut svědecké výpovědi. Ani ze samotného
mozku dovolatele jakožto „úložiště informací“ nejsme schopni zjistit, zda a
jaké informace z ETŘ si tento dovolatel do svých paměťových stop uložil, jak
dlouho je tam uchovával a k jakým účelům jich chtěl využít.
21. Ze všech těchto důvodů státní zástupce nepovažoval samotné nahlížení
dovolatele do ETŘ ve zjištěných dnech za „neoprávněné užití dat“ ve smyslu §
230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Na druhé straně souhlasil s tím, že chování
dovolatele bylo podezřelé pro jeho styky s kriminálně závadovou osobou. Jen
jeho velitelé by mohli objasnit, zda a do jaké míry směl či měl mít kontakt s
takovým prostředím, zda byla podrobnější znalost takového prostředí přínosem
pro jeho práci a zda v souvislosti s tím měl mít znalost informací z ETŘ o zde
se vyskytujících osobách. Pouze pro úplnost a na okraj věci k tomu poznamenal,
že policista by patrně měl mít spíše více než méně informací o osobách, které
se kolem něj vyskytují. Kdyby si totiž o svědkovi R. S. neopatřil informaci
žádnou, mohl by mu naopak být vytýkán nedostatek obezřetnosti při výběru svých
přátel a známých a tím i porušení základní povinnosti podle § 45 odst. 1 písm.
i) zákona č. 361/2003 Sb. „chovat se a jednat i v době mimo službu tak, aby
svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru“.
22. Podle státního zástupce zatím není zřejmé ani to, zda dovolatel
činil lustrace v neprospěch či ve prospěch svědka R. S. Nalézací soud na str.
10 svého rozsudku konstatoval podezřelé kontakty dovolatele s uvedeným svědkem,
ale na druhé straně i to, že uvedený svědek měl dovolatele za neoprávněné
lustrace „napomínat“. Odvolací soud na str. 9 svého usnesení považoval za
podstatné, že se jednalo o „citelné (míněno citlivé?) informace soukromého
charakteru, které by nikdo z nepovolaných osob neměl (mít?) možnost pro sebe
opatřit“.
23. Státní zástupce posléze své úvahy shrnul do konstatování, že pouhé
nahlédnutí odvolatele do ETŘ bez zjištění, zda a jak chtěl spatřené informace
využít, nelze považovat ani za jeho neoprávněný prospěch ani za neoprávněné
užití informace. U všech užitých právních kvalifikací tak chybí některý z
obligatorních znaků trestných činů či přečinů kladených mu za vinu. Proto
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, zrušil, aby podle § 265k
odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
24. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 4. 12.
2017). Ten v replice k němu uvedl, že státní zástupce se plně ztotožnil s jeho
námitkami uvedenými v jeho dovolání, když shrnul, že pouhé nahlédnutí do ETŘ
bez zjištění, zda a jak chtěl dovolatel spatřené informace využít, nelze
považovat ani za neoprávněný prospěch dovolatele ani za neoprávněné užití
informace. U všech užitých právních kvalifikací tak chybí některý z
obligatorních znaků trestných činů či přečinů kladených mu za vinu. S takovým
pohledem státního zástupce se dovolatel plně ztotožnil a zopakoval svůj původní
návrh, aby obě napadená rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena Okresnímu soudu v
Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst.
1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §
265f odst. 1 tr. ř.
26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
27. Jak již bylo uvedeno, dovolatel ve svém podání uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Z logiky věci se Nejvyšší soud
nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který
je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové
rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu
podání dovolatele je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj.
ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k)
tr. ř.
28. Jako další uplatnil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci
takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin,
ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle
těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v
právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného
ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek
hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však
procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako
celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani
rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného
dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v
jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval
činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02
aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy
skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to
především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost
pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
29. Z tohoto pohledu uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají v podstatě
všechny námitky obviněného. Proto Nejvyšší soud, jelikož neshledal důvody pro
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním
napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti
nimž bylo podáno dovolání.
30. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního
zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného ve výše konkretizované části
je důvodné. A právě proto, že se Nejvyšší soud téměř bez výhrad ztotožnil s
výstižnou a přiléhavou argumentací státního zástupce, která se v mnohém shoduje
s argumentací dovolatele a dále ji rozvádí, považuje za postačující na ni v
zásadě jen odkázat (již z důvodu procesní ekonomie). Za vhodné, resp. potřebné
k právní problematice posuzovaného jednání obviněného je proto zapotřebí jen
doplnit či zdůraznit následující skutečnosti.
31. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou významné především
otázky, zdali všechny dílčí útoky tak, jak jsou popsány ve skutkové větě výroku
o vině rozsudku nalézacího soudu, splňují požadavky plynoucí z § 120 odst. 3
tr. ř. a obsahují všechny znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán
vinným. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný zejména namítl, že výroková část
odsuzujícího rozsudku neobsahuje zjištění, že by jednal v úmyslu způsobit
jinému škodu nebo jinou (třeba i závažnou) újmu nebo získat sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch, resp. získané informace neoprávněně užít, a že by data
uložená v počítačovém systému neoprávněně užil.
32. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. totiž platí, že výrok rozsudku, jímž se
obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká,
a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení,
nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,
jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou
trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány
všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením
všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného
činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny
skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
33. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku
ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující zákonné
znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné
právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě
výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové
podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Neobsahuje-li skutková
věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech
znaků skutkové podstaty, může být porušeno právo obviněného na spravedlivý
proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS
83/2004).
34. Z tohoto pohledu musí Nejvyšší soud konstatovat, že skutkové věty
výrokové části rozsudku nalézacího soudu – jakkoliv jsou formulačně obsáhlé –
skutečně nevyjadřují všechny okolnosti významné pro použitou právní kvalifikaci
a neodpovídají navazujícím právním větám. Popis jednotlivých dílčích útoků tak
není zcela výstižný a úplný, jak dovolatel oprávněně namítl ve svém podání. Je
tomu tak přesto, že odvolací soud taková pochybení (vytýkaná obviněným již v
podaném odvolání) v rámci své přezkumné činnosti neshledal.
35. Z hlediska trestných činů, resp. přečinů, jimiž byl obviněný uznán
vinným, je třeba připomenout, že trestný čin zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona spáchá veřejný činitel, který
v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný
prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Obdobně přečinu
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se
dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou
újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc
způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
36. Objektem tohoto trestného činu, resp. přečinu je zájem státu na
řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů (resp. úředních osob), který je v
souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických
osob. K naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil
speciální subjekt – veřejný činitel (resp. úřední osoba), jednou ze tří
taxativně uvedených forem jednání, přičemž z hlediska zavinění musí úmysl
pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo opatřit
sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Legální definice veřejného činitele
(resp. úřední osoby) je obsažena v § 89 odst. 9 tr. zákona (resp. v § 127 tr.
zákoníku). U pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, který je
v přezkoumávané věci významný s ohledem na soudy použitou právní kvalifikaci,
jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na
podkladě zákona vydané. Pachatel zde jedná úmyslně aktivně v rozporu se
zákonem.
37. Úmysl opatřit jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné
zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by jiná osoba
neměla právo (např. protiprávní zvýhodnění při přidělení bytu, nestíhání
pachatele trestného činu apod.). Vykonávání pravomoci způsobem odporujícím
jinému právnímu předpisu znamená, že jde o porušování nebo obcházení
konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná
úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní
právní normu obchází. V projednávaném případě je relevantní ustanovení § 45
odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb.
38. Stejně tak je třeba připomenout, že trestný čin poškození a zneužití
záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. a) tr. zákona spáchá,
kdo získá přístup k nosiči informací a v úmyslu způsobit jinému škodu nebo
jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch takových informací
neoprávněně užije. Obdobný přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému
a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo
získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně
užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací, a to v
úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch.
39. Získáním přístupu se rozumí takové jednání, které umožní pachateli
volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho
informačního obsahu. Získat takový přístup lze oprávněně i neoprávněně.
Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu (náhoda, plnění
pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd.).
Nosičem informací se rozumí jakýkoli nosič dat v informační technice, tedy
materiál, do kterého nebo na který lze zaznamenávat („zapsat“) data a z kterého
lze data zpět získat („přečíst“) – např. pevný disk (tzv. „HDD“ nebo „hard
disk“), operační paměť (tzv. RAM), disketa, CD-R, CD-RW, DVD-R, DVD+R, DVD-RW,
DVD+RW, Blu-Ray, USB key, mobilní telefon (srov. Šámal, P. a kol., Trestní
zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2308).
40. Jelikož u všech trestných činů, resp. přečinů, jimiž byl obviněný
uznán vinným, se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, je třeba dodat, že podle
ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k
podstatným složkám trestného činu. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže
pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zákona; § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr.
zákona; § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se přitom rozumí i
smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 2 tr. zákoníku].
41. V souvislosti se zmíněnou právní kvalifikací jednání obviněného,
kterou použily oba soudy nižších stupňů, je třeba dodat, že Nejvyšší soud
ponechal stranou své pozornosti otázky vztahující se k problematice pokračování
v trestné činnosti (a k související námitce promlčení trestního stíhání, kterou
obviněný uplatnil v odvolání) a k problematice pokusu u jednotlivých trestných
činů (resp. přečinů), neboť to nebylo předmětem dovolání (srov. shora odstavec
29., v němž je odkaz na § 265i odst. 3 tr. ř.).
42. Kromě uvedeného zákonného a teoretického vymezení řešené
problematiky je však zapotřebí zmínit i relevantní právní judikaturu. Jelikož
to podstatné z ní zmínili již dovolatel a státní zástupce (srov. příslušné
pasáže shora v narativní části), postačuje dodat, že obdobná trestná činnost
policistů byla řešena Nejvyšším soudem i v usnesení ze dne 8. 6. 2016, sp. zn.
3 Tdo 546/2016, v usnesení ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 984/2016, v
usnesení ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1675/2016, v usnesení ze dne 26. 7.
2017, sp. zn. 3 Tdo 830/2017 a v řadě dalších rozhodnutí.
43. Při aplikaci všech uvedených východisek na přezkoumávaný případ
dospěl Nejvyšší soud v převážné části k závěrům identickým s názory dovolatele
i státního zástupce. Jakkoliv není sporu o tom, že obviněný jako příslušník
Policie České republiky, tedy jako veřejný činitel ve smyslu § 89 odst. 9 tr.
zákona, resp. jako úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku,
ve zjištěných případech přistupoval do informačního systému Policie České
republiky ETŘ a nahlížením do spisových materiálů zjišťoval informace ke svému
známému R. S., pochybnosti již vzbuzují závěry obou soudů nižších instancí, že
tak činil neoprávněně, že svou pravomoc vykonával způsobem odporujícím zákonu
(resp. jinému právnímu předpisu než trestnímu zákoníku), že si tak počínal v
úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch a že by po získání přístupu k nosiči
informací (resp. počítačovému systému) data tam uložená neoprávněně užil.
44. Závěru nižších soudů, že nahlížel do spisových materiálů
neoprávněně, odporoval dovolatel tvrzením, že si neoprávněně nepočínal, neboť
náplní jeho práce jako policejního inspektora (a současně jako analytika) bylo
vyhodnocovat veškeré informace v systémech Policie ČR a pomocí nich vyhledávat
a odhalovat trestnou činnost a pachatele (tedy i informace o svědku R. S.). K
prokázání tohoto tvrzení navrhoval již v předcházejícím řízení výslechy svědků
J. H. a Š. C., čemuž soudy nevyhověly (odvolací soud to odůvodnil mj. tím, že
provádění takových důkazů „by zbytečně oddalovalo včasné rozhodnutí ve věci,
které je možné učinit již na podkladě stávajícího důkazního materiálu“ (srov.
stranu 7 odůvodnění jeho usnesení).
45. S takovým přístupem odvolacího soudu se Nejvyšší soud nemohl
ztotožnit. I když nalézací (příp. odvolací) soud není povinen provést všechny
navržené důkazy, vždy musí při dokazování postupovat tak, aby plně dostál
požadavkům vymezeným v § 2 odst. 5 tr. ř. V dané věci tuto svou povinnost
bezezbytku nesplnil, přestože ani Nejvyšší soud nepřehlédl, že spisový materiál
obsahuje listinné důkazy (sdělení odboru analytiky SKPV Krajského ředitelství
policie Ústeckého kraje, nebo sdělení ředitele územního odboru téže složky), z
nichž soudy zřejmě vycházely a které by svědčily pro závěr, že obviněný
skutečně neměl oprávnění nahlížet (alespoň v některých případech) do
informačního systému ETŘ a zjišťovat informace o R. S. Pokud však mají
existovat důkazy, které by měly takový závěr zpochybňovat, pak je třeba je
provést a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi vypořádat.
46. S vyřešením této otázky logicky souvisí vyřešení navazující otázky,
totiž zda obviněný svou pravomoc vykonával způsobem odporujícím zákonu (resp.
jinému právnímu předpisu než trestnímu zákoníku), či nikoliv. Soudy obou
nižších instancí ji vyřešily se závěrem (třeba dodat, že předčasným), že
obviněný jednal „… v rozporu s obsahem služebního slibu podle § 17 odst. 3 a
ustanovením § 45 odst. 1, písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb.“ (srov. skutkovou
větu výrokové části odsuzujícího rozsudku). V návaznosti na to nalézací soud v
odůvodnění rozsudku (srov. jeho stranu 9 nahoře) zmínil i text závazného pokynu
policejního prezidenta č. 125/2008, aniž ovšem blíže rozvedl, proti kterému
jeho ustanovení se obviněný měl provinit. Tento nedostatek nenapravil ani
odvolací soud, který v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho stranu 11) ve
vztahu k tomuto pokynu pouze dodal, že obviněným „… namítaná absence školení k
systému ETŘ … rovněž nemůže obžalovaného ze spáchaného jednání vyvinit …“.
47. Tvrdil-li dovolatel v doplňku svého podání, že citovaným závazným
pokynem policejního prezidenta č. 125/2008 byl upraven pouze celoplošný
zkušební provoz informačního systému ETŘ, a navrhoval-li, aby si Nejvyšší soud
vyžádal nový pokyn policejního prezidenta č. 66/2014, který nabyl účinnosti dne
1. 4. 2014 a současně předchozí pokyn zrušil, je třeba dodat, že dovolací soud
si tento nový pokyn nevyžádal a ani nepovažuje za potřebné jím dokazování v
dalším řízení doplňovat, neboť jde o pokyn, jenž i podle tvrzení dovolatele
nabyl účinnosti až cca jeden a půl roku po skončení jeho jednání, jímž byl
uznán vinným. Přesto Nejvyšší soud považuje za nezbytné, aby již nalézací soud
se v budoucnu k výše uvedené otázce (tedy, proti kterému konkrétnímu ustanovení
závazného pokynu policejního prezidenta č. 125/2008 se obviněný měl provinit)
explicitně vyjádřil.
48. Pokud jde o právní závěr obou soudů nižších stupňů, že obviněný
shora popsaným způsobem jednal v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch, a že
po získání přístupu k nosiči informací (resp. počítačovému systému) data tam
uložená neoprávněně užil, považuje Nejvyšší soud za postačující odkázat na
výhrady formulované dovolatelem a státním zástupcem shora (srov. odstavce 8. až
23.). Ve shodě s nimi a v souladu s dosavadní výše citovanou konstantní
judikaturou Nejvyššího soudu je přesvědčen, že pouhé nahlédnutí pachatele
(policisty) do informačního systému ETŘ bez zjištění, zda a jak chtěl spatřené
(zjištěné) informace využít, nelze považovat ani za jeho neoprávněný prospěch
ani za neoprávněné užití informace, a že případný neoprávněný prospěch musí být
dovozován ze způsobu užití informací a nikoliv ze způsobu jejich opatření. To
je třeba akcentovat tím spíše, že ve věci rozhodující soudy nezjistily, že by
obviněný se získanými informacemi nakládal způsobem, který by svědčil pro
závěr, že je privátně využil (a třeba i zneužil).
49. Jak již bylo uvedeno ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1623/2008, publikovaném pod č. 32/2010 Sb. (srov.
odstavec 16.) případný škodlivý úmysl pachatele by bylo možno dovozovat třeba i
z jeho motivace při opatřování si informací. Takový úmysl ovšem obviněnému
dosud provedeným dokazováním prokázán nebyl. I proto je třeba znovu připomenout
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, v němž
byl požadavek na zjištění motivu pachatele přečinu zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku formulován tak, že „… k
trestnosti činu nestačí, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem
odporujícím jinému právnímu předpisu úmyslně ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a)
nebo písm. b) tr. zákoníku“, a ve vztahu k naplnění subjektivní stránky
takového přečinu bylo zdůrazněno, že „… musí být konkrétně zjištěno, s jakým
motivem úřední osoba jednala, resp. co svým jednáním sledovala, a toto zjištění
musí být podřaditelné pod některý ze zákonných znaků …“ (v podrobnostech viz
odstavec 17. shora).
50. Přes dosud formulované výhrady k napadeným rozhodnutím nižších soudů
Nejvyšší soud jednání obviněného nemíní nikterak bagatelizovat. Souhlasí naopak
se státním zástupcem, že šlo o jednání přinejmenším podezřelé pro jeho styky s
kriminálně závadovou osobou. Na druhé straně je ovšem třeba respektovat (jak to
také přiléhavě vyjádřil státní zástupce), že policista by zřejmě měl mít spíše
více než méně informací o osobách, které se v jeho blízkosti vyskytují a s
nimiž se stýká, neboť pokud by si o takových osobách (a nemuselo by jít jen o
R. S.) neopatřil informace žádné, mohl by mu naopak být vytýkán nedostatek
obezřetnosti při výběru svých přátel a známých a tím i porušení základní
povinnosti podle § 45 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2003 Sb. „chovat se a
jednat i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst
bezpečnostního sboru“. To jsou ovšem otázky (např. zda a v jakém rozsahu mohl
či měl mít kontakt s takovými osobami, zda byla podrobnější znalost prostředí,
v němž se takové osoby pohybují, či by mohla být přínosem pro jeho práci
policisty, zda v souvislosti s tím měl mít znalost informací z ETŘ o zde se
vyskytujících osobách, apod.), které by musely být objasněny dalším dokazováním
(např. výslechem jeho nadřízených jako svědků).
51. Nejvyšší soud bezezbytku nesdílí ani úvahy ve věci rozhodujících
soudů o společenské nebezpečnosti, resp. o společenské škodlivosti jednání
obviněného, příp. o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Tato zásada
je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost
pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech
společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu
zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní
zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne,
že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci
použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Takto definovaným
principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly
použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo
nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního
prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě.
52. Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější
případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k
regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou
trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního
státu také nepřípustné. Ochrana (nejen majetkových) vztahů má být v prvé řadě
uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je
taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou
dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o
trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního
soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS
69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí
Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1.
2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z
komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).
53. Stranou zvýšené pozornosti soudů nižších instancí proto nesmí zůstat
ani otázka, zda jednání obviněného není namístě posoudit jen jako odpovídající
kázeňské provinění. Při úvahách v tomto směru nemohou přehlížet nejen skutkové
okolnosti přezkoumávané věci, ale ani osobu obviněného (jeho takřka příkladné
služební hodnocení a opakované odměňování za nadstandardní pracovní výsledky),
jakož i fakt, že se trestné činnosti měl dopouštět před relativně delší dobou
(podle výroku rozsudku ji měl páchat od 15. 4. 2009 do 6. 11. 2012), a že ani
podezření z jejího spáchání nevedlo jeho nadřízené k rozhodnutí, jímž by byl
postaven mimo službu.
54. Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených skutečností a z
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. napadené usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 To 40/2017, a
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2016,
sp. zn. 32 T 113/2015, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2
tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
55. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na
němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění
tohoto usnesení. Jeho úkolem bude, aby po doplněném dokazování, které se bude
vztahovat k otázkám výše formulovaným, upřesnil dosavadní skutková zjištění a
pečlivě se věnoval znakům jednotlivých skutkových podstat a otázkám na ně
navazujícím.
56. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla
přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve
svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož
napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným,
nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s
odst. 2 tr. ř.).
57. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno
odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu