U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2016 o
dovolání obviněného Mgr. Bc. M. J. proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 10 To 1/2016, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T
169/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. Bc. M.
J. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2015, sp.
zn. 6 T 169/2015, byl obviněný Mgr. Bc. M. J. uznán vinným přečinem zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl
podle § 329 odst. 1 za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2, 3 tr.
zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 20 denních sazeb po 1 000 Kč,
tedy k peněžitému trestu ve výměře 20 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku
mu byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu zaměstnání ve služebním poměru v ozbrojených sborech České republiky na
dobu 2 roků.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný Mgr. Bc.
M. J. přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dopustil tím, že v době od 18. 9.
2014 do 5. 11. 2014, na přesně nezjištěném místě v J. a okolí, v rozporu s
ustanovením § 45 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a v úmyslu opatřit O. Č. neoprávněný
prospěch poskytnutím informace o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků
před jejím provedením, kdy se jednalo o informaci o plánovaném úkonu trestního
řízení spočívající v prohlídce nebytových prostor s cílem zajistit u osoby O.
Č. dravého ptáka a následně odběr DNA dravce, předal tuto informaci týkající se
plánovaného úkonu trestního řízení v trestní věci vedené Krajským ředitelstvím
policie Královéhradeckého kraje, Územní odbor Rychnov nad Kněžnou, Služba
kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality pod č. j.
KRPH-65761/TČ-2014-050781, právě zájmové osobě O. Č. a realizaci tohoto úkonu
tím tak značně ohrozil.
3. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním
směřujícímu proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 10 To 1/2016, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání
obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti všem výrokům rozhodnutí,
odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku, ač byl v řízení mu předcházejícím
dán důvod dovolání uvedený v písm. g) § 265b odst. 1 tr. ř.
5. Obviněný v dovolání opakoval svoji argumentaci z podaného odvolání,
kterou se však podle něj odvolací soud dostatečně nezabýval. Namítl vady
řízení, které rozhodnutí soudu prvního stupně předcházely, nesprávnost a
nezákonnost rozsudku z důvodu nedostatečného a nesprávného popisu skutku,
nesprávného právního posouzení skutku a nesprávného hodnocení důkazů. Odvolací
soud však ve svém usnesení pouze stroze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně a konstatoval, že řízení netrpí žádnou vadou.
6. Vytkl, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině neobsahuje
všechny podstatné náležitosti a je tedy v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3
tr. ř. Na tuto námitku obsaženou již v odvolání reagoval odvolací soud pro
obviněného zcela neuspokojivě, když uvedl, že okresní soud v popisu skutku
uvádí znaky abstraktní skutkové podstaty, ale sám tyto abstraktní znaky v
popisu skutku nerozvedl. Rovněž soudy nespecifikovaly, kterými slovy a kterým
skutkovým zjištěním okresní soud popisuje úmyslné zavinění ve vztahu k soudem
uvedené pohnutce a ve vztahu k soudem uvedenému výkonu pravomoci způsobem
odporujícím jinému právnímu předpisu. V této souvislosti obviněný cituje z
komentářové literatury, podle které „popis skutku (zejména způsob jeho
spáchání) musí být proveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným
znakům skutkové podstaty trestného činu, jimž byl obžalovaný uznán vinným.
Které skutečnosti bude důležité uvést, záleží ovšem na povaze konkrétního
skutku. V každém případě však musí skutková věta představovat úplné slovní
vyjádření posuzovaného skutku, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z
hlediska použité právní kvalifikace. Ve skutkové větě nelze uvádět jiné
skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování v hlavním líčení“.
Na základě tohoto výkladu obviněný dovozuje, že znaky trestného činu je třeba
popsat skutkově a nikoliv jen právně, přičemž skutečnosti, jimiž je skutek
popsán, musí mít oporu v dokazování. Tomuto však popis skutku v napadeném
rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá. Podle názoru obviněného nahrazování
skutkových zjištění v popisu skutku popisem právním, tedy opsáním znaků
skutkové podstaty příslušného trestného činu, je ve svém důsledku zkrácením
práva obviněného na obhajobu, neboť pokud má obviněný v hlavním líčení řádně
uplatnit svá práva na obhajobu, měl by již z obžaloby vědět, které skutečnosti
naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu. Popis skutkových zjištění by v
žádném případě neměl být nahrazován právní skutkovou podstatou.
7. Jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci
úřední osoby je, že čin spáchá speciální subjekt, kterým je úřední osoba
vymezená v ustanovení § 127 tr. zákoníku. Výrok odsuzujícího rozsudku však
nijak nevymezuje postavení obviněného, ze kterého by vyplývalo, že byl právě
tímto speciálním subjektem. Dovolatel současně namítl, že místo a čas jsou ve
výroku odsuzujícího rozsudku vymezeny velice široce, a to přestože v rámci
hlavního líčení došlo k upřesnění místa a času, kdy k jednání obviněného, ve
kterém je spatřován trestný čin, došlo. Z popisu skutku je dále zřejmé, že
opatření neoprávněného prospěchu a vykonání pravomoci způsobem odporujícím
jinému právnímu předpisu v popisu skutku splývá, neboť oboje podle nalézacího
soudu spočívá v „poskytnutí informace o provedení prohlídky jiných prostor a
pozemků před jejím provedením“. Soud tak měl v popisu skutku a ve svém výkladu
rozdělit a konkretizovat, co považuje za výkon pravomoci způsobem odporujícím
jinému právnímu předpisu a od takového popisu odlišit popis pohnutky, která
měla být vlastně následkem porušení právního předpisu.
8. Z dokazování dále nevyplynulo, jaký konkrétní prospěch mu měl
vzniknout a zda byl takový prospěch pokryt jeho úmyslným zaviněním. Nebylo též
spolehlivě prokázáno, že by obviněný O. Č. sdělil jakékoliv informace týkající
se toho, že u něj bude prováděna domovní nebo jiná prohlídka. Soudy rovněž
neuvedly, k čemu měl obviněný O. Č. pomoci, když mu žádný trestní ani jiný
postih nehrozil. Odvolací soud tyto nedostatky neodstranil. U obou soudů tak
došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
9. Soudy z výpovědi por. M. K. dovodily, že obviněný byl od něj
informován, že u O. Č. bude probíhat prohlídka jiných prostor, při které má
dojít k zajištění peří dravce. Tyto závěry obou soudů od samého počátku
obviněný zpochybňuje, když uvádí, že od por. M. K. tyto informace mít nemohl,
neboť o návrhu státního zástupce o provedení prohlídky v této době ještě
nerozhodl nestranný a nezávislý soudce. Vzhledem k tomu, že obviněný o chystané
prohlídce jiných prostor nevěděl a výpověď por. M. K. se nezakládá na pravdě,
nemohl obviněný jednat v úmyslu zajistit O. Č. prospěch tím, aby se na
prováděnou prohlídku předem připravil.
10. Obviněný dával do souvislosti i jiné úkony orgánů činných v trestním
řízení, na které se i podle trestního řádu může svědek předem připravit. Tím
zpochybňuje správnost postupu Policie, když podle obviněného bylo namístě
provést jiné méně invazivní úkony, nikoliv nařídit prohlídku nebytových prostor
a pozemků, a současně chce ospravedlnit své jednání, kterého se podle obou
soudů měl dopustit, a uvádí, že ne každé jednání úřední osoby, při kterém je
svědku poskytnuta před provedením úkonu nebo v rámci úkonu informace z
trestního řízení potřebná pro dosažení účelu prováděného úkonu trestního
řízení, je porušením ustanovení § 45 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2003
Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Zmíněné platí zvláště
za situace, kdy obviněnému podle jeho tvrzení nebylo známo, že se u osoby O. Č.
má provést prohlídka nebytových prostor a pozemků. Rozhodnutí obou soudů tak
podle obviněného vychází z nesprávného hmotněprávního posouzení ustanovení § 45
odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2003 Sb.
11. Dále namítl, že úmyslné zavinění jako obligatorní znak skutkové
podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr.
zákoníku se musí vztahovat jak k pohnutce, tak k vykonání pravomoci způsobem
odporujícím jinému právnímu předpisu. Ve skutku popsaném ve skutkové větě
výroku o vině přitom chybí popis úmyslného zavinění jak ve vztahu k jednání,
tak ve vztahu k pohnutce. Úmyslné zavinění je v rozsudku soudu prvního stupně
vyjádřeno pouze slovy „v úmyslu“, a to před popisem pohnutky. Úmyslnou formu
zavinění nelze dovozovat pouze z toho, že je obviněný zkušeným policistou.
Tímto tvrzením není prokázána ani složka vědění, natož složka volní. Skutkový
popis zjištěného zavinění ve vztahu k jednání a ve vztahu k pohnutce tak ve
skutku zcela chybí. Navíc v popisu skutku je uvedeno, že obviněný „realizaci
tohoto úkonu tímto značně ohrozil“, což spíše naznačuje nedbalostní formu
zavinění a v takovém případě měl být obviněný souzen pro spáchání nedbalostního
trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 tr.
zákoníku. Pro takový trestný čin ale nebyla podána obžaloba a ani nebyly v
řízení prověřovány skutečnosti, zda došlo ke zmaření nebo podstatnému ztížení
splnění důležitého úkolu. Pokud by tyto skutečnosti nebyly zjištěny, pak lze ve
věci spatřovat kázeňský přestupek, nikoli trestný čin. Opakoval, že v jeho
jednání nelze spatřovat úmyslné zavinění, ale zavinění z nedbalosti, protože
jeho zájem nebyl na tom, aby zajistil jakýkoliv prospěch O. Č. nebo komukoliv
jinému, ale měl zájem na provedení úkonu a potřebném zajištění peří dravce pro
odběr vzorku k testu DNA. Soudy zcela pomíjely obhajobu obviněného, který se v
průběhu celého trestního řízení snažil vysvětlit, proč zájmovou osobu O. Č.
žádal o součinnost. Jakkoliv obviněný přiznával, že toto jeho jednání nebylo z
taktického hlediska správné, rozhodně jím nespáchal trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Posouzení zavinění ze strany odvolacího soudu tak spočívá nejen na
nesprávném právním posouzení skutku, ale i nesprávném hmotněprávním posouzení
zavinění.
12. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 10 To 1/2016, jakož i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2015,
sp. zn. 6 T 169/2015, zrušil a aby věc přikázal k novému projednání a
rozhodnutí státnímu zástupci.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání obviněného po rekapitulaci obsahu dovolání a průběhu předchozího
řízení předeslal, že obviněný opakuje řadu svých námitek uplatněných již v
předchozích fázích trestního řízení. Mimo jiné nesouhlasí s hodnocením důkazů,
avšak nenamítá extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým
zjištěním. Dále popírá své úmyslné zavinění. Pokud však nesouhlasí s právním
posouzením věci, opírá se o jiná skutková zjištění, než jaká učinil nalézací
soud. Ke všem těmto námitkám se již vyjádřil odvolací soud, s jeho argumentací
se státní zástupce plně ztotožnil.
14. Jedinou nově uplatněnou námitkou je tvrzení, že popis skutku ve
výroku odsuzujícího rozsudku nijak nevymezuje postavení dovolatele jako
policisty, tedy příslušníka bezpečnostního sboru. Státní zástupce dal
obviněnému za pravdu v té části, že jeho postavení jako speciálního subjektu
není z výroku patrno a je obsaženo až v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
Jakkoliv si je státní zástupce vědom judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu
ohledně popisu skutku ve výroku a nikoliv až v odůvodnění rozhodnutí, poukázal
na to, že v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku je výslovně uvedeno,
že dovolatel jednal „v rozporu s § 45 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2003
Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“. Z toho je
jednoznačně patrné, že obviněný byl v době spáchání skutku speciálním
subjektem, a to policistou.
15. Pouze z opatrnosti dodal, že skutečnost, že dovolatel byl v době
spáchání skutku speciálním subjektem – policistou – je natolik nesporná, že i v
případě zrušení napadeného usnesení by postačilo pouhé doplnění výroku rozsudku
o postavení dovolatele textem „jako policista“. Postavení dovolatele by se
projednáním dovolání nijak nezměnilo. Že policista coby příslušník
bezpečnostního sboru je úřední osobou, vyplývá z § 127 odst. 1 písm. e) tr.
zákoníku a nejedná se o žádnou zásadní otázku, kterou by bylo nutno řešit.
16. Státní zástupce shrnul, že pokud dovolatel napadl skutková zjištění,
bylo dovolání podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.; pokud
namítl neuvedení svého postavení speciálního subjektu v popisu skutku, je jeho
dovolání zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
17. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo
zasláno obhájci obviněného, který se k němu ve stanovené lhůtě vyjádřil.
18. Obviněný se ve své replice neztotožnil se závěry státního zástupce a
odmítl jeho názor, že s námitkami obsaženými v dovolání se již náležitě
vypořádal nalézací a odvolací soud. Soudy v průběhu celého řízení především
neuvedly žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo posouzení zákonnosti,
správnosti a odůvodněnosti usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160
odst. 1 tr. ř. a podané obžaloby podle § 176 tr. ř., a to navzdory skutečnosti,
že skutek popsaný policejním orgánem a státním zástupcem zjevně nesplňuje
veškeré zákonem vyžadované náležitosti. Soudy se rovněž nevypořádaly s
obhajobou obviněného ohledně nepravdivosti výpovědi svědka M. K. a současně
neuvedly, z jakých důkazů vyplývá ve skutku tvrzená skutečnost, že obviněný O.
Č. poskytl informaci o tom, že u něj bude provedena prohlídka jiných prostor a
pozemků. Současně obviněný upozornil, že v dovolání namítl extrémní rozpor mezi
provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním a odkázal na str. 7 svého
dovolání.
19. Opakoval, že odůvodnění rozsudku, jehož obsah je vymezený v § 125
odst. 1 tr. ř., neslouží k doplňování popisu skutku a k odstraňování nedostatků
v řádném popisu skutku uvedeném ve výroku rozsudku. Nedostatek popisu skutku
spatřuje v chybějícím vyjádření speciálního subjektu, v absenci popisu
úmyslného zavinění a v nedostatečném vyjádření pohnutky.
20. I nadále trval na tom, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Hradci Králové zrušil a aby věc přikázal do přípravného řízení státnímu
zástupci k novému projednání a rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §
265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je
zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní
stránce zásadního významu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze
dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného
bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal
napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné
podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto
podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
23. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
24. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv
o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
25. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
26. Dovolací soud v projednávané věci neshledal pochybení podřaditelná
pod výše zmíněné vady zpochybňující spravedlivý proces. K žádnému, natožpak
extrémnímu rozporu mezi výsledky dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními v
řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou
stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů, obzvláště pak z rozhodnutí soudu prvního
stupně, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení
důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která
řádně zdůvodnily. V souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se
vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Námitky obsažené v
dovolání jsou v převážné míře obsahově shodné s námitkami, se kterými se již
musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také
patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. 6 až 8 rozsudku soudu prvního
stupně, str. 2 až 3 usnesení odvolacího soudu).
27. Obviněný se hájí tím, že o chystané prohlídce nebytových prostor
nevěděl, neboť informaci o chystané prohlídce mu svědek M. K. nesdělil. Na výše
uvedené navazuje i další námitka obviněného, že se domníval, že u O. Č. nebude
provedena prohlídka, protože k dosažení účelu trestního řízení, které navíc
nebylo vedeno proti O. Č. jako osobě podezřelé, by plně dostačovalo podané
vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. a zajištění věci podle § 78 tr. ř.,
přičemž v těchto případech je možné, aby se svědci, u nichž má být prováděn
tento úkon, na něj předem připravili.
28. Těmito tvrzeními se však výpověď obviněného dostává do kolize s
výpovědí svědka por. M. K., který u hlavního líčení vypověděl, že obviněnému
určitě sdělil, že u O. Č. bude prováděna prohlídka za účelem odběru DNA
chovaných dravců. Svědek si pouze pro časový odstup již nevzpomíná, zdali
obviněnému přímo sdělil, že se jedná o prohlídku nebytových prostor a pozemků,
či zda pouze uvedl, že se jedná o prohlídku bez bližší specifikace (č. listu
234 až 238). Rovněž svědek J. T. u hlavního líčení vypověděl, že se s obviněným
bavil konkrétně o provedení prohlídky u J. Č. (č. listu 239). Současně je i z
odposlechů provedených u zájmové osoby O. Č. a K. N. patrné, že tito o chystané
prohlídce nebytových prostor vědí (č. listu 49, 50).
29. Soudy v daném případě způsobem odůvodnění svých rozhodnutí dostály
požadavku, aby v situaci „tvrzení proti tvrzení" vyhověly zvýšenému požadavku
na jejich přesvědčivost, akceptovatelným způsobem vyložily, které skutečnosti
vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými
úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů (srov. nálezy Ústavního
soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn.
II. ÚS 226/06 aj.). Nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo,
jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného.
Souhrn přímých a nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou
soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě
prokazuje všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčuje z jeho spáchání
obviněného, ale současně rozumně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru
(srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Soudy
uzavřely, že obviněný zájmové osobě O. Č. poskytl informaci o plánovaném úkonu,
což obviněný sám nijak nepopíral, pouze se hájil tím, že nevěděl, o jaký
konkrétní úkon se bude jednat a své jednání ospravedlňoval usnadněním realizace
prováděného úkonu a zajištěním součinnosti O. Č. Tvrzení obviněného ohledně
toho, že mu por. M. K. nebylo sděleno, jaký úkon bude u O. Č. prováděn, je
vyvráceno výpovědí svědků J. T. i M. K. Těmto svědeckým výpovědím neměl
nalézací soud v návaznosti i na jiné provedené důkazy důvod nevěřit (byť nelze
bez dalšího přijmout jeho argument, že svědci vypovídali po řádném poučení o
následcích křivé výpovědi, přičemž spáchání tohoto přečinu by pro ně jako
příslušníky Policie České republiky mělo zvlášť závažný následek – srov. nález
Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), nebyl opatřen jediný
poznatek, který by hodnověrnost jmenovaných svědků zpochybnil. Vysvětlení
nabízené dovolatelem akceptovat nelze.
30. V případě těchto námitek obviněného se tedy jedná o pouhou polemiku
se skutkovými zjištěními. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího,
aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z
nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily
provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace
důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své
hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení
provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím
důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o
nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
31. Mimo argumentaci, jíž lze doložit existenci dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stojí výhrady obviněného proti popisu skutku v
usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. či popisu
skutku v obžalobě a žalobním návrhu ve smyslu § 177 písm. c) tr. ř., byť je
obviněný dává do souvislostí s respektováním práva na obhajobu. Jakkoliv se
může popis skutku v těchto procesních úkonech orgánů činných v přípravném
řízení obviněnému jevit jako nedostačující (ani dovolací soud nezpochybňuje, že
v tzv. skutkové větě ve výroku rozsudku musí soud uvést všechny zjištěné
skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem
zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle
kterého byl čin obviněného právně posouzen, srov. č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr.),
nelze zpochybnit, že je zachována totožnost skutku se skutkem, jímž byl uznán
vinným v rozsudku nalézacího soudu. Nelze totiž pominout, že předmětem
trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž
podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím
zapříčiněný trestněprávně významný následek. Od skutku je nutno odlišovat jeho
popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z
hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu
(k tomu č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.). V hlavním líčení obviněnému nebylo upřeno
jeho právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a
ve svém právu na obhajobu nebyl nikterak krácen. Ani v těchto souvislostech
nelze hovořit o porušení práva na spravedlivý proces, který by bylo třeba
napravit a odstranit zásahem dovolacího soudu.
32. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou však významné
otázky, zdali skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku
nalézacího soudu, splňuje požadavky plynoucí z § 120 odst. 3 tr. ř. a obsahuje
všechny znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst.
1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný vytkl, že ve skutkové větě výroku o vině jsou
znaky trestného činu popsány pouze abstraktně, nikoliv skutkově, že zde chybí
označení obviněného jako speciálního subjektu podle § 127 tr. zákoníku, přitom
pouze tento speciální subjekt se může dopustit přečinu zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku. Dále zpochybnil i existenci úmyslného
zavinění. Měl za to, že formu úmyslného zavinění soudy dovodily pouze z toho,
že se v jeho případě jedná o zkušeného policistu. Tím však podle obviněného
není naplněna ani složka vědění, natož složka volní.
33. Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku se dopustí, kdo jako úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému
škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný
prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný
jako úřední osoba v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonával svou
pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
34. V obecné rovině je vhodné zmínit, že objektem uvedeného trestného
činu je zájem státu na řádném výkonu úředních osob, který je v souladu s
právním řádem, a na ochranu práv a povinností fyzických osob. K naplnění této
skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil pachatel – úřední osoba
jako speciální subjekt. Legální definice úřední osoby je obsažena v § 127 tr.
zákoníku. V konkrétních souvislostech je třeba uvést, že podle § 127 odst. 1
písm. e) tr. zákoníku úřední osobou je mimo jiné příslušník bezpečnostního
sboru, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené
pravomoci pro plnění těchto úkolů. Bezpečnostním sborem se rozumí též Policie
České republiky (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Podle §
127 odst. 2 tr. zákoníku k trestní odpovědnosti a ochraně úředních osob se
podle jednotlivých ustanovení trestního zákoníku vyžaduje, aby trestný čin byl
spáchán v souvislosti s jejich pravomocí a odpovědností. Úmysl opatřit jinému
neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální
(majetkové) nebo imateriální, na které by jiná osoba neměla právo (př.
protiprávní zvýhodnění při přidělení bytu, nestíhání pachatele trestného činu
apod.). Vykonávání pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu
znamená, že jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní
normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s
takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází. V
projednávaném případě je relevantní ustanovení § 45 odst. 1 písm. b), c) část
věty před středníkem zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož příslušník je
povinen zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy
osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve
prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s
výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné
výhody (písm. b), zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl
při výkonu služby (písm. c). Z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě
jednání zahrnovat i úmysl opatřit jinému neoprávněný prospěch.
35. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení
s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní
skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu vyjadřují, byť
popis skutku není zcela přesný a úplný.
36. Náležitosti výroku, jímž se obviněný uznává vinným, upravuje
dovolatelem zmiňovaný § 120 odst. 3 tr. ř. Skutková věta má vyjádřit stručně a
výstižně skutek, kterého se obviněný podle zjištění soudu dopustil. Soud zde
uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku.
Naproti tomu do výroku rozsudku (jeho skutkové věty) nepatří okolnosti, které
nejsou relevantní ani z hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu, ani
z hlediska individualizace skutku, tak aby nemohl být zaměněn s jiným (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001). Popis
skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části
odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl
obviněný uznán vinným. Dovolací soud nezpochybňuje, že neobsahuje-li skutková
věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech
znaků skutkové podstaty, může být porušeno právo obviněného na spravedlivý
proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS
83/2004). Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, záleží ovšem
na povaze konkrétního skutku (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád: Komentář.
7., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1655 až 1677).
37. V souvislosti s popisem předmětného skutku, jak jej učinil soud
prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině rozsudku a se kterým se ztotožnil
soud druhého stupně, dovolací soud konstatuje, že ani podle jeho mínění není
popis skutku zcela výstižný a úplný. Trestného činu zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 tr. zákoníku se může dopustit pouze úřední osoba definovaná v
§ 127 odst. 1 tr. zákoníku. V dané věci ve skutkové větě výroku o vině, jak
správně namítl obviněný, chybí explicitní vyjádření, že pachatel jednal v
postavení úřední osoby, konkrétně jako příslušník Policie České republiky
(policista). Tento nedostatek však není natolik zásadní, že by jeho napravení
formou zrušení napadených rozhodnutí mohlo jakkoliv, natož zásadně, změnit
postavení obviněného, jelikož z dokazování soudů a z odůvodnění zejména
rozhodnutí nalézacího soudu je naprosto zřejmé, že obviněný v postavení
policisty skutečně jednal. Nalézací soud na str. 2 odůvodnění rozsudku
explicitně uvedl, že obviněný byl v době spáchání skutku ve služebním poměru u
Policie České republiky, totéž zmínil i ve shrnutí výsledků dokazování a
právních úvah na str. 8. Ostatně jedině od existence této okolnosti se pak mohl
odvíjet i ve výroku rozsudku konkretizovaný odkaz na porušení § 45 odst. 1
písm. b), c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, v tehdy platném znění. Třebaže tedy ve výroku o vině
nalézací soud výslovně neuvedl, že obviněný jednal jako příslušník Policie
České republiky, popis jeho jednání, okolnosti, za nichž se ho dopustil, jakož
i povaha a konkretizované porušení jiného právního předpisu, v jehož důsledku
vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
implicitně zřetelně hovoří ve prospěch závěru o tom, že musel jednat jedině
jako příslušník Policie České republiky. Není sporu o tom, že policista je ve
smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku úřední osobou. Podle názoru
Nejvyššího soudu tak výslovné neuvedení speciálního subjektu ve skutkové větě
rozsudku nalézacího soudu nepředstavuje tak závažnou vadu rozsudku, pro kterou
by bylo nezbytné rozhodnutí soudů zrušit.
38. K námitce obviněného, že soudy neprokázaly, jaký prospěch a komu měl
obviněný svým jednáním způsobit, Nejvyšší soud připomíná, že neoprávněným
prospěchem se rozumí nejen prospěch majetkový, ale i jakákoliv jiná výhoda, na
kterou neměl pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo. Znak „v úmyslu opatřit
jinému neoprávněný prospěch“ charakterizuje pohnutku pachatele, takže k
dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, nesplní
povinnost vyplývající z jeho pravomoci úřední osoby, a není třeba, aby pachatel
skutečně opatřil jinému neoprávněný prospěch (rozsudek bývalého Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 24. 9. 1974, sp. zn. 6 Tz 73/74).
39. Z jednání obviněného je zcela zřejmé, že neoprávněný prospěch měl
svým jednáním poskytnout zájmové osobě O. Č., když tuto osobu předem informoval
o chystané prohlídce nebytových prostor, takže se O. Č. mohl na chystanou
prohlídku dobře připravit. Únikem této informace obviněný porušil svoji
povinnost, když se jeho služební zájmy střetly se zájmy osobními. To, že osoba,
u níž má k prohlídce dojít, o ní nemá být zásadně informována předem, vyplývá z
ustanovení § 83 odst. 1 tr. ř. (příkaz k domovní prohlídce), jež se obdobně
použije i na nařízení a provedení prohlídky jiných prostor a pozemků. Z toho je
zřejmé, že písemný příkaz k prohlídce se osobě, u níž má být prohlídka
vykonána, doručuje až v okamžiku zahájení samotné prohlídky. Účelem takového
způsobu doručení je právě to, aby se osoba, u které má být prohlídka prováděna,
na ni nemohla předem připravit a nemohlo tak dojít např. k zatajení, pozměnění
či znehodnocení hledaných věcí. Ani podle dovolacího soudu není pochyb o tom,
že získáním informace o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků před jejím
provedením se dostalo O. Č. za okolností zevrubně konkretizovaných soudy
prospěchu, který nutno označit za neoprávněný, znamenající pro něj výhodu, na
kterou neměl právo. V daném kontextu dovolací soud toliko poznamenává, že není
povolán k tomu, aby posuzoval, zda prohlídka jiných prostor a pozemků byl
procesní úkon adekvátní, či zda pro zajištění účelu trestního řízení v trestní
věci vedené Krajským ředitelstvím policie Královéhradeckého kraje, Územní odbor
Rychnov nad Kněžnou, Služba kriminální policie a vyšetřování, oddělení
hospodářské kriminality pod č. j. KRPH-65761/TČ-2014-050781, nebylo namístě
volit méně invazivní zásah.
40. Souhlasit nelze ani s výhradou obviněného, že v popisu skutku
zákonné znaky opatření neoprávněného prospěchu jinému a vykonávání pravomoci
způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu nesprávně splývají, poněvadž
obojí spočívá „v poskytnutí informace o provedení prohlídky jiných prostor a
pozemků před jejím provedením“. Třebaže poskytnutí této informace se promítlo v
obou dovolatelem naznačovaných souvislostech, pro O. Č. představovalo
neoprávněnou výhodu spočívající v získání informace, která mohla relevantně
ovlivnit výsledky zamýšleného procesního úkonu a představovalo zasazeno do
širšího kontextu plnění služebních úkolů a výkonu pravomocí policisty i
jednání, jež neslo znaky vykonávání pravomoci způsobem odporujícím § 45 odst. 1
písm. b), c) zákona č. 361/2003 Sb., mělo pro každou z nich svůj svébytný
význam a z hlediska popisu skutku a jeho rozhodných znaků, byť si lze jistě
představit popis skutku i v těchto souvislostech pregnantnější, nejde o vadu,
pro kterou by nemohlo rozhodnutí soudů obstát.
41. S ohledem na argumentaci obviněného, který odvolacímu soudu také
vytýkal, že mu neposkytl dostatečný výklad, proč v jeho věci jde o úmyslné
zavinění a nikoliv o zavinění nedbalostní, je nutno uvést, že podle ustálené
teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným
složkám trestného činu. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl
způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto
zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může
takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Trestný čin je spáchán z
nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním
zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených
důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§ 16 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku], nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům
vědět měl a mohl [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je podle § 15 a
§ 16 tr. zákoníku vybudováno a) na složce vědění (intelektuální), která
zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových
orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal
dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b)
na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel
rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní
vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat
objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými
ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se
vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické.
Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené
ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň
v obecných rysech.
42. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní
složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k
zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti
rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto
skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost
pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout
skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným
citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí
tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto
nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání pachatele
(tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být
z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním
jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich
vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale
také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné
skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco
jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska
trestního práva (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp.
zn. 5 Tdo 1467/2015, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005,
sp. zn. 8 Tdo 1161/2005 aj.).
43. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy
úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu
rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní
složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení
zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový
následek způsobí, s tímto srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu
vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku
relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek,
tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem
pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel
sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak
cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy
srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku
významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze
vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové
srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně
zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z
toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla
zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo
o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestník zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem
uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. § 110 tr. zákoníku) může
porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Toto ustanovení není
„kompletní“ definicí srozumění, ale má podstatný význam pro řešení otázky, zda
lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem. V právní
literatuře se názory na tuto otázku různí, avšak převládají názory, že skutečný
vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní
složky nepřímého úmyslu. Srozumění u úmyslu nepřímého či eventuálního není
obecně (v celém svém rozsahu) v trestním zákoníku definováno, pouze jeho obecné
teoretické vymezení je doplněno tím, že „srozuměním se rozumí i smíření
pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo
ohrozit zájem chráněný takovým zákonem“ (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Tuto
„částečnou“ definici srozumění u eventuálního úmyslu, která se snaží vyřešit
spodní hranici srozumění, pokud jde o jeho odlišení od vědomé nedbalosti, si
vynutily potřeby praxe. Pojem srozumění v dosavadním pojetí do značné míry
selhával při posuzování lhostejnosti. Proto zákonodárce upravil výkladovou
definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové
podstaty (srov. obdobně např. § 5 odst. 1 věta za středníkem rakouského
trestního zákona).
Tímto přístupem je srozumění nejen odlišeno od přímého
úmyslu, kdy pachatel učinil poruchu či ohrožení zájmu chráněného trestním
zákoníkem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového
jednání směřujícího k jinému cíli, ale na druhé straně i od vědomé nedbalosti. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně
porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů
spoléhá, že takový následek nezpůsobí [srov. § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti
vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti,
které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k
následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod
vlivem nesprávné znalosti skutečnosti, ale ani se zabraňujícími okolnostmi
(důvody) ve vztahu k následku, které jsou rozhodné pro nepřímý (eventuální
úmysl), kde se ve shora uvedených souvislostech zvažuje, zda pachatel počítal
či nepočítal s konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si
pachatel představoval jako možný. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá
v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky
svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v
intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka
vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit
následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel
svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu
jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak
by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně
ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem
chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či
vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností
nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval
jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem
pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem
jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z
hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či
cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že
realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení
následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným,
zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn
(k tomu viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222, srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2016, sp. zn.
44. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění nalézacího
soudu v tom, že poté, co se jako policista (v době činu vedoucí oddělení
hospodářské kriminality Územního odboru Policie ČR v J.) dozvěděl od svědka
por. M. K., že jsou prováděny úkony trestního řízení ve věci podezření z
neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a posléze i že
bude prováděna prohlídka jiných prostor a pozemků mimo jiné u svědka O. Č.,
jeho známého, tuto informaci poskytl O. Č. Poskytnutím informace o provedení
prohlídky jiných prostor s cílem zajistit u O. Č. dravého ptáka (krahujce) a
následně odběr DNA dravce před provedením prohlídky získal svědek neoprávněnou
výhodu, která má podle soudu povahu neoprávněného prospěchu. Soudy uzavřely, že
obviněný svým jednáním porušil ustanovení § 45 odst. 1 písm. b), c) zákona č.
361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném
znění, a provedení úkonu a dosažení jeho cíle značně ohrozil.
45. Námitky obviněného, že mu nebylo prokázáno, že jednal úmyslně (podle
závěru soudů v eventuálním úmyslu), neobstojí. Nalézací soud se touto otázkou v
odůvodnění rozsudku zevrubně zabýval (str. 6, 7) a jeho závěry o eventuálním
úmyslu nelze než akceptovat. Obviněný byl příslušník Policie České republiky s
dlouholetou praxí, navíc v postavení vedoucího oddělení hospodářské
kriminality. Že o chystané prohlídce nebytových prostor a pozemků nemá být
osoba, u níž má prohlídka proběhnout, informována, zřetelně vyplývá z trestního
řádu. Přitom to jsou právě právní předpisy, v daném případě trestní řád, které
byly pro obviněného základním vodítkem jeho činnosti. Pokud obviněný takřka
okamžitě poté, co se od svědka M. K. dozvěděl o chystané prohlídce, informoval
O. Č.– tedy osobu, u které k prohlídce mělo dojít, je toto jednání obviněného
naprosto nepřijatelné, a to i v případě, kdyby soudy přistoupily na obhajobu
obviněného v tom smyslu, že chtěl pouze zajistit součinnost zájmové osoby O. Č. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo
71/2011). Obviněný věděl, že popsaným jednáním porušuje zájem státu na řádném
výkonu úředních osob, který je v souladu s právním řádem, věděl, že jeho postup
je v kolizi s ustanovením § 45 odst. 1 písm. a), b) citovaného zákona a musel
také vědět, že poskytnutím informace za popisovaných okolností se svědkovi O. Č., jeho známému, dostává informace, na niž neměl nárok, která ve svých
důsledcích pro něj znamená neoprávněnou výhodu, poněvadž se na prohlídku
nebytových prostor a pozemků mohl připravit a upravit své poměry v souladu se
svými zájmy, které nekorespondovaly s očekávaným výsledkem prohlídky. To však k
závěru o úmyslné formě zavinění nestačí, neboť úmysl mimo složky vědění
(intelektuální), kterou obviněný relevantně ani nezpochybňoval (polemizoval
toliko se správností skutkových zjištění), vyžaduje volní složku alespoň ve
formě srozumění. Aby bylo možno dospět k naplnění uvedené úmyslné skutkové
podstaty trestného činu, je třeba, aby pachatel ve své mysli nejen věděl, ale z
hlediska volní složky i vážně uvažoval o reálné možnosti způsobení následku
předpokládaného v § 329 odst. 1 tr. zákoníku a měl k tomuto následku aktivní
kladný vztah ve smyslu, že může způsobem uvedeným v § 329 odst. 1 tr. zákoníku
ohrozit nebo porušit tímto ustanovením chráněný zájem. Nalézací soud nevyloučil
obhajobu obviněného, že byl veden cílem usnadnit průběh úkonu trestního řízení,
současně ale zdůraznil, že obviněný postupoval v rozporu s ustanoveními § 45
odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2003 Sb. a musel být srozuměn s tím, že
poskytnutím předmětné informace o realizaci prohlídky jiných prostor a pozemků
poskytl nejméně svědku O. Č. neoprávněnou výhodu, jejíž povaha již byla
opakovaně rozebrána, přičemž z důvodů podrobně popisovaných v rozsudku nalézací
soud přesvědčivě vyvodil, že obviněný musel být srozuměn také s tím, že svědek
může z poskytnutí zmíněné informace neoprávněně profitovat a účel plánovaného
úkonu trestního řízení eventuálně zmařit či ohrozit.
Není tak ani pochybností
ani o tom, že závěr o úmyslném zavinění je třeba vztáhnout jak k pohnutce, tak
vykonávání pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
46. Z výše vyložených důvodů jednání obviněného nelze právně
kvalifikovat jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330
odst. 1 tr. zákoníku, či dokonce jen jako přestupek, jak naznačuje dovolatel.
47. Vzhledem k učiněným závěrům je třeba konstatovat, že i kdyby
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v jím naznačené otázce absence
explicitního označení pachatele přečinu jako úřední osoby důvodným, je zcela
zřejmé, že projednání dovolání v rozsahu a z důvodů v něm uvedených by nemohlo
zásadně ovlivnit postavení obviněného. Především nelze pominout, že by nemohlo
dojít k žádné změně právního posouzení skutku, z čehož plyne, že odstranění
vytknutého nedostatku by nemohlo zásadně ovlivnit ani závěry rozhodné pro
stanovení druhu trestu a jeho výměry. Současně je evidentní, že otázka, která
má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo
lze označit jako zásadní, neboť nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací
činnosti soudů vyvolávalo pochybnosti či větší obtíže, policista je za splnění
dalších předpokladů úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.
48. Takový závěr není v konkrétním případě v kolizi ani s judikaturou
Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS
639/03, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, či ze dne 25. 4. 2004, sp.
zn. I. ÚS 125/04 atd.) a od ní se odvíjející judikaturou Nejvyššího soudu. Ani
uvažované odstranění vady výroku o vině o výslovné označení postavení
obviněného jako speciálního subjektu totiž nic nemění na tom, že obviněnému
byla dána možnost vyjádřit se k právní kvalifikaci skutku a přednést svůj názor
na možnost jeho právního posouzení. Nutno dodat, že nepřichází reálně v úvahu
ani porušení práva navrhovat nové důkazy, které by i mohly nakonec mít vliv na
právní kvalifikaci skutku, důsledně bylo respektováno i ustanovení § 33 odst. 1
tr. ř., podle něhož má obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které
se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, může uvádět okolnosti a důkazy
sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky
atp.
49. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm.
f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo
zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání
řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném
zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu