5 Tdo 1467/2015-45
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2016 o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných B. T., roz. A., a
T. H. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2015, sp. zn.
7 To 119/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 206/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce
o d m í t á .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 5 T
206/2013, byli pod body 1. a 2. výroku o vině obvinění B. T. a T. H. T.
uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami
a jinými předměty podle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 trestního
zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr.
zákoník“), a přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k
označení zboží podle § 244 odst. 1 druhá alinea tr. zákoníku. Za tyto trestné
činy byla obviněná B. T. odsouzena podle § 156 odst. 3 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří)
let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 73 odst. 1,
3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
podnikatelské činnosti v rámci uděleného živnostenského oprávnění s předmětem
podnikání výroba, obchod a služby, neuvedené v přílohách č. 1 až 3
živnostenského zákona č. 355/1991 Sb., s oprávněním pro obor činnosti
velkoobchod a maloobchod na dobu 5 (pěti) let. Obviněný T. H. T. byl odsouzen
podle § 156 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu podnikatelské činnosti v rámci uděleného živnostenského oprávnění s
předmětem podnikání výroba, obchod a služby, neuvedené v přílohách č. 1 až 3
živnostenského zákona č. 355/1991 Sb., s oprávněním pro obor činnosti
velkoobchod a maloobchod na dobu 5 (pěti) let. Podle § 228 odst. 1 zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád; dále jen „tr. ř.“), byla
obviněným B. Tr. a T. H. T. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody
poškozeným K. B., trvale bytem R., B. …, okres K., částku 1 000 Kč, Ing. V. F.,
trvale bytem P., B. …, okres K., částku 342 200 Kč, Vojenské zdravotní
pojišťovně České republiky, se sídlem D. …, P., částku 59 030 Kč, a Zdravotní
pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem K. …, P., částku 42
366 Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl
poškozený K. B., trvale bytem R., B. …, okres K., odkázán se zbytkem nároku na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Ostravě, který projednal odvolání obviněných B. T. a
T. H. T. a odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v
Karviné podaného v neprospěch obviněných jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem
ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014, tak, že napadený rozsudek podle §
258 odst. 1, písm. d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné B. T. a T. H. T. uznal
vinnými, že
obviněná B. T. jako osoba samostatně výdělečně činná v oboru velkoobchod a
maloobchod, vykonávající tuto živnost v prodejně potravin B. T. v B., okr. K.,
na ul. S. …, a její manžel, obviněný T. H. T., který jí v prodejně vypomáhal a
spolu s ní i prodával sortiment prodejnou nabízený, tedy i alkohol, poté, co
nezjištěným způsobem získali alkoholické nápoje, které nebyly opatřeny
kontrolními páskami, tedy v rozporu s ust. § 1, § 2 a § 3 zákona č. 676/2004
Sb., o povinném značení lihu, v platném znění, aby je nabízeli k prodeji ve své
provozovně bez vystavení stvrzenky o prodeji – účtenky, kdy tyto lahve v
prodejně umisťovali mimo prodejní část dozadu či pod pult, aby nebyly běžně
viditelné, nerespektovali ust. § 10 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 110/1997
Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů, v platném znění, a čl. 14 a 18 nařízení Evropského
parlamentu a Rady č. 178/2002 ze dne 28. 1. 2002, kterým se stanoví obecné
zásady a požadavky potravinového práva, ačkoliv věděli, že takto pokoutně
získané alkoholické nápoje neopatřené kontrolními páskami mohou být nebezpečné,
zdravotně závadné a ohrozit lidské zdraví, přesto,
- v přesně nezjištěné době v druhé polovině měsíce srpna 2012,
nejpozději však do 19. 8. 2012 prodali ve své prodejně potravin B. T. v B. na
ul. S. …, okr. K., Z. B., již zemřelé manželce K. B., několik lahví alkoholu o
obsahu 1 litru, a to značek Vodka Frederico, Rum Frederico, které nebyly
opatřeny kontrolními páskami, kdy z části takto zakoupeného alkoholu připravila
Z. B. tzv. domáckou lihovinu – bowle, přičemž z lahve označené jako Vodka
Frederico po úmrtí manželky, k němuž došlo dne 26. 8. 2012 nikoli v příčinné
souvislosti s požíváním alkoholu, K. B. popíjel a následně zbytek alkoholu z
této lahve přelil do menší lahve, tzv. plaskačky o objemu 0,1 litru, přičemž
dne 13. 9. 2012 v ranních hodinách začal mít zdravotní obtíže v podobě
rozostřeného vidění, kdy po návštěvě svého obvodního lékaře byl následně
odeslán do Bohumínské městské nemocnice, kde byl vyšetřen, následně převezen do
M. n. v O.-F., kde v jeho krvi byla zjištěna hladina metylalkoholu ve výši 980
mg/litr, přičemž hladina metylalkoholu v krvi v hodnotě nad 200 mg/litr je již
považována za toxickou a již požitím 5 až 10 ml čistého alkoholu metanolu může
dojít k vážnému poškození zraku až k trvalé slepotě a při dávce 30 ml již může
nastat smrt, kdy v době od 13. 9. do 15. 9. 2012 se při hospitalizaci v M. n. O.-F.
podrobil osmihodinové dialýze za účelem úpravy vnitřního prostředí
organizmu, přičemž prokázaná intoxikace metanolem s hladinou v krvi v hodnotě
980 mg/litr byla v době přijetí do nemocnice doprovázena metabolickou acidózou
a pseudopapilitidou, kteréžto jsou ze soudně lékařského hlediska považovány za
vážnou poruchu zdraví, které vytvářely reálný předpoklad pro ohrožení života či
vznik závažných trvalých následků jako jsou slepota, neurologické a psychické
poruchy, kdy k těmto závažným následkům nedošlo jen shodou šťastných okolností
včetně včasné hospitalizace K. B. a účinnosti zavedené léčby, přičemž při
zkoumání zajištěného vzorku lihoviny v lahvi označené jako Vodka Ferdinand o
objemu 0,1 litru byl zjištěn obsah metanolu ve vzorku v hodnotě 161±7 g, tj. 1158 ±50 g/na jeden litr ethanolu o koncentraci 100 % objemových, tedy 20 %
objemových jednotek metanolu, kdy tato hodnota metanolu ve vzorku je ve vyšším
než přípustném množství stanoveném v nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 110/2008 o definici, popisu, obchodní úpravě, označování a ochraně zeměpisných
označení lihovin,
- dne 6. 9. 2012 v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách prodali
ve své provozovně prodejny potravin B. T. v B. na ul. S. …, okr. K., Ing. V. F. lahev alkoholu zn. Lašský rum o objemu 1 litr, která nebyla opatřena kontrolní
páskou, a to za částku 80 Kč, kdy z této lahve vypil Ing. V. F. ještě téhož dne
večer asi dva decilitry alkoholu a ve dnech 7. 9. a 8. 9. 2012 dvakrát další
dva decilitry – celkem tedy šest decilitrů, přičemž k večeru na sobě začal
pociťovat problémy s ostrostí vidění, kdy druhého dne ráno již zjistil, že vidí
jen mlhavě a pouze obrysy předmětů, následně byl odvezen do Bohumínské městské
nemocnice, kdy mu při vyšetření krve byla zjištěna v této hladina metylalkoholu
ve výši 200 mg/litr, přičemž právě hladina metylalkoholu v krvi v této výši je
již považována za toxickou, kdy již po požití 5 až 10 ml čistého metanolu může
dojít k vážnému poškození zraku a trvalé slepotě a při požití dávky kolem 30 ml
může dojít ke smrti, poté byl Ing. V. F. převezen k hospitalizaci na oddělení
JIP M. n. O.-F., kde pobýval od 9. 9. do 21. 9. 2012, přičemž u něj byla
konstatována otrava metanolem doprovázená metabolickou acidózou a oboustrannou
slepotou na podkladě pseudopapilitidy, kdy prokázanou intoxikací metanolem byla
zjištěna ztráta zraku – slepota trvalého charakteru na podkladě toxického
poškození očního nervu, kterýžto stav ze soudně lékařského hlediska vytvářel
reálný předpoklad pro ohrožení života, přičemž k tomuto následku nedošlo jen
shodou šťastných okolností včetně včasné hospitalizace a účinnosti zavedené
léčby, přičemž při zkoumání zajištěného vzorku lihoviny v lahvi označené jako
Lašský tuzemák o objemu 1 litru o deklarovaných 40 % objemových jednotek
alkoholu (etanolu) byl zjištěn obsah metanolu ve vzorku v hodnotě 146±4 g, tj. 864±24 g na jeden litr ethanolu o koncentraci 100 % objemových, tedy 18 %
objemových jednotek metanolu, kdy tato hodnota metanolu ve vzorku je ve vyšším
než přípustném množství stanoveném v nařízení Evropského parlamentu a Rady č.
110/2008 o definici, popisu, obchodní úpravě, označování a ochraně zeměpisných
označení lihovin,
čímž spáchali obviněná B. T. přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a
jinými předměty z nedbalosti podle § 157 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3
písm. b) tr. zákoníku, a přečin porušení předpisů o nálepkách a jiných
předmětech k označení zboží podle § 244 odst. 1 druhá alinea tr. zákoníku, a
obviněný T. H. T. přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými
předměty z nedbalosti podle § 157 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b)
tr. zákoníku, a přečin porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k
označení zboží podle § 244 odst. 1 druhá alinea tr. zákoníku.
3. Za tyto trestné činy byla obviněná B. T. nově odsouzena podle § 157
odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 8 (osmi) měsíců. Podle § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl
obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské
činnosti v rámci živnostenského oprávnění s předmětem podnikání výroba, obchod
a služby, neuvedené v přílohách č. 1 až 3 živnostenského zákona č. 455/1991
Sb., s oprávněním pro obor činnosti velkoobchod a maloobchod na dobu 4 (čtyř)
let. Za uvedené trestné činy byl obviněný T. H. T. odsouzen podle § 157 odst. 3
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 8 (osmi) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 3 (tří) let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v
rámci živnostenského oprávnění s předmětem podnikání výroba, obchod a služby,
neuvedené v přílohách č. 1 až 3 živnostenského zákona č. 455/1991 Sb., s
oprávněním pro obor činnosti velkoobchod a maloobchod na dobu 4 (čtyř) let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným B. T. a T. H. T. uložena povinnost
zaplatit na náhradu škody poškozeným Vojenské zdravotní pojišťovně České
republiky, se sídlem D. …, P., částku 25 000 Kč, a Zdravotní pojišťovně
ministerstva vnitra České republiky, se sídlem K. …, P., částku 19 799 Kč, a to
rukou společnou a nerozdílnou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený K. B.,
trvale bytem R., B. …, okres K., odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená
Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, se sídlem K. … P.,
odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
4. Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v
Karviné odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
5. Nutno předně zmínit, že odvolací soud shora konstatovaným rozsudkem
rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 26. 11. 2014, sp.
zn. 5 Tdo 1332/2014, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky § 265p
odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2014,
sp. zn. 7 To 119/2014, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí
na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v
Ostravě přikázal, aby věc obviněných B. T. a T. H. T. v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl (dále též jen „zrušující usnesení Nejvyššího soudu“).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5.
2015, sp. zn. 7 To 119/2014, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné
ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 5 T 206/2013, podal nejvyšší státní zástupce
dovolání v neprospěch obviněných B. T. a T. H. T., přičemž dovolání podal do
všech výroků rozsudku z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To
119/2014, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
7. Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku v
podstatě opakuje námitky uplatněné v předchozím dovolání, když hlavně rozporuje
závěr o subjektivní stránce jednání obviněných T., ke kterému dospěl odvolací
soud. Konkrétně uvedl, že Krajský soud v Ostravě zaujal odlišnou právní
kvalifikaci jednání obviněných než nalézací soud, který se plně ztotožnil s
podanou obžalobou. Konkrétně odvolací soud oproti soudu nalézacímu, který uznal
obviněné vinnými zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými
předměty podle § 156 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem
porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle § 244
odst. 1 druhá alinea tr. zákoníku, kvalifikoval jednání obviněných jako přečin
ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle §
157 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Dovolatel uvedl, že
kvalifikace podle § 244 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku zůstala nedotčena a
není tedy třeba se jí v dovolání zabývat. Při posouzení správnosti napadeného
výroku je třeba vyjít ze skutečnosti, že obvinění věděli, že se může jednat o
zdravotně závadný alkohol nebezpečný pro lidské zdraví (srov. např. str. 2 či
16 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
8. Dále ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel opakuje, že je
třeba určit, zda obvinění, když v rozporu s jiným právním předpisem měli na
prodej potraviny, jejichž použití je nebezpečné lidskému zdraví, způsobili
jejich prodejem ohrožení zdraví jiných osob úmyslně nebo z nedbalosti. Uvádí,
že k závěru o úmyslné formě trestného činu postačí, jestliže úmysl, byť
nepřímý, zahrnoval v obecné rovině „nebezpečnost lidskému zdraví“ jako znak
příslušné skutkové podstaty. Vědění, jako složka zavinění, nemusí totiž
objektivní realitě odpovídat přesně. Dovolatel doplňuje, že postačilo srozumění
obviněných s jakoukoliv, třeba i nižší, nebezpečností vyráběného alkoholu, aniž
by se srozumění muselo vztahovat na to, že v alkoholu je obsažen metanol či
jiné zdraví škodlivé látky. Když odvolací soud uvádí, že obvinění blíže
nezjištěným způsobem získali alkoholické nápoje neopatřené kontrolními páskami,
tyto nabízeli k prodeji, ačkoliv věděli, že takovéto alkoholické nápoje mohou
být zdraví nebezpečné, byli podle názoru dovolatele s možným ohrožovacím
následkem srozuměni. Jestliže má podle dovolatele totiž prodejce v nabídce
alkohol z neznámého zdroje, neopatřený kontrolními páskami, které představují
jednu ze záruk zdravotní nezávadnosti alkoholu, alkohol je opatřen za cenu
výrazně nižší, než je obvyklé, a za této situace si zdravotní nezávadnost
dodaného alkoholu nijak neověří, musí být srozuměn (smířen) s možnou
nebezpečností takových alkoholických nápojů.
9. Dovolatel dále také vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování
subjektivní stránky jednání obviněných vyšel z toho, že obvinění předmětný
alkohol prodávali po delší dobu a nikdy ke škodlivému následku na zdraví
nedošlo, v čemž odvolací soud spatřuje důvod, pro který obvinění spoléhali na
to, že trestně právní následek, tedy poškození zdraví jiných osob, nezpůsobí.
Dovolatel je přitom přesvědčen, že to, že předmětný alkohol byl prodáván po
delší období, zákazníci ho opakovaně kupovali a nikdy nedošlo k žádné újmě,
není konkrétním důvodem, který by měl zabraňující potenciál, na který by
obvinění mohli spoléhat, a to tím spíše, že k dokonání příslušného deliktu
postačí pouhé ohrožení.
10. Dovolatel stejně jako ve svém předchozím mimořádném opravném
prostředku dále předestírá, že konkrétním důvodem, na který by se mohli
obvinění spoléhat, doufajíce, že k relevantnímu následku nedojde, nemůže být
ani to, že se nepodařilo prokázat, že k prodeji došlo až po medializaci tzv.
metanolové kauzy. Zveřejnění problémů týkajících se metanolových otrav by podle
dovolatele mohlo mít význam maximálně pro otázku vědomí obviněných stran
rizikovosti podávaného alkoholu, nicméně fakt, že obvinění si byli možné
nebezpečnosti jimi prodávaného alkoholu plně vědomi, není krajským soudem nijak
zpochybňován. Při absenci tohoto konkrétního důvodu, na který by obvinění mohli
spoléhat, že zabrání škodlivému následku, nelze podle dovolatele dojít k jinému
závěru než o úmyslné formě zavinění obviněných.
11. Dovolatel srozumění obviněných s možným škodlivým následkem na
zdraví jiných osob, značící úmyslnou formu jednání obviněných, dovozuje rovněž
z toho, že obvinění opatřili předmětný alkohol pokoutným způsobem a alkohol byl
s ohledem na absenci jakýchkoliv dokladů a kontrolních pásek evidentně opatřen
ze zdrojů mimo distribuční síť, nikoliv od oprávněného výrobce či obchodníka.
Obvinění tedy věděli, že distribuují alkohol, jehož kvalitu nebylo možno ověřit
a jež nebyla nijak garantována, neboť při výrobě a distribuci ilegálního, řádně
neoznačeného alkoholu a jeho distribuci s cenou výrazně nižší, než je běžná
cena na trhu, nejsou dodržovány a kontrolovány ze strany kompetentních státních
orgánů výrobní normy a postupy pro výrobu lihu a hygienické předpisy platné pro
takovou výrobu. Podle dovolatele takové lihoviny potencionálně obsahují zdraví
škodlivé látky.
12. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem
na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za
podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1
tr. ř. a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované
věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř., vyjádřil nejvyšší státní zástupce i pro tento případ souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání.
13. Obvinění B. T. a T. H. T., jimž bylo dovolání nejvyššího státního
zástupce doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu prostřednictvím
svého právního zástupce vyjádřili v tom smyslu, že odvolací soud v napadeném
rozsudku náležitě zdůvodnil své právní závěry, podle pokynů obsažených v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014, doplnil
provedené dokazování, vyvodil z něj příslušné závěry, a přestože pozměnil své
rozhodnutí, setrval na svém právním názoru, že subjektivní stránka daného
trestného činu nebyla u obviněných naplněna ve formě úmyslu. Tato svá tvrzení
obvinění podporují odkazem na odbornou literaturu. Rovněž obvinění poukázali na
skutečnost, že vzniklou škodu v plném rozsahu uhradili.
14. Vzhledem ke shora uvedenému obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud
dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem
zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a
splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně
vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním
zástupcem vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se
zákonem vymezenými podmínkami. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším
státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a
shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny
v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval
důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde
o dovolání zjevně neopodstatněné.
16. Nejvyšší státní zástupce opětovně uplatnil dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod
dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto
vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního
posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním
řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo
vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání
ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a
to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní
posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové
větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V
rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné
na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost
skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší
soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento
skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové
zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší
soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který
je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §
265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role
soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení
soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu
věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný
opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu
určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž
přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba
zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř.
přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do
takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla
v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz
např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99,
uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu
ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3
Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo
III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání
přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého
dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo
849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5.
2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp.
zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn.
III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými
skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, ale zejména
odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných B. T. a T.
H. T., a to z hlediska posouzení jejich jednání jako úmyslného zvlášť závažného
zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156
odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku nebo přečinu ohrožování zdraví
závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle § 157 odst. 1, odst.
2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to s přihlédnutím k naplnění
subjektivní stránky jejich jednání.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Stěžejní otázkou, která se stala předmětem námitek dovolatele vůči
rozhodnutí odvolacího soudu, je forma zavinění jakožto obligatorní znak
skutkové podstaty každého trestného činu. V projednávané trestní věci jde o
trestný čin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty, který je
v trestním zákoníku rozlišen právě formou zavinění do dvou samostatných
ustanovení, a to na zločin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými
předměty podle § 156 tr. zákoníku, kterým byli obvinění T. uznáni vinnými
nalézacím soudem, a na přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými
předměty z nedbalosti podle § 157 tr. zákoníku, jak jednání obviněných právně
posoudil odvolací soud. Odvolací soud svůj závěr o nedbalostní formě jednání
obviněných postavil zejména na skutečnosti, že obvinění spoléhali na to, že ke
škodlivému následku na zdraví jiných osob (poškozených) nedojde, když předmětný
alkohol prodávali několik let, poškození si ho od nich opakovaně kupovali a
nikdy nedošlo k žádné újmě (srov. str. 16 rozsudku odvolacího soudu), přičemž
tyto závěry mají oporu v provedeném dokazování, když oba poškození vypověděli,
že předmětný alkohol pochází z prodejny obviněných a že tam alkohol nakupovali
dlouhodobě (srov. č. l. 611, 612 spisu).
18. Nejvyšší soud již v úvodních částech odůvodnění tohoto rozhodnutí
poukázal na to, že odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To
119/2014, rozhodoval poté, co bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014, rozhodnuto tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 7
To 119/2014, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Krajskému soudu v
Ostravě, aby věc obviněných B. T. a T. H. T. v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Hlavním obsahem námitek, které dovolatel uplatňuje ve svém
mimořádném opravném prostředku, je špatné posouzení subjektivní stránky jednání
obviněných odvolacím soudem, a shoduje se tak z větší části s obsahem námitek
uplatněných v dovolání, o kterém již Nejvyšší soud rozhodoval v předcházejícím
řízení. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí odvolacímu soudu uložil,
aby se v novém řízení vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními
závěry, na které Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí poukázal. Pro posouzení
důvodnosti podaného dovolání je tedy nejprve nutné zhodnotit, jak se odvolací
soud vypořádal s pokyny Nejvyššího soudu, jejichž splnění má pak význam i z
hlediska naplnění subjektivní stránky trestných činů ohrožování zdraví
závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. c),
odst. 3 tr. zákoníku, jak žalovaný skutek posoudil nalézací soud, a ohrožování
zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle § 157 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jak ho kvalifikoval
odvolací soud. Odvolací soud měl především znovu posoudit, zda oba obvinění
manželé B. T. a T. H. T. porušili důležitou povinnost uloženou jim podle
zákona, tedy zda je na místě kvalifikovat jejich jednání mj. jako přečin
ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 157 odst. 1,
2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V té souvislosti se také blíže
odvolací soud měl vypořádat s tím, zda obvinění prodávané alkoholické nápoje
získali „z nezjištěných zdrojů mimo oficiální distribuční síť nikoli od výrobce
či obchodníka oprávněného k obchodu s alkoholem“, jak bylo uvedeno ve skutkové
větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 5. 2014, a to
vzhledem k tomu, že odvolací soud současně v odůvodnění svého posledně
zmiňovaného rozsudku uvedl, že „v tomto konkrétním případě se nepodařilo
prokázat, jakým způsobem závadný alkohol obvinění nabyli“, přičemž „naopak bylo
prokázáno, že obvinění alkohol z neoficiálních zdrojů prodávali několik let …“,
a to s ohledem na námitky uplatněné nejvyšším státním zástupcem v dovolání v
předcházejícím řízení. Pokud by odvolací soud v rozhodnutí ze dne 27. 5. 2015
opět argumentoval i tím, že „k prodeji předmětného alkoholu popsaného ve
skutkové větě došlo před medializací případů, kdy došlo k úmrtí osob v důsledku
intoxikace metanolem …“, měl se rovněž vypořádat s tím, že Policie České
republiky zveřejnila podle dostupných zdrojů první dva smrtelné případy takové
otravy dne 6. 9.
2012
(http://www.denik.cz/zdomova/jedovaty-alkohol-zabil-tri-lidi-otravenych-pribyva-
20120910.html; http://cs.wikipedia.org), přičemž obvinění prodali alkoholické
nápoje obsahující metylalkohol poškozeným v prvním případě nejpozději do 19. 8. 2012, ale ve druhém případě právě dne 6. 9. 2012 (srov. str. 18 a 19 usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014).
19. Odvolací soud k uloženému posouzení, zda oba obvinění manželé B. T.
a T. H. T. porušili důležitou povinnost uloženou jim podle zákona, uvádí, že
přes námitky obviněného, že v prodejně nepracoval, pouze pomáhal a za zboží
neodpovídal, z výpovědi obou poškozených K. B. i Ing. V. F. jednoznačně
vyplývá, že levný alkohol bez kontrolní pásky a dokladu o zakoupení jim byl
opakovaně prodáván nejen obviněnou, ale i obviněným (srov. č. l. 611, 612
spisu). Odvolací soud k tomu uvádí, že prodejnu sice provozovala obviněná, ale
o předmětném neoznačeném zboží obviněný věděl, nabízel ho, šel pro něj mimo
prodejnu a následně jej i bez dokladu prodal. Krajský soud v Ostravě v
napadeném rozsudku dále zdůraznil, že povinnost respektovat zákony upravující
uvádění potravin do oběhu se vztahovala i na obviněného také proto, že v
prodejně prodával na základě manželského svazku s obviněnou B. T. a fakticky
fungoval jako spolupracující osoba (srov. str. 15 rozsudku Krajského soudu ze
dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014), jak ostatně ve svém zrušujícím
rozhodnutí uvádí i Nejvyšší soud (srov. str. 12 a 15 usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014). Odvolací soud proto dospěl k
závěru, že oba obvinění manželé (tedy i T. H. T.) porušili důležitou povinnost
uloženou jim podle zákona, a oba se tedy dopustili přečinu ohrožování zdraví
závadnými potravinami a jinými předměty podle § 157 odst. 1, 2 písm. b), odst.
3 písm. b) tr. zákoníku (srov. str. 5 a 6 rozsudku Krajského soudu ze dne 27.
5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014).
20. Odvolací soud jinak nad rámec výše uvedeného použil právní
argumentaci týkající se „porušení důležité povinnosti oběma obviněnými“ s
ohledem na předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť právě v něm bylo
podrobně vyloženo, jakou konkrétní důležitou povinnost uloženou zákonem oba
obvinění T. porušili. Z tohoto předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá,
že pokud obvinění T. měli na prodej a prodávali alkohol bez kontrolních pásek
nebezpečný lidskému zdraví, porušili tak důležitou povinnost uloženou jim podle
zákona, a nikoliv jen blíže nespecifikované povinnosti vyplývající, a to pouze
pro obviněnou B. T., ze živnostenského zákona, jak uváděl odvolací soud ve svém
rozsudku ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 7 To 119/2014. Nejvyšší soud souhlasil s
tvrzením odvolacího soudu, že nikoli každá láhev bez kontrolní pásky musí být
automaticky zdravotně závadná, nelze však současně přehlížet, že označení láhve
kontrolní páskou zároveň dokládá legální nakládání s lihem včetně způsobu jeho
evidence, a výkon státní správy a kontroly nad dodržováním povinností s tím
souvisejících, a proto je i zárukou toho, že při výrobě nápojů z lihu byly
dodrženy stanovené výrobní normy a postupy. Proto v porušení § 1, § 2 a § 3
zákona č. 76/2004 Sb., o povinném značení lihu, ve znění účinném do 30. 11.
2013, je třeba spatřovat porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve
smyslu § 157 odst. 2 písm. b), resp. odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to sice v
návaznosti na ustanovení § 10 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 110/1997 Sb.,
o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů, v platném znění, a čl. 14 a 18 nařízení Evropského
parlamentu a Rady č. 178/2002 ze dne 28. 1. 2002, kterým se stanoví obecné
zásady a požadavky potravinového práva, jež mají význam zejména z hlediska
naplnění znaku „v rozporu s jiným právním předpisem“ podle § 157 odst. 1 tr.
zákoníku (srov. str. 16 a 17 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp.
zn. 5 Tdo 1332/2014). Odvolací soud tak splnil uvedené pokyny, které mu byly
Nejvyšším soudem v zrušujícím usnesení uloženy, přičemž respektoval i právní
názory, které Nejvyšší soud v té souvislosti vyslovil.
21. Odvolacímu soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014, rovněž uloženo, aby se blíže vypořádal s tím,
zda obvinění prodávané alkoholické nápoje získali „z nezjištěných zdrojů mimo
oficiální distribuční síť nikoliv od výrobce či obchodníka oprávněného k
obchodu s alkoholem“, jak bylo uvedeno ve skutkové větě výroku o vině v
rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 7 To 119/2014, a to
vzhledem k tomu, že odvolací soud současně v odůvodnění tohoto svého rozsudku
uvedl, že „v tomto konkrétním případě se nepodařilo prokázat, jakým způsobem
závadný alkohol obvinění nabyli“, přičemž „naopak bylo prokázáno, že obvinění
alkohol z neoficiálních zdrojů prodávali několik let…“, a to s ohledem na
námitky uplatněné nejvyšším státním zástupcem v dovolání ve věci vedené u
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1332/2014. Nejvyšší státní zástupce v tomto
svém dovolání poukazoval na to, že obvinění věděli, že předmětné alkoholické
nápoje pocházejí z nelegálních zdrojů mimo oficiální distribuční síť, nikoliv
od oprávněného výrobce či obchodníka (srov. č. l. 756 spisu), podle něj není
pravdou, že se nepodařilo prokázat, jakým způsobem obvinění dotčený alkohol
nabyli, neboť ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu tento způsob nabytí
alkoholu vyplývá (srov. č. l. 756 spisu), když je zde uvedeno, že alkohol
získali z nezjištěných zdrojů mimo oficiální distribuční síť, nikoli od výrobce
či obchodníka oprávněného k obchodu s alkoholem (srov. č. l. 712 spisu).
22. Odvolací soud v rozsudku napadeném dovoláním vydaném poté, co
Nejvyšší soud zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 7 To
119/2014, zrekapituloval průběh dokazování a uzavřel, že nalézací soud provedl
úplné dokazování v souladu s § 2 odst. 5 tr. řádu, na základě kterého mohl
správně zjistit skutkový děj. Protože se však na základě provedeného dokazování
nepodařilo zjistit, z jakého zdroje obvinění předmětný alkohol získali, stejně
jako se nepodařilo prokázat skutečnost, že jej nabyli z nezjištěných zdrojů
mimo oficiální distribuční síť, nikoli od výrobce či obchodníka oprávněného k
obchodu s alkoholem, odvolací soud upravil skutkovou větu v tom smyslu, že
alkoholické nápoje neopatřené kontrolními páskami obvinění získali nezjištěným
způsobem, byť se závěrem, že šlo o pokoutně získané alkoholické nápoje, a
vypustil část „mimo oficiální distribuční síť nikoli od výrobce či obchodníka
oprávněného k obchodu s alkoholem“ (srov. str. 2 a 15 rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 To 119/2014).
23. Rovněž vůči tomuto postupu odvolacího soudu nemá Nejvyšší soud
námitek, neboť Krajský soud tímto postupem vyřešil rozpor vzniklý v jeho
předchozím rozsudku. K závěru dovolatele o srozumění prodejce s možnou
nebezpečností alkoholických nápojů, když je má v nabídce a pochází z neznámého
zdroje, jsou pokoutně získané, tedy nikoliv od oficiálního distributora či
producenta, je tedy třeba uzavřít, že v daném případě se zdroj závadného
alkoholu nepodařilo prokázat, a proto podle závěru odvolacího soudu nebylo
prokázáno, a to přes rozporné tvrzení nejvyššího státního zástupce v dovolání,
že „…byl tento alkohol získán mimo oficiální distribuční síť nikoli od výrobce
či obchodníka oprávněného k obchodu s alkoholem“. S tímto závěrem odvolacího
soudu Nejvyšší soud souhlasí s ohledem na provedené dokazování a obsah
spisového materiálu, jenž tomuto závěru odpovídá. V té souvislosti považuje
Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že zjištěnému skutkovému stavu, vyjádřenému i
ve výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu, proto neodpovídá jeden
z předpokladů, o který dovolatel opírá svůj závěr o naplnění nepřímého
(eventuálního) úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku,
když nejvyšší státní zástupce v dovolání výslovně uvádí: „Nastíněný právní
názor ohledně subjektivní stránky (odvolacího soudu) je nesprávný proto, že ze
shora popsaných skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obvinění jednak
věděli, že předmětné alkoholické nápoje pocházejí z nelegálních zdrojů mimo
oficiální distribuční síť, nikoli od oprávněného výrobce či obchodníka
…“ (srov. str. 6 dovolání). Z toho je zřejmé, že ačkoli nejvyšší státní
zástupce ničeho v dovolání nenamítal ohledně zjištěného skutkového stavu, ze
kterého vycházel odvolací soud při shora uvedených závěrech, přesto při svém
závěru o naplnění nepřímého úmyslu u obviněných vychází z uvedeného rozporného
skutkového zjištění, přičemž ani neuvedl, z jakých důkazů dospěl k tomuto
jinému skutkovému zjištění než odvolací soud. Již z tohoto důvodu je zpochybněn
závěr nejvyššího státní zástupce o naplnění znaků zločinu ohrožování zdraví
závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. c),
odst. 3 tr. zákoníku.
24. Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušujícím usnesení rovněž
odvolacímu soudu uložil, aby v případě, že ve svém novém rozhodnutí bude opět
argumentovat i tím, že „k prodeji předmětného alkoholu popsaného ve skutkové
větě došlo před medializací případů, kdy došlo k úmrtí osob v důsledku
intoxikace metanolem …“, je třeba, aby se vypořádal rovněž s tím, že Policie
České republiky zveřejnila podle dostupných zdrojů první dva smrtelné případy
takové otravy dne 6. 9. 2012
(http://www.denik.cz/zdomova/jedovaty-alkohol-zabil-tri-lidi-otravenych-pribyva-
20120910.html; http://cs.wikipedia.org), přičemž obvinění prodali alkoholické
nápoje obsahující metylalkohol poškozeným v prvním případě nejpozději do 19. 8.
2012, ale ve druhém případě právě dne 6. 9. 2012.
25. Odvolací soud se rovněž s tímto nedostatkem ve skutkovém zjištění,
obsaženém ve svém předchozím rozhrnutí, vypořádal, a to tak, že obdobně jako v
předchozím případě, upravil skutkovou větu, když uvedl, že lahev alkoholu zn.
Lašský rum byla Ing. V. F. prodána dne 6. 9. 2012 v přesně nezjištěné době v
odpoledních hodinách. Přestože se v tomto směru snažil odvolací soud doplnit
dokazování, výslech obviněných nové relevantní poznatky nepřinesl, když z
výslechu obviněné T. pouze vyplynulo, že dne 6. 9. 2012 se obvinění na televizi
nedívali (srov. č. l. 803 spisu). Odvolací soud k tomu uvádí, že nebyl přesně
prokázán čas prodeje předmětného alkoholu Ing. V. F., rovněž z výpovědí
obviněných není zřejmé, kdy se oni osobně o zveřejněných kauzách otravy
metanolem u dalších osob dozvěděli. Odvolací soud tak uzavírá, že je tedy nutno
vyjít z posouzení této okolnosti v jejich prospěch, že se tak stalo až poté, co
předmětný alkohol Ing. V. F. prodali.
26. Nejvyšší soud k výše uvedenému uvádí, že když se odvolacímu soudu
nepodařilo dokazování doplnit tak, aby z provedených důkazů bylo možno vyvodit
relevantní závěry, s absencí prokázání přesné doby prodeje alkoholu Ing. V. F.
se vypořádal v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Z principu presumpce
neviny (§ 2 odst. 2 tr. řádu) totiž kromě pravidla, podle něhož musí být
obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, ze kterého
vyplývá, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci
relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu
důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz nález
Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, uveřejněný pod č.
141 ve sv. 323 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Odvolací soud tak svým závěrem o tom, že
absenci prokázání přesného času prodeje alkoholu Ing. V. F. je nutno přičíst ve
prospěch obviněných T., postupoval v souladu s jednou ze základních zásad
trestního řízení.
27. Jak bylo již uvedeno shora, nejvyšší státní zástupce v dovolání
zejména rozporuje závěr odvolacího soudu o nedbalostní formě zavinění jednání
obviněných T., když je přesvědčen, že jejich jednání je třeba kvalifikovat jako
trestný čin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §
156 tr. zákoníku, neboť u obou obviněných je dána podle jeho názoru úmyslná
forma zavinění. Tento svůj závěr opírá předně o tvrzení, že v případě, pokud má
prodejce v nabídce alkohol z neznámého zdroje, neopatřený kontrolními páskami,
které představují jednu ze záruk zdravotní nezávadnosti alkoholu, alkohol je
opatřen za cenu výrazně nižší, než je obvyklé, a za této situace si zdravotní
nezávadnost dodaného alkoholu nijak neověří, musí být srozuměn (smířen) s
možnou nebezpečností takových alkoholických nápojů, přitom podle tvrzení
dovolatele měli obvinění vědět, že předmětné alkoholické nápoje pochází z
nelegálních zdrojů mimo oficiální distribuční síť, nikoliv od oprávněného
výrobce či obchodníka (srov. str. 6 podaného dovolání), což ovšem nebylo z již
shora uvedených důvodů podle odvolacího soudu i Nejvyššího soudu prokázáno,
když nebylo vyloučeno s ohledem na praxi některých výrobců a distributorů
alkoholických nápojů před tzv. metanolovou kauzou, že tito mimo alkoholických
nápojů opatřených kontrolními páskami dodávali i alkoholické nápoje bez těchto
pásek. Závěr o úmyslné formě zavinění obou obviněných nejvyšší státní zástupce
dále podporuje odkazem na odborné publikace, když mimo jiné cituje literární
prameny, ve kterých se uvádí, že „na rozdíl od eventuálního úmyslu, kde
nefigurují žádné důvody pro spoleh, počítá vědomě nedbalý pachatel s
konkrétními okolnostmi (důvody), o nichž ví, které by měly zabránit
trestněprávnímu následku, ovšem nesprávně hodnotí jejich zabraňující potenciál“
(KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část.
1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 253).
28. Dovolatel k tomu dále v dovolání podotkl, že obvinění neměli žádné
konkrétní důvody, na které by takto mohli spoléhat, z čehož je nutné dojít k
závěru o jejich úmyslném jednání. K tomu ještě nejvyšší státní zástupce
doplňuje, že za takový dostatečný důvod nelze považovat ani medializaci tzv.
metanolové kauzy, neboť se nejedná o konkrétní okolnost schopnou v jiné situaci
za jiných podmínek zabránit škodlivému následku.
29. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah
pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16
tr. zákoníku vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj.
odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i
představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl
svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností,
b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel
rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní
vztah.
30. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní
složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k
zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti
rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto
skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost
pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout
skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným
citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí
tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto
nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání
nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný
pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných
skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle
pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu
přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k
následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním
objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i
následek relevantní z hlediska trestního práva.
31. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel
věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění
pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz
shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna
vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového
následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo
ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z
hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom
je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá
způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je
nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však
srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k
zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných
okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností,
která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a
to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestník
zákoník v § 15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s
tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. § 110
tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Toto
ustanovení není „kompletní“ definicí srozumění, ale má podstatný význam pro
řešení otázky, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s
následkem. V právní literatuře se názory na tuto otázku různí, avšak převládají
názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost)
nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu (někdy se v literatuře v té
souvislosti hovoří o „úplné“ lhostejnosti, což však v této souvislosti nemá
význam – srov. MIŘIČKA, A. O formách trestné viny a jich úpravě zákonné. Praha:
Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1902, s. 26 až 28). Srozumění u úmyslu nepřímého či eventuálního není obecně (v celém
svém rozsahu) v trestním zákoníku definováno, pouze jeho obecné teoretické
vymezení je doplněno tím, že „srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím,
že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem“ (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Tuto „částečnou“
definici srozumění u eventuálního úmyslu, která se snaží vyřešit spodní hranici
srozumění, pokud jde o jeho odlišení od vědomé nedbalosti, si vynutily potřeby
praxe. Pojem srozumění v dosavadním pojetí do značné míry selhával při
posuzování lhostejnosti. Proto zákonodárce upravil výkladovou definici
srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty
(srov. obdobně např. § 5 odst. 1 věta za středníkem rakouského trestního
zákona).
Tímto přístupem je srozumění nejen odlišeno od přímého úmyslu, kdy
pachatel učinil poruchu či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem přímo
vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového jednání
směřujícího k jinému cíli, ale na druhé straně i od vědomé nedbalosti. Při
vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně
porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal, že takový následek nezpůsobí [srov. § 16 odst. 1 písm. a)]. Z toho
vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku,
což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí
možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody,
které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není
možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné
znalosti skutečnosti, ale ani se zabraňujícími okolnostmi (důvody) ve vztahu k
následku, které jsou rozhodné pro nepřímý (eventuální úmysl), kde se ve shora
uvedených souvislostech zvažuje, zda pachatel počítal či nepočítal s konkrétní
okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval
jako možný. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto
stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá
nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti
eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé
nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce
ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Naproti
tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel
či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že
zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud
pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo
ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při
uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným
skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou
konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla
zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani
z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť
sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního
práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným,
přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto
účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro
trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším
následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn.
32. Jak již Nejvyšší soud připomněl ve svém předchozím rozhodnutí ze dne
26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005, publikované pod č. T 848-II.
v sešitě 21 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, při rozlišování mezi
vědomou nedbalostí a nepřímým úmyslem je třeba hodnotit, zda důvody, pro které
pachatel spoléhal, že nezpůsobí škodlivý následek, resp. účinek, mají charakter
dostatečných důvodů. Při aplikaci na posuzovaný případ sehrály důležitou roli
dva citované argumenty odvolacího soudu (několikaletý prodej alkoholu z
neoficiálních zdrojů, aniž by se vyskytly jakékoliv problémy, a prodej v době
před vypuknutím „metanolové aféry“ na podzim roku 2012), které by bylo možné z
hlediska ustálené judikatury s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem
tohoto případu považovat za požadované dostatečné důvody. Jedná se o důvody,
jejichž existenci dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku částečně
rozporuje. Nejvyšší soud se tedy nejprve zabýval tvrzením dovolatele týkajícím
se medializací otrav vyvolaných závadným alkoholem (obsahujícím metanol).
33. Dovolatel uvádí, že medializace otrav vyvolaných závadným alkoholem
není žádnou konkrétní okolností, která by byla s to v jiné situaci za jiných
podmínek předmětnému následku zabránit. Přestože Nejvyšší soud s tímto tvrzením
dovolatele z objektivního hlediska souhlasí, je důležité poznamenat, že při
úvaze o formě zavinění obviněných T. nelze odhlédnout od důležitých časových
souvislostí ve vztahu k sérii otrav metanolem (methyalkoholem), ke kterému
došlo v České republice až v druhé polovině roku 2012, přičemž Policie České
republiky zveřejnila první dva smrtelné případy takové otravy dne 6. 9. 2012
(http://www.denik.cz/
z_domova/jedovaty-alkohol-zabil-tri-lidi-otravenych-pribyva-20120910.html;
http://cs.wikipedia.org). Obvinění prodali alkohol obsahujících metylalkohol
poškozeným v prvním případě nejpozději do 19. 8. 2012 a ve druhém případě právě
dne 6. 9. 2012. V daném řízení se přitom nepodařilo prokázat, že by to bylo až
po tomto zveřejnění. Závěr o vědomé nedbalosti obviněných T. ve vztahu k
ohrožení zájmu na ochraně lidského zdraví před závadnými potravinami a jinými
předměty, který učinil odvolací soud, je i s ohledem na skutečnost, že je třeba
vyjít ze skutečností svědčících ve prospěch obviněných (k tomu srov. bod 26
tohoto usnesení), tedy důvodný a nevznikají o něm rozumné pochybnosti. K úvaze
o tom, zda by medializace otrav způsobených konzumací závadného alkoholu byla
způsobilým důvodem, na který by bylo možné spoléhat, že k závadnému následku
nedojde, Nejvyšší soud uvádí, že z logiky věci vyplývá, že nikoliv. Pokud by se
však naopak v daném případě podařilo prokázat, že obvinění v době prodeje
závadného alkoholu věděli z médií o úmrtí osob v důsledku konzumace alkoholu
prodávaného v lahvích neoznačených kontrolními páskami, mohlo by to ukazovat na
jejich úmyslnou formu jednání, neboť by za určitých okolností nemohli dále
spoléhat na to, že alkohol, který dlouhodobě prodávají, není nadále z hlediska
ohrožení lidskému zdraví bezpečný, a tato skutečnost by tak mohla pozbýt svého
relevantního charakteru.
34. Nejvyšší soud se dále zabýval tvrzením dovolatele, že nelze dovodit
existenci žádných konkrétních důvodů, na které by obvinění, doufajíce, že k
trestněprávnímu následku nedojde, spoléhali, přičemž v této souvislosti
poukázal dovolatel i na shora citovanou literaturu. V daném případě tato
argumentace však není přiléhavá. Přestože dovolatel nepovažuje za relevantní
dostatečný důvod, na který mohli podle odvolacího soudu obvinění spoléhat, že
díky němu nenastane škodlivý následek, a to tu skutečnost, že alkoholické
nápoje prodávali obvinění T. delší dobu a nic zlého se nestalo, naproti tomu
odvolací soud tuto zkušenost obviněných chápe jako dostatečný důvod, pro který
spoléhali na to, že ke škodlivému následku nedojde, což ostatně koresponduje i
s úvahou nastíněnou v předchozím zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu (srov.
bod 32 tohoto usnesení). K tomu odvolací soud uvádí, že přestože obvinění
věděli, že se může jednat o alkohol neodpovídající požadavkům na výrobu lihovin
a jejich prodej by mohl ohrozit nebo porušit zájem na ochraně lidského zdraví
(vzhledem k tomu, že předmětný alkohol nebyl opatřen kontrolní páskou a
okolnosti prodeje, kdy měli láhve alkoholu mimo prodejnu a prodávali je za
nižší cenu), s ohledem na to, že tento alkohol několik let prodávali, poškození
si jej od nich kupovali a nikdy k žádné újmě nedošlo, což hodnotí tak, že
obvinění bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že ke škodlivému následku
nedojde (srov. str. 16 rozsudku odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud
považuje za nutné zdůraznit, že odvolací soud tuto zkušenost nehodnotil jako
zabraňující důvod, jak nesprávně dovozuje nejvyšší státní zástupce v dovolání
(srov. s. 7 třetí odstavec dovolání), ale jako dostatečný důvod pro spoléhání
se, byť bez přiměřených důvodů, že k následku ve smyslu § 157 odst. 1 tr.
zákoníku nedojde. Nejvyšší soud přitom poukazuje opětovně na to, že nepřiměřené
důvody, které vedly obviněné k tomu, že spoléhali na to, že k následku nedojde,
není možno zaměňovat s omylem, při kterém by jednali pod vlivem nesprávné
znalosti skutečnosti, ale ani se zabraňujícími okolnostmi (důvody) ve vztahu k
následku, které jsou důležité při posuzování nepřímého (eventuálního) úmyslu
(srov. obecně bod 31 shora).
35. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že při posuzování toho, zda ten
který konkrétní důvod má uvedený zvláštní charakter vůči určitému následku ve
smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze vycházet ze skutečnosti, zda
je tento důvod objektivně způsobilý danému následku zabránit, ale naopak ze
skutečnosti, zda se pachatel mohl domnívat, byť bez přiměřených důvodů, že k
takovému následku nedojde. Jak již Nejvyšší soud uvedl shora, nejde o
nesprávnou znalost skutečnosti, na kterou pachatel spoléhá, či o protiprávnost
jeho jednání, ale o nedostatečné vyhodnocení následků, které jeho jednání může
mít, nesmí jít však jen o spoléhání na náhodu (srov. bod 31 tohoto usnesení). Typickým obdobným příkladem může být např. spáchání trestného činu v dopravě v
důsledku porušení maximální povolené rychlosti při jízdě motorovým vozidlem, s
předchozí zkušeností pachatele, který v minulosti také již opakovaně vědomě
nedodržel maximální povolenou rychlost, a k žádnému trestněprávnímu následku
nedošlo, avšak v důsledku nesprávného vyhodnocení všech konkrétních okolností
dojde v posledním případě překročení povolené rychlosti k dopravní nehodě s
konkrétním trestněprávním následkem. Přestože pachatel i v takovém případě
porušil povinnost mu uloženou zákonem, když vědomě překročil maximální
povolenou rychlost, a jednal tedy protiprávně nelze bezpochyby jen na základě
toho, že si uvědomoval, že při překročení povolené rychlosti může dojít k
dopravní nehodě s trestněprávním následkem, dospět k závěru o jeho úmyslném
zásahu do zákonem chráněného zájmu ve formě srozumění, jestliže nedostatečně
vyhodnotil následky, které mohou nastat v důsledku jeho rychlé jízdy, a tak bez
přiměřených důvodů spoléhal na to, že k následku nedojde, a to s přihlédnutím i
ke zkušenosti, že pokud v minulosti maximální dovolenou rychlost v určitém
rozsahu, a to i opakovaně, vědomě překročil, a nikdy k takovému následku
nedošlo. Uvedená zkušenost v souvislosti s nesprávným vyhodnocením rozhodných
skutečností při překročení maximální povolené rychlosti rozhodně není důvodem,
který by byl objektivně způsobilý zabránit následku (např. porušení zájmu na
ochraně zdraví jiné osoby při dopravní nehodě), nicméně pachatel se může (bez
přiměřených důvodů) spoléhat, že k dopravní nehodě nedojde právě s ohledem na
jeho dosavadní zkušenost a jeho hodnocení rozhodných skutečností, poněvadž
nikdy v minulosti k tomuto následku při překračování maximální povolené
rychlosti nedošlo a hodnocení obdobných skutečností při řízení motorového
vozidla. Podobně jako v uvedeném příkladu i v posuzované věci obvinění
nedostatečně vyhodnotili následky, které opatření a následný prodej předmětného
alkoholu mohou mít, a na základě své zkušenosti s dlouhodobým prodejem
předmětného alkoholu bez dosavadní poruchy lidského zdraví spoléhali (bez
přiměřeného důvodu) na to, že k následku nedojde.
Tento závěr je v souladu s
tím, že při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného
činu, tedy v tomto případě porušení zájmu na ochraně lidského zdraví před
potravinami a jinými předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je
lidskému zdraví nebezpečné, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí.
36. Nakonec se Nejvyšší soud zabýval námitkou dovolatele týkající se
toho, že obvinění měli na prodej alkohol ze zdroje pocházejícího mimo oficiální
distribuční síť, nikoliv od oprávněného výrobce či obchodníka, což dovolatel
dovozuje zejména ze skutečnosti, že alkohol neměl jakékoliv doklady a chyběly
mu rovněž kontrolní pásky (srov. str. 8 dovolání). K této námitce je nejprve
třeba poznamenat, jak již bylo v bodě 22 shora uvedeno, že uvedený závěr
dovolatele nemá oporu v provedeném dokazování, neboť i přes povinnost vypořádat
se s původem předmětného alkoholu uloženou Nejvyšším soudem v jeho předchozím
rozhodnutí se odvolacímu soudu na základě dokazování nepodařilo skutkový stav
doplnit tak, aby bylo možné s jistotou tvrdit, odkud obvinění předmětný alkohol
získali. Navíc chybějící dokumenty a kontrolní pásky nemusí vždy znamenat, že
alkohol nepochází od oprávněného výrobce či obchodníka, ale stejně tak tyto
skutečnosti mohou ukazovat na to, že alkohol pochází sice od oprávněného
výrobce nebo obchodníka, avšak je získán jinou než zákonnou cestou. Odvolací
soud tak správně upravil skutkovou větu v tom smyslu, že obvinění získali
alkoholické nápoje, které nebyly opatřeny kontrolními páskami, nezjištěným
způsobem (srov. str. 2 rozsudku odvolacího soudu a dále k tomu srov. body 21 –
23 tohoto usnesení). Navíc je třeba v té souvislosti uvést znění základní
skutkové podstaty přečinu podle § 157 odst. 1 tr. zákoníku: „Kdo v rozporu s
jiným právním předpisem má na prodej nebo pro tento účel vyrobí anebo sobě nebo
jinému opatří z nedbalosti potraviny nebo jiné předměty, jejichž požití nebo
užití k obvyklému účelu je nebezpečné lidskému zdraví….“. Pokud tedy dovolatel
zdůrazňuje, že obvinění „měli v nabídce alkohol z neznámého zdroje, neopatřený
kontrolními páskami, které představují jednu ze záruk zdravotní nezávadnosti
alkoholu, … a za této situace si zdravotní nezávadnost dodaného alkoholu nijak
neověřili, z čehož nejvyšší státní zástupce dovozuje srozumění (smíření) s
možnou nebezpečností takových alkoholických nápojů, jde v zásadě o skutkové
okolnosti vztahující se k naplnění znaku „v rozporu s právním předpisem“, který
je stejný také u skutkové podstaty podle § 156 odst. 1 tr. zákoníku, a již z
tohoto hlediska nemohou být tyto okolnosti rozhodné pro naplnění subjektivní
stránky ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu. Ze znění obou uvedených
skutkových podstat vyplývá, že pro jejich rozlišení je podstatné, zda došlo
obviněnými pro účel prodeje z nedbalosti nebo úmyslně „k opatření potravin …,
jejichž požití … je nebezpečné lidskému zdraví“.
37. Rozhodující otázkou tedy je, zda obvinění T. byli s možností
ohrožení lidského zdraví přinejmenším srozuměni, neboť volní složka vyjádřená
srozuměním by v daném případě ukazovala na eventuální úmysl T. ohrozit prodejem
předmětného alkoholu lidské zdraví. Jak již ve svém předchozím zrušujícím
usnesení uvedl Nejvyšší soud, jen ze skutečnosti, že obvinění opatřovali
alkoholické nápoje zřejmě pokoutně a neověřili si jejich nezávadnost, ještě
nelze s potřebnou mírou jistoty usuzovat na to, že při jejich opatřování a
pozdějším prodeji zvažovali a úmyslně předpokládali možnost ohrožení lidského
zdraví (srov. dikci § 157 odst. 1 tr. zákoníku „…opatří úmyslně potraviny …,
jejichž požití … je nebezpečné lidskému zdraví“ a výklad na str. 12 usnesení
Nejvyššího soudu z 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014), a jednali tak
úmyslně, byť v nepřímém (eventuálním) úmyslu. Pro posouzení toho, zda obvinění
opatřili pro prodej předmětný alkohol, jehož požití se následně ukázalo jako
nebezpečné lidskému zdraví, úmyslně nebo z nedbalosti, je rozhodné, zda jejich
jednání zahrnovalo volní složku. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného (srov. body
30 a 31 shora), nepřímý úmysl a vědomá nedbalost se jako formy zavinění ve
složce vědění shodují, přitom ze způsobu, jakým obvinění prodávali předmětný
alkohol, kdy měli láhve alkoholu mimo prodejnu a prodávali je za nižší cenu,
lze dojít k závěru, že mohli vědět, že se může jednat o zdravotně závadný
alkohol nebezpečný pro lidské zdraví. To však k závěru o úmyslné formě zavinění
nestačí, neboť úmysl mimo složky vědění (intelektuální), která je stejná jak u
úmyslné skutkové podstaty trestného činu ohrožování zdraví závadnými
potravinami a jinými předměty, tak u nedbalostní skutkové podstaty tohoto
trestného činu, vyžaduje volní složku alespoň ve formě srozumění. V daném
případě nebylo prokázáno, a to z důvodu nejasného a důkazy nezjištěného zdroje
tohoto alkoholu, že by si obvinění opatřovali předmětný alkohol nejenom se
záměrem, aby ohrozili lidské zdraví, což ostatně ani dovolatel netvrdí, ale
podle názoru odvolacího soudu, s kterým Nejvyšší soud souhlasí, ani s jakoukoli
vůlí způsobit reálné nebezpečí pro lidské zdraví, byť ve formě srozumění
vyjádřené příp. i smířením s takovým následkem (arg. dikce „srozuměním se
rozumí i smíření pachatele…“ v § 15 odst. 2 tr. zákoníku). Tedy jinými slovy
nebylo prokázáno, že by obvinění úmyslně směřovali k ohrožení lidského zdraví. Aby bylo možno dospět k naplnění uvedené úmyslné skutkové podstatě trestného
činu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156
odst. 1 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel ve své mysli nejen věděl, ale z
hlediska volní složky i vážně uvažoval o reálné možnosti ohrožení lidského
zdraví a měl k tomuto následku aktivní kladný vztah ve smyslu, že může způsobem
uvedeným v § 156 tr. zákoníku ohrozit nebo porušit zájem na ochraně lidského
zdraví před potravinami a jinými předměty nebezpečnými pro lidské zdraví (srov. obecně body 29 až 31 shora), což však nebylo s ohledem na shora uvedené
skutečnosti prokázáno.
Povaha různých stupňů zavinění – úmysl a nedbalost –
totiž vyžaduje především rozlišovat podle toho, zda pachatel následek
relevantní pro trestní právo svým jednáním způsobit chtěl či nechtěl (a to v
širším smyslu chápání vůle, která v tomto pojetí zahrnuje ve chtění i
srozumění), což vyplývá z toho, že trestní zákoník charakterizuje takto
chápanou vůlí jen úmysl přímý („chtěl“), kdežto úmysl nepřímý (eventuální)
pouhým „srozuměním“. Uznávaná literatura však v té souvislosti zdůrazňuje:
„Jsem-li s něčím srozuměn, znamená to rovněž kladný vztah k této skutečnosti,
provázející činnost k tomu směřující, třebaže vlastním objektem vůle je něco
jiného. V tomto smyslu chci způsobit i výsledek, s nímž jsem jen ?srozuměn?. Musíme proto rozlišovat dvojí pojem vůle: užší pojem vůle přímo směřující k
výsledku a širší pojem zahrnující i srozumění“ (srov. SOLNAŘ, V. Systém
československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. 1. vydání. Praha: Academia, 1972, s. 219; shodně i SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D.,
VANDUCHOVÁ, M. Systém českého trestního práva. Část druhá. Základy trestní
odpovědnosti. 1. vydání. Praha: Novatrix, s. r. o., 2009, s. 290; obdobně
NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL., P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná
část 1. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2010, s. 230 až 231). Teprve
při existenci aktivního volního vztahu k tomuto následku a v souvislosti s ním,
lze uvažovat o tom, zda pachatel počítá či nepočítá s určitou zabraňující
skutečností při opatření a následném prodeji alkoholických nápojů, jejichž
požití je nebezpečné lidskému zdraví, z hlediska vzniku tohoto následku a
usuzovat na úmyslné zavinění. Takový závěr však s ohledem na uvedené prokázané
skutečnosti odvolací soud neučinil (srov. bod 34 shora), neboť obvinění T. měli
důvod, pro který spoléhali, byť bez přiměřených důvodů, že k ohrožení lidského
zdraví nedojde, a to zejména zkušenost s opakovaným dlouhodobým prodejem
předmětného alkoholu bez škodlivých následků pro lidské zdraví, když nebyli ani
jiným způsobem žádnou konkrétní jim známou skutečnosti upozorněni, že uvedený
alkohol je škodlivý lidskému zdraví. Jiný přístup k chápání úmyslného zavinění,
při kterém nejvyšší státní zástupce bez uvedených souvislostí hodnocení „vůle“
v dovolání zdůrazňuje jako rozhodující okolnost existenci či neexistenci
„zabraňující skutečnosti“ na podkladě „smíření pachatele“ s porušením nebo
ohrožením zájmu chráněného trestním zákoníkem, směřuje k postupnému zeslabování
až „vyprázdnění“ pojmu subjektivní stránky. S tímto přístupem však nelze
souhlasit, neboť tím by došlo k nepřípustnému posuzování jednání typicky z
nedbalosti jako jednání úmyslného (srov. přiměřeně MUSIL, J. Přestává platit v
českém trestním právu princip odpovědnosti za zavinění. Trestněprávní revue,
2014, č. 11-12, s. 251 a násl.). Smíření je v tomto pojetí nejvyššího státního
zástupce uplatněném v dovolání bez ohledu na znění ustanovení § 15 odst. 2 tr.
zákoníku chápáno spíše jako třetí forma úmyslu, než vymezení spodní hranice
srozumění a tím i spodní hranice nepřímého (eventuálního) úmyslu, umožňující
zejména přesnější odlišení od vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku. Proto Nejvyšší soud neshledal ani u jednoho z obviněných B. T. a T. H. T. úmyslné zavinění k uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti
rozhodných okolností vyžadovaných pro naplnění srozumění ve smyslu § 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku, a to ani ve formě smíření podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Nepřímý (eventuální) úmysl totiž vždy vyžaduje srozumění s tím, že
realizace účelu nebo cíle pachatele, který může být z hlediska trestního práva
jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným,
předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento
následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je
však srozuměn. Tyto předpoklady však na podkladě provedeného dokazování a
zjištěného skutkového stavu u žádného z uvedených obviněných nebyly splněny
(srov. obecně body 30 a 31 shora).
38. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obvinění
sice věděli, že prodej takto opatřeného alkoholu může porušit nebo ohrozit
zájem na ochraně lidského zdraví, ale současně se mohli, byť bez přiměřených
důvodů, spoléhat na to, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, neboť se
důvodně mohli domnívat, že jimi prodávané lihoviny odpovídají požadavkům na
výrobu lihovin, v čemž je mohl utvrzovat i fakt, že alkoholické nápoje
prodávali již delší dobu, přičemž až do předmětných případů ze srpna a září
roku 2012 nebyla zjištěna jejich zdravotní závadnost (srov. str. 13 předchozího
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014). Je
tedy třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že předchozí zkušenost obviněných, kdy
při dlouholetém prodeji předmětného alkoholu nikdy nedošlo k žádné zdravotní
újmě, je dostatečným důvodem, pro nějž se mohli obvinění domnívat, byť bez
přiměřených důvodů, že následek, a to porušení zájmu na ochraně lidského zdraví
před potravinami a jinými předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu
je lidskému zdraví nebezpečné, nenastane. Proto nelze přisvědčit argumentaci
dovolatele, že v případě obviněných T. zde žádný takový důvod, na který se
mohli obvinění spoléhat, nebyl. Navíc nejvyšší státní zástupce dovozuje
srozumění jako předpoklad nepřímého či eventuálního úmyslu v zásadě ze složky
intelektuální (vědomí), což vyplývá z formulace obsažené v jeho mimořádném
opravném prostředku, že obvinění věděli, že „distribuují alkoholické nápoje ze
zdroje nacházejícího se mimo legální distribuční síť, že jde tedy o lihoviny
pocházející ze zdroje, jehož kvalitu nebylo možno ověřit a jež nebyla nijak
garantována,“ přitom si měli obvinění být vědomi toho, že takovýto alkohol
potencionálně obsahuje zdraví škodlivé látky, a za této situace, kdy nebylo
zjištěno, že by se z určitých, relevantních důvodů spoléhali na to, že
trestněprávní následek (ohrožení) nenastane, byli s tímto následkem srozuměni
(srov. str. 8 dovolání). Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného k této
formulaci obsažené v dovolání konstatuje, že ze složky vědění, tedy z toho, že
obvinění měli vědět, že distribuují alkohol získaný z neoficiálních zdrojů a že
jeho kvalitu nebylo možno ověřit, čímž měl být potencionálně nebezpečný,
vyvozuje nejvyšší státní zástupce srozumění obviněných se škodlivým následkem,
tedy složku volní, kterou charakterizuje pouze tím, že „nebylo zjištěno, že by
se z určitých, relevantních důvodů spoléhali na to, že trestněprávní následek
(ohrožení) nenastane“ (srov. body 27 a 28 tohoto usnesení). Takový postup však
není možný, neboť tyto dvě složky zavinění jsou na sobě nezávislé a z existence
jedné nelze automaticky vyvozovat existenci druhé. Navíc je nutné zopakovat to,
co již Nejvyšší soud shora uvedl (srov. zejména body 31 a tohoto usnesení), že
nepřímý či eventuální úmysl se s vědomou nedbalostí ve složce vědění shoduje,
neboť v obou případech pachatel ví, že může porušit zákonem chráněný zájem. Rozdíl spočívá právě ve složce vůle, kdy při vědomé nedbalosti chybí srozumění
s takovým škodlivým následkem.
Z konstatování dovolatele, že obvinění věděli o
tom, že „distribuují alkoholické nápoje ze zdroje nacházejícího se mimo legální
distribuční síť, že jde tedy o lihoviny pocházející ze zdroje, jehož kvalitu
nebylo možno ověřit a jež nebyla nijak garantována,“ lze tedy stejně tak
vyvodit závěr o jejich jednání ve formě eventuálního úmyslu jako o jednání ve
formě vědomé nedbalosti. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že obě uvedené
složky zavinění, tedy složka vědění (intelektuální) a složka volní u
trestněprávně relevantního úmyslu, a to bez ohledu na jeho formu, jsou do
značné míry složky navzájem podmíněné. Uvedená „vzájemná podmíněnost“ stejně
jako i jejich relativní nezávislost, jakožto charakteristiky vztahu obou
jmenovaných složek úmyslu, neplatí ale pro obě jeho formy bez dalšího stejně,
tj. nediferencovaně. Nejtěsnější podobu, tedy relativně malá jejich
samostatnost a s tím ruku v ruce jdoucí silná vzájemná podmíněnost, jsou
typické pro úmysl přímý. Naproti tomu volnější podobu, tedy větší samostatnost,
jakož i slabší vzájemná jejich podmíněnost budou příznačné pro úmysl eventuální
a nedbalost vědomou. Konkrétněji vyjádřeno, složka vědění je podmínkou složky
volní v tom smyslu a do té míry, že bez složky vědění nemůže dojít naplnění
složka volní. Tato naposledy uvedená složka sama o sobě, by se neměla k čemu
upínat, bez uvedené podmínky tedy reálně a relevantně existovat nemůže. Řečené
ovšem obecně u zavinění platí do značné míry i naopak, jestliže by složka volní
zcela absentovala, znamenalo by to, že existující složka vědění by postrádala
své „volní zázemí“, bez něhož rovněž nemůže při jednání člověka relevantně
existovat, neboť vůle nemusí směřovat k trestněprávně relevantnímu následku a
pak jde o nedbalost. Takto naznačená jejich relativní samostatnost a vzájemná
podmíněnost však nemůže být chápána a zejména ne aplikována pouze mechanicky,
zjednodušeně. Tedy tak, že existence jedné z obou složek, typicky a prakticky
složky vědění, automaticky zakládá existenci složky druhé, tj. volní. Naznačené
„zkratkové“ propojení by potom mohlo vést k závěrům typu, je-li dána složka
vědění v podobě, kdy pachatel ví, že může porušit zákonem chráněný zájem, půjde
(automaticky) o eventuální úmysl, ačkoliv v konkrétním případě, jako tomu bylo
v posuzované věci, je namístě zcela oprávněně, a proto správně, jen nedbalost
vědomá.
39. V posuzovaném případě se nepodařilo prokázat, zda obvinění závadný
alkohol získali ze zdrojů stojících mimo oficiální distribuční síť. Za této
důkazní situace, a zejména s přihlédnutím k závěru, že obvinění měli dostatečný
důvod, pro který mohli spoléhat na to, že ke shora uvedenému následku nedojde,
když alkoholické nápoje získané z přesně nezjištěných zdrojů obvinění prodávali
již delší dobu, přičemž po celou dobu až do poškození zdraví poškozených Ing.
V. F. a K. B. nebyla zjištěna jejich zdravotní závadnost, nelze ze shora
uvedených okolností dospět k závěru o jejich úmyslném jednání, byť v nepřímém
(eventuálním) úmyslu (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2014, sp. zn. 5 Tdo 704/2014).
40. Nejvyšší soud uzavírá, že z rozhodnutí odvolacího soudu napadeného
dovolatelem vyplývá, že Krajský soud v Ostravě splnil všechny pokyny, které mu
byly uloženy rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo
1332/2014, a náležitě se vypořádal se všemi rozhodnými skutkovými okolnostmi i
s na ně navazujícími právními závěry.
41. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými v dovolání předchozím, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým
způsobem se s nimi podle pokynů Nejvyššího soudu vypořádal odvolací soud, je
patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí
právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k
závěru, že jde v daném případě o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí
přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2016
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu