11 Tdo 434/2024-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2024 o dovolání obviněného D. K., proti kterému je vedeno řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2020, č. j. 5 To 54/2020-59, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 135/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného D. K. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 11. 2019, č. j. 1 T 135/2018-31, byl obviněný D. K. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (pod bodem 1. výroku o vině rozsudku) a zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2. výroku o vině rozsudku). Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
1. přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 4. 2012, sp. zn. 5 T 3/2012, jenž nabyl právní moci dne 27. 4. 2012, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou let a dvou měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 1. 3. 2013, při stanovení zkušební doby ve výměře dvou let, v níž byl osvědčen, a rozsudkem téhož soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 1 T 145/2014, jenž téhož dne nabyl právní moci, odsouzen pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, tj. do 30. 9. 2019, přesto
v přesně nezjištěném období roku 2016 v XY, okres XY, aniž měl jakékoli oprávnění k nakládání s drogami, nejméně v jednom případě poskytl 0,5 g pervitinu P. G.,
přičemž pervitin - metamfetamin je psychotropní látkou, zařazenou do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uveden v Seznamu č. 5 psychotropních látek přílohy č. 5 k vládnímu nařízení č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů,
2. přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 1 T 145/2014, jenž téhož dne nabyl právní moci, odsouzen pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, tj. do 30. 9. 2019, přesto
přesně nezjištěného dne v březnu 2018 ve XY, okres XY, v domě č. XY na ulici XY, na žádost spoluobviněného M. CH., jemuž se nedařila výroba pervitinu z pěti balení léku Sudafed po 24 tabletách, se snažil další chemickou reakcí pervitin z produktu vyrobeného spoluobviněným „odpařit“, což se zčásti podařilo; mohli takto vyrobit 4,24 g metamfetaminu,
a dále v průběhu března a dubna 2018 v XY a XY, okres XY, ve třech případech daroval tzv. lajnu pervitinu, E. B., z toho v jednom případě společně s již odsouzeným M. CH.,
přičemž pervitin - metamfetamin je psychotropní látkou, zařazenou do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uveden v Seznamu č. 5 psychotropních látek přílohy č. 5 k vládnímu nařízení č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů.
2. Za zločin pod bodem 2. výroku o vině citovaného rozsudku a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 8 T 24/2018, který nabyl právní moci dne 29. 5. 2018, který byl obviněnému doručen dne 18. 5. 2018 (dále jen „trestní příkaz Okresního soudu v Ostravě“), soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 4 (čtyř) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (bod I. výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu k zločinu pod bodem 1. výroku o vině citovaného rozsudku soud prvního stupně podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 19 T 12/2017, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2017 (bod II. výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně).
3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě (učinil tak v neprospěch obviněného do výroku o trestu pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 5 To 54/2020-59, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu k odvolání státního zástupce v napadeném rozsudku zrušil výrok o vině v bodě 2. a navazující výrok o trestu.
4. S přihlédnutím k § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným shodným skutkem jako pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který právně kvalifikoval jako (dokonaný) zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a za tento zločin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě, uložil obviněnému podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 4 (čtyř) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně odvolací soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného pak odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Františka Hendrycha, advokáta, dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (pozn. ve znění účinném do 31. 12. 2021). Namítá totiž, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože tento spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřuje obviněný v tom, že skutek, jímž byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazuje všechny znaky zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Domnívá se totiž, že tento soud „rozhodl na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu ve smyslu vyhodnocených všech údajných důkazů, které jej měly usvědčovat z trestné činnosti“, přičemž je přesvědčen, že soud tyto svědecké důkazy vyhodnotil pouze v jeho neprospěch, neboť svědci P. G. a E. B. a spoluobviněný M. CH. během přípravného řízení i v hlavním líčení své výpovědi několikrát korigovali, až nakonec v hlavním líčení dne 13. 11. 2018 spoluobviněný M. CH. uvedl, že od obviněného nedostal tzv. lajnu, že mu obviněný nepomáhal s vařením ani neradil, a pokud to předtím uvedl, myslel to tak, že se o vaření bavili jen všeobecně; svědek P. G. uvedl, že sice obviněnému půjčil peníze, které mu obviněný nevrátil, požadoval od něj pervitin, ale obviněný mu jej nedal, a tak si ho obstaral jinde; svědkyně E. B. uvedla, že s obviněným ji seznámil tehdy její přítel G., že obviněného do té doby neznala, ale jmenovaný zase v přípravném řízení tvrdil, že obviněného nezná, že jej snad párkrát viděl, ale nikdy od něj žádné drogy neměl. Obviněný vytýká, že přes rozporuplnost těchto výpovědí a dalších důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru o věrohodnosti všech výpovědí s tím, že poukázal na účelovost změn ve výpovědích. Má za to, že v těchto pochybnostech soud nepostupoval „v souladu se zásadou na jeho právo spravedlivého procesu a se zásadou in dubio pro reo“.
7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 54/2020, v souladu s § 265k odst. 2 tr. řádu „ve výroku o trestu zrušil, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na citované (sic!) usnesení, a dále podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby podle § 226 písm. a), nebo písm. c) tr. řádu.“
8. K dovolání obviněného se vyjádřil Mgr. Martin Prokeš, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvádí, že nelze tvrdit, že by dokazování realizované soudem prvního stupně zůstalo povrchní, nedostatečné, či polovičaté; naopak, tento soud provedl všechny do úvahy přicházející důkazy, jež řádným způsobem vyhodnotil, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich lze logicky dovodit. Dále poukazuje na to, že soud prvního stupně skutkové i právní závěry pak v odůvodnění odsuzujícího rozsudku sice stručným, současně však dostačujícím způsobem odůvodnil.
Své povinnosti se nezpronevěřil ani soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se vypořádal, resp. se s nimi neztotožnil. Státní zástupce současně považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a s provedenými důkazy souladná. Zdůrazňuje přitom, že oba soudy si byly velmi dobře vědomy postupného vývoje výpovědí svědků P. G. a E. B. a původně spoluobviněného M. CH., kteří dovolatele nejprve v plném rozsahu usvědčovali, aby posléze u hlavního líčení své výpovědi účelově upravili v jeho prospěch.
Konstatuje, že taková změna v postoji svědků pocházejících z komunity osob užívajících návykové látky ostatně není u obdobné trestné činnosti nijak výjimečná. V této souvislosti poukazuje na to, že soudy proto výpovědi jmenovaných svědků a spoluobviněného podrobily řádnému hodnocení a dospěly k odůvodněnému závěru, že pravdivým je právě popis událostí prezentovaný těmito svědky či původně spoluobviněným ještě v průběhu přípravného řízení, a nikoli jejich zavádějící a vyhýbavé výpovědi u hlavního líčení, které byly zjevně ovlivněny chabě maskovanou snahou obviněnému pomoci.
V tomto ohledu rovněž uvádí, že sama nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým nevyhověním jeho odvolacím námitkám, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.
9. V návaznosti na právě zmíněné skutečnosti státní zástupce vyslovuje názor, že dovolací námitky prezentované obviněným se s jím vytýkanými dovolacími důvody zcela míjí. Pokud totiž obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [na který odkázal prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], pak ten opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních; v jeho rámci proto v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Státní zástupce je přesvědčen, že přesně to však obviněný činí; netvrdí totiž, že by právě stabilizovaná skutková zjištění vymezená ve skutkových větách rozsudků obou soudů a podrobně rozvedená v jejich odůvodnění nenaplňovala znaky zločinů, jimiž byl uznán vinným, ale naopak své dovolací námitky s akcentem na údajné nerespektování principu in dubio pro reo staví výlučně na přesvědčení, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, a v podstatě tak jen zpochybňuje hodnocení důkazů soudem prvního stupně a jím učiněná skutková zjištění. Státní zástupce konstatuje, že takto koncipované námitky však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ale ani pod žádný jiný dovolací důvod) podřadit nelze a logicky pak nemohou být ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť jeho naplnění je vázáno právě na faktickou existenci některého z dalších dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
10. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal nově ustanovenému obhájci obviněného Mgr. Rostislavu Tomisovi (ustanovení obhájce ze dne 22. 4. 2024, č. j. 1 T 135/2018-182) k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (do účinnosti zákona č. 220/2021 Sb.).
15. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně k odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o vině v bodě 2. a v navazujícím výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, jak je konkretizováno v jeho rozsudku a rekapitulováno již výše v bodech 3. a 4. odůvodnění tohoto usnesení, a současně podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, přicházel v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládala spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
16. Tímto dovolacím důvodem je pak obviněným výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, jenž byl naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu bylo možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohlo být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to
přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
17. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak bylo možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud byl zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažoval hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemohl Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
18. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů byl v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učinil-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
19. V době rozhodování Nejvyššího soudu je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v nezměněné dikci) je vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Pod písmenem g) byl vložen nový důvod, který spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Současně je vhodné uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu (v nezměněné dikci) je od 1. 1. 2022 vymezen v písmenu m) téhož ustanovení.
20. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení po 1. 1. 2022 je povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Přitom též platí, že rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 tr. řádu). Obviněnému lhůta k podání dovolání uplynula již před 1. 1. 2022, tj. před účinností výše označené novely trestního řádu.
21. Pro pořádek proto Nejvyšší soud konstatuje, že napadená soudní rozhodnutí přezkoumal ve světle uplatněné dovolací argumentace obviněného, který ji podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, jež nyní odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Neopomenul však zhodnotit dovolací námitky i optikou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž nově umožňuje předmětem dovolacího přezkumu učinit – za splnění podmínek v tomto ustanovení vymezených – i nesprávná skutková zjištění soudů nižších stupňů.
22. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
23. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně konstatuje, že dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť směřují výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti správnosti skutkových zjištění, jež soudy na jejich podkladě učinily. Současně platí, že tytéž námitky nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, jak Nejvyšší soud vysvětluje níže.
24. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, se obviněný primárně snaží zpochybnit správnost, resp. dostatečný rozsah učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně (a též odvolacího soudu) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
25. Obviněný přitom setrvale (opakuje totiž námitky uplatněné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) vytýká soudu prvního stupně, že rozhodl na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž je přesvědčen, že tento soud vyhodnotil v jeho neprospěch zejména výpovědi svědků P. G. a E. B. a spoluobviněného M. CH., kteří v průběhu trestního řízení několikrát své výpovědi korigovali, přičemž až v hlavním líčení změnili své výpovědi oproti výpovědím z přípravného řízení v jeho prospěch. Na tomto základě pak dovozuje, že vzhledem k pochybnostem o skutkovém stavu věci měl soud prvního stupně postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
26. Takové dovolací námitky obviněného nemohou obstát, neboť obviněný jejich prostřednictvím vyjadřuje pouhou nespokojenost s vyhodnocením provedených důkazů – výše uvedených výpovědí – konkrétně s tím, že soud prvního stupně hodnotil změny ve výpovědích shora jmenovaných svědků a spoluobviněného v jeho prospěch v hlavním líčení jako účelové, učiněné ve snaze mu pomoci, a domáhá se tak změny skutkových zjištění v souladu s těmito změněnými výpověďmi v jeho prospěch; teprve na tomto podkladě má obviněný skutková zjištění soudu prvního stupně za rozporná s předmětnými výpověďmi učiněnými v hlavním líčení, a tudíž nesprávná. Nejvyšší soud současně považuje za vhodné dodat, že skutkové a procesní námitky obviněného z výše rozvedených důvodů nemohou obstát ani z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, a neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, ve znění účinném od 1. 1. 2022.
27. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, ve znění účinném od 1. 1. 2022] Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů, řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, a (vědom si změny ve výpovědích svědků P. G. a E. B. a spoluobviněného M. CH. ve prospěch obviněného v hlavním líčení oproti přípravnému řízení) přesvědčivě odůvodnil, proč posoudil změny ve výpovědích jmenovaných svědků a spoluobviněného ve prospěch obviněného jako účelové, učiněné ve snaze obviněnému pomoci (srov. body 3. až 5. odůvodnění jeho rozsudku). Současně soud prvního stupně dostatečně vyložil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného, když tuto považoval z větší části za ryze účelovou a rozpornou s dalšími provedenými důkazy (srov. bod 2. odůvodnění jeho rozsudku). S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně v tomto směru se plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně řádně zabýval obhajobou obviněného a jeho setrvalými námitkami a uvedl, proč těmto nepřisvědčil (srov. body 11. až 15. odůvodnění jeho rozsudku).
28. Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména srov. § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. řádu.
29. Konečně ve vztahu k obviněným namítanému porušení zásady in dubio pro reo soudem prvního stupně Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
30. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení výpovědí svědků a spoluobviněného a (s takto jinak hodnocenými výpověďmi pak i souladné) vlastní verze skutkového stavu věci, podle níž se daného protiprávního jednání nedopustil, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětné skutky spáchal, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
31. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného D. K. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 7. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu