11 Tdo 610/2024

11 Tdo 610/2024-209

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání obviněného J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 3 To 198/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 T 40/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 9. 2023, č. j. 5 T 40/2023-92, byl obviněný J. S. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za jeho spáchání byl podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vyjma toho okresní soud uložil obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, konkrétně plastového sáčku s obsahem bílé krystalické látky o hmotnosti 6,24 gramu.

2. S obviněným J. S. byl ze spáchání téhož přečinu, tedy přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, uznán vinným rovněž spoluobviněný P. M. Za tento přečin a sbíhající se přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku (kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 3. 2023, č. j. 1 T 196/2022-101) byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zrušení výroku o trestu ze shora uvedeného trestního příkazu Okresního soudu v Jihlavě.

3. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podali odvolání jak oba obvinění, tak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, který svůj řádný opravný prostředek podal toliko v neprospěch obviněného J. S., a to do výroku o vině i o trestu. Krajský soud v Brně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 13. 12. 2023, č. j. 3 To 198/2023-132 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. S. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že: v blíže nezjištěné době v období od září 2022 do ledna 2023 od osoby B. S., nar. XY (jehož trestní jednání je šetřeno samostatně), nejméně ve čtyřech případech nakoupil omamnou látku kokain, vždy v množství 10 až 15 gramů při ceně 1.800 Kč za gram, kdy v jednom případě k předání došlo na území města Jihlavy a ve zbylých případech na území města Prahy, a takto od něj nakoupil celkem cca 50 gramů kokainu za 90.000 Kč, přičemž část získaného kokainu spotřeboval sám a část prodal P. M., nar. XY, kterému ve vícero případech kokain prodal vždy v množství od 0,5 do 3 gramů při ceně 2.500 Kč za gram, a takto mu prodal cca 25 gramů kokainu za cca 62.500 Kč, a to v úmyslu takovou látku prodat a předat dalším osobám za účelem získání majetkového prospěchu, a to přesto, že oba obvinění byli obeznámeni s tím, o jakou látku se jedná a že nakládání s ní je možné pouze na základě zvláštního povolení, jehož držitelem ani jeden z nich není.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

5. Obviněný J. S. napadl výše citované usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2023, č. j. 3 To 198/2023-132, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 9. 2023, č. j. 5 T 40/2023-92, velmi stručným dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce a zaměřil jej toliko proti výroku o trestu. Odkázal přitom na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky však citoval dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když výslovně uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K tomu doplnil, že v důsledku chybných právních závěrů mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest.

6. V obsahové části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že během hlavního líčení konaného u Okresního soudu v Jihlavě učinil podle § 206c odst. 1 tr. ř. prohlášení viny. Z tohoto důvodu svůj řádný opravný prostředek směřoval toliko do výroku o trestu, ježto mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle jeho mínění přitom Krajský soud v Brně nepostupoval správně, když jeho odvolání zamítl.

7. Vyjma toho dovolatel konstatoval, že po konání veřejného zasedání u odvolacího soudu obdržel od spoluobviněného P. M. písemný dokument, jehož obsahem je jeho prohlášení, že od osoby dovolatele předmětný kokain nezakoupil, neboť tuto omamnou látku obdržel za úplatu od osoby s přezdívkou „A.“ v Brně. Pokud nějakou omamnou látku od obviněného skutečně získal, bylo to pouze v menším množství a výhradně pro jeho vlastní potřebu, přičemž upřesnil, že takové množství zpravidla spotřebovali oba společně v bytě obviněného S. Na tomto základě spoluobviněný M. tvrdí, že obviněný S. se nikterak nepodílel na předání kokainu jeho osobě pro účely další distribuce (tedy distribuce, ke které došlo prostřednictvím jeho osoby). Vzhledem k tomu dovolatel vyjádřil přesvědčení, že by soudy měly předmětné prohlášení vzít v úvahu, což „by se mělo projevit nejen v konečném výroku o vině, ale zejména ve výroku o druhu a výši trestu“. Jinými slovy má dovolatel za to, že skutkový děj byl nesprávně zjištěn. Za méně závažné jednání by mu měl být uložen mírnější trest, který spatřuje v uložení toliko trestu podmíněného.

8. Následně obviněný připustil, že byť svým jednáním po všech stránkách naplnil skutkovou podstatu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, má s ohledem na uvedené skutečnosti za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a aby napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2023, č. j. 3 To 198/2023-132, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a následně danou věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

9. K podanému dovolání se ve svém stručném písemném stanovisku ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 1 NZO 278/2024-9, vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která v prvé řadě odmítla, aby otázka přiměřenosti uloženého trestu byla v tomto dovolacím řízení jakkoli projednávána. Jak uvedla, dovolací soud se může touto otázkou zabývat toliko ve dvou případech – jednak v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by ve věci nastaly výjimečné podmínky (vymezené např. nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 492/2017), anebo pokud by obviněný namítl porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Za obvyklejší označila postup druhý, kdy by bylo (mimo dovolací důvody) hodnoceno

10. Ve vztahu k trestu, který byl obviněnému uložen, však státní zástupkyně uvedla, že jej hodnotí stran všech zákonných hledisek pro ukládání trestu jako zcela přiměřený, a to proto, že obviněný byl v minulosti pro spáchání trestné činnosti téhož druhu již odsouzen, konkrétně pro spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který mu byl uložen toliko podmíněný trest odnětí svobody. Uložení tohoto alternativního trestu však nebylo pro jeho osobu dostatečným ponaučením, neboť v páchání totožné trestné činnosti zjevně pokračoval.

11. Pokud jde o námitku obviněného, že po skončení veřejného zasedání o jeho odvolání obdržel od spoluobviněného M. dokument fakticky potvrzující jeho nevinu, k té státní zástupkyně pouze stručně uvedla, že k ní již není možné přihlédnout, neboť předmětnou výhradu obviněný uplatnil až po rozhodnutí odvolacího soudu.

12. Vzhledem k tomu, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl, státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Dále doporučila, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, nicméně pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

13. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

15. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

17. Obviněný ve svém dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.

18. Cílem tohoto dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

19. Z obsahu podaného dovolání však lze mít za to, že obviněný J. S. prostřednictvím svého advokáta odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zřejmě omylem, neboť ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který vyžaduje, aby podstatu výhrad dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. Obecně platí, že obviněný s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem (k této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.)

20. Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je rovněž možné vznášet námitky i ve vztahu k vadám výroku o trestu, nicméně vzhledem k zákonnému vymezení je možné za relevantní posoudit pouze vady spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního (nikoli tedy námitky stran druhu či výměry trestu).

21. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

22. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného J. S. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jím uplatněnému, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům taxativně uvedeným v § 265b odst. 1 tr. ř.

23. Pomine-li Nejvyšší soud skutečnost, že dovolatel označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s největší pravděpodobností omylem, neboť vzápětí fakticky ocitoval obsahové znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v platném znění, je zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu napadl pro své přesvědčení, že toto spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. V rámci svého mimořádného opravného prostředku však dovolatel žádnou konkrétní hmotněprávní námitku nevznesl. Pouze stran projednávaného činu zmínil, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, což dokládá písemným prohlášením spoluobviněného M., které ke svému dovolání připojil a které podle svých slov obdržel až po konání veřejného zasedání o odvolání. V rozporu s tímto tvrzením však konstatoval, že před okresním soudem prohlásil svoji vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř., aby v závěru svého podání uzavřel, že skutkový děj byl soudy nesprávně zjištěn a hmotněprávně posouzen. Především však vyjádřil svůj nesouhlas stran rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, které mu v návaznosti na nesprávné hmotněprávní závěry uložily nepřiměřeně přísný trest.

24. Pokud dovolatel odkázal na dovolací důvod podle § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř., buď přehlédl, že s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava ve smyslu novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nový důvod dovolání, kterak bylo uvedeno shora, anebo měl v úmyslu vznést dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a pak se dopustil překlepu (písařské chyby) v označení dovolacího důvodu. Tomu však neodpovídá obsah dovolání, ve kterém neuvedl žádnou námitku hmotněprávního důvodu. Místo toho stran výroku o vině uvedl, že soudy nižších stupňů byl skutkový děj nesprávně zjištěn, aby vzápětí konstatoval, že svým jednáním naplnil „po všech stránkách“ skutkovou podstatu přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Celé dovolání lze proto označit za nejasné, značně nekonzistentní, kusé (nepřiměřeně stručné na úkor jeho obsahu) a především rozporné až zmatečné.

25. Pokud měl dovolatel v úmyslu zpochybnit výrok o vině, s čímž by koreloval jeho odkaz na údajné prohlášení viny a k jeho dovolání připojené písemné prohlášení spoluobviněného M., měl tak učinit s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2023, a to v první variantě, v rámci které je možné relevantně namítnout, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V tomto ohledu však dovolatel svoji námitku nikterak blíže nespecifikoval, přičemž dovolací soud není povinen ji za obviněného jakkoli domýšlet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). Především však z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že Okresní soud v Jihlavě prohlášení viny učiněné v rámci hlavního líčení ze strany obviněného nepřijal (viz č. l. 84 verte), stejně jako nepřijal prohlášení viny spoluobviněného P. M. (viz č. l. 86), pročež jde o námitku přinejmenším zavádějící, respektive nepravdivou.

26. Podobně námitku obviněného, že po skončení veřejného zasedání o odvolání obdržel od spoluobviněného M. písemný dokument potvrzující nové skutečnosti stran jeho údajné neviny v projednávaném případě, nelze za žádných okolností vzít v úvahu. Obecně totiž platí, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně. Odvolací soud je pak oprávněn do hodnocení důkazů soudem prvního stupně zasáhnout pouze v případě, že takové hodnocení bylo zjevně v rozporu se zásadami formální logiky. Důkazní řízení přitom bylo v nyní projednávané věci uzavřeno konáním veřejného zasedání o odvolání, realizovaným u Krajského soudu v Brně. Pokud tedy obviněný předložil nový důkaz až po rozhodnutí odvolacího soudu, nelze k takovému postupu již za žádných okolností přihlédnout, neboť se jedná o tzv. novum, uplatněné po ukončení dokazování.

27. Nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo poměrům pachatele anebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu) je možné ze strany obviněného vznášet v rámci mimořádného opravného prostředku v podobě obnovy řízení, a to za splnění zákonných podmínek stanovených v § 277 a násl. tr. ř. (eventuálně v rámci svého podnětu vůči ministru spravedlnosti za účelem podání stížnosti pro porušení zákona za splnění zákonných podmínek vymezených v § 266 a násl. tr. ř.).

28. Za klíčovou výhradu obviněného J. S. lze tedy označit jeho námitku proti výroku o uloženém trestu, který dovolatel v daných procesních souvislostech hodnotí jako nepřiměřeně přísný. Nicméně i tuto námitku dovolatel podřadil pod nesprávný dovolací důvod.

29. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve mnohokrát uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen za podmínek, kdy byl obviněnému uložen trest takového druhu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř.

30. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, je ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno považovat – jde-li o výrok o trestu – toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný test za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

31. Je třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

32. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele - obecně ústavním pořádkem předvídaný - je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, stejně jako za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

33. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zohledňuje případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu porušily (či mohly porušit) některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, je-li rozhodnutí o trestu v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je-li založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se však v nyní posuzované věci obviněného J. S. zcela zjevně nejedná.

34. Okresní soud v Jihlavě při svých úvahách o druhu a výměře trestu akceptoval ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaného trestu ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Přitom přihlédl zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, jakož i k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem jeho nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. V této souvislosti konstatoval, že obviněný S. byl v minulosti již pro obdobnou trestnou činnost odsouzen, konkrétně za spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za kterou byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání čtyř let (přičemž konec zkušební doby byl stanoven na 30. 8. 2022). Přestože se v tomto případě jednalo o trestnou činnost spočívající v pěstování a sušení konopí za účelem následné výroby marihuany, a to po delší dobu a ve značném rozsahu, obviněnému toto odsouzení nebylo dostatečným ponaučením proto, aby se napříště vystříhal páchání jakékoli další trestné činnosti. Naopak v páchání další trestné činnosti obdobného charakteru pokračoval, v čemž okresní soud správně detekoval přitěžující okolnost. Jako polehčující okolnost naopak okresní soud vyhodnotil skutečnost, že obviněný se v průběhu hlavního líčení k předmětné trestné činnosti v podstatě doznal, navíc s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, čímž pomohl odhalit další osoby podílející se na distribuci této omamné látky.

35. Ani za této situace však okresní soud nemohl obviněnému znovu uložit trest téhož druhu, tedy trest podmíněný, neboť obviněný (navzdory důvěře, kterou mu soud dříve projevil) se počal opětovně zabývat pácháním trestné činnosti a minimálně po dobu pěti měsíců v nezanedbatelném množství nakládal s omamnou látkou (k jejímuž nakládání neměl povolení, přičemž částečně ji sám spotřeboval a částečně ji dále distribuoval). Za těchto okolností již nebylo možné obviněnému uložit jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody.

36. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud připomíná, že za spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody v zákonném rozpětí od jednoho do pěti let. Pokud Okresní soud v Jihlavě po zvážení všech zákonných kritérií obviněnému S. uložil trest odnětí svobody v první polovině zákonné trestní sazby, konkrétně ve výměře dvou let [za současného uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], nelze takový trest za žádných okolností označit za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní. Znovu je přitom třeba zdůraznit, že námitka směřující proti nepřiměřenosti trestu není v rámci dovolacího řízení podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř., pročež ji byl Nejvyšší soud nucen kategoricky odmítnout.

VI. Závěr

37. Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatel v rámci své argumentace vznesl námitky, které nejsou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné, neboť nejsou hmotněprávního charakteru. Zásadní námitku obviněného, jejímž prostřednictvím naznačil, že jemu vyměřený nepodmíněný trest odnětí svobody hodnotí jako nepřiměřeně přísný, bylo třeba z hlediska zákonného vymezení dovolacích důvodů odmítnout, neboť platný trestní řád neumožňuje takové námitky podřadit nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod, který taxativně stanoví zákon v rámci ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

38. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2023, č. j. 3 To 198/2023-132, ani jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 9. 2023, č. j. 5 T 40/2023-92, nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. písm. h) tr. ř., ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. S. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., pročež postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl.

39. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu