11 Tdo 63/2012-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1.
2012 o dovolání obviněného J. C. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 6 To 711/2010, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 61/2009, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. C. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 9. 2010, sp. zn. 52 T 61/2009,
byl obviněný J. C. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových
zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 26. 9. 2008 kolem 13:55 hodin v
Ch., v době mimo službu, po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil
osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Escort po komunikaci ulice H., kde
při výjezdu z parkoviště narazil pravou přední částí vozidla do parkovacího
automatu výrobního čísla ......., který poškodil, a po střetu z místa dopravní
nehody ujel, aniž by dopravní nehodu oznámil Policii ČR, když znaleckým
zkoumáním byla stanovena hladina alkoholu v krvi obviněného v době dopravní
nehody 3,02 – 3,32 g/kg. Za uvedený přečin byl obviněný J. C. podle § 274
odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2 tr.
zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře dvaceti pěti denních sazeb při
výši jedné denní sazby 1.000,- Kč, tedy v celkové výši 25.000,- Kč, a pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále mu byl podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný podal, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Ústí nad Labem, a to usnesením ze dne 18. 4. 2011, sp.
zn. 6 To 711/2010, kterým odvolání obviněného J. C. podle § 256 tr. ř. zamítl
jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J.
C. prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Vlastimila Němce dne 21. 11. 2011
dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
když uvedl, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento
dovolací důvod pak rozvedl tak, že dle jeho názoru ze strany soudů, které ve
věci rozhodovaly, došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 10 odst. 3 a čl.
13 Listiny základních práv a svobod, neboť svá skutková zjištění založily mimo
jiné i na důkazu výpisem záznamu telekomunikačního provozu, a to přesto, že
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. Pl ÚS 24/10, jenž byl
zveřejněn ve Sbírce zákonů České republiky v částce 35, rozeslané 12. 4. 2011
(tedy ještě před rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem o odvolání
obviněného) rozhodl o zrušení ustanovení § 94 odst. 3, 4 zák. č. 127/2005 Sb.
o elektronických komunikacích a změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a
lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání
orgánům oprávněným k jejich využívání. Uvedený nález Ústavního soudu jasně
konstatoval, že uvedené zákonné ustanovení nelze považovat za ústavně
konformní, neboť zřetelně porušují ústavněprávní limity, a odvolací soud, který
ve věci rozhodoval až 18. 4. 2011, jej měl plně akceptovat a důkaz výpisem
záznamu telekomunikačního provozu měl posoudit jako důkaz absolutně neúčinný.
Dále obviněný v dovolání namítl, že pokud odvolací soud neakceptoval jeho
návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků v odvolání vyjmenovaných, nemohl
zjistit skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odkázal rovněž na
závěry zpracovatele odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví
kriminalistická genetická expertiza, a v té souvislosti rovněž na to, že on sám
nebyl nikdy vyzván tomu, aby se podrobil odběru DNA či předložil vzorek domácí
osoby, a poukázal na to, že výpověď uvedeného znalce si v závěru rozporuje.
Dovolatel proto uzavřel, že odvolací soud nezjistil skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. V závěru dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 6 To 711/2010-233, zrušil, jakožto i
rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému
soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Podáním doručeným Okresnímu soudu v Chomutově dne 28. 11. 2011 pak obviněný
své dovolání doplnil o námitky stran neprůkaznosti dechové zkoušky a odběru
krve, na základě nichž byl učiněn závěr o jeho ovlivnění alkoholem v předmětné
době a ohledně toho, že nebylo dostatečně prokázáno, že řídil vozidlo ve „stavu
vylučujícím způsobilost“, které doplnil odkazem na argumentaci uveřejněnou v
„Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2010, 2011 s, s. 2548-2549 a s. 2554“, a dále odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 449/2010.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného
vyjádřil tak, že většinu dovolacích námitek považuje za námitky směřující proti
skutkovým zjištěním, které nemohou být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá dle jeho názoru toliko
námitka nepoužitelnosti výpisů telekomunikačního provozu včetně lokalizace
buněk jako důkazu, a to v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011,
sp. zn. Pl ÚS 24/10, který nabyl účinnosti dne 12. 4. 2011, tedy ještě před
rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2011. V této části však považuje
dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť lze přisvědčit názoru odvolacího
soudu, který konstatoval, že k opatření výpisů telekomunikačního provozu došlo
zákonným způsobem v době, kdy to zákon umožňoval. Navíc k usvědčení pachatele
by ostatní důkazy (zejména popis řidiče havarovaného vozidla svědkyní I. P.)
postačovaly i bez výpisů telekomunikačního provozu. V závěru proto navrhl, aby
dovolání obviněného J. C. bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto
jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném
zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud
ČR hodlal učinit ve věci rozhodnutí jiné, vyslovil souhlas ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011,
sp. zn. 6 To 711/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod
uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění,
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další zjištěné okolnosti, relevantní z hlediska norem hmotného
práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do
oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nedostatečný
rozsah provedených důkazů, jejich nesprávné vyhodnocení a vadná skutková
zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro
něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi
skutkového stavu věci (v podstatě tvrdí, že se žalovaného jednání, kterým byl
uznán vinným, nedopustil). Teprve sekundárně z uvedených skutkových
(procesních) výhrad vyvozuje závěr o „nesprávném posouzení skutku“, resp. o
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými
závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, ani
jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován zejména v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze. V tomto směru se tedy Nejvyšší soud námitkami
obviněného, pokud zejména směřovaly proti rozsahu provedených důkazů, způsobu
vyhodnocení výpovědí jednotlivých svědků a způsobu, jakým došlo k určení
hladiny alkoholu v krvi obviněného v době jízdy, ani zabývat nemohl. Nejvyšší
soud považuje ovšem za potřebné konstatovat, že jak okresní soud, tak krajský
soud ve svých rozhodnutích velmi pečlivým způsobem odůvodnily, které
skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely. Rozvedly rovněž, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a
výslovně se zabývaly námitkami obviněného, jakož i jeho obhajobou (která se v
podstatě shodovala s později uplatněnými dovolacími námitkami). Zcela
uspokojivým způsobem vysvětlily, jakým způsobem a na základě kterých důkazů
došly k závěrům o věrohodnosti jednotlivých slyšených svědků a na základě
kterých důkazů, a skutečností z nich vyplývajících, učinily závěr o tom, že se
obviněný předmětného jednání dopustil. Krajský soud pak ve svém rozhodnutí
rovněž konkrétně odůvodnil, proč návrhy obviněného na doplnění dokazování
(vznesené až po vynesení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) považoval
za nadbytečné. Závěrům obou soudů pak Nejvyšší soud neměl žádného důvodu
nepřisvědčit, když jde o závěry logické a odpovídající obsahu provedených
důkazů, a proto v bližším odkazuje na obsah odůvodnění předmětných rozhodnutí. Pro úplnost je třeba poukázat na to, že není pravdou (jak obviněný v doplnění
svého dovolání tvrdí), že obviněný požíval mezi dobou, kdy mělo dojít k
předmětnému skutku a časem odběru krve obviněnému alkoholické nápoje „blíže
nezjištěného druhu a množství“, což výrazně ovlivnilo výsledky jak dechové
zkoušky, tak i zkoušky prováděné zjištěním obsahu alkoholu v krvi. Oba soudy
totiž měly k dispozici výpověď svědka Š. K., který uvedl, v jaké době obviněný
restauraci v B.
navštívil a jaký druh alkoholu a v jakém množství tam vypil,
přičemž s ohledem na poměrně malé množství toto nemohlo závěry odborného
zkoumání stran stanovení hladiny alkoholu v krvi obviněného v době dopravní
nehody podstatněji ovlivnit. Proto ani závěry soudů ohledně míry nezpůsobilosti
obviněného řídit motorové vozidlo nebyly nijak zpochybněny.
Obviněný však rovněž namítl, že v jeho případě způsob hodnocení provedených
důkazů zjevně vybočil ze zákonných mezí, neboť zásadní část skutkových zjištění
o jeho vině soudy učinily na podkladě důkazu provedeného v rozporu se zákonem,
což ve svém důsledku vedlo k porušení jeho základních práv na spravedlivý
proces.
V ústavněprávní rovině se výše rozvedená zásada, s níž dovolací soud přistupuje
k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to právě v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezit
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o
procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu,
přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění
zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích
důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko
okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom
jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího
skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení,
ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS
51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS
182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená,
není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní
procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v
kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění
skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01,
II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o
ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná
skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS
84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on
je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III.
ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty
zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však namístě znovu připomenout,
že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného
opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami
totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán
korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud,
neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem
(taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Pokud se týče námitky dovolatele stran zákonnosti jednoho z provedených důkazů
(výpisů telekomunikačního provozu), je zřejmé, že jde o námitky, jež by bylo
možno obecně zahrnout do výše popsané druhé skupiny vad důkazního řízení,
nicméně v projednávaném případě těmto námitkám důvodnost přiznat nelze.
Nejprve je třeba konstatovat, že již odvolací soud ve svém rozhodnutí (viz
strana 4) odmítl námitku obviněného, že při existenci nálezu Ústavního soudu ze
dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl ÚS 24/10, nemohou být v současné době jako důkaz
použity výpisy telekomunikačního provozu včetně lokalizace buněk. Učinil tak se
stručným odůvodněním, že účinky zmíněného nálezu mohou nastat až ode dne, v
němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, zatímco v projednávaném případě byl
výpis ze záznamu telekomunikačního provozu v souladu se zákonem pořízen před
tímto datem.
Nejvyšší soud k této dovolací námitce považuje za potřebné zdůraznit, že rozsah
zajištěných údajů o telekomunikačním provozu a tedy i rozsah a závažnost zásahu
do práva obviněného na soukromí, je v předmětné trestní věci třeba považovat za
přiměřený. Přehlédnout v této souvislosti nelze to, že příslušný příkaz ke
zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu byl výslovně omezen
toliko na velmi krátkou časovou dobu (řádově dnů), která se kryla s dobou, v
níž se obviněný měl stíhaného skutku dopustit, a nešlo tedy o plošně získávané
údaje za delší časový úsek, který by dostatečně nekorespondoval s údaji o době
spáchání trestné činnosti. Rovněž tak byly tyto údaje opatřeny pouze k telefonu
obviněného a telefonu užívaného svědkem K. (což byl ovšem telefon služební) a
netýkaly se tedy širšího okruhu účastníků telekomunikačního provozu. Nešlo tedy
v daném případě o plošný sběr a využití většího množství údajů, týkajících se
provozu více telefonů většího okruhu osob. S ohledem na uvedené je tedy
zřejmé, že předmětné údaje byly získány v minimální míře a jen za účelem
prověření vlastní obhajoby obviněného, když jiný důkazní prostředek
objektivního charakteru k takovému účelu nebyl orgánům činným v trestním řízení
k dispozici a reálně nepřicházel v úvahu. Nešlo proto o postup, který by
nesplnil nároky tzv. testu proporcionality. V této souvislosti je pak třeba
rovněž doplnit, že přestože se právní úprava § 88a tr. ř. odchyluje od právní
úpravy § 88 tr. ř. (když zejména nevyžaduje, aby trestní řízení bylo vedeno pro
zvlášť závažný trestný čin a tedy umožňuje užití údajů o uskutečněném
telekomunikačním provozu v trestním řízení vedeném i pro méně závažné trestné
činy), nelze na druhou stranu nezohlednit rovněž podstatný rozdíl v charakteru
údajů získávaných dle citovaných zákonných ustanovení, když v případě údajů o
uskutečněném telekomunikačním provozu jde o údaje provozní a lokalizační,
nikoliv o vlastní obsah sdělovaných údajů v rámci telekomunikačního provozu
(tedy obsah hovorů, či doručovaných zpráv apod.). Přehlédnout v této
souvislosti pak nelze ani vlastní postup obviněného a jeho obhájce, kteří po
celou dobu přípravného řízení a řízení před soudem prvního stupně žádné námitky
proti zákonnosti uvedeného důkazu nevznesli (a to výslovně ani v okamžiku
provedení dokazování předmětnými výpisy u hlavního líčení dne 17. 9. 2010) a
porušení základních práv a svobod obviněného v použití tohoto důkazu
nespatřovali.
Vlastní námitce obviněného, že uvedený důkaz nemohl v době rozhodnutí
odvolacího soudu obstát již s ohledem na to, že odvolací soud rozhodoval až
poté, co byl nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl ÚS 24/10,
zveřejněn ve Sbírce zákonů České republiky a měl být posouzen již z tohoto
důvodu jako důkaz absolutně neúčinný, Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Naopak považuje za správný názor odvolacího soudu v tom směru, že na
intertemporální účinky citovaného nálezu je třeba nahlížet tak, že se odvíjejí
ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, a
proto jsou-li dodrženy podmínky na příkaz vydaný v souladu s ustanovením §
88a tr. ř. kladené zákonem platným ke dni, v němž byl příkaz vydán, nejde o
důkazní prostředek, jímž by byla porušena ústavním pořádkem zaručená práva a
svobody (srovnej obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010,
sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10). V předmětném případě nelze přehlédnout skutečnost, že
před uveřejněním nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. Pl ÚS
24/10, byl nejenom vydán příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu,
nýbrž tyto údaje byly rovněž orgánům činným v trestním řízení subjektem
vykonávajícím telekomunikační činnost sděleny (došlo tedy k realizaci příkazu)
a dokonce bylo těmito údaji i provedeno dokazování v hlavním líčení před soudem
prvního stupně, který i na základě zjištění vyplývajících z těchto údajů také
vynesl odsuzující rozsudek, v rámci něhož učinil příslušná skutková zjištění.
Za této situace pak nemá fakt, že odvolací soud ve věci rozhodoval po
uveřejnění citovaného nálezu Ústavního soudu v Sbírce zákonů, na posouzení
použitelnosti předmětného důkazního prostředku žádný význam.
Samotný Ústavní soud nakonec ve zmíněném nálezu konstatoval, že i přes nutnost
zrušení ustanovení § 97 odst. 3 a 4 z. č. 127/2005 Sb., o elektronických
komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických
komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 485/2005 Sb., o
rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a
způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání, nedošlo tímto
nálezem k derogaci dalších zvláštních právních předpisů, s nimiž zrušená
zákonná ustanovení nepřímo počítala, přičemž následně v této souvislosti
jmenuje zejména ustanovení § 88a tr. ř. (ač se mu právě toto zákonné ustanovení
jeví jako nerespektující ústavněprávní limity a požadavky). Nicméně ustanovení
§ 88a tr. ř. uvedeným nálezem dotčeno nebylo, přičemž Ústavní soud toliko
apeloval na zákonodárce, aby zvážil i změnu tohoto ustanovení. Použitelnost
údajů o telekomunikačním provozu již vyžádaných na základě § 88a tr. ř. pak
Ústavní soud apriori neodmítl, nicméně vyslovil potřebnost zkoumat ji ze strany
obecných soudů z hlediska proporcionality zásahu do práva na soukromí v každém
individuálním případu. Jinými slovy tedy nevyloučil použití údajů o
uskutečněném telekomunikačním provozu pro trestní řízení, jež byly vyžádány
v souladu s ustanovením § 88a tr. ř. před přijetím tohoto nálezu a jeho
vyhlášením ve Sbírce zákonů České republiky za podmínky, že vyhoví tzv. testu
proporcionality. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti stran rozsahu a
charakteru vyžádaných údajů o telekomunikačním provozu a délku období, za které
byly tyto údaje vyžádány, má Nejvyšší soud za to, že v předmětném případě
použitím uvedených údajů došlo k zásahu do práva na soukromí obviněného toliko
v přípustné míře, a proto lze užití uvedených údajů v tomto konkrétním trestním
řízení připustit.
Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že v daném případě námitky dovolatele stran
procesní nezpůsobilosti uvedeného důkazu nemohou obstát a že obviněný těmito
námitkami pouze účelově sleduje dosáhnout zúžení okruhu důkazních prostředků,
na jejichž základě lze dle jeho názoru budovat skutková zjištění.
Je přitom zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení
důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu, a učinil skutková zjištění, která lze též akceptovat. Z
odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a
vyložil, jakými úvahami byl veden, neuvěřil-li jí. Soud rozvedl, které
skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel i
jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V tomto
ohledu je rozsudek soudu prvního stupně pečlivě a racionálně logickým způsobem
odůvodněn a koresponduje s požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. i s
ustálenou judikaturou Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva.
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a sám reagoval na
námitky obviněného uplatněné v odvolání. Nelze přehlédnout, že dovolací námitky
jsou v podstatě obsahově shodné s těmi, jimiž se zabýval již odvolací soud.
V hodnotících úvahách soudů obou stupňů Nejvyšší soud nezaznamenal postupy, jež
by preferovaly pouze jednu z verzí, jak se vyprofilovaly od samého počátku
trestního stíhání, jež by pomíjely či bagatelizovaly nejednotnosti v
usvědčujících důkazech, důkazy hodnotily účelově v neprospěch obviněného či jež
by zjevně odporovaly zásadám formální logiky. Skutková zjištění soudů mají
jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení plně
odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy přitom své
skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených
důkazů, jež v odůvodnění svých rozhodnutí specifikovaly (ať již šlo o výpovědi
jednotlivých svědků, či důkazy další) a na podkladě toho pokládaly za
vyvrácenou obhajobu obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k
jakýmkoli výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na
podrobná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
Z obsahu dovolání vyplynulo, že dovolatel se závěry soudů obou stupňů
nesouhlasil a tvrdil, že konkrétním způsobem hodnocení důkazů soudy byl porušen
zákon v jeho neprospěch a následně i jeho základní práva na spravedlivý proces.
Takový závěr však nemůže být založen pouze na tom, že dovolatel sám na základě
svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Nebyl zjištěn žádný relevantní poznatek o tom, že by usvědčující důkazy byly
provedeny v rozporu se zákonem či že by byly hodnoceny neobjektivně, izolovaně,
v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak
uváděl obviněný. Bylo již vyloženo, že i podle Ústavního soudu musí jít o
případ svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu, a o to v posuzovaném případě
nešlo. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů
vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno
zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu
irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak,
že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo
na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto
směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík v. r.
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda v. r.