11 Tdo 681/2017-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. 12. 2018 dovolání
obviněných T. B., nar. XY, trvale bytem XY, J. H., nar. XY, trvale bytem
XY, a J. D., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 12 To 113/2016, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 1/2016, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. B. a J. D.
odmítají.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
1. T. B., J. H. a B. T. v přesně nezjištěné době v období nejméně od
června 2014 do 20. 2. 2015, v K. – B. u S., osadě V., v přístavku u domu s č.e.
XY, zřídili indoor pěstírnu rostlin konopí s kapacitou pro přibližně 100
rostlin vybavenou elektricky poháněnými komponenty a rozvody zajišťujícími
umělé osvětlení, ventilaci a zavlažování, v níž skrytým způsobem pěstovali pro
účely další distribuce konopí s typickou dobou růstu 3 měsíce, přičemž při
domovní prohlídce dne 20. 2. 2015 bylo v pěstírně zajištěno 123 kusů rostlin
konopí v nesklizeném stavu, z nichž bylo možné po usušení získat 4 539,73 g
konopí obsahujícího 803,53 g delta-9-tetrahydrokannabinolu,
2. T. B., J. H. a J. D. v období nejméně od června 2014 do 29. 4. 2015, v
Ch. v přístavku u rodinného domu s č.p. XY, společně zřídili indoor pěstírnu
rostlin konopí s kapacitou pro přibližně 100 rostlin vybavenou elektricky
poháněnými komponenty a rozvody zajišťujícími umělé osvětlení, ventilaci a
zavlažování, v níž skrytým způsobem pěstovali, sklízeli a sušili pro potřeby
další distribuce rostliny konopí s typickou dobou růstu 3 měsíce, kdy při
domovní prohlídce dne 30. 4. 2015 bylo v chodbě domu, v němž byla pěstírna
umístěna, zajištěno 4 890,95 g sušeného a v plastových sáčcích po 200 g
rozděleného konopí obsahujícího 914,62 g delta-9-tetrahydrokannabinolu, a v
kuchyni a vedlejší místnosti v krabicích a taškách bylo zajištěno celkem 560,71
g konopí obsahujícího 108,37 g delta-9-tetrahydrokannabinolu,
3. T. B. v období nejméně od prosince 2014 do 30. 4. 2015, ve V., N. ul., v
rodinném domu s č.p. XY přechovával pro vlastní potřebu v kuchyni, garáži a
přístavku u garáže v nádobách a sáčcích celkem nejméně 235,21 g sušeného konopí
obsahujícího 16,61 g delta-9-tetrahydrokannabinolu,
4. J. H. přesně nezjištěného dne v období od 26. 2. 2015 do 1. 3. 2015 v P.,
na R. nám., ukryl do jím pronajatého přepravního kontejneru č. XY vybavení
indoor pěstírny rostlin konopí s kapacitou pro přibližně 100 rostlin tvořené
elektricky poháněnými komponenty a rozvody zajišťujícími umělé osvětlení,
ventilaci a zavlažování, několika desítkami bambusových tyček, sítí na sušení
rostlin a pěstebním substrátem“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti
němu podali odvolání jednak všichni obvinění, jednak ve prospěch obviněného J.
H. jeho družka M. O., a v neprospěch obviněných T. B. a J. H. také státní
zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni. Vrchní soud v Praze jako
soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, sp. zn.
12 To 113/2016, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání
všech obviněných a družky obviněného J. H. M. O. napadený rozsudek zrušil u
obviněných T. B., J. H. a B. T. ve výrocích o trestech a způsobu jejich
výkonů a u obviněného J. D. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody.
Odvolací soud pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněných
T. B. a J. H. shodně podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst.
1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro
jehož výkon je podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a
obviněného J. D. pak podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon
uloženého trestu do věznice s dozorem. Pro úplnost lze poznamenat, že
rozhodnutím odvolacího soudu bylo rovněž nově rozhodnuto o trestu a způsobu
jeho výkonu o spoluobviněného B. T. a podle § 256 tr. ř. též o zamítnutí
odvolání státního zástupce.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 12
To 113/2016, podali obvinění T. B., J. H. a J. D. dovolání.
5. Obviněný T. B. v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho
názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. V podaném dovolání obviněný namítl nesprávnost postupu, jímž byla
zjištěna celková hmotnost konopí a hmotnost v něm obsaženém delta-9-THC, neboť
analýzou reprezentativního vzorku rostlin není možné učinit závěr o přesné
hmotnosti všech rostlin po vysušení a o přesném množství účinné látky
delta-9-THC. Za tohoto stavu tedy nemohl být uznán vinným pro naplnění
přisuzovaného znaku ,,ve velkém rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku, a to tím spíše, že toto množství jen nepatrně překročilo danou
hranici.
7. Obviněný dále poukázal, že soud prvního stupně dospěl k závěru o
zapojení obviněného na provozu pěstíren konopí ve V. a Ch., aniž by k tomu měl
takové důkazy, ze kterých by tato skutečnost bez důvodných pochybností
vyplývala.
8. Další vadu řízení pak obviněný shledal v nezákonných důkazech v
podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. V tomto směru obviněný
poukázal na zákonnou úpravu vyplývající z § 88 tr. ř., jakož i na relevantní
judikaturu Nejvyššího soudu. V návaznosti na to pak namítl, že příkazy k
odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu v dané věci neobsahují
konkrétní skutkové okolnosti, které vydání příkazu odůvodňují, délku trvání
odposlechu, jeho účel a důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak.
Dle názoru obviněného tak použitím nezákonných důkazů došlo k podstatné vadě
řízení, jež měla za následek nesprávná skutková zjištění a porušení práva
obviněného na spravedlivý proces.
9. Obviněný dále vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání
pod bodem 3.) rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž přechovával pro
vlastní potřebu celkem 235,21 g sušeného konopí obsahujícím 16,61 g
delta-9-THC, přičemž pro naplnění znaku ,,ve větším rozsahu“ je třeba 100 g
sušiny, resp. 10 g účinné látky. V tomto případě byla tedy spodní hranice
požadovaného množství zejména u účinné látky překročena jen minimálně, přičemž
soud měl zohlednit, že obviněný marihuanu konzumuje ze zdravotních důvodů a
posoudit jeho jednání podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání pod body 1.) a 2.)
rozsudku soudu prvního stupně pak obviněný namítl, že celkový objem zjištěné
sušiny nedosáhl judikatorně stanovené hranice 10 000 g a zjištěné množství
účinné látky jen nepatrně přesahuje hranici velkého rozsahu. Zároveň vytkl, že
soudy nezohlednily skutečnost, že marihuanu pěstoval primárně pro svoji potřebu
a nezohlednily ani možnost, že veškeré zajištěné konopí nemuselo nutně pocházet
ze zjištěné pěstírny. Pokud by tedy soudy obou stupňů zohlednily tyto
skutečnosti, nemohly by jeho jednání posoudit podle § 283 odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku, ale maximálně podle § 283 odst. 1, případně odst. 2 tr. zákoníku. Za
této situace pak soudy měly aplikovat ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a
mimořádně obviněnému snížit trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné
trestní sazby.
11. Z výše uvedených důvodů obviněný T. B. navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 31. 1. 2017, sp. zn. 12 To 113/2016, jakož i další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v
Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. Obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce opřel své dovolání
rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je
přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku.
13. Ve svém dovolání obviněný předně namítl, že soudy obou stupňů
nesprávně právně posoudily skutky popsané ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku a trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §
284 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a to pokud jde o jejich objektivní i
subjektivní stránku. Obviněný rovněž namítl, že skutková zjištění učiněná soudy
obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
14. Obviněný dále namítl nezákonnost a procesní nepoužitelnost
pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. V této souvislosti
poukázal na dikci § 88 tr. ř., jakož i na judikaturu Nejvyššího soudu
vztahující se k otázce odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu, přičemž dospěl k závěru, že v daném případě Okresní
soud Plzeň-město tato východiska nerespektoval, neboť nevymezil dobu trvání
příkazu, jeho účel a ani trestný čin, pro který se odposlech a záznam
telekomunikačního provozu navrhuje.
15. V závěru svého dovolání namítl, že soudy obou stupňů dospěly k
závěru, že obviněný spolu s dalšími obviněnými zřídil pěstírnu konopí, ačkoli
tato skutečnost nebyla nikterak podložena, přičemž obviněný svoji účast na
zřízení pěstírny, jakož i na jejím provozu od počátku vylučoval. Obviněný
rovněž vytkl, že z několika odposlechů telefonických hovorů nijak nevyplývá
jeho zapojení do přisuzované trestné činnosti. V podrobnostech pak odkázal na
své odvolání, kde je detailně popsán nesoulad rozhodnutí soudu prvního stupně,
se kterým se však odvolací soud nedůvodně ztotožnil.
16. S ohledem na výše uvedené obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle § 265k tr. ř. zrušil v plném
rozsahu, a dále aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v
Plzni, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující,
a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc znovu
projednat a rozhodnout.
17. Konečně obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce opřel své
dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť má za to,
že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí.
18. Ve svém mimořádném opravném prostředku pak poukázal, že odvolací
soud z podnětu jeho odvolání nově rozhodl o trestu obviněného, avšak nijak
nerozhodl o výroku o vině, přestože odvolání obviněného tento výrok rovněž
napadalo. Dle názoru obviněného je tak jeho dovolání důvodné, a proto navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
19. K dovolání obviněných T. B., J. H. a J. D. se písemně vyjádřil
i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO
515/2017 ze dne 18. 7. 2017), který ve svém vyjádření předně konstatoval, že s
námitkami obviněných se nelze ztotožnit.
20. Státní zástupce konkrétně uvedl, že námitce obviněného T. B., jíž
rozporoval zjištění obsahu účinné látky THC v zajištěném objemu konopí, nelze
přisvědčit. Postup při zjišťování objemu THC je metodologicky standardizován
tak, aby takto zjištěný výsledek zkoumání tzv. reprezentativního vzorku
odpovídal celkovému objemu zajištěných rostlin, přičemž tento standard určuje
počet a systematiku výběru rostlin konopí tak, aby došlo k eliminaci případných
přirozených výkyvů v obsahu THC mezi jednotlivými individuálními rostlinami
konopí. V tomto směru přitom vrchní soud důvodně poukázal na to, že skupina
rostlin, z nichž byl reprezentativní vzorek odebírán, vykazovala shodné znaky.
Z námitek obviněného přitom nelze nijak dovodit, že by příslušní policejní
technici metodologický znalecký standard nedodrželi, popřípadě, že by z jiných
důvodů nebyly takto zjištěné výsledky znaleckého zkoumání validní. Podpůrně pak
státní zástupce odkázal i na § 81b odst. 1 tr. ř., který výslovně předpokládá
odběr „přiměřeného vzorku“ před rozhodnutím o zničení věci (mj. omamné či
psychotropní látky). Nadto je třeba zdůraznit, že obdobný postup zjišťování
obsahu konopí je obecně akceptován a v soudní praxi nebyl doposud nijak
zpochybněn. Za tohoto stavu má státní zástupce za to, že uvedená námitka
představuje pouze prostou polemiku s obsahem provedeného dokazování, což však
pochybnost o zachování práva obviněného na spravedlivý proces nikterak
nezakládá.
21. Pokud jde o námitku směřující proti procesní použitelnosti
pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, nutno zdůraznit, že
jde o námitku, kterou se velmi podrobně zabývaly soudy obou stupňů, které však
vytýkané vady příslušných soudních příkazů neshledaly. Z podrobného odůvodnění
soudů naopak vyplývá, že se řádně obsahem těchto příkazů zabývaly, přičemž
zákonné náležitosti těchto příkazů z jejich obsahu dovodily.
22. Ačkoli lze za obsahově relevantní považovat námitky obviněného T.
B. směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání z hlediska uplatnění
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 284 odst. 3 tr.
zákoníku, resp. podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ani v tomto směru se
státní zástupce s dovoláním obviněného neztotožnil. Pokud jde totiž o jednání
pod bodem 3.) rozsudku soudu prvního stupně, je zjevné, že obviněný svým
jednáním překročil hranici většího rozsahu účinné látky THC o více než 66 %.
Označuje-li obviněný takto zjištěné množství THC za pouhé „minimální
překročení“ judikatorně stanovené kvantitativní hranice, považuje to státní
zástupce za zcela nemístnou bagatelizaci. Naopak jde evidentně o velmi významné
překročení dané hranice, které zcela jistě nelze považovat za překročení
„nevýrazné“ jak má na mysli judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, které se touto problematikou podrobně
zabývalo. Za tohoto stavu tak dle názoru státního zástupce nemají místo úvahy
obviněného o možném posouzení jeho jednání pouze podle základní skutkové
podstaty přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284
odst. 1 tr. zákoníku.
23. Pokud na podkladě obdobné argumentace obviněný zpochybnil naplnění
znaku „ve velkém rozsahu“ v případě jednání pod body 1.) a 2.) rozsudku soudu
prvního stupně, tím spíše mu dle názoru státního zástupce nelze dát za pravdu.
Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů, obviněný svým jednáním
překročil judikatorně stanovenou hranici velkého rozsahu účinné látky THC o
více než 80 % procent. Dovolává-li se obviněný toho, že nedosáhl této hranice v
případě samotné sušiny, lze to považovat z hlediska jeho trestní odpovědnosti
za zcela irelevantní, neboť primární je zde právě množství psychotropní látky
THC. Celkový objem sušiny má význam při posouzení množství většího, než malého,
resp. v případech, že konkrétní obsah účinné látky již zjistit nelze. Navíc je
třeba zdůraznit, že obsah účinné látky THC svědčí o tom, že zajištěná marihuana
byla relativně velmi kvalitní, což (z hlediska kvalitativního) rovněž podporuje
závěr o naplnění hranice velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku.
24. Státní zástupce dále konstatoval, že pokud se obviněný domáhá
mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tak taková námitka neodpovídá nejen
uplatněnému, ale ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Obviněnému byl totiž
uložen přípustný druh trestu a zároveň byl ukládán zcela v rámci zákonné
trestní sazby pro daný trestný čin, a tak v jeho případě nepřipadá v úvahu ani
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu pak lze dodat, že
postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku je pouze fakultativní a již z tohoto
důvodu jeho neuplatněním nemohlo být napadené rozhodnutí zatíženo žádnou vadou.
Zároveň státní zástupce zdůraznil, že u obviněného zcela zjevně ani nejsou dány
žádné mimořádné okolnosti, které by postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku
věcně odůvodňovaly, neboť obviněný se dopustil dvou trestných činů, podílel se
na provozu dvou pěstíren konopí, trestnou činnost páchal ze ziskuchtivosti a
navíc po delší dobu.
25. Pokud jde o dovolání obviněného J. H., státní zástupce se obdobně
jako v případě dovolání obviněného T. B. neztotožnil s výhradami proti
procesní použitelnosti pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního
provozu. Upozorňuje-li obviněný, že policejní orgán rozporu se zásadou
subsidiarity odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neprovedl jiné
úkony, zejména nevyslechl osoby z lokality dotčených, pěstíren, považuje státní
zástupce takovou argumentaci za zjevně účelovou. Je totiž evidentní, že v
případě aktivity policie podobného druhu by bezprostředně hrozilo riziko
zmaření veškerých důkazů, neboť právě proto, že se v dané lokalitě „všichni
znají“, taková aktivita policie by se velmi snadno donesla k samotným
obviněným. Naopak je třeba poukázat na zjevnou latenci dané trestné činnosti,
konspirativní způsob jejího páchání a zapojení více osob a páchání na více
místech současně, což jsou skutečnosti, které naopak podporují závěr o tom, že
takovou trestnou činnost jinými prostředky odhalit nelze.
26. Namítl-li obviněný J. H. údajnou nepřezkoumatelnost skutkových
závěrů soudů, dle názoru státního zástupce se jedná o pouhou polemiku s
hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů, přičemž takto formulované
námitky uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obsahově neodpovídají. V tomto směru státní zástupce odkázal na dostatečně
podrobné a přiléhavé hodnotící pasáže jak rozsudku soudu prvního stupně, resp.
ještě přehlednější odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Z tohoto odůvodnění je
zřejmá vazba na provedené důkazy, přičemž učiněné závěry nelze považovat za
jakkoli nelogické, třebaže se nepodařilo ještě podrobněji objasnit konkrétní
míru zapojení všech zúčastněných aktérů do páchané trestné činnosti. Dle názoru
státního zástupce lze uzavřít, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily
skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro
rozhodnutí, přičemž řádně provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se zásadou
volného hodnocení důkazů. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
27. Pro úplnost pak státní zástupce poznamenal, že odkazuje-li obviněný
paušálně na své odvolací námitky, nelze takovou dovolací argumentaci považovat
za korektní. V tomto směru státní zástupce odkázal na závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, podle něhož musí
být výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání. K
takto neúplně formulované argumentaci obviněného se tak nelze blíže vyjádřit,
nehledě na skutečnost, že s odvolacími námitkami obviněného se podrobně
vypořádal odvolací soud.
28. Ohledně námitky uplatněné v dovolání obviněného J. D. je pak
zřejmé, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť v napadeném
rozhodnutí zcela zjevně žádný výrok nechybí. Odvolání obviněného je totiž
zásadně nedělitelné a v případě, že z jeho podnětu odvolací soud přistoupil ke
změně některého oddělitelného výroku z rozsudku soudu prvního stupně, ve zbytku
již odvolání obviněného nezamítá. Z hlediska obviněným uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tak napadenému rozsudku odvolacího
soudu nelze ničeho vytknout.
29. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k
závěru, že dovolání obviněného J. H. obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích
důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby jej
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pokud pak jde o dovolání
obviněných T. B. a J. D., má státní zástupce za to, že jejich dovolání jsou
jako celek zjevně neopodstatněná, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval,
zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením
trestního řádu. To znamená – zda dovolání byla podána v souladu s § 265a odst.
1, odst. 2 tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném
místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3
tr. ř. i oprávněnými osobami v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové
náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud
shledal, že dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a
nic nebrání jejich projednání.
IV. Důvodnost dovolání
31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které
se dovolání opírají, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody. Pouze
reálná existence dovolacího důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
32. V podaných dovoláních obvinění T. B. a J. H. subsumovali své
argumenty pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný
J. D. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
33. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva.
34. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o
řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce
zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů,
kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
35. Pokud jde dále o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř., ten může být naplněn ve dvou alternativách. Pod první variantu spadají
případy, kdy nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí
a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek,
pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud
pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení
navrhovala některá ze stran. Druhá varianta pak může být naplněna v případě,
kdy určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou
podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. k) tr. ř. nespadá chybějící či neúplné odůvodnění, třebaže činí
rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný.
36. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a
námitky obviněných T. B. a J. H., jimiž vytkli nezákonnost důkazů v podobě
odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neprokázání přisuzovaného
jednání a nesprávnost postupu při určení obsahu účinné látky delta-9-THC,
konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují
rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy
nižších stupňů. Obvinění tak v tomto směru uplatnili námitky výhradně skutkové
a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost
dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jejich jednání,
že z důkazní situace nevyplývá, že by se dopustili předmětné trestné činnosti,
případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace
nabízené v dovoláních, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu.
Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení
skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněnými nabízené verze skutkových
zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
37. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však
nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná
povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná
realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého
procesu.
38. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického
zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento
nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem
konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud
skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů
jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým
opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu
dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který
odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento
extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s
důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
39. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů a nastíněné
judikatury je však s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný
skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního
nesouladu nejedná.
40. Stran údajné nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti pořízených
odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu v dané věci pak Nejvyšší soud v
obecné rovině připomíná, že podle § 88 odst. 1 tr. ř. je-li vedeno trestní
řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí
trestní sazby nejméně osm let, pro trestný čin pletichy v insolvenčním řízení
podle § 226 tr. zákoníku, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže
podle § 248 odst. 1 písm. e) a odst. 2 až 4 tr. zákoníku, zjednání výhody při
zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr.
zákoníku, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257
tr. zákoníku, pletichy při veřejné dražbě podle § 258 tr. zákoníku, zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku nebo pro jiný úmyslný trestný
čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může být vydán
příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně
předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a
nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení
podstatně ztížené.
41. Podle § 88 odst. 2 tr. ř. nařídit odposlech a záznam
telekomunikačního provozu je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na
návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu
na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro
úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V
příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena
uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost
známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu
prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny
konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho
trvání, odůvodňují.
42. Nejvyšší soud v návaznosti na tato východiska předně připomíná, že
předmětnou námitkou se ve svých rozhodnutích pečlivě zabývaly soudy obou stupňů
(č. l. 2420-2421, 2494-2495), přičemž s jejich závěry se plně ztotožnil i
Nejvyšší soud. Jak správně poznamenal odvolací soud, předmětné příkazy byly
vydávány v raném stadiu trestního řízení a nelze tedy předpokládat, že by mohly
obsahovat již přesné a konkrétní skutkové okolnosti případu. Ze všech
předmětných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního hovoru však plyne,
v jaké věci byly nařízeny, o jaké telefonní stanice a čísla se jedná, jakož i
to kdo je jejich uživatelem. V příkazech pak byly vylíčeny i rozhodné skutkové
okolnosti a důvody, proč bylo nutné využít tento prostředek. Jejich obsahem je
pak i odkaz na příslušné mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika k boji s
drogovou trestnou činností vázána a je zde vyjádřen i předpoklad, že právě
tímto prostředkem bude možno získat informace podstatné pro případné trestní
stíhání konkrétních osob, přičemž tento závěr se v průběhu trestního řízení
osvědčil jako správný. V této souvislosti pak lze poukázat, že na zjevnou
latenci dané trestné činnosti, konspirativní způsob jejího páchání a zapojení
více osob a na více místech současně, což jsou skutečnosti, které podporují
závěr o tom, že takovou trestnou činnost nebylo možné odhalit jinými
prostředky. Nejvyšší soud dále uvádí, že byť u doby, na kterou byl odposlech
povolen, není uvedeno její podrobnější odůvodnění, i přesto lze příkazy
považovat za dostatečné, neboť tato doba nepřekročila maximální dobu trvání
odposlechu podle § 88 odst. 2 tr. ř. Pokud pak soudci, kteří předmětné příkazy
k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu vydali, použili v odůvodnění
svých rozhodnutí odkaz na odůvodnění návrhu státního zástupce, nelze takový
postup shledat vadným.
43. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že
pořízené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly v případě
obviněných nařízeny v souladu se zákonem, a jde tudíž o důkazy procesně
použitelné, které přitom nijak nezasáhly do práva obviněných na spravedlivý
proces.
44. Ohledně skutkových námitek obviněných T. B. a J. H., jimiž popřeli
svůj podíl na fungování pěstíren konopí, pak Nejvyšší soud uvádí, že jak soud
prvního stupně (č. l. 2419-2425), tak soud odvolací (č. l. 2501-2502) se s
těmito argumenty dostatečně a řádně vypořádaly, přičemž dospěly shodně k
závěru, že podíl obviněných na provozu pěstíren ve V. a Ch. byl výrazně vyšší,
než sami doznali. Pouze ve stručnosti tak lze shrnout, že soudy obou stupňů na
základě řádně provedených důkazů, a to zejména odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu, protokolu o sledování osob, odborného vyjádření z
oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie, dospěly bez důvodných pochybností
k závěru, že obvinění T. B. a J. H. se zcela prokazatelně a zásadním způsobem
podíleli na provozu obou pěstíren konopí.
45. Nejvyšší soud se pak v žádném směru neztotožnil ani s námitkou
obviněného T. B. stran nesprávnosti postupu, jímž byla zjištěna celková
hmotnost konopí a hmotnost v něm obsaženém delta-9-THC. Postup při zjišťování
množství účinné látky delta-9-THC je totiž metodou určenou mezinárodní
společností pro kriminalistické laboratoře a je standardizován tak, aby takto
zjištěný výsledek zkoumání tzv. reprezentativního vzorku odpovídal celkovému
množství zajištěných rostlin konopí. Povinností policejního orgánu přitom není
nechat zkoumat veškerou zajištěnou marihuanu, neboť takové zkoumání by nebylo v
řadě případů s ohledem na množství zajištěných rostlin ani prakticky
proveditelné. Nutno pak uvést, že z odborného vyjádření z oboru kriminalistika,
odvětví chemie, fyzikální chemie, pak konkrétně vyplynulo, že skupina rostlin,
z nichž byl reprezentativní vzorek v daném případě odebírán, vykazovala shodné
znaky a na základě analýzy byla objektivně zjištěna jak celková hmotnost
konopí, tak hmotnost účinné látky delta-9-THC, přičemž je nepochybné, že se
nejednalo o technické konopí. Nejvyšší soud proto neshledal jakékoliv důvody
pro nepoužitelnost zpochybňovaného odborného vyjádření jako důkazu, když metody
v něm použité se nijak nevymykají standardním metodám při zkoumání účinného
obsahu zakázané látky.
46. Pokud obviněný J. H. ve svém dovolání dále namítl, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. jako trestných činů označených ve výroku napadeného
rozhodnutí, a to pokud jde o jejich objektivní i subjektivní stránku, tak k
této obecně formulové námitce již nepřipojil žádnou relevantní a konkrétní
argumentaci, a proto se Nejvyšší soud dále k této námitce nevyjadřoval. Úkolem
dovolacího soudu totiž není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má
obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti
podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu,
aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel,
případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na
které hodlal stavět svoji obhajobu.
47. Nejvyšší soud dále konstatuje, že obstát nemohla ani argumentace
obviněného J. H., v níž paušálně odkazoval na své odvolací námitky. Nejvyšší
soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu
dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f
odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto
důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti
uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v
předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před
soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7.
2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Nejvyšší soud se proto námitkami, jež tvořily
pouze odkaz na odvolání obviněného, nezabýval.
48. Pokud obvinění T. B. a J. H. v postupu soudů spatřovali také
porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že taková námitka
rovněž obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Zásada
in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr.
ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné
pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba
rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada
se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k
právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako
úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných
soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11.
2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném
provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly
podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce
neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
49. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů
nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Jimi učiněná skutková
zjištění totiž korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo
vykonáno v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonnými požadavky na tuto
činnost soudů. Soudy obou stupňů rovněž dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž
neměly důvodné pochybnosti, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
naplnila i požadavky přezkoumatelnosti rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr.
ř. Je proto zřejmé, že uplatněné skutkové a procesní námitky obviněných T. B.
a J. H. zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., přičemž ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
50. Nejvyšší soud dále konstatuje, že pokud obviněný T. B. ve svém
dovolání rovněž namítl, že svým jednáním nenaplnil kvalifikovanou skutkovou
podstatu ve smyslu § 284 odst. 3 tr. zákoníku a § 283 odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku, tak tyto námitky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se nejedná
o námitky opodstatněné.
51. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud stanoviskem trestního
kolegia ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 30l/2013, dovodil, že za „množství
větší než malé“ ve smyslu trestního zákoníku je obecně třeba považovat takové
množství omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle
ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých
látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta. V příloze k danému
stanovisku jsou pak obsaženy orientační hodnoty určující „množství větší než
malé“ u jednotlivých omamných látek, psychotropních látek a přípravků je
obsahujících. Tato příloha je členěna do pěti sloupců: v prvním sloupci je
uveden tzv. typ drogy, v druhém sloupci je uveden mezinárodní nechráněný název
v českém jazyce, v třetím sloupci je uvedeno množství větší než malé, ve
čtvrtém sloupci je uvedena účinná psychotropní či omamná látka a v pátém
sloupci je uvedeno nejmenší množství účinné psychotropní či omamné látky, jež
musí obsahovat látka, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství
považováno za větší než malé. Stanovení hodnoty považované za „množství větší
než malé“ současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem
předpokládané hranice. „Větším rozsahem“ je pak desetinásobek množství většího
než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu
a „velkým rozsahem“ je desetinásobek takto určeného značného rozsahu.
52. Z výše uvedeného rozhodnutí pak jednoznačně vyplývá, že primárním
kritériem pro určení rozsahu je množství účinné látky v předmětné droze. V
případě, že toto není možné zjistit, přistupuje se k určení rozsahu pomocí
celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv.
sekundární kritérium). U hodnot, jež jsou hraniční, co se týče určení rozsahu,
lze potom pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak
spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení dalších, tzv. vedlejších
(terciálních) kritérií, jako jsou především výše peněžní částky, kterou
pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena,
intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba
páchání trestného činu a další (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod
č. 44/2013 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014,
sp. zn. 7 Tdo 407/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. l. 2017, sp. zn.
11 Tdo 1419/2016).
53. V návaznosti na výše uvedená východiska a zjištěný skutkový stav je
pak zřejmé, že obviněný svým jednáním pod bodem 3.) rozsudku soudu prvního
stupně zcela jednoznačně naplnil skutkovou podstatu trestného činu přechovávání
omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 3 tr. zákoníku, neboť
tento čin spáchal ve větším rozsahu. Větším rozsahem je desetinásobek množství
většího než malého. Množství větší než malé u konopí představuje více než 10 g
sušiny a 1 g účinné látky delta-9-THC, u většího rozsahu se tedy bude jednat o
množství více než 100 g sušiny konopí a 10 g účinné látky delta-9-THC. Ze
skutkových zjištění přitom vyplývá, že obviněný T. B. přechovával pro vlastní
potřebu nejméně 235,21 g sušeného konopí obsahujícího 16,61 g delta-9-THC. Svým
jednáním tak přisuzovanou skutkovou podstatu naplnil zcela prokazatelně,
přičemž nelze v žádném směru souhlasit s tvrzením obviněného, že spodní hranice
požadovaného množství byla překročena jen minimálně.
54. Obdobný závěr pak Nejvyšší soud učinil i ve vztahu k jednání
obviněného T. B. pod body 1.) a 2.) rozsudku soudu prvního stupně, neboť i v
tomto případě bezezbytku naplnil přisuzovanou kvalifikovanou skutkovou podstatu
trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když uvedený čin
spáchal ve velkém rozsahu. Nejvyšší soud opětovně připomíná, že větším rozsahem
je desetinásobek množství většího než malého, značným rozsahem je desetinásobek
takto určeného většího rozsahu a velkým rozsahem je desetinásobek takto
určeného značného rozsahu. Minimální hranice velkého rozsahu bude tedy
překročena při více než 10 000 g sušiny konopí a 1 000 g účinné látky
delta-9-THC. V této souvislosti pak lze poukázat, že obviněný svým jednáním pod
body 1.) a 2.) rozsudku soudu prvního stupně neoprávněně vyrobil a pro jiného
přechovával 9 991,39 g sušeného konopí obsahujícího 1 826,52 g účinné látky
delta-9-THC. Namítl-li pak obviněný, že samotná sušina konopí nedosáhla v daném
případě požadovanou hranici velkého rozsahu, nutno tuto skutečnost hodnotit
jako právně irelevantní, neboť jak již bylo výše uvedeno, primárním kritériem
je zde množství psychotropní látky delta-9-THC, které v daném případě
překročilo hranici velkého rozsahu o více než 80 %.
55. Ohledně argumentace obviněného T. B. stran mimořádného snížení
trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pak Nejvyšší soud uvádí,
že taková námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., avšak ani speciálnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. Pouze pro úplnost pak lze uvést, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., lze obecně uplatnit v případech, kdy byl obviněnému
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. V této souvislosti však třeba zdůraznit, že dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již
pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o
překročení příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9.
2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. se dovolatel rovněž nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen
trest odnětí svobody za použití § 58 tr. zákoníku pod dolní hranicí jeho
zákonné trestní sazby, protože pokud soud nevyužil tohoto fakultativního
oprávnění a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale vyměřil trest odnětí
svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl
obviněný uznán vinným (srov. NS 17/2002-T 416.). Konkrétně pak lze poukázat, že
obviněný byl na základě výroku o vině ve smyslu § 283 odst. 3 tr. zákoníku
ohrožen zákonnou trestní sazbou v rozmezí osmi až dvanácti let odnětí svobody,
přičemž s ohledem na všechny rozhodné okolnosti bylo uložení trestu odnětí
svobody v trvání osmi let, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby,
zcela v souladu se zákonem. Pokud byl tedy za dané situace obviněnému uložen
druh trestu, který zákon připouští, a to v rozmezí trestní sazby stanovené na
trestný čin, jímž byl uznán vinným, nelze v takovém postupu shledat žádné
pochybení.
56. Pokud jde konečně o důvodnost námitky obviněného J. D., že rozsudek
odvolacího soudu je zatíženou vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.,
Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka je v celém rozsahu zjevně
neopodstatněná, neboť jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, ten z podnětu
odvolání obviněného zrušil ohledně něho výrok o způsobu výkonu trestu odnětí
svobody, a v této části poté nově rozhodl. Ačkoli se jednalo o změnu pouze v
části týkající se způsobu výkonu trestu, v tomto dílčím rozsahu se odvolací
soud s odvoláním obviněného ztotožnil. Nejvyšší soud pak v návaznosti na to
uvádí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby
jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do
nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo
neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaná v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002 - T 417, resp. svazek 23/2003 – T
531). Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že v napadeném rozhodnutí se o
chybějící, případně neúplný výrok nemohlo jednat, a dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř. tedy nemohl být naplněn.
57. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný J. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §
265b tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho
dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu
předcházejícím podle § 265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud dále
prověřil, že v případě obviněných T. B. a J. D. napadeným rozhodnutím a
jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. ř. k porušení zákona, a proto
jejich dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněná. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil
Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu