USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 9. 2025 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 4 To 262/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 68/2022 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 6 T 68/2022, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění prvého soudu dopustil tak, že ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 5 T 17/2017-472 ze dne 3. 1. 2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 94/2018-531 ze dne 26. 3. 2018, který nabyl právní moci dne 26. 3. 2018, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a kterýžto trest vykonal dne 20. 6. 2019, přesto v přesně nezjištěné době, nejméně však od konce měsíce prosince roku 2020 do doby jeho zadržení v 09:30 hodin dne 11. 5. 2021, si nejprve od dosud neustanovené osoby opatřil nezjištěné množství psychotropní látky pervitin, které poté zčásti užil pro svou potřebu, a zčásti s vědomím, že se jedná o psychotropní látku pervitin, a se znalostí jejich negativních účinků na lidský organismus, tuto návykovou látku v uvedeném období neoprávněně poskytl zdarma k dalšímu užití K. H., které dne 31. 12. 2020, v průběhu návštěvy u Ž. K. v bytě v Ostravě – XY, poskytl zdarma psychotropní látku pervitin v celkovém množství nejméně 0,1 gramu, a tímto svým jednáním bez příslušného povolení k nakládání s návykovými látkami a bez úmyslu splnit zákonné podmínky legálního nakládání s návykovými látkami stanovené zákonem, protiprávně nakládal s pervitinem, obsahujícím účinnou látku metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydané na základě zmocnění uvedeného v § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách.
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let a podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let, dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 0,271 g pervitinu s obalem uloženého ve skladu Policie ČR, Krajského ředitelství Moravskoslezského kraje, OMTZ, Frýdek-Místek.
3. Oproti tomu byl rozsudkem soudu prvního stupně obviněný J. P. podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby, která jej vinila z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (nutno zdůraznit, že proti zprošťující části rozsudku mimořádný opravný prostředek nesměřuje).
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 4 To 262/2024, z podnětu odvolání obviněného J. P., zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. řádu a nově uznal obviněného vinným, když upřesnil čas, v němž se skutek stal, tak, že ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 5 T 17/2017-472 ze dne 3. 1. 2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 94/2018-531 ze dne 26. 3. 2018, který nabyl právní moci dne 26. 3. 2018, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a kterýžto trest vykonal dne 20. 6. 2019, přesto dne 31. 12. 2020, v průběhu návštěvy u Ž. K. v bytě v Ostravě – XY, se znalostí negativních účinků pervitinu na lidský organismus, tuto návykovou látku neoprávněně poskytl zdarma k dalšímu užití K. H., v celkovém množství nejméně 0,1 gramu, a tímto svým jednáním bez příslušného povolení k nakládání s návykovými látkami a bez úmyslu splnit zákonné podmínky legálního nakládání s návykovými látkami stanovené zákonem, protiprávně nakládal s pervitinem, obsahujícím účinnou látku metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydané na základě zmocnění uvedeného v § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách. Odvolací soud během veřejného zasedání provedl důkaz čtením opisu evidence rejstříku trestů, zprávy o probíhajících trestních stíháních ze strany policie a obžaloby ve věci Okresního státního zastupitelství Bruntál sp. zn. 2 Zt 86/2023.
5. Jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsoudil ho k trestu odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, který podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal v zákonné lhůtě obviněný (dále i jako „dovolatel“) dovolání prostřednictvím obhájkyně Mgr. Ester Šamajové. Nejprve je široce rekapitulován postup prvého a odvolacího soudu ve věci a jsou zopakovány závěry obou soudů. Z hlediska dovolací argumentace je zdůrazněno, že odvolací soud jednal ve veřejném zasedání v nepřítomnosti obviněného. Podle dovolatele byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení či u veřejného zasedání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr.
řádu. Podle čl. 38 odst. 2 věta druhá Listiny má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Je odkazováno na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000 a II. ÚS 145/02. Právo osobně se účastnit jednání u soudu je integrální součástí spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i podle čl.
6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Dovolatel si je vědom odlišné zákonné úpravy přítomnosti obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. Je toho názoru, že, byť se v jeho případě jednalo „pouze“ o veřejné zasedání, jemuž nebyl osobně přítomen, jeho zákonná, resp. až ústavně garantovaná práva porušena byla. Dále je zdůrazněno, že dovolatel byl v průběhu celého trestního procesu z hlediska vedení své obhajoby aktivní, vyjadřoval se k obžalobě a navrhoval důkazy pro svá tvrzení, bez ohledu na to, že odvolací soud zřejmě nepovažoval osobní přítomnost dovolatele u veřejného zasedání za nezbytnou, když jej o termínu veřejného zasedání jen vyrozuměl, nelze mu právo jeho osobní účasti u soudu odpírat, a to zvlášť za situace, když byl v inkriminované době omezen na osobní svobodě.
Odvolací soud sice vycházel z předpokladu, že dovolatel byl v době konání veřejného zasedání na svobodě, dovolatel však tvrdí, že se nacházel ve stavu omezení osobní svobody již od 29. 6. 2024. Obhájkyně dovolatele pak soudu sdělovala v době veřejného zasedání odvolacího soudu, že neví, kde se obviněný nachází. Odvolací soud si před veřejným zasedáním neověřil, zda je obviněný na svobodě, nemělo tedy být veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti. Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu i z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Dovolatel je přitom názoru, že tímto ustanovením vymezené vady mohou spočívat i ve způsobu hodnocení důkazů za předpokladu, že přitom byly nezákonně překročeny meze volné úvahy soudu a současně nebyly bezdůvodně respektovány další základní zásady trestní proces ovládající – zejména zásada in dubio pro reo. Argumentace dovolání vychází z toho, že existovaly dvě skupiny důkazů, které bylo potřeba samostatně, i v celém komplexu, posoudit. Odvolací soud některé důkazy svědčící přímo ve prospěch dovolatele zcela pominul a nezdůvodnil proč. Dovolatel staví na jednu stranu výpověď svědkyně K.
H. z přípravného řízení ve spojení s výpovědí svědkyně Ž.
K., které jsou důkazy usvědčujícími a na druhou stranu pak důkazy z hlavního líčení svědčící ve prospěch obžalovaného, tedy změněnou výpověď svědkyně K. H. a rovněž výpovědi svědků D. J., Ž. K., P. P., K. S. či P. M. Odvolací soud i prvý soud se pak nedůvodně přiklonily na stranu důkazů v neprospěch dovolatele. V tomto vidí dovolatel nezákonný přístup odvolacího soudu a porušení svých práv v řízení, přičemž tento svůj postup soud řádně nezdůvodnil, byť šlo o hodnocení dvou rovnocenných skupin důkazů. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v intencích § 265k tr. řádu zrušil a podle § 265l tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podal k dovolání obviněného vyjádření, v němž navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Dovolatel se opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Dle názoru státního zástupce, je nutno v prvé řadě se zabývat obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Státní zástupce zdůrazňuje, že odvolací soud doručil obviněnému vyrozumění o konání veřejného zasedání do věznice v Belgii do vlastních rukou prostřednictvím právní pomoci.
Podle obdržených informací prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti byl konec trestu obviněnému stanoven na den 10. 2. 2025. Pakliže se veřejné zasedání o podaném odvolání obviněného konalo až dne 25. 2. 2025, měl odvolací soud za to, že v době jeho konání obviněný na osobní svobodě omezen nebyl. Obviněný neuvádí bližší podrobnosti k tvrzenému omezení na svobodě v době veřejného zasedání. Dle aktuálního výpisu z centrální evidence vězněných osob vyplývá, že od 1. 3. 2025 se dovolatel nachází ve výkonu vazby.
Na obviněného v mezidobí nebyl vydán evropský zatýkací rozkaz, z toho státní zástupce dovozuje, že obviněný nebyl v Belgii ve vydávací vazbě. Obviněný sice uváděl, že byl v Belgii držen v „detenčním zařízení“, z opisu z evidence rejstříku trestů však nevyplývá, že by byl v Belgii obviněnému uložen trest vyhoštění. Z toho státní zástupce dovozuje, že obviněný nebyl ani ve výkonu vazby vyhošťovací. Hovořil-li tedy obviněný o zajištění v detenčním zařízení, má státní zástupce za to, že se nejednalo o výkon vazby nebo výkon trestu ve smyslu § 263 odst. 4 tr.
řádu, a to ani za aplikace závěrů vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2025 sp. zn. 8 Tz 16/2025. V návaznosti na výše uvedené je třeba zdůraznit, že v předkládané věci není namístě rozšiřovat dosah § 263 odst. 4 tr. řádu i na případy jiného omezení osobní svobody, jak dovodil Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. 11 Tdo 490/2022. V něm byly podmínky § 263 odst. 4 tr. řádu vztaženy též na konání veřejného zasedání o odvolání obviněného, který byl v danou dobu „pouze“ zadržen.
Nicméně takové analogické rozšíření dosahu § 263 odst. 4 tr. řádu i na případ zadržení, tj. jiný typ omezení osobní svobody, než je výkon vazby nebo trestu odnětí svobody, bylo podle Nejvyššího soudu namístě až v návaznosti na to, že obviněnému bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání doručováno pouze tzv. fikcí a obviněný se tak o něm fakticky nedozvěděl. V takovém případě nebylo podle Nejvyššího soudu možno aplikovat závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 6 Tdo 830/2006.
V nynější věci bylo vyrozumění o veřejném zasedání doručeno obviněnému do vlastních rukou, on sám nepožadoval z důvodu nemožnosti účasti na jednání jeho odročení. K naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu proto nedošlo. Pokud jde o druhý okruh námitek, které obviněný řadí pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, státní zástupce se s dovoláním rovněž neztotožňuje, třebaže je podle něj lze s jistou mírou benevolence podřadit pod citovaný dovolací důvod v jeho prvé alternativě. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně však dle názoru státního zástupce vyplývá, že si byl vědom popěrného stanoviska obviněného a k dané důkazní situaci přistupoval velmi obezřetně. Pokud při tvorbě svých skutkových zjištění vycházel z výpovědi svědkyně K. H. z přípravného řízení, učinil tak až po pečlivé konfrontaci této původní výpovědi a její pozměněné výpovědi podané u hlavního líčení a dále s ostatními provedenými důkazy.
Odvolací soud se přitom náležitě zabýval uplatněnými odvolacími námitkami obviněného a pokud jim nepřisvědčil, svůj závěr rovněž odpovídajícím způsobem odůvodnil. Tvrzenou vadu skutkových zjištění přitom nemůže dle názoru státního zástupce založit pouhý nesouhlas s odůvodněním napadeného rozhodnutí, obviněný je uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
8. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu), nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda podané dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.
9. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením tr. řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání
10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Obviněný označil ve svém dovolání dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
11. V souvislosti s prvým uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení aplikace ustanovení § 202 odst. 2 až 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání § 263 tr. řádu). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání (§ 198, § 233 tr. řádu). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě tento dovolací důvod.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný netvrdí, že by ve věci zůstaly důkazy opomenuty ve smyslu doktríny o opomenutých důkazech, tedy, že by řádně navrhl provést konkrétní důkaz a odvolací soud nebo soud prvního stupně by na takovou situaci nereagovaly. Není namítána ani procesní nepoužitelnost provedených důkazů.
13. Obviněný namítá nezákonnost postupu odvolacího soudu i soudu prvního stupně při hodnocení důkazů a rozpor mezi skutečným stavem věci a výsledky dokazování, když podle dovolatele soudy nedůvodně upřednostnily jednu skupinu důkazů před druhou, ačkoliv tyto důkazy konstruují dvě rozdílné verze skutku a soudy vychází z té nepříznivější vůči němu, svůj závěr pak náležitě neodůvodnily a řádně se nevypořádaly s důkazy protichůdnými. Zmíněné námitky lze, byť jen formálně, podřadit pod označený dovolací důvod.
14. Nejvyšší soud dále připomíná, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K meritu věci
15. Nejvyšší soud považuje za potřebné v prvé řadě zdůraznit, že dovolatel byl o veřejném zasedání odvolacího soudu řádně a s přiměřeným časovým předstihem vyrozuměn. Na rozdíl od věci Nejvyššího soudu sp. zn. 11Tdo 490/2022, kde bylo porušení práv dovolatele shledáno v tom, že mu bylo vyrozumění o veřejném zasedání doručeno uložením za použití fikce doručení zásilky, ve věci stávající doručil odvolací soud vyrozumění o veřejném zasedání obviněnému prostřednictvím institutu právní pomoci vyrozumění do vlastních rukou do věznice v Belgii. Odvolací soud přitom vyžádal od belgické strany i informaci o konci výkonu trestu odnětí svobody obviněného v Belgickém království, který připadl na 10. 2. 2025. Datum veřejného zasedání odvolacího soudu byl stanoven na 25. 2. 2025, tedy obviněný měl dostatečný časový prostor, aby se k veřejnému zasedání dostavil nebo aby požádal o odročení jednání, pokud byl i nadále držen ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody; toto však z žádných relevantních důkazů nevyplývá.
16. Odvolací soud pak před konáním veřejného zasedání ověřil, zda obviněný není na území České republiky ve vazbě nebo ve výkonu trestu, když neexistovaly ani žádné důvody, aby se mohl oprávněně domnívat, že se obviněný nachází ve výkonu trestu nebo vazby v cizině, přitom jen takové zjištění by bránilo konání veřejného zasedání. Podle § 263 odst. 4 tr. řádu totiž v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
17. Dodatečně bylo odvolacím soudem zjištěno, že obviněný byl v jiné trestní věci na území České republiky vzat do vazby až 1. 3. 2025, což je po datu konání veřejného zasedání odvolacího soudu. Další šetření orgánů činných v trestním řízení směřující k tomu, zda se obviněný po datu 10. 2. 2025 nenacházel ještě ve výkonu jiného trestu na území Belgie zůstalo po dotazu na belgickou stranu zatím bez odpovědi, nicméně z opisu evidence rejstříku trestů je zřejmé, že jiný trest obviněnému jiným belgickým soudem uložen nebyl, a proto jej nemohl ani vykonávat.
18. Obviněný sám, před konáním veřejného zasedání, napsal z Belgie odvolacímu soudu dopis, datem odeslání je zřejmě den 18. 2. 2025 (podle hůře čitelného razítka na obálce). Z obálky písemnosti neplyne, že by byla odeslána z věznice nebo jiného vězeňského zařízení, kde by obviněný byl omezen na svobodě. Dovolatel v dopisu neuvedl, že by žádal o odročení jednání z důvodu svého omezení na svobodě z důvodu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, nekonkretizoval, ostatně, nečiní tak ani ve svém dovolání, kde a kým by evidentně byl držen ve vazbě nebo ve výkonu trestu a nepožádal o odročení veřejného zasedání z tohoto důvodu.
19. Lze shrnout, že odvolací soud obviněného o veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměl, doručil mu vyrozumění o veřejném zasedání do vlastních rukou a učinil všechna potřebná opatření, aby se ubezpečil, že obviněný se v době veřejného zasedání nebude nacházet ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Veřejné zasedání pak proběhlo bez toho, aby v něm bylo prováděno dokazování, které by mělo vliv na rozhodnutí o meritu věci, v zásadě byly provedeny jako důkaz jen osobní výkazy obviněného, které měly odvolací soud informovat, zda se obviněný aktuálně nenachází ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody. Trestní řád přitom skýtá příslušnému soudu možnost, aby byl obviněný o veřejném zasedání pouze vyrozuměn, čímž se obviněnému dává možnost, nikoli povinnost, se ho zúčastnit. Jiná situace nastane, pokud odvolací soud obviněného k veřejnému zasedání předvolá, neboť tím mu dá najevo, že nemůže jednat v jeho nepřítomnosti, ježto hodlá ve veřejném zasedání provádět dokazování (k tomu blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 38/2003 a č. 18/2007 Sb. rozh. tr.). V takovýchto případech by nebylo vyloučeno případné naplnění tohoto dovolacího důvodu.
20. Oproti tomu obviněný nijak nespecifikuje, zda, kdy, kde a na základě rozhodnutí jakého orgánu byl v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, vyrozumění o konání veřejného zasedání řádně a s dostatečným předstihem převzal do vlastních rukou a stvrdil to ve věznici v Belgii svým podpisem, v dopise, který psal z Belgie odvolacímu soudu před veřejným zasedáním neuvedl, že je ve vazbě nebo ve výkonu trestu a že z tohoto důvodu žádá o odročení jednání, naopak, z tohoto dopisu vyznívá především jeho obava, že bude na území České republiky zatčen na základě příkazu k zatčení, který byl na něj v této věci vydán, jinak vyjadřuje ochotu hned nasednout do autobusu a do České republiky se dostavit, což by, pokud by byl držen ve vazbě nebo výkonu trestu, možné nebylo. K tomu třeba dodat, že obviněný v minulosti, jen v této věci, byl ve dvou obdobích nekontaktní, vyhýbal se trestnímu stíhání pobytem na místě neznámém pro soud a podvakrát proto musel soud jeho přítomnost při jednání řešit vydáním příkazu k zatčení (viz příkazy k zatčení z 8. 1. 2024 a 5. 9. 2024). I z tohoto subjektivního přístupu obviněného tak je možno uzavřít, že trvání na osobní přítomnosti u jednání odvolacího soudu je z jeho strany taktikou, kterou prodlužuje trestní řízení, nikoliv oprávněnou snahou o zachování zákonných až ústavních práv na osobní účast u jednání soudu. To platí tím spíše, že v předešlých stadiích řízení se měl možnost před soudem k věci vyjádřit, obeznámit soud se svými stanovisky k svému trestnímu stíhání. Obviněného postoje se přitom od doby jednání před prvým soudem nezměnily, dovolatel uplatnil stejné námitky v rámci odvolacího řízení a stejně tak je opakuje (jak bude i dále rozvedeno) i v řízení dovolacím, proto i z tohoto pohledu by jeho osobní přítomnost při jednání odvolacího soudu nemohla mít zásadní význam.
21. Nejvyšší soud uzavírá, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu není dán a dovolatelova práva nepřítomností u veřejného zasedání nebyla porušena. Obviněný byl o jednání vyrozuměn a zásilku převzal, o odročení jednání z důvodu omezení osobní svobody vazbou nebo výkonem trestu nepožádal, ač k tomu měl možnost, přitom jiný druh omezení osobní svobody, pokud by k němu i došlo, není sám o sobě důvodem naplnění tvrzeného dovolacího důvodu – srovnej Nejvyšší soud sp. zn. 6 Tdo 830/2006. Povinností odvolacího soudu, pokud obviněného vyrozumívá (a není žádný zákonný důvod trvat na tom, aby byl k jednání předvolán), je dát mu možnost se k jednání dostavit nebo včas požádat o jeho odročení a jedině tak je třeba zachování ústavního práva podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod být jednání přítomen chápat.
22. Pokud jde o druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, již bylo předesláno, že nejsou namítány ani opomenuté důkazy ani důkazy procesně nepoužitelné. Dovolatelem je formálně tvrzen extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Ve věci, podle názoru obviněného, figurují dvě rovnocenné skupiny důkazů, soudy se přiklonily k věrohodnosti té skupiny, jež je pro něj méně příznivá a tento svůj postoj řádně neodůvodnily. Jinými slovy se dovolatel domáhá toho, aby soud vycházel z jiného skutkového děje, než je zachycen v popisu skutku, domáhá se změny ve skutkových zjištěních, když jeho argumenty použité v dovolání v podstatě opakují jeho tvrzení před soudem prvého stupně a námitky uplatněné v odvolání před odvolacím soudem.
23. Nejvyšší soud není obecnou třetí skutkovou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolatel pak nemá v trestním řízení zákonný nárok na to, aby dosáhl v trestním řízení výsledku, který si představuje bez toho, aby reálně existovaly vady, jež prezentuje ve svém mimořádném opravném prostředku, v tomto případě extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními nižších soudů a jejich právními závěry. [Srovnej s rozhodnutím Ústavního soudu II. ÚS 4201/16: „Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.“]. Prostřednictvím tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být dovolacím soudem zasahováno do skutkových zjištění, i při jeho naplnění, pouze nepřímo, neboť dovolací soud důkazy neprovádí a neuplatňují se tak v řízení před ním zásady soudního řízení bezprostřednosti a ústnosti.
24. Především nelze dovolateli v jeho argumentaci dát za pravdu v tom, že by si odvolací soud a soud prvního stupně nebyly vědomy rozporů mezi důkazy navzájem, nehodnotily je důsledně a obezřetně a že by tuto okolnost v odůvodnění svých rozhodnutí nezohlednily a nevypořádaly se s ní. Dovolací soud odkazuje na odstavce 24. a 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 10. – 12. odvolacího soudu. Oba soudy se zabývaly rozpory mezi výpověďmi obviněného a svědků, oba vysvětlily, proč upřednostnily výpověď svědkyně H. z přípravného řízení, oba se vypořádaly s rozporem plynoucím ze změny výpovědi této svědkyně v hlavním líčení, rozebraly důkazy podporující výpověď svědkyně H. z přípravného řízení, vysvětlily, proč neuvěřily změně výpovědi této svědkyně a přiléhavě poukázaly na rozpory ve výpovědích svědků podporujících v hlavním líčení tuto zásadní změnu výpovědi. Oba soudy postupovaly zcela v duchu zásady volného hodnocení důkazů, dodržely povinnosti, které jim ukládá § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, především hodnotily provedené důkazy nejen izolovaně, samostatně, ale i v jejich souhrnu. Odůvodnění obou rozsudků pak splňuje podmínky § 125 odst. 1 tr. řádu, zejména oba soudy popsaly a vysvětlily, jak provedené důkazy hodnotily, jak se vypořádaly s rozpory v nich a k jakým skutkovým závěrům dospěly. Hodnocení provedených důkazů ani u jednoho ze soudů není v extrémním rozporu s jejich obsahem a právní závěry proto odpovídají výsledku tohoto hodnocení.
25. Dovolatel, ač formálně namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a právním hodnocením těchto zjištění, se ve skutečnosti domáhá formulace vlastních skutkových zjištění na základě těch důkazů, jež nižší soudy nepovažují za věrohodné. Požaduje tedy jiné hodnocení důkazů, s pro něj příznivým výsledkem. Nejvyšší soud již konstatoval, že nehledal ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a právním hodnocením těchto zjištění, ani zásadní porušení procesních pravidel ze strany nižších soudů, jež by mohla vést k deformaci skutkových zjištění plynoucí z obsahu relevantních důkazů.
26. Proto nemůže mít váhu ani odkaz obviněného na zásadu in dubio pro reo. Tato zásada se může uplatnit za situace, kdy soud nemá dostatek procesně použitelných důkazů, aby dospěl ke spolehlivým skutkovým zjištěním nebo za situace, kdy dospěje k závěru, že ve věci existují dvě nebo více skutkových verzí a on se nemůže k žádné s jistotou přiklonit. Nejistotu soudu o skutkových zjištěních nemohou objektivně založit subjektivní představy dovolatele o tom, jak by měly být provedené důkazy zhodnoceny a jaké závěry by z nich měly být vyvozeny. Nejvyšší soud již opakovaně zdůraznil, že odvolací soud i soud prvního stupně vycházely z procesně použitelných důkazů, žádné důkazy neopominuly, provedené důkazy řádně zhodnotily, vypořádaly se s rozpory mezi nimi, Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry nižších soudů, neshledal ani porušení procesních zásad při hodnocení důkazů, objektivní pochybnosti o skutkových a právních závěrech proto nevznikly a odkaz na zásadu in dubio pro reo vázanou na zásadu trestního řízení presumpce nevinny tak není namístě.
VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
27. Ve věci nedošlo k porušení ustanovení trestního řádu, pokud jde o nepřítomnost obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu, ani porušení ústavních práv na přítomnost u jednání soudu obecně, proto je dovolání obviněného z hlediska § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu nedůvodné.
28. Pokud jde o druhý důvod dovolání uplatněný dovolatelem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak ten byl uplatněn toliko formálně a dovolání z tohoto důvodu bylo možno projednat jen s vyšší dávkou benevolence. Nejvyšší soud měl na paměti především povinnost zabývat se tím, zda ve věci nedošlo k těm závažným procesním vadám, jež by naplnění tohoto důvodu podpořily, nicméně ani v tomto bodu nepovažuje dovolání za důvodné.
29. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 4. 9. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce