11 Tdo 827/2023-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2023 o dovolání
obviněného P. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2023, č. j. 9 To 97/2023-128, v
trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 11/2023,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. L. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 1. 3. 2023, č. j. 5 T 11/2023-105, byl obviněný P. L. (dále
převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu
krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Uvedených
trestných činů (spáchaných v jednočinném souběhu) se obviněný podle skutkových
zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
v Plzni dne 27. 1. 2023 kolem 14:20 hodin v XY v obchodním domě XY vzal z
regálu kávu Tchibo Gold 200g v prodejní ceně 197,90 Kč, 4 ks STR8 toaletní voda
RC 50ml v celkové prodejní ceně 1 179,60 Kč, 4 ks STR8 EDT Faith 50ml v celkové
prodejní ceně 799,60 Kč, Kostelecký uherák 380 g v prodejní ceně 219 Kč, Crazy
wolf limetka v prodejní ceně 8,90 Kč, Kiri tavený sýr v prodejní ceně 79,90 Kč,
které uschoval do svého batohu, u pokladny je nezaplatil a následně byl zadržen
ostrahou prodejny, čímž způsobil Kaufland ČR v. o. s., IČ:25110161, se sídlem
Bělohorská 2428/203, Praha 6, škodu v celkové výši 2 484,90 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město
ze dne 15. 5. 2020, č. j. 4 T 9/2020-98, který nabyl právní moci téhož dne, byl
uznán vinným pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců se zařazením do věznice s
ostrahou, který vykonal dne 21. 11. 2021, a k trestu zákazu pobytu na území
města Plzně na dobu 5 roků, jehož konec je stanoven na 12. 3. 2027.
2. Za uvedené přečiny soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 205
odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský
soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 9 To
97/2023-128, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil
rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 5 T 11/2023, ve
výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že
obviněného odsoudil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1
tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12
(dvanácti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního
stupně nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (a rozsudku soudu prvního stupně)
podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Bauera,
advokáta, dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a k)
tr. řádu, neboť je přesvědčen, že jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení, a konečně že v rozhodnutí některý výrok
chybí nebo je neúplný.
5. V podrobnostech dovolatel předně konkretizuje, že dovoláním je
napadáno shora uvedené rozhodnutí v rozsahu té části výroku o vině, kterou byl
shledán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a na to navazujícího výroku o
trestu. Následně připomíná, že soud prvního stupně provedl k důkazu referát na
č. l. 101 spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 32 T 2/2023 a učinil i
správný závěr, že v daný den telefonoval se soudkyní jmenovaného soudu a
domluvil se s ní, že si vyzvedne u tohoto soudu obsílku, což představovalo
souhlas, resp. povolení ve smyslu § 75 odst. 7 tr. zákoníku, přičemž není
pochyb o tom, že tímto disponoval při překročení hranic obvodu města Plzně dne
27. 1. 2023, a cestoval tedy do Plzně s úmyslem vyzvednout si zásilku.
Poukazuje na to, že dále však bylo učiněno nesprávné skutkové zjištění, že když
se na XY v Plzni opil a spáchal při té příležitosti trestný čin krádeže, byl
naplněn úmysl porušit zákaz pobytu. Má za to, že takové skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování, protože se logicky vylučuje s primárním
zjištěním, že do města přicestoval na základě souhlasu ve smyslu § 75 odst. 7
tr. zákoníku; v případě spáchání trestného činu krádeže se tak jednalo (když
ani soudy nedospívají k jinému závěru) o spontánní nápad po „povoleném“
příjezdu. Je proto přesvědčen, že skutkové zjištění soudů týkající se
subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
nemá oporu v provedeném dokazování.
6. V dalším textu dovolání obviněný vytýká, že výrok o vině, pokud jde o
předmětný trestný čin, je neúplný, neboť v tomto není blíže popsáno jednání a
zavinění spočívající v porušování zákazu pobytu. V této souvislosti poukazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, zejména na
z něj vyplývající závěr o tom, že „nerespektování ustanovení § 120 odst. 3 tr.
řádu spočívající v absenci jakéhokoliv údaje vyjadřujícího ve skutkové větě
rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu
bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku ani
odůvodněním rozsudku. Opačný postup soudu nerespektující čl. 2 odst. 3 Ústavy
ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) by
porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.“
7. Dovolatel rovněž namítá nesprávné právní hodnocení věci s tím, že
naplnění znaku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vylučuje zmíněný souhlas soudu, jinak řečeno,
souhlas s přicestováním vylučuje porušení zákazu i přes to, že se při
příležitosti dovolené návštěvy města dopustil protiprávního jednání
spočívajícího v krádeži. Konečně poukazuje na to, že brojil též proti tomu, že
jakákoliv aplikace zákazu pobytu je zásahem do jeho ústavních práv. V tomto
směru připomíná, že namítal, že měl a má v Plzni několik odborných lékařů,
kteří nejsou k dispozici v XY, takže v tomto bodě koliduje aplikace zákazu
pobytu s čl. 31 Listiny, podle něhož má každý právo na ochranu zdraví, když
nelze spravedlivě požadovat, aby si při každé návštěvě zajišťoval souhlas.
Zdůrazňuje, že v dané věci jel do města realizovat svá práva týkající se
spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny; nelze přitom přehlédnout, že
například v případě oddlužení nebo v jiných věcech řešených v prvním stupni
krajskými soudy, jakož i v případě celé řady jiných záležitostí, by musel
taktéž cestovat do Plzně.
8. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí ve vymezeném rozsahu, tj. ve výroku o vině trestným činem maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
a v navazujícím výroku o trestu, zrušil postupem podle § 265r odst. 1 písm. b)
tr. řádu z důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu, a aby
přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Vladimír Pazourek, státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po
úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání upozorňuje
předně na to, že obviněný uvádí nesprávně (v důsledku písařské chyby
související s novelou trestního řádu) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
k) tr. řádu namísto dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Ve vztahu k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu konstatuje, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily
skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro svá
rozhodnutí, přičemž pečlivě hodnotily provedené důkazy a přihlížely ke všem
skutečnostem jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a v souladu
s pravidly formální logiky. Vyslovuje názor, že ve věci nelze shledat žádný,
natož zjevný či extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními. Připomíná současně, že v pravomoci obecných soudů je stanovit si
potřebný rozsah dokazování, dále to, jakými důkazními prostředky budou
objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná, a
zároveň je zcela na jejich úvaze, jak vyhodnotit jednotlivé důkazy; z hlediska
práva na spravedlivý proces je pak klíčové náležité odůvodnění rozhodnutí
soudu. Uvádí, že v tomto směru nelze soudu prvního stupně (ani odvolacímu
soudu, jenž rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině potvrdil) ničeho
vytknout.
10. Státní zástupce má dále za to, že dovolání obviněného je zčásti
důvodné, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy z důvodu
nesprávného hmotněprávního posouzení jednání dovolatele. Zdůrazňuje, že
obviněný danou argumentaci uplatňoval již v rámci odvolacího řízení a odvolací
soud se touto podrobně zabýval a snažil se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí
vypořádat. V této souvislosti státní zástupce poukazuje na to, že podle
aktuální právní praxe se zdržováním v místě nebo obvodě, na který se vztahuje
trest zákazu pobytu, rozumí jednání pachatele trvající po delší dobu nebo
soustavnější opakované jeho jednání, ze kterého vyplývá úmysl nerespektovat
výkon trestu zákazu pobytu. Podmínkou trestnosti pak je, aby se pachatel v
místě nebo obvodě, na který se vztahuje zákaz pobytu, zdržoval bez povolení a
zároveň bez závažného důvodu. Za takový nezákonný stav se podle státního
zástupce nedá považovat jednání obviněného, kterému bylo soudkyní dáno
telefonické povolení zdržovat se dne 27. 1. 2023 bez bližšího časového omezení
v Plzni za účelem vyzvednutí si soudní obsílky. Takové povolení sice z
formálního hlediska nesplňovalo podmínky § 350a odst. 3 tr. řádu, neboť bylo
vydáno orgánem moci soudní, nikoliv výkonné (policejním orgánem v místě
bydliště či pobytu obviněného), avšak z hlediska posouzení potřebné míry
zavinění (resp. jeho absence) nezbytné pro naplnění formálních znaků přečinu
podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku lze takový souhlas vzhledem k
autoritě, kterou soudce ve společnosti požívá, akceptovat a zároveň podřadit
pod dikci ustanovení § 75 odst. 7 tr. zákoníku. Státní zástupce je přesvědčen,
že na uvedeném pak nic nemůže změnit ani fakt, že se obviněný předmětného dne
pod vlivem alkoholu dopustil na základě situačního rozhodnutí trestného činu
krádeže právě v místě, kde mu byl zakázán pobyt. Při posuzování trestnosti
jednání obviněného je totiž třeba přihlédnout k obsahu jeho výpovědi, podle níž
do Plzně přicestoval až kolem 13:00 nebo dokonce 14:00 hod., přičemž k jeho
zadržení došlo již ve 14:20 hod., tedy zhruba po maximálně 80 minutách pobytu v
místě, na které se zákaz pobytu vztahoval. Z časové osy je tedy zřejmé, že
obviněný byl zadržen po velice krátkém časovém úseku svého pobytu v Plzni, tedy
nebyla zde naplněna podmínka dlouhodobosti či opakovanosti takového pobytu.
Tuto skutečnost navíc akcentuje zjištění, že k jeho zadržení došlo v době, kdy
si fakticky obsílku u soudu, který v pátek má pracovní dobu do 15:00 hod., mohl
ještě vyzvednout (na uvedeném nic nemění důkazně nepodpořené tvrzení odvolacího
soudu zřejmě učiněné na základě místní znalosti, že se v době zadržení nacházel
na druhé straně města a nestihl by se k okresnímu soudu v pracovní době
vrátit). Podle názoru státního zástupce tedy z hlediska subjektivní stránky
nedošlo k naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí
a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti přitom
odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1975 sp. zn. 4 Tz
104/74, uveřejněné pod č. 46/1975 Sb. rozh. tr.
11. Státní zástupce je rovněž přesvědčen, že výrok rozsudku soudu
prvního stupně trpí z hlediska procesního formálními nedostatky, neboť
nesplňuje náležitosti, které mu určuje § 120 odst. 3 tr. řádu. Ztotožňuje se v
tomto směru s dovolatelem, který odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, podle něhož „nerespektování ustanovení § 120
odst. 3 tr. řádu spočívající v absenci jakéhokoliv údaje vyjadřujícího ve
skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu,
na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného
výroku ani odůvodněním rozsudku“. Konstatuje, že postup soudu prvního stupně
zjevně porušil právo obviněného na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36
odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“). Popis stíhaného skutku totiž musí být ve výroku
rozsudku definován s určitostí tak, aby jednotlivé jeho části odpovídaly
příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, tedy i subjektivní stránky
určující psychický vztah obviněného ke skutečnostem, zakládajícím trestný čin,
jímž byl obviněný soudem uznán vinným, v tomto případě přečinem maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Státní zástupce uvádí, že případné nedostatky skutkové věty nemohou být zhojeny
cestou odůvodnění, jak tomu bylo v předmětné věci (viz bod 2. odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu),
a pouhé uvedení objektivních okolností v podobě odkazu na předchozí odsouzení s
uložením trestu zákazu pobytu považuje za nedostatečné vymezení subjektivní
stránky daného trestného činu (odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005, a ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo
144/2009).
12. Na podkladě shora uvedeného státní zástupce uzavírá, že argumenty
obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
trestního řádu jsou důvodné, neboť soudy kvalifikovaly jednání obviněného i
jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku, ač nedošlo k naplnění zákonných znaků uvedené skutkové
podstaty, což se logicky projevilo v nedostatečně formulované skutkové větě
rozhodnutí nalézacího soudu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu
v Plzni ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 9 To 97/2023, dále zrušil v celém rozsahu i
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 3. 2023, sp.
zn. 5 T 11/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a následně aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu a přikázal
Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání
učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
13. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci
obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení
neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2
tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e
odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje
obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku
upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného
splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů
taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda
obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů,
jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu. Zde je
zapotřebí poznamenat, že obviněný, jak vyplývá z jím učiněného slovního
vymezení posledně uvedeného dovolacího důvodu, měl v jeho případě zjevně na
mysli důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2022, tj. po novele trestního řádu provedené zákonem č.
220/2021 Sb.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn
tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů
(první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá
varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy (třetí varianta).
18. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto
dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho (již výše
zmíněnou) novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné
zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění
pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury
Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III.
ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS
216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k
zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři
okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu
mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich
základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je
opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně
nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem,
např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu,
důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu
opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem
nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
19. Dalším dovolacím důvodem, který obviněný v dovolání uplatňuje, je
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jenž je dán tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z
toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění
uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny
hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že
dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
20. Poslední obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu je naplněn, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí (první
alternativa) nebo je neúplný (druhá alternativa). Jedná se zde o situace, kdy
rozhodnutí neobsahuje výrok jako celek anebo některou jeho podstatnou
náležitost, ačkoliv by podle zákona ve výrokové části zahrnuty být měly.
21. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje
a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Je proto povinen v rámci
dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní
práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu
srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st.
38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku
odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s
průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací
námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybňuje naplnění subjektivní
stránky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a namítá nesprávné právní posouzení
jím spáchaného skutku, lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud však shledal, že výše uvedené
námitky jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v
souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
23. Významnou částí dovolací argumentace obviněný brojí proti právnímu
posouzení svého jednání jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku s tím, že namítá, že nebyl
naplněn znak subjektivní stránky daného přečinu, a to zavinění ve formě úmyslu,
neboť souhlas (povolení) soudu k vyzvednutí soudní zásilky, resp. s
přicestováním do Plzně vylučuje porušení zákazu pobytu v daném městě. Současně
vytýká, že pokud jde o tento přečin, nebylo jeho jednání a zavinění náležitě
popsáno, a tudíž má za to [s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu], že výrok o vině je neúplný. Konečně vyjadřuje přesvědčení o
nesprávném skutkovém zjištění soudů o tom, že byl naplněn úmysl porušit zákaz
pobytu.
24. K posledně uvedené námitce Nejvyšší soud předně připomíná, že závěr
o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákoníku (a v jaké formě) je
závěrem právním. Nelze tak přisvědčit obviněnému v jeho názoru, že závěr, že
byl naplněn úmysl porušit zákaz pobytu, by byl nesprávným skutkovým zjištěním,
neboť závěr o zavinění pachatele není skutkovým zjištěním, nýbrž se zakládá na
skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Vzhledem k
uvedenému je zjevné, že obviněný, jenž nijak nerozporuje, že se po příjezdu do
Plzně opil a spáchal následně přečin krádeže, nezpochybňuje [ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] skutková zjištění a
ani nenamítá jakýkoliv zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem
provedených důkazů (a již vůbec žádné vady spočívající v tom, že rozhodná
skutková zjištění by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve
vztahu k nim by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), nýbrž
zpochybňuje existenci svého zavinění ve formě úmyslu, a tedy brojí proti
správnosti právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu. Stejný závěr je pak třeba učinit ohledně námitky
obviněného o neúplnosti rozsudku soudu prvního stupně v jeho výroku o vině z
důvodu chybějících skutkových okolností charakterizujících jeho jednání
záležející v porušování zákazu pobytu, resp. maření výkonu úředního rozhodnutí,
a naplňujících zavinění ve formě úmyslu. Jde totiž o námitku týkající se
absence některých zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je
primárně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
[nikoli pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, na který
odkázal obviněný], neboť takové vadné (neúplné) rozhodnutí vždy zároveň spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1120/2020). Jen pro úplnost lze dodat, že v dané
věci není dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ani naplněn, a
to ze shodných důvodů jako není dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. řádu, jak bude rozvedeno níže. Obviněnému lze sice přisvědčit v tom
smyslu, že trestní řád v § 120 odst. 3 zařazuje mezi podstatné náležitosti
výroku mimo jiné i uvedení všech zákonných znaků trestného činu ve skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku. Ten tedy musí pojmout úplný popis
skutečností rozhodných pro naplnění všech těchto znaků (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 429/2002). V posuzovaném
případě je ovšem z napadeného výroku o vině zřejmé, že soud prvního stupně
uvedeným požadavkům dostál, neboť z něj (ve spojení s odůvodněním předmětného
rozsudku) subjektivní stránku daného přečinu, a to zavinění ve formě úmyslu lze
nepochybně dovodit (stejně jako z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
25. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je třeba konstatovat, že
podstatou dovolací argumentace obviněného je námitka proti závěru soudů obou
stupňů o jeho vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle
§ 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to z důvodu nenaplnění jeho subjektivní
stránky. Nejvyšší soud se však v tomto směru plně ztotožnil se závěrem obou
soudů nižších instancí, že námitce obviněného o absenci subjektivní stránky
posuzovaného přečinu nelze přisvědčit, jakožto i s přesvědčivým odůvodněním
takového jejich závěru, což mu umožňuje odkázat na příslušné pasáže rozsudku
soudu prvního stupně (bod. 2.) a rozsudku odvolacího soudu (bod 14.), a toliko
zdůraznit následující skutečnosti.
26. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon
rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez povolení a bez
vážného důvodu se zdržuje v místě nebo obvodě, na které se vztahuje trest
zákazu pobytu, nebo nedodržuje omezení, která mu byla soudem uložena v
souvislosti s výkonem tohoto trestu. Podmínkou trestnosti je, aby se pachatel v
místě nebo obvodě, na které se vztahuje zákaz pobytu, zdržoval bez povolení a
současně bez závažného důvodu, tudíž k vyloučení trestní odpovědnosti postačí
buď povolení, nebo pobývání ze závažného důvodu.
27. Nejvyšší soud konstatuje, že souhlas soudkyně Okresního soudu Plzeň-
město lze za takové povolení považovat, byť nesplňuje formální podmínky uvedené
v § 350a odst. 3 tr. řádu (nebylo vydáno policejním orgánem v místě bydliště
nebo pobytu obviněného) a současně jde o povolení ve smyslu § 75 odst. 7 tr.
zákoníku, tj. povolení k přechodnému pobytu na místě nebo v obvodě, na které se
vztahuje trest zákazu pobytu, v nutné osobní záležitosti. Právě posledně
uvedenou skutečnost je ovšem třeba zdůraznit, neboť předmětné povolení k
návštěvě statutárního města Plzně bylo obviněnému soudkyní uděleno účelově,
konkrétně jen a pouze z toho (důležitého) důvodu, aby si u Okresního soudu
Plzeň-město vyzvedl soudní zásilku v jiné trestní věci. Obviněný však po
příjezdu do Plzně toto neučinil a k soudu se nedostavil. Pojal totiž úmysl
zcela jiný, a to koupit si v Plzni, nadto v obchodě značně vzdáleném od
jmenovaného soudu, jídlo a najíst se, a posléze úmysl odcizit zde zboží, a to
přesto, že (jak sám vypověděl v hlavním líčení konaném dne 1. 3. 2023 – viz
příslušný protokol na č. l. 96 až 104 spisu) „věděl, že v Plzni má zákaz pobytu
a věděl, že má odpykaný zhruba rok z pěti let“. Byť tedy obviněný přicestoval
do Plzně na základě povolení ve smyslu § 75 odst. 7 tr. zákoníku a v tomto jeho
jednání tedy nelze spatřovat zdržování se v předmětném místě, na které se
vztahuje trest zákazu pobytu, bez povolení a toto nelze právně posoudit jako
přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.
c) tr. zákoníku, jeho další pobyt v Plzni již za přechodný pobyt v nutné osobní
záležitosti na základě povolení považovat nelze. Přechodný pobyt v daném městě
za jakýmkoliv jiným účelem než vyzvednutím soudní zásilky u Okresního soudu
Plzeň-město je pak v posuzované věci třeba právně kvalifikovat jako jednání,
jež naplňuje znaky skutkové podstaty výše citovaného přečinu, a právní
kvalifikace jednání obviněného je tudíž správná a zákonná.
28. Uvedené platí i pro právní závěr soudů o naplnění subjektivní
stránky daného přečinu, neboť oba soudy zavinění obviněného řádně posoudily,
jak vyplývá ze zcela dostatečného odůvodnění jejich rozhodnutí (viz již shora
uvedené body jejich rozsudků). Jestliže pak obviněný poukazuje na nedostatky
výroku o vině s tím, že v tomto není blíže popsáno jeho zaviněné jednání
spočívající v porušování zákazu pobytu, lze sice připustit, že v tomto ohledu
vykazuje tzv. skutková věta formální nedostatek, avšak současně je třeba
zdůraznit, že otázka úmyslu obviněného byla náležitě rozebrána v odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž soudy podrobně poukázaly na relevantní
skutková zjištění učiněná na podkladě provedených důkazů a tyto řádně a
dostatečně zhodnotily. Za dané situace tak v žádném případě nejde o nedostatek
takové závažnosti, jenž by znamenal rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. II. ÚS 1061/20, a ze dne
24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 3231/07), a nejedná se ani o případ řešený v
nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, na který
obviněný odkazuje [ostatně i z tohoto navíc vyplývá, že nedostatečné vyjádření
úmyslu ve skutkových větách výroku o vině nelze nutně považovat za dostatečný
(samostatný) důvod ke kasačnímu výroku].
29. Konečně Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný brojí proti
samotnému uložení trestu zákazu pobytu pro zásah do svých ústavních práv, jde o
bezpředmětnou námitku. Tento trest byl totiž obviněnému uložen v jiné
(dřívější) trestní věci, a to rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15.
5. 2020, č. j. 4 T 9/2020-98, který nabyl právní moci téhož dne. Touto
setrvalou výhradou obviněného se nadto zabývaly již oba soudy nižších instancí
a v tomto směru lze odkázat na přiléhavé vypořádání uvedené námitky v
odůvodnění jejich rozhodnutí (viz bod 3. rozsudku soudu prvního stupně a bod.
12. rozsudku odvolacího soudu).
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
30. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného P. L.
nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného
zčásti neodpovídala uplatněným dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně
neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení
nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení
ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu
nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu