11 Tdo 853/2024-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání obviněného M. V., t. č. ve výkonu ochranného léčení psychiatrického, protitoxikomanického a protialkoholního ústavní formou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 8 To 95/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 149/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 3 T 149/2023, byl obviněný M. V. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným pod bodem 1) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 73 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 „trestního řádu“ k úhrnnému trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické, protitoxikomanické a protialkoholní ústavní formou.
2. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících v tom, 1) že od blíže nezjištěné doby, nejméně dne 22. 12. 2022 ve 14:45 hodin, v Praze XY v ulici XY ve směru na XY, poblíž sloupu veřejného osvětlení č. XY, řídil osobní motorové vozidlo Seat Altea, registrační značky XY, kdy se při silniční kontrole na výzvu policisty podrobil orientačnímu vyšetření na zjištění ovlivnění návykovou látkou, které bylo provedeno testrem Drugwipe 5 SP, s pozitivním výsledkem na přítomnost látek amfetaminy/metamfetaminy a následně se podrobil odbornému vyšetření spojenému s odběrem moči a krve, kdy z provedeného toxikologického vyšetření byl v krvi obviněného zjištěn metamfetamin v koncentraci 162 ng/ml a amfetamin v koncentraci 18,8 ng/ml, tedy taková koncentrace, za níž z obecného hlediska nastává stav, při němž je negativní ovlivnění řidičských schopností takové, že je vyloučeno bezpečné ovládání motorového vozidla, 2) od blíže nezjištěné doby, nejméně však dne 22. 12. 2022 ve 14:45 hodin, v Praze XY v ulici XY, poblíž sloupu veřejného osvětlení č. XY, v průběhu silniční kontroly přechovával v bundě, kterou měl v té době na sobě, tři krabičky nábojů o celkovém počtu 150 kusů nábojů Sellier & Bellot FMJ 140grs 9.0g 9mm LUGER 9mm PARA 9x19 SUBSONIC, které měl u sebe i přes to, že není držitelem příslušného zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, 3) od blíže nezjištěné doby, nejméně však dne 26. 12. 2022 ve 23:00 hodin u domu č. p. XY v ulici XY v Praze XY, u sebe bez patřičného oprávnění přechovával 2 plastové sáčky s lištovým uzávěrem s obsahem zelené sušiny, jejíž celková hmotnost činila 19,617 gramů netto s průměrnou koncentrací 12,5 % psychotropní látky delta-9-tetrahydrocannabinolu, což představuje 2,452 gramů účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinolu, kdy tato látka je charakteristická a jedinečná pro rostlinu konopí, a konopí je vedeno jako omamná látka v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek v souladu se zákonem č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, a delta-9-tetrahydrocannabinol je včetně svých stereochemických variant uveden jako psychotropní látka v seznamu č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s § 44c odst. 1 zákona č.167/1998 Sb., o návykových látkách.
3. Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 8 To 95/2024, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovaným rozhodnutím soudů nižších stupňů podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e), h), k) a m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený ve výše citovaných ustanoveních, tj. že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel namítal, že v řízení bylo prokázáno, že trpí chronifikovanou psychózou a znalkyně uvedla, že uvedená psychóza je jednou z nejzávažnějších duševních poruch, kterou psychiatrie nabízí. Soudy nižších stupňů se řádně nevypořádaly se zastavením trestního řízení podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy, že trestní stíhání nelze vést proti tomu, komu těžká choroba vylučuje jeho postavení před soud. Soud měl podle dovolatele trestní stíhání zastavit a pokud tak neučinil, dostatečně se s důvody pokračování v trestním řízení nevypořádal.
6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. opět uvedl, že soudy nižších stupňů nezohlednily, že trpí jednou z nejzávažnějších duševních poruch. Zejména podle něj nebylo náležitě vyhodnoceno, zda mohl vědět, že je v době řízení automobilu pod vlivem drogy, a dále do jaké míry mohl rozeznat, kdy ještě šlo o vliv návykové látky a kdy již o působení nemoci. To platí tím spíše v situaci, kdy hranice rozhodná pro zvážení, zda se jednalo o trestný čin či pouze přestupek, byla překročena o pouhých 12 ng/ml. Soudy tak nemohly dospět k jednoznačnému závěru, že jednal v nepřímém úmyslu. Nad rámec uvedeného ještě soudu prvního stupně vytkl, že v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl, zda při ukládání trestu přihlédl k ovlivnění jeho příčetnosti.
7. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zapsal, že je přesvědčen, že nejsou splněny podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě. Soudy obou stupňů se odvolávají na znalecký posudek s tím, že je podstatná ochrana společnosti a že by jeho pobyt na svobodě měl být nebezpečný. Podle dovolatele, pokud mělo být ukládáno ochranné léčení, mělo být uloženo v ambulantní formě, neboť od vyhotovení znaleckého posudku nic nespáchal, nikomu neublížil a nikoho neohrožoval. Nebylo prokázáno, že by jeho pobyt na svobodě byl nebezpečný a není tak naplněno ustanovení § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel měl rovněž prokázat, že je schopný dostavit se na předvolání soudu.
8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 8 To 95/2024, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 3 T 149/2023, zrušil.
9. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že pokud obviněný namítal, že trestní stíhání bylo nepřípustné z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť velmi závažná duševní porucha vylučovala jeho postavení před soud, tuto námitku sice pod jím označený dovolací důvod podřadit lze, je však zjevně neopodstatněná. Soud prvního stupně zejména s ohledem na indicie doprovázející chování dovolatele a vyjádření znalkyně MUDr. Gabriely Léblové neopomenul zabývat se otázkou jeho způsobilosti účastnit se úkonů trestního řízení. V návaznosti na vyhodnocení provedených důkazů a možnost pozorovat chování dovolatele v průběhu hlavního líčení však dospěl k opodstatněnému závěru, že podmínky pro zastavení trestního řízení tak, jak je vymezuje ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., rozhodně dány nejsou. V tomto směru označil za klíčové především aktuální vyjádření MUDr. Gabriely Léblové, podle níž obviněný není stižen takovou duševní poruchou, která by dlouhodobě či i jen krátkodobě bránila tomu, aby byl schopen chápat smysl trestního řízení. Jeho stav tedy označila za způsobilý k účasti u hlavního líčení a podotkla, že v době soudních jednání na tom byl po psychické zdravotní stránce lépe než při znaleckém vyšetření. Z toho plyne jediný závěr, totiž že dovolatel byl schopen chápat a vnímat smysl trestního řízení a soud důvodně neshledal žádné překážky, pro které by věc nemohl rozhodnout a jež by naplňovaly některou z podmínek pro zastavení trestního stíhání předpokládaných v ustanovení § 11 tr. ř.
10. Opodstatnění podle státního zástupce postrádá i dovolatelova námitka podřazená pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jejímž rámci namítal, že zásadní ovlivnění jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností nastalé v důsledku závažné duševní poruchy nezohlednil žádný ze soudů při hodnocení trestní odpovědnosti především ve vztahu ke skutku pod bodem 1. Pro vyřešení této otázky je klíčovým právě shora připomenutý znalecký posudek zpracovaný G. L., který jmenovaná doplnila v rámci výslechu realizovaného u hlavního líčení. Pokud podle znalkyně dovolatel byl příčetný, byť zmenšeně, a jeho ovládací a rozpoznávací složky jednání zůstaly v určité míře zachovány, nepochybně také věděl, že řídí vozidlo po významném požití pervitinu a že tato činnost je zapovězena. Závěr soudů o úmyslném jednání je tudíž naprosto korektní. Státní zástupce doplnil, že trestní odpovědnost nevylučuje ani skutečnost, že obviněný z logiky věci neznal přesnou míru ovlivnění pervitinem, tedy že hodnota metamfetaminu je na úrovni 162 ng/ml.
11. Státní zástupce na okraj dodal, že námitka obviněného, v jejímž rámci označil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 za vadný v důsledku absence zmínky, zda při ukládání trestu přihlédl k zásadnímu ovlivnění jeho příčetnosti, se s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zcela rozchází.
12. Pakliže dovolatel bagatelizuje svou nebezpečnost a zpochybňuje tak potřebu ústavní formy ochranného léčení, tuto námitku pokládá státní zástupce po zvážení všech podstatných okolností za neopodstatněnou. Naopak provedené a soudem hodnocené důkazy odůvodňují závěr, podle něhož ke spáchání skutků popsaných v obžalobě došlo a tyto mají znaky přisouzených trestných činů spáchaných pachatelem ve stavu zmenšené příčetnosti vyvolaném duševní poruchou, jehož pobyt na svobodě je s ohledem na zjištěné okolnosti nebezpečný. Státní zástupce odkázal na závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že u obviněného byla prokázána důvodná pochybnost, že v případě ambulantní léčby by se dobrovolně podvolil autoritě lékaře a docházel k němu na pravidelná vyšetření. Dovolatel je jen velmi problematicky kontaktní a v docházce a svých povinnostech je nezodpovědný. Státní zástupce připomenul to, co vyplynulo ze závěrů MUDr. Léblové, totiž že nebezpečí dovolatelova pobytu na svobodě pro společnost je důsledkem kombinace duševní poruchy, osobnostního profilu a závislosti na více návykových látkách. Jinak vyjádřeno, negativní vliv zjištěné duševní poruchy umocňuje právě neřešená závislost na návykových látkách, přičemž bez významné odborné pomoci se obviněný nezdrží užívání drog, jeho psychické problémy se ještě umocní a propukne i tendence chovat se agresivně k okolí.
13. Státní zástupce proto shledal dovolání obviněného neopodstatněným a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. Obviněný ve své replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poznamenal, že podmínky pro zastavení trestního stíhání jsou v jeho případě naplněny automaticky s ohledem na to, že trpí jednou z nejzávažnějších duševních poruch. Pokud státní zástupce uvádí, že od doby jeho vyšetření se jeho stav zlepšil, měla mu být uložena ambulantní léčba. Co se týče vyjádření státního zástupce, že soud prvního stupně přihlédl k ovlivnění jeho příčetnosti a že toto lze dovodit z uloženého trestu, nelze s tímto souhlasit, neboť odůvodnění rozsudku by mělo být jednoznačné a ne, aby si dovolatel musel úvahy soudu dovozovat. Pokud státní zástupce uvedl, že by ambulantní formu léčby nedodržoval a tato by neměla pozitivní efekt, jedná se o pouhou spekulaci.
15. Závěrem tedy opět navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 8 To 95/2024, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 3 T 149/2023, zrušil. III. Přípustnost a důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání přípustné, dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
17. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), h), k) a m) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
18. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
19. Obviněný dále odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
20. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Zákon vymezuje podmínky pro uložení ochranných opatření v § 99 tr. zákoníku pro ochranné léčení, v § 100 tr. zákoníku pro zabezpečovací detenci, v § 101 až 104 tr. zákoníku a v § 26 a § 26a zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, pro zabrání věci a pro zabrání části majetku, a v § 22 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) pro ochrannou výchovu.
22. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání kromě jiného podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř.
23. Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6
tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též § 216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
24. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Podle názoru Nejvyššího soudu se v projednávané trestní věci zejména soud prvního stupně ve svém rozhodnutí velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze mu vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Obsahově shodné námitky dovolatele již byly rozebrány v rámci řízení jak před soudem prvního stupně, tak v rámci odvolacího řízení, při kterém obviněný tyto námitky uplatňoval, přičemž soudy nižších stupňů se jimi dostatečně zabývaly.
26. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku tak uplatnil po obsahové stránce shodné námitky, jako již v řízení před soudy nižších stupňů. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud obviněného odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, přiměřeně taktéž rozhodnutí ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, podle nichž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v této části o dovolání zjevně neopodstatněné.
27. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit také např. na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se oba nižší soudy, zejména soud prvního stupně, řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly příslušné závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, přičemž mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků souzeného trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, není žádný zjevný rozpor. Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech.
28. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve namítal, že soudy nižších stupňů se řádně nevypořádaly se zastavením trestního řízení podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy, že trestní stíhání nelze vést proti tomu, komu těžká choroba vylučuje jeho postavení před soud. Soud měl trestní stíhání zastavit a pokud tak neučinil, dostatečně se s důvody pokračování v trestním řízení nevypořádal.
29. Ačkoliv je tato námitka obviněného podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je třeba ji považovat za zjevně neopodstatněnou. Konkrétní důvody její neopodstatněnosti vyplývají z bodů 29–31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z bodu 14 usnesení odvolacího soudu.
30. Soud prvního stupně se zejména odkazoval na znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Gabrielu Léblovou a vycházel rovněž z chování dovolatele, které mohl v rámci dvou hlavních líčení osobně pozorovat, přičemž dospěl k závěru, že podmínky pro zastavení trestního řízení tak, jak je vymezuje ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., dány nejsou. Rovněž znalkyně MUDr. Gabriela Léblová měla možnost obviněného bezprostředně sledovat v průběhu hlavního líčení, kdy se v rámci vlastního výslechu vyjádřila, že obviněný není stižen takovou duševní poruchou, která by dlouhodobě či i jen krátkodobě bránila tomu, aby byl schopen chápat smysl trestního řízení. Jeho stav tedy označila za způsobilý k účasti u hlavního líčení a doplnila, že v době soudních jednání na tom byl po psychické zdravotní stránce lépe než při znaleckém vyšetření. Nejvyšší soud tak má rovněž za to, že dovolatel byl schopen chápat a vnímat smysl trestního řízení a že tedy v jeho případě nenastaly podmínky pro zastavení trestního stíhání, jak je předpokládá ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř.
31. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel opět uvedl, že soudy nižších stupňů nezohlednily, že trpí jednou z nejzávažnějších duševních poruch. Zejména podle něj nebylo náležitě vyhodnoceno, zda mohl vědět, že je v době řízení automobilu pod vlivem drogy, a dále do jaké míry mohl rozeznat, kdy ještě šlo o vliv návykové látky a kdy již o působení nemoci. To platí tím spíše v situaci, kdy hranice rozhodná pro zvážení, zda se jednalo o trestný čin či pouze přestupek, byla překročena o pouhých 12 ng/ml. Soudy tak nemohly dospět k jednoznačnému závěru, že jednal v nepřímém úmyslu.
32. I v případě těchto námitek lze odkázat na znalecký posudek MUDr. Gabriely Léblové a jeho doplnění u hlavního líčení. Znalkyně potvrdila, že u obviněného byla zjištěna chronifikovaná psychotická porucha, závislost na více psychoaktivních látkách a dále primárně anomální, sekundárně změněná a depravovaná osobnost v důsledku užívání drog. V inkriminované době byly schopnosti obviněného rozpoznat protiprávnost vyšetřovaných skutků sníženy, a to zhruba v polovině stupnice mezi jejich vymizením a zachováním, přičemž schopnosti ovládací se blížily vymizení. Zcela vymizelé nicméně nebyly, neboť zůstaly zachovány zhruba na úrovni jedné čtvrtiny (k tomu dále v podrobnostech srov. body 14–18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatel tedy nebyl nepříčetný, pouze zmenšeně příčetný, a jeho trestní odpovědnost tudíž zůstala zachována. Podle znalkyně stíhané skutky nejsou důsledkem akutní intoxikace návykovými látkami, spáchány byly pod vlivem narušení psychických funkcí v rámci chronifikované psychotické poruchy. Jestliže byl tedy dovolatel zmenšeně příčetný a jeho ovládací a rozpoznávací složky jednání zůstaly v určité míře zachovány, nepochybně také věděl, že řídí vozidlo po požití pervitinu a že takovéto jednání je nepřípustné. Pokud se týká naměřené koncentrace 162 ng/ml, Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně (viz body 33–36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), potvrzeným soudem odvolacím (bod 15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
33. Nad rámec shora uvedeného dovolatel v rámci své argumentace ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ještě soudu prvního stupně vytkl, že v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl, zda při ukládání trestu přihlédl k ovlivnění jeho příčetnosti.
34. V případě této námitky platí, jak již bylo uvedeno v odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz bod 19), že přes chybějící výslovný odkaz na § 40 tr. zákoníku je z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně naprosto zřejmé, že tento respektoval zákonná ustanovení o ukládání trestu zmenšeně příčetnému pachateli a zohlednil také současně uložené ochranné léčení. To je zřejmé rovněž z té skutečnosti, že obviněného odsoudil pouze k symbolickému a mírnému trestu. Konečně je třeba rovněž poznamenat, že tato námitka nenaplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod.
35. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) obviněný namítal, že je přesvědčen, že nejsou splněny podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě. Podle dovolatele mělo být ochranné léčení uloženo pouze v ambulantní formě. Nebylo prokázáno, že by jeho pobyt na svobodě byl nebezpečný a není tak naplněno ustanovení § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel měl rovněž prokázat, že je schopný dostavit se na předvolání soudu.
36. Soud prvního stupně v bodech 50 a 51 odůvodnění svého rozsudku rozvedl důvody, pro které v případě dovolatele uložil ochranné léčení v ústavní formě. Tyto závěry byly poté potvrzeny v bodě 20 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
37. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že potřeba působit na pachatele s ohledem na jeho zdravotní stav ochranným léčením je natolik odbornou otázkou, že k jejímu zodpovězení je třeba posouzení posudku znalce. Ten se musí vyjádřit nejen k objektivnímu nálezu, ale i k prognóze duševního stavu pachatele, k možnostem jeho ovlivnění a v té souvislosti i vnímání určitého druhu trestu pachatelem a možnosti jeho působení na další chování. Případné uložení ochranného léčení a jeho forma musí odpovídat zjištěnému zdravotnímu stavu, tj. především povaze a závažnosti zjištěné duševní poruchy, náhledu pachatele na nutnost léčby, jeho schopnosti respektovat určený režim léčby a nebezpečnosti pachatele z hlediska možné recidivy.
38. V těchto souvislostech je tak třeba opět odkázat na vypracovaný znalecký posudek a vlastní výslech znalkyně MUDr. Gabriely Léblové, která dospěla k závěru, že u obviněného byla zjištěna chronifikovaná psychotická porucha, závislost na více psychoaktivních látkách, a dále primárně anomální, sekundárně změněná a depravovaná osobnost. To je spojeno především s narušením psychických funkcí v rámci zmiňované chronifikované psychotické poruchy. Obviněný přistupuje ke svým problémům s drogami a alkoholem stejně jako k problematice svého duševního zdraví, tedy zcela nekriticky a nechce si přiznat závažnost vlastního zdravotního stavu. Nebezpečí jeho pobytu na svobodě pro společnost je důsledkem právě kombinace duševní poruchy, osobnostního profilu a závislosti na více návykových látkách, přičemž je odůvodněno tím, že obviněný zcela sociálně selhává, neustále se vrací k užívání drog a opakovaně je ve stavu významného narušení kontaktu s realitou. Znalkyně dále vyzdvihla, že druhé vyšetření obviněného nebylo možné realizovat, neboť byl „vyjíždivý“, agresivní, negativistický, a hrozilo propuknutí otevřené agrese. I proto učinila jednoznačný závěr, že bez významné odborné pomoci se nezdrží užívání drog a při jejím užití se všechny jeho psychické problémy ještě zintenzivní a vznikne tendence chovat se agresivně k okolí.
39. Podle Nejvyššího soudu soud prvního stupně nepochybil, pakliže odůvodněně konstatoval, že pobyt obviněného na svobodě je bez odpovídající pomoci, která by měla být kombinací léčby psychiatrické, protialkoholické a protitoxikomanické, nebezpečím pro společnost (viz závěry znalkyně zejména v bodech 15 a 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž je třeba přisvědčit soudu prvního stupně, že ambulantní formu ochranného léčení by nebyl schopen dodržovat. Soud prvního stupně přitom vycházel i z toho, že obviněný se sice ve dvou případech ze tří k soudu dostavil, ale spolupráce s ním byla obtížná. V případě obviněného nelze předpokládat, že by respektoval nařízení lékaře při ambulantním výkonu ochranného léčení a pravidelně na takovou léčbu docházel, když k hlavnímu líčení v jednom případě bez omluvy nedorazil, přičemž již v minulosti muselo být po jeho pobytu pátráno a byl na něj vydán příkaz k zatčení, navíc v jednom případě se dovolatel k soudu dostavil pod vlivem pervitinu (viz body 2 a 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
40. I tuto část dovolatelovy argumentace je tak třeba považovat za neopodstatněnou, neboť obviněný první skutek spáchal pod vlivem návykové látky, ovšem současně ve stavu zmenšené příčetnosti, která je důsledkem duševní poruchy, kdy jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Soud prvního stupně tedy nepochybil, jestliže uložil ochranné léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle odst. 4 téhož ustanovení rozhodl o formě léčení ústavní formou.
41. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného M. V. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31.10.2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu