11 Tdo 862/2022-844
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání
obviněného J. L., narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 10. 5. 2022, č. j. 10 To 136/2022-748, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 68/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. L. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 22. 3. 2022, č. j. 1 T 68/2021-715, byl obviněný J. L. uznán
vinným ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného
trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně
dopustil společně s obviněným M. J. (narozeným XY v XY) tím, že:
v době nejméně od 21. 1. 2020 do 5. 2. 2020 ve Věznici XY na oddíle XY po
předchozí společné domluvě vyvíjeli nátlak na spoluodsouzeného J. Z.,
narozeného XY, zneužívaje jeho naivity a strachu z prostředí výkonu trestu
odnětí svobody, kde byl tehdy umístěn jako odsouzený prvovýkonový s tím, že
bude poslouchat jen je, tomuto s vědomím, že J. Z. při pobytu ve věznici
podporuje jeho rodina, se kterou je v kontaktu, a která mu zasílá do věznice
finanční podporu, dobíjí kredity na volání apod., vyhrožovali fyzickým
napadením, zabitím, zlikvidováním, pokud nebude dělat, co oni po něm požadují,
mimo jiné obviněný J. L. požadoval pro svoji potřebu, aby pro něj J. Z.
přes svoje příbuzné zařídil zaslání oblečení a kartonů cigaret do areálu
věznice s tím, že pokud mu toto nebude doručeno do jeho výstupu z věznice dne
11. 2. 2020, tak zde bude mít peklo, a v nezjištěném počtu případů požadoval
opakovaně dobití kreditu pro volání z věznice, což poškozený ze strachu ze
splnění výhrůžek učinil, obviněný M. J. požadoval po J. Z., aby dle jeho
instrukcí zajistil odeslání částky 2 400 Kč v obálce a to na jím uvedenou
adresu, což poškozený ze strachu ze splnění výhrůžek učinil prostřednictvím své
matky J. Z., narozené XY, aby následně obviněný M. J. tvrdil poškozenému
Z., že na předmětnou adresu nic nepřišlo a společně s obviněným J. L.
hrozili poškozenému Z. fyzickým napadením a zabitím, pokud nezajistí odeslání
dvojnásobku původně zaslané částky.
2. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst.
1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání
a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl
uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 2. 2021, sp. zn.
1 T 85/2020, a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d),
odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 4 T 83/2021,
soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 39
(třiceti devíti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně současně podle § 43
odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v
Teplicích ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 4 T 83/2021, jímž byl zrušen výrok o
trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 1 T
85/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále soud
prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozenou J. Z. s
jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Citovaným rozsudkem současně soud prvního stupně uznal vinným
obviněného M. J. a uložil mu trest, jak je blíže specifikováno ve výroku o
vině a trestu tohoto rozsudku.
4. Proti uvedenému rozsudku podali oba obvinění a rovněž státní
zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Rakovníku (ta tak učinila v
neprospěch obviněného M. J. do výroku o trestu) odvolání, o nichž rozhodl
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 5. 2022,
č. j. 10 To 136/2022-748, tak, že je všechna podle § 256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní dovolání již jen obviněný
J. L. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), a to
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Skoupého, advokáta, přičemž tak
činí jednak z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť
namítá, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo
přípustné, a dále z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. Naplnění prvně uplatněného dovolacího důvodu dovozuje obviněný ze
skutečnosti, že v jeho případě nebyla dodržena příslušná ustanovení
mezinárodních smluv, jež obsahují úpravu zásady speciality v souvislosti s
řízením o jeho vydání ze Spolkové republiky Německo do České republiky za
účelem jeho trestního stíhání. Zásadně nesouhlasí s výkladem příslušných
zákonných ustanovení, jak jej učinil soud prvního stupně v bodu 18. odůvodnění
svého rozsudku a odvolací soud v bodu 15. odůvodnění svého usnesení. Rekapituluje, že nepochybně na základě příkazu k zatčení a následně evropského
zatýkacího rozkazu, jež vydal Okresní soud v Teplicích ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 85/2020, byl zadržen ve Spolkové republice Německo, posléze dne 18. 1. 2021 na hraničním přechodu XY byl předán německými policejními orgány českým
policejním orgánům a poté byl dopraven k Okresnímu soudu v Teplicích a vzat do
vazby. Dále připomíná, že soudy obou stupňů argumentovaly § 198 odst. 1 zákona
č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) jenž upravuje zásadu
speciality a podle něhož předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani
proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo
ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla
předána, přičemž zároveň stanovuje výjimky pod písmeny a) až g), které trestní
stíhání pro jiný skutek, než pro který byla osoba předána, dovolují. Poukazuje
na to, že oba soudy dospěly k závěru, že v jeho případě byla dána výjimka
uvedená pod písmenem a), tj. že v rámci trestního stíhání nedojde k omezení
nebo zbavení osobní svobody předávané osoby, přičemž vycházely z toho, že
uplatnění zásady speciality nebrání, pokud je předávaná osoba omezena nebo
zbavena osobní svobody v řízení o skutku, pro který je z jiného státu vydávána. Dovolatel je přesvědčen, že takový výklad vůbec nelze z citovaného zákonného
ustanovení přímo dovodit; o tomto se zmiňuje pouze důvodová zpráva k danému
zákonnému ustanovení. Nadto má za to, že oba soudy nerespektovaly čl. 10 Ústavy
České republiky, podle něhož vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž
ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou
součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon,
použije se mezinárodní smlouva. Zdůrazňuje, že v předmětné věci tedy jde o
otázku, zda má přednost aplikace § 198 z. m. j. s. před Evropskou úmluvou o
vydávání publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 549/1992 Sb. a mezinárodní
smlouvou uzavřenou mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo dne 2. 2. 2000 a publikovanou pod č. 67/2002 Sb. m. s. o dodatcích k Evropské úmluvě o
vydávání, jež obě byly řádně ratifikovány a odsouhlaseny Parlamentem ČR a
prezidentem. Poukazuje přitom na to, že čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání, jenž
upravuje zásadu speciality, obsahuje pouze dvě výjimky z této zásady a ani
jedna z nich na jeho osobu jako osobu předávanou nedopadá, a dále na to, že čl.
7 mezinárodní smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a Spolkovou republikou
Německo neobsahuje žádnou z výjimek ze zásady speciality, která by dovolovala
po vydání odsouzeného ze Spolkové republiky Německo do České republiky tohoto
stíhat pro jiný skutek spáchaný před vydáním, než pro který byl vydán. Vyslovuje proto závěr, že soudy obou stupňů chybně aplikovaly § 198 z. m. j. s., neboť měly aplikovat ustanovení mezinárodních smluv, čímž postupovaly v
rozporu s čl. 10 Ústavy; pak ovšem jestliže byl vydán ze Spolkové republiky
Německo do České republiky pouze pro skutek, jenž byl definován v trestním
řízení u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 85/2020, nedovolovala
zásada speciality jeho trestní stíhání pro jiný skutek, jenž byl spáchán před
jeho vydáním a který je definován v tomto řízení u Okresního soudu v Rakovníku. Za této situace tak byl u něj dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle
§ 11 odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť nebyl dán souhlas oprávněným orgánem k
jeho stíhání, když takovým orgánem byl v posuzovaném případě příslušný justiční
orgán Spolkové republiky Německo, který jej do České republiky vydával. V této
souvislosti uvádí, že současně může být naplněn i důvod nepřípustnosti
trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť tak stanoví
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
7. Dovolatel je dále přesvědčen, že v jeho věci je naplněn i další
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru
argumentuje tím, že skutek kladený mu za vinu měl velmi krátké časové vymezení
v trvání cca čtrnácti dnů, přičemž z provedených důkazů, zejména výpovědí
svědků, nelze učinit skutkový závěr, že během takové poměrně krátké doby se
dopustil poměrně rozsáhlého jednání popsaného v tzv. skutkové větě. Vytýká
soudu, že vůbec nebral v úvahu, že řád výkonu trestu odnětí svobody a případně
další vnitřní předpisy umožňují výkon určitých oprávnění odsouzených pouze v
omezené míře během určitého časového úseku a že není možné posílat balíky každý
den, když i každé poslání a doručení balíku vyžaduje určitý čas, a je
nelogické, aby se taková skutkově velmi členěná činnost vměstnala do šestnácti
dnů, ve kterých měl být skutek spáchán.
8. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022, č. j. 10 To 136/2022-748,
v rozsahu jeho se týkajícím, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal
tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství JUDr. Jiří Siegel (dále jen „státní zástupce“). Po úvodní
rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně
konstatuje, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. řádu sice lze pod tento obsahově podřadit, ovšem
nepovažuje je za důvodné. Poukazuje na to, že dovolatel v podstatě vychází z
toho, že s ohledem na zásadu speciality bylo absolutně vyloučeno, aby byl
trestně stíhán pro jiný skutek spáchaný před vydáním než pro ten, pro který byl
ze Spolkové republiky Německo na základě evropského zatýkacího rozkazu vydán. Vyslovuje názor, že danou otázku je nutno hodnotit ve světle legislativy
Evropské unie, konkrétně Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy
(2002/584/SVV) [dále jen „rámcové rozhodnutí“]. Článek 27 odst. 2 rámcového
rozhodnutí zakotvuje zásadu speciality, když stanoví, že kromě případů
uvedených v odstavcích 1 a 3 nelze osobu, která byla předána, stíhat, odsoudit
nebo jinak zbavit svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a
kterého se dopustila před svým předáním. Současně je však v čl. 27 odst. 3
písm. c) stanoveno, že odstavec 2 se nepoužije v případě, že trestní řízení
nevede k uplatnění opatření omezujícího osobní svobodu. Podle čl. 31 odst. 2
rámcového rozhodnutí pak členské státy mohou nadále uplatňovat dvoustranné nebo
mnohostranné dohody nebo ujednání platné v době přijetí tohoto rámcového
rozhodnutí toliko tehdy, pokud pomáhají dále zjednodušit nebo usnadnit postupy
předávání osob, na které se vztahuje evropský zatýkací rozkaz. Do českého
právního řádu pak bylo ustanovení čl. 27 odst. 3 písm. c) rámcového rozhodnutí
implementováno ustanovením § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s., podle kterého
předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno
trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek
spáchaný před předáním, než pro který byla předána, ledaže v rámci trestního
stíhání nedojde k omezení nebo zbavení její osobní svobody. Státní zástupce
zdůrazňuje, že podle citovaného ustanovení je tedy možno trestně stíhat
předanou osobu pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla
předána, pokud v rámci trestního stíhání (pro tento jiný skutek) nedojde k
omezení nebo zbavení její osobní svobody; to však nebrání omezení nebo zbavení
osobní svobody v rámci trestního stíhání nebo výkonu trestu či ochranného
opatření pro skutek, pro který předána byla. Toto ustanovení tedy umožňuje i
trestní stíhání před soudem a souhlas předávajícího státu je třeba vyžádat až v
případě, že dojde k pravomocnému odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody, resp. k výkonu tohoto trestu odnětí svobody. Státní zástupce uvádí, že
výjimka ze zásady speciality upravená v § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. v
plném rozsahu dopadala na trestní věc obviněného, a toto ustanovení tedy bylo
soudy obou stupňů vyloženo správně.
Uzavírá, že souhlasu příslušného orgánu
Spolkové republiky Německo s trestním stíháním obviněného pro přečin vydírání
podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku tudíž nebylo zapotřebí a důvod nepřípustnosti
trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. řádu ani žádný jiný důvod
nepřípustnosti trestního stíhání nebyl v dané trestní věci dán. Dodává, že
otázka, zda bylo žádáno o souhlas s výkonem trestu odnětí svobody, který byl
napadenými rozhodnutími dovolateli uložen, není předmětem dovolacího přezkumu.
10. Následně se stání zástupce zaměřuje na námitky obviněného, jež tento
podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvádí, že
ačkoli dovolatel vytýká existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových
zjištění s provedenými důkazy, fakticky neuvádí skutečnosti, které by takovou
vadu důkazního řízení zakládaly. Připomíná, že o zjevný rozpor mezi provedenými
důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními jde v případě, že skutková
zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z
nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce
pravým opakem provedených důkazů. Je přesvědčen, že existenci takového rozporu
nelze dovodit z obecných tvrzení obviněného o tom, že skutková zjištění
vymezená ve výroku o vině nelze z provedených důkazů učinit; obviněný totiž
žádný reálný logický rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními
neuvádí, přičemž není jasné, proč by ve skutkové větě popsané jednání nemohlo
být realizováno v průběhu šestnácti dnů. Dovolatel dále pomíjí, že kromě
zaslání oblečení a kartonů cigaret, při kterém by snad splnění jeho požadavků
mohlo „narazit“ na předpisy regulující přijímání balíků odsouzenými,
poškozeného nutil též k dobíjení kreditu na telefonování a společně s obviněným
M. J. k zaslání finanční částky. Obviněný se tak v podstatě domáhá pouze
jiného způsobu hodnocení důkazů; skutečnost, že soudy hodnotí důkazy jiným
způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu
hodnocení důkazů, však v žádném případě nemůže založit vadu důkazního řízení
spočívající ve zjevném rozporu provedených důkazů a skutkových zjištění.
11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce uzavírá, že
námitky obviněného uplatněné v rámci obou formálně deklarovaných dovolacích
důvodů jsou zjevně nedůvodné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a učinil tak v souladu
s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně podle § 265r
odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud učinil i jiné než
navrhované rozhodnutí v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci
obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2
tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e
odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje
obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku
upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného
splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
14. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů
taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda
obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů,
jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný dovolání výslovně opírá o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť namítá, že proti němu bylo
vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, a dále o důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě, když
tvrdí, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V
dovolání lze současně vysledovat též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
m) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a
g) tr. řádu. Je tomu tak proto, že jím tvrzené a zde uvedené vady vztahuje i k
rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně
domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá
alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
17. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256
tr. řádu (mimo jiné) odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném
přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s
některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
18. Tímto dovolacím důvodem je pak jednak obviněným uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který je dán, jestliže proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Druhým dovolacím důvodem, o který obviněný dovolání rovněž opírá, je dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě, jenž je
naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů.
19. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je s účinností od 1. 1. 2022 určen k nápravě
zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních a jeho smyslem je
kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod
vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11.
1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři
okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu
mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich
základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je
opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně
nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem,
např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu,
důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu
opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem
nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
20. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje
a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích
řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na
spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3.
2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení
odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s
průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně konstatuje, že námitky
obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu v jeho první alternativě, jejichž prostřednictvím namítá, že z
provedených důkazů, zejména výpovědí svědků, nelze učinit skutkový závěr, že by
se během poměrně krátké doby v trvání šestnácti dnů dopustil poměrně rozsáhlého
jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nelze
považovat za materiálně relevantně uplatněné. Uvedené námitky totiž představují
pouze obecné (formální) tvrzení obviněného o existenci zjevného rozporu
rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, které není
podpořeno konkrétními skutečnostmi, jež by takovou vadu důkazního řízení
zakládaly. Obviněný v tomto směru nejmenuje svědky, na podkladě jejichž
výpovědí by skutková zjištění učiněná soudy byla zpochybněna, ani konkrétně
neuvádí, jaké skutečnosti ve výpovědích svědků obsažené vylučovaly, že se
daného jednání dopustil, resp. svědčily o tom, že tohoto se nemohl dopustit
během šestnácti dnů. Takové námitky směřující toliko v obecné rovině proti
způsobu hodnocení výpovědí svědků (žádné jiné důkazy v tomto ohledu neoznačuje)
a proti správnosti skutkových zjištění, a spočívající na nekonkrétním tvrzení o
tom, že skutková zjištění vymezená ve výroku o vině nelze z provedených důkazů
učinit, pak ovšem deklarovaný dovolací důvod v jeho první alternativě naplňují
jen formálně a Nejvyššímu soudu, jemuž zásadně nepřísluší jakkoli domýšlet či
dokonce doplňovat argumentaci obviněného, tak nedovolují jakkoliv přezkoumávat
(takto toliko neurčitě) napadené hodnotící úvahy a skutkové závěry soudů obou
stupňů (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS
452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a
ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Pakliže obviněný v této
souvislosti namítá, že daný skutek nemohl spáchat již proto, že zasílání balíků
s oblečením a kartony cigaret je časově náročné a současně je omezeno řádem
výkonu trestu odnětí svobody a dalšími vnitřními předpisy, je třeba
připomenout, že jeho jednání spočívalo rovněž v tom, že po poškozeném J. Z.
pod pohrůžkou fyzického napadení, zabití a zlikvidování opakovaně požadoval též
dobití kreditu pro volání z věznice a společně s obviněným M. J. poškozeného
pod pohrůžkou fyzického napadení a zabití nutil i k zaslání finanční částky.
22. Převážná část dovolací argumentace obviněného se vztahuje k
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Tvrdí, že
proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné,
a to proto, že v dané věci byl dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle
§ 11 odst. 1 písm. c) tr. řádu, když k jeho trestnímu stíhání nebyl dán souhlas
oprávněným orgánem, případně že byl naplněn i důvod nepřípustnosti trestního
stíhání podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť tak stanoví mezinárodní
smlouva, kterou je Česká republika vázána. Byť takové jeho námitky lze pod
tvrzený dovolací důvod obsahově podřadit, Nejvyšší soud shledal, že jsou zjevně
neopodstatněné.
23. Obviněný se v uvedeném směru dovolává zásady speciality s tím, že
rozporuje aplikaci § 198 odst. 1 z. m. j. s. soudy obou stupňů na jeho trestní
věc, přičemž jednak je toho názoru, že tyto postupovaly v rozporu s čl. 10
Ústavy České republiky, neboť měly aplikovat mezinárodní smlouvy, jimiž je
Česká republika vázána, konkrétně Evropskou úmluvu o vydávání publikovanou pod
č. 549/1992 Sb. a mezinárodní smlouvu uzavřenou mezi Českou republikou a
Spolkovou republikou Německo publikovanou pod č. 67/2002 Sb. m. s. o dodatcích
k Evropské úmluvě o vydávání, a jednak nesouhlasí s jejich výkladem citovaného
zákonného ustanovení.
24. Ve vztahu k této argumentaci obviněného Nejvyšší soud uvádí, že se
plně ztotožnil jak se závěry soudů obou stupňů, tak s výstižným vyjádřením
státního zástupce, což mu umožňuje, aby na příslušné závěry a toto vyjádření
(již z důvodů procesní ekonomie) z podstatné části odkázal a uvedl, resp. jen
shrnul podstatné skutečnosti. Co se týče údajné přednosti mezinárodní smlouvy,
a to Evropské úmluvy o vydávání (včetně výše zmíněného dodatku k této úmluvě),
její aplikaci nahrazuje v rámci členských zemí Evropské unie rámcové
rozhodnutí. Zásada speciality je zakotvena v čl. 27 odst. 2 rámcového
rozhodnutí, který upravuje případné stíhání za jiné trestné činy, přičemž
stanoví, že kromě případů uvedených v odstavcích 1 a 3 nelze osobu, která byla
předána, stíhat, odsoudit nebo jinak zbavit svobody za jiný trestný čin, než
kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním. V čl. 27
odst. 3 písm. c) rámcového rozhodnutí je pak stanoveno, že odstavec 2 se
nepoužije v případě, že trestní řízení nevede k uplatnění opatření omezujícího
osobní svobodu. Z čl. 31 odst. 2 rámcového rozhodnutí se podává, že členské
státy mohou nadále uplatňovat dvoustranné nebo mnohostranné dohody nebo
ujednání platné v době přijetí tohoto rámcového rozhodnutí toliko tehdy, pokud
pomáhají dále zjednodušit nebo usnadnit postupy předávání osob, na které se
vztahuje evropský zatýkací rozkaz. Ustanovení čl. 27 odst. 3 písm. c) rámcového
rozhodnutí bylo do českého právního řádu implementováno ustanovením § 198 odst.
1 písm. a) z. m. j. s., podle kterého předaná osoba nemůže být zbavena osobní
svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest
nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který
byla předána, ledaže v rámci trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení
její osobní svobody.
25. Nejvyšší soud dále přisvědčil soudům obou stupňů v jejich závěru
týkajícím se výkladu § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. a jeho aplikace v dané
věci (viz bod 18. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 15. odůvodnění
usnesení odvolacího soudu). Obviněný byl do České republiky předán ze Spolkové
republiky Německo dne 18. 1. 2021 na základě příkazu k zatčení ze dne 18. 9.
2020, resp. evropského zatýkacího rozkazu ze dne 25. 11. 2020 vydaného Okresním
soudem v Teplicích ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 1 T 85/2020. Dne
18. 1. 2021 byl následně dopraven k Okresnímu soudu v Teplicích, který rozhodl
o jeho vzetí do vazby, a téhož dne byl dodán do výkonu vazby do Vazební věznice
Teplice. Předání obviněného přitom schválilo Generální státní zastupitelství
Naumburg dne 7. 1. 2021. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 2.
2021, sp. zn. 1 T 85/2020, byl následně obviněný uznán vinným přečinem krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného
opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.
zákoníku a podle § 205 odst. 2 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl
uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců se
zařazením do věznice s ostrahou. Jen pro úplnost lze dodat, že obviněný byl
dále uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 8. 2021, sp.
zn. 4 T 83/2021, a to přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst.
2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, a za tyto přečiny a
sbíhající se shora zmíněné přečiny mu byl podle § 205 odst. 2 za použití § 43
odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti tří
měsíců se zařazením do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 1 T 85/2020
(ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2021,
sp. zn. 4 To 137/2021), jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V
této věci se obviněný výslovně vzdal práva na uplatnění zásady speciality.
26. V posuzované věci, kdy v rámci trestního stíhání obviněného nedošlo
k omezení nebo zbavení jeho osobní svobody, je tudíž plně aplikovatelná výjimka
ze zásady speciality uvedená v § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s., jak správně
oba soudy nižších instancí vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. V důsledku
této skutečnosti nebylo zapotřebí k trestnímu stíhání obviněného pro předmětný
skutek, tj. pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byl předán,
souhlasu příslušného orgánu Spolkové republiky Německo, který obviněného
předal, resp. nebylo třeba tento orgán žádat o rozšíření souhlasu s předáním
pro posuzovaný skutek, jenž byl právně kvalifikován jako přečin vydírání podle
§ 175 odst. 1 tr. zákoníku. Lze proto uzavřít, že námitky obviněného stran
nepřípustnosti trestního stíhání v dané věci, ať z důvodu podle § 11 odst. 1
písm. c) tr. řádu, stejně jako z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. řádu,
nejsou důvodné. Nad rámec tohoto konstatování (když tato otázka nebyla
předmětem dovolacího přezkumu a obviněný v tomto směru ani ničeho nenamítá) je
možné jen pro úplnost dodat, že rozšíření souhlasu s předáním by bylo třeba až
tehdy, pokud by došlo k odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody, a to k výkonu takového trestu; v dané věci tak nadto učiněno bylo a na
základě příslušné žádosti Okresního soudu v Rakovníku dne 30. 11. 2022
Generální státní zastupitelství Naumburg předmětný souhlas
udělilo.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
27. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného J. L.
nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného
jím uplatněným dovolacím důvodům zčásti neodpovídala a zčásti byla zjevně
neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení
nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení
ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu
nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu