11 Tdo 899/2016-II-47
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 8. 2016 v řízení o dovolání
obviněné C. J. A. H., v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 1 T 78/2015, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. ř. se
obviněná C. J. A. H. b e r e d o v a z b y .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1 T 78/2015,
byla obv. C. J. A. H. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby
a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283
odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena podle § 283 odst. 2 tr.
zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro
jehož výkon byla dle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s
dozorem. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněné současně uložen
trest vyhoštění z území České republiky, a to na dobu neurčitou. Podle § 70
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest
propadnutí věcí specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku. Závěrem
byla obviněná podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 1 ZT 329/2014, v bodech
I/, II/3, II/13, II/24, II/28, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro
něž byla obviněná stíhána.
Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně však nenabyl právní moci,
neboť proti němu podala odvolání jak obv. C. J. A. H., tak i státní zástupkyně
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Městský soud v Praze jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 To 459/2015, částečně zrušil
podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, jímž byla obviněná podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 1 ZT
329/2014, v bodech I/, II/3, II/13, II/24, II/28, a dále ve výrocích o obou
trestech propadnutí věci. Odvolací soud poté podle § 259 odst. 3 tr. ř. při
nezměněném výroku o vině, nezměněném výroku o trestu odnětí svobody a způsobu
jeho výkonu a nezměněném výroku o trestu vyhoštění, nově rozhodl tak, že
obviněné podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném
do 31. 5. 2015) uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jenž
specifikoval ve výrokové části svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud usnesením z dnešního dne, sp. zn. 11 Tdo 899/2016-I, zrušil podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp.
zn. 7 To 459/2015, v části týkající se výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2
tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Odsuzující rozsudek, na jehož pokladě obviněná vykonává trest odnětí svobody ve
Vazební věznici Praha-Ruzyně, není z tohoto důvodu pravomocný a další výkon
trestu odnětí svobody je nepřípustný. Podle § 265l odst. 4 tr. řádu vykonává-li
se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší
soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g tr. ř.) se v tomto případě neužijí.
Podle § 67 tr. ř. smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho
jednání nebo dalších skutečností vyplývá obava,
a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu
vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště
anebo hrozí-li mu vysoký trest,
b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak
mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo
c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o
nějž se pokusil nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,
a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo
zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou
zřejmé důvody podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na
osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze
v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Protože Nejvyšší soud zrušil k dovolání obviněné výrok o trestu, rozhodl
současně o vazbě obviněné. Shledal přitom, že v tomto stadiu řízení trvají
důvody vazby podle § 67 písm. c) tr. ř., protože je dána důvodná obava, že
obviněná bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhána. Dosud zjištěné
skutečnosti svědčí o tom, že byly spáchány skutky, pro které bylo zahájeno
trestní stíhání a které mají všechny znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a dále jsou zřejmé důvody pro
závěr, že tento zvlášť závažný zločin spáchala obviněná. Způsob provedení a
dlouhodobost páchání předmětného trestného činu navíc ukazuje na vysoký stupeň
rozhodnosti, s níž se obviněná dopouštěla posuzovaného jednání. Z toho reálně
vyplývá obava, že při pobytu na svobodě bude obviněná opakovat trestnou
činnost, pro kterou je stíhána. S ohledem na tyto skutečnosti nelze v době
rozhodování dosáhnout účelu vazby jiným opatřením, a Nejvyšší soud proto
rozhodl, že se obviněná podle § 265l odst. 4 tr. ř. bere do vazby z důvodu
uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 11 Tdo 899/2016
Datum rozhodnutí: 31.08.2016
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, Trest vyhoštění
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoníku, § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, § 265k odst. 1 tr. ř., § 265k odst. 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: C
11 Tdo 899/2016-I-42
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 31. 8. 2016 dovolání obviněné
C. J. A. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp.
zn. 7 To 459/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 1 T 78/2015, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.
11. 2015, sp. zn. 7 To 459/2015, z r u š u j e v části týkající se výroku o
trestu.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. s e z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a z u
j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1 T
78/2015, byla obv. C. J. A. H. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena podle § 283
odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl
roku, pro jehož výkon byla dle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do
věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněné
současně uložen trest vyhoštění z území České republiky, a to na dobu
neurčitou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné dále
uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výrokové části citovaného
rozsudku. Závěrem byla obviněná podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 1 ZT
329/2014, v bodech I/, II/3, II/13, II/24, II/28, neboť nebylo prokázáno, že se
staly skutky, pro něž byla obviněná stíhána.
2. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 (stručně
shrnuto) se obviněná dopustila trestné činnosti tím, že od přesně nezjištěné
doby roku 2010 do 23. 10. 2014, kdy byla zadržena Policií ČR, na celém území
P., zejména pak v místech svého trvalého bydliště, v P. .., ul. L., dříve i v
P. ..., ul. B., případně v blíže neustanovených klubech a barech na celém území
P., obvykle po předchozí objednávce na svém telefonním čísle ..., distribuovala
přesně nezjištěné množství drog pervitin, extáze, marihuany, kokainu a LSD, kdy
konkrétně byly zadokumentovány případy popsané v bodech 1) – 27) výroku
rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se jednalo o drogy obsahující látky
psychotropní či omamné ve smyslu nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech
návykových látek ve znění pozdějších předpisů.
3. Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně však nenabyl právní moci,
neboť proti němu podala odvolání jak obv. C. J. A. H., tak i státní zástupkyně
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Městský soud v Praze jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 To 459/2015, částečně zrušil
podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, jímž byla obviněná podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 1 ZT
329/2014, v bodech I/, II/3, II/13, II/24, II/28, a dále ve výrocích o obou
trestech propadnutí věci. Odvolací soud poté podle § 259 odst. 3 tr. ř. při
nezměněném výroku o vině, nezměněném výroku o trestu odnětí svobody a způsobu
jeho výkonu a nezměněném výroku o trestu vyhoštění, nově rozhodl tak, že
obviněné podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném
do 31. 5. 2015) uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jenž
specifikoval ve výrokové části svého rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7
To 459/2015, a to v celém jeho rozsahu, podala obv. C. J. A. H. prostřednictvím
advokáta JUDr. Jiřího Nováka dovolání. Ve svém dovolání obviněná odkázala na
důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h), písm. k) a písm. l)
tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, byl jí
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, v rozhodnutí soudu druhého
stupně některý výrok chybí nebo je neúplný, a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
5. Ve svém podání obviněná nejdřív shrnula dosavadní průběh trestního
řízení a následně poukázala na to, že soud prvního stupně náležitě neposoudil
existenci výluky pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 písm. f)
tr. zákoníku. Ve svém odvolání proto obviněná navrhla, aby byl v postavení
svědka vyslechnut její přítel K. V., který by potvrdil, zda a v jakém časovém
období se na území České republiky zdržovala, což však odvolací soud bez
adekvátního odůvodnění zamítl. Odvolacímu soudu proto vytkla jeho chybný závěr,
když dovodil, že se obviněná na území České republiky v posledních deseti
letech nezdržovala trvale, aniž by se zabýval konkrétní dobou jejího pobytu v
Belgii v průběhu této doby.
6. Následně obviněná zdůraznila, že v jejím případě byly dány všechny
zákonné podmínky vylučující uložení trestu vyhoštění dle § 80 odst. 3 písm. f)
tr. zákoníku, neboť je občankou Evropské unie pobývající na území České
republiky nepřetržitě po dobu posledních deseti let a v jejím případě nejsou
dány ani žádné vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu. Odvolací soud měl tedy
správně zrušit výrok soudu prvního stupně v části týkající se uložení tohoto
trestu. V návaznosti na uvedené je zřejmé, že soudy obou stupňů zatížily svá
rozhodnutí vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněné
uložily trest, který zákon nepřipouští.
7. Obviněná dále namítla, že ačkoli je z odůvodnění napadeného rozsudku
zřejmé, že její námitky uplatněné v odvolání nebyly shledány důvodnými, přesto
v rozsudku absentuje výrok o zamítnutí jejího odvolání, čímž došlo k naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
8. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů navíc zcela postrádají
posouzení základních kritérií pro uložení a určení výměry trestu vyhoštění. S
ohledem na tyto skutečnosti proto obviněná namítla, že soudy obou instancí
porušily její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, jakož i její právo na předvídatelnost, přiměřenost a
zákonnost uloženého trestu dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
9. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015,
sp. zn. 7 To 459/2015, zrušil v celém rozsahu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
10. K dovolání obv. C. J. A. H. se písemně vyjádřil státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 267/2016-13 ze dne 3.
6. 2016). Státní zástupce nejdřív v obecné rovině zdůraznil, že z obsahového
hlediska lze námitky obviněné podřadit pouze pod uplatněný dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je třeba považovat za speciální vůči
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tom rozsahu, v jakém
obviněná uplatnila existenci výluk pro uložení a stanovení výměry trestu
vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, pak toto dovolání lze
dle jeho názoru považovat za důvodné.
11. Státní zástupce zkonstatoval, že úvahy odvolacího soudu jsou ve
vztahu k posouzení existence výluk pro uložení trestu vyhoštění neúplné a
nepřezkoumatelné. Odvolací soud se totiž nevypořádal s naplněním podmínky
nepřetržitého pobytu občana Evropské unie na území České republiky v posledních
deseti letech, a v tomto směru pouze odkázal na vyjádření obviněné, že v
průběhu deseti let pobývala jak České republice, tak v Belgickém království.
Takový závěr však nelze považovat za dostatečný. Ve vztahu k odůvodnění
napadeného rozsudku nelze rovněž dovodit, jakým způsobem se tento soud
vypořádal s důkazním návrhem obviněné na výslech osoby K. V., jehož provedení
by mohlo objasnit existenci, či neexistenci výluk trestu vyhoštění. Za této
situace jde tedy patrně o tzv. opomenutý důkaz, neboť jeho neprovedení nebylo
věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se nejednalo o důkaz nadbytečný či
irelevantní. Soudy se taktéž dostatečně nezabývaly ani naplněním další podmínky
vyplývající z § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, a to že u pachatele jsou
shledány ,,vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu“. Třebaže je státní zástupce
dalek toho, aby jednání obviněné jakkoli bagatelizoval, z charakteru její
trestné činnosti nelze dovozovat, že by vážně ohrožovala bezpečnost České
republiky jakožto státu, neboť se jednalo o relativně běžnou trestnou činnost,
která se nijak podstatněji nevymykala trestným činům obdobného druhu. Státní
zástupce se dále ztotožnil i s námitkou obviněné ve vztahu k uložení trestu
vyhoštění na dobu neurčitou. Soudy obou stupňů se totiž dostatečně nezabývaly
hledisky proporcionality uloženého trestu. Závěr o nutnosti uložení trestu
vyhoštění na dobu neurčitou, jenž by indikoval skutečně výrazně vysokou
závažnost přisouzené trestné činnosti, je totiž fakticky popřen i konkrétní
výměrou uloženého trestu odnětí svobody, který byl naopak uložen blízko samé
spodní hranice zákonné trestní sazby.
12. Oproti tomu se však státní zástupce neztotožnil s námitkou
obviněné, že v napadeném rozhodnutí absentuje výrok o zamítnutí jejího
odvolání. Odvolací soud totiž z podnětu obviněné provedl úpravu výroku o
uložených trestech propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a v tomto dílčím
rozsahu se tedy s odvoláním obviněné ztotožnil. Za takové situace se pak již
nerozhoduje o zamítnutí ,,zbytku“ podaného odvolání a o chybějící výrok ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se tedy nejedná. Vzhledem k tomu, že
odvolací soud odvolání obviněné nezamítl, zároveň nelze uvažovat o naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v žádné z jeho
dvou variant.
13. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k
závěru, že dovolání obv. C. J. A. H. je důvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 To 459/2015, a to v tom rozsahu, v
jakém jím bylo rozhodnuto o odvolání obviněné proti výroku o trestu z rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1 T 78/2015, dále
všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby
postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby
v rozsahu zrušení věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V
návaznosti na to státní zástupce dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l
odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněné, neboť jsou u ní i nadále dány důvody
vazby podle § 67 písm. a), písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval,
zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního
řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na
příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst.
1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní
obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší
soud shledal, že dovolatelka výše uvedená ustanovení trestního řádu
respektovala, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které
se dovolání opírá, naplňují obviněnou uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná
existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. V podaném dovolání obviněná své argumenty subsumovala pod dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h), písm. k) a písm. l) tr. ř.
17. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti
porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03).
18. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud má povinnost vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.
19. Vzhledem k tomu, že obviněná ve svém dovolání uplatnila pouze
námitky, kterými vytkla uložení trestu vyhoštění, a to z hlediska jeho
nepřípustnosti i výměry, nebylo možné tyto námitky obsahově podřadit pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud však shledal, že námitky
uplatněné obviněnou lze v tomto směru relevantně podřadit pod speciální
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomuto pak pouze ve
stručnosti připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je
dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací
důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný
čin zákonem. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však není
pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný,
nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
20. Obv. C. J. A. H. ve svém dovolání namítla, že ačkoli byly v jejím
případě dány všechny zákonné podmínky vylučující uložení trestu vyhoštění dle §
80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, soudy obou stupňů tyto skutečnosti zcela
ignorovaly a odůvodnění jejich rozsudků zcela postrádají posouzení základních
kritérií pro uložení a určení výměry tohoto trestu. Tímto postupem tedy došlo
ze strany soudů obou stupňů k uložení nepřípustného trestu.
21. K uvedené problematice je nejprve zapotřebí v obecné rovině uvést,
že podle § 80 odst. 3 písm. f) zásadně nelze uložit trest vyhoštění pachateli,
který je občanem Evropské unie a v posledních deseti letech nepřetržitě pobývá
na území České republiky, a to s jedinou výjimkou, pokud soud shledá vážné
důvody ohrožení bezpečnosti státu. Bezpečností státu se zde rozumí zajištění
svrchovanosti, samostatnosti, uzemní celistvosti, obranyschopnosti a ochrany
demokratických základů státu (tj. České republiky), zejména z hlediska
zachování ústavního zřízení, životů, zdraví a majetkových hodnot obyvatelstva
(nikoli jen jednotlivých občanů). Vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu může
soud shledat nejen v případě spáchání trestných činů proti bezpečnosti České
republiky (§ 316 až 318 tr. zákoníku), ale i tehdy, jestliže se pachatel
dopustil jiného trestného činu, ať již proti České republice (§ 309 až 315 tr.
zákoníku), proti obraně státu (§ 319 až 322 tr. zákoníku) nebo proti jiným
zájmům ohrožujícím bezpečnost státu (např. násilí proti takovému orgánu veřejné
moci, který má zajišťovat bezpečnost státu (§ 323 tr. zákoníku), nedovoleného
ozbrojování ve větším rozsahu a nebezpečnými zbraněmi (§ 279 tr. zákoníku),
výroby a držení zakázaných bojových prostředků (§ 280 tr. zákoníku), atd.).
Další omezující podmínkou pro uložení trestu vyhoštění je, že občan Evropské
unie v posledních deseti letech před rozhodováním soudu o případném uložení
tohoto trestu pobýval na území České republiky nepřetržitě. Podmínka
nepřetržitého pobytu je zachována, pokud nepřítomnost občana Evropské unie na
území České republiky nepřesáhne celkem šest měsíců ročně, anebo přesáhne-li
tuto dobu z důvodu plnění povinné vojenské služby, nebo pokud jedna
nepřítomnost nebude delší než dvanáct po sobě jdoucích měsíců, a to ze
závažných důvodů, zejména jde-li o těhotenství a narození dítěte, závažné
onemocnění, studium nebo odborné školení, anebo z důvodu pracovního vyslání do
zahraničí. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář.
2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1002-1004).
22. Na všechny okolnosti, které mohou objasnit naplnění znaku
nepřetržitého pobytu v posledních deseti letech před rozhodováním o trestu,
jakož i vážné ohrožení bezpečnosti státu, stejně jako ostatní skutečnosti
důležité pro rozhodnutí, dopadají zásada oficiality podle § 2 odst. 4 tr. ř.,
zásada vyhledávací a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., a zásada volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6
tr. ř. V každé konkrétní věci musí být všechny tyto rozhodné skutečnosti
předmětem dokazování v rámci podstatných okolností k posouzení osobních poměrů
pachatele (§ 89 odst. 1 písm. d) tr. ř.).
23. V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska
Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů nezaměřily svou pozornost na
objasnění shora uvedených zákonných podmínek, především nezjistily, zda
obviněná v posledních deseti letech nepřetržitě pobývala na území České
republiky a rovněž se dostačujícím způsobem nevyjádřily k závažnosti trestné
činnosti obviněné, která údajně zakládala ,,vážné důvody ohrožení bezpečnosti
státu“.
24. Soud prvního stupně toliko uvedl, že obviněná je cizí státní
příslušnicí, nemá v České republice trvalé bydliště, není zde vázána stálým
zaměstnáním a trvale zde nežijí ani její děti, přičemž bylo přihlíženo i k
jinému obecnému zájmu, právě s ohledem na povahu uvedené trestné činnosti,
která poškozuje zdraví lidí. V tomto směru proto neshledal žádné důvody, proč
by obviněné nemohl být ve smyslu § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku uložen
trest vyhoštění na dobou neurčitou. V postupu soudu prvního stupně neshledal
žádné pochybení ani soud odvolací, který doplnil, že podmínky pro uložení
trestu vyhoštění na dobu neurčitou byly splněny a s ohledem na charakter
trestné činnosti je splněna i podmínka, že uložení tohoto trestu vyžaduje zájem
na zajištění bezpečnosti občanů, ale i jiný obecný zájem. Dále pak uvedl, že
již samotná obviněná vyloučila trvalost svého pobytu na území České republiky,
když prohlásila, že pobývala jak v České republice, tak v Belgii.
25. Nejvyšší soud tyto argumenty ve vztahu k trestu vyhoštění
nepovažuje za dostačující jak z pohledu obecných hledisek vymezených v
ustanovení § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, tak z pohledu základních zásad
trestního řízení ve smyslu § 2 odst. 4, odst. 5, odst. 6 tr. ř.
26. Soudy obou stupňů se předně ve svých rozhodnutích nevypořádaly s
naplněním podmínky nepřetržitého pobytu obviněné, jakožto občana Evropské unie,
na území České republiky v posledních deseti letech. Nejvyšší soud zdůrazňuje,
že samotné tvrzení obviněné, že v průběhu rozhodné doby pobývala jak na území
Belgického království, tak v České republice, nemůže založit dostatečný závěr o
neexistenci vylučující podmínky ve smyslu § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku.
Jak navíc vyplývá z výše uvedených teoretických východisek, pro naplnění
nepřetržitého pobytu není třeba, aby obviněná na území České republiky pobývala
absolutně nepřetržitě. Bylo tedy povinností soudů obou stupňů, aby ve svém
rozhodovacím procesu objasnily tyto skutečnosti ex offo, a to bez důvodných
pochybností.
27. V návaznosti na výše uvedené lze dát obviněné za pravdu též v tom,
že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, jakým způsobem se soud
vypořádal s jejím důkazním návrhem na výslech svědka K. V. Nejvyšší soud má v
souvislosti s problematikou tzv. opomenutých důkazů za nutné odkázat na
judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94,
sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález
č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na
zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění
soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by
soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených
důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové
závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu
obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož
tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého
důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na
toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost
důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo
vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26
ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS
ČR, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení Ústavního soudu
ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb.
nál. a usn. ÚS ČR, a další). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud
ani v tomto směru nedostál svým zákonným povinnostem, když neodůvodnil
neprovedení důkazního návrhu obviněné, a to obzvlášť za situace, kdy mohlo
provedení tohoto důkazu objasnit existenci či neexistenci výluk pro uložení
trestu vyhoštění.
28. Za dostačující podklad pro naplnění podmínky ohrožení bezpečnosti
státu pak nelze shledat pouze obecné konstatování soudů, že charakter trestné
činnosti, které se obviněná dopustila, ohrožuje zdraví a bezpečnost lidí. Soudy
obou instancí totiž nijak konkrétně nevymezily, v čem přesně měly být
spatřovány důvody ohrožení bezpečnosti státu. Ačkoli Nejvyšší soud nemíní
bagatelizovat jednání obviněné, ve vztahu k výše uvedeným obecným hlediskům
ohrožení bezpečnosti státu je zřejmé, že přisuzovaná trestná činnost
neohrožovala výše zmíněné zájmy České republiky jakožto státu, neboť se nijak
nevymykala trestným činům obdobného druhu a z rozhodnutí soudů obou stupňů
nelze dovodit ani další, závažnější dopad její činnosti nad rámec obecného
objektu dané skutkové podstaty.
29. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil s námitkou obviněné ve vztahu k
uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Jak totiž vyplývá z judikatury
Ústavního soudu, při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou musí obecný
soud nejen zkoumat prognózu nápravy pachatele, která se má pojmově blížit
nemožnosti, respektive velmi vysoké míře nepravděpodobnosti nápravy, ale musí
též kvalifikovaně zohlednit bezpečnostní riziko pobytu pachatele na území České
republiky, tedy shledat, že ani nejvýše deset let pobytu mimo Českou republiku
nesnižuje obavy, že by po uplynutí stanovené doby a případném návratu na území
České republiky pachatel mohl opět ohrožovat společenské zájmy svou trestnou
činností. Trest vyhoštění na dobu neurčitou může být pojmově uložen jen v
nejzávažnějších případech, kde nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po
několika letech přestal být pro Českou republiku bezpečnostní hrozbou.
Rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, v jehož odůvodnění
absentují právě uvedené úvahy, případně je v něm obsažen jen formalistický
poukaz na společenské zájmy, aniž by byla náležitě uvážena přiměřenost
ukládaného trestu ke všem relevantním okolnostem daného případu a při jeho
ukládání a vyměřování zohledněn princip ultima ratio, porušuje ústavní právo
odsouzeného na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a na
předvídatelnost, přiměřenost a zákonnost trestu zaručené čl. 39 Listiny (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů však zcela postrádají posouzení shora zmíněných
základních kritérií pro určení výměry trestu vyhoštění. Závěr o nutnosti
uložení tohoto trestu na dobu neurčitou byl navíc fakticky popřen i konkrétní
výměrou uloženého trestu odnětí svobody, jenž byl uložen v trvání dva a půl
roku, což se blíží samé spodní hranici zákonné trestní sazby za trestný čin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Při úvahách o trestu
vyhoštění vyměřeném v jeho nejpřísnější podobě, však tyto skutečnosti soudy
vůbec nehodnotily a nevysvětlily ani, proč obviněné trest vyhoštění v jeho
nepřísnější výměře uložily.
30. Nejvyšší soud proto shledal námitky obv. C. J. A. H. vytýkající
nepřípustnost uložení trestu vyhoštění důvodnými.
31. Obviněná dále namítla, že rozsudek soudu druhého stupně trpí vadou
ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v něm absentuje výrok, kterým
by bylo rozhodnuto o jejím odvolání. V této souvislosti Nejvyšší soud
připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. může být
naplněn ve dvou alternativách. Pod první variantu spadají případy, kdy nebyl
učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho
výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není
obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do
výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá
ze stran. Druhá varianta pak může být naplněna v případě, kdy určitý výrok sice
byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok
napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost
stanovenou zákonem. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
nespadá chybějící či neúplné odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí
nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný.
32. Nejvyšší soud se však v tomto směru nemohl ztotožnit s námitkou
obviněné, neboť jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, ten z podnětu odvolání
obviněné zrušil výroky o obou trestech propadnutí věci, a v této části poté
nově rozhodl. Ačkoli se sice jednalo o změny pouze formální, v tomto dílčím
rozsahu se odvolací soud s odvoláním obviněné ztotožnil. Nejvyšší soud pak dále
uvádí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby
jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do
nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo
neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaná v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002 - T 417, resp. svazek 23/2003 – T
531). Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že v napadeném rozhodnutí se o
chybějící, případně neúplný výrok nemohlo jednat, a dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř. tedy nebyl naplněn.
33. Obviněná ve svém dovolání uplatnila také dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. Daný dovolací důvod obsahuje dvě alternativy důvodů
dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut
řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze
formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle § 254
tr. ř. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 256 tr. ř., tj.
po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. s tím, že jej
odvolací soud neshledal důvodným.
34. Z dovolání obviněné sice výslovně nevyplývá, v jaké alternativě byl
tento dovolací důvod uplatněn (lze však dovodit, že se jednalo o jeho druhou
alternativu), avšak jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepřipadalo v úvahu v
žádné z jeho dvou variant, jelikož odvolací soud částečně – i z podnětu
odvolání obviněné – zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a ve věci sám rozhodl
rozsudkem, čímž nebyla splněna podmínka spočívající v zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku. Skutečnost, že odvolací soud nepřisvědčil
odvolání obviněné v plném rozsahu, nelze z procesního hlediska klást na roveň
vydání rozhodnutí o odmítnutí nebo zamítnutí odvolání. Na základě výše
uvedeného nemohl být ani tento dovolací důvod naplněn.
35. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu uzavřel, že vzhledem k tomu,
že soudy nižších stupňů se nezabývaly ze všech zmíněných hledisek přípustností
trestu vyhoštění, který byl uložen obv. C. J. A. H. rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1 T 78/2015, ve spojení s napadeným
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 To 459/2015,
byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Po
zjištění, že dovolání obviněné je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud z
jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek Městského
soudu v Praze v části týkající se výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř.
pak Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v
Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
36. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vada, pro kterou bude nutné věc znovu projednat a
rozhodnout, se vztahuje pouze k trestu vyhoštění, jenž byl podle § 80 odst. 1,
odst. 2 tr. zákoníku uložen na dobu neurčitou. Městský soud v Praze podle § 80
odst. 3 písm. f) tr. zákoníku řádně posoudí existenci výluky uložení trestu
vyhoštění u obviněné, jakož i proporcionalitu tohoto trestu z hlediska
závažnosti přisouzené trestné činnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí pak
vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková
zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, atd.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno výhradně z podnětu
dovolání obviněné, nemůže podle § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke
změně rozhodnutí v její neprospěch.
37. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu