11 Tdo 907/2020-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 10. 2020 o dovolání
obviněného L. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 55 To 45/2020, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T
46/2019, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 31. 10. 2019, sp. zn.
1 T 46/2019, byl obviněný L. K. uznán vinným v bodě 1) přečinem nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle
283 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) rovněž přečinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle 283 odst. 1 tr.
zákoníku.
2. Za jednání pod bodem 1) byl obviněný podle 283 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl
zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne
27. 2. 2015, č. j. 15 T 141/2013-89, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením,
pozbyla podkladu. Za jednání pod bodem 2) pak byl podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
3. Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že obviněný:
1) v okrese Jablonec nad Nisou v XY v místě bydliště, v přesně nezjištěné době
od letních měsíců roku 2014 do 19. 9. 2014, bez příslušného povolení
Ministerstva zdravotnictví podle zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a s
vědomím, že nakládání s drogami bez zákonného důvodu je trestné, pravidelně
nejméně v množství 0,2 g 1x týdně daroval M. B., nar. XY pervitin a L. K., nar.
XY nejméně v jednom případě daroval a dále v přesně nezjištěných případech
místo zaplacení výživného předal v přesně nezjištěném množství pervitin, který
náleží mezi psychotropní látky zařazené do Seznamu II podle Úmluvy o
psychotropních látkách a uvedené v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013
Sb. o seznamech návykových látek na základě § 44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb.
o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků,
2) v okrese Jablonci nad Nisou v místě bydliště v ul. XY č. XY, v přesně
nezjištěné době od 1. 4. 2016 do června 2016, po předchozí telefonické domluvě
M. B., nar. XY prodal nejméně 1 g pervitinu za 1.000,- Kč a dále jí daroval
přesně nezjištěné množství pervitinu, v době od října 2016 do 7. 10. 2017 v
místě bydliště a ve dvou případech v Liberci prodával pervitin T. V., nar. XY,
vždy nejméně 5 g pervitinu za 4.000,- Kč a celkově za uvedené období T. V.
prodal kolem 30 g pervitinu za 24.000,- Kč, dále od ledna 2017 do letních
prázdnin 2017 jezdil prodávat pervitin do Prahy do různých klubů, kde náhodným
zájemcům prodával pervitin a za uvedené období odhadem prodal 5 g pervitinu za
6.000,- Kč, a v přesně nezjištěné době měsíce ledna 2018 v Zásadě prodal L. K.,
nar. XY 1 g pervitinu za 1.000,- Kč, a pervitin je psychotropní látkou
zařazenou do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v
příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek na
základě § 44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách ve znění
pozdějších změn a doplňků.
4. O odvolání obviněného L. K. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci usnesením ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 55 To 45/2020, tak, že je podle
§ 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Proti výše citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný
prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v
§ 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., neboť podle jeho názoru nebyla zachována
práva na jeho přítomnost u veřejného zasedání a rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
6. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel založil na
tvrzení, že se nemohl veřejného zasedání o odvolání zúčastnit, neboť nebyl
poštou předvolán k veřejnému zasedání a rovněž předvolání zaslané do datové
schránky se mu nedostalo do dispozice. Ačkoliv si poštu přebírá, předmětné
vyrozumění mu nebylo doručeno do schránky a veřejné zasedání o odvolání tak
proběhlo bez jeho přítomnosti. V tomto postupu odvolacího soudu shledal
porušení § 233 tr. ř. vyžadující, aby byl vždy obviněný vyrozuměn o nařízeném
veřejném zasedání, a má za to, že v řízení, kdy mělo dojít k uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody, měl být přítomen a jeho přítomnost byla
nutná. Odvolací soud tak měl na jeho přítomnosti trvat, aby jej případně mohl
vyslechnout, či mu umožnit vyjádřit se k odvolání. Vytkl, že odvolací soud
potvrdil rozsudek na základě svých úvah, které nabyl pouze studiem spisového
materiálu, když na rozdíl od nalézacího soudu neměl možnost kontaktu přímo s
obviněným, nemohl si na něj udělat vlastní názor a zohlednit tak veškeré
skutečnosti, se kterými byl konfrontován nalézací soud. K tomu obviněný odkázal
na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 709/2001,
publ. pod č. 38/2003 Sb. rozh. tr.
7. Tím, že odvolací soud rozhodl bez kontaktu s obviněným nebo osobního
výslechu svědků, jednal i v rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti.
Jestliže vyhodnotil celé řízení před soudem prvního stupně za správné, včetně
hodnocení důkazů a právní kvalifikace, došlo též k porušení zásady in dubio pro
reo.
8. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS
3851/18, dále namítá, že vždy musí být upřednostněn materiální přístup k
doručování soudních písemností před přístupem formalistickým. Podstatné je, zda
se adresát mohl s doručovanou písemností seznámit a bylo tak zachováno jeho
právo na soudní ochranu. Doručení fikcí, kdy si adresát poštovní zásilku
nepřevzal, nemůže zhojit nesprávný postup krajského soudu, neboť nelze mít za
prokázané, že se s obsahem zásilky seznámil. Právo na soudní ochranu zajištěné
v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) nelze vykládat
tak, aby pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení. I
v případě tohoto subjektivního veřejného práva je třeba vždy zkoumat, zda
řízení bylo spravedlivé jako celek. Nevyvráceno tak zůstává jeho tvrzení, že se
o termínu jednání nedozvěděl, a proto se jej nezúčastnil. Stejně tak mu nebyl
fakticky doručen rozsudek odvolacího soudu v únoru 2020.
9. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný
projevuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudu prvního a
druhého stupně a poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo. Uvádí, že
důkazy, které jednoznačně svědčily ve prospěch jeho verze, byly soudy
bagatelizovány či bez dalšího zdůvodnění označeny jako nedůvěryhodné a naopak.
Je též zcela zřejmé, že jeho bývalá manželka měla z důvodu neplacení výživného
pádný důvod se mu svou výpovědí mstít. Ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001, přitom vyplývá, že pokud je v konkrétní
věci stejně jako verze obžaloby možná a pravděpodobná i verze obviněného,
přičemž dalšími důkazy již není možné reálně objasnit, která z nich je
věrohodnější, nelze obviněného s ohledem na zásadu in dubio pro reo uznat
vinným. V tomto směru odkázal rovněž na čl. 1 odst. 1 Ústavy a nález Ústavního
soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, z nějž plyne, že princip
presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno.
Existují-li přitom jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch
obviněného, ale naopak v jeho prospěch.
10. V dané věci však tento požadavek nebyl splněn, neboť obecné soudy založily
svou argumentaci na jediném usvědčujícím důkazu. Byl sice uživatelem omamných a
psychotropních látek, nicméně zatímco v případě svědkyň je tato skutečnost
zohledňována v jejich prospěch, v jeho případě nebyl ani zadán posudek, jakým
způsobem byly v předmětné době zachovány jeho ovládací a rozpoznávací
schopnosti. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne
25. 2. 2020, č. j. 55 To 45/2020-156.
11. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná
u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která
uvedla, že předmětné námitky obviněný uplatnil v rámci své obhajoby již od
samého počátku trestního řízení, vtělil je rovněž částečně do svého řádného
opravného prostředku a oba nižší soudy se těmito náležitě zabývaly. V dané věci
rovněž není dán extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným
skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Námitky obviněného jsou podle
státní zástupkyně toliko polemikou s názorem soudů, jak který důkaz posuzovat a
jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Jednání obviněného bylo
především prokázáno výpovědí svědkyně L. K. a svědků T. S., J. V. a D. H. Pokud
jde o námitky stran nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání, krajský soud
měl splněny všechny podmínky pro konání veřejného zasedání v jeho
nepřítomnosti, neboť obviněný si vyrozumění o termínu konání veřejného zasedání
nevyzvedl, ačkoliv do datové schránky mu byla datová zpráva dodána dne 3. 2.
2020, tedy 22 dní před konáním veřejného zasedání. Navíc nebyl k veřejnému
zasedání předvoláván, ale toliko vyrozumíván o termínu a místě konání veřejného
zasedání ve smyslu § 64 odst. 5 písm. a) tr. ř. Podle státní zástupkyně není
meritorní rozhodnutí v této věci zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a
možno napravit cestou dovolání. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako
zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání L. K.
je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr.
ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání
opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence
je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy
v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna,
čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z
ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl.
38 odst. 2 věty první Listiny má každý v rámci práva na soudní a jinou právní
ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také
právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného
na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou
možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a
k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
15. K námitce obviněného, že byl zkrácen na svých právech konáním veřejného
zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, je potřebné připomenout, že trestní
řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné osoby u hlavního líčení a
u veřejného zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat
hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat
ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a
vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže
hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec
nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro
konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny
nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají
z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Toto je zřejmé i ze znění §
238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného
zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného
ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít
i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání
včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o
přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného
zasedání jsou vymezena v § 232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného
zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení § 263
tr. ř.
16. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se
účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu
čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy] není osobní účast obviněného tak
kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení
(viz věc Kamasinski proti Rakousku, č. 9783/82, rozsudek ze dne 19. 12. 1989).
Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží
na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh
řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz
např. věc Monnell a Morris proti Spojenému království, č. 9562/81 a 9818/82,
rozsudek ze dne 2. 3. 1987). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání
v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové
míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého
procesu.
17. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení § 234 tr. ř., přičemž podle
§ 234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů
senátu a zapisovatele. Přítomnost jiných osob může být zajištěna i
prostřednictvím videokonferenčního zařízení; § 111a se užije obdobně. Podle §
234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast
státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Zákon stanoví „něco
jiného“ např. v § 263 odst. 2 tr. ř. (účast státního zástupce při veřejném
zasedání je povinná) a v § 263 odst. 3 tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o
odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při
hlavním líčení).
18. Obecné ustanovení § 234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při
veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto
usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř.
o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal a tím dal
zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále
je nutno připomenout i ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v
nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí
svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže
obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Obecně
platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy,
byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 2 tr.
ř.) a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý
proces.
19. Podle § 233 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že předseda senátu předvolá k
veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná. Tak tomu bude např. v
případech, kdy soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k
vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o
bližší vysvětlení jeho podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o
vyjádření k takovému podání jiné procesní strany. V posuzované věci, v níž
nevyvstal ani případ nutné obhajoby, tak tomu zjevně není. Pokud osobní účast
obviněného při veřejném zasedání soudu není nutná, tento se o jeho konání pouze
vyrozumí, a to jako osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání,
resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto
veřejném zasedání. Z ustanovení § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř. mimo jiné
vyplývá, že soud o veřejném zasedání vyrozumí obviněného, jestliže nebyl k
veřejnému zasedání předvolán, a to jako osobu, která dala svým návrhem k
veřejnému zasedání podnět, nebo jako osobu, která může být rozhodnutím přímo
dotčena. Podle ustanovení § 233 odst. 2 věty první a druhé tr. ř. den veřejného
zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání
dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím,
obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od
doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň
pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho,
v jehož zájmu je lhůta dána.
20. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání,
jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení
u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se
obecná ustanovení o veřejném zasedání.
21. Obviněnému nelze přisvědčit v jeho nazírání, že by jím osobně vznesené
námitky u veřejného zasedání byly způsobilé založit kasaci jím napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu. Předně je třeba konstatovat, že východiskem jeho
úvah jsou tvrzení neodpovídající reálnému stavu věci. Obviněný nebyl, jak ve
svém dovolání tvrdí, soudem druhého stupně v souvislosti s rozhodováním o
podaném odvolání k nařízenému veřejnému zasedání předvoláván, nýbrž byl o jeho
konání toliko vyrozuměn. Ani v obecné rovině však nejsou vývody dovolatele
oprávněné. Obviněný konkrétně namítá, že k veřejnému zasedání nebyl vůbec
poštou předvolán a rovněž předvolání zaslané do datové schránky se mu nedostalo
do dispozice. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný L. K. je adresátem
a uživatelem datové schránky ID schránky z28jma7.
22. Podle § 62 tr. ř. odst. 1 věty první nebyla-li písemnost doručena při úkonu
trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky
(zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi
dokumentů). Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje-ji orgán
činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních
služeb (dále jen „pošta“) a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i
prostřednictvím orgánu obce. Jelikož z ustanovení § 64 odst. 5 písm. a) a
contrario tr. ř. vyplývá, že zásilku obsahující vyrozumění o konání veřejného
zasedání lze doručit i náhradním způsobem, tak není u ní vyloučen vznik fikce
doručení.
23. Písemností se rozumí jakýkoli dokument doručovaný v trestním řízení. Je
upraveno pořadí, v jakém se tak děje. Orgán činný v trestním řízení doručuje
písemnosti především sám, a to v prvé řadě při úkonu trestního řízení. Neučinil-
li tak, doručuje písemnosti do datové schránky. Datovou schránkou se rozumí
elektronické úložiště, které je určeno mj. k provádění úkonů vůči orgánům
veřejné moci (srov. § 2 odst. 1 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech
a autorizované konverzi dokumentů). [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol.
Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s.,
2017, str. 484].
24. Způsob doručení určuje orgán, který písemnost vydal (v řízení před soudem
předseda senátu či samosoudce), je však vázán pořadím jednotlivých způsobů
doručení, které uvádí trestní řád. Podle nové úpravy doručování v trestním řádu
po novelách (č. 265/2001 Sb., č. 301/2008 Sb., č. 41/2009 Sb.) doručuje
písemnosti především orgán činný v trestním řízení sám, a to v tomto pořadí:
a) při úkonu trestního řízení,
b) do datové schránky, a není-li to možné,
c) jde-li o soud nebo státní zastupitelství
- doručovatelem soudu, resp. státního zastupitelství nebo
- orgány justiční stráže.
Dalším způsobem doručení je doručování písemností prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb (pošty). Tento způsob doručení je alternativou pro doručování
ad c). Je na příslušném orgánu, aby zvolil, zdali bude doručovat sám
prostřednictvím doručovatele (orgánu justiční stráže) nebo prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb. Pouze v případě, že by doručení některým z
těchto uvedených způsobů nebylo úspěšné, může příslušný orgán činný v trestním
řízení doručovat i prostřednictvím orgánu obce. Až teprve posledním možným
způsobem doručování je prostřednictvím příslušného policejního orgánu (§ 12
odst. 2). V případech stanovených zvláštními předpisy doručuje orgán činný v
trestním řízení prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti nebo jiného
stanoveného orgánu. [srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I. § 62, Komentář,
7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 680].
25. Podle § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., umožňuje-li to povaha dokumentu,
orgán veřejné moci jej doručuje jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím
datové schránky, pokud se nedoručuje na místě. Umožňuje-li to povaha dokumentu
a má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba
zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této
osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou
nebo na místě. Doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona, ustanovení jiných
právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí.
26. Podle § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., dokument, který byl dodán do
datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí
osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému
dokumentu.
27. Podle § 17 odst. 4 téhož zákona, nepřihlásí-li se do datové schránky osoba
podle odstavce 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové
schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to
neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení.
28. Z předmětného trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že předsedkyně senátu
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci nařídila dne 31. 1. 2020
konání veřejného zasedání o podaném odvolání obviněného na den 25. 2. 2020 s
tím, že obviněný L. K. bude o veřejném zasedání vyrozuměn podle vzoru 14 tr. ř.
„vyrozumění o veřejném zasedání“ (viz Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne
29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43 o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř.
s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním
(č. l. 150 tr. spisu). Tím dala předsedkyně senátu odvolacího soudu najevo, že
účast obviněného u veřejného zasedání není nezbytná a věc je možno s
přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného
trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti, a to v kontextu s doposud
opatřeným a z hlediska jeho trestní odpovědnosti plně postačujícím rozsahem
provedeného dokazování.
29. Vyrozumění o konání veřejného zasedání Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci zaslal obviněnému do jeho datové schránky dne 3. 2. 2020, a
to s informací o nařízeném veřejném zasedání na den 25. 2. 2020, tedy s
dostatečným předstihem před jeho konáním, a byla mu tak poskytnuta možnost se
veřejného zasedání osobně zúčastnit. Z potvrzení o dodání a doručení do datové
schránky na č. l. 150 spisu se podává, že datová zpráva byla do datové schránky
obviněného dodána dne 3. 2. 2020. Jestliže uplynulo 10 dnů od dodání datové
zprávy do datové schránky obviněného, aniž by se do této přihlásil a vyrozumění
o konání veřejného zasedání si vyzvedl, předmětný dokument byl řádně doručen
dne 13. 2. 2020, tak jak to stanoví § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., když
posledním dnem této 10denní lhůty se považuje dokument za doručený. Soud
druhého stupně mohl dne 25. 2. 2020 konat veřejné zasedání v nepřítomnosti
obviněného. Vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo řádně doručeno dne 4.
2. 2020 rovněž obhájci obviněného a dne 3. 2. 2020 bylo o konání veřejného
zasedání vyrozuměno rovněž Krajské státní zastupitelství – pobočka v Liberci
(potvrzení o dodání a doručení do datové schránky a dodejka na č. l. 150
spisu).
30. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud obviněného v dostatečném předstihu
vyrozuměl o konání veřejného zasedání, čímž mu poskytl možnost k reálnému
projednání věci v jeho přítomnosti. K námitce obviněného, „že předvolání
zaslané do datové schránky se mu nedostalo do dispozice“ tak tak lze
konstatovat, že vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo do datové schránky
obviněného doručeno řádně a včas. Pakliže obviněný i přes vědomí probíhajícího
trestního řízení si toto svou liknavostí z datové schránky nevyzvedl – přičemž
nepředložil důkazy nasvědčující tomu, že by mu v přístupu do jeho datové
schránky bránila překážka objektivního charakteru, nelze odvolacímu soudu
vytýkat, že přistoupil k veřejnému projednání řádného opravného prostředku
obviněného v jeho nepřítomnosti, jelikož pro tento postup nastaly zákonné
podmínky. V této souvislosti se nepřípadný jeví odkaz obviněného na nález
Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3851/2018, neboť jeho
východiska nelze na posuzovanou věc aplikovat. Stejně tak je nepatřičný odkaz
na rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2003 Sb. roz. tr., když jeho obsah naopak
svědčí ve prospěch postupu odvolacího soudu. Nad rámec těchto úvah je třeba
konstatovat, že ani obhájce obviněného při zahájení veřejného zasedání
nevyjádřil přání, resp. nevznesl požadavek na osobní účast obviněného, nežádal
o odročení veřejného zasedání ani netvrdil, že by obviněný o jeho konání nebyl
vyrozuměn. Namítaným postupem soudu tak nemohlo dojít k zásahu do práva
obviněného zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, jež každému zaručuje právo,
aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Vzhledem k tomu, že v průběhu
veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, ani obhájce obviněného
nenavrhoval doplnění dokazování, nejde ani o případ, kdy neúčast obviněného by
mohla znamenat porušení ústavně garantovaného práva na obhajobu,
specifikovaného především v čl. 37 a 38 Listiny. Postupem odvolacího soudu
nebyla v žádném směru porušena ani zásada ústnosti a bezprostřednosti ani právo
na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, jak je obviněným namítáno. Nejvyšší
soud proto neshledal, že by byl postupem odvolacího soudu naplněn dovolací
důvod podle § 265b odst. d) tr. ř.
31. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., který obviněný uplatnil, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde
nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
32. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a eventuálně druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní
posouzení skutku. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006,
a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
33. Nejvyšší soud je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu oprávněn
a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek
jen v případech, kdy v rozhodování nižších soudů byla učiněná skutková zjištění
v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního
řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury i
Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn.
11 Tdo 1453/2014) se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže
ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně
garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech
opravných prostředcích (k tomu dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5.
2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za
jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy
důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy,
a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 570/03).
34. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že z
obsahu dovolání obviněného lze sice dovodit, že toto je sice formálně opřeno o
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s
ohledem na shora uvedené je zřejmé, že namítané vady pod tento dovolací důvod
nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná
skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec
vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé
založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné
rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených
důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména
zpochybňuje způsob hodnocení důkazů ze strany obou nižších soudů, namítá, že
důkazy v jeho prospěch byly jimi bagatelizovány či označeny jako nevěrohodné a
naopak, vytýká, že se soudy náležitě nezabývaly věrohodností tvrzení jeho
bývalé manželky a nevypořádaly se s její motivací se mu svou výpovědí mstít, že
soudy na rozdíl od něj zohlednily ve prospěch svědkyň skutečnost, že se jednalo
o uživatelky omamných a psychotropních látek, že nebyl zadán posudek, jakým
způsobem byly v předmětné době zachovány jeho ovládací a rozpoznávací
schopnosti aj.). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových
zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o
změnu právního posouzení skutku. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný
jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
35. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že
soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro
reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo
proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in
dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke
zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter,
týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným
zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
36. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že
jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr.
ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto
zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního
řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález
Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
37. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě zjištění faktického
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní
předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento
nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková
zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené
důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich
hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem
obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či
hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména
pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však
nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s
jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je
patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03,
a další).“ Takový rozpor představuje též situace, kdy důkaz, resp. informace v
něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu
dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine
vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp.
zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). Při respektování výše
uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a výsledky provedeného
dokazování však zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z výše naznačených
případů extrémního nesouladu nejedná.
38. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje
obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že
právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele.
Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž
se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s
ústavními principy.
39. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné
důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním
řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na
úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude
okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva
na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS
1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá
rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění
rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. , popř. § 134 odst. 2 tr. ř. vždy
náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá
skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených
důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
40. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel
také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci na straně jedné, a
provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jenž by
odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve
smyslu výše citované judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ze skutkových
zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (viz její doslovná citace v úvodu tohoto
usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze
kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, vyplývá, že
soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě
provedených důkazů. Z předmětné trestné činnosti byl obviněný mimo své doznání
z přípravného řízení usvědčován zejména svědeckými výpověďmi uživatelek
omamných a psychotropních látek – jeho bývalé manželky L. K. a bývalé
přítelkyně M. B. z přípravného řízení, které popsaly nejen okolnosti, za
kterých se s obviněným setkávaly, ale také kdy, v jakém množství, případně za
jakou protihodnotu či bezplatně pervitin od něj získávaly. Soud prvního stupně
přesvědčivě vyvrátil verzi obhajoby spočívající v tvrzení, že M. B. žádný
pervitin neposkytl, naopak, že spíše zásobovala ona jeho, a že látka, kterou
dal jí i L. K., nebyl pervitin, ale něco jiného, nějaký cukr moučka, nic
škodlivého, neboť takové skutečnosti z jejich výpovědí nikterak nevyplývají. Naopak obě hovoří zcela přesvědčivě, že se jednalo o drogu dobré kvality, jejíž
účinek se projevil hned, nejednalo se tedy o žádnou, obviněným tvrzenou
náhražku. Ohledně prodeje pervitinu do různých klubů v Praze nalézací soud
vycházel z podrobné výpovědi obviněného z přípravného řízení, kde popsal, v
jakém období k prodejům docházelo, jakým způsobem, za jakou cenu a v jakém
množství v jednotlivých případech i celkem se tyto realizovaly, dokonce uváděl
i názvy klubů. Ve vztahu k T. V. pak rovněž mimo doznání obviněného z
přípravného řízení, kdy se podrobně vyjádřil k prodeji pervitinu její osobě,
soudy své závěry opřely zejména o výpověď svědka T. S., který ji do místa
bydliště obviněného za účelem koupě drogy v daném období vozil. Důvodně oba
soudy neuvěřily obhajobě obviněného, že pokud se v přípravném řízení k trestné
činnosti doznal, učinil tak pod psychickým nátlakem policistů, neboť výpovědi
svědků – příslušníků Policie České republiky - J. V. a D. H., kteří realizovali
jeho výslech v přípravném řízení, tuto jednoznačně vyvrací. Jak oba shodně
uvedli, obviněného znají pouze pracovně, jeho výslech probíhal standardním
způsobem, kdy mu bylo předestřeno, na základě čeho byl obviněn, sám pak
spontánně vypovídal a odpovídal na doplňující otázky. V žádném případě mu
nebylo nic předestíráno ani podsouváno, naopak již na počátku řekl, že „si je
toho vědom, že to takhle dělal“.
Není tedy pochyb o tom, že výslech obviněného
proběhl v souladu s trestním řádem, obviněný protokol jako správný podepsal, s
jeho obsahem vyslovil souhlas, nežádal žádných jeho změn ani doplnění a ani k
jeho průběhu nevznesl žádnou výhradu. Z protokolu o provedeném výslechu (č. l. 13–16 spisu) tak nevyplývají žádné indicie, které by platnost a použitelnost
výpovědi obviněného z přípravného řízení zpochybňovaly. I odvolací soud ve
shodě se závěry soudu prvního stupně shledal výpověď obviněného v hlavním
líčení, kde trestnou činnost oproti přípravnému řízení popřel, za účelovou. Rovněž námitky směřující do hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně L. K. z
přípravného řízení oba soudy neshledaly důvodnými, neboť nebyly zjištěny žádné
závažné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit její motivaci k nepravdivému
obvinění dovolatele, ani motiv jím tvrzené případné msty. Odvolací soud se
rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, shledal-li naopak za účelovou
a nepřesvědčivou výpověď této svědkyně učiněnou v hlavním líčení, pokud oproti
přípravnému řízení tuto změnila ve prospěch obviněného, a logicky zdůvodnil,
proč vycházel z její svědecké výpovědi z přípravného řízení. Citovaná svědectví
si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými
důkazy, z nichž lze zmínit zejména záznamy facebookové komunikace mezi L. K. a
obviněným, z níž jednoznačně vyplývá jejich domluva ohledně předání pervitinu. O zjištěném skutkovém stavu tak nemohou být důvodné pochybnosti.
41. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného u hlavního líčení, že se
předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů
velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily
důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím
důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se
ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či
nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům
hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi
důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám
obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž
argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak
korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném
rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto
činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný
svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil jak v bodě 1) tak i v
bodě 2) samostatné skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku. V podrobnostech lze odkázat též na odůvodnění obou soudních
rozhodnutí. Řízení není zatíženo vadami, které by měly vliv na správnost či
zákonnost vydaných rozhodnutí, s nimiž dovolatel spojoval nesprávné právní
posouzení jemu přisouzeného protiprávního jednání. Nejvyšší soud rovněž
konstatuje, že postupem obou ve věci činných soudů rovněž nebyly porušeny ani
žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani napadenými rozhodnutími
nedošlo k porušení principu presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a
z něj vyplývající zásady in dubio pro reo, jak je obviněným namítáno.
IV.
Závěrečné shrnutí
42. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněného L. K. proto pro jeho
zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 10. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu