11 Tdo 922/2024-3764
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněného L. Q. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, č. j. 11 To 33/2024-3338, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 8/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. Q. B. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 1. 2024, č. j. 5 T 8/2023-3085, byl obviněný L. Q. B. uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (jednání pod body 1. a 2. výroku o vině). Za uvedený zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře dvanácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil dva tresty propadnutí věci týkající se věcí konkretizovaných ve výrocích o těchto trestech jeho rozsudku. Dále soud prvního stupně podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil obviněnému trest vyhoštění na dobu neurčitou.
2. Pro úplnost lze doplnit, že citovaným rozsudkem soud prvního stupně současně uznal vinnými obviněné H. M. T., N. V. H., N. V. S. a D. Č. (jednáním popsaným pod bodem 1. výroku o vině) a uložil jim tresty, a též podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil ochranné opatření zabrání věci, resp. věcí, jak je blíže v rozsudku konkretizováno.
3. Proti tomuto rozsudku podali obvinění H. M. T., L. Q. B., N. V. S. a D. Č. a dále státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni (učinila tak v neprospěch obviněných H. M. T., L. Q. B. a D. Č. do výroků o trestech) odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2024, č. j. 11 To 33/2024-3338. Pokud jde o obviněného L. Q. B., z podnětu jeho odvolání a odvolání státní zástupkyně podaného v jeho neprospěch do výroku o trestu odvolací soud zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích jej se týkajících, tedy ve výroku o vině i ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že:
po přesně nezjištěnou dobu do 5. srpna 2022 do 13:47 hod. za účelem finančního zisku z následného prodeje dalším osobám v jím užívaném prostoru sklepní kóje situované v suterénu bytového domu na adrese XY, XY, okres XY, která jako součást náleží k jím užívané bytové jednotce č. XY, v batohu uschovaném mezi ostatními věcmi v pěti igelitových sáčcích přechovával celkem 5 032 gramů červeného fosforu, ze kterého bylo dále možné vyrobit až 15,3 kilogramu hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, ve dvou plastových dózách uschovaných na dřevěném trámu u stropu a v nich uložených igelitových sáčcích s horním lištovým uzávěrem přechovával 17,70 gramu hydrochloridu metamfetaminu s obsahem 14,01 gramu čisté metamfetaminové báze, 56,35 gramu hydrochloridu metamfetaminu s obsahem 42,14 gramu čisté metamfetaminové báze, 1,05 gramu hydrochloridu metamfetaminu s obsahem 0,595 gramu čisté metamfetaminové báze a v modré tašce, uschované v černém igelitovém pytli a uvnitř pneumatiky v igelitovém sáčku s horním lištovým uzávěrem přechovával 672,6 gramů hydrochloridu metamfetaminu s obsahem 541,5 gramů čisté metamfetaminové báze, kdy všechny uvedené látky si obstaral dosud nezjištěným způsobem,
přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a je zařazen do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62 /1989 Sb.,
červený fosfor je uveden jako prekursor v příloze I, kategorie 2, podkategorie 2A nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v příloze II, kategorie 2 nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ve znění nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/1737 ze dne 14. července 2020, v České republice účinném od 13. ledna 2021, a k nakládání s výše uvedenými látkami je třeba povolení podle § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, kterým, jak věděl, nedisponoval,
obviněný se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. 7 T 15/2017, jenž nabyl právní moci dne 25. 4. 2018, odsouzen za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 3. 3. 2020.
4. Odvolací soud shora uvedený skutek právně kvalifikoval jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a obviněnému uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře devíti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve 100 denních sazbách, s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč. Odvolací soud obviněnému podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil též trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku také trest propadnutí věci, resp. věcí konkretizovaných ve výroku o tomto trestu jeho rozsudku.
5. Týmž rozsudkem pak odvolací soud podle § 259 odst. 1 tr. řádu ohledně obviněného N. V. S. vrátil věc soudu prvního stupně, dále podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl o trestech obviněných H. M. T. a D. Č., přičemž jinak ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně beze změn. Odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podané v neprospěch obviněného D. Č. podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podává nyní obviněný L. Q. B. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Ptáčka, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, tedy že jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (pozn. v textu zvýrazněno tučně) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a také, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. V podrobnostech dovolatel předně připomíná, že odvolací soud jej (oproti soudu prvního stupně) uznal vinným (jen) skutkem původně uvedeným pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se jednalo o nález chemikálií ve sklepní kóji domu na adrese XY, XY. Domovní prohlídka byla přitom provedena v bytě na uvedené adrese, jenž je ve vlastnictví jeho družky, a nebylo nalezeno nic, co by svědčilo o projednávané trestné činnosti. Namítá, že byť domovní prohlídka byla provedena na základě řádného „povolení“ vydaného soudem, nebyla zde žádná zmínka o sklepních kójích. Poukazuje na to, že v prohlášení vlastníka nemovitosti o vymezení jednotek ze dne 23. 10. 2018 je přesně uvedeno, který prostor náleží k jakému bytu, s tím, že pro byt ve vlastnictví jeho družky je to prostor půdní. Nad rámec bytu a k bytu náležejících prostor (prostory v oblasti půdy a podkroví domu), však byly prohledávány i prostory, které jsou jako jiný prostor XY ve spoluvlastnictví deseti spoluvlastníků, a je pochopitelné, že klíče od všech těchto prostor měli všichni spoluvlastníci; nelze proto dovozovat, že prostor nálezu chemikálií a omamných a psychotropních látek užíval právě on. Nadto namítá, že ze zákona je dána povinnost vyrozumět vlastníka či vlastníky nemovitosti, kde se prohlídka provádí, ovšem kromě majitelky bytu nebylo ostatních devět spoluvlastníků prostor, kde byla prohlídka prováděna, vyrozuměno.
8. Dále je obviněný přesvědčen, že okolnost, že měl klíč i od dalších společných prostor, není sama o sobě dostatečným důkazem, že tam chemikálie a omamné a psychotropní látky uložil právě on. V této souvislosti uvádí, že předmětný prostor připomínal skladiště k odkládání nepotřebných věcí obyvatelů domu, a kdokoliv tedy mohl odložené zavazadlo či krabici užít k uložení chemikálií či omamných a psychotropních látek (připomíná k tomu, že odvolací soud však uzavřel, že postačí nález DNA na textilní tašce, ve které byla část omamných a psychotropních látek uložena, a stopové nálezy omamných a psychotropních látek ve vozidle VW Golf, kterým jezdil).
9. Závěrem dovolatel shrnuje, že domovní prohlídka prováděná ve společných prostorech domu nebyla kryta „povolením soudu“ a samotné vlastnictví klíče, resp. svazku klíčů od společných prostor neopravňují k jejímu provedení, a tudíž důkaz opatřený v rozporu se zákonem nelze užít v řízení před soudem. Současně podotýká, že osamělý důkaz nálezu DNA na textilní tašce ještě neidentifikuje osobu, která do tašky dala obsah. Domnívá se, že není přímých důkazů k závěru, k němuž dospěly soudy obou stupňů, že to byl on, kdo neoprávněně držel či skladoval omamné a psychotropní látky nebo prekursor. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, aby v části, kde byl uznán vinným skutkem podle bodu 2. obžaloby, rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k novému projednání, pokud nedojde k závěru, že je nutné zrušit v příslušných pasážích i rozsudek soudu prvního stupně a přikázat věc k novému projednání tomuto soudu.
10. K dovolání obviněného se vyjádřila JUDr. Martina Havlíková, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně konstatuje, že obviněný v dovolání v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy nižších instancí se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly a označily je za nedůvodné. Současně je zřejmé, že obviněný primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v konečném důsledku míří k prosazení vlastního skutkového závěru, podle něhož věci zajištěné v prostorách náležejících k bytu jeho družky nebyly jeho, čímž jeho trestná činnost nebyla prokázána.
Státní zástupkyně z hlediska uvedených námitek s ohledem na jejich opakovanost odkazuje především na body 98. až 105. rozsudku soudu prvního stupně a body 86. až 88. rozsudku odvolacího soudu. S obhajobou obviněného se vypořádal již soud prvního stupně, když správně poukázal na skutečnost, že vstup do sklepní kóje byl zpřístupněn pomocí klíče, který byl na svazku klíčů vydaném obviněným, a dále na to, že na tašce, kde se nacházel metamfetamin, byly zajištěny genetické stopy shodné s DNA profilem obviněného.
Odvolací soud připustil, že při vymezení bytových jednotek mohl být k předmětnému bytu přiřazen jiný prostor tzv. přináležející k bytu, nicméně za prostor přináležející k bytu je nutné považovat všechny prostory, které jsou dotyčnou osobou v rámci domu využívány; v projednávané věci není vadou, která by zakládala nezákonnost úkonu, pokud tento prostor byl policejním orgánem považován za prostor přináležející k předmětné bytové jednotce, když oprávněné osoby v době úkonu proti tomuto postupu nevznesly námitky a bylo jednoznačně seznatelné, že prostor je užíván obviněným.
Státní zástupkyně poukazuje na to, že odvolací soud dospěl také ke správnému závěru, že obviněný zcela opomněl, že trestněprávně relevantní jednání soud prvního stupně nedovodil toliko z vlastnictví klíče ke vstupu do uvedeného prostoru, ale zejména ze skutečnosti, že metamfetamin byl uložen v igelitovém sáčku uloženém uvnitř textilní tašky, když ze stěru z popruhu byl identifikován profil DNA shodný s profilem DNA obviněného (samotná taška byla skryta v pneumatice); z uvedeného lze přitom dále jednoznačně dovodit, že obviněný přechovával i 5 032 gramů červeného fosforu (prekursoru), když tento byl uskladněn ve shodném uzavřeném prostoru jako metamfetamin.
Dalším důkazem, že obviněný manipuloval s metamfetaminem, byť nepřímým, je skutečnost, že ve stopách, které byly zajištěny v jeho vozidle VW Golf, byla zjištěna přítomnost metamfetaminu, jak vyplývá ze znaleckého zkoumání. Státní zástupkyně vyslovuje názor, že jednání pod bodem 2.
výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně tak bylo provedeným dokazováním zcela prokázáno, když použitá právní kvalifikace je rovněž zcela přiléhavá, přičemž dodává, že nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a soudy zcela správně označily obhajobu obviněného za vyvrácenou provedenými důkazy, které obviněného jednoznačně usvědčují.
11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
14. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Již zde je však zapotřebí konstatovat, že pokud obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, cituje toliko jeho zákonné znění a neuvádí žádnou argumentaci týkající se nesprávného právního posouzení skutku (první alternativa tohoto dovolacího důvodu) nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu), a Nejvyšší soud se tudíž tímto důvodem dovolání nemohl jakkoli zabývat. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že v rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
16. Nejvyšší soud k výše uvedenému rovněž krátce připomíná, že mu jako dovolacímu soudu zásadně nepřísluší jakkoliv domýšlet, či dokonce dotvářet dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
17. Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). Již na tomto místě je však třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný v dovolání odkazuje na třetí variantu citovaného dovolacího důvodu, k této neuvádí žádnou argumentaci, a Nejvyšší soud se proto z tohoto hlediska nemohl daným dovolacím důvodem jakkoli zabývat.
18. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
19. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
20. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, především konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybňuje skutkové zjištění soudů, že užíval prostor, v němž byly nalezeny chemikálie a omamné a psychotropní látky, resp. že tyto zde uložil a skladoval s tím, že pro takové skutkové zjištění není dostatečným důkazem okolnost, že měl klíč (na svém svazku klíčů) od společných prostor, když současně tvrdí, že předmětný prostor připomínal skladiště k odkládání nepotřebných věcí obyvatel domu, a tedy kdokoliv z nich zde mohl nalezené věci uložit, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Takovými námitkami totiž obviněný vyjadřuje pouhou nespokojenost se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy a jimi učiněnými skutkovými zjištěními na jeho podkladě, s tím, že nabízí jejich vlastní (odlišné) hodnocení a opírá se též o své vlastní tvrzení; teprve na základě takto formulované vlastní verze má obviněný dané skutkové zjištění za nesprávné. Zbývající námitky obviněného, na jejichž podkladě namítá procesní nepoužitelnost důkazů zajištěných při domovní prohlídce, a to z důvodu, že tato byla provedena na základě sice řádného „povolení“, v němž však nebyla žádná zmínka o sklepních kójích, tj. tato, pokud jde o sklepní kóji, nebyla „kryta povolením soudu“ a důkazy při ní zajištěné byly opatřeny v rozporu se zákonem, lze sice podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K předmětným dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
21. Předně je vhodné předeslat, že námitky obviněného, jejichž prostřednictvím rozporuje správnost skutkového zjištění soudů, že užíval prostor, v němž byl nalezen červený fosfor a metamfetamin, resp. že tyto zde uložil a skladoval, je opakováním jeho obhajoby uplatněné již v odvolání a rovněž před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších instancí se danými námitkami obviněného řádně zabývaly a přesvědčivě ve svých rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů je neshledaly důvodnými [soud prvního stupně tak učinil zejména v bodu 105.
odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 50. a 51. odůvodnění svého rozsudku]. Současně oba soudy podrobně odůvodnily, proč neuvěřily obhajobě obviněného založené na tvrzení, že do předmětné sklepní kóje dané věci mohl uložit někdo jiný, a naopak dospěly k jednoznačnému závěru, že tento prostor užíval a zajištěnou drogu i prekursor zde uložil a přechovával právě obviněný. Nejvyšší soud (již z důvodu procesní ekonomie) pak v tomto směru považuje za vhodné jen stručně [neboť tak již správně učinily soudy obou stupňů] poukázat jednak na skutečnost, že daný prostor byl (z důvodu zabránění volného vstupu) opatřen zámkovým mechanismem, přičemž obviněný disponoval příslušným klíčem, jenž byl na jeho svazku klíčů vydaném jeho obhájcem, a dále na to, že metamfetamin byl uložen v igelitovém sáčku v tašce (uschované v černém igelitovém pytli ukrytém v pneumatice), kdy ze stěru z popruhu tašky byl identifikován profil DNA shodný s profilem DNA obviněného; dalším důkazem podporujícím výše uvedené, byť nepřímým, je skutečnost, že ve stopách zajištěných ve vozidle VW Golf užívaném obviněným byla na podkladě znaleckého zkoumání zjištěna přítomnost metamfetaminu.
Jestliže soudy na podkladě hodnocení uvedených důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dospěly ke skutkovému zjištění, že obviněný předmětnou sklepní kóji užíval a zajištěnou psychotropní látku a prekursor zde přechovával, nelze jim ničeho vytknout.
22. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze, s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
23. Poslední částí dovolací argumentace obviněný brojí proti rozhodným skutkovým zjištěním z toho důvodu, že jsou podle jeho názoru založena na důkazech získaných v rozporu se zákonem, tedy na procesně nepoužitelných důkazech; těmito mají být důkazy zajištěné při domovní prohlídce, neboť tato byla konána (mimo jiné) ve sklepní kóji, přestože v „povolení soudu“ k ní nebyla žádná zmínka o sklepních kójích, resp. daný prostor (podle prohlášení vlastníka nemovitosti o vymezení jednotek ze dne 23. 10. 2018) nenáležel k bytu, který užíval spolu se svou družkou (jež byla vlastníkem tohoto bytu), když tímto byl prostor půdní. Současně vytýká, že mimo majitelky bytu (jeho družky) nebylo ostatních devět spoluvlastníků společných prostor, kde byla domovní prohlídka prováděna, vyrozuměno.
24. Nejvyšší soud předně poukazuje na to, že rovněž zmíněnými námitkami se již zabýval odvolací soud v bodu 50. odůvodnění svého rozsudku a řádně a dostatečně se s nimi vypořádal. Neshledal přitom nezákonnost předmětné domovní prohlídky, přičemž svůj závěr odůvodnil následujícími skutečnostmi. Poukázal jednak na to, že policejní orgán nepochybil, pokud danou sklepní kóji považoval za prostor přináležející k předmětné bytové jednotce, když oprávněné osoby v době úkonu proti tomuto postupu nevznesly námitky a bylo jednoznačně seznatelné, že prostor je užíván obviněným; prostor přitom mohl být původním vymezením určen pro jinou bytovou jednotku, případně mohl být i vymezen jako společný prostor domu, avšak v době konání domovní prohlídky obviněný, kterému svědčilo právo užívání bytové jednotky, prostor fakticky užíval, a tedy lze i tento prostor z pohledu trestního práva považovat za prostor přináležející k bytové jednotce, ve vztahu k níž byla povolena domovní prohlídka, to vše za situace, kdy bylo zabráněno volnému vstupu do tohoto prostoru pomocí zámkového mechanismu a klíčem disponoval obviněný.
Dále odvolací soud správně uvedl, že v tomto případě rozhodně nebylo nutné vyrozumívat při domovní prohlídce všechny spoluvlastníky společných prostor nemovité věci; z vlastnictví klíče od zámkového mechanismu od vstupních dveří do tohoto prostoru ze strany obviněného, lze jednoznačně dovodit, že právě obviněný tento prostor aktivně užíval.
25. Je vhodné připomenout, že podle § 83 odst. 1 tr. řádu je domovní prohlídku oprávněn nařídit předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. V neodkladných případech tak může namísto příslušného předsedy senátu nebo soudce (§ 18 tr. řádu) učinit předseda senátu nebo soudce, v jehož obvodu má být prohlídka vykonána. Příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky, která brání doručení.
V příkazu musí být mimo obecných náležitostí (§ 134 odst. 1, 2 tr. řádu) uloženo provedení domovní prohlídky, popsán byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení, včetně prostor k nim náležejících (uvedením přesné adresy včetně poschodí nebo podlaží, čísla bytu, čísla sklepní či půdní kóje apod.), tak, aby nemohlo dojít k záměně bytu nebo takové jiné prostory a aby byl určen též rozsah provádění domovní prohlídky. Dále zde musí být uveden účel domovní prohlídky a poukázáno na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele bytu (prostorů) strpět domovní prohlídku (§ 85a odst. 1 tr.
řádu), včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku (§ 85a odst. 2 tr. řádu). V neposlední řadě musí zde být upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení, popř. při ní nalezené s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány (srov. § 78 a § 79 tr. řádu). Osobou, u níž se prohlídka koná, je osoba, která prohlížené obydlí skutečně užívá, může jí být vlastník bytu nebo domu, nájemník, podnájemník, popř. osoby jim blízké. Je-li takových osob více, postačí doručit opis příkazu kterékoli z nich (srov. ŠÁMAL, P.
a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1122).
26. Nejvyšší soud konstatuje, že příkaz k domovní prohlídce vydaný soudcem Okresního soudu v Chebu na základě návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni dne 5. 8. 2022 (v 8:20 hodin), sp. zn. 6 Nt 11004/2022 [založený na č. l. 602 a 603 spisu, jenž byl doručen obviněnému, který byt užíval, dne 5. 8. 2022 v 13:23 hodin], splňuje shora uvedené zákonné náležitosti, přičemž je v něm kromě přesného označení předmětného bytu (č. XY v domě číslo popisné XY, číslo orientační XY v obci XY, XY ulice) též výslovně uvedeno, že se nařizuje domovní prohlídka této „bytové jednotky a jejího příslušenství (sklepní kóje)“, kterou užívají majitelka bytu společně s obviněným. Nelze tak přisvědčit obviněnému, že v daném příkazu k domovní prohlídce „nebyla žádná zmínka o sklepních kójích“. Byť tato sklepní kóje, v níž byla domovní prohlídka provedena, nebyla konkretizována číslem, bylo jednoznačně prokázáno (viz výše), že obviněný ji užíval, přičemž tento prostor byl zpřístupněn pomocí klíče, který byl na svazku klíčů obviněného, který přinesl jeho obhájce; to je zřejmé z protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 5. 8. 2022 (založeného na č. l. 609 až 614 spisu; domovní prohlídka byla přitom vykonána v době od 13:47 hodin do 17:39 hodin). Pokud jde o námitku obviněného, že daný prostor (podle prohlášení vlastníka nemovitosti o vymezení jednotek ze dne 23. 10. 2018) nenáležel k bytu, který užíval spolu se svou družkou, Nejvyšší soud uvádí, že původně, resp. formálně mohl být k bytu přiřazen jako příslušenství jiný prostor (půdní), ovšem fakticky tímto byla sklepní kóje, kterou obviněný užíval a měl od ní klíč; za této situace tak nebylo ani třeba vyrozumívat všechny spoluvlastníky společných prostor předmětného domu.
27. Lze tudíž uzavřít, že důkazy zajištěné při dané domovní prohlídce (červený fosfor a metamfetamin, jak jsou konkrétně vymezeny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) nebyly získány v rozporu se zákonem, nejedná se tedy o důkazy procesně nepoužitelné a pak i rozhodná skutková zjištění učiněná na jejich podkladě a týkající se posuzovaného skutku spočívajícího v tom, že obviněný v předmětné sklepní kóji neoprávněně (a vzhledem k jejich množství pro jiného a ve velkém rozsahu) přechovával uvedenou psychotropní látku a prekursor, plně obstojí. Obviněný tímto protiprávním jednáním naplnil po objektivní i subjektivní stránce všechny znaky skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
28. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného L. Q. B. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu