11 Tdo 958/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.
srpna 2011 o dovolání obviněné D. V. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 5. května 2011, sp. zn. 10 To 171/2011, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 74/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné D. V. o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. února 2011, sp. zn. 11 T
74/2010, byla obviněná D. V. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 2 tr. zák., jehož se zčásti dopustila společně s obviněným J. Š. ,
způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a byl jí za to uložen
trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229
odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5.
května 2011, sp. zn. 10 To 171/2011, tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná D. V.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody
uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., tj. že neměla v
řízení obhájce, ač ho podle zákona měla mít, a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Obviněná v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku v rámci prvého z
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítla, že
ač u ní nebyl dán důvod nutné obhajoby, obhájce měla a bylo tak porušeno její
právo na obhajobu a spravedlivý proces, pokud tento obhájce nebyl řádně a včas
vyrozuměn o možnosti účastnit se dne 21. ledna 2010 výslechu spoluobviněného
J. Š. Tato vada měla podle dovolatelky zásadní vliv na celé následující
řízení a nemohla být napravena ani pozdějším výslechem spoluobviněného před
soudem, zvláště pokud z tohoto výslechu nevyplynula žádná zjištění prokazující
její vinu. První výslech spoluobviněného byl pro soudy stěžejním důkazem k
prokázání viny obviněné, přestože jde o důkaz nepoužitelný, a proto nemělo k
němu být přihlíženo. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak
dovolatelka spatřuje v absenci objektivní i subjektivní stránky posuzovaného
trestného činu. Podle jejího názoru v řízení především nebylo dostatečně
prokázáno, že by jejím úmyslem bylo uvést poškozené v omyl. Soudy nezjistily
okolnosti zneužití občanského průkazu zesnulého V. F. a nevyloučily obhajobu
obviněné, že průkaz zneužila jiná od obviněné odlišná osoba. Skutková zjištění
soudů jsou jen jednou z možných variant skutkového děje a zavinění obviněné
nebylo prokázáno bez jakýchkoliv pochybností. Soudy se také při posuzování viny
nesprávně opřely o znalecký posudek Mgr. Ireny Vašátkové z oboru
písmoznalectví, který byl vyhotoven k objasnění skutku pod bodem 1b obžaloby,
ohledně nějž bylo trestní řízení usnesením okresního soudu zastaveno. K tomuto
důkazu nemělo být vůbec přihlíženo, neboť jde o důkaz pro posuzované řízení
nepřípustný. Závěry znaleckého posudku navíc byly zpochybněny výpovědí svědkyně
P. J. , s níž se ale soudy dostatečně nevypořádaly, stejně jako s
nevěrohodností a rozpory ve výpovědích dalších ve věci slyšených svědků a
poškozených. Z odůvodnění soudních rozhodnutí není ani patrno, jakými úvahami
se soudy při posuzování prokázaných skutečností řídily, a proto jejich
rozhodnutí jsou též v rozporu s § 125 tr. ř. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší
soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě, zrušil, a věc přikázal
posledně jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti
dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je
dovolání opíráno, naplňují dovolatelkou uplatněné dovolací důvody, jejichž
skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Pokud jde o první z dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. c) tr. ř., ten spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce,
ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod směřuje především na případy,
kdy v řízení byla porušena ustanovení o nutné obhajobě, tj. zejména ustanovení
§ 36 tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však může dojít i v případě,
kdy sice nejsou dány důvody nutné obhajoby, ale obviněný si obhájce sám zvolí,
přičemž nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení dojde k tomu, že
tomuto obhájci není umožněno řádně vykonávat obhajobu obviněného.
V tomto směru srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11
Tdo 636/2002, v němž se mimo jiné uvádí, že výše označený dovolací důvod „…
zahrnuje i případy, kdy obviněný sice obhájce ať již zvoleného nebo
ustanoveného soudem má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny
zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby
svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. I zde jde o situaci, kterou lze v
širším smyslu označit tak, že obviněný v řízení obhájce nemá, ač ho podle
zákona mít má. Přitom faktické důsledky pro obviněného jsou v obou případech
stejné. Dalším rozvedením těchto úvah o interpretaci předmětného ustanovení a
významu porušení práv tzv. formální obhajoby (práva obviněného dát se
zastupovat obhájcem v trestních věcech) lze dovodit, že v případě, kdy již
obviněný obhájce má, a jeho práva nejsou orgány činnými v trestním řízení v
popsaném smyslu respektována, nemůže hrát roli okolnost, zda důvodem pro vznik
formální obhajoby byla skutečnost, že zákon ji stanoví ve věci jako nutnou,
nebo, že jde pouze o rozhodnutí obviněného, popř. jiných osob k tomu ze zákona
oprávněných. Jinými slovy řečeno, rovněž v případě, v němž sice nejsou splněny
zákonné podmínky nutné obhajoby (§ 36 a násl. tr. ř.), ale obviněný si obhájce
zvolil, resp. mu jej zvolila k tomu oprávněná osoba, a orgány činné v trestním
řízení postupují tak, jako by se tak nestalo, lze dovodit, že obviněný v řízení
obhájce neměl, ač jej ze zákona mít měl ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř.“
Nejvyšší soud ve shodě s výše uvedeným právním názorem ovšem současně
připomíná, že v každé konkrétní věci je nutno posoudit, zda obviněný byl
takovým postupem skutečně (materiálně) zkrácen na svých obhajovacích právech
(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002).
Dále je nutno připomenout, že spočívá-li v tomto směru pochybení orgánů
přípravného řízení v tom, že obhájci obviněného nebyla umožněna účast při
výslechu svědka v přípravném řízení, avšak tento svědek byl poté za přítomnosti
obviněného i jeho obhájce vyslechnut v hlavním líčení, pak není opodstatněn
uplatněn výše označený dovolací důvod (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2007, sp. zn. 7 Tdo 803/2007).
Pokud tedy dovolatelka v rámci tohoto dovolacího důvodu
namítla, že ač v posuzovaném případě na její straně nebyl dán důvod nutné
obhajoby (i sama dovolatelka si tedy této skutečnosti je vědoma), došlo k
porušení jejího práva na obhajobu, pokud jí zvolený obhájce nebyl včas
vyrozuměn o provedení vyšetřovacího úkonu – výslechu spoluobviněného J. Š. ,
čímž mělo dojít k významnému narušení spravedlnosti celého řízení a k ovlivnění
jeho výsledku v její neprospěch, pak jde o námitky, jež uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. sice naplňují, ovšem v posuzované
věci nejsou opodstatněné.
I když tvrzení dovolatelky o porušení procesních pravidel
vztahujících se k právu na obhajobu v přípravném řízení lze do jisté míry
přisvědčit, neboť z obsahu spisu vyplývá, že obviněná udělila dne 7. dubna 2009
plnou moc obhájci JUDr. Viliamu Kováčikovi (ve spise na č. l. 716); ta byla do
spisu založena dne 8. dubna 2009 (viz úřední záznam na č. l. 714). Dále je
zřejmé, že výslech obviněného J. Š. byl v přípravném řízení původně stanoven
na 21. leden 2010 na 9.00 hod. ve Věznici Odolov, kde obviněný vykonával trest
odnětí svobody. O konání tohoto vyšetřovacího úkonu byla vyrozuměna toliko
obviněná, a to přípisem ze dne 22. prosince 2009 (ve spise na č. l. 862). Dne
18. ledna 2010 byl obviněný J. Š. z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně
propuštěn, proto bylo datum konání jeho výslechu po domluvě s obviněným
změněno, a nově bylo stanoveno na 21. ledna 2010 na 10.00 hod. na obvodním
oddělení Policie ČR v Hořicích. O této změně sice byl informován již i obhájce
obviněné JUDr. Viliam Kováčik, jak je ale zřejmé z obsahu spisu, stalo se tak
až v 9.10 hod dne, kdy se měl výslech konat, tedy pouhých 50 min. před začátkem
samotného výslechu. Obhájce obviněné tedy byl o konání vyšetřovacího úkonu
informován, nicméně s nedostatečným časovým předstihem a prakticky tak nebylo v
jeho silách se tohoto úkonu zúčastnit. Výslech obviněného J. Š. následně
proběhl v nepřítomnosti obhájce obviněné i samotné obviněné. Lze tak připustit,
že v posuzované věci policejní orgán pochybil, pokud obhájce obviněné
nevyrozuměl o konání vyšetřovacího úkonu včas. Nejde však o takovou procesní
vadu, která by mohla mít vliv na posuzované trestní řízení jako celek, na jeho
průběh a výsledek. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že obviněný J. Š. ve věci
vypovídal i v řízení před soudem (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 956
a násl.), přičemž plně setrval na tom, co vypověděl již v přípravném řízení.
Tomuto výslechu spoluobviněného již byli obviněná i její obhájce přítomni a jak
obviněné tak i jejímu obhájci bylo umožněno, aby obviněnému J. Š. po skončení
výslechu kladli otázky, což také obhájce obviněné učinil. Právo obviněné na
obhajobu tedy mohlo být plně realizováno a je zřejmé, že celkově řízení
nedoznalo takové újmy, jež by mohla odůvodnit závěr o porušení jejího práva na
spravedlivý proces (viz zejména výše již uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 6 Tdo 142/2002 a sp. zn. 7 Tdo 803/2007). Jak navíc správně uvedl i
odvolací soud, výpověď spoluobviněného Š. nestála osamoceně, ale byla toliko
jedním z celé řady důkazů, z nichž soudy vyvodily závěr o vině obviněné
posuzovaným trestným činem (srov. str. 3 – 4 napadeného usnesení odvolacího
soudu).
Pokud jde o další z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., v obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že
tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v
právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva,
nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit
proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně
právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn.
II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z
toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně
právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.
skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným
činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že
dovolatelkou namítané vady nelze podřadit pod jí uplatněný, ale ani pod jiný
zákonný dovolací důvod. Přestože dovolatelka formálně namítá nesprávné právní
posouzení skutku, její dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora,
směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena
jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněné.
Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci,
k němuž došlo v důsledku nesprávně provedeného dokazování (soudy nesprávně
hodnotily výpověď samotné obviněné, výpovědi poškozených, svědeckou výpověď P.
J. a znalecký posudek Mgr. Ireny Vašátkové z oboru písmoznalectví). Ve
skutečnosti tedy dovolatelka napadá ve věci učiněné skutkové závěry a postup
soudů při jejich zjišťování. Pokud dovolatelka namítla, že svým jednáním po
objektivní ani po subjektivní stránce posuzovaný trestný čin nenaplnila, i tady
jde o námitky ryze skutkové povahy. I tyto své námitky totiž dovolatelka staví
na skutkových zjištěních, která jsou zásadně odlišná od zjištění, která ve věci
na podkladě provedeného dokazování učinily oba soudy. Takové námitky jsou ovšem
z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není
oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy
své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených
důkazů. Vycházely přitom zejména z výpovědi spoluobviněného J. Š. , ze
svědeckých výpovědí M. W. , J. T. , L. V. , M. G. , M. G. a Ing. J. H. ,
a v neposlední řadě též z listinných důkazů (např. z písemných žádostí o
poskytování telekomunikačních služeb, z faktur a z výzev k úhradě plateb
společnosti Eurotel, z úmrtního listu V. F. ). Tyto důkazy si plně
korespondují a společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněná
svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnila skutkovou podstatu
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Obhajoba obviněné, že
žádné osobní doklady nezneužila, a že to ve skutečnosti byla ona, kdo byl
neznámými osobami uveden v omyl, byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena
(k tomu srov. str. 5 – 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 napadeného
usnesení odvolacího soudu). Pokud dovolatelka namítla, že odvolací soud své
rozhodnutí opřel o znalecký posudek Ing. Ireny Vašátkové, který se vztahoval
nikoli k projednávanému skutku, ale ke skutku, ohledně nějž bylo trestní
stíhání obviněné zastaveno, pak je třeba uvést, že odvolací soud sice skutečně
na tento důkaz v odůvodnění svého rozhodnutí nepatřičně poukazuje, když sám ve
věci žádné dokazování neprováděl a pokud jde o rozsah provedeného dokazování a
hodnocení důkazů plně se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který, jak
je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, z tohoto důkazu při posuzování viny
obviněné nijak nevycházel (srov. str. 4 – 7 rozsudku soudu prvního stupně). Je
tedy zřejmé, že ve skutečnosti soudy o tento důkaz, jenž byl v řízení proveden
k prokázání skutku, ohledně nějž trestní stíhání obviněné bylo usnesením
okresního soudu později zastaveno, své závěry o vině obviněné neopřely. V
posuzované věci se soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v podstatě
náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a
Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na
jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních
rozhodnutí.
Dovolací námitky obviněné, jejichž podstatou je tvrzení, že odůvodnění
napadených rozhodnutí nejsou dostatečně přesvědčivá a nesplňují náležitosti §
125 tr. ř., je pak třeba ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. považovat za námitky
nepřípustné. Jde totiž o námitky, jež směřují vůči odůvodnění napadených
rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
podané dovolání obviněné odmítl celkově jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík