11 Tvo 11/2025-9576
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2025 stížnost obviněného B. G. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 9 To 23/2025, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného B. G. zamítá.
1. Usnesením ze dne 13. 5. 2025, č. j. 9 To 23/2025-9558, rozhodl Vrchní soud v Praze o návrhu obviněného B. G. (dále též jen „stěžovatel“ nebo „obviněný“) na vyloučení členů senátu 9 To uvedeného soudu z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, tak, že členové senátu 9 To ve složení JUDr. Miroslav Pavrovský, předseda, JUDr. Kateřina Radkovská a Mgr. Jan Kadlec nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. v trestní věci obviněného vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 23/2025.
2. Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas stížnost, v níž namítal, že z obsahu usnesení odvolacího soudu postupně vydaných v posuzované věci senátem 9 To ve výše uvedeném složení je zřejmé přesvědčení tohoto odvolacího senátu o vině obviněného. Nejmarkantněji je toto přesvědčení vyjádřeno v usnesení ze dne 20. 8. 2024, bod 188. Podle obviněného odvolací soud postupem uvedeným v tomto bodě překročil své oprávnění obsažené v § 264 odst. 1 tr. ř. a vyjádřil svůj názor na věc dříve, než byl povolán k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud soud prvního stupně již postupoval v souladu s názorem odvolacího soudu, jak má být ve věci rozhodnuto, jakékoli námitky obviněného vůči takovému rozhodnutí soudu prvního stupně jsou logicky odkázány k neúspěchu. Odvolací soud za tohoto stavu věci o aktuálních námitkách obviněného proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže nestranně rozhodnout. Jak uvedl např. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 3 To 46/2020, odvolací soud nesmí dávat nalézacímu soudu závazné pokyny k tomu, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit, může ale poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit soud nižšího stupně, čím se má znovu zabývat, a které skutečnosti vzít také v potaz (viz rozhodnutí publikovaná pod č. 56/1965, č. 36/1968 a č. 57/1984 Sb. rozh. tr., nebo také nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Obviněný má tedy za to, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Miroslav Pavrovský, Mgr. Jan Kadlec a JUDr. Kateřina Radkovská nemohou nestranně rozhodnout o aktuálním odvolání obviněného (proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 47 T 6/2018-9428), neboť již dříve prezentovali svůj názor na to, jak má být o vině či nevině obviněného rozhodnuto, a to jednoznačně v neprospěch obviněného, čímž zavázali i soud prvního stupně. Podjatost uvedených soudců nadto vyplývá i z postupu, kdy ve svých úvahách zcela ignorovali v dané věci vyjádřený názor Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2085/21, v bodech 23. a 24.
3. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a sám rozhodl tak, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Miroslav Pavrovský, Mgr. Jan Kadlec a JUDr. Kateřina Radkovská jsou podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonů v daném trestním řízení.
4. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti obviněného napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu na vyloučení členů senátu 9 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.
5. V obecné rovině je potřeba připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
6. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, v němž mimo jiné uvedl, že „…nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení“ (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
7. Pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
8. Stěžovatel dovozuje podjatost dotčených soudců výhradně z toho, že v posledním kasačním rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 9 To 38/2024, bod 188.), měl dotčený odvolací senát jednoznačně vyjádřit svůj názor na vinu obviněného a svými pokyny tak měl překročit oprávnění vyplývající z § 264 odst. 1 tr. ř.
9. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat toliko ze způsobu rozhodování či z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky (srov. Draštík A., Fenyk J. aj., Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017). Důvodem pro vyloučení soudce samy o sobě nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019). Jinak také řečeno, Nejvyšší soud v rámci posuzování důvodnosti námitky podjatosti zásadně není oprávněn věcně přezkoumávat dříve učiněná meritorní rozhodnutí odvolacího soudu.
10. Stěžovatel argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2085/21, týkajícím se ovšem primárně podmínek pro postup odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. (přikázání věci jinému senátu soudu prvního stupně) a z něj dovozuje překročení oprávnění podle § 264 odst. 1 tr. ř. ze strany odvolacího senátu ve výše označeném kasačním rozhodnutí.
11. Je ovšem třeba konstatovat, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, nastínil kautely pro ústavně konformní výklad § 263 odst. 7 tr. ř. a § 264 odst. 1 tr. ř. V něm předestřel jak základní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, tak i judikaturu Ústavního soudu k této problematice, přitom formuloval základní rámec pro postup odvolacího soudu v intencích § 263 odst. 7 tr. ř. (viz bod 61 a násl., zejména pak také body 66, 69 a 70 citovaného nálezu). Ústavní soud k § 263 odst. 7 tr.
ř. uvedl, že ve vztahu k dokazování a skutkovým zjištěním nemůže odvolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně přehodnocovat jako celek z jiného hlediska, než zda tohoto skutkového stavu bylo dosaženo na základě dokazování provedeného řádně a v potřebném rozsahu a zda jej soud prvního stupně přesvědčivě, vnitřně nerozporně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně pak smí odvolací soud podle tohoto citovaného nálezu posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení.
Skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně. Z pohledu § 264 odst. 1 tr. ř. Ústavní soud formuloval v obecné rovině demonstrativní výčet pokynů, které podle uvedeného ustanovení smí odvolací soud uložit soudu prvního stupně. Mezi ty uvedl následující: - doplnit dokazování ve vztahu k okolnosti, která nebyla objasněna vůbec či byla objasněna jen nedostatečně, - provést konkrétní důkaz, který byl navržen, vyhledán či zjištěn, ale soud prvního stupně jej opomněl provést či jeho provedení zamítl, ačkoliv jej ke zjištění skutkového stavu bylo třeba, či který je pro objasnění věci zcela nezbytný a teprve musí být vyhledán, - zopakovat již provedený důkaz, z nějž nebyly získány všechny potřebné poznatky či který byl proveden nezákonným způsobem a tuto vadu lze odstranit, - nepřihlížet k důkazu, který je při náležitém zvážení formálně- materiální povahy důkazu neúčinný či nepřípustný a tuto vadu již nelze odstranit, či který je zcela nepoužitelný, - hodnotit důkaz ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi, - doplnit odůvodnění, jestliže u některých skutkových zjištění není zřejmé, z čeho je soud prvního stupně vyvodil, jestliže jsou vzájemně v rozporu, jestliže z provedených důkazů vůbec nevyplývají, jestliže se některým skutkovým zjištěním soud prvního stupně vůbec nezabýval, či jestliže není zřejmé, jak některý důkaz soud prvního stupně vyhodnotil, co z něj vyvodil, a proč či jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy.
12. Současně však Ústavní soud zdůraznil, že odvolací soud může činit i vlastní skutková zjištění, pokud sám dokazování doplní či znovu provede důkaz již provedený soudem prvního stupně. Pokud se rozhodne tak učinit, musí důkaz provést ve veřejném zasedání v souladu se zásadami přímosti, bezprostřednosti, volného hodnocení důkazů a umožnit obviněnému v zásadě stejný standard práva na obhajobu, jako kdyby byl důkaz proveden v hlavním líčení (tj. umožnit mu být přítomen, klást otázky, jde-li o výslech svědka, spoluobviněného či soudního znalce, vyjádřit se k obsahu i způsobu provedení důkazu, učinit v návaznosti na něj další důkazní návrhy atd.) v souladu se zásadami zajištění práva na obhajobu a kontradiktornosti. Tyto zásady odvolacího řízení ve vztahu k aplikaci ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. pak dále rozvedl a doplnil Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22 (viz níže).
13. Z předloženého spisového materiálu se rovněž podává, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1059/2022, rozhodl ve věci obviněného (a spoluobviněných) tak, že z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 9 To 5/2021, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání státního zástupce, a jemu předcházející zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 47 T 6/2018, zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že Městskému soudu v Praze přikázal znovu posoudit trestní věc obviněných s tím, že není pochyb o tom, že posuzovaný skutek se stal v zásadě tak, jak je popsán v obžalobě, a že jeho pachateli jsou v odpovídající míře a v příslušném tehdejším postavení všichni obvinění. To ostatně odpovídá i skutečnosti, že sám soud prvního stupně obviněné zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a nikoliv podle § 226 písm. a) tr. ř., tedy že by nebylo prokázáno, že se stíhaný skutek stal. Soud prvního stupně přitom měl přihlédnout k závěrům Nejvyššího soudu uvedeným v tomto usnesení, které musí respektovat a podle nichž nemohl obstát výrok soudu prvního stupně o zproštění obžaloby obviněných, následně potvrzený odvolacím soudem.
15. Nejvyšší soud ve výše citovaném rozhodnutí (srov. body 68. a 69.) se též podrobně zabýval důsledky, které pro posuzovanou věc lze dovodit z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2085/21. Na tyto závěry, se kterými se Nejvyšší soud i v nyní posuzované věci zcela ztotožňuje, tak lze v rámci stručnosti jen odkázat. V tomto směru pak neobstojí stížnostní argumentace vytýkající údajné ignorování tohoto nálezu ze strany vrchního soudu. Naopak lze poukázat na závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1365/21 a IV. ÚS 2980/22, z nichž vrchní soud v posuzované věci vycházel.
16. Městský soud v Praze pak rozhodl rozsudkem ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 47 T 6/2018 (viz č. l. 8845 a násl. spisu), přičemž stěžovatele uznal vinným ad I. zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a ad II. zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, 5 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let.
17. Vrchní soud v Praze poté ve veřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2024 za přítomnosti obviněných a jejich obhájců (viz č. l. 9004 a násl.) podle § 263 odst. 6 tr. ř. zopakoval a zčásti doplnil dokazování, přičemž obvinění se k provedeným důkazům podrobně vyjádřili (viz bod 186. usnesení ze dne 20. 8. 2024) a rozhodl namítaným usnesením sp. zn. 9 To 38/2024 (č. l. 9018 a násl. spisu) tak, že z podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), c) napadený rozsudek ohledně všech obviněných v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
18. Vrchní soud v Praze v bodě 188. odůvodnění namítaného usnesení uvedl, že v rámci nového projednání bude Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným odvolacím soudem, doplní dokazování v uloženém rozsahu a uzná obviněné vinnými podrobně popsaným skutkem (viz bod 187.) v souladu se skutkovými závěry učiněnými odvolacím soudem, kvalifikovaným u všech obviněných jako zločiny porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, 5 tr. zákoníku. Samozřejmě za předpokladu, že skutková zjištění zůstanou v hlavním líčení nezměněna.
19. Městský soud v Praze poté rozhodl rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 47 T 6/2018 (č. l. 9428 spisu), tak, že obviněné uznal vinnými zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, 5 tr. zákoníku, za což byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let a 6 měsíců.
20. Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že nevnímá jasně formulované skutkové závěry a z nich plynoucí právní závěry, které odvolací soud ve výše označeném kasačním rozhodnutí označil za závazné, bez možnosti odchýlit se od nich, pokud soud prvního stupně nedoplní dokazování a jež by vedlo k možnosti odchylných závěrů, ale v kontextu vývoje rozhodovací činnosti odvolacího soudu je soud prvního stupně považuje za naznačení směru, jímž by se soud prvního stupně měl v otázce formulace popisu skutkových zjištění ubírat. Soud prvního stupně tedy nepřistoupil automaticky na stanovisko odvolacího soudu obsažené v usnesení ze dne 20. 8. 2024 ohledně formulace skutkových zjištění coby právně závazné, přičemž rovněž odkázal na nálezy Ústavního soudu vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2980/2022 a sp. zn. III. ÚS 761/2024, které se dotýkají udělení právně závazných pokynů k otázce formulace skutkových závěrů odvolacím soudem.
21. Nejvyšší soud po seznámení se s kasačním rozhodnutím, kterému stěžovatel vytýkal, že v něm odvolací soud jasně prezentoval svůj názor na to, jak má být o jeho vině či nevině rozhodnuto, a to jednoznačně v jeho neprospěch, shledal, že odvolací soud postupoval v intencích zákonem vymezené přezkumné činnosti, nijak excesivně z ní nevybočil a jeho postup je v souladu s relevantní judikaturou vztahující se k problematice přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení.
22. Vrchní soud v Praze postupoval zejména v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1059/2022 (srov. body 72. až 74.), a především v mezích nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22 (pozn. byť tento nález dopadá na procesně odlišnou situaci v odvolacím řízení, jak upozorňoval i Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 29. 1. 2025), v němž bylo vyloženo, že „…má-li odvolací soud důvodné pochybnosti o určitých skutkových zjištěních soudu prvního stupně, z ústavněprávního hlediska mu nic nebrání v tom, aby ve veřejném zasedání o odvolání při zachování všech garancí kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu zopakoval důkaz či důkazy, z nichž soud prvního stupně tato skutková zjištění učinil, případně i další důkazy, které k nim měly být provedeny již v hlavním líčení, sám změnil skutkové závěry a na jejich podkladě v kombinaci se skutkovými závěry soudu prvního stupně, k nimž dokazování neprováděl, a tedy je ohledně nich vázán podle § 263 odst. 7 tr.
ř. závěry soudu prvního stupně, dosáhl nového skutkového stavu a sám vydal rozhodnutí, které mu odpovídá. V případě, že po takovéto změně skutkového stavu dospěje odvolací soud k závěru, že možnosti dokazování již byly vyčerpány, skutkový stav byl v rozsahu nutném pro rozhodnutí zjištěn bez důvodných pochybností a je na místě vydat takové rozhodnutí, které sám vydat nemůže z důvodu zákonné překážky podle § 259 odst. 5 tr. ř., ústavní pořádek nebrání tomu, aby věc vrátil soudu prvého stupně a zavázal jej k tomu, aby obžalovaného uznal vinným určitým trestným činem.
Soud prvního stupně je v takovém případě povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl ustálen odvolacím soudem. To platí samozřejmě pouze s výhradou, že skutková zjištění zůstanou v hlavním líčení nezměněna, neboť odvolací soud nemůže ani v takovém případě zakázat soudu prvního stupně doplnění dokazování, vyžádá-li si to procesní vývoj. K takové potřebě mohou vést např. nově se objevivší, dříve nepředvídané poznatky, nicméně soud prvního stupně nesmí opakovat či doplňovat dokazování účelově jen proto, aby si formálně odůvodnil odchýlení se od těch skutkových zjištění, k nimž dospěl odvolací soud na podkladě vlastního dokazování“ (viz body 82–84 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 21.
3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22). Ústavní soud zde rovněž konstatoval, že takovým postupem odvolacího soudu nedochází ani k porušení principu dvojinstančnosti (bod 71. nálezu).
23. Jak bylo již výše uvedeno (bod 17.) vrchní soud ve veřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2024 zopakoval některé důkazy provedené již v řízení před soudem prvního stupně a sám řízení doplnil o další důkazy (body 186. - 188. jeho kasačního rozhodnutí). Vytvořil si tak prostor pro ustálení skutkového stavu, a to v kombinaci se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Současně vytkl nedostatky v řízení před soudem prvního stupně (viz body 169. a 170. kasačního rozhodnutí) a nařídil doplnění dokazování k objasnění dalších okolností posuzované trestné činnosti. I když odvolací soud případně mohl ve věci sám rozhodnout, zvolil postup podle § 259 odst. 1 tr. ř. Tato procesní odlišnost od situací, ve kterých odvolací soud nemohl sám rozhodnout z důvodů zákonné překážky podle § 259 odst. 5 tr. ř., nic nemění na věcné podstatě výše již prezentovaných právních názorů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
24. Při aplikaci výše uvedených hledisek na konkrétní okolnosti daného případu je zřejmé, že pokud Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 13. 5. 2025, č. j. 9 To 23/2025-9558, dospěl k závěru, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. nejsou členové senátu 9 To, a to předseda senátu JUDr. Miroslav Pavrovský a soudci JUDr. Kateřina Radkovská a Mgr. Jan Kadlec, vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného, nelze tomuto postupu ničeho vytknout. Z obsahu stížností napadeného usnesení se podává, že dotčení soudci nemají žádný poměr k osobám, jichž se týkají úkony předmětného trestního řízení, ani k věci samotné, a jejich postup v řízení je souladný s rozhodnutím Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 1059/2022), jakož i s judikaturou Ústavního soudu, a tedy i s ustanovením § 264 odst. 1 tr. ř. Stěžovatelem uváděné okolnosti nezakládají takové pochybnosti o nestrannosti těchto soudců Vrchního soudu v Praze, pro které by bylo nutné prolomit právo stran řízení na zákonného soudce coby jeden ze základních komponentů práva na spravedlivý proces.
25. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v situaci, kdy neshledal žádné důvody pro vyloučení shora označených členů senátu 9 To vrchního soudu z projednávání trestní věci obviněného, popřípadě jiná závažná pochybení, která by mohla způsobit nesprávnost výroku napadeného usnesení, nezbylo než podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout stížnost obviněného B G. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 9 To 23/2025-9558, jako nedůvodnou. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu