11 Tvo 15/2025-
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2025 stížnost obžalovaného Š. S., toho času ve Vazební věznici Praha – Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2025, sp. zn. 15 To 55/2025, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného Š. S. zamítá.
1. Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“ nebo „odvolací soud“) poté, co mu byla dne 31. 7. 2025 Městským soudem v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) předložena k rozhodnutí odvolání státního zástupce, obžalovaného Š. S. a dalších spoluobžalovaných osob, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2025 usnesením, č. j. 15 To 55/2025-201 tak, že se obžalovaný Š. S. podle § 72 odst. 1, 3, 4 tr. řádu i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu.
2. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal obžalovaný Š. S. (dále též jen „obžalovaný“ nebo „stěžovatel“) dne 24. 8. 2025 prostřednictvím své obhájkyně stížnost, kterou neodůvodnil.
3. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu z podnětu stížnosti podané obžalovaným přezkoumal správnost napadených výroků usnesení vrchního soudu, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obžalovaným podaná stížnost není důvodná.
4. Úvodem je namístě předeslat, že obžalovaný byl v dané trestní věci Městským soudem v Praze, poté, co prohlásil vinu v souladu s podanou obžalobou a souhlasil i s právní kvalifikací skutků uvedených v obžalobě, uznán vinným jednáním pod body I. 1), 3), 4), 5) a 7) rozsudku soudu prvního stupně zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a byl mu, za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby v trvání devět a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 2 100 Kč, tj. 630 000 Kč a trest propadnutí věci blíže specifikované v předmětném rozsudku. Rozsudek nenabyl právní moci, neboť státní zástupce, obžalovaný Š. S. a další
5. Vrchní soud rovněž nařídil na den 10. října 2025 ve věci veřejné zasedání, v němž projedná odvolání obžalovaného i dalších oprávněných osob.
6. Z obsahu předloženého spisového materiálu je současně zřejmé, že obžalovaný byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 3. 2024, č. j. 37 Nt 1609/2024-49 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 61 To 259/2024, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu, přičemž do vazby bylo započítáno zadržení ode dne 6. 3. 2024 od 5.25 hodin. O dalším trvání vazby bylo rozhodováno ve lhůtách daných v ustanovení § 72 odst. 1 tr. řádu. Po podání obžaloby, jež byla podána k soudu prvního stupně dne 17. 2. 2025, bylo v projednávané věci obligatorně rozhodnuto dle lhůty uvedené v § 72 odst. 3 tr. řádu. Naposledy bylo pravomocně rozhodnuto o ponechání obžalovaného ve vazbě, při nezměněných vazebních důvodech, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 4 T 10/2025-115, vůči kterému podal obžalovaný stížnost, kterou však vzal dne 4. 6. 2025 zpět a na základě uvedeného bylo vydáno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2025, č. j. 4 T 10/2025-123 o tom, že se předsedkyně senátu bere na vědomí jeho zpětvzetí stížnosti. Poslední rozhodnutí o vazbě ohledně stěžovatele tak nabylo právní moci dne 4. 6. 2025.
7. Nejvyšší soud především považuje za nutné uvést, že zákonné procesní lhůty, v nichž je třeba rozhodnout o dalším trvání vazby, byly vrchním soudem dodrženy, když naposledy bylo o vazbě pravomocně rozhodnuto 4. 6. 2025, lhůta tří měsíců, v nichž musí soud o vazbě rozhodnout znovu, uplynula 4. 9. 2025, nyní přezkoumávané rozhodnutí je ze dne 21. 8. 2025, tedy bylo rozhodnuto ve lhůtě. Nejvyšší soud nezjistil, že by ve věci došlo k neodůvodněným průtahům, orgány činné v trestním řízení v ní postupovaly v časových termínech přiměřených složitosti věci, i tomu, že se jedná o věc vedenou proti šesti obžalovaným, pro skutky, jež měly být spáchány v delším časovém období celou řadou útoků.
8. Nejvyšší soud dále konstatuje, že vrchní soud před rozhodnutím o dalším trvání vazby obžalovaného písemně vyzval, aby soudu ve smyslu § 73 d tr. řádu sdělil, zda požaduje, aby o této vazbě bylo rozhodováno ve vazebním zasedání za jeho přítomnosti, nebo zda souhlasí s tím, aby takto bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání bez jeho osobní účasti. Obžalovaný soudu písemně dne 5. 8. 2025 sdělil, že o konání vazebního zasedání nežádá a nechce být slyšen ani eskortován. V daném případě odvolací soud o dalším trvání vazby stěžovatele rozhodl v neveřejném zasedání, neboť jeho osobní slyšení pro účely rozhodnutí o vazbě nepovažoval rovněž za potřebné. Vrchní soud rovněž nařídil na den 10. 10. 2025 ve věci veřejné zasedání, v němž projedná odvolání obžalovaného i dalších oprávněných osob.
9. Nejvyšší soud se pak zabýval vazebními důvody, jež vrchní soud v napadeném usnesení vymezil a odůvodnil, přičemž souhlasí s jeho názorem, že u obžalovaného přetrvávají vazební důvody dle § 67 písm. a), c) tr. řádu, beze změny, jak byly dány od počátku vazby, plynutím času nedošlo k jejich oslabení a v důsledku nepravomocného odsouzení stěžovatele oba vazební důvody zesílily.
10. Ohledně důvodu vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. řádu, tedy, že hrozí obava, že obžalovaný před trestním stíháním uprchne nebo se skryje, argumentuje vrchní soud přiléhavě tím, že obžalovaný je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin, na který trestní zákoník stanoví horní hranici trestní sazby deset let, navíc mu byl nepravomocně soudem prvního stupně uložen poměrně citelný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devět a půl roku, když bez významu není ani to, že státní zástupce podal v neprospěch obžalovaného odvolání proti výroku o trestu, neboť nesouhlasí v jeho případě s užitím ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy s mimořádným snížením trestu a uložením trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby a požaduje, aby stěžovateli odvolací soud, po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, uložil trest v zákonné trestní sazbě, trest přísnější.
11. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je v nyní posuzovaném případě, pokud byl obžalovanému uložen nepravomocně trest odnětí svobody v trvání devět a půl roku hrozba útěku značně zesílena (srovnej s usneseními Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010, v nichž byl považován za trest odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku trest odnětí svobody v trvání šesti let).
12. Navíc, podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), z evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vyplývá, že zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považované za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) a které reflektuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny obecné podmínky čl. 5 pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost (viz I. ÚS 185/14, obdobně Nejvyšší soud sp. zn. 11 Tvo 3/2025 nebo 11 Tvo 4/2025).
13. Nejvyšší soud v nyní posuzované věci tak vyvozuje, že odsouzení soudem prvního stupně k vysokému nepodmíněnému trestu, byť nepravomocné, představuje zásadní změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby, tím spíše, že obžalovaný ve věci prohlásil vinu a soud prvního stupně takové prohlášení přijal, odvolání pak proti výroku o vině rozsudku nesměřují. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy by k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.
14. Obavu, že obžalovaný před trestním stíháním uprchne do ciziny, podle vrchního soudu, zesilují i osobní a rodinné poměry stěžovatele, který, byť je státním příslušníkem České republiky, není nijak vázán k určitému místu na jejím území, nemá zde pevné rodinné ani pracovní zázemí, celá řada členů jeho rodiny žije v zahraničí, on sám rovněž v minulosti v zahraničí přechodně pobýval, vyvíjel pracovní aktivity, jež byly spojeny s častými cestami mimo hranice České republiky. Nejvyšší soud, ve shodě s vrchním soudem, má za to, že důvod vazby obžalovaného podle § 67 písm. a) tr. řádu nadále trvá a dokonce byl během dosavadního trvání vazby zesílen tím, že obžalovaný byl soudem prvního stupně uznán vinným závažnou trestnou činností, byl mu nepravomocně uložen citelný trest odnětí svobody a státní zástupce se odvoláním v jeho neprospěch domáhá zpřísnění stěžovateli uloženého trestu odnětí svobody.
15. Pokud jde o vazební důvod uvedený v § 67 písm. c) tr. řádu, odkazuje v napadeném usnesení vrchní soud na skutečnost, že obžalovaný se měl trestné činnosti dopouštět po delší časový úsek, více útoky, společně s dalšími obžalovanými, jeho cílem bylo získat co největší majetkový prospěch. Z pohybů na účtech stěžovatele a dalších osob, na něž vrchní soud podrobně a konkrétně odkazuje a z jiných důkazů svědčících o majetkových poměrech obžalovaného, je zřejmé, že si obžalovaný tímto způsobem zajišťoval prostředky k obživě. Proto i do budoucna, pokud by byl propuštěn z vazby na svobodu, hrozí, že si stěžovatel bude opatřovat prostředky na obživu pácháním další trestné činnosti, jinými slovy, bude trestnou činnost opakovat. Tento závěr nemůže ovlivnit, že obžalovaný nyní ve vazbě má novou nabídku zaměstnání.
16. Nejvyšší soud se se závěry vrchního soudu stran o trvání vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu, stejně jako nemožnosti náhrady vazby jinými instituty, plně ztotožnil a stížnost obžalovaného podanou proti usnesení napadeného vrchního soudu jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce