Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 stížnost
obviněného T. K., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.
8. 2020, sp. zn. 6 To 51/2020, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného T. K. zamítá.
1. Usnesením ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 6 To 51/2020, rozhodl předseda
senátu Vrchního soudu v Olomouci o návrhu obviněného na přiznání nároku na
bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu tak, že podle § 33 odst. 2
tr. ř. a contrario nemá obviněný T. K. nárok na bezplatnou obhajobu.
2. Ve včas podané stížnosti obviněný namítal, že Vrchní soud v Olomouci
oproti svému dřívějšímu rozhodnutí neučinil žádná nová objektivní zjištění,
která by odůvodňovala nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu a své rozhodnutí
opětovně založil na nepodložené hypotetické možnosti vývoje jeho majetkových a
finančních poměrů. V současné době, ale i v době podání návrhu na přiznání
nároku na bezplatnou obhajobu, nebyl pracovně zařazen, nedisponuje se svým
majetkem a podle posudku o invaliditě, ač není invalidní, se u něj jedná o
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, když jeho pracovní schopnost poklesla o 5
%. Vrchní soud v Olomouci při svém rozhodování vycházel ze sdělení Věznice
Stráž pod Ralskem, které je v rozporu s tím, co obviněnému sdělilo oddělení pro
zařazování vězňů. Kromě důvodů zdravotních, jeho dosavadní pracovní nezařazení
je opodstatněno také důvody organizačními, což není překážkou na straně
obviněného. Dále pokládá za bezpředmětné posuzování otázky jeho zaměstnání v
době předcházející odsouzení. Nadto Vrchní soud v Olomouci nezohlednil
skutečnost, že osoby čerstvě propuštěné z výkonu trestu se zpravidla nacházejí
na okraji společnosti, bez finančních prostředků a povinnost uhradit náklady
obhajoby by obviněného uvrhly do sociální propasti. Má za to, že Vrchní soud v
Olomouci nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu, když z kontextu vytrhl
pouze určitou část právního názoru týkajícího se rozhodování o přiznání nároku
na bezplatnou obhajobu. V rámci zamítavého usnesení Vrchní soud v Olomouci
opětovně věští a polemizuje o době po skončení oddlužení obviněného a o „jakési
dispozici dostatečné doby pro úhradu závazku,“ přičemž i dále v odůvodnění
rozhodnutí své závěry opírá o hypotézy, které se nezakládají na pravdě, zejména
pokud jde o opatřování příjmů v minulosti. Konečně pak obviněný vyslovil
nesouhlas se „samolibým“ závěrem Vrchního soudu v Olomouci, že nebyly zjištěny
žádné okolnosti, které by mu bránily v úhradě nákladů obhajoby, ačkoliv
aktuální výdělkové a majetkové poměry, podstatně ovlivněné insolvenčním
řízením, obviněnému brání úhradě těchto nákladů.
3. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho „stížnosti přisvědčil
a zároveň sám rozhodl ve věci přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, zbavení
povinnosti hradit náklady výkonu vazby, trestního řízení.“
4. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem
podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v
Olomouci, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu obviněného na
přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu, jakož i správnost
řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného není
důvodná.
5. Podle § 33 odst. 2 tr. ř. mimo jiné platí, že pokud obviněný
dosvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne
předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu
bezplatnou nebo za sníženou odměnu. V takovém případě hradí náklady obhajoby
zcela nebo zčásti stát.
6. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou
obhajobu, je již z povahy věci založen na relativně širokém uvážení. O
protiústavní interpretaci (viz čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod) se ovšem jedná pouze tehdy, pokud lze mít za to, že
představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně
(právně) konsenzuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem,
případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3723/12).
7. Nejvyšší soud odkazuje na názor vyslovený ve svém předchozím kasačním
usnesení v této věci ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 11 Tvo 7/2020, že soudy
rozhodující o návrhu na přiznání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou
odměnu, zásadně vychází ze situace v době rozhodování o takovém návrhu, tedy z
aktuálních majetkových poměrů obviněného. Na druhé straně, z hlediska
komplexního posouzení návrhu musí vzít do úvahy také celkový majetkový
potenciál obviněného do budoucna. Rozhodná je totiž celková ekonomická situace,
resp. majetková potencialita obviněného, přičemž u osob práce a výdělku
schopných není aktuální nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě
důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 11. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 464/14). V případě, že celkový majetkový
potenciál neodůvodňuje přiznání bezplatné obhajoby obviněnému, pak také není
vyloučeno, že soud může dospět k závěru, že obviněný má nárok na obhajobu za
sníženou odměnu, pakliže je schopen náklady hradit alespoň zčásti. Jediným pro
soud významným hlediskem je existence zjištění o úplné nebo částečné
neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 10. 2011, sp. zn. 11 Tz 49/2011, publikovaný pod č. 2/2013 Sb.
rozh. tr.).
8. Z napadeného usnesení vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci se po
zrušení svého dřívějšího rozhodnutí již podrobněji zabýval skutečnostmi
relevantními pro posouzení důvodnosti návrhu obviněného. Vycházel ze spisového
materiálu Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, sp. zn. KSOL 10 INS
25150/2019, ze sdělení Věznice Stráž pod Ralskem ze dne 23. 7. 2020, jakož i
připojené lékařské zprávy J. J. ze dne 23. 7. 2020, podle níž u stěžovatele
nebylo zjištěno žádné zdravotní omezení, vyjma syndromu drogové závislosti.
Vrchní soud též zjistil, že obviněný požádal dne 2. 6. 2020 o přiznání
invalidního důchodu, přičemž výsledek řízení není dosud znám. Obviněný však byl
shledán způsobilým pro psychicky nenáročnou práci, lehkou až středně těžkou s
vyloučením přenášení těžkých břemen a nepříznivých povětrnostních podmínek. Ze
spisového materiálu rovněž vyplynulo, že obviněný byl s přestávkami zaměstnán u
šesti zaměstnavatelů a opakovaně byl rovněž veden v evidenci Úřadu práce ČR. V
podrobnostech pak v tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na napadené usnesení
(bod 7. – 10.). Vrchní soud v Olomouci po doplnění výše uvedených skutečností a
jejich zhodnocení dospěl k závěru, že obviněný nesplňuje podmínky pro přiznání
nároku na bezplatnou obhajobu, resp. obhajobu za sníženou odměnu.
9. Nejvyšší soud konstatuje, že Vrchní soud v Olomouci při posuzování
nároku obviněného v souladu se zákonem a rozhodovací praxí soudů vycházel
zásadně z aktuální majetkové situace obviněného, když uzavřel, že obviněný sice
v současné době nedisponuje pohotovými finančními prostředky, jimiž by mohl
úhradu nákladů obhajoby provést, když případné příjmy z výdělečné činnosti
budou primárně použity na oddlužení, nikoliv na úhradu pohledávek jiných. Z
tohoto důvodu se Vrchní soud v Olomouci důkladněji zabýval otázkou majetkové
potenciality odsouzeného v delším časovém horizontu (dvaceti let), který
dovodil z předpisu upravujícího vymáhání pohledávek z náhrad ustanoveným
advokátům, tedy z instrukce Ministerstva spravedlnosti 4/2012-INV-M včetně její
přílohy 2, ve znění instrukce Ministerstva spravedlnosti 161/2013-INV-M, která
upravuje prekluzi daňových pohledávek, mezi které jsou řazeny i pohledávky z
náhrad ustanoveným advokátům. Lhůta 20 let je nejzazší prekluzivní lhůtou pro
vymáhání takových pohledávek. Po posouzení majetkové potenciality obviněného v
uvedeném časovém horizontu dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že ačkoliv
aktuální výdělkové a majetkové poměry, podstatně ovlivněné probíhajícím
insolvenčním řízením, odsouzenému nyní neumožňují uhrazení nákladů obhajoby,
nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by mu měly bránit v úhradě pohledávky v
době po výkonu trestu odnětí svobody a po ukončení oddlužení, avšak ještě před
uplynutím nejzazší prekluzivní doby stanovené pro vymáhání pohledávky, jejíž
výše se zřejmě pohybuje kolem cca 100 000 Kč.
10. Vzhledem k uvedenému nemohl Nejvyšší soud akceptovat výtky
obviněného směřující k hypotetickým úvahám či „věštění“ Vrchního soudu v
Olomouci, pokud se jedná o posouzení majetkové potenciality obviněného do
budoucna. Vrchní soud poukázal na časový horizont dvaceti let pro prekluzi
pohledávky z náhrad ustanovenému obhájci a při posuzování majetkové
potenciality obviněného uvedenou instrukci Ministerstva spravedlnosti podpůrně
použil jako určité vodítko pro své úvahy ohledně doby a možností obviněného
uhradit náklady ustanoveného obhájce.
11. Závěry Vrchního soudu v Olomouci nejsou v rozporu ani s judikaturou
Ústavního soudu, podle které, soudní praxi spočívající v nepřiznání nároku na
bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí,
jakkoliv vzdálené solventnosti, nelze označit za protiústavní. Taková praxe je
naopak naplněním maximy, že každý je povinen plnit své závazky (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 783/15). Zároveň je nutné
zmínit, že mimořádným znakem pro odchýlení se od uvedené zásady nemůže být bez
dalšího ani probíhající proces oddlužení, které obviněnému ukládá určité
povinnosti, a to tím spíše, že stěžovatel byl odsouzen za trestnou činnost,
jejímž účelem bylo mimo jiné i jeho vlastní obohacení (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1607/16). Vrchní soud proto
nepochybil, když posoudil současné majetkové poměry a majetkovou potencialitu
obviněného v souladu s výše uvedenými závěry. U obviněného nejde o situaci, kdy
nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu by
pro něj znamenalo zcela nepřiměřený zásah do jeho budoucích poměrů, a to ani s
ohledem na jeho věk.
12. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost
obviněného T. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2020,
sp. zn. 6 To 51/2020, důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
zamítl.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Antonín
Draštík předseda senátu