11 Tvo 17/2024-5676
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 stížnost odsouzeného D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 7 To 92/2023 a 7 To 24/2024, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost odsouzeného D. K. zamítá.
1. Vrchní soud v Praze ve vazebním zasedání konaném dne 18. 6. 2024 rozhodl usnesením pod č. j. 7 To 92/2023, 7 To 24/2024-5518, tak, že jednak podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost nyní již odsouzeného D. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 46 T 7/2023 (výrok pod bodem I.), a dále podle § 71a tr. ř. zamítl jeho žádost o propuštění z vazby ze dne 20. 5. 2024 (výrok pod bodem II.), podle § 73 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. a contrario zamítl návrh na nahrazení vazby zárukou za další chování odsouzeného, písemným slibem odsouzeného, dohledem probačního úředníka a uložením předběžného opatření (výrok pod bodem III.) a podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nepřijal jeho nabídku peněžité záruky (výrok pod bodem IV.).
2. Proti tomuto usnesení podal D. P. (dále také jen „odsouzený“ nebo „stěžovatel“) dne 27. 6. 2024 stížnost, kterou písemně odůvodnil podáními ze dne 1. a 2. 7. 2024.
3. V odůvodnění stížnosti ze dne 1. 7. 2024 se stěžovatel důrazně ohradil proti výkladu, uvedenému v odst. 46. odůvodnění napadeného usnesení, tedy že mělo být o jeho vazbě rozhodnuto pravomocným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 11 Tvo 9/2024, tedy že měl Nejvyšší soud, ačkoliv jeho odůvodnění vzbuzuje nejasnost, přezkoumávat i další trvání vazby odsouzeného. Vrchní soud měl rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela dezinterpretovat, když přehlédl odst. 18. jeho odůvodnění, kde se výslovně uvádí, že vzhledem k výše uvedeným souvislostem Nejvyšší soud v rámci své procesní role již nepřezkoumával, zda důvody vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. na straně stěžovatele i nadále trvají, neboť důvodnost existence obou vazebních důvodů potvrdil svým usnesením Vrchní soud v Praze (ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze). Nejvyšší soud se tak přezkumem vazebního stíhání odsouzeného nezabýval. Posledním pravomocným rozhodnutím, které se vazebním stíháním procesně relevantně (ve vztahu k délce rozhodování o dalším trvání vazby) zabývalo, tak bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 9 To 14/2024-5472. Jelikož se Nejvyšší soud přezkumem vazby nezabýval, uběhla doba k rozhodnutí o dalším trvání vazby odsouzeného dne 14. 6. 2024. Jestliže bylo o dalším trvání vazby stěžovatele rozhodováno napadeným usnesením vrchního soudu až dne 18. 6. 2024, došlo k tomu až po uplynutí zákonem stanovené lhůty podle § 72 tr. ř. a stěžovatel tak měl být neprodleně propuštěn z vazby. Jestliže Vrchní soud v Praze bagatelizoval zcela zjevné uplynutí zákonem stanovené lhůty pro přezkum dalšího trvání vazby (o 4 dny), zasáhl tím zcela flagrantně do ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména do jeho práva na spravedlivý proces. Nelze rezignovat na zákonnou úpravu, a to zvlášť v případě vazebního stíhání, kdy dosud není pravomocně rozhodnuto o vině či nevině. Nelze se proto ztotožnit s názorem vrchního soudu, že lhůta k rozhodnutí o vazbě stěžovatele uplyne až 16. 7. 2024.
4. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho neprodleném propuštění z vazby, neboť došlo k marnému uplynutí lhůty podle § 72 tr. ř. k rozhodování o dalším trvání vazby.
5. Ve svém druhém podání ze dne 2. 7. 2024 stěžovatel namítal, že ve vazebním zasedání rozhodoval vrchní soud ve stejném složení senátu, v jakém by měl podle rozvrhu práce následně rozhodovat rovněž jako soud odvolací. V průběhu vazebního zasedání dne 18. 6. 2024 došlo v rámci odůvodnění rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě ke sdělení závěrů, které se zásadně neslučují s respektováním zásady presumpce neviny a fakticky jdou proti zásadě rozhodování o vazbě, když v jeho rámci se nedovozuje vina či nevina obžalovaného. Vrchní soud však dospěl v rámci vazebního zasedání k závěrům, které fakticky vinu stěžovatele předjímaly. Je tak nepochybné, že totožný senát již prezentoval své závěry a náhled na vinu stěžovatele před veřejným zasedáním o jeho odvolání. K těmto závěrům dospěl stěžovatel detailním studiem (poslechem) záznamu z vazebního zasedání u vrchního soudu ze dne 18. 6. 2024, kdy zejména ze souboru „VaZ – K. 18.6.2024 – 13 (2).mp3“ je patrné, že odvolací soud měl být fakticky v rámci rozhodování o odvolání stěžovatele proti rozsudku ze dne 11. 12. 2023 podjatý. Stěžovatel následně ve svém podání citoval vybrané stopáže označeného souboru.
6. Stěžovatel tedy s ohledem na shora uvedené navrhl, aby věc (rozhodování o jeho odvolání) byla pro podjatost přikázána jinému senátu, než senátu 7 To.
7. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu stížnosti podané odsouzeným přezkoumal správnost výroků pod body II. až IV. (vůči nimž je stížnost přípustná) napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i řízení, které jim předcházelo, a dospěl k závěru, že odsouzeným podaná stížnost není důvodná.
8. Z hlediska rekapitulace dosavadního průběhu trestního řízení lze připomenout, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2023, č. j. 46 T 7/2023-5390, nepravomocně uznán vinným zločinem podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Za výše uvedené zločiny mu městský soud kromě jiného uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. O odvoláních stěžovatele, jeho manželky a jeho bratra rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2024 tak, že z jejich podnětu napadený rozsudek u stěžovatele změnil ve vztahu k uloženému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let jen tak, že jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
9. Pokud se týká první námitky stěžovatele, tuto již vznesl v rámci vazebního zasedání konaného dne 18. 6. 2024, kdy rovněž namítal, že od posledního rozhodování Vrchního soudu v Praze o jeho vazbě uplynuly více než zákonem stanovené tři měsíce a že by měl být bez dalšího okamžitě z vazby propuštěn.
10. Vrchní soud v Praze uvedl, že tento názor nesdílí, neboť o vazbě stěžovatele bylo naposledy rozhodnuto pravomocným usnesením Nejvyššího soudu dne 16. 4. 2024 pod sp. zn. 11 Tvo 9/2024. Rozhodování o institutech nahrazujících vazbu je primárně vždy založeno na tom, že nejprve je třeba posoudit a vyřešit, zda jsou důvody vazby vůbec dány, a teprve na základě tohoto předběžného posouzení pak může být rozhodováno o těch institutech, jež vazbu mohou nahradit. Je tedy zřejmé, že rozhodování Nejvyššího soudu se samozřejmě muselo zabývat dalším trváním vazby a byť odůvodnění tohoto rozhodnutí může v tomto směru částečně vzbuzovat nejasnost, z logiky věci je zřejmé a patrné, že dne 16. 4. 2024 bylo ve smyslu § 72 odst. 1 tr. ř. o vazbě rozhodnuto a že od toho data začala běžet nová tříměsíční lhůta, která uplyne teprve dne 16. 7. 2024 (v podrobnostech srov. bod 46. odůvodnění napadeného rozhodnutí).
11. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s těmito závěry vrchního soudu, k nimž dodává, že počátek lhůty tří měsíců pro rozhodnutí o dalším trvání vazby počíná podle § 72 odst. 1 tr. ř. běžet okamžikem právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě. Pojem jiné rozhodnutí o vazbě zákon blíže nevymezuje. Jedná se o jakékoli jiné rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě vedle rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby. Nepochybně sem mj. náleží rozhodnutí nadřízeného soudu o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě (v podrobnostech srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 543). Z uvedeného se tedy podává, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 11 Tvo 9/2024, je rozhodnutím, které zakládá počátek běhu tříměsíční lhůty pro rozhodnutí o dalším trvání vazby.
12. Stěžovatel v této souvislosti poukazoval na to, že Nejvyšší soud v bodě 18. usnesení ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 11 Tvo 9/2024, konstatoval, že „… v rámci své procesní role již nepřezkoumával, zda důvody vazby podle § 67 písm. a) a § 67 písm. c) tr. ř. na straně obžalovaného i nadále trvají, neboť důvodnost existence obou vazebních důvodů potvrdil svým usnesením Vrchní soud v Praze (ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze)“. Předně je z citované pasáže rozhodnutí Nejvyššího soudu zřejmé, že tento v rámci stručnosti odkázal na pravomocná rozhodnutí soudů nižšího stupně, s nimiž se ztotožnil, a proto se opětovně blíže v odůvodnění svého rozhodnutí důvody trvání vazby nezabýval. Toto konstatování je však třeba vnímat rovněž v kontextu s následujícím odstavcem, tj. bodem 19., v němž se uvádí, že „Z tohoto důvodu se byl Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu oprávněn zaměřit toliko na otázku, zda je důvodná obava pramenící z pravomocně deklarované existence obou vazebních důvodů stále natolik intenzivní a závažná, aby bylo nutné i nadále trvat na omezení svobody obžalovaného jeho držením ve vazební věznici, anebo zda je s ohledem na okolnosti případu a dobu, kterou již obžalovaný v této věci strávil ve vazbě, již natolik oslabená, že by byla akceptovatelná náhrada vazby některým z alternativních institutů uvedených v § 73 a násl. tr. ř.“. Nejvyšší soud tedy měl za prokázanou existenci obou vazebních důvodů, na což navázal posouzením otázky jejich intenzity, tedy tím, zda je možné omezení osobní svobody vazbou stěžovatele nahradit některým z nabízených institutů nahrazujících vazbu.
13. Druhá námitka stěžovatele spočívala v tom, že v průběhu vazebního zasedání dne 18. 6. 2024 v rámci odůvodnění rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě došlo ze strany soudu ke sdělení závěrů, které se neslučují s respektováním zásady presumpce neviny a fakticky jdou proti zásadě rozhodování o vazbě, kdy v rámci takového rozhodování se nedovozuje vina či nevina. Podle stěžovatele tak Vrchní soud dospěl v rámci vazebního zasedání k závěrům, které fakticky vinu stěžovatele dovozovaly a předjímaly, což má vyplývat ze záznamu pořízeného dne 18. 6. 2024, konkrétně ze souboru „VaZ – K. 18.6.2024 – 13 (2).mp3“. Stěžovatel tedy fakticky uplatnil námitku podjatosti ve věci rozhodujících členů senátu 7 To Vrchního soudu v Praze.
14. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině připomíná, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat toliko ze způsobu rozhodování či z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky (srov. Draštík A., Fenyk J. aj., Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017). Důvodem pro vyloučení soudce samy o sobě nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
15. Nejvyšší soud se seznámil se záznamem o průběhu vazebního zasedání konaného dne 18. 6. 2024 u Vrchního soudu v Praze (viz CD záznam na č. l. 5522 spisu označený VaZ – K. 18. 6. 2024 (2).MP3), a přitom shledal, že vrchní soud postupoval v intencích zákonem vymezené činnosti a nijak excesivně z ní nevybočil. Podle Nejvyššího soudu bylo ze strany senátu 7 To Vrchního soudu v Praze v předmětné věci postupováno v souladu se zákonem, a proto ani z pohledu ústavního rámce nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces při respektování zásady presumpce neviny, a to ani z hlediska namítané podjatosti členů senátu 7 To Vrchního soudu v Praze. V rámci ústního odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyl vysloven takový závěr, který by byl v rozporu s principem presumpce neviny.
16. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal, že stěžovatelem uváděné argumenty nezakládají pochybnosti o nestrannosti soudců – členů senátu 7 To Vrchního soudu v Praze, pro které by bylo nutné prolomit právo stran řízení na zákonného soudce coby jeden ze základních komponentů práva na spravedlivý proces.
17. Proto byla stížnost odsouzeného D. K. v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu