USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o
stížnosti obžalovaného D. V., narozeného dne XY v XY, Vietnamská socialistická
republika, bytem XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro
výkon zabezpečovací detence v Brně, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 11. 11. 2020, č. j. 3 To 67/2020-6277, takto:
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného D.
V. zamítá.
1. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru
hospodářské kriminality, 3. oddělení (dále jen „policejní orgán“), ze dne 28.
11. 2018, č. j. KRPB-251598/TČ-2018-060083-SOV, bylo podle § 160 odst. 1 tr.
řádu zahájeno trestní stíhání (mimo jiné) obžalovaného D. V. pro zločin
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2
písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku. Usnesením téhož policejního orgánu ze dne 2. 4. 2019,
č. j. KRPB-251598/TČ-2018-060083-SOV, bylo podle § 160 odst. 1, 5 tr. řádu
zahájeno trestní stíhání (vedle dalších) obžalovaného D. V. nově i pro přečin
porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3
písm. a) tr. zákoníku. Dne 28. 11. 2018 byl obžalovaný D. V. (v tu dobu v
postavení podezřelého ve smyslu § 76 odst. 1 tr. řádu) zadržen, a to s
předchozím ústním souhlasem státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství
v Brně (viz č. l. 584).
2. Usnesením soudce Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2018, sp. zn.
0 Nt 3605/2018, byl obžalovaný podle § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v
§ 67 písm. a), c) tr. řádu vzat do vazby. Proti tomuto usnesení podal
obžalovaný stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 1. 2019,
č. j. 9 To 6/2019-20, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, jako
nedůvodnou.
3. Dne 12. 2. 2019 obžalovaný prostřednictvím svého obhájce požádal o
propuštění z vazby na svobodu, přičemž k této žádosti připojil i svůj písemný
slib a nabídku peněžité záruky. Usnesením ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 70 Nt
4203/2019, soudce Městského soudu v Brně rozhodl, že podle § 71a tr. řádu se
žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu zamítá, přičemž podle § 73
odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal písemný slib obžalovaného, dále
podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nad obžalovaným nevyslovil
dohled probačního úředníka, podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. řádu a contrario,
obžalovanému neuložil předběžné opatření ve formě zákazu vycestování do
zahraničí podle § 88h tr. řádu a v neposlední řadě podle § 73a odst. 2 písm. b)
tr. řádu a contrario nepřijal nabídku peněžité záruky, učiněné T. H. T.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný, prostřednictvím svého obhájce, dne 8.
3. 2019 stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 3. 2019, č.
j. 9 To 116/2019-23, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, jako
nedůvodnou.
4. Usnesením ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 70 Nt 1913/2019, soudce
Městského soudu v Brně rozhodl podle § 72 odst. 1 tr. řádu o ponechání
obžalovaného ve vazbě. Proti tomuto usnesení obžalovaný podal v rámci vazebního
zasedání stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 5. 2019, č.
j. 9 To 177/2019-51, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako
nedůvodnou.
5. Dne 12. 6. 2019 obžalovaný prostřednictvím svého obhájce opětovně
požádal o propuštění z vazby na svobodu, přičemž k této žádosti připojil i
nabídku peněžité záruky a navrhl nahradit vazbu dohledem probačního úředníka a
uložením omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Usnesením ze
dne 28. 6. 2019, sp. zn. 70 Nt 4214/2019, soudce Městského soudu v Brně
rozhodl, že podle § 71a tr. řádu se žádost obžalovaného o propuštění z vazby na
svobodu zamítá, přičemž podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nad
obžalovaným nevyslovil dohled probačního úředníka, podle § 73 odst. 1 písm. d)
tr. řádu a contrario, obžalovanému neuložil předběžné opatření ve formě zákazu
vycestování do zahraničí podle § 88h tr. řádu a v neposlední řadě podle § 73a
odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal nabídku peněžité záruky, učiněné
T. H. T. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný, prostřednictvím svého
obhájce, dne 8. 3. 2019 stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne
28. 3. 2019, č. j. 9 To 116/2019-23, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu
zamítl, jako nedůvodnou.
6. Po podání obžaloby v trestní věci obžalovaného dne 25. 7. 2019 (č. l.
4647) Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22.
8. 2019, č. j. 48 T 3/2019-4716, rozhodl, že obžalovaný se nadále ponechává ve
vazbě, a to z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně
rozhodl jednak že podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad
obžalovaným nevyslovuje dohled probačního úředníka, dále že podle § 73 odst. 1,
5 tr. řádu a contrario, se obžalovanému neukládá omezení spočívající v zákazu
vycestování do zahraničí a konečně, že podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a
contrario se nepřijímá nabídka peněžité záruky, učiněná T. H. T.
7. Usnesením ze dne 24. 10. 2019, č. j. 48 T 3/2019-5217, soud prvního
stupně rozhodl, že podle § 73a odst. 2 písm. a) tr. řádu je přípustné přijetí
peněžité záruky jako náhrady vazby obžalovaného, přičemž výši záruky určil na 1
200 000 Kč a stanovil, že tuto je třeba složit do 7 dnů od právní moci daného
usnesení na příslušný účet soudu prvního stupně a danou skutečnost bezodkladně
doložit. Ke stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v
Brně Vrchní soud v Olomouci označené usnesení soudu prvního stupně podle § 149
odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu nově
rozhodl tak, že nabídka peněžité záruky obžalovaného se nepřijímá.
8. Usnesením ze dne 21. 11. 2019, č. j. 48 T 3/2019-5289, soud prvního
stupně rozhodl, že obžalovaný se nadále ponechává ve vazbě, a to z důvodu podle
§ 67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně rozhodl, že podle § 73
odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad obžalovaným nevyslovuje dohled
probačního úředníka a podle § 73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario se
obžalovanému neukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.
9. Usnesením ze dne 21. 1. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5480, soud prvního
stupně rozhodl, že podle § 71a a § 72 odst. 1, 3 tr. řádu se nová žádost
obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu zamítá s tím, že obžalovaný se
ponechává ve vazbě i nadále z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu. Současně
soud prvního stupně rozhodl jednak že podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a
contrario se nad obžalovaným nevyslovuje dohled probačního úředníka, podle § 73
odst. 1, 5 tr. řádu a contrario se obžalovanému neukládá omezení spočívající v
zákazu vycestování do zahraničí, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se
nepřijímá písemný slib obžalovaného ze dne 13. 12. 2019 a podle § 73 odst. 4
tr. řádu a contrario se nerozhoduje o výkonu elektronické kontroly nad
obžalovaným. Současně soud prvního stupně rozhodl, že podle § 73a odst. 2 písm.
b) tr. řádu a contrario se nepřijímá nabídka peněžité záruky, učiněná T. H. T.
10. Proti označenému usnesení soudu prvního stupně podal obžalovaný,
prostřednictvím svého obhájce, dne 10. 2. 2020 stížnost, kterou Vrchní soud v
Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 2. 2020, č. j. 3 To
16/2020-5523, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, jako nedůvodnou zamítl.
11. Usnesením ze dne 22. 5. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5916, pak soud
prvního stupně podle § 72 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že obžalovaný se i nadále
ponechává ve vazbě, a to z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu. Současně soud
prvního stupně rozhodl jednak, že podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a
contrario se nad obžalovaným nevyslovuje dohled probačního úředníka, dále že
podle § 73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario se obžalovanému neukládá omezení
spočívající v zákazu vycestování do zahraničí a konečně, že podle § 73 odst. 4
tr. řádu a contrario se nerozhoduje o výkonu elektronické kontroly nad
obžalovaným. Uvedené usnesení přitom neobsahovalo odůvodnění, a to z důvodů
uvedených v § 136 odst. 3 tr. řádu.
12. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2020, č. j. 48 T
3/2019-5888, byl obžalovaný D. V. (společně s dalšími spoluobžalovanými)
uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinu
porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr.
zákoníku. Za uvedené sbíhající se trestné činy soud prvního stupně obžalovanému
uložil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku,
úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců,
pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice
s ostrahou. Současně podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložil soud
prvního stupně obžalovanému i trest propadnutí věci, resp. věcí, a to
finančních částek v různých měnách, který blíže specifikoval ve výroku svého
rozsudku a dále trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr.
zákoníku, konkrétně 31 kusů nábojů, který rovněž ve výroku svého rozsudku
podrobně specifikoval.
13. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal následně obžalovaný (jakož
i další spoluobžalovaní) jednak vlastnoručně sepsané odvolání a dále odvolání
sepsané jeho obhájcem, a to do výroku o vině i o trestu. Odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně podala též státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Brně, a to v neprospěch všech obžalovaných do všech výroků o
vině a do všech výroků o trestu (č. l. 6100). O podaných odvoláních nebylo
doposud odvolacím soudem rozhodnuto.
14. Vzhledem k tomu, že v dané trestní věci probíhá odvolací řízení,
byla podle § 72 odst. 4 tr. řádu, s ohledem na běh vazební lhůty, založena
příslušnost odvolacího soudu k rozhodování o otázce dalšího trvání vazby
obžalovaného. Usnesením ze dne 12. 8. 2020, č. j. 3 To 67/2020-6215, přitom
odvolací soud rozhodl, že podle § 72 odst. 1, 4 tr. řádu se obžalovaný
ponechává i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu.
15. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal následně obžalovaný
– prostřednictvím svého obhájce – stížnost, kterou Nejvyšší soud usnesením ze
dne 23. 9. 2020, č. j. 11 Tvo 15/2020-6236, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.
řádu zamítl jako nedůvodnou.
16. Dne 3. 11. 2020 následně odvolací soud obžalovaného přípisem vyzval,
aby sdělil, zda ve smyslu § 73 odst. 3 tr. řádu žádá o osobní výslech v
souvislosti s dalším rozhodováním o vazbě a pokud ano, k jakým konkrétním
skutečnostem, jež dosud nebyly známy a jež by mohly mít na rozhodnutí o vazbě
vliv (srov. č. l. 6258). Dne 4. 11. 2020 bylo odvolacímu soudu doručeno
vyjádření obžalovaného, že tento nežádá provedení vazebního zasedání (viz č. l.
6268).
17. S ohledem na to, že obžalovaný o konání vazebního zasedání výslovně
nepožádal, rozhodl o dalším trvání vazby obžalovaného odvolací soud dne 11. 11.
2020 v neveřejném zasedání v záhlaví označeným usnesením tak, že podle § 72
odst. 1, 3, 4 tr. řádu se obžalovaný (společně se spoluobžalovaným T. L. N.)
ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu. Toto usnesení
bylo obžalovanému doručeno dne 19. 11. 2020, jeho obhájci pak dne 18. 11. 2020
(viz č. l. 6279 verte).
18. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud nejprve stručně připomíná
dosavadní průběh řízení v trestní věci obžalovaného, jakož i to, že o vazbě
obžalovaného bylo naposledy pravomocně rozhodnuto dne 23. 9. 2020 (viz výše) a
lhůta pro další rozhodnutí o trvání vazby obžalovaného tak vyprší dne 23. 12.
2020 [v případě spoluobžalovaného T. L. N. pak dne 18. 11. 2020]. Z tohoto
důvodu odvolací soud ve smyslu § 72 odst. 1, 4 tr. řádu přistoupil k rozhodnutí
o dalším trvání vazby obou obžalovaných; to v situaci, kdy oba spoluobžalovaní
prohlásili, že se nechtějí zúčastnit vazebního zasedání.
19. Stran důvodnosti dalšího trvání vazby obžalovaného odvolací soud
konstatoval, že v současném procesní stadiu je řízení proti oběma
spoluobžalovaným vedeno důvodně, k čemuž poukázal na výše uvedený rozsudek
soudu prvního stupně. Pokud jde o samotné důvody tzv. útěkové vazby na straně
spoluobžalovaných, k těmto odvolací soud uvedl, že oba spoluobžalovaní jsou –
mimo jiné – nadále stíháni pro zvlášť závažný zločin, v rámci kterého jsou
ohrožování trestní sazbou v rozmezí 5 až 10 let odnětí svobody. S ohledem na
tuto skutečnost a vzhledem k sofistikovanému způsobu, kterým měl být daný čin
proveden, za situace kdy oba spoluobžalovaní mají být jedněmi z hlavních
pachatelů a měli způsobit poměrně vysokou škodu, je evidentní, že jim hrozí
uložení vysokých trestů odnětí svobody. Již uvedené je způsobilé dle odvolacího
soudu založit obavu, že obžalovaní by se v případě propuštění z vazby na
svobodu mohli skrývat, popř. by mohli uprchnout, aby se vyhýbali vedenému
trestnímu stíhání (k čemuž odvolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze
dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03).
20. Speciálně ve vztahu k osobě obžalovaného D. V. dále odvolací soud
konstatuje, že tento sice byl uznán vinným „toliko“ zločinem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm.
c) tr. zákoníku, kdy zákonná trestní sazba stanovená za daný trestný čin se
pohybuje v rozmezí 2 až 8 let trestu odnětí svobody. Nicméně obžaloba byla ve
vztahu k osobě obžalovaného podána pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst.
3 písm. a) tr. zákoníku, kdy státní zástupkyně podala proti vyhlášenému
rozsudku soudu prvního stupně odvolání v neprospěch obžalovaného, a to i proti
výroku o vině, pročež platí, že obžalovaný je i nadále ohrožován přísnější
trestní sazbou a může mu být uložen trest odnětí svobody v trvání až 10 let. K
uvedenému pak odvolací soud doplňuje, že na popsané situaci nic nemění ani
novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 330/2020 Sb. [pozn. – správně
jde o zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony],
účinná od 1. 10. 2020, jež podstatně zvýšila hranici škod jako „kvalifikačních
momentů“.
21. Nadto podle odvolacího soudu v případě obou spoluobžalovaných platí,
že důvody útěkové vazby nelze posuzovat jen izolovaně z pohledu výše hrozícího
trestu, ale je třeba zohlednit také další skutečnosti, které obavu z možného
útěku obžalovaných a jejich skrývání posilují. V této souvislosti odvolací soud
zdůrazňuje, že obžalovaní nejsou zásadním způsobem fixováni na Českou republiku
ani osobními, ani pracovními či jinými, vazbami. Obava z možného útěku či
skrývání před orgány činnými v trestním řízení je navíc posílena i uložením
nepravomocných nepodmíněných trestů odnětí svobody (k čemuž odvolací soud
odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo
155/2017), přičemž zbavení osobní svobody poté, co soud prvního stupně
obžalovanému uloží – byť nepravomocný – trest, již není považováno za vazbu, na
kterou je aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod [dále jen „Úmluva“], ale jde o tzv. zákonné uvěznění po
odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 11 Tvo 26/2017].
22. Konečně pokud jde o otázku možnosti nahrazení vazby jinými
opatřeními, uvádí odvolací soud, že takový postup vylučuje vysoký stupeň
společenské škodlivosti jednání, jehož se měli spoluobžalovaní dopustit a také
vysoká intenzita, se kterou jsou u nich dovozovány důvody vazby podle § 67
písm. a) tr. řádu.
23. S ohledem na výše uvedené tak odvolací soud shrnul, že u obou
obžalovaných jsou splněny všechny kumulativní podmínky nezbytné pro omezení
jejich osobní svobody, přičemž trestní řízení je proti nim vedeno důvodně, když
zajištěné a provedené důkazy podporují podezření, která proti nim stojí. Je tak
u nich dán konkrétní důvod vazby, která je za tohoto stavu adekvátním
zajišťovacím opatřením, které nelze nahradit jiným způsobem. Současně platí, že
lze reálně předpokládat, že při propuštění spoluobžalovaných z vazby na svobodu
by mohlo dojít ke zmaření nebo k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního
řízení.
24. Proti v záhlaví uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obžalovaný
prostřednictvím svého obhájce dne 23. 11. 2020 stížnost (viz č. l. 6282 a
násl.). Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení a důvodů
napadeného usnesení odvolacího soudu obžalovaný na úvod své stížnosti
konstatuje, že napadenému usnesení vytýká, že k rozhodování o vazbě jeho osoby
přistoupil společně s rozhodováním o vazbě obžalovaného T. L. N., třebaže je
důkazní situace u obou spoluobžalovaných rozdílná, stejně tak jako se liší výše
jim nepravomocně uložených trestů, výše způsobené škody, jejich státní
příslušnost, sociální a rodinné vazby, majetkové poměry apod. Odvolací soud
však všechny důvody shledané pro ponechání obžalovaných ve vazbě aplikoval
zcela shodně na oba spoluobžalované a neshledal mezi nimi rozdílů, kdy ale
takto zjednodušený přístup nemohl být při posuzování důvodů vazby obou
obžalovaných spravedlivý a v konečném důsledku tak obžalovanému D. V. byly
přiřazeny důvody vazby svědčící pouze spoluobžalovanému T. L. N.
25. Obžalovaný dále ve stížnosti namítá, že odvolací soud akcentuje
důvody shledané ve prospěch rozhodnutí o jeho dalším setrvání ve vazbě a
nevěnuje pozornost těm skutečnostem na straně obžalovaného, které by mohly vést
k rozhodnutí o propuštění z vazby na svobodu, a to i za použití opatření
nahrazujícího vazbu. Konkrétně obžalovaný namítá, že obžaloba na něj byla
podána (mimo jiné) pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kdy mu
bylo kladeno za vinu zkrácení spotřební daně o 12 236 387 Kč, což odpovídá
znaku škody velkého rozsahu. Rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným ze
spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, kdy mu bylo za vinu kladeno
způsobení škody ve výši 2 971 900 Kč, což odpovídá znaku škody značného
rozsahu, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 48
měsíců. Po novelizaci ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku se však výše jím
údajně způsobené škody podstatným způsobem přiblížily k hranici škody velkého
rozsahu (10 000 000 Kč) či škody značné (1 000 000 Kč), kdy taková skutečnost
se nepochybně odrazí i v rámci úvahy o výši trestu. Za současné situace (když
obžalovaný dosud nebyl soudně trestán) pak nelze očekávat uložení trestu odnětí
svobody ve výměře osmi, popř. deseti let. Podle obžalovaného mu navíc ani při
uznání vinným trestným činem, u něhož zákon stanoví trestní sazbu od 5 do 10
let, nehrozí uložení trestu odnětí svobody ve výměře kolem 8 let, ale trest
podstatně nižší. Do výkonu trestu odnětí svobody se navíc započítává i výkon
vazby, v níž obžalovaný ke dni 28. 11. 2020 strávil již dva roky, a za takové
situace tak nelze reálně očekávat, že by v případě propuštění z vazby na
svobodu uprchl nebo se skrýval. Je tedy zřejmé, že faktor reálně hrozícího
trestu není vůči jeho osobně nepříznivý.
26. Obžalovaný dále souhlasí s odvolacím soudem v tom směru, že důvody
útěkové vazby nelze posuzovat izolovaně z pohledu hrozícího trestu, ale je
třeba posuzovat i další skutečnosti. V tomto směru obžalovaný namítá, že je
zásadním způsobem fixován na Českou republiku, především má od roku 1995 české
občanství, stejně jako jeho žena a tři děti a vnučka. Děti dokonale ovládají
český jazyk a jsou se svými rodiči v neustálém kontaktu (nejstarší dcera je
vdaná, má dítě a žije trvale v České republice). Obžalovaný žije ve spořádaném
manželství, jeho manželka má v České republice trvalý pobyt; obžalovaný je
podnikatelem a jeho obchodní společnosti jsou doposud funkční. V České
republice je vázán prací, místem trvalého pobytu a v neposlední řadě i
majetkem, neboť spolu s manželkou vlastní rodinný dům v XY, v němž se oba
reálně zdržují. Tvrzení odvolacího soudu, že obžalovaný není zásadním způsobem
fixován na Českou republiku tak není pravdivé. V tomto směru obžalovaný
poukazuje na usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 11. 2019, č. j. 3 To
199/2019-5247, v němž tento uvedl, že obžalovaný má rodinné zázemí, je státním
příslušníkem České republiky a k místu je vázán svým majetkem – tyto
skutečnosti měl dle obžalovaného nyní odvolací soud při posuzování další
existence vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu zohlednit.
27. Obžalovaný má tak za to, že vzhledem k výše uvedenému platí, že jeho
vazbu lze nahradit jinými prostředky.
28. Rovněž závěr odvolacího soudu, že v případě jeho propuštění z vazby
na svobodu by došlo ke zmaření nebo k podstatnému ztížení dosažení účelu
trestního stíhání, obžalovaný odmítá. V této trestní věci byly z vazby na
svobodu propuštěni i jiní spoluobžalovaní s podobnou právní kvalifikací a
přesto nedošlo ke zmaření nebo k podstatnému ztížení účelu trestního řízení.
Není přitom žádný reálný předpoklad, že u obžalovaného by tomu bylo jinak, k
čemuž tento poukazuje na dosavadní průběh dokazování ve vztahu k jeho osobě,
kdy uzavírá, že v důsledku fikce orgánů činných v trestním řízení je od počátku
označován jako jeden z hlavních pachatelů, přestože tomu důkazy nenasvědčují. I
přesto je obžalovaný nadále držen ve vazbě, kdy tato v řízení před soudem trvá
bezmála 17 měsíců, ač ostatní obžalovaní v této trestní věci již byli z vazby
propuštěni na svobodu. Obžalovaný proto nabyl pochybnosti, zda orgány
rozhodující o vazbě rozhodují nezaujatě a přistupují či přistupovaly ke všem
vazebně stíhaným obžalovaným rovným dílem.
29. S ohledem na výše uvedené proto obžalovaný navrhuje, aby Nejvyšší
soud napadené usnesení odvolacího soudu podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu
zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
30. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon
podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a
oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání
napadeného usnesení odvolacího soudu jsou v tomto směru splněny. Následně proto
v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle § 147
odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho
vydání předcházelo, načež dospěl k závěru, že stížnost obžalovaného D. V.
není důvodná.
31. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení,
může Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu (srov. body 2. až 11. a body 14. až
17. shora) konstatovat, že v trestní věci obžalovaného byla dodržena jak
ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§ 72 odst. 1 a 3
tr. řádu), tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby.
32. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné
průtahy, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby, a to včetně
postupu odvolacího soudu, kterému byla předmětná trestní věc předložena k
rozhodnutí dne 29. 7. 2020 (č. l. 6192). Dne 12. 8. 2020 rozhodl odvolací soud
poprvé o ponechání obžalovaného ve vazbě, přičemž jeho rozhodnutí nabylo právní
moci dne 23. 9. 2020 (viz bod 15. tohoto usnesení). Dne 11. 11. 2020 pak o
ponechání obžalovaného ve vazbě rozhodl odvolací soud opětovně a následně byla
dne 4. 12. 2020 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí stížnost obžalovaného
proti shora označenému usnesení. Přitom platí, že konkrétní délku trvání vazby
u obžalovaného v řízení před soudem (1 rok a téměř 5 měsíců) není možné s
ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti, z jejíhož spáchání je tento
důvodně podezřelý, jakož i složitost dané trestní věci, považovat za
nepřiměřeně dlouhou.
33. Odvolací soud taktéž nepochybil, pokud o dalším trvání vazby
obžalovaného rozhodl ve smyslu § 72 odst. 1, 3, 4 tr. řádu v neveřejném
zasedání, a to s ohledem na předchozí písemné vyjádření obžalovaného (srov.
bod 16. tohoto usnesení).
34. Podle § 67 písm. a) tr. řádu platí, že obžalovaný smí být vzat do
vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností
vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu
stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-
li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest a dosud zjištěné skutečnosti
nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl
spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že
tento trestný čin spáchal obžalovaný, a s ohledem na osobu obžalovaného, povahu
a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu
vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných
opatření.
35. Obžalovaný ve vztahu k uvedenému vazebnímu důvodu namítá, že
odvolací soud nezohlednil skutečnosti, které by mohly vést k rozhodnutí o jeho
propuštění z vazby na svobodu, a to i za použití opatření nahrazujícího vazbu.
Za tyto přitom obžalovaný považuje především změnu výkladového ustanovení § 138
odst. 1 tr. zákoníku. Dále obžalovaný namítá, že odvolací soud se co do
posouzení podmínek vazby vyjádřil toliko obecně k oběma spoluobžalovaným a dále
skutečnost, že ve vazbě strávil již dva roky a za takové situace tak nelze
reálně očekávat, že by v případě propuštění z vazby na svobodu uprchl nebo se
skrýval.
36. Pokud jde o prvou námitku obžalovaného, platí, že (a v tomto směru
Nejvyšší soud opakuje závěry svého usnesení ze dne 23. 9. 2020, č. j. 11 Tvo
15/2020-6236, bod 29.) proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podala
odvolání – mimo jiné – státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v
Brně, a to i v neprospěch obžalovaného a do výroku o vině i o trestu (č. l.
6100). Trestní stíhání obžalovaného je proto stále vedeno pro zvlášť závažný
zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve formě
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a současně též pro přečin porušení
práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. a)
tr. zákoníku. Na uvedeném pak ničeho nemění skutečnost, že obžalovaný byl
soudem prvního stupně nepravomocně shledán vinným „toliko“ ze spáchání zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2
písm. a), c) tr. zákoníku a přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným
označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, ani shora vzpomenutá novelizace
výkladového ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku, kterou byly zdvojnásobeny
jednotlivé částky určující hranice škody nikoli nepatrné, škody nikoli malé,
větší škody, značné škody a škody velkého rozsahu. I při změněné definici
jednotlivých výší škod, jakožto okolností podmiňujících použití vyšší trestní
sazby, totiž platí, že obžalovaný je s ohledem na aktuální procesní situaci i
nadále reálně ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 roků (viz § 240
odst. 3 tr. zákoníku).
37. Obžalovanému lze přisvědčit v tom směru, že odvolací soud se ve svém
usnesení vyjadřuje místy obecně ve vztahu k oběma spoluobžalovaným, byť je
jejich situace odlišná (obžalovanému byl rozsudkem soudu prvního stupně uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, spoluobžalovanému T. L.
N. byl naopak uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let). K
tomu je však třeba připomenout, že ve vztahu k osobě obžalovaného Nejvyšší soud
již dříve akcentoval – vedle reálné hrozby vysokého trestu odnětí svobody – i
zjištění, že část rodiny obžalovaného (jeho dvě děti) žije ve Velké Británii,
přičemž tato by byla schopna se o něj postarat (k tomu lze poukázat na
konkrétní argumentaci soudu prvního stupně obsaženou v předchozích rozhodnutích
o vazbě např. v usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2020, č. j. 48 T
3/2019-5480, bodu 9.). Ačkoliv tedy odůvodnění odvolacího soudu v tomto směru
mohlo a mělo být konkretizováno vůči osobě obžalovaného D. V., zjištěné
pochybení ve světle výše uvedeného není způsobilé přivodit obžalovaným
požadovanou kasaci napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť reálný základ
pro obavu, že obžalovaný uprchne do zahraničí, aby se tak hrozícímu trestu
vyhnul, zde existuje. Uvedené Nejvyšší soud konstatuje při vědomí skutečností,
na které obžalovaný poukazuje, tj. jeho částečné rodinné, pracovní a majetkové
vazby na Českou republiku.
38. Obdobně nelze ani akceptovat výhradu obžalovaného, že zde není dáno
riziko zmaření nebo podstatného ztížení dosažení účelu trestního řízení při
jeho propuštění na svobodu, když v případě ostatních spoluobžalovaných, kteří
již byli z vazby na svobodu propuštěni, se tomu tak nestalo. Taková skutečnost
totiž nijak nezohledňuje konkrétní situaci obžalovaného, totiž již uložený
nepravomocný trest odnětí svobody v trvání 48 měsíců, výši trestu odnětí
svobody, jíž je nadále ohrožen a poznatky o částečném rodinném zázemí v
zahraničí (byť o této skutečnosti odvolací soud v nyní přezkoumávaném usnesení
pomlčel).
39. Nejvyšší soud proto po provedeném přezkumu konstatuje, že se se
závěrem odvolacího soudu o naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr.
řádu v případě obžalovaného D. V. ztotožňuje. K uvedenému pak poukazuje také
na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp.
zn. I. ÚS 185/14) a Evropského soudu pro lidská práva [dále též jen „ESLP“],
dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím
rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5
odst. 1 písm. c) Úmluvy (srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby
za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze
spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné
zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jde
o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm.
a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6.
1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po
prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před
nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní
podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění
obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky
zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne
24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013,
č. stížnosti 152/04).
40. Podle názoru Nejvyššího soudu proto odsouzení soudem prvního stupně
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, byť se jedná o
odsouzení nepravomocné, společně se shora uvedenými skutečnostmi významně
zesiluje obavu, že obžalovaný v případě propuštění na svobodu uprchne, případně
se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo výkonu uloženého
trestu. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího
soudu o existenci daného vazebního důvodu. Na uvedeném závěru podle Nejvyššího
soudu nemůže (v tomto konkrétním případě) změnit ničeho ani skutečnost, že
shora uložený trest odnětí svobody nelze považovat za „vysoký trest“ ve smyslu
§ 67 písm. a) tr. řádu a příslušné judikatury Ústavního soudu. Je tomu tak
proto, že v dané trestní věci bylo v mezidobí podáno státní zástupkyní
Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání, a to (mimo jiné) v
neprospěch obžalovaného do výroku o vině i o trestu, pročež je obžalovaný i
nadále ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 roků (§ 240 odst. 3 tr.
zákoníku) a z tohoto titulu mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody ve
smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01. V tomto
směru tedy platí, že z hlediska posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby
obžalovaného D. V. nedošlo k žádné významné změně v porovnání s předchozím
rozhodováním Nejvyššího soudu o stížnosti obžalovaného proti usnesení
odvolacího soudu ze dne 12. 8. 2020, č. j. 3 To 67/2020-6215.
41. Konečně nezbývá než dodat, že Nejvyšší soud plně akceptuje i závěr
odvolacího soudu, podle něhož s ohledem na osobu obžalovaného [riziko jeho
uprchnutí do zahraničí] a povahu a závažnost trestného činu, pro který je
stíhán (jde o zvlášť závažný zločin, kdy obžalovanému je kladen za vinu poměrně
sofistikovaný způsob spáchání trestného činu, kdy tento měl být dle orgánů
činných v trestním řízení jedním z hlavních pachatelů a měl způsobit poměrně
vysokou škodu), nelze vazbu nahradit některým z jiných opatření ve smyslu § 67
in fine tr. řádu.
42. Nejvyšší soud proto uzavírá, že navzdory důvodnosti jedné ze
stížnostních námitek obžalovaného napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 11. 11. 2020, č. j. 3 To 67/2020-6277, jakož i řízení předcházející jeho
vydání, v rámci jím provedeného přezkumu obstála. Proto stížnost obžalovaného
D. V. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
soudce