11 Tdo 155/2017-II-85
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 5. 2017 v řízení o dovolání
obviněného J. L., a nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch
obviněných J. L., Q. A. N., a Bc. J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 6/2015, a rozhodl
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. z důvodu uvedených v § 67 písm. a), písm. c) tr. ř.
se obviněný Q. A. N. b e r e d o v a z b y .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 11.
2015, sp. zn. 52 T 6/2015, byl obviněný Q. A. N. (společně s dalšími
obviněnými) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl
obviněný Q. A. N. podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Dále byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest
propadnutí věci, jenž byl blíže specifikován ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně. Současně s tím bylo rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších
spoluobviněných, uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku, a dále též podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťujícím
výrokem ohledně dalšího ze spoluobviněných.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný Q. A. N. (a rovněž
další obvinění) odvolání směřující jak do výroku o vině, tak do výroku o
trestu. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl rovněž státní zástupce Krajského
státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, a to v neprospěch
dalších spoluobviněných. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání
projednal a rozsudkem ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, rozhodl tak, že
z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných J. L. a Q. A. N. napadený
rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) a písm. e) tr. ř.
zrušil stran těchto obviněných v celém rozsahu a s přihlédnutím k § 261 tr. ř.
též ve vztahu k obviněnému Bc. J. Š. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci
rozhodl tak, že obviněné J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. nově uznal vinnými
pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného a nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný Q. A.
N. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou a dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
uložen trest propadnutí věci, jenž byl podrobně specifikován ve výroku rozsudku
odvolacího soudu. Zároveň s tím bylo rozhodnuto o vině a o trestu ohledně
dalších spoluobviněných a uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Výrokem pod bodem II. pak byla věc ohledně
jednoho ze spoluobviněných (ve zprošťující části) podle § 259 odst. 1 tr. ř.
vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Výrokem pod bodem
III. pak byla odvolání dalších spoluobviněných podle § 256 tr. ř. zamítnuta
jako nedůvodná.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze pak podal dovolání jak obviněný
J. L., tak nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněných J. L., Q. A.
N. a Bc. J. Š.
Nejvyšší soud usnesením z dnešního dne, sp. zn. 11 Tdo 155/2017, zrušil podle §
265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. z
podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, v bodu 1) a 2) výroku o vině a v
celém výroku o trestu ve vztahu k obviněným J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. Podle §
265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odsuzující rozsudek, na jehož pokladě obviněný vykonává trest odnětí svobody ve
Věznici Horní Slavkov, není z tohoto důvodu pravomocný a další výkon trestu
odnětí svobody je nepřípustný. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na
obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k
dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o
vazebním zasedání (§ 73d až 73g tr. ř.) se v tomto případě neužijí.
Podle § 67 tr. ř. smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho
jednání nebo dalších skutečností vyplývá obava,
a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu
vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště
anebo hrozí-li mu vysoký trest,
b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak
mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo
c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o
nějž se pokusil nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,
a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo
zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou
zřejmé důvody podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na
osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze
v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Protože Nejvyšší soud zrušil k dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, rozhodl
současně o vazbě obviněného. Nejvyšší soud tedy přezkoumal okolnosti významné
pro rozhodnutí o vazbě a dospěl k závěru, že i v tomto stadiu řízení trvají
důvody vazby podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř.
Vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti totiž existuje zcela
důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu
vyhýbat. Nelze předně opomenout, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 52 T 6/2015, byl obviněný Q. A.
N. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let. V této souvislosti
má Nejvyšší soud za nutné připomenout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl, že již samotná hrozba uložení
vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující
obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se
je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno [za výši
nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku
přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9.
2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10), sedm let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3.
2003, sp. zn. II. ÚS 3/03) či devět let (srov. např. usnesení ze dne 16. 11.
2011, sp. zn. III. ÚS 3219/11)]. V takových případech se pro ospravedlnění i
déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které
mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud
nedošlo. Nejvyšší soud pak dále připomíná, že ačkoli bude odvolací soud ve věci
obviněného opětovně rozhodovat, je ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem, a tudíž obviněnému stále reálně
hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby podle § 283
odst. 4 tr. zákoníku. Tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání útěkové
vazby podle § 67 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud má dále za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12.
2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle něhož ve vazebním řízení obecné soudy
zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv.
důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho
ponechání ve vazbě. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě
hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak
existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i
charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o
naplnění důvodné obavy ve smyslu § 67 tr. ř. V tomto směru pak nelze opomenout,
že ze skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
(jejichž správnost nebyla zpochybněna ani v odvolacím řízení), jež mají oporu v
provedených důkazech, a to zejména ve výpovědi spolupracujícího obviněného Bc.
J. Š., výpovědích dalších svědků, listinných důkazech, znaleckých posudcích,
odborných vyjádřeních atd., vyplývá, že skutek, pro který je vedeno trestní
stíhání obviněného (jakož i dalších spoluobviněných), byl spáchán, že tento
skutek má všechny zákonné znaky trestného činu, a je zde i důvodné podezření,
že jej společně s dalšími spoluobviněnými spáchal i obviněný Q. A. N.
Dle názoru Nejvyššího soudu pak dále trvá i důvod vazby předstižné podle § 67
písm. c) tr. ř., neboť způsob provedení (propracovanost, plánovitost,
organizační struktura) a dlouhodobost páchání předmětné trestné činnosti (od
jarních měsíců roku 2013 do 15. 5. 2014), jež se vyznačuje vysokou mírou
společenské škodlivosti, totiž ukazuje na vysoký stupeň rozhodnosti, s níž se
obviněný měl dopouštět přisuzovaného jednání za účelem dosažení značného
majetkového prospěchu. Z toho tak reálně vyplývá obava, že při pobytu na
svobodě bude obviněný opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán.
Nejvyšší soud proto rozhodl, že se obviněný Q. A. N. bere do vazby z důvodů
uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř. Rozhodl tak i bez slyšení
obviněného, neboť v tomto případě je s ohledem na shora uvedené skutečnosti
nejen zřejmá nutnost omezení osobní svobody vazbou, ale i to, že jiné opatření
k zajištění jeho osoby pro trestní řízení není možné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 18. 5. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 11 Tdo 155/2017
Datum rozhodnutí: 18.05.2017
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vazba
Dotčené předpisy: § 265l odst. 4 tr. ř., § 67 písm. a) tr. ř., § 67 písm. c) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: D
11 Tdo 155/2017-I-83
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 5. 2017 v řízení o dovolání
obviněného J. L., a nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch
obviněných J. L., Q. A. N., a Bc. J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 6/2015, a rozhodl
t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. c) tr. ř.
se obviněný J. L. b e r e d o v a z b y .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 11.
2015, sp. zn. 52 T 6/2015, byl obviněný J. L. (společně s dalšími obviněnými)
uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný J. L.
podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně s tím
bylo rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších spoluobviněných, uložení
ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a
dále též podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťujícím výrokem ohledně dalšího ze
spoluobviněných.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný J. L. (a rovněž
další obvinění) odvolání směřující jak do výroku o vině, tak do výroku o
trestu. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl rovněž státní zástupce Krajského
státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, a to v neprospěch
dalších spoluobviněných. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání
projednal a rozsudkem ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, rozhodl tak, že
z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných J. L. a Q. A. N. napadený
rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) a písm. e) tr. ř.
zrušil stran těchto obviněných v celém rozsahu a s přihlédnutím k § 261 tr. ř.
též ve vztahu k obviněnému Bc. J. Š. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci
rozhodl tak, že obviněné J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. nově uznal vinnými
pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného a nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný J. L.
podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Zároveň s tím bylo rozhodnuto o vině a o trestu ohledně
dalších spoluobviněných a uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Výrokem pod bodem II. pak byla věc ohledně
jednoho ze spoluobviněných (ve zprošťující části) podle § 259 odst. 1 tr. ř.
vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Výrokem pod bodem
III. pak byla odvolání dalších spoluobviněných podle § 256 tr. ř. zamítnuta
jako nedůvodná.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze pak podal dovolání jak obviněný
J. L., tak nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněných J. L., Q. A.
N. a Bc. J. Š.
Nejvyšší soud usnesením z dnešního dne, sp. zn. 11 Tdo 155/2017, zrušil podle §
265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. z
podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, v bodu 1) a 2) výroku o vině a v
celém výroku o trestu ve vztahu k obviněným J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. Podle §
265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odsuzující rozsudek, na jehož pokladě obviněný vykonává trest odnětí svobody ve
Věznici Vinařice, není z tohoto důvodu pravomocný a další výkon trestu odnětí
svobody je nepřípustný. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném
trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání
výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním
zasedání (§ 73d až 73g tr. ř.) se v tomto případě neužijí.
Podle § 67 tr. ř. smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho
jednání nebo dalších skutečností vyplývá obava,
a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu
vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště
anebo hrozí-li mu vysoký trest,
b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak
mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo
c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o
nějž se pokusil nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,
a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo
zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou
zřejmé důvody podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na
osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze
v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Protože Nejvyšší soud zrušil k dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, rozhodl
současně o vazbě obviněného. Nejvyšší soud tedy přezkoumal okolnosti významné
pro rozhodnutí o vazbě a dospěl k závěru, že i v tomto stadiu řízení trvají
důvody vazby podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř.
Vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti totiž existuje zcela
důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu
vyhýbat. Nelze předně opomenout, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 52 T 6/2015, byl obviněný J. L.
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let. V této souvislosti má
Nejvyšší soud za nutné připomenout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10.
4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl, že již samotná hrozba uložení vysokého
trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z
útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po
nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno [za výši nepravomocně
uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní
soud považoval šest let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III.
ÚS 2511/10), sedm let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS
3/03) či devět let (srov. např. usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS
3219/11)]. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby
značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně
významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo. Nejvyšší
soud pak dále připomíná, že ačkoli bude odvolací soud ve věci obviněného
opětovně rozhodovat, je ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším soudem, a tudíž obviněnému stále reálně hrozí uložení
vysokého trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby podle § 283 odst. 4 tr.
zákoníku. Tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání útěkové vazby podle
§ 67 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud má dále za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12.
2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle něhož ve vazebním řízení obecné soudy
zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv.
důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho
ponechání ve vazbě. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě
hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak
existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i
charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o
naplnění důvodné obavy ve smyslu § 67 tr. ř. V tomto směru pak nelze opomenout,
že ze skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
(jejichž správnost nebyla zpochybněna ani v odvolacím řízení), jež mají oporu v
provedených důkazech, a to zejména ve výpovědi spolupracujícího obviněného Bc.
J. Š., výpovědích dalších svědků, listinných důkazech, znaleckých posudcích,
odborných vyjádřeních atd., vyplývá, že skutek, pro který je vedeno trestní
stíhání obviněného (jakož i dalších spoluobviněných), byl spáchán, že tento
skutek má všechny zákonné znaky trestného činu, a je zde i důvodné podezření,
že jej společně s dalšími spoluobviněnými spáchal i obviněný J. L.
Dle názoru Nejvyššího soudu pak dále trvá i důvod vazby předstižné podle § 67
písm. c) tr. ř., neboť způsob provedení (propracovanost, plánovitost,
organizační struktura) a dlouhodobost páchání předmětné trestné činnosti (od
jarních měsíců roku 2013 do 15. 5. 2014), jež se vyznačuje vysokou mírou
společenské škodlivosti, totiž ukazuje na vysoký stupeň rozhodnosti, s níž se
obviněný měl dopouštět přisuzovaného jednání za účelem dosažení značného
majetkového prospěchu. Z toho tak reálně vyplývá obava, že při pobytu na
svobodě bude obviněný opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán.
Nejvyšší soud proto rozhodl, že se obviněný J. L. bere do vazby z důvodů
uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř. Rozhodl tak i bez slyšení
obviněného, neboť v tomto případě je s ohledem na shora uvedené skutečnosti
nejen zřejmá nutnost omezení osobní svobody vazbou, ale i to, že jiné opatření
k zajištění jeho osoby pro trestní řízení není možné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 18. 5. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 11 Tdo 155/2017
Datum rozhodnutí: 18.05.2017
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, Organizovaná skupina
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoníku, § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 265k odst. 1 tr. ř., § 265k odst. 2 tr. ř., § 265p odst. 1 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: C
11 Tdo 155/2017-75
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. 5. 2017 dovolání
obviněného J. L., a nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných
J. L., Q. A. N., a Bc. J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4.
4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 6/2015, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr.
ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, v bodu 1) a 2)
výroku o vině a v celém výroku o trestu ve vztahu k obviněným J. L., Q. A. N. a
Bc. J. Š. z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 9. 11. 2015, sp. zn. 52 T 6/2015, byli (mj.) obvinění J. L., Q. A. N. a Bc.
J. Š. uznáni vinnými ad 1), 2) zločinem (pozn. správně zvlášť závažným
zločinem) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku a ad 3) zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem)
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za
tuto trestnou činnost byl obviněný J. L. podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný Q. A. N. byl rovněž podle § 283 odst. 4
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3
tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl tomuto obviněnému podle §
70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, jenž byl blíže
specifikován ve výroku citovaného rozsudku. Spolupracující obviněný Bc. J. Š.
byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 4 tr.
zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož
výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 84 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu.
Zároveň byl tomuto obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb s výší jedné denní
sazby 5 000 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl pro případ nevykonání peněžitého trestu stanoven náhradní trest
odnětí svobody v trvání dvou let. Dále byl tomuto obviněnému podle § 70 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku rovněž uložen trest propadnutí věci stran věcí v
citovaném rozsudku blíže specifikovaných. Soud prvního stupně dále podle § 101
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání
věci, a to ohledně věcí opět v uvedeném rozsudku podrobně specifikovaných.
Současně s tím bylo rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších
spoluobviněných, a dále též podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťujícím výrokem
ohledně dalšího ze spoluobviněných.
2. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali obvinění J. L. a Q. A.
N. (a rovněž další obvinění, jichž se však toto dovolání netýká) odvolání
směřující jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Rozhodnutí soudu
prvního stupně napadl rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, a to v neprospěch dalších
spoluobviněných. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal
a rozsudkem ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, rozhodl tak, že z podnětu
odvolání státního zástupce a obviněných J. L. a Q. A. N. napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) a písm. e) tr. ř. zrušil stran
těchto obviněných v celém rozsahu a s přihlédnutím k § 261 tr. ř. též ve vztahu
k obviněnému Bc. J. Š. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci rozhodl tak,
že obviněné J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. nově uznal vinnými pokračujícím zvlášť
závažným zločinem nedovolené výroby a jiného a nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný J. L. podle § 283
odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný Q. A. N. byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku rovněž odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, jenž byl podrobně specifikován ve
výroku rozsudku odvolacího soudu. Spolupracující obviněný Bc. J. Š. byl pak
podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen
k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, §
82 odst. 1 a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti
let, za současného vyslovení dohledu. Zároveň byl tomuto obviněnému podle § 67
odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50
denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč
a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ nevykonání peněžitého
trestu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Dále byl
tomuto obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rovněž uložen trest
propadnutí věci stran věcí v citovaném rozsudku blíže specifikovaných. Dále
odvolací soud rozhodl podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o uložení
ochranného opatření zabrání věci, a to ohledně věcí v uvedeném rozsudku
podrobně specifikovaných. Zároveň s tím bylo rozhodnuto o vině a o trestu
ohledně dalších spoluobviněných. Výrokem pod bodem II. byla věc ohledně jednoho
ze spoluobviněných (ve zprošťující části) podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena
krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Výrokem pod bodem III. pak
byla odvolání dalších spoluobviněných podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako
nedůvodná.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (upřesněných odvolacím
soudem) se obvinění dopustili trestné činnosti tím, že
,,1) obžalovaní J. L., M. L., Q. A. N., N. S. H. a spolupracující obžalovaný
Bc. J. Š.
v přesně nezjištěné době nejméně od jarních měsíců roku 2013 do 15. května 2014
v L., část V. n. N., T. ..., v pronajatém objektu firmy ASSOCIATED WEAVERS, s. r. o., a dále na různých místech v okrese L. a P., každý svým jednáním přispěli
k fungování organizované skupiny vytvořené za účelem pěstování rostlin konopí a
následně k jeho sušení a distribuci ve velkém rozsahu, když J. L. a Q. A. N. financovali nákup pomůcek, chemikálií a dalších potřebných věcí, zajišťovali
provoz indoorové pěstírny konopí odborně vybavené mj. vzduchotechnikou se 14
kusy větráků a 22 kusy ventilátorů, uhlíkovými filtry, 179 kusy svítidel s
výbojkami o výkonu 600 W, 189 kusy předřadníků, teploměry, spínacími hodinami a
chemikáliemi zlepšujícími prosperitu rostlin, přičemž k tomuto účelu měli v
objektu uvedené firmy uzpůsobeno sedm místností, dále zajišťovali personální
obsazení osob pracujících v pěstírně, jejich stravování, dovoz osobních věcí,
kontrolovali jejich pracovní nasazení a následně zajišťovali prodej konopí, J. Š. nejméně od konce léta 2013 jako řidič zajišťoval podle pokynů dopravu
konopí, přičemž nejméně v jednom případě v lednu nebo únoru 2014 z L. do P. zajišťoval svým osobním motorovým vozidlem zn. Peugeot, RZ ... doprovod J. L.,
který vezl vozidlem Audi Q7 10 kg konopí, které v P. prodal v eurech dosud
neustanovené osobě, a později převzal dozor nad pracovníky pěstírny a také
zajišťoval jejich zásobování potravinami a věcmi osobni potřeby, částečně se
podílel na financováni provozu pěstírny, zajišťoval materiál, vážil a balil
konopí za podíl na zisku, M. B., jehož věc byla vyloučena k samostatnému
projednáni a rozhodnutí, se podílel na organizováni provozu pěstírny, vyplácel
finanční odměny, zajišťoval materiál, vážil a balil konopí za podíl na zisku,
M. L. se nejméně od prosince 2013 se svými osobními zkušenostmi podílel na
provozu pěstírny, zajišťoval materiál, vážil a balil konopí za podíl na zisku a
N. S. H. od března 2015 spolu s dalšími dosud neustanovenými osobami vietnamské
národnosti rostliny konopí pěstovali - je sázeli, hnojili, zalévali, stříhali a
sušili, za období od jarních měsíců 2013 do konce února 2015 v této pěstírně
neoprávněně vypěstovali konopí v celkovém množství nejméně 40 kg poté
pokračovali v pěstování konopných rostlin a ke dni 15. 5.
2015, kdy byl
proveden policejní zásah, zde pěstovali rostliny konopí v celkovém množství 2
274 kusů, když se konkrétně jednalo o 226 kusů rostlin konopí ve fázi květu o
výšce 102 cm obsahující 6,9 % účinné látky ?9 -tetrahydrocannabinolu (THC), 163
kusů rostlin konopí ve fázi květu o výšce 71 cm obsahující 6,69 % účinné látky
THC, 351 kusů rostlin konopí ve fázi růstu o výšce 20 cm obsahující 1,8 %
účinné látky THC, 357 kusů rostlin konopí ve fázi zakořenění obsahující 2,1 %
účinné látky THC, 241 kusů rostlin konopí ve fázi zakořenění obsahující 1,5 %
účinné látky THC, 177 kusů rostlin konopí ve fázi květu o výšce 86 cm
obsahující 10,3 a 9 % účinné látky THC, 460 kusů rostlin konopí ve fázi květu o
výšce 59 cm obsahující 10,3 % účinné látky THC a 299 kusů rostlin konopí ve
fázi květu o výšce 35 cm obsahující 10,1 % účinné látky THC, přičemž celkové
množství účinné látky v zajištěných rostlinách činilo celkem 3 141,1 g THC, a
takto jednali i přesto, že konopí je omamnou látkou zařazenou do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a v příloze č. 3 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu § 44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků, ?9-
tetrahydrocannabinol je jako psychotropní látka zařazen do seznamu II. podle
Jednotné úmluvy o psychotropních látkách, v příloze č. 4 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků,
2) obžalovaní J. L., Q. A. N. a spolupracující obžalovaný Bc. J. Š.
v přesně nezjištěné době v jarních měsících roku 2013 na různých místech v P.
každý svým jednáním přispěli k fungování organizované skupiny vytvořené za
účelem vývozu konopí z ČR do Norska ve značném rozsahu, J. Š. na pokyn J. L. od
něj převzal na blíže neustanoveném místě v P. – K. 6 až 8 balíčků konopí o
hmotnosti cca 6 kg s nezjištěným obsahem účinné látky THC, které odvezl osobním
motorovým vozidlem zn. Peugeot, RZ ..., do O., kde je předal J. L. a Q. A. N.,
kteří na místo předání společně přijeli vozidlem a tito ho dále předali dosud
neustanoveným odběratelům, přičemž obž. Š. měl za přepravu konopí slíbenou
finanční částku ve výši 200 000 Kč, kterou však nikdy neobdržel, a výše
uvedeného jednání se dopustili přesto, že konopí je omamnou látkou zařazenou do
seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a v příloze č. 3 k
Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu § 44c
odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a
doplňků, ?9-tetrahydrocannabinol je jako psychotropní látka zařazen do seznamu
II. podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách, v příloze č. 4 k Nařízení
vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu § 44c odst. 1
zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali obviněný J. L. a nejvyšší
státní zástupce dovolání.
5. Obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce podal dovolání s odkazem
na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
6. V podaném dovolání obviněný předně namítl, že soudy obou stupňů
rozhodly o jeho vině na základě neúplného dokazování, neboť nebyl proveden
výslech jednoho z hlavních účastníků posuzované trestné činnosti, a to původně
spoluobviněného M. B., přičemž takto neúplné dokazování vedlo k tomu, že
hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu s § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř.
Obviněný dále poukázal, že soud prvního stupně žádným způsobem nezdůvodnil
absenci výslechu tohoto svědka. S tímto pochybením se poté nevypořádal ani soud
odvolací, který námitku obviněného stran nutnosti výslechu svědka M. B. odmítl
s tím, že soud prvního stupně měl údajně dostatek důkazů pro své rozhodnutí, a
mohl tak vytvořit skutkovou konstrukci i bez procesního stanoviska jmenovaného.
Tento závěr odvolacího soudu je však dle obviněného nesprávný, a to jednak s
ohledem na neexistenci jiných důkazů proti jeho osobě a jednak s ohledem na
názor odvolacího soudu ke stejné otázce ve vztahu k posouzení trestné činnosti
obviněného D. M., u níž shledal výslech dotčeného svědka za nezbytný.
7. Dále namítl, že jediným důkazem o jeho vině, kterou od začátku
trestního řízení popíral, je výpověď spolupracujícího obviněného Bc. J. Š. V
tomto směru pak poukázal na údajné nepravdivé a změněné údaje ve výpovědi Bc.
J. Š., které nejsou v souladu (pokud jde o jeho osobu) s žádným jiným důkazem.
8. Závěrem obviněný zpochybnil i hodnocení důkazů týkajících se prodeje
psychotropních látek v Norském království, a to konkrétně výpovědi Bc. J. Š. a
listinného důkazu v podobě zjištění o letecké přepravě obviněného do Norského
království.
9. Vzhledem ke všem těmto důvodům obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4.
2016, sp. zn. 11 To 16/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 52 T 6/2015, a podle § 265k
odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Zároveň obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci věc v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout.
10. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 748/2016 ze dne 24. 6. 2016).
Ve svém vyjádření státní zástupce předně upozornil, že napadený rozsudek
odvolacího soudu byl vyhodnocen Nejvyšším státním zastupitelstvím, přičemž
následně bylo ve věci nejvyšším státním zástupcem proti tomuto rozsudku podáno
rovněž dovolání, avšak v neprospěch (mj.) obviněného J. L.
11. Stran uplatněných námitek pak státní zástupce zkonstatoval, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec neodpovídají,
neboť obviněný jimi zpochybňuje pouze skutková zjištění soudů a jimi provedené
hodnocení důkazů, které nahrazuje hodnocením vlastním. V daném případě se dle
státního zástupce nejedná ani o případ tzv. opomenutého důkazu, neboť odvolací
soud se s námitkou obviněného ohledně neprovedení výslechu M. B. zabýval,
přičemž dospěl k relevantnímu závěru, že se jedná o důkaz z hlediska ustálení
skutkového stavu nadbytečný.
12. Státní zástupce dále uvedl, že soudy obou stupňů v dané věci
zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro
rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke
všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v
souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když soudy zcela důvodně
vycházely z výpovědi Bc. J. Š., již hodnotily jako věrohodnou a souladnou s
dalšími ve věci provedenými důkazy. Námitky obviněného přitom dle názoru
státního zástupce nejsou ani způsobilé založit pochybnost o zachování mezí
spravedlivého procesu a jedná se proto o námitky čistě skutkové povahy.
13. Po zvážení shora uvedených skutečností tak dospěl státní zástupce k
závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů
uvedených v § 265b tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání toto dovolání, jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr.
ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání rovněž nejvyšší
státní zástupce, a to v neprospěch obviněných J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
15. V podaném dovolání nejvyšší státní zástupce předně poukázal, že ve
vztahu k jednání dotčených obviněných spočívajícím v domluvě vývozu mezi
obviněnými, předáním v České republice k přepravě obviněnému Bc. J. Š., vývozem
do Norského království tímto obviněným a zde předáním do dispozice obviněných
J. L. a Q. A. N., odvolací soud dovodil znaky organizovanosti, plánovitosti a
rozdělení úloh. Takový závěr však nedovodil ohledně jejich jednání v Norském
království, neboť údajně nebyl obstarán žádný důkaz o dalším nakládání s
vyvezeným konopím v této zemi, a proto nelze v takovém jednání shledat znak
,,spočívající v součinnosti s organizovanou skupinou působící ve více státech“
podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. S takovým právním závěrem odvolacího
soudu se však dle názoru nejvyššího státního zástupce nelze ztotožnit.
16. V této souvislosti pak nejvyšší státní zástupce ve stručnosti
připomenul výklad znaku ,,organizované skupiny působící ve více státech“ ve
smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přičemž zdůraznil i okolnost, že
odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Dle
těchto skutkových zjištění přitom vyplývá, že činnost obviněných se
nevyčerpávala pouhým zajištěním vlastního vývozu marihuany do Norska, ale
všichni obvinění jakožto členové organizované skupiny s vyváženou marihuanou
nakládali jak na území České republiky, tak na území Norského království, kam
se všichni obvinění dostavili. V Norském království si pak obvinění takto
vyvezenou drogu opětovně mezi sebou předali.
17. Nejvyšší státní zástupce proto dospěl k závěru, že obvinění podle
soudy ustálených skutkových zjištění jakožto členové organizované skupiny
společně trestněprávně relevantně působili na území obou dotčených států a není
tak třeba prokazovat odvolacím soudem požadovanou součinnost s jakousi další
organizovanou skupinou působící ve více státech, neboť takovou přeshraničně
působící organizovanou skupinu tvořili již obvinění sami o sobě. Popsané
jednání proto soud prvního stupně správně právně posoudil jakožto jednání ve
spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, jak má na mysli §
283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze tedy pochybil, pokud
naplnění uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty v případě obviněných
nedovodil a shledal je vinnými mírněji trestným činem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
18. Ačkoliv se uvedené výhrady specificky týkají pouze výroku o vině
pod bodem 2) napadeného rozsudku, dle nejvyššího státního zástupce nelze
vyloučit, že skutkový děj uvedený pod bodem 2) nepředstavuje ve vztahu k
obviněným J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. dílčí útok pokračujícího trestného činu
ve smyslu § 116 tr. zákoníku, ale pouze část jediného nedělitelného skutku
těchto obviněných, zahrnutého v bodu 1) a 2) výroku o vině rozsudku odvolacího
soudu, o němž proto nelze samostatně procesně rozhodovat více výroky. Proto je
ve vztahu k uvedeným obviněným rozsudek odvolacího soudu napadán v celém
rozsahu, aby tak bylo případně eliminováno riziko založení překážky věci
rozhodnuté.
19. Nejvyšší státní zástupce současně dodal, že s ohledem na výkon
trestu odnětí svobody obviněnými J. L. a Q. A. N., bude dle § 265l odst. 4 tr.
ř. nutné v případě akceptace dovolání rozhodnout o jejich vazbě. Pro takovou
situaci lze s přihlédnutím k dosavadnímu průběhu řízení, v němž byly stran
těchto obviněných opakovaně shledány vazební důvody podle § 67 písm. a) a písm.
c) tr. ř., navrhnout jejich vzetí do vazby s odkazem na tato ustanovení.
20. Z výše uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za
podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, tj. v bodu 1) a 2)
výroku o vině a ve vztahu k obviněným J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š., dále zrušil
i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále
postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň Nejvyššímu soudu
navrhl, aby podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněných J. L. a Q.
A. N., když v jejich případě jsou dány vazební důvody podle § 67 písm. a) a
písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval,
zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením
trestního řádu. To znamená – zda dovolání byla podána v souladu s § 265a odst.
1, odst. 2 tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném
místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3
tr. ř. i oprávněnými osobami v souladu s § 265d odst. 1, odst. 2 tr. ř. Dále
Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti
upravené v § 265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že
dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a nic nebrání
jejich projednání.
IV. Důvodnost dovolání
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které
se dovolání opírají, naplňují dovolateli uplatněné dovolací důvody. Pouze
reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
23. Oba dovolatelé své argumenty subsumovali pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný J. L. navíc i pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
24. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva.
25. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o
řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce
zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů,
kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
26. Pokud jde dále o druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod
první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný
prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů
uvedených v § 253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., takže byl
dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou
variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu
předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo
navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
27. Obviněný J. L. ve svém dovolání konkrétně namítl, že soudy obou
stupňů rozhodly na podkladě neúplného dokazování, když svůj závěr o jeho vině
opřely pouze o výpověď spolupracujícího obviněného Bc. J. Š. V trestním řízení
dále nebyl proveden výslech původně spoluobviněného M. B., ačkoli se dle
obviněného jednalo o svědectví, bez něhož nelze předmětnou věc objektivně
posoudit a konečně pak zpochybnil i hodnocení dalších důkazů svědčících o jeho
vině.
28. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a
námitky, že obviněnému nebylo prokázáno přisuzované jednání, konstatuje, že
tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování,
hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů.
Obviněný tak uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou
způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že
nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá,
že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení
jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela
vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výlučně do
procesu dokazování. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují
právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze
skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
29. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však
nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná
povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná
realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého
procesu.
30. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického
zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento
nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem
konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud
skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů
jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým
opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu
dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který
odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento
extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s
důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
31. Nejvyšší soud s ohledem na uplatněnou argumentaci dále v obecné
rovině konstatuje, že námitka týkající se neprovedení obviněným navrhovaného
důkazu není rovněž svojí povahou námitkou hmotněprávního charakteru, ale dle
soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36
Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy
musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení
pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu
účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout,
ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
32. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém
rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů
vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry
(zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze
založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená
skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument,
podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost,
čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je
pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož
ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez
důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení Ústavního soudu ze
dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).
33. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je však s
ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci
se o tzv. opomenuté důkazy ani o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
34. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec a ve stručnosti připomíná, že
odvolací soud se k důkaznímu návrhu na výslech M. B. ve svém rozhodnutí
explicitně vyjádřil (č. l. 1762), přičemž lze poukázat i na postup soudu
prvního stupně, který po úvaze nad provedenými důkazy ukončil dokazování za
současného zjištění, že žádná ze stran již neučinila návrhy na doplnění
dokazování (č. l. 1478). Dle odvolacího soudu tak nebylo nutné v tomto směru
provádět další dokazování, neboť soud prvního stupně mohl skutkovou konstrukci
vytvořit i bez procesního stanoviska M. B. Je tedy zřejmé, že odvolací soud
předmětný důkazní návrh obviněného považoval rovněž za nadbytečný k prokázání
skutkového stavu věci, který byl již dostatečně zjištěn v řízení před soudem
prvního stupně. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že za situace, kdy
odvolací soud tímto způsobem vysvětlil v textu svého rozhodnutí neprovedení
obviněným navrhovaného důkazu, nelze uvažovat o porušení práva na spravedlivý
proces, a tedy ani o existenci tzv. opomenutého důkazu.
35. Nejvyšší soud pak neshledal pochybení ani v postupu soudů obou
stupňů, pokud vycházely z výpovědi spolupracujícího obviněného Bc. J. Š. Soudy
obou stupňů totiž ve svých rozhodnutích (č. l. 1537-1537 verte, 1762)
dostatečně poukázaly, že popis jednání je dle jeho vyjádření logický a
konzistentní, jím poskytnuté informace korespondovaly i s dalšími důkazy
(zejména s výpovědí M. L., jakož i důkazy objektivní povahy), a nebyly zjištěny
ani žádné skutečnosti, na základě kterých by mohlo být pochybováno o jeho
věrohodnosti. Nutno též poznamenat, že soudy obou stupňů se vypořádaly i s
námitkami obviněného J. L., který od začátku trestního řízení zpochybňoval
pravdivost a věrohodnost výpovědi Bc. J. Š. Obstát přitom nemohly ani další
námitky obviněného stran nesprávného hodnocení důkazů svědčících o trestné
činnosti v Norském království. Výpověď spolupracujícího obviněného Bc. J. Š. je
totiž i v tomto směru v souladu s listinným důkazem v podobě zjištění o letecké
přepravě obviněného J. L. (č. l. 870, a to dne 18. 6. 2013 tam a zpět 19. 6.
2013, tedy nikoli v červenci jak tvrdil obviněný), když Bc. J. Š. uvedl, že k
přípravě a následnému vývozu konopí do Norského království došlo někdy v
jarních měsících roku 2013. Předmětnému popisu časového rámce ve výroku
rozhodnutí soudů obou stupňů tedy nelze ani v tomto směru vytknout logický
nesoulad. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že soudy obou stupňů dostatečně
a řádně zdůvodnily, proč vyhodnotily výpověď spolupracujícího obviněného Bc. J.
Š. jako věrohodnou a schopnou (společně s dalšími provedenými důkazy) vysvětlit
skutkový děj, tak jak se odehrál. Vzhledem ke všem těmto rozhodným skutečnostem
se proto Nejvyšší soud plně ztotožnil se skutkovými závěry soudů obou stupňů.
36. Je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích
vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 5,
odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost,
jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění pak plně
korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném
rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto
činnost soudů. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný nesoulad, tím méně
nesoulad extrémní, a námitky obviněného J. L. tudíž zcela míjejí meze
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
37. Pokud pak jde o druhý obviněným uváděný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu dovolání nevyplývá, v jaké alternativě byl
tento dovolací důvod uplatněn. Nejvyšší soud však konstatuje, že jeho úspěšné
uplatnění nepřipadalo v úvahu v žádné z jeho dvou variant, jelikož odvolací
soud – i z podnětu odvolání obviněného – zrušil rozsudek soudu prvního stupně,
a ve věci sám rozhodl rozsudkem, čímž nebyla splněna podmínka spočívající v
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Skutečnost, že odvolací
soud nepřisvědčil odvolání obviněného v plném rozsahu, nelze z procesního
hlediska klást na roveň vydání rozhodnutí o odmítnutí nebo zamítnutí odvolání.
Na základě výše uvedeného proto nemohl být ani tento dovolací důvod naplněn.
38. Nejvyšší státní zástupce pak ve svém dovolání namítl, že napadený
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávnému právnímu posouzení skutku,
neboť jednání obviněných mělo být správně právně kvalifikováno jakožto
jednání ,,ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ jak má
na mysli § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
39. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné předně
připomenout, že organizovaná skupina představuje formu trestné součinnosti,
kterou lze charakterizovat jako sdružení nejméně tří osob, v němž je provedeno
určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jeho činnost se v důsledku toho
projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, kterou se spáchání činu
usnadňuje, zvyšuje se pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se
zvyšuje i škodlivost činu pro společnost (srov. č. 53/1976-II Sb. rozh. tr., č.
45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, a
lze tak spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Organizovaná skupina
pak působí „ve více státech“, jestliže působí na území nejméně dvou států,
přičemž postačí, že jedním z těchto dvou států je Česká republika (rozhodnutí
č. 34/2005 Sb. rozh. tr.). Spáchání činu „ve spojení“ s organizovanou skupinou
působící ve více státech předpokládá takový vztah mezi pachatelem a uvedenou
skupinou, při kterém je pachatel sám přímo zapojen do činnosti takové skupiny
nebo alespoň podporuje její činnost, těží z její činnosti, navazuje na její
činnost apod. Zákonnou dikcí „ve spojení“ jsou postiženy i volnější formy
vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve skupině.
40. Dále pak nutno uvést, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
vyplývá, že ačkoli zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, nijak
nezpochybnil správnost jím učiněných skutkových zjištění. Odvolací soud se tedy
v tomto směru neztotožnil ,,pouze“ s právním hodnocením jednání obviněných J.
L., Q. A. N. a Bc. J. Š., pokud jde o vývoz konopí do Norského království. Ve
vztahu k jejich jednání spočívajícím v domluvě vývozu mezi obviněnými, předáním
v České republice k přepravě obviněnému Bc. J. Š., vývozem do Norského
království tímto obviněným a zde předáním do dispozice obviněných J. L. a Q. A.
N., odvolací soud sice dovodil znaky organizovanosti, plánovitosti a rozdělení
úkolů ve snaze dosáhnout vytýčeného cíle, avšak takový závěr – na rozdíl od
soudu prvního stupně – nedovodil ohledně jejich jednání v Norském království.
Dle odvolacího soudu totiž nebyl obstarán žádný důkaz o dalším nakládání s
vyvezeným konopím v této zemi, a proto za této situace nelze znak
spočívající ,,ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ dle
§ 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku kvalifikovat.
41. S předmětným právním závěrem odvolacího soudu se však vzhledem k
nastíněným teoretickým východiskům a skutkovým zjištěním soudů obou stupňů
nelze ztotožnit. Odvolací soud totiž ve svém rozhodnutí chybně dovodil, že znak
kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku by
obvinění mohli naplnit tehdy, pokud by i na norské straně existovala
organizovaná skupina distribuující jimi dováženou marihuanu dalším odběratelům
na území Norského království. Je sice pravdou, že taková skutečnost prokázána
nebyla, neboť se nepodařilo zjistit totožnost norských odběratelů ani jiné
okolnosti jejich činnosti, avšak tato skutečnost nic nemění na tom, že obvinění
svým jednáním zákonný znak ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku
bezezbytku naplnili. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž v tomto
směru jasně vyplývá, že obvinění J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. jak na území České
republiky, kde došlo k vzájemné domluvě, přislíbení finanční odměny a
následnému předání a přepravě marihuany, tak na území Norského království, kam
se všichni obvinění dostavili a drogu vyvezenou obviněným Bc. J. Š. si vzájemně
předali, na území minimálně dvou států působili a jejich jednání se zcela
evidentně vyznačovalo znaky organizovanosti, plánovitosti a rozdělení úkolů ve
snaze dosáhnout vytýčeného cíle.
42. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že obvinění J. L., Q. A.
N. a Bc. J. Š. podle ustálených skutkových zjištění jakožto členové
organizované skupiny společně trestněprávně relevantně působili na území České
republiky i Norského království. Popsané jednání obviněných bylo proto ze
strany soudu prvního stupně správně právně posouzeno jakožto jednání ,,ve
spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ podle § 283 odst. 4
písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud tak pochybil, pokud naplnění předmětného
znaku kvalifikované skutkové podstaty neshledal a obviněné uznal vinnými
mírněji trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
písm. c) tr. zákoníku.
43. Nejvyšší státní zástupce rovněž dodal, že ačkoli se výše uvedené
výhrady týkají pouze výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku, na
podkladě popisu jednání obviněných nelze vyloučit, že skutkový děj popsaný pod
bodem 2) nepředstavuje dílčí útok pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116
tr. zákoníku, ale pouze část jediného nedělitelného skutku těchto obviněných,
což lze dovodit i z judikatury Nejvyššího soudu. Z důvodu eliminace rizika
založení překážky věci rozhodnuté proto napadl rozsudek odvolacího soudu v
celém rozsahu.
44. Nutno konstatovat, že stran nastíněné problematiky nejvyšší státní
zástupce správně a přiléhavě odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který
např. v usnesení ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, mimo jiné uvedl,
že „Nejvyšší soud ve shodě s dovolatelem nemá výhrad vůči právnímu názoru
odvolacího soudu, podle něhož posuzované jednání obviněného ve vztahu k
distribuci drogy jednotlivým odběratelům obecně nelze pokládat za pokračující
trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, tedy že za soudy zjištěných okolností
prodej drogy jednotlivým konzumentům nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího
trestného činu vymezené osobami konkrétních odběratelů omamných a
psychotropních látek, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj.
odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale že taková jednání tvoří z hlediska
trestního práva hmotného jeden skutek.“ V této souvislosti pak nutno poukázat,
že Nejvyšší soud se danou problematikou zabýval již předtím, a to kupř. v
rozhodnutích sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo
894/2012 (č. 75/2013 Sb. rozh. tr.) a zejména pak ve věci sp. zn. 7 Tdo
1480/2006 (rozhodnutí pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.), přičemž uváděná rozhodnutí
v takových případech shodně pokládají jednání pachatele, který distribuuje nebo
vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je
specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své
potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, jako jediný skutek, nikoli však jako
pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku.
45. Ve svém usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, pak
Nejvyšší soud dále uvedl, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku „lze
spáchat více různými způsoby, a to jak výrobou, dovozem, vývozem, průvozem,
nabídnutím, zprostředkováním, prodejem, jiným opatřením jiné osobě či
přechováním pro jinou osobu. V konkrétním případě se tak může jednat o situaci,
kdy pachatel vyrobí např. určité množství pervitinu, které následně rozprodává
více lidem, a v mezidobí jej pro tyto osoby přechovává. Právě z tohoto důvodu
bylo judikaturou vysvětleno, že výroba tohoto určitého množství je jednotícím
prvkem, díky kterému nelze např. v prodeji různým osobám či v tom, že k prodeji
docházelo s časovým odstupem, spatřovat důvod pro rozdělení jednání do
jednotlivých skutků. Z logiky věci se však podává, že stejným jednotícím prvkem
může být také přechovávání určitého množství pro jinou osobu či např. opatření
určitého množství drogy najednou, které pachatel následně rozprodává po
částech.“.
46. O takový citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v
nyní posuzované věci. Při srovnání způsobu a období, kdy obvinění zajistili
přepravu a následně vyvezli marihuanu do Norského království (jarní měsíce roku
2013), je patrné, že takto vymezené jednání tvořilo u obviněných spolu s
jednáním pod bodem 1) výroku rozsudku odvolacího soudu (jež probíhalo nejméně
od jarních měsíců roku 2013 do 15. 5. 2014) z hlediska hmotného práva jeden
(trvající) skutek, nikoli dílčí útok pokračujícího trestného činu. Předmětné
jednání se tak mělo odehrávat v časovém úseku, v rámci kterého nelze vysledovat
žádné dělící momenty, které by měly mít za následek kvalifikaci popsaného
jednání jako více skutků či více útoků pokračujícího trestného činu. Dále též
nutno poukázat, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru
prakticky absentuje vypořádání se s relevantní judikaturou. S ohledem na výše
uvedené skutečnosti a možné založení překážky věci rozhodnuté ve smyslu § 11
odst. 1 písm. f) tr. ř. a z toho vyplývajícího možného porušení zásady ne bis
in idem, tak Nejvyšší soud shledal i tuto námitku nejvyššího státního zástupce
opodstatněnou.
47. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že mimořádný opravný prostředek
byl nejvyšším státním zástupcem podán důvodně, neboť odvolací soud skutek
obviněných J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. nesprávně právně posoudil, když dospěl k
závěru, že tito obvinění svým jednáním nenaplnili znak ,,ve spojení s
organizovanou skupinou působící ve více státech“ podle § 283 odst. 4 písm. c)
tr. zákoníku a rovněž když bez ohledu na aktuální a relevantní judikaturu
nahlížel na výrok o vině pod bodem 2) rozsudku jako na dílčí útok pokračujícího
trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Své rozhodnutí tak odvolací soud
zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V. Závěr
48. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že
obviněný J. L. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §
265b tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho
dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu
předcházejícím podle § 265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř.
49. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání nejvyššího státního
zástupce bylo podáno důvodně a proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za
podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, a to v bodu 1) a 2)
výroku o vině a v celém výroku o trestu ve vztahu k obviněným J. L., Q. A. N. a
Bc. J. Š. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále
Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
50. Úkolem Vrchního soudu v Praze, jemuž se předmětná věc vrací k
dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení
trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, věc
znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající
rozhodnutí. To znamená, že Vrchní soud v Praze znovu adekvátně posoudí naplnění
znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 4
písm. c) tr. zákoníku a v duchu aktuální rozhodovací praxe posoudí i charakter
jednání obviněných z hlediska jeho celistvosti jako jednoho nedělitelného
skutku ve smyslu hmotného práva. Zároveň lze ve smyslu ustanovení § 265s odst.
1 tr. ř. připomenout závaznost právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší
soud vyslovil.
51. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil
Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 5. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu