I. Účelem zkušebního provozu podle § 124 stavebního zákona z roku 2006 ve znění zákona č. 350/2012 Sb. není ověřit projevy každé vlastnosti stavby v praxi, ale
v zásadě posoudit hlavní vlastnosti a negativní důsledky určitého technologického
zařízení, které je součástí stavby. II. Časové omezení zkušebního provozu slouží k určení období dostatečného pro
ověření vybraných vlastností stavby. Jeho účelem není, aby se stavba nacházela ve
zkušebním provozu po celou předepsanou dobu, ale aby byl zkušební provoz do
uvedeného data ukončen. III. Dojde-li k ověření vlastností stavby, postrádá další pokračování ve zkušebním provozu smysl, takže po stavebníkovi nelze požadovat, aby nesl další náklady se
zkušebním provozem spojené. Naopak jsou-li v průběhu zkušebního provozu zjištěny vady nebo nesoulad s předchozími rozhodnutími, není důvodu, aby osoby dotčené provozem stavby musely dále snášet rušící projevy provozu.
I. Účelem zkušebního provozu podle § 124 stavebního zákona z roku 2006 ve znění zákona č. 350/2012 Sb. není ověřit projevy každé vlastnosti stavby v praxi, ale
v zásadě posoudit hlavní vlastnosti a negativní důsledky určitého technologického
zařízení, které je součástí stavby. II. Časové omezení zkušebního provozu slouží k určení období dostatečného pro
ověření vybraných vlastností stavby. Jeho účelem není, aby se stavba nacházela ve
zkušebním provozu po celou předepsanou dobu, ale aby byl zkušební provoz do
uvedeného data ukončen. III. Dojde-li k ověření vlastností stavby, postrádá další pokračování ve zkušebním provozu smysl, takže po stavebníkovi nelze požadovat, aby nesl další náklady se
zkušebním provozem spojené. Naopak jsou-li v průběhu zkušebního provozu zjištěny vady nebo nesoulad s předchozími rozhodnutími, není důvodu, aby osoby dotčené provozem stavby musely dále snášet rušící projevy provozu.
2006. V napadeném kolaudačním souhlasu je
uveden výčet podkladů, které byly stavebníkem žalovanému předloženy, vyhodnocení
výsledků zkušebního provozu zde absentuje.
Závěr krajského soudu, že přílohou žádosti
byly výsledky měření hluku, není dostačující,
neboť zkušební provoz měl ověřit funkčnost
a vlastnosti provedené stavby, vůči kterým
směřovala řada námitek stěžovatelky v procesu povolování stavby, což bylo žalovanému nepochybně známo. Protokol o měření
hluku je pouze záznamem o měření, a nikoli
vyhodnocením. Navíc krajský soud bagatelizuje skutečnost, že byly vyhotoveny dvě různé verze téhož protokolu o měření hluku,
přičemž v tom protokolu, který stěžovatelka
získala až po podání žaloby a který pak soudu
předložila, je doplněn závěr, který v původní
verzi protokolu zcela chyběl. Podle stěžovatelky nelze akceptovat tvrzení krajského soudu, že protokol o měření hluku nepodléhá
žádnému procesnímu předpisu, pokud krajský soud zároveň na tento protokol opakovaně odkazuje jako na jediný a stěžejní podklad
dokazující funkčnost a vyhovující vlastnosti
stavby.
Dále stěžovatelka namítala, že krajský
soud nesprávně posoudil neúčast stěžovatelky při hlukovém měření. Za situace, kdy bylo
žalovanému z úřední činnosti nepochybně
známo, že se realizace a užívání předmětné
stavby dotýká především práv stěžovatelky,
měla být stěžovatelka jako dotčená osoba ve
smyslu § 2 odst. 3 správního řádu přizvána,
aby se účastnila ústního jednání spojeného
s místním šetřením a závěrečné kontrolní
prohlídky stavby, a mělo jí být umožněno
vyjádřit se k podkladům vydání kolaudačního souhlasu. Stěžovatelka v této souvislosti
odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012,
čj. 2 As 86/2010-76, č. 2725/2013 Sb. NSS, podle kterého mohou být třetí osoby kráceny
jak na procesních právech (jako opomenutí
účastníci), tak i na právech hmotných (např.
dotčením vlastnického práva k sousednímu
pozemku). Stěžovatelka neměla žádnou možnost ověřit, jak stavební úřad zjistil závěry
uvedené v kolaudačním souhlasu, neměla
46
možnost seznámit se s jeho podklady a vyjádřit se k nim. V kolaudačním souhlasu jsou
odkazy na kladné výsledky zkoušek, o kterých stěžovatelce není nic známo. Samotný
kolaudační souhlas a hluková měření byla
stěžovatelka nucena získávat cestou žádosti
o informace. Přitom přinejmenším právě hlukové měření mělo proběhnout především na
ochranu jejích vlastnických práv. Jak je uvedeno v protokolu z měření a jak stěžovatelka
namítala již v žalobě, hlukové měření neproběhlo na jejích pozemcích a k výsledkům se
dospělo pouze odhadem. Podle dodatečného
povolení stavby mělo být v rámci zkušebního provozu provedeno ověření hygienických limitů hluku v chráněném venkovním
prostoru staveb. Takové měření muselo být
provedeno na pozemcích stěžovatelky, což
se nemohlo obejít bez její součinnosti a jejího „kvaziúčastenství “ ve smyslu § 154 in
fine správního řádu. Stanovit míru hluku
dopočtem bylo vhodné pouze za situace, že
by měření nebylo možné provést jinak, například z důvodu, že chráněný venkovní prostor
staveb by nebyl přístupný. Odkázal-li krajský
soud stěžovatelku na přezkumné řízení a na
žalobu proti nezákonnému zásahu, nelze
takové vypořádání žalobních námitek považovat za přezkoumatelné. Na provedení přezkumného řízení nemá stěžovatelka ani právní nárok. Krajský soud tvrdil, že stěžovatelka
nemohla při vydávání kolaudačního souhlasu vznášet „účastnické “ námitky, a odkázal ji
v tomto směru na žalobu proti nezákonnému
zásahu, avšak současně takovéto námitky,
obsažené v žalobě stěžovatelky, odmítl kvůli
absenci účastenství v řízení o vydání kolaudačního souhlasu. Dle názoru stěžovatelky
jde o typickou „argumentaci kruhem“.
Stěžovatelka rovněž namítala, že krajský
soud nesprávně posoudil námitky ohledně
řádného a správného průběhu zkušebního
provozu. Podle rozhodnutí o zkušebním provozu byl zkušební provoz povolen do 31. 8.
2006. V napadeném kolaudačním souhlasu je
uveden výčet podkladů, které byly stavebníkem žalovanému předloženy, vyhodnocení
výsledků zkušebního provozu zde absentuje.
Závěr krajského soudu, že přílohou žádosti
byly výsledky měření hluku, není dostačující,
neboť zkušební provoz měl ověřit funkčnost
a vlastnosti provedené stavby, vůči kterým
směřovala řada námitek stěžovatelky v procesu povolování stavby, což bylo žalovanému nepochybně známo. Protokol o měření
hluku je pouze záznamem o měření, a nikoli
vyhodnocením. Navíc krajský soud bagatelizuje skutečnost, že byly vyhotoveny dvě různé verze téhož protokolu o měření hluku,
přičemž v tom protokolu, který stěžovatelka
získala až po podání žaloby a který pak soudu
předložila, je doplněn závěr, který v původní
verzi protokolu zcela chyběl. Podle stěžovatelky nelze akceptovat tvrzení krajského soudu, že protokol o měření hluku nepodléhá
žádnému procesnímu předpisu, pokud krajský soud zároveň na tento protokol opakovaně odkazuje jako na jediný a stěžejní podklad
dokazující funkčnost a vyhovující vlastnosti
stavby.
Dále stěžovatelka namítala, že krajský
soud nesprávně posoudil neúčast stěžovatelky při hlukovém měření. Za situace, kdy bylo
žalovanému z úřední činnosti nepochybně
známo, že se realizace a užívání předmětné
stavby dotýká především práv stěžovatelky,
měla být stěžovatelka jako dotčená osoba ve
smyslu § 2 odst. 3 správního řádu přizvána,
aby se účastnila ústního jednání spojeného
s místním šetřením a závěrečné kontrolní
prohlídky stavby, a mělo jí být umožněno
vyjádřit se k podkladům vydání kolaudačního souhlasu. Stěžovatelka v této souvislosti
odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012,
čj. 2 As 86/2010-76, č. 2725/2013 Sb. NSS, podle kterého mohou být třetí osoby kráceny
jak na procesních právech (jako opomenutí
účastníci), tak i na právech hmotných (např.
dotčením vlastnického práva k sousednímu
pozemku). Stěžovatelka neměla žádnou možnost ověřit, jak stavební úřad zjistil závěry
uvedené v kolaudačním souhlasu, neměla
46
možnost seznámit se s jeho podklady a vyjádřit se k nim. V kolaudačním souhlasu jsou
odkazy na kladné výsledky zkoušek, o kterých stěžovatelce není nic známo. Samotný
kolaudační souhlas a hluková měření byla
stěžovatelka nucena získávat cestou žádosti
o informace. Přitom přinejmenším právě hlukové měření mělo proběhnout především na
ochranu jejích vlastnických práv. Jak je uvedeno v protokolu z měření a jak stěžovatelka
namítala již v žalobě, hlukové měření neproběhlo na jejích pozemcích a k výsledkům se
dospělo pouze odhadem. Podle dodatečného
povolení stavby mělo být v rámci zkušebního provozu provedeno ověření hygienických limitů hluku v chráněném venkovním
prostoru staveb. Takové měření muselo být
provedeno na pozemcích stěžovatelky, což
se nemohlo obejít bez její součinnosti a jejího „kvaziúčastenství “ ve smyslu § 154 in
fine správního řádu. Stanovit míru hluku
dopočtem bylo vhodné pouze za situace, že
by měření nebylo možné provést jinak, například z důvodu, že chráněný venkovní prostor
staveb by nebyl přístupný. Odkázal-li krajský
soud stěžovatelku na přezkumné řízení a na
žalobu proti nezákonnému zásahu, nelze
takové vypořádání žalobních námitek považovat za přezkoumatelné. Na provedení přezkumného řízení nemá stěžovatelka ani právní nárok. Krajský soud tvrdil, že stěžovatelka
nemohla při vydávání kolaudačního souhlasu vznášet „účastnické “ námitky, a odkázal ji
v tomto směru na žalobu proti nezákonnému
zásahu, avšak současně takovéto námitky,
obsažené v žalobě stěžovatelky, odmítl kvůli
absenci účastenství v řízení o vydání kolaudačního souhlasu. Dle názoru stěžovatelky
jde o typickou „argumentaci kruhem“.
Stěžovatelka rovněž namítala, že krajský
soud nesprávně posoudil námitky ohledně
řádného a správného průběhu zkušebního
provozu. Podle rozhodnutí o zkušebním provozu byl zkušební provoz povolen do 31. 8.
2013. Nicméně již dne 12. 8. 2013 podal stavebník žádost o vydání kolaudačního souhlasu a kolaudační souhlas byl následně vydán
dne 28. 8. 2013, tedy v době, kdy měl ještě
zkušební provoz probíhat. Stěžovatelka tr-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 1/2 016
vala na tom, že předem stanovená zkušební
doba byla nezákonně zkrácena svévolným
postupem žalovaného, který byl nezákonně
aprobován napadeným rozsudkem. Krajský
soud k této otázce pouze uvedl, že další trvání
zkušebního provozu již nemělo žádné opodstatnění, jelikož účel zkušebního provozu byl
již naplněn. S takovou interpretací podmínek
zkušebního provozu stavby stěžovatelka nesouhlasila. Krajský soud předně nezákonně
zredukoval zkušební provoz, který má komplexně ověřit funkčnost a vlastnosti stavby,
na pouhé měření hluku, a navíc ještě bez
zákonné opory zkrátil předepsanou dobu
jeho trvání. V tomto případě byl postup žalovaného limitován příslušnými ustanoveními
stavebního zákona z roku 2006, především
jeho § 124. Toto ustanovení přitom výslovně
upravuje jenom možnost stanovit dobu zkušebního provozu, resp. tuto dobu prodloužit.
Možnost zkrátit dobu zkušebního provozu
stavební zákon z roku 2006 nezná a ani nedává správnímu orgánu v tomto směru žádnou
možnost správního uvážení v odůvodněných
případech. Pokud žalovaný nerespektoval
předem stanovenou dobu zkušebního provozu, dopustil se tak nepřípustné libovůle.
Další námitky stěžovatelky směřovaly
k průběhu zkušebního provozu. Stěžovatelka
připomněla, že namítala, že zkušební provoz
nebyl prováděn za skutečného plného provozu stavby, jelikož v době jeho provádění
nebyli v objektu sporné stavby zákazníci ani
zaměstnanci, kteří by prováděli servis a úpravy obytných vozidel, jak je uvedeno v projektové dokumentaci, a kteří by zajišťovali jejich
prodej. Podle protokolu o hlukovém měření
byly při maximálním stanoveném hlukovém
limitu 50 dB nejvyšší naměřené hodnoty téměř 45 dB. Za situace, kdy stěžovatelka namítala, že hlukové měření nemohlo být objektivní, jelikož nebyly zohledněny všechny zdroje
hluku, a navíc je i v rozporu s údaji naměřenými v hlukových mapách, bylo z její strany
zcela legitimním požadavkem, že mělo být
měření pro větší přesnost provedeno v chráněném venkovním prostoru jejích rodinných
domů, tak jak se předpokládalo v rozhodnutí
o stanovení zkušebního provozu, a to navíc
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
za situace, kdy bylo takové přímé měření
možné. Navíc v obou verzích protokolu je
uvedeno, že měření proběhlo ve vzdálenosti
6 m od fasády budovy, která je zdrojem hluku. Budova je však umístěna v kratší vzdálenosti než 6 m od hranice pozemků stěžovatelky. Z toho vyplývají dva možné závěry:
buď je v obou protokolech nesprávný údaj
o umístění míst měření, což podporuje závěr
stěžovatelky o nesprávném průběhu zkušebního provozu, nebo je údaj v protokolu správný, nicméně v takovém případě by musel být
vstup na pozemky stěžovatelky uskutečněn
bez jejího vědomí (jelikož stěžovatelku nikdo
za účelem umožnění vstupu na její pozemky
nekontaktoval), a tudíž bylo celé měření provedeno na pozemcích stěžovatelky v rozporu
se zákonem. Krajský soud se touto námitkou
vůbec nezabýval.
Konečně stěžovatelka namítala nesprávné posouzení podmínek pro vydání kolaudačního souhlasu. V žalobě uvedla rozsáhlou
argumentaci (s. 16–23) obsahující důvody,
proč nemělo být ve věci sporných staveb
vyhověno žádosti o vydání kolaudačního
souhlasu. Jednalo se o skutečnost, že sporná stavba nesplňuje předepsaná kritéria pro
její užívání (způsobuje podmáčení pozemků stěžovatelky, umístění v nesouladu s cíli
a úkoly územního plánování, nedodržení
minimálních vzájemných odstupů staveb, nevyhodnocení pachových a prachových emisí,
pohledových emisí, ztráty výhledu apod.)
a že skutečný stav sporné stavby není v souladu s deklarovaným stavem. Krajský soud se
však k této argumentaci vyjádřil pouze tak, že
tyto námitky již stěžovatelka vznesla v řízení
o dodatečném povolení stavby a že opětovné posuzování stejných námitek v rámci vydání kolaudačního souhlasu nemá zákonné
opodstatnění. Podle stěžovatelky se „rychlost
a levnost “ postupu při vydávání kolaudačního souhlasu nemůže projevovat na úkor práv
dotčených subjektů, byť se formálně nejedná
o účastníky klasického správního řízení. Požadavek na rychlost či hospodárnost řízení
nemůže odůvodňovat absolutní a formální
odmítání relevantních námitek osob, jejichž
práv se daný úkon správního orgánu dotýká.
47
Takové lpění na striktním oddělování námitek vznesených v řízení o vydání kolaudačního souhlasu a řízení o dodatečném stavebním povolení je podle stěžovatelky v rozporu
se zásadami dobré správy. Pochybení by měla
být hodnocena ve svém souhrnu a v případě
vydání napadeného kolaudačního souhlasu
je těchto pochybení zkrátka příliš mnoho –
od pochybení při zkušebním provozu přes
nedostatečné podklady pro vydání kolaudačního rozhodnutí až po vady samotné sporné
stavby, která nesplňuje předepsaná kritéria.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci
Nejvyšším správním soudem
(...) [15] Realizaci a užívání předmětné
stavby podmiňuje stavební zákon souladem
s územně plánovací dokumentací a dále vydáním několika aktů přímo řetězících, na
sobě do určité míry závislých a navzájem se
doplňujících. Poté, co byla stavba umístěna
územním souhlasem a bylo pro ni vydáno
dodatečné povolení, vydal žalovaný dne 7. 6.
2013 rozhodnutí o zkušebním provozu stavby, kterým mělo být ověřeno užívání stavby.
Je-li pro stavbu stanoveno provedení zkušebního provozu, může být tato stavba dle § 122
odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 užívána pouze na základě kolaudačního souhlasu.
V souladu s § 119 odst. 2 stavebního zákona
z roku 2006 „[s]tavební úřad při uvádění stavby do užívání zkoumá, zda stavba
byla provedena v souladu s rozhodnutím
o umístění nebo jiným úkonem nahrazujícím územní rozhodnutí a povolením stavby
a dokumentací, nebo ověřenou projektovou
dokumentací, v souladu se stanovisky nebo
závaznými stanovisky, popřípadě rozhodnutími dotčených orgánů, byla-li vydána
podle zvláštních právních předpisů, a zda
jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu. Dále zkoumá, zda skutečné provedení
stavby nebo její užívání nebude ohrožovat
život a veřejné zdraví, život nebo zdraví
zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí.“
48
Jsou-li na stavbě zjištěny závady bránící jejímu bezpečnému užívání nebo rozpor s podmínkami § 119 odst. 2, stavební úřad kolaudační souhlas podle § 122 odst. 4 stavebního
zákona z roku 2006 nevydá a rozhodnutím,
které je prvním úkonem v řízení, užívání
stavby zakáže.
[16] Stěžovatelce lze přisvědčit, že námitky k některým aspektům stavby se mohou
překrývat s předmětem řízení o umístění
či povolení stavby i s posouzením dopadů
jejího užívání. Ovšem oddělování námitek
vznesených v jednotlivých fázích umísťování
a povolování stavby je opodstatněné. Ustanovení 119 odst. 2 stavebního zákona z roku
2006 je určitou obdobou § 90 a § 111 tohoto zákona v případě územního a stavebního
řízení, posuzované základní okruhy vlivů
stavby jsou nicméně hodnoceny ve vztahu
k uvádění stavby do užívání, tedy v rámci
aktivních povolovacích režimů – oznámení
záměru o užívání stavby a kolaudačního souhlasu. Kolaudační souhlas tak zejména ověřuje provedení stavby dle předcházejících rozhodnutí a osvědčuje bezpečné užívání stavby.
Osobám, které brojí proti kolaudačnímu souhlasu, již nesvědčí námitky, které měly být
uplatněny v řízení o umístění nebo povolení
stavby a týkají se toliko otázek posuzovaných
v těchto řízeních, tedy souvisejících s umístěním nebo provedením stavby, bez návaznosti na její užívání. Jedná se totiž o otázky,
o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto.
V opačném případě by došlo k prolomení návaznosti jednotlivých povolovacích procesů
a narušení právní jistoty stavebníka a dalších
osob. V rozsahu, ve kterém jsou vlastnosti
a funkčnost stavby dostatečně posouzeny
již v řízeních o umístění a povolení stavby,
není důvodu požadovat provedení zkušebního provozu stavby. Jak správně uvedl krajský
soud, požadavek na komplexní hodnocení
stavby v rámci zkušebního provozu a kolaudačního souhlasu svědčí o nepochopení tohoto institutu, který neslouží k opětovnému
posouzení již hodnocených kritérií. Krajský
soud se dostatečně zabýval rozsahem zkušebního provozu a vlastnostmi stavby, které měly
být pro účel vydání kolaudačního souhlasu
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 1/2 016
posouzeny. Je zřejmé, že bylo nadbytečné zabývat se například pohledovými imisemi, které souvisí s umístěním a provedením stavby.
Rovněž umístění zdroje hluku bylo řešeno již
v předchozím řízení, takže v případě vydání
kolaudačního souhlasu bylo nutno ověřit již
faktické fungování a hlukovou zátěž provozu
stavby. Proti rozhodnutí o umístění stavby
a jejím dodatečném povolení se stěžovatelka
mohla bránit, a mohla tedy vznášet námitky,
které s předmětem těchto řízení souvisejí.
Této příležitosti využila, jak konstatoval i krajský soud.
[17] Kasační námitka, že se krajský soud
nezabýval některými důkazy předloženými zejména v doplnění žaloby, není nadto
důvodná již proto, že se k těmto důkazům
krajský soud vyjádřil zcela adresně, když je
posoudil jako „souhrn tvrzených nedostatků
a nepřesností v podkladech pro územní souhlas, z nichž žalobkyně dovozuje, že skutečný stav stavby není v souladu s deklarovaným stavem, v čemž spatřuje porušení § 122
odst. 3 a § 119 odst. 2 stavebního zákona
[z roku 2006]. Žalobkyně však neuvádí, jakým způsobem tvrzené nedostatky zasáhly
do jejích práv a která její práva byla tímto
způsobem dotčena a v jakém rozsahu. Žalobkyně v tomto ohledu nerespektuje specifičnost typu žaloby, kterou podala, tj. žaloby
na soudní ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu. Je třeba zdůraznit,
že tento typ řízení ve správním soudnictví
klade rozdílné požadavky na žalobce oproti například žalobě na přezkum zákonnosti
správního rozhodnutí (§ 65 a násl. s. ř. s.).
V řízení o zásahové žalobě nepostačuje pouhé tvrzení o pochybení správního orgánu
či nedostatcích jeho správního úkonu, ale
je nezbytné také tvrzení a důkazy o tom,
jakým způsobem tento postup správního
orgánu zasáhl právní sféru žalobce. Soud
v řízení o zásahové žalobě nepřezkoumává
zákonnost samotného správního aktu (oproti řízení o přezkumu správního rozhodnutí),
ale zkoumá, zda tento akt představuje zásah
do právní sféry žalobce a zda tento zásah
byl nezákonný.“ Tyto závěry krajského soudu stěžovatelka v kasační stížnosti nevyvrací
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
ani na ně nijak konkrétně nereaguje. Ačkoliv
není sporu o tom, že je třeba případná pochybení správních orgánů posuzovat v souhrnu, musí se tak dít na půdorysu ochrany
veřejných subjektivních práv stěžovatelky,
kterým je přiznána soudní ochrana. Není
přitom jasné, jaký zásah do práv stěžovatelky
ve spojitosti s vydaným kolaudačním souhlasem má umístění propan-butanových lahví
v servisní dílně stavby nebo odlišné provedení vodovodních přípojek. V řízení o žalobě
proti nezákonnému zásahu není stěžovatelka
povolána k ochraně obecné zákonnosti ve veřejném zájmu.
[18] Vedle výše uvedeného je nutné rozlišovat mezi poměry v území, které jsou předmětem posuzování a rozhodování správních
orgánů při výkonu veřejné správy, a mezi spory (zásahy) povahy soukromoprávní. Obecné
činitele ovlivňující kvalitu prostředí (pohodu
bydlení), které se v důsledku realizace stavby mohou projevit imisemi hluku, snížením
oblohové složky, omezením výhledu, osluněním či osvětlením nebo obecně omezením
soukromí, jsou beze sporu předmětem správního rozhodování. Umístění staveb musí odpovídat urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí i požadavkům na
zachování pohody bydlení. Takto koncipovaná veřejnoprávní ochrana slouží k ukončení
existujících sporů nebo je poskytována preventivně pro futuro z důvodu ochrany sousedících osob a předcházení možným sporům budoucím, které lze předvídat již ve fázi
rozhodování o umístění a povolení stavby
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
2013. Nicméně již dne 12. 8. 2013 podal stavebník žádost o vydání kolaudačního souhlasu a kolaudační souhlas byl následně vydán
dne 28. 8. 2013, tedy v době, kdy měl ještě
zkušební provoz probíhat. Stěžovatelka tr-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 1/2 016
vala na tom, že předem stanovená zkušební
doba byla nezákonně zkrácena svévolným
postupem žalovaného, který byl nezákonně
aprobován napadeným rozsudkem. Krajský
soud k této otázce pouze uvedl, že další trvání
zkušebního provozu již nemělo žádné opodstatnění, jelikož účel zkušebního provozu byl
již naplněn. S takovou interpretací podmínek
zkušebního provozu stavby stěžovatelka nesouhlasila. Krajský soud předně nezákonně
zredukoval zkušební provoz, který má komplexně ověřit funkčnost a vlastnosti stavby,
na pouhé měření hluku, a navíc ještě bez
zákonné opory zkrátil předepsanou dobu
jeho trvání. V tomto případě byl postup žalovaného limitován příslušnými ustanoveními
stavebního zákona z roku 2006, především
jeho § 124. Toto ustanovení přitom výslovně
upravuje jenom možnost stanovit dobu zkušebního provozu, resp. tuto dobu prodloužit.
Možnost zkrátit dobu zkušebního provozu
stavební zákon z roku 2006 nezná a ani nedává správnímu orgánu v tomto směru žádnou
možnost správního uvážení v odůvodněných
případech. Pokud žalovaný nerespektoval
předem stanovenou dobu zkušebního provozu, dopustil se tak nepřípustné libovůle.
Další námitky stěžovatelky směřovaly
k průběhu zkušebního provozu. Stěžovatelka
připomněla, že namítala, že zkušební provoz
nebyl prováděn za skutečného plného provozu stavby, jelikož v době jeho provádění
nebyli v objektu sporné stavby zákazníci ani
zaměstnanci, kteří by prováděli servis a úpravy obytných vozidel, jak je uvedeno v projektové dokumentaci, a kteří by zajišťovali jejich
prodej. Podle protokolu o hlukovém měření
byly při maximálním stanoveném hlukovém
limitu 50 dB nejvyšší naměřené hodnoty téměř 45 dB. Za situace, kdy stěžovatelka namítala, že hlukové měření nemohlo být objektivní, jelikož nebyly zohledněny všechny zdroje
hluku, a navíc je i v rozporu s údaji naměřenými v hlukových mapách, bylo z její strany
zcela legitimním požadavkem, že mělo být
měření pro větší přesnost provedeno v chráněném venkovním prostoru jejích rodinných
domů, tak jak se předpokládalo v rozhodnutí
o stanovení zkušebního provozu, a to navíc
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
za situace, kdy bylo takové přímé měření
možné. Navíc v obou verzích protokolu je
uvedeno, že měření proběhlo ve vzdálenosti
6 m od fasády budovy, která je zdrojem hluku. Budova je však umístěna v kratší vzdálenosti než 6 m od hranice pozemků stěžovatelky. Z toho vyplývají dva možné závěry:
buď je v obou protokolech nesprávný údaj
o umístění míst měření, což podporuje závěr
stěžovatelky o nesprávném průběhu zkušebního provozu, nebo je údaj v protokolu správný, nicméně v takovém případě by musel být
vstup na pozemky stěžovatelky uskutečněn
bez jejího vědomí (jelikož stěžovatelku nikdo
za účelem umožnění vstupu na její pozemky
nekontaktoval), a tudíž bylo celé měření provedeno na pozemcích stěžovatelky v rozporu
se zákonem. Krajský soud se touto námitkou
vůbec nezabýval.
Konečně stěžovatelka namítala nesprávné posouzení podmínek pro vydání kolaudačního souhlasu. V žalobě uvedla rozsáhlou
argumentaci (s. 16–23) obsahující důvody,
proč nemělo být ve věci sporných staveb
vyhověno žádosti o vydání kolaudačního
souhlasu. Jednalo se o skutečnost, že sporná stavba nesplňuje předepsaná kritéria pro
její užívání (způsobuje podmáčení pozemků stěžovatelky, umístění v nesouladu s cíli
a úkoly územního plánování, nedodržení
minimálních vzájemných odstupů staveb, nevyhodnocení pachových a prachových emisí,
pohledových emisí, ztráty výhledu apod.)
a že skutečný stav sporné stavby není v souladu s deklarovaným stavem. Krajský soud se
však k této argumentaci vyjádřil pouze tak, že
tyto námitky již stěžovatelka vznesla v řízení
o dodatečném povolení stavby a že opětovné posuzování stejných námitek v rámci vydání kolaudačního souhlasu nemá zákonné
opodstatnění. Podle stěžovatelky se „rychlost
a levnost “ postupu při vydávání kolaudačního souhlasu nemůže projevovat na úkor práv
dotčených subjektů, byť se formálně nejedná
o účastníky klasického správního řízení. Požadavek na rychlost či hospodárnost řízení
nemůže odůvodňovat absolutní a formální
odmítání relevantních námitek osob, jejichž
práv se daný úkon správního orgánu dotýká.
47
Takové lpění na striktním oddělování námitek vznesených v řízení o vydání kolaudačního souhlasu a řízení o dodatečném stavebním povolení je podle stěžovatelky v rozporu
se zásadami dobré správy. Pochybení by měla
být hodnocena ve svém souhrnu a v případě
vydání napadeného kolaudačního souhlasu
je těchto pochybení zkrátka příliš mnoho –
od pochybení při zkušebním provozu přes
nedostatečné podklady pro vydání kolaudačního rozhodnutí až po vady samotné sporné
stavby, která nesplňuje předepsaná kritéria.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci
Nejvyšším správním soudem
(...) [15] Realizaci a užívání předmětné
stavby podmiňuje stavební zákon souladem
s územně plánovací dokumentací a dále vydáním několika aktů přímo řetězících, na
sobě do určité míry závislých a navzájem se
doplňujících. Poté, co byla stavba umístěna
územním souhlasem a bylo pro ni vydáno
dodatečné povolení, vydal žalovaný dne 7. 6.
2013 rozhodnutí o zkušebním provozu stavby, kterým mělo být ověřeno užívání stavby.
Je-li pro stavbu stanoveno provedení zkušebního provozu, může být tato stavba dle § 122
odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 užívána pouze na základě kolaudačního souhlasu.
V souladu s § 119 odst. 2 stavebního zákona
z roku 2006 „[s]tavební úřad při uvádění stavby do užívání zkoumá, zda stavba
byla provedena v souladu s rozhodnutím
o umístění nebo jiným úkonem nahrazujícím územní rozhodnutí a povolením stavby
a dokumentací, nebo ověřenou projektovou
dokumentací, v souladu se stanovisky nebo
závaznými stanovisky, popřípadě rozhodnutími dotčených orgánů, byla-li vydána
podle zvláštních právních předpisů, a zda
jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu. Dále zkoumá, zda skutečné provedení
stavby nebo její užívání nebude ohrožovat
život a veřejné zdraví, život nebo zdraví
zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí.“
48
Jsou-li na stavbě zjištěny závady bránící jejímu bezpečnému užívání nebo rozpor s podmínkami § 119 odst. 2, stavební úřad kolaudační souhlas podle § 122 odst. 4 stavebního
zákona z roku 2006 nevydá a rozhodnutím,
které je prvním úkonem v řízení, užívání
stavby zakáže.
[16] Stěžovatelce lze přisvědčit, že námitky k některým aspektům stavby se mohou
překrývat s předmětem řízení o umístění
či povolení stavby i s posouzením dopadů
jejího užívání. Ovšem oddělování námitek
vznesených v jednotlivých fázích umísťování
a povolování stavby je opodstatněné. Ustanovení 119 odst. 2 stavebního zákona z roku
2006 je určitou obdobou § 90 a § 111 tohoto zákona v případě územního a stavebního
řízení, posuzované základní okruhy vlivů
stavby jsou nicméně hodnoceny ve vztahu
k uvádění stavby do užívání, tedy v rámci
aktivních povolovacích režimů – oznámení
záměru o užívání stavby a kolaudačního souhlasu. Kolaudační souhlas tak zejména ověřuje provedení stavby dle předcházejících rozhodnutí a osvědčuje bezpečné užívání stavby.
Osobám, které brojí proti kolaudačnímu souhlasu, již nesvědčí námitky, které měly být
uplatněny v řízení o umístění nebo povolení
stavby a týkají se toliko otázek posuzovaných
v těchto řízeních, tedy souvisejících s umístěním nebo provedením stavby, bez návaznosti na její užívání. Jedná se totiž o otázky,
o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto.
V opačném případě by došlo k prolomení návaznosti jednotlivých povolovacích procesů
a narušení právní jistoty stavebníka a dalších
osob. V rozsahu, ve kterém jsou vlastnosti
a funkčnost stavby dostatečně posouzeny
již v řízeních o umístění a povolení stavby,
není důvodu požadovat provedení zkušebního provozu stavby. Jak správně uvedl krajský
soud, požadavek na komplexní hodnocení
stavby v rámci zkušebního provozu a kolaudačního souhlasu svědčí o nepochopení tohoto institutu, který neslouží k opětovnému
posouzení již hodnocených kritérií. Krajský
soud se dostatečně zabýval rozsahem zkušebního provozu a vlastnostmi stavby, které měly
být pro účel vydání kolaudačního souhlasu
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 1/2 016
posouzeny. Je zřejmé, že bylo nadbytečné zabývat se například pohledovými imisemi, které souvisí s umístěním a provedením stavby.
Rovněž umístění zdroje hluku bylo řešeno již
v předchozím řízení, takže v případě vydání
kolaudačního souhlasu bylo nutno ověřit již
faktické fungování a hlukovou zátěž provozu
stavby. Proti rozhodnutí o umístění stavby
a jejím dodatečném povolení se stěžovatelka
mohla bránit, a mohla tedy vznášet námitky,
které s předmětem těchto řízení souvisejí.
Této příležitosti využila, jak konstatoval i krajský soud.
[17] Kasační námitka, že se krajský soud
nezabýval některými důkazy předloženými zejména v doplnění žaloby, není nadto
důvodná již proto, že se k těmto důkazům
krajský soud vyjádřil zcela adresně, když je
posoudil jako „souhrn tvrzených nedostatků
a nepřesností v podkladech pro územní souhlas, z nichž žalobkyně dovozuje, že skutečný stav stavby není v souladu s deklarovaným stavem, v čemž spatřuje porušení § 122
odst. 3 a § 119 odst. 2 stavebního zákona
[z roku 2006]. Žalobkyně však neuvádí, jakým způsobem tvrzené nedostatky zasáhly
do jejích práv a která její práva byla tímto
způsobem dotčena a v jakém rozsahu. Žalobkyně v tomto ohledu nerespektuje specifičnost typu žaloby, kterou podala, tj. žaloby
na soudní ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu. Je třeba zdůraznit,
že tento typ řízení ve správním soudnictví
klade rozdílné požadavky na žalobce oproti například žalobě na přezkum zákonnosti
správního rozhodnutí (§ 65 a násl. s. ř. s.).
V řízení o zásahové žalobě nepostačuje pouhé tvrzení o pochybení správního orgánu
či nedostatcích jeho správního úkonu, ale
je nezbytné také tvrzení a důkazy o tom,
jakým způsobem tento postup správního
orgánu zasáhl právní sféru žalobce. Soud
v řízení o zásahové žalobě nepřezkoumává
zákonnost samotného správního aktu (oproti řízení o přezkumu správního rozhodnutí),
ale zkoumá, zda tento akt představuje zásah
do právní sféry žalobce a zda tento zásah
byl nezákonný.“ Tyto závěry krajského soudu stěžovatelka v kasační stížnosti nevyvrací
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
ani na ně nijak konkrétně nereaguje. Ačkoliv
není sporu o tom, že je třeba případná pochybení správních orgánů posuzovat v souhrnu, musí se tak dít na půdorysu ochrany
veřejných subjektivních práv stěžovatelky,
kterým je přiznána soudní ochrana. Není
přitom jasné, jaký zásah do práv stěžovatelky
ve spojitosti s vydaným kolaudačním souhlasem má umístění propan-butanových lahví
v servisní dílně stavby nebo odlišné provedení vodovodních přípojek. V řízení o žalobě
proti nezákonnému zásahu není stěžovatelka
povolána k ochraně obecné zákonnosti ve veřejném zájmu.
[18] Vedle výše uvedeného je nutné rozlišovat mezi poměry v území, které jsou předmětem posuzování a rozhodování správních
orgánů při výkonu veřejné správy, a mezi spory (zásahy) povahy soukromoprávní. Obecné
činitele ovlivňující kvalitu prostředí (pohodu
bydlení), které se v důsledku realizace stavby mohou projevit imisemi hluku, snížením
oblohové složky, omezením výhledu, osluněním či osvětlením nebo obecně omezením
soukromí, jsou beze sporu předmětem správního rozhodování. Umístění staveb musí odpovídat urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí i požadavkům na
zachování pohody bydlení. Takto koncipovaná veřejnoprávní ochrana slouží k ukončení
existujících sporů nebo je poskytována preventivně pro futuro z důvodu ochrany sousedících osob a předcházení možným sporům budoucím, které lze předvídat již ve fázi
rozhodování o umístění a povolení stavby
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1889/97, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10.
2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99. V případě zásahu, který je nahodilý, málo pravděpodobný,
anebo který přesahuje rozumné nároky na řízení podle stavebního zákona z roku 2006, již
poskytuje ochranu soukromoprávní žaloba.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 31. 7. 2013, čj. 1 As 33/2013-58, „[n]á-
roky kladené na umísťování a povolování
staveb obsažené v § 62 odst. 4 stavebního
zákona [z roku 1976] ve spojení s § 4 odst. 1
a § 8 odst. 1 prováděcí vyhlášky [tj. vyhláš-
49
ky č. 137/1998 Sb., o obecných technických
požadavcích na výstavbu] a výkladem pojmu pohoda bydlení se tedy ne zcela náhodně obsahově blíží § 127 odst. 1 občanského
zákoníku [z roku 1964]“. Tento závěr lze bez
dalšího vztáhnout i k úpravě v § 1013 občanského zákoníku z roku 2012. Pokud stěžovatelka upozorňuje na dění na stavbě, které
považuje za ohrožující, ale které nemá vazbu
na podmínky posuzované za účelem vydání
kolaudačního souhlasu, lze ji toliko obecně
směřovat k řízení civilnímu. To se týká například hrozby podmáčení nebo kontaminace
podzemních vod, která ani podle zdejšího
soudu není dostatečně konkrétní a podložená, protože vychází v podstatě pouze ze
skutečnosti, že „pozemky stavebníka jsou
v převážné části zpevněné a vyspárované “,
jak uvedla stěžovatelka v žalobě, a ze skutečnosti, že při provozu stavby bude docházet
k nakládání s chemickými látkami při základní údržbě automobilů. Takové skutečnosti
nejsou důvodem pro rozšíření zkušebního
provozu a námitky k nim vztažené je třeba
řešit již v řízení o dodatečném povolení stavby. Ochranu proti případným mimořádným
obtěžujícím projevům, které nelze naprosto vyloučit, poskytuje zmíněná úprava tzv.
sousedských práv. Stejně je tomu ve vztahu
k existenci ostrého hluku, který stěžovatelka zachytila na audiovizuální záznam a který
by měl podle ní být vyvolán činností nějakého mechanického zařízení. Je zřejmé, že při
posuzování podmínek užívání stavby není
možné postihnout všechny takové jevy, které
mohou při provozu vznikat. Ovšem to neznamená, že by jejich existence zpochybňovala
zákonnost kolaudačního souhlasu. Podstatné
je, aby kolaudační souhlas reflektoval obvyklé užívání stavby včetně činnosti základních
zařízení, jejichž využití lze při provozu stavby
důvodně očekávat. Tím dochází k významné eliminaci budoucích soukromoprávních
sporů. Jak je patrné z průběhu měření hluku
v posuzované věci, který bude popsán níže,
správní orgány zohlednily provoz zařízení
autoopravny a při vydání kolaudačního souhlasu z něj vycházely.
50
[19] Co se týče rozsahu zkušebního provozu, mělo být v jeho rámci pro ověření dodržení hygienických limitů v chráněném venkovním prostoru staveb provedeno měření
akustického tlaku s tím, že při měření bylo
nutno zachytit všechny zdroje hluku, které
jsou v nové stavbě instalovány, tj. venkovní jednotky, klimatizace, kompresor, práce
s ručním nářadím, ventilátory (větrání sanitárních zařízení) a plynové kotle. Při měření
měl být také zohledněn provoz na parkovišti
areálu provozovny. Dále bylo stanoveno, že
po ukončení a vyhodnocení zkušebního provozu stavby bude stavební úřad neprodleně
požádán o vydání kolaudačního souhlasu,
přičemž vyhodnocení výsledků zkušebního
provozu stavebník připojí k žádosti o jeho
vydání.
[20] Rozsah zkušebního provozu považuje Nejvyšší správní soud s ohledem na
povahu stavby ve vztahu ke kolaudačnímu
souhlasu za dostatečný. Účelem zkušebního
provozu není ověřit projevy každé vlastnosti
stavby v praxi, ale v zásadě posoudit hlavní
vlastnosti a negativní důsledky určitého technologického zařízení, které je součástí stavby. Takovými negativními důsledky jsou v posuzovaném případě zcela jistě hlukové imise
z provozu autoopravny. Nelze souhlasit se
stěžovatelkou, že zkušební provoz měl ověřit
funkčnost a vlastnosti stavby v rozsahu podaných námitek stěžovatelky, které, jak již bylo
uvedeno, z velké míry směřují do otázek vypořádaných v předchozích řízeních, v nichž
bylo možné posoudit vlastnosti stavby patrné
již přímo z projektové dokumentace, včetně například možnosti podmáčení sousedního pozemku. Zde je třeba podotknout, že
i proti rozhodnutí o povolení zkušebního
provozu svědčila stěžovatelce soudní ochrana, přestože podle § 124 odst. 1 stavebního
zákona z roku 2006 nebyla účastníkem řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2014, čj. 4 As 157/2013-33,
č. 3060/2014 Sb. NSS). Co se týče vyhodnocení výsledků zkušebního provozu, jeho obsah se logicky odvíjí od ověřovaných vlivů na
okolí. Je-li posuzována toliko hluková zátěž
provozu, pak lze jako vyhodnocení zkušeb-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 1/2 016
ního provozu akceptovat i výsledky měření
hluku, pakliže je z protokolu o měření a případně navazujícího závazného stanoviska
pro vydání kolaudačního souhlasu zřejmé, že
byly splněny podmínky zkušebního provozu,
tedy jakým způsobem, kde a k čemu byl hluk
měřen a která zařízení byla v provozu během
měření.
[21] Výše uvedené podmínky byly v dané
věci splněny. Podle spisu byla dne 12. 8. 2013
žalovanému doručena žádost stavebníka
o vydání kolaudačního souhlasu. Přílohou
této žádosti byl mj. protokol ze dne 5. 8. 2013
vypracovaný Zdravotním ústavem se sídlem
v Ostravě, centrum hygienických laboratoří,
zkušební laboratoř akreditovaná ČIA, jehož
předmětem je měření hluku v mimopracovním prostředí ve dnech 17. 7. 2013 a 1. 8.
13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1889/97, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10.
2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99. V případě zásahu, který je nahodilý, málo pravděpodobný,
anebo který přesahuje rozumné nároky na řízení podle stavebního zákona z roku 2006, již
poskytuje ochranu soukromoprávní žaloba.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 31. 7. 2013, čj. 1 As 33/2013-58, „[n]á-
roky kladené na umísťování a povolování
staveb obsažené v § 62 odst. 4 stavebního
zákona [z roku 1976] ve spojení s § 4 odst. 1
a § 8 odst. 1 prováděcí vyhlášky [tj. vyhláš-
49
ky č. 137/1998 Sb., o obecných technických
požadavcích na výstavbu] a výkladem pojmu pohoda bydlení se tedy ne zcela náhodně obsahově blíží § 127 odst. 1 občanského
zákoníku [z roku 1964]“. Tento závěr lze bez
dalšího vztáhnout i k úpravě v § 1013 občanského zákoníku z roku 2012. Pokud stěžovatelka upozorňuje na dění na stavbě, které
považuje za ohrožující, ale které nemá vazbu
na podmínky posuzované za účelem vydání
kolaudačního souhlasu, lze ji toliko obecně
směřovat k řízení civilnímu. To se týká například hrozby podmáčení nebo kontaminace
podzemních vod, která ani podle zdejšího
soudu není dostatečně konkrétní a podložená, protože vychází v podstatě pouze ze
skutečnosti, že „pozemky stavebníka jsou
v převážné části zpevněné a vyspárované “,
jak uvedla stěžovatelka v žalobě, a ze skutečnosti, že při provozu stavby bude docházet
k nakládání s chemickými látkami při základní údržbě automobilů. Takové skutečnosti
nejsou důvodem pro rozšíření zkušebního
provozu a námitky k nim vztažené je třeba
řešit již v řízení o dodatečném povolení stavby. Ochranu proti případným mimořádným
obtěžujícím projevům, které nelze naprosto vyloučit, poskytuje zmíněná úprava tzv.
sousedských práv. Stejně je tomu ve vztahu
k existenci ostrého hluku, který stěžovatelka zachytila na audiovizuální záznam a který
by měl podle ní být vyvolán činností nějakého mechanického zařízení. Je zřejmé, že při
posuzování podmínek užívání stavby není
možné postihnout všechny takové jevy, které
mohou při provozu vznikat. Ovšem to neznamená, že by jejich existence zpochybňovala
zákonnost kolaudačního souhlasu. Podstatné
je, aby kolaudační souhlas reflektoval obvyklé užívání stavby včetně činnosti základních
zařízení, jejichž využití lze při provozu stavby
důvodně očekávat. Tím dochází k významné eliminaci budoucích soukromoprávních
sporů. Jak je patrné z průběhu měření hluku
v posuzované věci, který bude popsán níže,
správní orgány zohlednily provoz zařízení
autoopravny a při vydání kolaudačního souhlasu z něj vycházely.
50
[19] Co se týče rozsahu zkušebního provozu, mělo být v jeho rámci pro ověření dodržení hygienických limitů v chráněném venkovním prostoru staveb provedeno měření
akustického tlaku s tím, že při měření bylo
nutno zachytit všechny zdroje hluku, které
jsou v nové stavbě instalovány, tj. venkovní jednotky, klimatizace, kompresor, práce
s ručním nářadím, ventilátory (větrání sanitárních zařízení) a plynové kotle. Při měření
měl být také zohledněn provoz na parkovišti
areálu provozovny. Dále bylo stanoveno, že
po ukončení a vyhodnocení zkušebního provozu stavby bude stavební úřad neprodleně
požádán o vydání kolaudačního souhlasu,
přičemž vyhodnocení výsledků zkušebního
provozu stavebník připojí k žádosti o jeho
vydání.
[20] Rozsah zkušebního provozu považuje Nejvyšší správní soud s ohledem na
povahu stavby ve vztahu ke kolaudačnímu
souhlasu za dostatečný. Účelem zkušebního
provozu není ověřit projevy každé vlastnosti
stavby v praxi, ale v zásadě posoudit hlavní
vlastnosti a negativní důsledky určitého technologického zařízení, které je součástí stavby. Takovými negativními důsledky jsou v posuzovaném případě zcela jistě hlukové imise
z provozu autoopravny. Nelze souhlasit se
stěžovatelkou, že zkušební provoz měl ověřit
funkčnost a vlastnosti stavby v rozsahu podaných námitek stěžovatelky, které, jak již bylo
uvedeno, z velké míry směřují do otázek vypořádaných v předchozích řízeních, v nichž
bylo možné posoudit vlastnosti stavby patrné
již přímo z projektové dokumentace, včetně například možnosti podmáčení sousedního pozemku. Zde je třeba podotknout, že
i proti rozhodnutí o povolení zkušebního
provozu svědčila stěžovatelce soudní ochrana, přestože podle § 124 odst. 1 stavebního
zákona z roku 2006 nebyla účastníkem řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2014, čj. 4 As 157/2013-33,
č. 3060/2014 Sb. NSS). Co se týče vyhodnocení výsledků zkušebního provozu, jeho obsah se logicky odvíjí od ověřovaných vlivů na
okolí. Je-li posuzována toliko hluková zátěž
provozu, pak lze jako vyhodnocení zkušeb-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 1/2 016
ního provozu akceptovat i výsledky měření
hluku, pakliže je z protokolu o měření a případně navazujícího závazného stanoviska
pro vydání kolaudačního souhlasu zřejmé, že
byly splněny podmínky zkušebního provozu,
tedy jakým způsobem, kde a k čemu byl hluk
měřen a která zařízení byla v provozu během
měření.
[21] Výše uvedené podmínky byly v dané
věci splněny. Podle spisu byla dne 12. 8. 2013
žalovanému doručena žádost stavebníka
o vydání kolaudačního souhlasu. Přílohou
této žádosti byl mj. protokol ze dne 5. 8. 2013
vypracovaný Zdravotním ústavem se sídlem
v Ostravě, centrum hygienických laboratoří,
zkušební laboratoř akreditovaná ČIA, jehož
předmětem je měření hluku v mimopracovním prostředí ve dnech 17. 7. 2013 a 1. 8.
2013. Body, v nichž probíhalo měření hluku,
jsou z protokolu jednoznačně seznatelné.
Součástí protokolu jsou fotografie s označením stavby a míst měření ve vztahu ke stavbám, k nimž měl být hluk zkoumán. Protokol
dále obsahuje popis stavby a určení zdrojů
hluku a následně popis jednotlivých měření.
Dále jsou součástí protokolu technické údaje
týkající se použitých zařízení pro měření, použitých značek, jednotek a veličin, popis meteorologických podmínek a metody strategie
a metody měření. V následující části jsou
obsaženy výsledky měření, tj. naměřené hodnoty a výsledné hodnoty, jakož i závěr, že nedochází k negativnímu ovlivňování akustické
situace na měřených místech a v obou dnech
na obou místech byly dodrženy hygienické
limity hluku dle příslušné státní normy. Na
základě těchto výsledků měření vydala krajská hygienická stanice dne 15. 8. 2013 závazné stanovisko, v němž vyjádřila svůj souhlas
s vydáním kolaudačního souhlasu pro stavbu.
Z odůvodnění stanoviska vyplývá, že naměřené hodnoty byly výchozím údajem pro dopočet hodnot hluku v chráněných venkovních
prostorech, přičemž z údajů zde uvedených
je zřejmé, že u venkovních prostor stavby
v případě obou měřených měřicích míst
byla ve vztahu k venkovním prostorům stavby provedena oproti naměřeným hodnotám
ve venkovním prostoru korekce minus 1 dB.
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
Následně dotčený orgán zhodnotil, že naměřené i dopočtené hodnoty hluku prokazují
soulad se zákonnými požadavky týkajícími
se ochrany zdraví před nepříznivými účinky
hluku. Dále ze závazného stanoviska vyplývá,
že v rámci zkušebního provozu byly používány dva zvedáky, stojanová vrtačka, ruční
pneu a elektrické nářadí, zařízení pneuservisu (vyvažovačka, zouvačka), kompresor TOS
Čelákovice TN02 umístěný ve skladu v 1. NP,
3 ks plynových kotlů Thermma, 2 ks klimatizačních jednotek Toshiba, ventilátory sanitárních zařízení. Měření zachytilo všechny
zdroje hluku. Z obsahu protokolu o měření
je zřejmé, že subjekt provádějící měření posuzoval zdroj hluku nejen izolovaně, ale zohlednil také celkovou hladinu hluku v daném
místě, tedy včetně hluku přilehlé silnice (s. 4
protokolu, tabulky na s. 7, 9, 10 protokolu).
Provedené měření proto nelze považovat za
neobjektivní.
[22] Získání rozhodných výsledků dopočtem z naměřených hodnot hluku představuje
akceptovatelný a v zásadě racionální postup,
a to zvláště za situace, kdy v úvahu připadá
hned několik dotčených osob v okolí stavby
nebo kdy se naměřené hodnoty pohybují
mimo mezní hodnoty stanovených limitů.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že stanovit
míru hluku dopočtem bylo vhodné pouze za
situace, že by měření nebylo možné provést jinak, například z důvodu, že chráněný venkovní prostor staveb by nebyl přístupný. Právní
úprava hlukových limitů nadto s využitím korekcí výslovně počítá. Hygienické limity hluku v chráněných venkovních prostorech staveb a v chráněném venkovním prostoru jsou
pak upraveny § 12 nařízení č. 272/2011 Sb.,
o ochraně zdraví před nepříznivými účinky
hluku a vibrací, které co do konkrétních limitů odkazuje na přílohu 3 tohoto nařízení. Příloha v části A) rozděluje druhy chráněného
prostoru do tří skupin, a to na a) chráněný
venkovní prostor staveb lůžkových zdravotnických zařízení včetně lázní, b) chráněný
venkovní prostor lůžkových zdravotnických
zařízení včetně lázní a c) chráněný venkovní
prostor ostatních staveb a chráněný ostatní venkovní prostor. K těmto druhům chrá-
51
něného prostoru pak stanoví korekce v dB.
Vzhledem k tomu, že chráněný venkovní
prostor ostatních staveb a chráněný ostatní
venkovní prostor tvoří společně jednu skupinu chráněných prostorů, pak i korekce
touto přílohou stanovené jsou pro tyto prostory společné. Popsaná právní úprava tedy
nečiní z hlediska korekcí hygienických limitů hluku rozdíl mezi chráněným venkovním
prostorem ostatních staveb (tedy i staveb
žalobkyně) a chráněným ostatním venkovním prostorem. Jestliže tedy v posuzované
věci proběhlo měření hluku v ostatním venkovním prostoru, přičemž limitní hodnoty
nebyly naměřeny, a následně byly dopočteny
hodnoty v chráněném venkovním prostoru
staveb žalobkyně tak, že byly sníženy oproti
naměřeným hodnotám v chráněném venkovním prostoru o 1 dB, odpovídá toto snížení
delší vzdálenosti chráněného venkovního
prostoru staveb žalobkyně od zdroje hluku,
což je z logiky věci i z pohledu obecných fyzikálních zákonitostí zcela opodstatněné. Jak
správně podotkl krajský soud, ze situačního
schématu protokolu je seznatelné, že v prostoru, na který se dopočet vztahuje, nebyly
žádné překážky, které by mohly hladinu hluku ovlivnit. Z hlediska hygienických limitů je
pak provedená korekce v podstatě zanedbatelná, když ani blíže zdroji hluku (chráněný
venkovní prostor) nebyly limity překročeny.
Ze zákonné úpravy nevyplývá, že by bylo nezbytné měřit hluk přímo v chráněném venkovním prostoru staveb, takže nelze dovodit,
že by způsob měření použitý v posuzované
věci, tj. měření hluku v chráněných venkovních prostorech a následně provedený dopočet ve vztahu k chráněnému venkovnímu
prostoru staveb, byl nezákonný. Stěžovatelka
v kasační stížnosti výsledek měření ani provedenou korekci žádným relevantním způsobem nezpochybnila.
[23] Samotná skutečnost, že byly vyhotoveny dvě verze protokolu o měření hluku,
není v dané věci rozhodná, neboť z ní opět
není patrný zásah do práv stěžovatelky, tedy
především není zřejmé, v čem by měly být
výsledky měření neúplné či chybné. Z protokolu o měření, který je součástí správního
52
spisu, je zřejmý jednoznačný závěr subjektu
provádějícího měření, že překročení hlukových limitů nebylo provedeným měřením
prokázáno. Ke stejnému závěru dospěla krajská hygienická stanice v závazném stanovisku ze dne 15. 8. 2013, které je rovněž součástí
správního spisu. Z obsahu závazného stanoviska lze dovodit, že to, co bylo v protokolu
podle tvrzení stěžovatelky navíc, tj. dopočet
hodnot v chráněném venkovním prostoru
staveb stěžovatelky, vtělil dotčený orgán do
svého závazného stanoviska. V tomto směru
se zdejší soud shoduje s hodnocením krajského soudu.
[24] Nelze se ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky, že zkušební provoz měl probíhat
až do 31. 8. 2013. Časové omezení zkušebního provozu slouží k určení období dostatečného pro ověření vybraných vlastností stavby. Jeho účelem není, aby se stavba nacházela
ve zkušebním provozu po celou předepsanou dobu, ale aby byl zkušební provoz do
uvedeného data ukončen. Proto je nadbytečné zkrácení stanovené lhůty a stavební zákon
počítá pouze s možností jejího prodloužení.
Dojde-li k ověření vlastností stavby, postrádá další pokračování ve zkušebním provozu
smysl, takže po stavebníkovi nelze požadovat,
aby nesl další náklady se zkušebním provozem spojené. A jsou-li v průběhu zkušebního
provozu zjištěny vady nebo nesoulad s předchozími rozhodnutími, není důvodu, aby osoby dotčené provozem stavby musely dále snášet rušící projevy provozu. V posuzovaném
případě bylo nutné změřit hlukové zatížení
při využívání zařízení umístěných v dotčené
stavbě. Po provedení takového měření bylo
možné přikročit k další fázi povolení užívání stavby. Pokud tedy již dne 27. 8. 2013 byla
provedena závěrečná kontrolní prohlídka na
místě samém a dne 28. 8. 2013 vydal žalovaný kolaudační souhlas, jímž povolil užívání
stavby, neshledal na tomto postupu Nejvyšší
správní soud žádné vady.
[25] Co se týče účasti stěžovatelky při
jednotlivých úkonech před vydáním kolaudačního souhlasu, pak nelze souhlasit s argumentací stěžovatelky, že závěry citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 1/2 016
správního soudu čj. 2 As 86/2010–76 odůvodňují účast žalobkyně u ústního jednání spojeného s místním šetřením a závěrečné kontrolní prohlídce stavby nebo vyjadřování se
k podkladům kolaudačního souhlasu. Právě
naopak. Stěžovatelka nemá v řízení o kolaudačním souhlasu postavení účastníka řízení,
a proto zde není dán legitimní důvod k její
účasti na úkonech správního orgánu, které
vydání kolaudačního souhlasu předcházely.
Ačkoliv souhlasy vydávané dle stavebního
zákona mohou zakládat, měnit, rušit nebo
závazně určovat práva a povinnosti, a naplňují tak materiální stránku rozhodnutí dle
§ 65 s. ř. s., pro nedostatek předepsané formy se nemůže jednat o rozhodnutí dle výše
uvedeného ustanovení zákona. Vzhledem
k postupu mimo správní řízení ovšem dotčené osoby nejsou v postavení účastníků řízení a nemají k ochraně svých práv k dispozici
procesní nástroje (námitky či řádné opravné
prostředky). Nástrojem pro korekci případných pochybení stavebního úřadu při vydání
kolaudačního souhlasu je pak žaloba proti
nezákonnému zásahu (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10.
2013, čj. 9 Aps 3/2013-32). Lze odkázat i na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9.
2005, sp. zn. I. ÚS 376/02, podle kterých je
ústavně konformní užší vymezení účastníků
kolaudačního řízení (ve smyslu stavebního
zákona z roku 1976) v porovnání s okruhem
účastníků řízení o povolení stavby. Uvedené
závěry Ústavního soudu lze vztáhnout i na
úpravu podle stavebního zákona z roku 2006
aplikovaného v projednávané věci, která přistoupila ke zjednodušení postupu kolaudování staveb formou vydávání kolaudačních souhlasů. Ani § 154 správního řádu nebo zásady
dobré správy upravené ve správním řádu
nelze interpretovat natolik široce, že umožňují rozšíření okruhu účastníků řízení, ať
již formální, nebo faktické, prostřednictvím
přiznání procesních práv, kterých se stěžovatelka domáhá. Krajský soud tedy došel ke
správnému závěru, že stěžovatelka nemusela být účastníkem prováděných měření ani
kontrolní prohlídky konané před vydáním
kolaudačního souhlasu. Odůvodnění napadeného rozsudku není v tomto bodu argumen-
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
tací kruhem, jak stěžovatelka namítá. Krajský
soud správně odkázal stěžovatelku na žalobu
proti nezákonnému zásahu a zároveň konstatoval, že některé námitky, které stěžovatelka
uplatnila, nelze vypořádat ani v řízení o této
žalobě, protože již byly vypořádány v přecházejících řízeních, především v řízení o dodatečném povolení stavby. (...)
[27] Nejvyšší správní soud je dalek toho,
aby bagatelizoval situaci, kterou může stěžovatelka vnímat ze svého pohledu jako závažnou a která spočívá v narušení jejího dosavadního způsobu života na okraji obce. Na
druhou stranu se nelze bez dalšího domáhat
neměnnosti poměrů v území a zakonzervování stávajícího stavu. Lze odkázat například na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2013. Body, v nichž probíhalo měření hluku,
jsou z protokolu jednoznačně seznatelné.
Součástí protokolu jsou fotografie s označením stavby a míst měření ve vztahu ke stavbám, k nimž měl být hluk zkoumán. Protokol
dále obsahuje popis stavby a určení zdrojů
hluku a následně popis jednotlivých měření.
Dále jsou součástí protokolu technické údaje
týkající se použitých zařízení pro měření, použitých značek, jednotek a veličin, popis meteorologických podmínek a metody strategie
a metody měření. V následující části jsou
obsaženy výsledky měření, tj. naměřené hodnoty a výsledné hodnoty, jakož i závěr, že nedochází k negativnímu ovlivňování akustické
situace na měřených místech a v obou dnech
na obou místech byly dodrženy hygienické
limity hluku dle příslušné státní normy. Na
základě těchto výsledků měření vydala krajská hygienická stanice dne 15. 8. 2013 závazné stanovisko, v němž vyjádřila svůj souhlas
s vydáním kolaudačního souhlasu pro stavbu.
Z odůvodnění stanoviska vyplývá, že naměřené hodnoty byly výchozím údajem pro dopočet hodnot hluku v chráněných venkovních
prostorech, přičemž z údajů zde uvedených
je zřejmé, že u venkovních prostor stavby
v případě obou měřených měřicích míst
byla ve vztahu k venkovním prostorům stavby provedena oproti naměřeným hodnotám
ve venkovním prostoru korekce minus 1 dB.
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
Následně dotčený orgán zhodnotil, že naměřené i dopočtené hodnoty hluku prokazují
soulad se zákonnými požadavky týkajícími
se ochrany zdraví před nepříznivými účinky
hluku. Dále ze závazného stanoviska vyplývá,
že v rámci zkušebního provozu byly používány dva zvedáky, stojanová vrtačka, ruční
pneu a elektrické nářadí, zařízení pneuservisu (vyvažovačka, zouvačka), kompresor TOS
Čelákovice TN02 umístěný ve skladu v 1. NP,
3 ks plynových kotlů Thermma, 2 ks klimatizačních jednotek Toshiba, ventilátory sanitárních zařízení. Měření zachytilo všechny
zdroje hluku. Z obsahu protokolu o měření
je zřejmé, že subjekt provádějící měření posuzoval zdroj hluku nejen izolovaně, ale zohlednil také celkovou hladinu hluku v daném
místě, tedy včetně hluku přilehlé silnice (s. 4
protokolu, tabulky na s. 7, 9, 10 protokolu).
Provedené měření proto nelze považovat za
neobjektivní.
[22] Získání rozhodných výsledků dopočtem z naměřených hodnot hluku představuje
akceptovatelný a v zásadě racionální postup,
a to zvláště za situace, kdy v úvahu připadá
hned několik dotčených osob v okolí stavby
nebo kdy se naměřené hodnoty pohybují
mimo mezní hodnoty stanovených limitů.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že stanovit
míru hluku dopočtem bylo vhodné pouze za
situace, že by měření nebylo možné provést jinak, například z důvodu, že chráněný venkovní prostor staveb by nebyl přístupný. Právní
úprava hlukových limitů nadto s využitím korekcí výslovně počítá. Hygienické limity hluku v chráněných venkovních prostorech staveb a v chráněném venkovním prostoru jsou
pak upraveny § 12 nařízení č. 272/2011 Sb.,
o ochraně zdraví před nepříznivými účinky
hluku a vibrací, které co do konkrétních limitů odkazuje na přílohu 3 tohoto nařízení. Příloha v části A) rozděluje druhy chráněného
prostoru do tří skupin, a to na a) chráněný
venkovní prostor staveb lůžkových zdravotnických zařízení včetně lázní, b) chráněný
venkovní prostor lůžkových zdravotnických
zařízení včetně lázní a c) chráněný venkovní
prostor ostatních staveb a chráněný ostatní venkovní prostor. K těmto druhům chrá-
51
něného prostoru pak stanoví korekce v dB.
Vzhledem k tomu, že chráněný venkovní
prostor ostatních staveb a chráněný ostatní
venkovní prostor tvoří společně jednu skupinu chráněných prostorů, pak i korekce
touto přílohou stanovené jsou pro tyto prostory společné. Popsaná právní úprava tedy
nečiní z hlediska korekcí hygienických limitů hluku rozdíl mezi chráněným venkovním
prostorem ostatních staveb (tedy i staveb
žalobkyně) a chráněným ostatním venkovním prostorem. Jestliže tedy v posuzované
věci proběhlo měření hluku v ostatním venkovním prostoru, přičemž limitní hodnoty
nebyly naměřeny, a následně byly dopočteny
hodnoty v chráněném venkovním prostoru
staveb žalobkyně tak, že byly sníženy oproti
naměřeným hodnotám v chráněném venkovním prostoru o 1 dB, odpovídá toto snížení
delší vzdálenosti chráněného venkovního
prostoru staveb žalobkyně od zdroje hluku,
což je z logiky věci i z pohledu obecných fyzikálních zákonitostí zcela opodstatněné. Jak
správně podotkl krajský soud, ze situačního
schématu protokolu je seznatelné, že v prostoru, na který se dopočet vztahuje, nebyly
žádné překážky, které by mohly hladinu hluku ovlivnit. Z hlediska hygienických limitů je
pak provedená korekce v podstatě zanedbatelná, když ani blíže zdroji hluku (chráněný
venkovní prostor) nebyly limity překročeny.
Ze zákonné úpravy nevyplývá, že by bylo nezbytné měřit hluk přímo v chráněném venkovním prostoru staveb, takže nelze dovodit,
že by způsob měření použitý v posuzované
věci, tj. měření hluku v chráněných venkovních prostorech a následně provedený dopočet ve vztahu k chráněnému venkovnímu
prostoru staveb, byl nezákonný. Stěžovatelka
v kasační stížnosti výsledek měření ani provedenou korekci žádným relevantním způsobem nezpochybnila.
[23] Samotná skutečnost, že byly vyhotoveny dvě verze protokolu o měření hluku,
není v dané věci rozhodná, neboť z ní opět
není patrný zásah do práv stěžovatelky, tedy
především není zřejmé, v čem by měly být
výsledky měření neúplné či chybné. Z protokolu o měření, který je součástí správního
52
spisu, je zřejmý jednoznačný závěr subjektu
provádějícího měření, že překročení hlukových limitů nebylo provedeným měřením
prokázáno. Ke stejnému závěru dospěla krajská hygienická stanice v závazném stanovisku ze dne 15. 8. 2013, které je rovněž součástí
správního spisu. Z obsahu závazného stanoviska lze dovodit, že to, co bylo v protokolu
podle tvrzení stěžovatelky navíc, tj. dopočet
hodnot v chráněném venkovním prostoru
staveb stěžovatelky, vtělil dotčený orgán do
svého závazného stanoviska. V tomto směru
se zdejší soud shoduje s hodnocením krajského soudu.
[24] Nelze se ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky, že zkušební provoz měl probíhat
až do 31. 8. 2013. Časové omezení zkušebního provozu slouží k určení období dostatečného pro ověření vybraných vlastností stavby. Jeho účelem není, aby se stavba nacházela
ve zkušebním provozu po celou předepsanou dobu, ale aby byl zkušební provoz do
uvedeného data ukončen. Proto je nadbytečné zkrácení stanovené lhůty a stavební zákon
počítá pouze s možností jejího prodloužení.
Dojde-li k ověření vlastností stavby, postrádá další pokračování ve zkušebním provozu
smysl, takže po stavebníkovi nelze požadovat,
aby nesl další náklady se zkušebním provozem spojené. A jsou-li v průběhu zkušebního
provozu zjištěny vady nebo nesoulad s předchozími rozhodnutími, není důvodu, aby osoby dotčené provozem stavby musely dále snášet rušící projevy provozu. V posuzovaném
případě bylo nutné změřit hlukové zatížení
při využívání zařízení umístěných v dotčené
stavbě. Po provedení takového měření bylo
možné přikročit k další fázi povolení užívání stavby. Pokud tedy již dne 27. 8. 2013 byla
provedena závěrečná kontrolní prohlídka na
místě samém a dne 28. 8. 2013 vydal žalovaný kolaudační souhlas, jímž povolil užívání
stavby, neshledal na tomto postupu Nejvyšší
správní soud žádné vady.
[25] Co se týče účasti stěžovatelky při
jednotlivých úkonech před vydáním kolaudačního souhlasu, pak nelze souhlasit s argumentací stěžovatelky, že závěry citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 1/2 016
správního soudu čj. 2 As 86/2010–76 odůvodňují účast žalobkyně u ústního jednání spojeného s místním šetřením a závěrečné kontrolní prohlídce stavby nebo vyjadřování se
k podkladům kolaudačního souhlasu. Právě
naopak. Stěžovatelka nemá v řízení o kolaudačním souhlasu postavení účastníka řízení,
a proto zde není dán legitimní důvod k její
účasti na úkonech správního orgánu, které
vydání kolaudačního souhlasu předcházely.
Ačkoliv souhlasy vydávané dle stavebního
zákona mohou zakládat, měnit, rušit nebo
závazně určovat práva a povinnosti, a naplňují tak materiální stránku rozhodnutí dle
§ 65 s. ř. s., pro nedostatek předepsané formy se nemůže jednat o rozhodnutí dle výše
uvedeného ustanovení zákona. Vzhledem
k postupu mimo správní řízení ovšem dotčené osoby nejsou v postavení účastníků řízení a nemají k ochraně svých práv k dispozici
procesní nástroje (námitky či řádné opravné
prostředky). Nástrojem pro korekci případných pochybení stavebního úřadu při vydání
kolaudačního souhlasu je pak žaloba proti
nezákonnému zásahu (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10.
2013, čj. 9 Aps 3/2013-32). Lze odkázat i na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9.
2005, sp. zn. I. ÚS 376/02, podle kterých je
ústavně konformní užší vymezení účastníků
kolaudačního řízení (ve smyslu stavebního
zákona z roku 1976) v porovnání s okruhem
účastníků řízení o povolení stavby. Uvedené
závěry Ústavního soudu lze vztáhnout i na
úpravu podle stavebního zákona z roku 2006
aplikovaného v projednávané věci, která přistoupila ke zjednodušení postupu kolaudování staveb formou vydávání kolaudačních souhlasů. Ani § 154 správního řádu nebo zásady
dobré správy upravené ve správním řádu
nelze interpretovat natolik široce, že umožňují rozšíření okruhu účastníků řízení, ať
již formální, nebo faktické, prostřednictvím
přiznání procesních práv, kterých se stěžovatelka domáhá. Krajský soud tedy došel ke
správnému závěru, že stěžovatelka nemusela být účastníkem prováděných měření ani
kontrolní prohlídky konané před vydáním
kolaudačního souhlasu. Odůvodnění napadeného rozsudku není v tomto bodu argumen-
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
tací kruhem, jak stěžovatelka namítá. Krajský
soud správně odkázal stěžovatelku na žalobu
proti nezákonnému zásahu a zároveň konstatoval, že některé námitky, které stěžovatelka
uplatnila, nelze vypořádat ani v řízení o této
žalobě, protože již byly vypořádány v přecházejících řízeních, především v řízení o dodatečném povolení stavby. (...)
[27] Nejvyšší správní soud je dalek toho,
aby bagatelizoval situaci, kterou může stěžovatelka vnímat ze svého pohledu jako závažnou a která spočívá v narušení jejího dosavadního způsobu života na okraji obce. Na
druhou stranu se nelze bez dalšího domáhat
neměnnosti poměrů v území a zakonzervování stávajícího stavu. Lze odkázat například na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 10. 2009, čj. 6 Ao 3/2009-76, č. 2201/2011
Sb. NSS: „Princip legitimního očekávání pak
v procesu územního plánování nelze vykládat jako zachování statu quo; [...] jedná se
o dlouhodobý proces, v němž se střetávají
různé typy zájmů – vyhovění jednomu typu
zájmů obvykle povede k poruše ve vztahu
k zájmu jinému (či jiného). Jestliže do řešení po určitou dobu předvídaného vstoupí
nová skutečnost, která významně modifikuje předpoklady, s nimiž výchozí fáze pořizování územního plánu počítaly, nelze
než takovou skutečnost reflektovat. Z existence dřívějšího územního plánu či řešení
navrhovaných v ranných fázích územních
plánování nelze dovozovat utvoření ‚závazné
správní praxe‘ – tím by byla popřena sama
podstata územního plánování.“ Změny
v územním plánování se následně promítají
i do procesů umísťování a povolování výstavby. V posuzované věci je předmětné území
dle platného Územního plánu Frýdku-Místku
tvořeno rozhraním dvou ploch s rozdílným
způsobem využití. Nemovitosti ve vlastnictví
stěžovatelky jsou umístěny v ploše bydlení
v rodinných domech – venkovských (BV)
a stavba autosalonu již v ploše občanského
vybavení komerčního typu plošně rozsáhlého (OK). Již z územního plánu je tak zřejmé,
že stěžovatelce nebude plně zachován výhled
do okolí, protože v jejím sousedství je (byla)
zamýšlena výstavba, která s sebou nese ur-
53
MUDr. Marie D. proti Magistrátu města Frýdku-Místku, za účasti společnosti s ručením omezeným PRONTO autosalón, o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobkyně. rozlišit ‚zavazující právní názory‘ od právních
názorů ‚mimochodem vyslovených‘“. [62] Nejsme si jisti, zda si názorová většina opravdu myslí, že v právní doktríně týkající se jakéhokoliv procesu, včetně řízení
před správními soudy, není řádně definován
pojem „závazný právní názor“, případně že
s tímto pojmem neumí krajské soudy nakládat a ve zrušujícím rozsudku jej řádně zformulovat. Také nám není jasné, jak je tedy dle
jejího názoru za takových okolností vůbec
možné aplikovat § 78 odst. 1 a 5 s. ř. s. v praxi a jak se uvedený náhled slučuje s tím, že
v projednávané věci krajský soud tento úkol
vzorně a bez problémů zvládl a svůj závazný
právní názor přehledně a nezpochybnitelně
vymezil v bodu IV.5 odůvodnění rozsudku.
Ne zcela pochopitelné je pro nás také tvrzení většiny, že by stěžovatelé museli napadat
důvody rozsudku a nesklouznout k polemice
s odůvodněním. Takto přece náš názor ani znění zákona č. 350/2012 Sb.