2 As 40/2021

2 As 40/2021- 20 - text

2 As 40/2021 - 23 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Mgr. Š. V., proti žalovanému: Nejvyšší státní zastupitelství, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2017, č. j. 1 SIN 263/2017-5, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2021, č. j. 5 A 96/2018-58,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

[1] Žalobce požádal Vrchní státní zastupitelství o poskytnutí znění trestního oznámení a úředního záznamu o založení věci bez dalšího opatření vztahující se k tomuto trestnímu oznámení. Žádost podal na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“).

[2] Žalovaný v záhlaví uvedeném rozhodnutí zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ze dne 24. 10. 2017, č. j. SIN 12/2017-75, kterým Vrchní státní zastupitelství odmítlo žádost žalobce v obou bodech.

[3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, o které Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného i Vrchního státního zastupitelství zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[4] Městský soud dospěl k závěru, že obě rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Jejich odůvodnění jsou zcela obecná, bez jakékoliv souvislosti s žalobcem požadovanými informacemi. Obsahují pouze obecná konstatování o možnosti ohrožení nebo zmaření účelu probíhajícího nebo budoucího řízení, resp. přípravného řízení, případně možného porušení presumpce neviny, která následně rozvíjela. Nejsou v nich však uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dovodit, že by v projednávaném případě mohlo dojít ke zmaření či ohrožení účelu trestních řízení.

[5] Žalovaný dále nesprávně odmítl poskytnout druhý dokument, tedy úřední záznam, s odůvodněním, že ho nemá k dispozici. Podle městského soudu žalobce jen nepřesně označil dokument, který žalovaný k dispozici má. Ze žádosti bylo zřejmé, jaký dokument má žalobce na mysli. Žalovaný (povinný subjekt) jej nemohl odmítnout vydat s tím, že požadovaný dokument neexistuje. II. Obsah kasační stížnosti

[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů vymezených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

[7] Stěžovatel namítá, že pokud by musel odepření požadované informace podrobně odůvodňovat, fakticky by tím požadovanou informaci poskytl. Požadované trestní oznámení je sepsané velmi podrobně, jsou zde uvedena související trestní řízení a dokonce jsou zde zmíněny některé operativně pátrací úkony a osoby, kterých se týkaly. Oznamovatel jako bývalý příslušník Policie ČR shromáždil v oznámení řadu údajů, kterými se snažil podpořit svoje úvahy o podezření z trestné činnosti. Úvahy, které ho vedly k neposkytnutí informace, tedy s požadovanou informací plně souvisí. Trestní oznámení navíc obsahuje informace o dalších dosud probíhajících přípravných trestních řízeních, které navíc vedou jiné orgány než povinný subjekt. Stěžovatel setrval na svém přesvědčení, že žadatel označil konkrétní druh procesního úkonu, jejž však povinný nemá, neboť požadovaný úřední záznam neexistuje a trestní oznámení bylo vyřízeno vyrozuměním oznamovatele. Napadený rozsudek je zároveň nepřezkoumatelný, neboť není dostatečně odůvodněn. Městský soud dále pochybil, když se nezabýval otázkou, jestli přichází v úvahu účast osob zúčastněných na řízení. Také pochybil rozšířením petitu žaloby tím, že rozhodnutí zrušil z důvodu, že žadateli nebyla poskytnuta informace, kterou ale výslovně nepožadoval.

[8] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že je přípustná a lze ji projednat.

[10] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek ze stěžovatelem uplatněných důvodů a shledal, že kasační stížnost důvodná není.

[11] Sporná právní otázka spočívá v tom, jestli stěžovatel svoje rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Nejvyšší správní soud dospěl stejně jako městský soud k závěru, že napadené rozhodnutí, jakož i prvostupňové rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Odůvodnění obsahuje pouze obecné úvahy o povaze přípravného řízení, a proč během něj nelze poskytovat informace z trestního oznámení. Stěžovatel své rozhodnutí daleko lépe odůvodnil v samotné kasační stížnosti, kde již své argumenty pro odmítnutí popsal konkrétněji.

[12] Podle § 11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím neposkytne povinný subjekt informace o probíhajícím trestním řízení.

[13] Podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím neposkytne povinný subjekt informaci o činnosti orgánů činných v trestním řízení, včetně informací ze spisů, a to i spisů, v nichž nebylo zahájeno trestní řízení, dokumentů, materiálů a zpráv o postupu při prověřování oznámení, které vznikly činností těchto orgánů při ochraně bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku, předcházení trestné činnosti a při plnění úkolů podle trestního řádu, pokud by se tím ohrozila práva třetích osob anebo schopnost orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost nebo stíhat trestné činy nebo zajišťovat bezpečnost České republiky.

[14] Podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen z části, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti.

[15] Protože stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem a pro stručnost odkazuje na judikaturu ohledně posouzení toho, jaké vady jej naplňují (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS). Napadený rozsudek nelze považovat za nepřezkoumatelný.

[16] Podle stěžovatele trpí napadený rozsudek stejnou vadou, kterou městský soud vytkl stěžovateli, tedy přílišnou obecností. Tato námitka však důvodná není. Městský soud dostatečně a konkrétně odůvodnil požadavek konkrétnosti odůvodnění odmítnutí informací. Není ani přiléhavý argument, že městský soud nevzal v úvahu specifickou povahu trestního řízení. Městský soud naopak s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu připomněl, že povinný subjekt neposkytne informaci, pokud je dána naléhavá společenská potřeba spočívající v možném zmaření či ohrožení účelu trestního řízení.

[17] Námitka, že se městský soud nezabýval důvody odmítnutí žádosti podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím, není důvodná. Městský soud správně vysvětlil, že ani ve vztahu k tomuto důvodu odmítnutí neuvedl stěžovatel žádné konkrétní skutečnosti (srov. odst. 43 napadeného rozsudku). Judikatorní závěry z předchozích odstavců se vztahují i na tento důvod, přičemž stejně jako u důvodu dle § 11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím obsahovala související část odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze obecná tvrzení.

[18] V řízení před městským soudem se ani nevyskytla jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

[19] Podle stěžovatele rozšířil městský soud petit žaloby, když dospěl k závěru, že stěžovatel druhý požadovaný dokument ve skutečnosti má, a žalobce jej ve své žádosti pouze špatně označil. Tato námitka důvodná není, protože městský soud dospěl k závěru, že se jednalo o pouhou terminologickou nepřesnost v označení požadovaného dokumentu žalobcem, nicméně bylo zřejmé, o jaký dokument jde. Stěžovatel se tedy nesprávně dovolával neexistence požadované informace. Tím ale městský soud nijak petit nerozšířil, protože stále se jedná o ten stejný dokument, který žalobce od počátku požadoval, pouze jej nepřesně označil.

[20] Nejvyšší správní soud dále posuzoval, zda se měl městský soud zabývat rovněž otázkou, zda osoby, proti kterým trestní oznámení směřovalo, nejsou osobami přicházejícími v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, jimž by měl adresovat poučení a výzvu dle § 34 odst. 2 s. ř. s.

[21] V kontextu soudního přezkumu odmítnutí poskytnout požadovanou informaci dospěl ohledně povinnosti soudu vyzvat osoby přicházející v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 62, k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, když se nezabýval možností, jestli ředitel školy, o jehož odměně měla být informace poskytnuta, mohl být osobou zúčastněnou na řízení. V případě, že by výrok krajského soudu uložil žalovanému takovou informaci poskytnout, by se tento výrok přímo dotýkal ředitelova práva na sebeurčení. Stejně rozhodl Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 As 112/2015-54, kdy se jednalo o zveřejnění informací o platech vedoucích představitelů vysoké školy.

[22] Veden principy výše uvedené judikatury dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu, především na obsah požadovaných informací, zde nebyl potenciál, aby byly osoby konkrétně jmenované v trestním oznámení přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech případným rozhodnutím městského soudu nařizujícím informace poskytnout. Především zde chyběla hrozba zásahu do práv těchto osob, neboť oznámení poukazuje pouze na jejich profesní činnost jako vysokých státních úředníků a nijak se nedotýká jejich osobnostních práv. Pokud žalobce potenciální osoby zúčastněné na řízení neoznačil a městský soud na základě obsahu požadovaných informací sám neshledal, že by jimi měly být, nemusel tento svůj závěr výslovně v odůvodnění zmiňovat. Obecně je ovšem třeba, aby se soud takovou otázkou zabýval, protože s ohledem na konkrétní obsah požadované informace lze dospět i k odlišnému závěru. Trestní oznámení a jiné související listiny totiž mohou obsahovat takové informace, jejichž zpřístupnění by představovalo výrazný zásah do osobnostních práv osob, které jsou v tomto oznámení jmenovány. Při takovém posouzení je ale vždy nezbytné zohlednit konkrétní obsah listiny zmiňující informace o konkrétních osobách.

[23] Dále se stěžovatel dovolává nesprávného posouzení právní otázky dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. S argumentací stěžovatele shrnutou výše v odst. 7 však nelze souhlasit.

[24] Městský soud správně z judikatury Nejvyššího správního soudu (konkrétně z rozsudku ze dne 1. 12. 2010, č. j. 1 As 44/2010-103, publikovaného pod č. 2241/2011 Sb. NSS) akcentoval závěr, že „povinné subjekty neposkytnou informace o probíhajícím trestním řízení [§ 11 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím] pouze poté, co zváží, nakolik je důvod neposkytnutí informace vskutku ospravedlněn naléhavou společenskou potřebou. Tou bude pravidelně zájem státu na tom, aby poskytnuté informace neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Povinný subjekt vezme v potaz též ochranu práv a svobod druhých, např. obětí trestného činu (srov. § 8a odst. 1 trestního řádu).“

[25] Dále správně dodal v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 338/2016-55, že v přípravné fázi trestního řízení budou informace, které se této fáze týkají, poskytovány pouze výjimečně, avšak k jejich poskytnutí dojde vždy tehdy, pokud nebude dána naléhavá společenská potřeba odůvodňující jejich neposkytnutí.

[26] Nejvyšší správní soud na jednu stranu uznává, že v případě odůvodnění neposkytnutí informací je nutné počítat s vyšší mírou obecnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 1 As 229/2014-48). Nelze však dospět k takové míře obecnosti, že odůvodnění obsahuje toliko povšechné úvahy nad povahou požadovaných dokumentů a proč je obecně nelze poskytovat. Povinný subjekt naopak musí uvést konkrétní důvody, proč v projednávaném případě informaci poskytnout nelze a které okolnosti zapříčiňují, že je zde dána naléhavá společenská potřeba nezmařit ani neohrozit účel trestního řízení.

[27] Takové odůvodnění se ovšem nerovná faktickému poskytnutí požadovaných informací, jak tvrdí stěžovatel. V odůvodnění musí uvést, a to i ve vyšší míře obecnosti, které okolnosti brání zveřejnění informace. Příklad lze nalézt dokonce v textu kasační stížnosti stěžovatele, kde již pro odepření poskytl konkrétnější důvody, tedy že požadovaný dokument obsahuje výslovně vyjmenované operativně pátrací úkony a vyjmenovává některé osoby, kterých se týkaly. Jedná se o důvod, který se konkrétně vztahuje k požadovanému dokumentu, ale není natolik konkrétní, aby požadovanou informaci poskytl. Tyto operativně pátrací úkony do podrobnosti nepopisuje, ani nevyjmenovává konkrétní osoby, kterých se týkají – to už by představovalo faktické poskytnutí této části informace. Závěr o tom, jestli je takový důvod přiléhavý, si následně může udělat soud, který porovná takto konkretizované závěry s obsahem požadované informace. V dalším řízení tedy bude na povinných subjektech, aby při odůvodnění nových rozhodnutí těmto požadavkům dostály. Teprve pak bude moci žadatel o informaci uvážit, zda se bránit odepření poskytnutí, a žádat po správním soudu věcné posouzení, zda bylo nevyhovění žádosti důvodné.

[28] Není ani důvodná námitka stěžovatele, že dostatečně vysvětlil důvody aplikace § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím. Městský soud správně konstatoval, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých bylo možno dovodit splnění podmínek tohoto ustanovení. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí pouze obecně uvedl, že zveřejnění požadovaných informací může zasáhnout do osobnostních práv osob uvedených v trestním oznámení. Nevysvětlil však, jestli dospěl k závěru, že se tak stane i v tomto konkrétním případě, a jaké důvody ho k tomu vedou.

[29] Stejně tak nelze souhlasit s námitkou, že stěžovatel dostatečně odůvodnil, že zveřejnění požadované informace by se negativně dotklo dalších příbuzných trestních řízení, aniž by tato řízení blíže vymezil. Stěžovatel konstatuje, že žalobce žádal informace v podobě trestního oznámení, nikoliv o uvedených trestních řízeních, vedených v působnosti jiných povinných subjektů. S tím lze souhlasit, nicméně pokud je existence dalších příbuzných trestních řízení důvodem pro odmítnutí požadované informace, je nutné nějakým způsobem vymezit i tato trestní řízení, ale nikoli jako sdělovanou informaci, ale jako důvod pro odmítnutí požadované informace. I zde platí, že lze očekávat vyšší míru obecnosti, ale ne takovou, že povinný subjekt odkáže na blíže neurčená trestní řízení.

[30] Stěžovatel argumentuje, že ve svém vyjádření k žalobě odkázal na rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2017, č. j. 12 Ksz 5/2016-128, které věcné souvisí s reorganizací celorepublikových policejních útvarů, a tedy s požadovanou informací. Protože městský soud tuto stěžovatelem citovanou judikaturu zmínil v souvislosti s nálezem Ústavního soudu o zveřejňování platů, byl podle stěžovatele skutečný smysl citace zkreslen, což negativně ovlivnilo posouzení věci. Nejvyšší správní soud se s touto výtkou neztotožňuje. I když se citované rozhodnutí zabývá problematikou příbuznou ve vztahu k projednávané věci, městský soud posuzoval přezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatele, nikoliv jeho věcnou správnost. Stěžovatel měl v případě, že považoval právní hodnocení obsažené v citovaném rozhodnutí za podstatné, uvést takovou citaci přímo do svého rozhodnutí, nikoliv až do vyjádření k žalobě.

[31] Nejvyšší správní soud dále souhlasí se závěrem městského soudu, podle kterého se stěžovatel nesprávně dovolával neexistence informace, když odmítl poskytnout úřední záznam.

[32] Nejdříve je nutné korigovat městský soud, pokud jde o jím tvrzené odchýlení se od závěru Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9 As 124/2016-42. Má-li městský soud za to, že je projednávaný případ skutkově odlišný od případu v citovaném rozsudku, a proto nepřevezme závěry v rozsudku obsažené, nejedná se o odchýlení. To by nastalo naopak v případě, kdy by skutková situace v projednávaném případě byla obdobná jako v citovaném rozsudku, a městský soud by se jím přesto neřídil. Závěr městského soudu o odlišnosti skutkové situace od citovaného rozsudku je však správný. V odkazovaném judikátu povinný subjekt žádanou informaci skutečně neměl, protože požadované specifické údaje o nákladech a výnosech jednotlivých linek drážní dopravy skutečně nevedl. Naproti tomu povinný subjekt v nyní projednávaném případě požadovanou informací nepochybně disponuje.

[33] Ze žádosti žalobce je zřejmé, že jejím smyslem bylo jednak získat informaci o tom, jaké bylo znění trestního oznámení, ale i zjistit, jak se s tímto trestním oznámením státní zástupce vypořádal, tedy jaké byly důvody „založení“ trestního oznámení bez dalšího. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že trvání na naprosté terminologické přesnosti za situace, kdy je úmysl žadatele zřejmý, je příliš formalistické.

[34] Správní soudy dosud nemohly zodpovědět otázku, zda žalobce právo na poskytnutí této informace má, či nemá. Pokud by povinný subjekt měl i nadále za to, že musí její poskytnutí odmítnout, je stejně jako u trestního oznámení povinen uvést konkrétní skutečnosti, pro které požadovanou informaci poskytnout nemůže. IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

[35] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádný důvod pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl tedy kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

[36] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití § 120 téhož zákona. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[37] Žalobci, kterému by jinak jako úspěšnému účastníku právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2022

Mgr. Eva Šonková předsedkyně senátu