2 Azs 45/2025- 28 - text
2 Azs 45/2025 - 31
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: F. O. B., zast. JUDr. Hugem Körblem, advokátem, se sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 8. 2023, č. j. MV 109447
4/SO
2023, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2025, č. j. 32 A 22/2023 41,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 5 070 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Huga Körbla, advokáta.
[1] Žalobce je občanem Ghanské republiky. Dne 4. 4. 2023 podal na Zastupitelském úřadě České republiky v A. žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem studia (dále jen „žádost“). K žádosti doložil potvrzení o přijetí ke studiu do magisterského studijního programu Economics and Management, oboru Business Economics and Management na X. Téhož dne byl s žalobcem proveden pohovor.
[2] Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) vyrozumělo žalobce o důvodech neudělení dlouhodobého víza informací ze dne 12. 5. 2023, č. j. OAM 3030 2/DV 2023. Žádosti nevyhovělo na základě § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť po vyhodnocení podkladů dospělo k závěru, že žalobce během pohovoru nedokázal smysluplně a věrohodně vysvětlit důvod a podstatu svého plánovaného studia v České republice. Žalobce v roce 2018 absolvoval bakalářské studium v Ghaně. Ačkoliv tvrdil, že si vždy přál studovat v zahraničí, nikdy se před podáním žádosti nepokusil studium v zahraničí realizovat. Ministerstvo mělo za nedostatečné, že se žalobce o studiu na X dozvěděl přes sociální síť Facebook, nikoli vlastním vyhledáváním na stránkách univerzity. Žalobce dále neměl valné povědomí o zamýšleném studiu v České republice, když věděl toliko, že bude studovat ekonomiku a management, ale neuvedl, že se jedná o magisterský program. Na otázku, zda budou předměty z magisterského studia navazovat na jeho bakalářské vzdělání, odpověděl, že se jedná prakticky o stejné předměty. Ke své motivaci studovat v České republice uvedl jen to, že v Ghaně není kvalitní vzdělání. Žádné další výhody či nevýhody studia v České republice nezmínil. Žalobce byl přitom v průběhu pohovoru vyzván, aby uvedl vše, co o plánovaném studiu ví, a aby odpovídal obšírně. Žalobce ovšem na otázky odpovídal velmi obecně. Ministerstvo zdůraznilo, že na udělení víza není právní nárok.
[3] Žalobce následně podal žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza. Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žádosti nevyhověla, neboť byl naplněn důvod pro neudělení víza podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ztotožnila se se závěry ministerstva, že žalobce neprokázal dostatečnou motivaci ke studiu v České republice a neposkytl věrohodné a konkrétní informace o něm.
[4] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jenž napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[5] Krajský soud zdůraznil, že jelikož je požadované pobytové oprávnění upraveno právem Evropské unie, konkrétně směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801 ze dne 11. 5. 2016, o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au pair (dále jen „studijní směrnice“), je možné žádost zamítnout, pouze pokud je naplněn některý z důvodů uvedených ve studijní směrnici. Mezi nimi je i možnost zamítnout žádost, pokud má členský stát závažné objektivní důvody nebo důkazy o tom, že žadatel bude na území pobývat za jiným než deklarovaným účelem [čl. 20 odst. 2 písm. f)]. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie lze žádost zamítnout jen tehdy, pokud zneužívající povaha žádosti dostatečně zjevně vyplývá ze všech relevantních skutečností, které má správní orgán k dispozici. Důvody zamítnutí tak musí být objektivní a závažné, nikoli založené na pouhých domněnkách. Důkazní břemeno v tomto směru leží na správním orgánu.
[6] Správní orgány v posuzované věci založily své závěry výlučně na pohovoru s žalobcem. Ten podle jejich názoru neobjasnil dostatečně svou motivaci ke studiu, neposkytl detailní informace o náplni, průběhu a zakončení studia a nezdůvodnil, proč si zvolil právě Českou republiku. Krajský soud se s tímto hodnocením neztotožnil. Žalobce odpověděl relevantně na všechny položené otázky, byť stručně. Jeho odpovědi nebyly zjevně nevěrohodné. Žalobce specifikoval studijní obor, univerzitu, některé předměty, způsob zakončení studia a uvedl, jak se bude do školy dopravovat. Krajský soud nepovažoval za nevěrohodné, že žalobce přesně nevyjmenoval všechny předměty, které bude v rámci oboru studovat. Zastupitelský úřad jej ostatně vyzval, aby uvedl alespoň tři předměty z prvního semestru, což žalobce splnil. Za nevěrohodné nepovažoval ani to, že žalobce zcela přesně nepopsal, jak bude probíhat závěr studia, nehledal jiné možnosti studia než v České republice nebo to, že se o studiu dozvěděl prostřednictvím sociální sítě Facebook. Sociální sítě jsou totiž dnes běžným zdrojem informací.
[7] Krajský soud uzavřel, že samotný obsah pohovoru nelze mít v posuzované věci bez dalšího za důkaz svědčící o úmyslu žalobce zneužít pobyt k jinému než deklarovanému účelu. Pokud měla žalovaná pochybnosti o účelu pobytu, měla opatřit další důkazy, z nichž by taková domněnka bez pochybností vyplývala. Krajský soud proto shledal, že žalovaná neunesla důkazní břemeno pro aplikaci domněnky dle čl. 20 odst. 2 písm. f) studijní směrnice. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Stěžovatelka namítla, že v posuzované věci existovaly závažné a objektivní důvody pro domněnku, že žalobce nebude plnit deklarovaný účel pobytu, tedy studium. Tyto důvody vyplývají z obsahu pohovoru. Žalobce nedokázal konkrétně a přesvědčivě vysvětlit, proč si zvolil právě Českou republiku a X. Dostatečně nevysvětlil, proč nemá zájem o studium v Ghaně a co mu přinese studium v České republice. Jeho odpovědi byly povšechné, nevěrohodné, nepřesvědčivé a neumožnily ověřit jeho skutečnou motivaci ke studiu. Žalobce chce studovat v navazujícím magisterském studiu, a proto lze legitimně očekávat, že bude mít jasnější a konkrétnější představu o průběhu a obsahu studia i o tom, jak získané vzdělání využije.
[10] Pochybnosti o skutečném účelu pobytu byly posíleny i rozpory ve výpovědi žalobce o jeho rodinné situaci. Žalobce nejprve uvedl, že je svobodný, následně že žije s manželkou a dětmi a na závěr, že s matkou svých dětí nežije. Vysvětlení, kdo a jak se stará o jeho děti, bylo nepřesvědčivé.
[11] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že měla ve věci opatřit další důkazy. Její úlohou jakožto nadřízeného správního orgánu totiž není obstarávání dalších důkazů, nýbrž přezkum rozhodnutí ministerstva.
[12] Stěžovatelka zdůraznila, že správní orgány posuzují budoucí chování žadatele. Proto je nezbytné, aby vycházely z jeho znalostí o budoucím studiu a jeho motivace. Pokud žadatel neposkytne dostatečné a konkrétní informace, lze důvodně pochybovat o jeho skutečném zájmu studovat. V takovém případě se lze domnívat, že žadatel hodlá vízum zneužít k jinému účelu, například k získání zaměstnání. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na skutečnost, že vláda nařízením č. 220/2019 Sb. stanovila limity pro podávání žádostí o zaměstnaneckou kartu na Zastupitelském úřadu v A. Tím dala najevo, že zájem České republiky na pracovní migraci z Ghany je omezen na vysoce kvalifikované pracovníky. Existuje tedy reálné riziko obcházení těchto omezení prostřednictvím studijních víz.
[13] K aplikaci vnitrostátní úpravy stěžovatelka uvedla, že rozhodovala na základě § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, avšak připouští, že důvody mohly být materiálně podřaditelné i pod § 56 odst. 1 písm. h) téhož zákona. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) však nesprávná právní kvalifikace sama o sobě nemusí vést ke zrušení rozhodnutí, pokud by byl výsledek řízení při aplikaci správného ustanovení stejný.
[14] Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl. Neexistují dostatečně silné, objektivní a závažné důvody pro závěr, že by hodlal zneužít pobytový titul k jinému účelu. Stěžovatelka vybírá pouze úryvky z pohovoru, které vykládá v neprospěch žalobce, aniž by hodnotila celý pohovor a žádost komplexně. Zdůraznil, že vedení pohovoru je v kompetenci zastupitelského úřadu, jehož úkolem bylo klást mu doplňující otázky k ověření motivace.
[15] Žalobce absolvoval bakalářské studium managementu na Y v Ghaně se specializací na účetnictví, bankovnictví a finančnictví. Zvolený magisterský studijní program na X logicky navazuje na jeho dosavadní vzdělání. Žalobce současně pracuje na pozici acting manager v oboru bankovnictví, odpovídá za řádný chod pobočky zaměstnavatele. Zvolené studium přímo souvisí s jeho praxí a profesním rozvojem. Neexistuje proto důvod pochybovat o jeho skutečném zájmu plnit účel pobytu.
[16] Žalobce odmítl argumentaci stěžovatelky ohledně kvót pro žádosti o zaměstnanecké karty na Zastupitelském úřadě v A. Jedná se o spekulaci, která nemá žádný vztah k jeho osobě. III. Posouzení kasační stížnosti
[17] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná. Jelikož v předcházejícím soudním řízení rozhodoval specializovaný samosoudce, musí NSS dle § 104a odst. 1 s. ř. s. dále posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud tomu tak není, odmítne ji pro nepřijatelnost. Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti NSS vymezil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS. Kasační stížnost je přijatelná, pokud (i) se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny jeho judikaturou, (ii) se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, (iii) je třeba učinit judikaturní odklon, a (iv) by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. NSS v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 59, č. 1143/2007 Sb. NSS, dodal, že kasační stížnost může být přijatelná, i pokud je podána správním orgánem, a tedy napadeným rozhodnutím nemohlo být zasaženo do hmotněprávního postavení stěžovatele. Postačí, pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu.
[18] Stěžovatelka bez bližší konkretizace namítla, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost, popřípadě řízení před ním bylo zatíženo vadou. Toto tvrzení nelze považovat za řádně formulovanou kasační námitku, neboť jde pouze o vymezení typové vady, k níž může v řízení dojít, nikoliv o popis konkrétního pochybení krajského soudu vázaného na individuální okolnosti této věci (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 58, č. 835/2006 Sb. NSS, a rozsudek NSS ze dne 15. 11. 2023, č. j. 6 As 202/2022 25). Jelikož k důvodu dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. by byl NSS povinen přihlédnout i bez námitky (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), dodává, že žádné pochybení podřaditelné pod tento důvod kasační stížnosti sám neshledal.
[19] Stěžovatelka teprve v kasační stížnosti tvrdí, že žalobce mohl mít v úmyslu zneužít požadované vízum k jinému účelu pobytu na území České republiky vzhledem k restrikcím týkajícím se podávání žádostí o zaměstnaneckou kartu na Zastupitelském úřadu v A. Tuto argumentaci ovšem ministerstvo neuvedlo v informaci o důvodech neudělení víza ani stěžovatelka v napadeném rozhodnutí. Smyslem soudního přezkumu je posoudit zákonnost důvodů, o něž se opírá napadené rozhodnutí, nikoliv jejich doplňování. NSS se proto tímto argumentem nezabýval, neboť by tak činil jako první, což je v rozporu s koncepcí řízení o kasační stížnosti i soudního přezkumu správních rozhodnutí jako celku.
[20] Stěžovatelka dále k závěru krajského soudu o nesprávné právní kvalifikaci důvodu neudělení víza, jenž vychází z bodu 35 rozsudku NSS ze dne 6. 11. 2024, č. j. 6 Azs 38/2024 28, poukázala na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 87, č. 1926/2009 Sb. NSS. Je toho názoru, že i v případě, že by na věc aplikovala správné ustanovení [§ 56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců], nebylo by žalobci vízum uděleno. Tato námitka se však míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu. Krajský soud sice shledal, že stěžovatelka na věc chybně aplikovala § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nejedná se nicméně o důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť při aplikaci správného ustanovení by byl výsledek správního řízení shodný (body 41 a 42 napadeného rozsudku). Zdůraznil, že důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí není chybná právní kvalifikace důvodu, pro nějž nebylo žalobci uděleno vízum, nýbrž to, že tento důvod (domněnka zneužití víza k jinému účelu) nebyl přesvědčivě podložen. Stěžovatelka tak v kasační stížnosti prezentuje shodný právní názor, z něhož vycházel i krajský soud ve svém rozsudku. Jelikož tato námitka nenapadá rozhodovací důvody krajského soudu, nelze ji podřadit pod důvody kasační stížnosti vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s., a proto je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s.
[21] Poslední a nejzásadnější kasační námitka se týká posouzení odpovědí žalobce během pohovoru z toho hlediska, zda odůvodňují závěr, že by mohl zneužít vízum k jinému účelu pobytu. Tato námitka nemá žádný přesah nad rámec této konkrétní věci, její význam pro správní praxi i rozhodovací činnost správních soudů je zcela mizivý.
[22] Právně i skutkově podobnými věcmi se NSS zabýval v rozsudcích ze dne 6. 11. 2024, č. j. 6 Azs 38/2024 28, ze dne 25. 7. 2025, č. j. 4 Azs 196/2024 41, a ze dne 30. 7. 2025, č. j. 7 Azs 277/2024 36. Zdůraznil v nich, že žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem studia podle studijní směrnice může být zamítnuta, jedině pokud správní orgány mají k dispozici důkazy nebo závažné a objektivní důvody směřující k domněnce zneužití víza k jinému pobytovému účelu. Pokud jsou nároky stanovené studijní směrnicí uplatňovány podvodně nebo zneužívajícím způsobem, musí je správní orgány a soudy odmítnout přiznat.
[23] Žadatel svou primární povinnost tvrzení o účelu svého pobytu unese tím, že správnímu orgánu předloží všechny podklady vyžadované zákonem a podrobí se pohovoru. Důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že žadatel hodlá pobytové oprávnění zneužít k jinému než deklarovanému účelu, nese správní orgán. To platí jak v případě, kdy správní orgán shromáždil důkazy, že žadatel hodlá vízum zneužít k jinému účelu pobytu, tak v případě, kdy má k dispozici „pouze“ závažné a objektivní důvody k takové domněnce. K unesení důkazního břemene postačí konkrétní (objektivní i subjektivní) indicie, které však jsou ve svém souhrnu natolik „stálé a závažné“, že umožní správnímu orgánu určit pravděpodobné úmysly žadatele, pokud jde o cíl jeho pobytu. Správní orgán musí rozhodnutí o neudělení víza opřít o důkazy nebo souhrn závažných, nikoli podružných indicií, že deklarovaný účel pobytu není účelem skutečným. Není nicméně povinen prokazovat, jaký konkrétní jiný účel cizinec sleduje. Objektivní a závažné důvody k domněnce, že deklarovaný účel pobytu je jen formální zástěrkou pro skutečný účel, mohou vyplynout z pohovoru s žadatelem. Důvodnost takové domněnky však nelze založit pouze na tom, že žadatel odpovídá na dotazy položené při pohovoru stručně a obecně. V případě pochybností je na správním orgánu, aby žadateli položil doplňující dotazy či jej vyzval k podrobnějšímu vyjádření. Jelikož na udělení víza podle studijní směrnice existuje při splnění stanovených podmínek právní nárok, je třeba klást na správní orgán vyšší požadavky na odůvodnění a podložení důvodů, pro které má být žádost zamítnuta (viz rozsudky NSS č. j. 6 Azs 38/2024 28, body 37 40, č. j. 4 Azs 196/2024 41, body 21 25, a č. j. 7 Azs 38/2024 28, body 31 33).
[24] Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobce v průběhu pohovoru odpověděl relevantně na všechny otázky, které mu pracovník Zastupitelského úřadu v A. položil. Některé jeho odpovědi jsou sice stručné a obecnější, nezavdávají však závažné a objektivní důvody k domněnce zneužití pobytového oprávnění. Důvodnost domněnky zneužití nelze založit pouze na tom, že žadatel odpovídá na dotazy položené při pohovoru stručně a obecně. Ačkoliv může být stručnost odpovědí jednou z indicií vedoucí k domněnce, že žalobce nebude plnit deklarovaný účel pobytu, bylo na zastupitelském úřadu, aby vhodně kladenými doplňujícími otázkami zjistil potřebné skutečnosti. Lze těžko očekávat, že žadatel bude vyvracet pochybnosti správního orgánu, když neví, že správní orgán nějaké pochybnosti má, případně o jakých skutečnostech a z jakých důvodů pochybnosti má.
[25] Krajský soud tedy posoudil věc v souladu s výše shrnutými závěry judikatury NSS. Argumentace obsažená v kasační stížnosti nedokládá, že by krajský soud pochybil při aplikaci těchto závěrů na skutkový stav v dané věci.
[26] Stěžovatelka namítla, že není nalézacím orgánem a že nebylo její povinností doplňovat dokazování. Jak ovšem uvedl NSS již v rozsudku č. j. 6 Azs 38/2024 28, skutečnost, že žádost o nové posouzení neslouží k doplňování nových rozhodných skutečností, neznamená, že stěžovatelka není oprávněna doplnit skutková zjištění, pokud dospěje k závěru, že zjištění, o něž se opírá informace o důvodech neudělení dlouhodobého víza, nejsou dostatečná. IV. Závěr a náklady řízení
[27] S ohledem na výše uvedené dospěl NSS k závěru, že krajský soud nepochybil při výkladu relevantních právních otázek, ani při hodnocení podkladů shromážděných správními orgány, a proto kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti NSS rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. K odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch.
[29] Žalobce byl naopak v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, a má tak vůči stěžovatelce právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Ty spočívají v odměně jeho zástupce za jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za sepis vyjádření ke kasační stížnosti. Za tento úkon náleží zástupci odměna ve výši 4 620 Kč (§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 advokátního tarifu). K tomu je třeba připočíst paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč. Zástupce žalobce není plátcem DPH. Stěžovatelka je povinna nahradit žalobci náklady řízení v souhrnné výši 5 070 Kč k rukám jeho zástupce (§ 149 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, užitý na základě § 64 s. ř. s.), a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. října 2025
Tomáš Kocourek
předseda senátu