I. Soud ve správním soudnictví vždy v posuzované věci zkoumá, zda právní před- pis nebo jeho ustanovení, která byla použita, na věc skutečně dopadají. II. Použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku kraj- ského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové roz- hodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž. xs
I. Soud ve správním soudnictví vždy v posuzované věci zkoumá, zda právní před- pis nebo jeho ustanovení, která byla použita, na věc skutečně dopadají. II. Použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku kraj- ského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové roz- hodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž. xs
xy IV. Posouzení věci rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu [131 V právní teorii i praxi se tradičně rozlišují pojmy „platnost“, „účinnost“ a „apli- kovatelnost“ právního předpisu. V jiném kontextu je pak však nutno vnímat problém výběru konkrétní právní normy, která je sou- částí právního řádu, na řešenou právní věc. [14] Pojmy „platnost“ a „účinnost“ a v ji- stém úhlu pohledu i pojem „aplikovatelnost“ se vztahují k posuzování otázky, zda je či byl určitý právní předpis součástí právního řádu (tj. zda jeho obsah je či byl součástí objektiv- ního práva jako systému právních norem obsažených v právních předpisech a jiných pramenech práva, např. rozsudcích soudů majících precedenční účinky či v právních zásadách nebo právních obyčejích), a zda te- dy vůbec může být pramenem práva a pod- kladem pro řešení konkrétní právní věci. Rozšířený senát je toho názoru, že ze zásady, že „soud zná právo (Zura novit curia)“, v prv- ní řadě vyplývá, že soud ve správním soud- nictví, ať již v řízení prvoinstančním nebo v řízení o kasační stížnosti, vždy z úřední po- vinnosti posuzuje, zda pramen právní normy, kterou chce na věc použít, je či byl součástí právního řádu. U obecně závazných právních předpisů (mezi nimi i zákonů) je tedy zejmé- na důležité, zda (někdy v minulosti) nabyly platnosti (klíčovou podmínkou platnosti je zpravidla jejich vyhlášení v příslušné úřední sbírce). Tuto vlastnost každého právního předpisu (předpisem zde je míněn každý for- malizovaný „nosič“ právních norem, tedy krom jiného i mezinárodní smlouva či přímo vnitrostátně účinný právní akt Evropského společenství) tedy soud ověřuje vždy bez další- ho a implicitně - aplikujeli nějaký právní před- pis, nutno mít za to, že shledal, že takový právní předpis může být pramenem práva, přičemž není nutno, aby se o tom v rozsudku výslovně zmínil, leda by samotná tato otázka byla mezi stranami sporná nebo by ji soud samotný spor- nou shledal (typicky půjde např. o složité pří- pady recepce starších právních předpisů práv- ních předchůdců České republiky). [15] Je notorietou, že na konkrétní přípa- dy se často aplikují i právní předpisy, které sice v minulosti byly platné (a až na zcela vzácné výjimky i účinné), avšak v době roz- hodování soudu již platné (a tedy ani účinné) nejsou. Je tomu například při „retrospektiv- ním“ rozhodování, typickém pro správní soudnictví - v řízení o žalobě proti rozhod- nutí správního orgánu při přezkoumání roz- hodnutí vychází soud ze skutkového a práv- ního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (viz $ 75 odst. 1 s. ř. s.), což znamená, že se může aplikovat právní před- pis platný a účinný v době rozhodování správního orgánu, avšak v mezidobí mezi tímto rozhodováním a rozhodováním soudu již zrušený. Dalším častým případem je situa- ce, kdy přechodná ustanovení nového práv- ního předpisu (v době rozhodování platného a účinného) nařizují, aby se na určité věci použilo starého, již neplatného a neúčinného právního přepisu. Tento starý právní předpis tak, byť již sám o sobě přestal být součástí právního řádu, je do systému aplikovatelných právních norem inkorporován právě pře- chodným ustanovením; taková inkorporace je mj. přípustná také proto, že inkorporovaný právní předpis byl v minulosti publikován v úřední sbírce, takže lze po adresátech práv- ních norem spravedlivě požadovat, aby se jím řídili, neboť zde existovala možnost se s jeho obsahem seznámit z oficiálního zdroje (srov. zde argumentaci odkazující na čl. 52 Ústavy, použitou Nejvyšším správním soudem ve sho- ra již zmíněném rozsudku čj. 1 Afs 21/2008- 98, č. 1678/2008 Sb. NSS, s níž se rozšířený se- nát zcela ztotožňuje). Znamená to, že soud si z úřední povinnosti činí úsudek i o tom, zda takto - na základě inkorporace přechodným ustanovením nového právního předpisu - apli- kovatelný právní předpis byl v minulosti plat- ný, a zda se tedy vůbec stal součástí právního řádu, protože jinak by jej nebylo lze aplikovat. [16] Co však správní soud až na výjimky z úřední povinnosti neposuzuje, je správné posouzení věci správním orgánem. Zde je soudní přezkum zásadně omezen na prostor vymezený žalobními body ($ 75 odst. 1 věta první s. ř. s.) a nad rámec nich lze jít pouze v případech vytýčených zákonem a judikatu- rou Ústavního soudu (k obecným otázkám interpretace této tzv. „dispoziční zásady“ v řízení před správními soudy viz zejména je- ho nálezy ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, a ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 816/07, oba publikovány na www.nalus.cz) a Nejvyššího správního soudu (zásadní výjim- kou je zde především oblast správního trestá- ní, jak vyplývá z vícero rozsudků Nejvyššího správního soudu - vůdčím judikátem, kom- plexně pojednávajícím tuto oblast, je shora již citovaný rozsudek čj. 2 As 9/2008-77, v němž lze nalézt odkazy i na starší judikatu- ru). Řízení o žalobě proti rozhodnutí správní- ho orgánu se od např. běžného řízení ve vě- cech občanskoprávních podle části třetí 0. s. ř. liší zejména tím, že vedle skutkových důvo- dů žaloby musí žalobce uvést i právní důvody jím tvrzené nezákonnosti žalobou napadené- ho rozhodnutí [viz $ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Na žalobní body však nelze stran právních důvodů tvrzené nezákonnosti klást extrémní požadavky. To už ostatně jednoznačně vyslovil rozšířený senát v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, publikovaném pod č. 835/2006 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, v němž uvedl (zvýraznění v citaci oproti ori- ginálu doplněno): „Žalobce je též povinen vy- líčit, jakých konkrétních nezákonných kro- ků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůčí němu do- pustit v procesu vydání napadeného rozhod- nutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní ná- hled na to, proč se má jednat o nezákonnos- ti. (..) [To však neznamená], že bezvad- ným žalobním bodem je pouze takové skutkové tvrzení, které žalobce přesně subsumuje bod určitá ustanovení záko- na. Možno zde připomenout závěry Ústav- ního soudu vyslovené v nálezu ze dne 13. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 236/99 (..), podle něhož přístup, jenž by konkrétní právní argu- mentaci obsahovou, neobsahující však od- kaz na přesně označené ustanovení právní- ho předpisu, považoval k naplnění zásady dispoziční v řízení o přezkoumání zákon- nosti rozhodnutí orgánu veřejné správy za nedostatečnou, nutno považovat za přepja- 951 1926 tý formalismus, v důsledku čehož je dotčeno základní právo plynoucí ze ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce tedy svá konkrétní a do- statečně individualizovaná skutková tvr- zení nemusí podřazovat pod přesná ustanovení právních předpisů, vždyť přece i nadále platí, že soud zná právo.“ [17] 5 odkazem na závěry vyslovené rozší- řeným senátem ve shora zmíněném rozsudku čj. 2 Azs 92/2005-58 pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 8. 2007, čj. 2 Azs 54/2007-42, publikovaném na www.nssoud.cz, popsal, jak nutno nahlížet na žalobní body: „[Vjěcně projednat lze jen žalobu se skutko- vými tvrzeními dostatečně individualizova- nými ve vztahu ke konkrétní situaci žalobce a vylíčenými natolik podrobně, aby mohla být podkladem důkazního řízení (tj. zjištění, zda tvrzení mají odraz v realitě) a následné- ho právního posouzení (tj. zjištění, pod které právní normy má být zjištěný skutkový stav subsumován); výjímkou z aplikace f 37 odst. 5 s. ř. s. by byla jen situace, kdy zákon v důsledku zásady koncentrace řízení o ža- lobě podle S 65 a násl. s. ř. s. brání již pro marné uplynutí žalobní lhůty uplatnit ža- lobní bod. Za žalobní bod, u něhož je tře- ba pokusit se o jeho doplnění a upřesně- ní, pak nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že žalobce má na- padené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné. Pouze takovýmto - ve prospěch žalobce extenzívním -— výkladem pojmu žalobního bodu lze naplnit ústavní požadavek řádného přístupu k soudní ochraně před rozhodnutím veřejné správy ve smyslu čl. 36 odsi. 2 Listiny základních práv a svobod. Koncentrace žalobních bo- dů daná lhůtou pro jejich uplatnění ne- může být totiž vykládána tak, že by pro žalobce vytvářela překvapivé situace a vysokou míru nejistoty o tom, co ze svých námitek pro žalobou napadenému rozhodnutí se mu podařilo procesně účinným způsobem uplatnit a co nikoli. Účelem lhůty k uplatnění žalobních bodů je totiž toliko časové fixování základní- 952 ho rozsahu toho, co bude předmětem soudního přezkumu správního rozhod- nutí, tak, aby byla zajištěna patřičná mí- ra právní jistoty účastníků řízení a rych- lost řízení.“ [18] Pro věc, jež má být projednána os- mým senátem, stejně tak jako pro věc, která již byla rozhodnuta sedmým senátem na zákla- dě právního názoru, od něhož se chce osmý se- nát odchýlit, to znamená následující: V obou případech žalobce (který rovněž v obou pří- pádech po neúspěchu v řízení před správním soudem první instance podal kasační stíž- nost) vznášel proti žalobou napadenému správnímu rozhodnutí konkrétní právní vý- hrady, pro které je měl za nezákonné. Ve věci sedmého senátu měl tamní žalobce mj. za to, že mu bylo upřeno právo klást svědkům vy- slýchaným při místním šetření otázky. V ny- nější věci osmého senátu má stěžovatel za to, že žalovaný nesprávně posoudil, jaké skuteč- nosti jsou rozhodné pro posouzení, zda má právo na vrácení zaplacené daně z přidaného hodnoty podle komplexu právních norem za- ručujících vrácení této daně za určitých pod- mínek ozbrojeným silám cizích států. Ani V jednom případě nebylo povinností účastní- ků řízení označovat konkrétní ustanovení zá- kona, která měli za porušená; zcela postačilo, pokud konkrétně označili (např. popisem je- jich obsahu), jaká závazná pravidla chování žalovaný podle jejich názoru porušil. V obou případech účastníci tuto svoji povinnost ne- pochybně beze zbytku splnili; skutečnost, že svoji argumentaci podložili odkazem na kon- krétní ustanovení konkrétního zákona, věcný rozsah jejich právní argumentace nemůže zú- žit jen na právní režim vytvořený tímto záko- nem, má-li se podle objektivního posouzení věci na řešení jimi traktované právní otázky použít jiné ustanovení zákona či dokonce ji- ný zákon. [19] Opačný výklad, vycházející v nyní projednávaném případě z toho, že stěžovatel si (již jako žalobce) měl „všimnout“, že žalo- vaný správní orgán na jedno ze zdanitelných plnění aplikuje $ 86 nového ZDPH, ačkoli po- dle jeho přechodných ustanovení by možná správně měl aplikovat $ 45g starého ZDPH, a tuto právní výtku měl v této podobě vznést, by odporoval shora popsaným principům, jimž je nutno se řídit při výkladu zásady váza- nosti prvoinstančního správního soudu v ří- zení podle $ 65 a násl. s. ř. s. žalobními body ve smyslu $ 75 odst. 2 věty první s. ř. s. (resp. vázanosti kasační instance stížními důvody ve smyslu $ 109 odst. 3 s. ř. s.) a které ve své judikatuře (viz rozhodnutí čj. 2 Azs 92/2005- -58 a 2 Azs 54/2007-42) již vyslovil Nejvyšší správní soud. K výkladu pojmu žalobních bo- dů (stížních důvodů) nutno přistupovat tak, aby bylo šetřeno podstaty ústavně zaručené- ho práva na soudní ochranu; nelze proto po účastnících řízení požadovat, aby jejich práv- ní argumentace v žalobních bodech či stíž- ních důvodech obsahovala i úvahy, které se zabývají tím, co se v dosavadním průběhu správního či soudního řízení vůbec nejevilo být rozhodné a u čeho mohl přiměřeně pečli- vý jedinec v kontextu dosavadního programu sporu jen stěží rozpoznat, že to rozhodné být může. Jinak řečeno, „pokryty“ žalobními bo- dy (stížními důvody) jsou všechny právní úvahy, včetně úvah o výběru a výkladu roz- hodného pramene práva, které jsou pro po- souzení věci rozhodné. Za příliš restriktivní proto nutno považovat právní názor zaujatý Nejvyšším správním soudem ve shora již zmí- něném rozsudku čj. 2 As 95/2006-50, v němž soud odmítl zabývat se nezákonností, kterou sám shledal, neboť měl za to, že není kryta stížními důvody, třebaže ty se implicitně tý- kaly i výběru správného znění rozhodného právního předpisu. [20] Splnil-li účastník svoji povinnost vznést proti žalobou napadenému správní- mu rozhodnutí (proti kasační stížností napa- denému rozsudku krajského soudu) právní výtky, je pak věcí správního soudu, a to ať již prvoinstančního nebo kasačního, aby sám - znaje právo - určil, která právní norma (který komplex právních norem) se má na danou věc aplikovat. V rámci toho je soud samozřej- mě povinen učinit si sám i úsudek, jaké že právní předpisy jakožto „nosiče“ aplikovatel- ných právních norem jsou pro věc rozhodné. Součástí takového posouzení je v nyní posu- zovaném případě stěžovatele i úsudek, zda na věc dopadají ustanovení nyní účinného $ 86 nového ZDPH, anebo - protože tak přikazuje přechodné ustanovení nového ZDPH - zda na ni dopadají ustanovení $ 45g již neúčinné- ho starého ZDPH. Kasační instance je povin- na si takový úsudek učinit ne proto, že by ji k tomu zavazovalo ustanovení $ 109 odst. 3 s. ř. s., nebo proto, že by takové přihlédnutí z úřední povinnosti kupříkladu přikazovaly norma či princip ústavní povahy, nýbrž pro- to, že tento úsudek je součástí vypořádání stížních důvodů, jejichž obsahem je výtka ne- správného posouzení splnění podmínek pro vrácení daně z přidané hodnoty subjektu, který tvrdí, že na takové vrácení má nárok ja- ko ozbrojené síly cizího státu. [21] Nesprávný výběr rozhodné právní normy (a v rámci něho i nesprávný výběr právního předpisu jako „nosiče“ této právní normy) totiž nemá povahu vady řízení, jak v podobném případě mylně konstatoval Nej- vyšší správní soud v rozsudku čj. 9 Afs 184/2007-55, hledaje cestu, jak k aplikaci ne- správného znění právního předpisu přihléd- nout, neboť vadou řízení nutno rozumět va- du procesního postupu soudu či správního orgánu (tj. vadu procedury vedoucí k vydání rozhodnutí jako výsledku řízení), nikoli vadu (nesprávnost) právní úvahy při řešení věci samé, která se v rozhodnutí projeví nespráv- ným výrokem, nesprávným odůvodněním či obojím. Nejde však ani o nepřezkoumatel- nost kasační stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť důvody, pro které byl napadený rozsudek vydán, jsou z něho zcela jednoznačně seznatelné, byť možná nesprávné - z rozhodnutí lze velmi dobře zjistit, jakými právními úvahami byl příslušný orgán veden; tyto úvahy však mo- hou být nepřípadné, opírající o ustanovení právního předpisu nesprávně vybraného a na věc nedopadajícího. Konečně nejde ani o jakousi „obecnou“, blíže nespecifikovanou a pod žádnou z taxativně vymezených kate- gorií uvedených v $ 109 odst. 3 s. ř. s. nepod- řazenou vadu, k níž soud musel přihlížet z úřední povinnosti, jak se podává v rozsudku čj. 7 Afs 126/2006-65. Důvodem, pro který by bylo třeba postupu soudu ex officio, v daném 953 1926 případě není ani zvláštní povaha předmětu řízení, jako tomu bylo ve věci přestupkové, v níž Nejvyšší správní soud rozhodl shora již zmíněným rozsudkem čj. 2 As 9/2008-77, ne- boť daňové řízení „klasickou“ sankční povahu nemá, byť se jedná o řízení v určitém ohledu jednostranné (blíže k tomu viz rozsudek roz- šířeného senátu ze dne 16. 10. 2008, čj. 7 Afs 54/2006-155, publikovaný pod č. 1778/2009 Sb. NSS a na www.nssoud.cz). [22] Nejvyšší správní soud dodává, že ze stejných důvodů jako on sám byl již Městský soud v Praze povinen si takový úsudek učinit při vypořádávání žalobních bodů, neboť ty se v podstatných rysech obsahově shodovaly se stížními důvody. [23] Lze tedy uzavřít, že přezkumný soud (tj. krajský soud v řízení o žalobě proti roz- hodnutí správního orgánu podle $ 65 a násl. s. ř. s. a Nejvyšší správní soud v řízení o ka- sační stížnosti) je povinen k použití nespráv- ného právního předpisu nebo nesprávného ustanovení právního předpisu přihlédnout, nejde-li o případy, kdy je tak povinen učinit z úřední povinnosti, je-li součástí žalobních bodů (stížních důvodů) výtka nesprávného posouzení takové právní otázky, pro kterou bylo podle právního názoru orgánu, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, použití dané- ho právního předpisu (daného ustanovení právního předpisu) rozhodné. [24] V projednávaném případě rozšířený senát zvažoval i otázku případných důsledků toho, že Městský soud v Praze na jedno ze zdanitelných plnění aplikoval nesprávný komplex právních norem. Kasační stížnost je totiž ve smyslu $ 110 odst. 1 věty první, části věty před středníkem, důvodná mj. tehdy, do- jde-li k nezákonnosti spočívající v nespráv- ném posouzení právní otázky (krajským) soudem v předcházejícím řízení [$ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. [25] V případě, že přezkumný soud zjistí, že na projednávanou věc byl použit nespráv- ný právní předpis, musí proto uvážit, zda ta- kové pochybení mělo nějaké důsledky, a po- kud ano, jaké. V projednávaném případě z toho plynou následující důsledky: V řízení 954 o kasační stížnosti je sice možno za splnění zákonných podmínek (zejm. $ 104 odst. 4, $ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) provádět dokazování a zjišťovat skutečnosti a řešit právní otázky nezjišťované resp. neřešené v řízení před krajským soudem. Nelze však v podstatné mí- ře nahradit činnost krajského soudu, neboť by tím byla popřena odlišná (kontrolní) role kasační instance a v neúnosné míře posunuta k instanci první přezkumné. Jinak řečeno - doplňovat řízení a s konečnou platností po- soudit sporné otázky může Nejvyšší správní soud jen tehdy, zůstává-li program sporu i v řízení před ním v podstatných ohledech v mezích vytýčených řízením před krajským soudem (za těchto podmínek je naopak tato aktivní role instance rozhodující o kasační stížnosti žádoucí, neboť napomáhá rychlosti a hospodárnosti řízení, aniž by snižovala kva- litu a důkladnost přezkumu sporných otá- zek). Otázky krajským soudem neřešené může Nejvyšší správní soud s konečnou platností vyřešit tehdy, nepřicházela-li aktivita krajské- ho soudu z povahy věci v úvahu (např. posu- zování podmínek řízení o kasační stížnosti či vad řízení před krajským soudem), nebo teh- dy, jde-li o otázky vycházející z otázek kraj- ským soudem již řešených nebo s nimi v pod- statných ohledech související či na ně navazující. Podobně to ostatně již vyjádřil již rozšířený senát ve svém usnesení ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS, podle něhož, „zrušíli správně kraj- ský soud rozhodnutí správního orgánu, ale výrok rozsudku stojí na nesprávných důvo- dech, Nejvyšší správní soud v kasačním říze- ní rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení (f 110 odst. 1 s. ř. s.). Obstojí-li však důvody v podstatné míře, Nej- vyšší správní soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody nahradí svými. Pro správní orgán je pak závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názo- rem Nejvyššího správního soudu.“ Nejvyšší správní soud dodává, že obdobné zásady čin- nosti přezkumného soudu popisované na vztahu mezi ním a krajským soudem při pře- zkumu rozhodnutí krajského soudu platí i ve vztahu mezi krajským soudem a žalovaným správním orgánem při přezkumu žalobou na- padeného správního rozhodnutí. (26) Použilli krajský soud při řešení roz- hodné právní otázky nesprávný právní před- pis, bude tedy nutno zásadně jeho rozhodnu- tí v řízení o kasační stížnosti zrušit. Výjimkou z tohoto pravidla budou situace, kdy půjde o takovou skutkovou či právní otázku, u níž bude moci kasační instance bez rozsáhlejší- ho doplňování řízení s jistotou usoudit, že použití nesprávného právního předpisu při jejím posouzení nemohlo mít ze žádných hle- disek, která mohou být pro dotčené osoby či orgány významná, vliv na zákonnost přezkou- mávaného rozhodnutí, a u níž bude možno rozumně předpokládat, že ani v budoucnu sa- motný fakt použití nesprávného právního předpisu nebude mít pro tyto osoby resp. or- gány nepříznivé právní důsledky. O takové si- tuace se proto zejména nebude jednat, bude-li rozhodnou právní otázkou právní kvalifikace skutku ve správním trestání (i když např. 0 sa- motné protiprávnosti přezkoumávaného jed- nání sporu nebude). Nebude se o ně jednat ani tehdy, bude-li rozhodnou právní otázkou právní důvod určitého opravňujícího aktu či naopak uložení určité povinnosti, může-li mít onen právní důvod význam i v jiných řízeních o právech a povinnostech nebo v jiných práv- ních vztazích dotčených osob či orgánů. © ta- kové situace se rovněž nebude jednat tehdy, bylo-li by v řízení o kasační stížnosti neúmětr- ně komplikované otázku možných aktuálních i budoucích dopadů aplikace nesprávného právního předpisu na dotčené osoby či orgá- ny s dostatečnou mírou jistoty posoudit. 1927 Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o povolení opakovaně s.. přijímat vybrané tabákové výrobky z jiných členských zemí ES k $ 65 odst. 1 soudního řádu správního Rozhodnutí odvolacího orgánu 0 zrušení rozhodnutí I. stupně o povolení opako- vaně přijímat vybrané tabákové výrobky z jiných členských zemí Evropského spo- lečenství v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně není vyloučeno ze soudního přezkumu na základě žaloby podle $ 65 odst. 1 s. ř. s.
Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO HO) proti Finančnímu ředitelství pro hlav-
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu