2 Azs 77/2006- 76 - text
č. j. 2 Azs 77/2006 - 80
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: S. S., zastoupené Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem Výškovická 122, 700 30 Ostrava
Zábřeh,, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2005 , č. j. 59 Az 2/2005 - 28,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Ondřeje Holka s e u r č u j e částkou 2558 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále označována jako „stěžovatelka“) nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2004, č. j. OAM-3603/VL-07-HA14-2004. Tímto rozhodnutím správního orgánu byla žádost stěžovatelky o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítá, že krajský soud její žalobu posoudil v rozporu se zákonem o azylu. Tvrdí, že nebylo prokázáno, že žádost o udělení azylu podala s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny. Krajský soud se podle stěžovatelky nevypořádal s námitkou týkající se obavy z návratu do země původu. Úřady v zemi původu stěžovatelky jsou pasivní a nejsou jí schopny jakýmkoliv způsobem pomoci proti zločinecké organizaci. Nelze jí neposkytnout azyl pouze s obecným odkazem na existenci ekonomických důvodů.
Její obavy z návratu na Ukrajinu se přímo dotýkají ohrožení života, neboť jí není zajištěno základní právo obrátit se v případě ohrožení ze strany zločinců na státní orgány. Policie ji dokonce navedla, aby se s mafií spojila a poprosila jí o shovívavost. Po případném návratu do vlasti by stěžovatelka žila v neustálé obavě o svůj život a o zajištění základních sociálních podmínek a v případě, že by dokázala svou situaci alespoň z části vyřešit, stejně by ji mafie připravila o veškeré prostředky. Z těchto důvodů navrhuje výše uvedené rozhodnutí krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Současně v rámci kasační stížnosti požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Veškeré stěžovatelčiny námitky byly v předcházejícím řízení soudem náležitě a podrobně vypořádány. Žalovaný dále uvedl, že stěžovatelka se ani nepokusila svoje problémy řešit pomocí státních orgánů země původu. Z těchto důvodů pak žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že žádost o udělení azylu podala stěžovatelka dne 17. 12. 2004 a pohovor k této žádosti s ní byl proveden dne 22. 12. 2004. Stěžovatelka ve své žádosti uvedla, že 11. 10. 2004 byla vyhozena z bytu krivorožskou mafií. Tvrdila, že se tak stalo proto, že její syn prohrál v automatech peníze a měl u této mafie dluh 1500 USD. Stěžovatelka neměla kde bydlet. Kamarádka ji ubytovala na chatě bez topení. Navíc je již 11 měsíců bez práce. V ručně psaném prohlášení pak tyto důvody zopakovala. Ve výše zmíněném pohovoru pak uvedené skutečnosti potvrdila a konkretizovala. Když jí mafiáni řekli, že má opustit byt, obrátila se na okrskového policistu, který jí řekl, že pokud má peníze, má jim je dát, jinak je má požádat o slitování. Na žádné nadřízené státní orgány se s žádostí o pomoc neobrátila, neboť jí mafiáni řekli, že pokud se obrátí na policii, bude litovat.
Rozhodnutím ze dne 23. 12. 2004, č. j. OAM-3603/VL-07-HA14-2004 žalovaný žádost stěžovatelky o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelčiny potíže – ekonomické potíže, problémy s příslušníky mafie a nelegální pobyt v ČR – nelze důvodům pro udělení azylu podřadit. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou.
Krajský soud tuto žalobu výše uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku se ztotožnil se skutkovými i právními závěry žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Uvedl, že nezjistil žádné procesní pochybení a žalovaný řádně zjistil skutkový stav věci ze samotné žádosti stěžovatelky o udělení azylu a z podrobně provedeného pohovoru se stěžovatelkou. Konstatoval, že bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Jako nedůvodné shledal soud rovněž námitky stěžovatelky ohledně neudělení azylu dle § 14 a o nerozhodnutí o překážce vycestování dle § 91 zákona o azylu. Jestliže je žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná, jsou podle krajského soudu v rozhodnutí správního orgánu nadbytečné výroky o neudělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu a o překážce vycestování dle § 91 téhož zákona.
Kasační stížnost je podle § 102 a násl. zák. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a ačkoliv stěžovatelka uvádí, že rozsudek napadá z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) téhož zákona, neboť stěžovatelka namítá, že žalovaný a posléze krajský soud nesprávně aplikovali ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a krajský soud se nevypořádal námitkou týkající se obavy z návratu do země původu [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti.
Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán. Stěžovatelka konkrétně namítá, že krajský soud se nevypořádal s její žalobní námitkou týkající se obavy z návratu do země původu. Krajský soud se touto otázkou ve svém rozsudku dostatečně vypořádal, když uvedl, že jestliže je žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná, jsou v rozhodnutí správního orgánu nadbytečné výroky o neudělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu a o překážce vycestování dle § 91 téhož zákona.
Tento názor je zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Pouze v případě udělení či neudělení azylu v režimu § 12, § 13 a § 14 téhož zákona je ve smyslu § 28 zákona o azylu obligatorní částí rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45, oboje dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžovatelčinou námitkou opírající se o ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v § 12 zákona azylu, stanoví tento zákon také vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit nelze; tyto důvody jsou taxativně stanoveny v § 15 a § 16 tohoto zákona. Naplnění podmínek vymezených v ustanovení § 16 odst. 1 tohoto zákona, tj. podmínek pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, vylučuje posouzení žádosti podle § 12 téhož zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikován pod č. 244/2004 Sb. NSS; srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikováno pod č. 349/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud se proto v souladu s touto konstantní judikaturou při hodnocení předmětné stížní námitky zaměřil na otázku, zda v tomto případě byly splněny podmínky pro aplikaci ust. § 16 odst. 1 písm g) zákona o azylu.
Dle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 téhož zákona. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že důvodem stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu byly problémy s mafií, ekonomické potíže a snaha o legalizaci pobytu v ČR. Ani jeden z těchto důvodů není (a to v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.
11. 2003, č. j. 4 Azs 26/2003 - 44, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, oboje dostupné na www.nssoud.cz) podřaditelný pod důvody uvedené v § 12 zákona o azylu. Jiné důvody pak stěžovatelka ani neuváděla. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že se stěžovatelka ani nepokusila dostatečným způsobem svoje problémy řešit pomocí státních orgánů své vlasti. Obrátila se pouze na okrskového policistu a na jeho nečinnost si ani nezkoušela stěžovat u nadřízených orgánů.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu pouhou nedůvěru občana ve státní instituce nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, www.nssoud.cz). Z výše uvedených důvodů tedy žalovaný nepochybil, když zamítl žádost stěžovatelky jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g). Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti uplatňovaných stěžovatelkou.
Kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému proto nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 4 in fine ve spojení s § 120 s. ř. s.).
Advokátu stěžovatelky, ustanovenému usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2005, č. j. 59 Az 2/2005 - 56, přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti, a sice 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) (těmito úkony byly první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem, a doplnění kasační stížnosti ze dne 3. 3. 2006), ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), a na to navázaný paušál 2x 75 Kč podle § 13 odst. 3 AT.
Advokát stěžovatelky požadoval přiznat odměnu za tři úkony právní služby (přípravu a převzetí zastoupení, seznámení s věcí na soudě prostudováním spisu, doplnění kasační stížnosti), ovšem Nejvyšší správní soud shledal, že advokát poskytl toliko dva úkony právní služby – studium spisu na soudě totiž v jeho případě nelze subsumovat pod ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) AT, jak se zřejmě advokát domníval, a to ani cestou jeho užití podle § 11 odst. 3 AT, nýbrž je nutno je považovat za součást přípravy zastoupení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) AT; rozhodujícím rozdílem zde je, že advokát spis studoval za účelem seznámení se s věcí a přípravou zastoupení, a nikoli poté, co by ve věci již předtím činil určité úkony a spis studoval v pozdější fázi svého angažmá pro stěžovatelku.
Úkon podle § 11 odst. 1 písm. b) AT [obdobně i úkon podle písm. a) téhož odstavce] v sobě totiž zásadně zahrnuje určitý provázaný soubor dílčích činností advokáta při převzetí případu a přípravě zastoupení, zejména pak takové činnosti jako úvodní pohovor se zastoupeným a seznámení se s případem, čítaje v to i studium relevantních podkladů, včetně těch, které jsou obsaženy v soudním spise. Jeho základní určující charakteristikou je účel (příprava zastoupení) a to, že se děje v úvodní fázi poskytování právní služby.
Úkon podle § 11 odst. 1 písm. f) AT (který je zjevně vázán na trestní řízení), jakož i úkon v řízení občanskoprávním či v řízení podle s. ř. s., který by svou povahou a účelem byl úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) AT nejbližší, se bude od úkonu podle § 11 odst. 1 písm. a) či b) AT lišit právě tím, že nepůjde o přípravu zastoupení jako takového, nýbrž zpravidla o rekapitulaci výsledků dosavadního řízení a přípravu na jeho další fázi, a že obvykle nebude poskytován v úvodní fázi zastoupení.
Advokát stěžovatelky doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud mu proto přiznal též náhradu částky zaplacené na tuto daň (viz § 35 odst. 8, § 57 odst. 2 s. ř. s., § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zák. o advokacii“), tedy 408 Kč (19 % z částky 2150 Kč). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky. V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu