20 Cdo 1211/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné I. N., a.s. „v likvidaci“, zastoupené advokátem, proti povinné T-S. P., a.s., zastoupené advokátkou, pro 2.050.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 16 Nc 12319/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 5. 2006, č. j. 23 Co 200/2006-54, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 17. 2. 2006, č. j. 16 Nc 12319/2006-7, jímž okresní soud nařídil exekuci podle vykonatelného notářského zápisu JUDr. M. M., notáře ze dne 11. 6. 2002, NZ 243/2002, N 246/2002, k uspokojení pohledávky oprávněného 2.050.000,- Kč s úroky za dobu od 1. 9. 2005 do 31. 1. 2006 ve výši 933.593,40 Kč a nákladů exekuce a provedením exekuce byl pověřen JUDr. J. P., soudní exekutor. Odvolací soud uzavřel, že námitka zániku vymáhané pohledávky započtením není pro nařízení exekuce rozhodná a může mít význam až v souvislosti s návrhem na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Obavě z případné nevratné újmy v souvislosti s tvrzeným probíhajícím soudním sporem o oprávněnost započtení lze předejít podáním návrhu na zastavení exekuce ve spojení s návrhem na odklad podle § 266 odst. 2 o. s. ř. S námitkou o nepřevoditelnosti práva domáhat se nařízení exekuce ihned při splatnosti pohledávky, specifikované v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti (sepsaným mezi povinnou a U. b. a.s.), se odvolací soud vypořádal argumentací, že toto právo přešlo na oprávněnou jako právo spojené s pohledávkou, která se sama postoupením nijak nemění, dochází toliko ke změně v osobě věřitele; nebrání tomu ani ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), neboť pod „rozhodnutím“ ve smyslu § 36 odst. 3 exekučního řádu je nutno rozumět jakýkoli „exekuční titul“ podle § 40 odst. 1 exekučního řádu.
Odvolací soud dále uzavřel, že oprávněná je ve věci aktivně legitimována, neboť postupník (B. F. & C. L..) dal souhlas k tomu, aby pohledávku i nadále vymáhal postupitel (I. N., a.s. „v likvidaci“) svým jménem v souladu s § 530 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 a § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) namítá, že oprávněné nesvědčí právo z exekučního titulu a vymáhaná pohledávka již zanikla započtením. Tvrdí, že právo domáhat se nařízení exekuce ihned při splatnosti není příslušenstvím ani zajištěním pohledávky, nýbrž právem podle zvláštního právního předpisu, a proto není převoditelné postupem podle § 524 obč. zák. Podle dovolatelky také ustanovení § 36 odst. 3 exekučního řádu nedovoluje převoditelnost práva nebo povinnosti z jakéhokoli exekučního titulu, ale pouze z rozhodnutí. Pro nabytí práva v dané věci dále musí být dodržena forma a náležitosti stanovené notářským řádem, tzn. dohoda mezi nabyvatelem pohledávky a povinným musí být znovu uzavřena formou notářského zápisu. Současně poukazuje na to, že notářský zápis ze dne 11. 6. 2002 (exekuční titul) neobsahuje žádné podmínky ve smyslu ust. § 71b notářského řádu o tom, že by se vztahoval na případné další majitele pohledávky, a uzavírá, že právo domáhat se exekuce notářského zápisu nesvědčí ani I. N., a.s. ani B. F. & C. L. Dovolatelka dále prosazuje, že nárok oprávněné musí být při nařízení exekuce postaven najisto; vzhledem k tomu, že uvedení v předešlý stav je v exekučním řízení vyloučeno, má za nesprávný závěr, že jedním z předpokladů pro nařízení exekuce je pouhé tvrzení o nesplnění povinnosti uložené titulem. Proto měl soud v dané věci před nařízením exekuce nařídit jednání a provést dokazování. Stejně tak je třeba již ve fázi nařízení exekuce zkoumat, zda pohledávka zanikla. S ohledem na odlišnosti exekučního řízení a nato, že exekutoři postupují při provádění exekuce (i pro zaniklou pohledávku) bez ohledu na probíhající soudní řízení o zastavení či odložení exekuce, totiž může dojít k jejímu provedení ještě dříve, než soud o zastavení nebo odložení rozhodne. Dovolatelka s poukazem na probíhající soudní řízení, v nichž soudy uložily oprávněné v rámci předběžných opatření povinnost zdržet se provádění úkonů směřujících k uspokojení m.j. i předmětné pohledávky, a s tvrzením, že právě taková situace nastala v důsledku dovoláním napadeného usnesení, navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné a nedůvodné, ztotožnila se se závěry odvolacího soudu a navrhla odmítnutí dovolání z důvodu nepřípustnosti případně zamítnutí pro jeho nedůvodnost.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz § 130 exekučního řádu.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým (mimo jiné) dovolatelka správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatelka netvrdí, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, a hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné (věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda – jde-li o vymožení peněžitého plnění – je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který postačuje k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo exekuce prováděná jiným způsobem a zda právo není prekludováno), uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 986/2005, za nesprávný označil závěr (vyvozovaný ze zásady, že notářský zápis nemá hmotněprávní povahu), podle něhož dojde-li k postoupení pohledávky vtělené do notářského zápisu na jiného, nemůže být tento zápis pro nového věřitele titulem. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud (i s poukazem na své usnesení ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2001 pod č. 15) vysvětlil, že důsledkem procesněprávního charakteru tohoto typu exekučního titulu je pouze to, že případná neexistence nároku podle hmotného práva není důvodem k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, nýbrž jen k zastavení exekuce (§ 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.). K obdobnému závěru o způsobilosti notářského zápisu být podkladem pro exekuci s účastníky odlišnými od účastníků notářského zápisu Nejvyšší soud dospěl v usnesení ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2136/2006, v němž dovodil, že je-li možno nakládat s pohledávkou přiznanou rozhodnutím soudu, není důvod, aby totéž neplatilo o pohledávce vtělené do notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti.
Výrazem ustálené soudní praxe je i závěr, že (tvrzený) zánik vymáhané pohledávky v důsledku započtení vzájemných pohledávek nepředstavuje skutečnost ve smyslu § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb. pro nařízení exekuce rozhodnou; soud v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného, že exekučním titulem přiznané právo není splněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2529/2005, stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21). Taková okolnost může být významná a přísluší o ní rozhodovat toliko v řízení o zastavení exekuce (srov. § 268 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Námitkou, že soud prvního stupně před nařízením exekuce povinnou nevyslechl, uplatňuje dovolatelka dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§ 238a odst. 2 o. s. ř.) založit nemůže.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. .ř. odmítl.
K návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud poznamenává, že užití institutu odkladu vykonatelnosti je v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce (§ 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., § 130 exekučního řádu) z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu