20 Cdo 1458/2023-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného P. J., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vojtěšská 232/15, proti povinnému M. P., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, pro 4 583 206 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 31 EXE 9027/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 14 Co 154/2020-239, takto:
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora označené exekuční věci Krajský soud v Ústí nad Labem (dále rovněž „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 11. 2022, č. j. 14 Co 154/2020-239, částečně změnil usnesení Okresního soudu v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 6. 5. 2020, č. j. 31 EXE 9027/2017-155, tak, že exekuci v rozsahu vymáhaných pohledávek 800 000 Kč a 1 200 000 Kč, vždy s úroky ve výši 6 % ročně jdoucími od 1. 10. 2007 do zaplacení, a dále v rozsahu nákladů předcházejících řízení ve výši 96 680 Kč a 122 280 Kč zastavil (výrokem I.), ve zbylé části usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrh
povinného na zastavení exekuce potvrdil (výrokem II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, resp. exekuce (výroky III. a IV.). 2/ Odvolací soud po provedeném vlastním dokazování (zahrnujícím vedle listinných důkazů výslechy svědků M. K., advokáta povinného P. G. a realitního makléře S. Ch.) uzavřel, že pohledávku oprávněného ze směnečného platebního rozkazu ze dne 17. 12. 2010, č. j. 33 Cm 248/2010-7, ve výši 800 000 Kč s příslušnými úroky a náklady tohoto řízení v částce 96 680 Kč, jakož i pohledávku oprávněného ze směnečného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 8.
12. 2010, č. j. 24 Cm 249/2010-9, ve výši 1 200 000 Kč s příslušnými úroky a náklady tohoto řízení v částce 122 280 Kč povinný formou splátek splnil, takže v daném rozsahu je třeba exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), zastavit. Ohledně zbylých exekučně vymáhaných pohledávek ve výši 1 500 000 Kč s úroky v částce 842 411,51 Kč a s úroky v sazbě 6 % ročně od 13. 6. 2017 do zaplacení a ve výši 1 083 206 Kč s úroky v sazbě 6 % ročně od 17.
8. 2013 do zaplacení zákonné důvody pro stejný postup neexistují, neboť tyto pohledávky zůstaly po započtení splátek neuhrazené. Důvod pro zastavení exekuce nenalezl odvolací soud v otázce tzv. šikanózního exekučního návrhu, odkázal-li především na závazný právní názor dovolacího soudu (jeho usnesení ze dne 5. května 2022, sp. zn. 20 Cdo 1296/2021), na další konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a na „zjištěné okolnosti případu“. V posuzovaném řízení neshledal jakoukoli vadu exekučního titulu, pochybení ve fázi zahájení exekuce, rušivé okolnosti při provádění exekuce či specifické jednání povinného, které by vedly k závěru o kolizi se základními demokratickými principy demokratického právního řádu (jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019). Provedenými důkazy prokázanou skutečnost, že oprávněný ústně povinnému přislíbil, že v případě uhrazení části dluhu, byť po termínu sjednaném v dohodě účastníků o splácení závazků ze dne 13. 8. 2013 (dále „Dohoda“), bude tato Dohoda „naplněna“, následně takový slib nedodržel a „exekuční návrh pro zbývající část pohledávky podal, nevytváří prostor k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“. 3/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním v rozsahu výroku II.
(jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce) a akcesorických výroků o nákladech řízení, resp. nákladech exekuce. Přípustnost dovolání vymezil tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky nesprávného výkladu Dohody z hlediska zániku práva přiznaného exekučním titulem, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky výkladu existence tzv. „jiných důvodů“, pro něž nelze exekuční titul vykonat ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
4/ K prvně uvedené otázce dovolatel poukázal na odvolacím soudem správně zjištěný skutkový stav věci, z něhož vyplývá, že povinný svůj závazek z Dohody ve sjednaném čase splnil, v důsledku čehož „nastal účinek spočívající v prominutí dluhu“. V rozporu s pokynem dovolacího soudu, aby odvolací soud pečlivě zkoumal s ohledem na zjištěné skutečnosti důvody pro zastavení exekuce, chybí v odůvodnění napadeného usnesení přesvědčivé vysvětlení toho, že „pozdější úhrada v pořadí druhé dílčí splátky představuje nepodstatnou okolnost“.
Odvolací soud vyložil ujednání čl. III odst. 5 Dohody pouze gramaticky, aniž by vzal v úvahu další interpretační pravidla podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák“). Zcela pominul ostatní okolnosti uzavření Dohody, její celkový účel ve smyslu logického a systematického výkladu, který plyne ze skutečného úmyslu účastníků, bylo-li podstatnou náležitostí Dohody zaplacení celkové částky 5 000 000 Kč do 30. 6. 2014, zatímco vedlejší údaj o splatnosti v pořadí druhé splátky neměl podle vůle účastníků význam explicitní podmínky, jejíž nesplnění by mělo vliv na výhodu povinného spočívající v prominutí zbývající části dluhu.
Tím se odvolací soud dostal do rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, ze dne 20. října 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, ze dne 29. května 2019, sp. zn. 32 Cdo 3038/2018, a ze dne 28. ledna 2019, sp. zn. 32 Cdo 4610/2018, jejichž závěry dovolatel citoval, a připomněl i nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003. 5/ Ohledně druhé otázky povinný zdůraznil, že dovolací soud dosud neřešil otázku, „zda i v exekučním řízení lze uplatnit regulativ dobrých mravů a zneužití práva způsobem, že se musí výlučně vztahovat k exekučnímu titulu, jak uvádí odvolací soud“.
6/ K dovolání se vyjádřil oprávněný podáním ze dne 16. 5. 2023 tak, že odvolací soud se hodnocením skutečné vůle účastníků k sjednané lhůtě pro plnění druhé splátky, k významu této lhůty z hlediska naplnění konečného smyslu Dohody a k postoji povinného během plnění opakovaně zabýval a dovodil, že nesplněním podmínky stanovené v Dohodě „pro celkové vypořádání všech závazků“ nedošlo k zániku vymáhané pohledávky, „neboť nešlo o zaplacení včasné“. Posunutí termínu splatnosti druhé splátky nemohlo nastat ústní formou, protože Dohodu bylo možné změnit jen písemně.
Povinný si byl vědom nesplnění Dohody a všech z ní plynoucích závazků, o čemž svědčí jím akceptovaná skutečnost, že mu oprávněný nevydal kvitanci o zániku zástavního práva zajišťujícího pohledávky oprávněného. K zahájení exekuce oprávněný přistoupil z důvodu blížícího se promlčení těchto pohledávek. 7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8/ Otázce „jiných důvodů, pro něž nelze exekuční titul vykonat ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“, se Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi věnoval s konzistentním závěrem, že důvod k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) pod písmenem h) je formulován všeobecně s cílem umožnit zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu.
Ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jinými slovy zahrnuje relativně neurčitou hypotézu, pravidlem jejíhož výkladu je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit (z řady rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 4289/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 1210/2020). V posuzované věci proto dovolatel nemohl k uvedené otázce „jiných důvodů“ pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. přípustnost dovolání prosadit prostřednictvím hlediska o dosud dovolacím soudem neřešené otázce. Povinným kritizovaná věta odvolacího soudu z odůvodnění napadeného usnesení, konkrétně že nespravedlnost plnění přisouzeného exekučním titulem „se tedy vztahuje výlučně k exekučnímu titulu, nikoli již k jednání oprávněného po jeho vydání“ (viz bod 32 odůvodnění napadeného usnesení), žádnou rozhodnou právní otázku, kterou odvolací soud řešil, nezakládá, neboť v daném kontextu jde toliko o odvolacím soudem interpretovanou úvahu (větu) uvedenou v důvodové části usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019 (zde dovolací soud uzavřel, že prostor k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. „je vytvořen jen tehdy, když nespravedlnost plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu“).
9/ Námitka dovolatele spočívající v nesprávném výkladu Dohody z hlediska zániku práva přiznaného exekučním titulem sama o sobě rozhodnou právní otázku nepředstavuje a je v kontradikci s tvrzením povinného, že odvolací soud správně zjistil skutkový stav věci, z čehož lze důvodně usuzovat, že soud i podle názoru dovolatele provedl veškeré pro rozhodnutí potřebné důkazy, které následně řádně vyhodnotil. K tomu je třeba doplnit, že skutkové námitky či kritika hodnocení důkazů (odlišná představa dovolatele, jakým způsobem mají být důkazy jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech hodnoceny, vyjma extrémního nesouladu takového hodnocení zasahujícího ústavněprávní rovinu) nemohou přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014). Nezpochybňuje-li (resp. nemůže-li popřít) dovolatel prokázanou skutečnost, že v důsledku opožděné druhé splátky části dluhu nebyla naplněna podmínka pro zánik zbylé, nyní vymáhané, pohledávky oprávněného (prominutím dluhu) ve znění Dohody, nemůže napadené usnesení ve smyslu § 237 o. s. ř. záviset na výkladu projevu vůle účastníků podle § 35 odst. 2 obč. zák., který by ostatně vyžadoval zásadní rozšíření dokazování a nalezení jiného skutkového stavu věci, což povinný odvolacímu soudu nevytýká (viz shora).
Jinými slovy vyjádřeno, za situace, kdy dovolatel nepopřel, že v rozporu s podmínkou Dohody uhradil druhou splátku po termínu splatnosti, není zřejmé, jaké jiné zjištění by výklad projevu vůle k této části Dohody měl přinést (je-li nutné výklad projevu vůle zkoumat ke dni uzavření právního úkonu, nikoli k době pozdějšího ústního příslibu oprávněného či v téže formě ujednané smluvní změny). 10/ Kritika dovolatele, že odvolací soud Dohodu účastníků pečlivě nezkoumal, nekoresponduje s odůvodněním napadeného usnesení (zejména jeho body 11 až 17), jehož obsahem jsou ohledně Dohody podstatná skutková zjištění a přijaté právní závěry odvolacího soudu, jenž v otázce prominutí dluhu citoval § 40 odst. 2 a § 574 odst. 1 obč. zák. a ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že namítá-li povinný existenci pozdější ústní dohody účastníků o změně splatnosti druhé splátky, nemůže být takové ujednání pro nedostatek písemné formy platným právním úkonem, majícím vliv na splnění v Dohodě obsažené podmínky prominutí dluhu, tj. „že povinný dodrží lhůtu splatnosti a výši jednotlivých splátek“.
11/ Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.