20 Cdo 1578/2025-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného J. Š., zastoupeného JUDr. Viktorem Štěpánem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 1023/63c, proti povinné FERD s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sázavská 914/8a, identifikační číslo osoby 28211545, zastoupené Mgr. Bc. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, pro 22 050 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 EXE 112/2024, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, č. j. 20 Co 377/2024-143, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 64 843,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Bc. Kateřiny Rychterové.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. 8. 2024, č. j. 31 EXE 112/2024-85, zamítl návrh povinné ze dne 14. 3. 2024 na zastavení exekuce. Exekučním titulem je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 3. 2023, č. j. 29 C 113/2015-299, kterým bylo povinné uloženo zaplatit oprávněnému částku 22 050 000 Kč s příslušenstvím. Povinná návrh na zastavení exekuce odůvodnila tím, že oprávněný jí přes opakované žádosti nesdělil číslo účtu, kam mohla dlužnou částku plnit.
Soud prvního stupně konstatoval, že je věcí a odpovědností dlužníka, jakým způsobem splní peněžitý dluh vyplývající z exekučního titulu. Povinná zvolila způsob platby prostřednictvím úhrady na bankovní účet oprávněného a vyžadovala poté po oprávněném součinnost týkající se sdělení čísla tohoto účtu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že povinná činila kroky k tomu, aby mohla pohledávku uhradit, kdy prostřednictvím svého právního zástupce zaslala oprávněnému tři výzvy k označení bankovního spojení.
Podle soudu prvního stupně však nelze přehlédnout, že společně s výzvami nebyla oprávněnému zaslána plná moc, kterou by bylo prokázáno zmocnění zástupce za povinnou v této věci jednat, a současně byly ve výzvě oprávněnému stanoveny takové podmínky součinnosti (podpis v notářské podobě, zaslání kopie bankovního účtu), jejichž oprávněnost a opodstatněnost neplyne z žádného právního předpisu. Soudu prvního stupně se jevil pochopitelným požadavek na zajištění sdělení o čísle účtu oprávněného úředně ověřeným podpisem, za zcela neopodstatněný však považoval požadavek na doložení smlouvy uzavřené mezi bankou a oprávněným.
Povinná navíc zcela ignorovala oprávněný a opakovaný požadavek oprávněného, aby doložila plnou moc opravňující zástupce za povinnou jednat, namísto toho podala návrh na složení vymáhané částky do soudní úschovy. Nelze přitom přistoupit na argumentaci povinné, že oprávněnému bylo zastupování zástupce povinné známo z doby trvání nalézacího řízení, procesní zastoupení účastníka totiž končí s právní mocí rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení. Pokud zastoupení mělo trvat i poté, měl zástupce povinné povinnost své zmocnění oprávněnému doložit, a to přinejmenším na výzvu oprávněného, který o oprávněnosti zmocnění vyslovil pochybnost.
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že součinnost naopak neposkytl oprávněnému zástupce povinné, který se neprokázal oprávněnému plnou mocí, že je v této věci oprávněn povinnou zastupovat a požadovat po oprávněném informace týkající se čísla účtu.
2. Soud prvního stupně uvedl, že s přihlédnutím k výši částky, vhodnosti její úhrady na bankovní účet a k délce doby, která uplynula od vykonatelnosti exekučního titulu do zahájení exekučního řízení, dospěl k závěru, že oprávněný poskytl povinné dostatečný časový prostor k vyřešení problematiky úhrady. Soud prvního stupně současně vyslovil pochopení k obavám povinné zaslat vysokou částku na čísla účtů oprávněného, u nichž nevěděla najisto, zda již nejsou obsoletní, případně oprávněný nepotvrdil jednoznačně, že vymáhaná částka má být na tyto účty plněna, když požadoval plnění odlišných částek a částek, které měly být plněny z jiného právního důvodu. Soud nicméně uvedl, že odpovědnost za uhrazení dluhu nesla povinná a dluh bylo možno splnit i jiným způsobem, např. prostřednictvím poštovní poukázky, což povinná neučinila a do doby zahájení exekučního řízení částku neuhradila žádným jiným způsobem, ačkoliv úhrada možná byla, a více než sedm měsíců se tak vystavovala riziku zahájení exekučního řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zde nebyly objektivně nepřekonatelné překážky, které by zabránily povinné řádně splnit dluh.
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce zastavuje (výrok I), uložil oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 2 853 785 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II) a uložil oprávněnému zaplatit povinné náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 194 940 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám její právní zástupkyně (výrok III).
4. Odvolací soud na základě zopakovaného a doplněného dokazování dospěl k závěru, že oprávněný musel vědět o zastoupení povinné již z průběhu nalézacího řízení. Povinná udělila dne 3. 2. 2020 tzv. generální plnou moc (k zastupování ve všech právních věcech) advokátce Mgr. Bc. Kateřině Rychterové, přičemž advokátka byla oprávněna ustanovit za sebe zástupce a ve stejném rozsahu oprávnění zmocnila dále Mgr. Ing. Pavla Švece a Mgr. Tomáše Holuba. Vzhledem k datu zmocnění Mgr. Bc. Rychterová zastupovala povinnou i v nalézacím řízení, protože z exekučního titulu se podává, že povinná jako žalobkyně vstoupila do řízení na místo původního žalobce na základě rozhodnutí soudu ze dne 23.
9. 2020. Oprávněný byl osobně přítomen při jednání nalézacího soudu dne 28. 3. 2023, kdy byl vyhlášen rozsudek, stejně jako zástupce povinné Mgr. Ing. Švec, v záhlaví následně vydaných rozhodnutí odvolacího soudu v rámci nalézacího řízení je jako žalobkyně uvedena povinná, zastoupená Mgr. Bc. Rychterovou. Ještě před skončením odvolacího nalézacího řízení zaslala povinná oprávněnému poštou výzvu ze dne 27. 7. 2023, jejíž doručení oprávněný potvrdil. Dopis byl sepsán zástupkyní povinné a podepsán Mgr.
Ing. Švecem a oprávněný jím byl vyzván, aby písemně sdělil číslo účtu, na který by finanční vypořádání ve výši 22 050 000 Kč mělo být uhrazeno, a povinná současně požadovala, aby toto písemné sdělení bylo opatřeno úředně ověřeným podpisem oprávněného, neboť se bude jednat o vysokou finanční částku. Odvolací soud připustil, že požadavek na úřední ověření podpisu nebyl oprávněný, oprávněnému však nebránil v tom, aby sdělil povinné číslo účtu i bez požadovaného ověření. V kontextu zjištěných okolností a v rozhodné době probíhajícího odvolacího řízení proti rozsudku neměl oprávněný žádný racionální důvod pochybovat o zastoupení povinné a své platební údaje mohl sdělit přímo povinné, jak to v jiných případech dopisy ze dne 25.
8. 2023 a 22. 2. 2024 (jimiž vyzýval povinnou k úhradě jiných částek z jiných právních důvodů) učinil. Na základě údajů v těchto dopisech ovšem povinná plnit nemohla, neboť nemohla vědět, který z vícero účtů oprávněného je určen k úhradě předmětného plnění, ani zda se jedná o účty aktuálně existující. Povinná v této souvislosti případně poukázala na vyjádření oprávněného o tom, že má obavu ze zmaření jiné jeho žaloby přijetím dluhu, z něhož lze usuzovat, že oprávněný nemá zájem na tom, aby mu povinná přisouzenou částku co nejdříve uhradila, což koresponduje i s jeho postupem v nalézacím řízení, kdy napadl rozsudek odvoláním.
Povinné nelze s ohledem na výši částky vytýkat, že oprávněnému neplnila jiným způsobem a trvala na bezhotovostním převodu, jak to odpovídá § 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 337/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1532/2018).
Podle odvolacího soudu je zřejmé, že povinná byla připravena splnit povinnost uloženou jí soudním rozhodnutím a neučinila tak jen proto, že jí oprávněný nesdělil požadované platební údaje a neposkytl jí tak součinnost věřitele ve smyslu § 1975 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Odvolací soud proto exekuční návrh vyhodnotil jako šikanózní a exekuci jako nepřípustnou.
5. Oprávněný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení následujících otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, případně byly odvolacím soudem posouzeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu: a) Zda a v jakém rozsahu je oprávněný povinen spolupracovat při plnění dluhu povinného. b) Zda a v jakém rozsahu je oprávněný oprávněn klást povinnému či jeho zástupci legitimní podmínky pro sdělení údajů nezbytných pro plnění, zejména požadavek na prokázání právního zastoupení, a zda případná zdrženlivost oprávněného při absenci takového prokázání může být kvalifikována jako zmaření plnění na straně povinného, a tím vést k vyloučení odpovědnosti povinného za nesplnění povinnosti uložené exekučním titulem.
6. Oprávněný namítá, že odvolací soud přenesl odpovědnost za neplnění povinnosti z povinné na oprávněného, což nemá oporu v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která by jednoznačným způsobem definovala rozsah a meze součinnosti oprávněného. Tímto přístupem odvolací soud fakticky negoval účinek vykonatelného rozhodnutí a zbavil oprávněného právní ochrany, aniž by existovala jakákoli zákonná povinnost oprávněného aktivně přispět k plnění dluhu.
7. Oprávněný zdůraznil, že plnění nebránil, ale pouze oprávněně vyžadoval ověření identity právního zástupce. V průběhu předcházející komunikace s povinnou opakovaně sděloval číslo svého bankovního účtu, a to navzdory skutečnosti, že komunikace přicházela od právního zástupce, který nedoložil svou plnou moc (viz výzvy ze dne 25. 8. 2023 a ze dne 22. 2. 2024). Závěr odvolacího soudu o údajné neochotě oprávněného poskytnout potřebou součinnost tedy neodpovídá skutečnosti, protože oprávněný nezpochybňoval svou povinnost přijmout plnění, pouze oprávněně požadoval prokázání totožnosti a legitimace druhé strany. Požadavek na předložení plné moci byl zcela legitimní, a to i vzhledem k výši částky. Dlužník je povinen prokázat zmocnění svého zástupce. Argumentace odvolacího soudu, že oprávněný musel vědět o zastoupení povinné, je zcestná, protože odvolací soud nevzal v úvahu možnost, že mohlo dojít k ukončení právního zastoupení. Po oprávněném nelze spravedlivě požadovat, aby bez doložení plné moci sděloval číslo účtu nebo poskytoval jiné citlivé údaje. Povinná ani její právní zástupce při opakovaných výzvách plnou moc nepředložili a návrh na složení do soudní úschovy podali ještě před tím, než byla plná moc vůbec doložena. Oprávněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, a uvedl, že nelze přenášet odpovědnost za neplnění povinnosti na oprávněného, pokud právě jednání povinné vedlo ke zmaření přímého plnění. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1532/2018, nepovažuje za případný, protože v této věci oprávněný žádné výzvy povinné neignoroval, naopak na každou komunikaci ze strany právního zástupce povinné reagoval a opakovaně požadoval doložení plné moci. Nelze hovořit o ignorování výzev, nýbrž o zcela legitimní obezřetnosti oprávněného.
8. Oprávněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k plnění nedošlo pouze vinou oprávněného. Naopak to byla povinná, která zabránila realizaci přímého plnění. Povinná návrh na úschovu podala již dne 15. 11. 2023, tedy ještě předtím, než jí oprávněný zaslal výzvu ze dne 21. 11. 2023; povinná se tak rozhodla složit částku do úschovy bez ohledu na postoj oprávněného, a to v rozporu s účelem úschovy, neboť oprávněný plnění neodmítal, pouze čekal na doložení oprávnění. Byla to neochota povinné doložit plnou moc a vynucování si nepodložených podmínek (ověřený podpis, smlouva s bankou), co vedlo k potřebě exekučního vymáhání. Výklad, podle něhož oprávněný nesmí trvat ani na základní jistotě prokázání totožnosti právního zástupce povinného, jinak ztrácí právo na exekuční vymáhání, je neakceptovatelný. Oprávněný právní závěr odvolacího soudu pokládá za překvapivý a systémově nebezpečný, protože vytváří precedent, podle něhož se povinný může vyhnout plnění jen tvrzením, že oprávněný s ním nedostatečně komunikoval nebo mu nevyšel vstříc, čímž dochází k relativizaci odpovědnosti povinného a zpochybnění samotného smyslu exekučního řízení.
9. Oprávněný má za to, že návrh na nařízení exekuce nelze považovat za šikanózní či účelový, protože oprávněný disponoval konkrétními a důvodnými obavami, že by povinná mohla zmařit výkon rozhodnutí (povinná inzerovala prodej bytového domu, jenž byl jejím jediným významnějším majetkem po rozdělení spoluvlastnictví povinné a oprávněného). Oprávněný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Povinná ve vyjádření uvedla, že oprávněný z větší části polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a nastolené právní otázky byly dovolacím soudem řešeny opakovaně, přičemž odvolací soud je vyřešil správně a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Podle povinné bylo prokázáno, že oprávněný přes výzvu neposkytl číslo účtu pro plnění, tudíž povinná plnit nemohla. Reakce oprávněného na výzvy povinné byly zmatečné a plné bezdůvodných nesouvisejících ataků na povinnou, kdy ani v jedné z reakcí nebylo jednoznačně určeno číslo účtu, na který oprávněný požaduje částku poukázat, a nebylo z nich zřejmé, že právě doložením plné moci je z jeho strany podmíněno předložení čísla bankovního účtu.
11. Povinná má za to, že odvolací soud rozhodl v souladu se stávající judikaturou, zněním příslušných ustanovení o. z. a plně v souladu se spravedlivým uspořádáním vztahů mezi účastníky. Po oprávněném byla vyžadována naprosto minimální aktivita spočívající v poskytnutí nezbytné součinnosti za účelem určení platebního místa, resp. čísla účtu. Odkaz oprávněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, povinná pokládá za nepříhodný, neboť se jednalo o situaci opačnou, kdy byla plná moc vyžadována od osoby, která měla za oprávněného převzít plnění. V projednávané věci je to oprávněný, který plnění přebírá, a pouhým sdělením čísla účtu advokátovi povinné nic neriskuje.
12. Povinná zdůraznila, že – jak bylo před soudy nižších stupňů prokázáno – podstatným pro důvodnost zastavení exekuce je samotný průběh událostí před podáním exekučního návrhu, kdy jediným důvodem pro nemožnost povinné řádně a včas zaplatit vymáhanou částku bylo neposkytnutí součinnosti ze strany oprávněného, tj. neposkytnutí čísla bankovního účtu, na který si přeje částku zaslat, a to i přesto, že byl ke sdělení čísla účtu několikrát vyzván právní zástupkyní povinné, přičemž oprávněný na tyto výzvy reagoval, ale číslo účtu nikdy nesdělil. Návrh na přijetí částky do soudní úschovy povinná podala z opatrnosti po opakovaných marných výzvách oprávněnému. Připravenost povinné k platbě byla zcela jednoznačná a plně prokázána.
13. Tvrzení oprávněného, že nemohl sdělit číslo účtu, neboť mu nebyla předložena plná moc, povinná pokládá za účelové. Právní zástupkyně povinné disponuje jedinou generální plnou moci ze dne 3. 2. 2020, která je oprávněnému známa. K výzvě ke sdělení účtu obvykle plná moc přikládána není a žádný právní předpis tuto povinnost nestanovuje. Z podání oprávněného je navíc zřejmé, že účelem bylo neohrozit své procesní postavení v jiném řízení, kdy oprávněný ve vyjádření k návrhu na zastavení exekuce ze dne 30. 4. 2024 uvedl, že „má důvodnou obavu ze záměru povinné donutit oprávněného uznáním (převzetím) dluhu proti jeho vůli v příčinné souvislosti se zmařením žaloby oprávněného v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 29 C 397/2022, která je pokračující žalobou“. Tímto podle povinné oprávněný přiznal, že plnění přijmout nechtěl, protože se obával, že by to mohlo narušit jeho procesní postavení v jiném sporu (převzetím částky by mohlo dojít k uznání).
14. Povinná má za to, že exekuční návrh je šikanózní, podaný za účelem přivodit povinné problémy a nutnost hrazení nákladů exekuce, nikoli za účelem řádného hájení svých práv. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
15. Oprávněný v duplice uvedl, že reagoval na každou komunikaci ze strany povinné a důvodně požadoval předložení plné moci jejího právního zástupce. Nelze tak hovořit o nedostatku součinnosti na straně oprávněného. Exekuční návrh podle něj nelze hodnotit jako šikanózní či účelový, neboť jej oprávněný podal za situace, kdy měl konkrétní a důvodné obavy, že by povinná mohla zmařit výkon rozhodnutí. Oprávněný byl připraven plnění povinné přijmout, avšak vzhledem k mimořádné výši částky postupoval s přiměřenou a zcela legitimní obezřetností. Požadavek na předložení plné moci nelze považovat za obstrukční či formalistický, ale naopak za legitimní, přiměřený a v souladu se zásadami právní jistoty. Odvolací soud se podle oprávněného nevypořádal s možností, že k ukončení zastoupení mohlo v mezidobí dojít – jeho závěr, že oprávněný „musel vědět“ o zastoupení povinné, je nepřiměřeným zjednodušením. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018. Zdůraznil, že v dovolání přednesené otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleny. Existence generální plné moci ze dne 3. 2. 2020 nevylučuje, že mohla být později odvolána či nahrazena. Uvedl, že povinná se rozhodla vyžadovat úhradu dříve, než byla tato skutečnost náležitě doložena, a právě jejím postupem došlo k tomu, že plnění nemohlo být považováno za řádně nabídnuté.
16. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
17. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom směru, že důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dán i v případě specifického jednání oprávněného, které je zneužitím práva a může spočívat v podání tzv. šikanózního exekučního návrhu. Tím se rozumí takový návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění (tj. není respektován esenciální smysl a účel exekuce, oprávněný jím primárně nesleduje ochranu svého subjektivního práva), ale má sloužit k postihu povinného z jiného důvodu, např. zatížit jej náhradou nákladů řízení, jako reakce na legální využití důkazních prostředků k prokázání tvrzení (protiprávního jednání protistrany) v jiném sporu mezi účastníky apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3599/2017, ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3405/2018, ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2245/2020, ze dne 6. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 925/2021, ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2179/2021, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14).
18. Důvodem pro zastavení exekuce tedy může být jednání či naopak nečinnost oprávněného před zahájením exekuce, pokud v přímém spojení s exekučním návrhem vede nikoliv k prosazení práva stanoveného exekučním titulem, ale sleduje se jím zcela jiný účel, jímž je poškození povinného jiným způsobem než samotnou realizací exekučního titulu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3405/2018). Jedná se např. o situaci, kdy byl povinný objektivně připraven dobrovolně plnit exekučním titulem uloženou povinnost, avšak oprávněný tomu prokazatelně bránil, ať již neposkytnutím smluvní či zákonné součinnosti (např. u platební povinnosti sdělením čísla bankovního účtu či adresy, na níž lze plnit poštovní poukázkou) nebo nedodržením povinným žádané a z hlediska již existujícího prodlení akceptovatelné lhůty k plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1532/2018, či ze dne 6. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 925/2021).
19. Z obsahu spisu a zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že v projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 3. 2023, č. j. 29 C 113/2015-299, kterým bylo zrušeno spoluvlastnictví povinné (žalobkyně) a oprávněného (žalovaného) k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, v katastrálním území XY, obec XY (výrok I), a uvedená nemovitá věc byla přikázána do vlastnictví povinné oproti povinnosti povinné zaplatit oprávněnému náhradu ve výši 22 050 000 Kč do 15 dnů od právní
moci rozsudku (výrok II). Proti rozsudku nalézacího soudu podal oprávněný dne 13. 6. 2023 odvolání, které soud prvního stupně následně odmítl pro opožděnost usnesením ze dne 30. 6. 2023, č. j. 29 C 113/2015-327. Oprávněný proti usnesení o odmítnutí odvolání podal odvolání a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti předmětnému rozsudku (exekučnímu titulu). Soud prvního stupně návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl usnesením ze dne 9. 8. 2023, č. j. 29 C 113/2015-336. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté usnesením ze dne 16. 10. 2023, č. j. 53 Co 319/2023-350, potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty, a usnesením ze dne 30. 10. 2023, č. j. 53 Co 318/2023-355, potvrdil usnesení o odmítnutí odvolání proti rozhodnutí ve věci samé pro opožděnost. Exekuční titul nabyl právní moci dne 13. 6. 2023, tj. po uplynutí odvolací lhůty.
20. Odvolací soud na základě zopakovaného a nově doplněného dokazování zjistil, že oprávněný věděl, že v probíhajícím nalézacím řízení je povinná zastoupena advokátkou Mgr. Bc. Kateřinou Rychterovou, za níž v substituci v řízení vystupoval advokát Mgr. Ing. Pavel Švec (oprávněný se zúčastnil vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, kde byl za povinnou přítomen Mgr. Ing. Švec, a též v záhlaví následujících rozhodnutí odvolacího soudu bylo u povinné uvedeno zastoupení Mgr. Bc. Rychterovou). Povinná v průběhu odvolacího řízení zaslala oprávněnému dne 27. 7. 2023 výzvu, jež byla podepsaná za povinnou Mgr. Ing. Švecem, aby oprávněný písemně sdělil povinné číslo účtu, přičemž současně požadovala, aby podpis oprávněného byl úředně ověřen.
21. Jestliže na základě takto zjištěných skutečností (jimiž je Nejvyšší soud vázán a není je oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat – viz § 241a odst. 1 o. s. ř.) odvolací soud uzavřel, že přestože požadavek na úřední ověření podpisu nebyl oprávněný, oprávněnému nic nebránilo, aby na výzvu ze dne 27. 7. 2023 reagoval a číslo účtu sdělil i bez ověřeného podpisu, případně jej sdělil přímo povinné, a neučinil tak, a odvolací soud proto vyhodnotil exekuční návrh jako šikanózní (tj. že primárním cílem oprávněného nebylo domoci se po povinné plnění), Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a zcela v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ochota a snaha povinné plnit podle exekučního titulu byla zjevná a oprávněnému musela být zřejmá. Oprávněnému nic nebránilo číslo účtu povinné sdělit, ať již jejímu právnímu zástupci nebo přímo povinné. Povinná prostřednictvím svého právního zástupce výzvu zaslala oprávněnému již v průběhu odvolacího (nalézacího) řízení, a to ve chvíli, kdy bylo odvolání oprávněného nepravomocně pro opožděnost odmítnuto; přestože o následných opravných prostředcích oprávněného nebylo dosud rozhodnuto odvolacím soudem, bylo zřejmé, že v takovém případě právní moc rozhodnutí soudu prvního stupně nastane zpětně uplynutím odvolací lhůty proti rozhodnutí ve věci samé. Poukaz oprávněného na další výzvy učiněné povinnou a výtka, že k nim nebyla doložená plná moc zástupce, jsou tak pro posouzení věci bezpředmětné, neboť oprávněný číslo účtu pro plnění z exekučního titulu mohl zaslat již na základě výzvy ze dne 27. 7. 2023. Oprávněný namítal, že odvolací soud nevzal v úvahu možnost, že mohlo dojít k ukončení právního zastoupení, odvolací soud však naopak zjistil, že oprávněný věděl (musel vědět), že právní zastoupení povinné v průběhu nalézacího řízení (kdy byla první výzva zaslána) trvá.
22. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání oprávněného bylo odmítnuto, a povinná má proto právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k dovolání ze dne 8. 7. 2025) ve výši 53 140 Kč [§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 7, § 11 odst. 1 písm. k), § 11 odst. 2 písm. e) a contrario vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést, ve výši 11 253,90 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 64 843,90 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 11. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu