20 Cdo 1829/2024-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270/8, proti povinnému K. F., pro 750 000 Kč s příslušenstvím, vedené Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 EXE 3270/2010, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 25. ledna 2024, č. j. 30 Co 229/2023-36,
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. 9. 2023, č. j. 37 EXE 3270/2010-29, zastavil exekuci vedenou pověřeným soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 120 EX 2304/10 pro vymožení pohledávky ve výši 750 000 Kč s příslušenstvím, postupoval-li podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) se zřetelem k tomu, že se na exekvovanou pohledávku vztahuje osvobození podle § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „insolvenční zákon“), pro splnění oddlužení povinného (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a nákladů exekuce (výrok III). 2/ Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněného usnesením ze dne 25. 1. 2024, č. j. 30 Co 229/2023-36, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrokem I) vyjma výroku o náhradě nákladů exekuce, který změnil tak, že se soudnímu exekutorovi náhrada nákladů exekuce nepřiznává (ad II); závěrečným výrokem rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (ad III). 3/ Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, o němž Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“), dospěl ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.), přičemž dovolatel nevystihl ani důvod dovolání (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). 4/ Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 5/ Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 6/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). 7/ Výše uvedeným zákonným požadavkům dovolatel v posuzované věci nedostál, neboť - ač zastoupen advokátem - na vymezení konkrétního hlediska přípustnosti dovolání ze čtyř taxativně určených zákonných možností zcela rezignoval, jestliže pouze citoval znění § 237 o. s. ř. s doplněním, že „na jeho straně jsou tyto důvody skutečně dány“. V celém textu dovolání rovněž není přítomna (dovolatelem zřetelně formulovaná) otázka hmotného nebo procesního práva, která by byla ve smyslu § 237 o. s. ř. v dané věci rozhodná. 8/ Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 9/ Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (viz § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu