Nejvyšší soud Usnesení občanské

20 Cdo 1928/2024

ze dne 2024-07-17
ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.1928.2024.1

20 Cdo 1928/2024-599

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněných 1) A. A. B., 2) M. T. J. T., 3) R. K. E. T., všichni zastoupeni Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci č. 2116/5, 110 00 Praha 1, proti povinným 1) D. T., 2) P. A. T., zastoupeným JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze, Lazarská č. 13/8, o návrhu na uznání cizozemských rozhodnutí a o návrhu na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 4335/2022, o dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2024, č. j. 18 Co 368/2023-519, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2024, č. j. 18 Co 368/2023-519, v rozsahu výroku I., a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. listopadu 2023, č. j. 49 EXE 4335/2022-479, v rozsahu výroku I., se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. listopadu 2023, č. j. 49 EXE 4335/2022-479, výrokem I. zastavil exekuci, a dále uložil oprávněným povinnost zaplatit povinným společně a nerozdílně náhradu nákladů exekučního řízení a řízení o uznání cizozemských rozhodnutí a dále soud uložil oprávněným povinnost zaplatit náhradu nákladů exekuce soudnímu exekutorovi Mgr. Martinu Tunklovi, Exekutorský úřad Plzeň- město. Soud uvedl, že řízení o uznání Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria, Australské společenství, ze dne 20.

prosince 2018, sp. zn. S CI 7819 r. 2009 (dále též jen „Příkaz z 20. prosince 2018 o 5 výrocích“), a Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria, Australské společenství, ze dne 25. května 2021, sp. zn. S CI 2009 07819 (dále též jen „Příkaz z 25. května 2021“), společně dále též jen „předmětné australské příkazy“ nebo „předmětná cizí rozhodnutí“, které mají představovat exekuční tituly v této věci, bylo pravomocně zastaveno pro překážku věci dříve zahájené – tj. věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 38/2022 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Co 191/2023, přičemž v předmětné (dříve zahájené) věci byl dne 2.

listopadu 2023 Městským soudem v Praze vyhlášen rozsudek, kterým byl návrh oprávněných na uznání předmětných cizích rozhodnutí (zatím nepravomocně) zamítnut. Za dané situace soud považoval za evidentní, že další vedení tohoto exekučního řízení je nepřípustné, neboť ve věci absentuje vykonatelný exekuční titul, a proto exekuci zastavil v souladu s ust. § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) ve spojení s ust. § 52 odst. 1, § 37 odst. 4 písm. c) a § 43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex.

řád“), neboť je zřejmé, že předmětná cizí rozhodnutí nebyla uznána na území České republiky, a nejedná se proto o řádné exekuční tituly (§ 40 odst. 1 ex. řádu), na jejichž základě by mohla být vedena exekuce.

K odvolání oprávněných Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. února 2024, č. j. 18 Co 368/2023-519, výrokem I. potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve

výroku I. o zastavení exekuce a dalšími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení o uznání cizozemských rozhodnutí a exekučního řízení. Odvolací soud uvedl, že Městský soud rozsudkem ze dne 2. listopadu 2023, č. j. 17 Co 191/2023-767, jenž nabyl právní moci dne 18. prosince 2023, zamítl návrh na uznání předmětných australských příkazů, čímž byla uvedená otázka s konečnou platností vyřešena, a to i ve vztahu k předmětnému exekučnímu řízení. Soud prvního stupně proto postupoval správně, jestliže exekuci pro nedostatek řádného exekučního titulu zastavil.

Oprávnění podali proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I. dovolání, ve kterém dovolacímu soudu předkládají následující právní otázky: 1) Zda rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023, č. j. 17 Co 191/2023-767, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí návrhu na uznání Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria ze dne 20. prosince 2018 a na něj navazujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Austrálii ze dne 12. května 2021 a Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria ze dne 9.

srpna 2021, na území České republiky, bylo současně rozhodnuto o zamítnutí návrhu na uznání Příkazu z 20. prosince 2018 o 5 výrocích a Příkazu z 25. května 2021, které jsou exekučním titulem v projednávané věci, přičemž odvolací soud se v této otázce odchýlil od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, ze dne 30. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 409/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017, sp. zn. 28 Cdo 1114/2015, ze dne 22. února 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 12.

června 2019, sp. zn. 27 Cdo 6048/2017, podle kterých jsou účinky res iudicata dány totožností předmětu řízení a totožností účastníků řízení, přičemž totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný návrh/petit, což v uvedené věci není splněno, protože výše uvedené australské příkazy se obsahově zcela odlišují. Dovolatelé tedy namítají, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023, č. j. 17 Co 191/2023-767, nebylo rozhodováno o uznání či neuznání Příkazu z 20.

prosince 2018 o 5 výrocích a Příkazu z 25. května 2021, které jsou exekučním titulem v projednávané věci, a tím méně mohlo být rozhodnuto o zamítnutí uznání těchto příkazů na území České republiky. Podle dovolatelů odvolací soud odmítl jednotlivým příkazům australských soudů přiznat postavení samostatného rozhodnutí a považoval je toliko za výroky, na základě čehož dospěl k nesprávnému závěru, že pravomocné rozhodnutí soudu o návrhu na uznání či neuznání některého z australských příkazů má účinky res iudicata také ve vztahu k dalším příkazům vydaným v tomtéž cizozemském řízení, ačkoli tyto další příkazy rozhodují o odlišných právech a povinnostech stran a nebyly předmětem návrhu na uznání cizozemského rozhodnutí.

2) Zda jednotlivé příkazy vydané soudy v Austrálii v rámci jediného řízení, avšak obsahující rozdílná práva a povinnosti stran, představují samostatně uznatelná rozhodnutí ve smyslu § 14 ZMPS, nebo zda tyto příkazy představují pouze „vícero výroků“ téhož rozhodnutí, o němž lze vést pouze jediné uznávací řízení, přičemž tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelé poukazují na skutečnost, že Nejvyšší soud státu Victoria vydal v řízení vedeném pod sp. zn. S CI 7819 r.

2009 několik příkazů, které samostatně, pravomocně a vykonatelně přiznávají práva oprávněným a ukládají povinnosti povinným. Každý takový australský příkaz může být sám o sobě předmětem uznání v České republice, opačný závěr by vedl k uznávání cizozemských rozhodnutí bez znalosti jeho obsahu, a účinek uznání či neuznání rozhodnutí by se tak vztahoval i k příkazům, které nebyly soudu známy v době rozhodnutí o uznání. 3) Zda si český soud může učinit závěr o tom, zda jednotlivé příkazy australského soudu vydané v jednom řízení představují jediné rozhodnutí či několik samostatně uznatelných rozhodnutí ve smyslu § 14 a násl. ZMPS, aniž by zkoumal povahu a charakter jednotlivých příkazů dle australské právní úpravy, přičemž odvolací soud se v této otázce odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

března 2016, sp. zn. 29 Cdo 1115/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 3529/2010, která stanoví, že soud má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, odvolací soud však sám o sobě dovodil, že se nejedná o samostatná rozhodnutí, aniž by jakkoli zkoumal australskou právní úpravu. 4) Zda soud může učinit závěr o totožnosti cizozemských rozhodnutí, která mají být předmětem uznání v jiném soudním řízení, aniž by zkoumal, o jakých právech a povinnostech bylo každým jednotlivým příkazem rozhodnuto, nýbrž se řídil toliko spisovou značnou a datem rozhodnutí, přičemž tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud změnil výrok I. napadeného usnesení tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku o zastavení exekuce mění tak, že se exekuce nezastavuje, případně aby dovolací soud zrušil výrok I. napadeného usnesení společně s výrokem I. usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Dále dovolatelé navrhli odklad právní moci napadeného usnesení, protože jsou ohroženi na svých právech a odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s.

ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud předně uvádí, že v téže věci již rozhodl usnesením ze dne 28. května 2024, č. j. 20 Cdo 853/2024-557, kterým zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2023, č. j. 18 Co 224/2023-458, ve výroku I., a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.

června 2023, č. j. 49 EXE 4335/2022-438, ve výroku I., jimiž soudy rozhodly o zastavení řízení o uznání předmětných australských příkazů, a věc v uvedeném rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení, přičemž závěry uvedeného usnesení jsou v projednávané věci stěžejní. Dovolací soud zde totiž konstatoval, že z Příkazu ze dne 20. prosince 2018 o 13 výrocích, Příkazu ze dne 20. prosince 2018 o 5 výrocích a Příkazu ze dne 25. května 2021 vyplývá, že cizozemská rozhodnutí předložená oprávněnými k uznání dne 3.

ledna 2022 nejsou totožná s cizozemskými rozhodnutími navrženými k uznání dne 12. prosince 2022, respektive jejich totožnost lze dovozovat toliko ze stejného okruhu účastníků řízení, stejné spisové značky a stejného data vydání, nikoli však ze stejného předmětu řízení, jelikož k uznání předkládané příkazy se obsahově zcela zřejmě odlišují výší jednotlivých plnění uložených povinným i důvody vedoucími k jejich uložení, z čehož plyne, že nelze shledat totožnost předmětu řízení, neboť se jedná o návrhy na uznání obsahově rozdílných cizozemských rozhodnutí, a nelze tak uzavřít, že řízení o návrhu oprávněných na uznání Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 20.

prosince 2018, sp. zn. S CI 7819 r. 2009, rozhodnutí Vrchního soudu v Austrálii ze dne 12. května 2021, sp. zn.

[2021] HCA 15 (M111/2020), a příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 9. srpna 2021, sp. zn. S CI 7819 r. 2009), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 38/2022, vytváří překážku litispendence v řízení o uznání předmětných australských příkazů. Dovolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že nevytvářelo-li řízení o uznání Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 20. prosince 2018, sp. zn. S CI 7819 r. 2009, rozhodnutí Vrchního soudu v Austrálii ze dne 12. května 2021, sp. zn.

[2021] HCA 15 (M111/2020), a příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 9. srpna 2021, sp. zn. S CI 7819 r. 2009), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 38/2022, překážku litispendence v řízení o uznání předmětných australských příkazů z důvodu nedostatku totožnosti předmětu řízení, dospěl odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) k nesprávnému právnímu závěru, že rozsudkem Městského soudu ze dne 2. listopadu 2023, č. j. 17 Co 191/2023-767, byl zamítnut i návrh na uznání předmětných australských příkazů.

V projednávané věci tedy (dosud) není postaveno najisto, zda jsou k uznání navržené předmětné australské příkazy způsobilými exekučními tituly, tudíž (prozatím) není dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud se dalšími dovolacími otázkami pro nadbytečnost nezabýval.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a rozporné s právními závěry (byť později vydaného) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024, č. j. 20 Cdo 853/2024-557. Nejvyšší soud proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). Dovolatelé v dovolání dále navrhli odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že není porušením ústavně zaručených práv, rozhodne-li dovolací soud spolu s dovoláním o návrhu na odklad vykonatelnosti (resp. právní moci), aniž by se zabýval odůvodněním takového návrhu, stane-li se tak ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti (resp. právní moci) rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatelů na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 7. 2024

JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu