28 Cdo 1114/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše
Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně A.G. Service s.r.o., IČO: 47282550, se sídlem ve Vrbičanech, Chotěšov
167, zastoupena JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská
47/73, proti žalovaným 1) Ing. L. D., J. u P., 2) M. D., R. n. L., 3) J. D.,
Č., všichni zastoupeni JUDr. Janem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Čerčanech,
Nové Městečko 416, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C
199/2013, o zastavení řízení, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2014, č. j. 14 Co 491/2014-214, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
199/2013-189, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II).
Předmětem řízení byl požadavek žalobkyně na určení, že je podílovou
spoluvlastnicí specifikovaných pozemkových parcel v k. ú. D. (dále jen
„předmětné pozemky“), přičemž v katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci
těchto pozemků vedeni žalovaní, coby dědici po V. D. Žalobce namítal neplatnost
dohody o vydání pozemků V. D. ze dne 22. 6. 1992, a tvrdil, že podíl na
pozemích nabyl v dobré víře v rámci privatizace podniku Kamenolom na základě
smlouvy o prodeji podniku ze dne 15. 1. 1995. Žalovaní se bránili tím, že
předmětné pozemky nebyly uvedeny v definitivním znění smlouvy o prodeji podniku
Kamenolom a smlouva o vydání pozemků jejich matce je platná. Namítli také
překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť v řízení vedeném u zdejšího soudu
pod sp. zn. 15 C 154/2003 (dříve sp. zn. 15 C 98/97) ve věci žalobců A.G.
Service s.r.o. a L. V. proti V. D. byla rozsudkem ze dne 27. 8. 2003 zamítnuta
žaloba na určení neplatnosti dohody uzavřené mezi žalovanou a státním podnikem
Kamenolom dne 22. 6. 1992 o vydání předmětných pozemkových parcel v k. ú. D.
Krajský soud v Ústí nad Labem, posoudil nabytí vlastnického práva právní
předchůdkyní žalovaných, a to ve vztahu k privatizaci státního podniku v roce
1993 a rozsudek potvrdil. Posouzení platnosti této dohody se nyní domáhá jako
předběžné otázky v žalobě o určení vlastnického práva žalobce k ideální
polovině shodných pozemků. Soud uzavřel, že se jedná o shodný nárok, byť je
žalováno na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, zatímco v
předchozím řízení byla žalována neplatnost dohody o vydání pozemků; rozhodné
okolnosti jsou však shodné jako v řízení sp. zn. 15 C 154/2003, což vytváří
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a proto je soud zastavil dle § 103
a § 104 o. s. ř.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 10. 2014, č. j. 14 Co
491/2014
-214, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje.
Předmětem předchozího řízení bylo určení neplatnosti dohody o vydání
nemovitostí, zatímco předmětem tohoto řízení je určení vlastnického práva k
nemovitostem. Nejedná se tak o jiné slovní vyjádření téhož, ale o zcela jiný
předmět řízení s odlišnými dopady do právní sféry účastníků v případě úspěchu
žaloby. Otázka platnosti dohody je pouze jednou z dílčích otázek, které bude
třeba v projednávané věci posuzovat. Jinou věcí, která ovšem nesouvisí se
splněním podmínek řízení, je posouzení otázky, zda ve vztahu k posouzení dílčí
(předběžné) otázky planosti dohody soud nebude vázán rozsudkem v řízení sp. zn.
15 C 154/2003. Rozsudek vydaný v řízení sp. zn. 15 C 154/2003, kterým byla
zamítnuta žaloba žalobce na neplatnost dohody o vydání věci, netvoří v daném
řízení překážku věci rozhodnuté, a proto zde není dán nedostatek podmínek
řízení, který by bránil pokračování v jeho pokračování.
Proti usnesení krajského soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
dovozují z otázky, zda se v daném případě jedná o věc rozsouzenou. Předmět
původního řízení o neplatnosti dohody o vydání nemovitosti a předmět nynějšího
řízení o určení vlastnictví považují za naprosto totožný. Jedná se o účelově
vytvořený formální rozdíl v použitém označení, přičemž cíl žalobce je v obou
řízeních stejný, a sice zpochybnění vlastnictví žalovaných (jejich
předchůdkyně) a určení, že jde o jeho vlastnictví. Případnou neplatností dohody
o vydání nemovitostí uplatňovanou v původním řízení chtěl žalobce získat
vlastnictví předmětných pozemků stejně jako nyní, přičemž jediným jeho
argumentem je údajná neplatnost dohody. Žalovaní nesouhlasí s názorem, že
otázka platnosti dohody je jednou z dílčích otázek, neboť naopak je v obou
řízeních stěžejní. Žalobce nevznáší žádné jiné otázky, které v původním řízení
nebyly řešeny. Navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že
řízení se zastavuje a přiznal jim náhradu nákladů soudního řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání trval na tom, že se nejedná o věc již
rozsouzenou, neboť v novém řízení uplatňuje zcela odlišný nárok, a to určení
vlastnického práva k předmětným pozemkům, zatímco v původním řízení se domáhal
určení neplatnosti dohody o vydání pozemků. V původním řízení navíc v konečném
důsledku nebyla platnost dohody o vydání zkoumána, tato otázka není postavena
najisto, přičemž žalobce tvrdí, že dotčené pozemky nemohly být předmětem vydání
s ohledem na § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony) – dále jen o. s. ř. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud
zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Odvolací soud dovodil absenci překážky věci rozhodnuté s tím, že dotčená řízení
se mají odlišný předmět řízení; otázka platnosti dohody o vydání pozemků řešená
v původním řízení je pouze jednou z dílčích otázek, které bude třeba posuzovat
v nyní projednávané věci.
Z konstantní judikatury dovolacího soudu se podává, že o stejnou věc se jedná
tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž
osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav
vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn – ze stejného skutku (k tomu blíže srovnej mimo jiné rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, 2001, č. 113, str. 443, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2577/2012). Jde o uplatnění zásady „ne bis in
idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu
řízení mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010). Soud, který by měl jednat o věci již jednou
pravomocně rozhodnuté, tedy o stejném nároku, musí zastavit řízení, které u
něho bylo zahájeno. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání
tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby
právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně
definitivním a nezměnitelným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 274/2012, shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1098). Ve věci, o níž bylo rozhodnuto usnesením sp. zn. 28 Cdo 2577/2012 (cit. výše),
neobstál závěr nižšího soudu, který nepřikládal význam rozdílné formulaci
žalobního petitu. V původním řízení se žalobce domáhal uložení povinnosti
žalovanému vyzvat žalobce ve smyslu § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. k
nabídnutí kupní ceny za předmětné pozemky; v novém sporu zněl žalobní návrh na
uložení povinnosti předložit žalobci návrh kupní smlouvy ve smyslu § 11 odst. 3
zákona č. 95/1999 Sb. Dovolací soud konstatoval, že žalobce v novém řízení
formuloval žalobní petit odlišným a požadavkům zákona odpovídajícím způsobem, z
čehož bylo patrno, že se domáhal uložení jiné právní povinnosti na základě
odlišné normy hmotného práva. Nebyla tedy dána totožnost předmětu řízení, jež
by založila překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Ohledně závaznosti rozsudku řešícího dílčí otázku vznesenou při posouzení
nového žalobního nároku dovolací soud dále odkazuje na názor konstantně
zastávaný v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v tom smyslu, že soud nemůže
vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž
účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v
jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2001; usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn.
33 Cdo 1074/98, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4345/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 10/2014). Co se týče nyní projednávaného sporu, v původním řízení (sp. zn. 15 C 154/2003)
se žalobkyně spolu s L. V. domáhali určení neplatnosti dohody o vydání pozemků
uzavřené mezi V. D. a státním podnikem Kamenolom Dobkovičky ze dne 22. 6. 1992,
a to pro rozpor s § 1 a § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Okresní soud
žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil s tím, že dohodu o
vydání pozemků schválil pozemkový úřad ve správním řízení. Toto rozhodnutí
pozemkového úřadu mělo povahu rozhodnutí realizujícího institut restituce práv
původního vlastníka nemovitostí za splnění zákonem stanových předpokladů, a
bylo konstitutivním rozhodnutím o vlastnictví oprávněné osoby (V. D.) k
nemovitostem. Vzhledem k § 135 odst. 2 o. s. ř. soud z tohoto rozhodnutí
vycházel. V nyní projednávaném řízení (sp. zn. 15 C 199/2013) se dovolatel
domáhá určení vlastnického práva k předmětným pozemkům a argumentuje tím, že se
stal spoluvlastníkem veškerého majetku privatizovaného státního podniku
Kamenolom na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 15. 1. 1995, a to včetně
předmětných pozemků (které byly - měly být - součástí podniku), o nichž ovšem
posléze zjistil, že byly převedeny na V. D. na základě dohody o vydání pozemků. Jinak řečeno žalobkyně nyní svůj nárok na určení vlastnictví (nikoli na určení
neplatnosti dohody) odvíjí primárně od existence smlouvy o prodeji podniku
uzavřené v rámci privatizace podniku Kamenolom, jehož součástí měly být právě i
předmětné pozemky. Otázka platnosti dohody o vydání pozemků, jež byla uzavřena
v rámci restituce s právní předchůdkyní žalovaných a o níž žalobkyně tvrdí, že
je neplatná, pak bude případně řešena toliko jako jedna z otázek předběžných,
zatímco v původním byla otázka platnosti dohody klíčovou, neboť šlo o meritum
věci. Nárok vymezený žalobním petitem tudíž nevyplývá ze stejných skutkových
tvrzení jako v původním řízení a žalobce se domáhá odlišného nároku na základě
odlišné normy hmotného práva. V souvislosti s tím je nutné upozornit na to, že o žalobě na určení neplatnosti
dohody o vydání pozemků bylo pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Ústí nad
Labem již v předchozím řízení sp. zn. 15 C 154/2003 tak, že žaloba byla
zamítnuta. V rozsahu závaznosti výroku rozhodnutí pro účastníky tato otázka
nemůže být projednávána znovu (srov. § 159a odst. 4). Přestože jsou soudy
vázány pravomocným rozhodnutím v otázce platnosti dohody o vydání pozemků,
jedná se toliko o jedno z žalobních tvrzení uplatněných v nyní projednávaném
řízení. V tomto řízení však bude nutno posoudit další žalobcovo tvrzení, které
dříve nebylo soudy přezkoumáváno, a sice otázku nabytí pozemků žalovaným na
základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 15. 1. 1995. Z toho důvodu nelze
řízení zastavit s odkazem na nedostatek podmínek řízení daný překážkou věci
rozhodnuté.
S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatelé nepoukázali na otázku, pro
niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř), neboť odvolací
soud se zjevně přidržel ustálených judikaturních závěrů. O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení, vzhledem k tomu, že jím řízení
nekončí (po vrácení věci bude s ohledem na měnící rozhodnutí odvolacího soudu v
řízení pokračováno před soudem prvního stupně) bude rozhodováno až v
rozhodnutí, kterým se řízení končí. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.