28 Cdo 2319/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce V. I., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze
1, Opatovická 1659/4, proti žalovanému UNITED BUSINESS a.s., IČO: 26222990, se
sídlem v Brně, Horní Heršpice, Bohunická 519/24, zastoupenému JUDr. Michaelou
Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o zaplacení částky 943
436 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C
72/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.
listopadu 2015, č. j. 70 Co 199/2015-105, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 70 Co
199/2015-105, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
částky 943 436 Kč za dobu od 26. 2. 2012 do 10. 12. 2012 (výrok II) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III).
Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení
uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, jehož vznik odůvodňoval
tvrzením, že v jiném, již skončeném řízení mu soud přiznal právo na náhradu
nákladů řízení ve stanovené výši, která ovšem (jde-li o výrokovou část
nákladového rozhodnutí) nezahrnuje vzniklé náklady v plné výši, konkrétně ty,
které byly žalobci přiznány a žalovaným uhrazeny na základě předchozího
soudního rozhodnutí, jež bylo k mimořádnému opravnému prostředku zrušeno a
které žalobce žalovanému později vrátil.
Po provedeném dokazování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že mezi
účastníky tohoto řízení dříve probíhalo jiné řízení (dále také jen „původní
řízení“), v němž vystupovali ve stejném procesním postavení a v němž byla
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 34 Cm 117/2004-160,
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6 050 440 Kč se
stanoveným úrokem z prodlení; uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008, č. j. 3 Cmo 451/2007-203, a žalobci
byla přiznána také náhrada nákladů řízení v celkové výši 971 360,15 Kč, jíž
žalovaný dne 6. 6. 2008 žalobci zaplatil. Obě rozhodnutí byla zrušena rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, č.j. 23 Cdo 4345/2008-244. Následně se
žalovaný domáhal vrácení zaplacených nákladů řízení a rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 18. 8. 2011, č. j. 33 Cm 187/2009-147, bylo rozhodnuto o
povinnosti žalobce (vystupujícího ve věci sp. zn. 33 Cm 187/2009 jako žalovaný)
uhradit žalovanému (vystupujícímu ve věci sp. zn. 33 Cm 187/2009 jako žalobce)
částku 943 436,15 Kč (co do částky 27 924 Kč došlo k zániku pohledávky na
vrácení náhrady nákladů řízení započtením) s úrokem z prodlení, kterou dne 11.
12. 2012 žalobce žalovanému uhradil. V původním řízení bylo mezitím rozhodnuto
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2011, č. j. 42 Cm 27/2009-419, o
zamítnutí žaloby o zaplacení částky 6 050 440 Kč pro její uhrazení ze strany
žalovaného, kdy řízení nemohlo být v tomto rozsahu zastaveno pro nesouhlas
žalovaného se zpětvzetím žaloby; v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 6 050
440 Kč pak soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení a toto
rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011,
č. j. 3 Cmo 209/2011-480, s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení, který byl
změněn tak, že žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 161 765 Kč,
a to „včetně prvního odvolacího řízení a dovolacího řízení“. Na rozdíl od
Městského soudu v Praze dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že je namístě
přiznat žalobci plnou náhradu nákladů řízení, jde-li o zamítnutí žaloby pro
splnění povinnosti žalovaným, přičemž však „v nákladovém výroku zohlednil
skutečnost, že částka 971 360,15 Kč byla již žalovaným na náhradě nákladů
řízení uhrazena“.
V rovině právního posouzení věci soud prvního stupně odkázal na ustanovení §
166 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, které umožňuje
doplnit neúplný výrok o náhradě nákladů řízení a konstatoval, že uplyne-li tato
lhůta k doplnění, nelze již dodatečně o nákladech řízení rozhodnout. Jelikož má
pak nárok na náhradu nákladů řízení základ v procesním právu, lze o něm
rozhodovat pouze v řízení, v němž náklady vznikly. Proto soud žalobu v celém
rozsahu zamítl.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním.
Usnesením ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 70 Co 199/2015-105, Krajský soud v
Brně (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
řízení zastavil (výrok I); přitom rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výrok II). Dospěl k závěru, že se žalobce domáhá opětovného
rozhodnutí o náhradě nákladů původního řízení, o nichž již bylo dříve
pravomocně rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011, č.
j. 3 Cmo 209/2011-480, čímž je však podle odvolacího soudu (s odkazem na
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 46/11) založena
překážka věci pravomocně rozhodnuté, představující neodstranitelný nedostatek
podmínky řízení (§ 104 odst. 1, § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolací soudu závisí na vyřešení právní otázky,
při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem. Kritizuje závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je dána
překážka věci pravomocně rozhodnuté, ačkoliv v tomto řízení jako žalobce
nežádá, aby bylo opětovně rozhodováno o nákladech původního řízení nebo aby
toto rozhodnutí bylo změněno, nýbrž uplatňuje žalobou na plnění jiný, totiž
hmotněprávní nárok, z titulu bezdůvodného obohacení. K otázce jeho vzniku
argumentuje tím, že odvolací soud (Vrchní soudu v Praze) v dříve skončeném
řízení rozhodl o tom, že žalobci přísluší plná náhrada nákladů řízení,
nerozhodl však o celé částce výrokem rozhodnutí, jelikož částka 971 360 Kč byla
již žalobci ze strany žalovaného uhrazena; pokud by tak učinil, dle názoru
žalobce by tím vytvořil nový exekuční titul i o této již uhrazené části náhrady
nákladů řízení. Dále dovolatel odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu, dle níž má v případě zamítavého výroku význam z hlediska
závaznosti také odůvodnění rozhodnutí, z čehož dovozuje, že uvedl-li Vrchní
soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, že žalobce má právo na plnou
náhradu nákladů řízení, měl soud prvního stupně i odvolací soud v tomto řízení
z tohoto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vycházet. Dovolatel se domnívá, že
má nárok na zaplacení příslušné částky z titulu bezdůvodného obohacení, které
žalovanému vzniklo tím, že mu žalobce přiznanou náhradu nákladů řízení vrátil.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a věc
vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelem uváděná judikatura na
souzenou věc nedopadá, že dovolatel nespecifikuje, jak je založena přípustnost
ve vztahu k otázce, na níž je založeno napadené rozhodnutí. Napadené rozhodnutí
přitom žalovaný považuje za věcně správné. Přitom poukazuje na rozhodovací
praxi dovolacího soudu, dle níž nelze náhradu nákladů řízení požadovat v jiném
řízení, a dovozuje, že žalobcem konstruovaný nárok neexistuje. Navrhl, aby bylo
dovolání odmítnuto jako nepřípustné, eventuelně zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, dovolání projednal podle zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s.
ř.“).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a má zákonem vyžadované náležitosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na
vyřešení otázky procesního práva (posouzení otázky, zda je dána překážka věci
rozsouzené), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právních
otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda
jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle odstavce 3 v
rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a
popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Dle odstavce 4,
jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Podle ustálené rozhodovací praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 724/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.
2010, sp. zn. 26 Cdo 2033/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 381/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn.
21 Cdo 906/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2200/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo
1908/2014) je překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.)
neodstranitelným nedostatkem procesní podmínky, který je důvodem k zastavení
řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Tato překážka nastává, má-li být v novém
řízení projednána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro
posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak
byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení,
posouzen po právní stránce.
Totožnost účastníků v souzené věci – s okruhem účastníků dříve skončeného
řízení (vedeného u Městského soudu v Praze posléze pod sp. zn 34 Cm 117/2004,
resp. 42 Cm 27/2009, ukončeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12.
2011, č. j. 3 Cmo 209/2011-480, v němž bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi jeho účastníky) – je nepochybná, totožnost věci však
sporná. V novém řízení (v nyní posuzované věci) totiž žalobce nežádá, aby soud
znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení (jako o nároku plynoucím z procesního
práva), ani se nedomáhá téhož obnosu, jenž mu byl přiznán dřívějším rozhodnutím
o nákladech jiného řízení, nýbrž požaduje další částky jdoucí nad rámec již
dříve přiřčené sumy, a takto uplatněný nárok (vymezený petitem) současně opírá
zčásti i o jiná skutková tvrzení (představující jiný skutek), dle nichž je
žalovaná povinna žalobci kompenzovat újmu a vydat této újmě korelující
majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení) vzniklý právě tím, že se žalobci
dříve vydaným rozhodnutím soudu o náhradě nákladů řízení nedostalo plné
kompenzace nákladů, v situaci, kdy část soudem uvažované náhrady nákladů
řízení, na kterou mu – jak tvrdí – vzniklo právo, žalované vrátil.
Z uvedeného se podává, že žalobce v tomto novém řízení uplatňuje jiný nárok,
jenž se opírá o jiná skutková tvrzení, a proto nelze hovořit „o stejné věci“ ve
smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř., jež by představovala překážku věci
pravomocně rozsouzené. Jistěže přitom – pro posouzení, jde-li dána překážka rei
iudicatae – není významné, jak tento nárok žalobce kvalifikuje, ovšem ani to,
je-li jím uplatněný požadavek (opírající se o konstrukci tvrzení, z nichž v
rovině hmotného práva dovozuje vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení)
důvodný.
[K tomu přiměřeně srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2013,
sp. zn. 25 Cdo 272/2012, nebo usnesení ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo
3178/2009, v nichž dovolací soud – i při závěru o nedůvodnosti uplatněného
nároku na kompenzaci majetkové újmy účastníka řízení odůvodněny tím, že se mu
rozhodnutím o náhradě nákladů řízení nedostalo plné náhrady – připustil věcné
projednání žaloby, jíž se účastník domáhal další částky jdoucí nad rámec již
dříve přiřčené sumy rozhodnutím o nákladech řízení.]
Naproti tomu, odkázal-li pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 46/11, jde o odkaz
nikoliv zcela případný, bylo-li toto odkazované rozhodnutí vydáno v situaci,
kdy se stěžovatel domáhal právě dodatečného rozhodnutí o nákladech řízení.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek
soudu prvního stupně a řízení zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté
(§ 104 odst. 1, § 159a odst. 4 o. s. ř.), neobstojí.
V reakci na další dovolatelem uplatňovanou argumentaci, přestože (nebo snad
právě proto), že jde o argumentační linii nikoliv zcela zřejmou a konzistentní
– sluší se již nyní uvést, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v
procesním právu a vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu, které má v tomto
směru konstitutivní povahu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12.
2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014), přičemž i výše nároku je závislá na rozhodnutí
soudu; jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím
soudu o přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků proti druhému
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014, a
judikaturu tam citovanou). Při výkladu ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. pak
soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 26
Cdo 2475/2013, rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1968, sp.
zn. 6 Cz 60/68, uveřejněné pod číslem 6/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3705/2014) dospěla k závěru, že je-li rozhodnutí o nákladech řízení odvislé od
výsledku řízení ve věci samé, musí být obsaženo v rozhodnutí, jímž se řízení ve
věci končí; později může být rozhodnuto o nákladech řízení jen za podmínek §
166 o. s. ř. (jestliže soud opomněl rozhodnout o nákladech řízení). Výjimečně –
když nelze v době konečného rozhodnutí ve věci samé přesně určit výši nákladů
řízení – může soud v rozsudku (usnesení), jímž se řízení ve věci končí,
vyslovit, zda a v jakém poměru je účastník povinen nahradit druhému účastníku
náklady řízení, a vyhradit dodatečnému rozhodnutí určení výše (vyčíslení)
těchto nákladů.
Je-li nárok na náhradu nákladů řízení konstituován soudním rozhodnutím, je toto
soudní rozhodnutí také právním důvodem plnění a jeho zrušení má za následek
odpadnutí právního důvodu plnění, čímž vzniká na straně příjemce náhrady
nákladů řízení bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3116/2014), přičemž se neuplatní ani závěry
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, o tom, že je třeba zkoumat zda
povinnost k plnění dle hmotného práva skutečně existovala, jelikož čistě
procesní nárok na náhradu nákladů řízení nemá žádný korelát v rovině hmotného
práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1441/2015). Proto také musí odvolací soud, resp. soud prvního stupně v řízení
po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu opět rozhodovat jak o nákladech řízení
před kasačním rozhodnutím, tak po něm (srov. § 243g odst. 1 věta druhá o. s.
ř., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1988, sp. zn. 1 Cz 35/88,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13, ročník 1991,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3116/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015; z
literatury srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1968). Rozhodovací praxe
dovolacího soudu je přitom ustálená v závěru, že v jiném řízení náhradu nákladů
řízení, která nebyla přiznána v původním řízení, již vymáhat nelze (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2303/2014).
Protože však odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném závěru, že
řízení trpí neodstranitelným nedostatkem jedné z podmínek řízení (že je dána
překážka věci pravomocně rozhodnuté), a na rozdíl od soudu prvního stupně se
žalobou nezabýval po stránce věcné a závěry soudu prvního stupně v tomto směru
neprověřil, Nejvyšší soud – v situaci, kdy tak nejsou podmínky nejenom pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro zamítnutí
dovolání, ale ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu – usnesení odvolacího
soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s §
226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými.
O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude
rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu