20 Cdo 853/2024-557
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněných a) A. A. B., b) M. T. J. T., c) R. K. E. T., všichni zastoupeni Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem sídlem Na Florenci 2116/5, 110 00 Praha 1, proti povinným 1) D. T., 2) P. A. T., zastoupeným JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze, Lazarská č. 13/8, o návrhu oprávněných na uznání cizozemských rozhodnutí, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 4335/2022, o dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2023, č. j. 18 Co 224/2023-458, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2023, č. j. 18 Co 224/2023-458, ve výroku I., a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. června 2023, č. j. 49 EXE 4335/2022-438, ve výroku I., se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. ledna 2023, č. j. 49 EXE 4335/2022-88, rozhodl o uznání Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria, Australské společenství, ze dne 20. prosince 2018, sp. zn. S CI 7819 r. 2009 (dále též jen „Příkaz z 20. prosince 2018 o 5 výrocích“), a Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria, Australské společenství, ze dne 25. května 2021, sp. zn. S CI 2009 07819 (dále též jen „Příkaz z 25. května 2021“), společně dále též jen „předmětné australské příkazy“ nebo „předmětná cizí rozhodnutí“, na území České republiky.
K odvolání povinných Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. května 2023, č. j. 18 Co 80/2023-387, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně náležitě neobjasnil, zda v řízení o uznání předmětných australských příkazů není dána překážka litispendence, jelikož oprávnění již dne 3. ledna 2022 zahájili řízení o uznání Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 20. prosince 2018, sp. zn. S CI 7819 r. 2009 (dále též jen „Příkaz ze dne 20.
prosince 2018 o 13 výrocích“), rozhodnutí Vrchního soudu v Austrálii ze dne 12. května 2021, sp. zn.
[2021] HCA 15 (M111/2020), a příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 9. srpna 2021, sp. zn. S CI 7819 r. 2009), která jsou označena stejnými identifikátory jako předmětné australské příkazy. Po vrácení věci odvolacím soudem Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 28. června 2023, č. j. 49 EXE 4335/2022-438, výrokem I. zastavil řízení o uznání předmětných australských příkazů, výrokem II. zastavil exekuční řízení, výrokem III. rozhodl o vrácení soudního poplatku oprávněným a výroky IV.
a V. rozhodl, že soudní exekutor ani žádný z účastníků nemají právo na náhradu nákladů řízení. Soud konstatoval, že návrh na uznání předmětných australských příkazů a zahájení exekučního řízení byl podán dne 12. prosince 2022, avšak u zdejšího soudu je od 3. ledna 2022 pod sp. zn. 48 EXE 38/2022 vedeno exekuční řízení na základě stejných exekučních titulů a v jeho rámci probíhá i řízení o uznání stejných cizích rozhodnutí jako v projednávané věci. Uvedené zakládá překážku litispendence, a je proto dán důvod pro zastavení řízení o uznání předmětných australských příkazů a rovněž pro zastavení exekučního řízení z důvodu absence vykonatelného exekučního titulu.
K odvolání oprávněných a povinných Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2023, č. j. 18 Co 224/2023-458, výrokem I. potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o zastavení řízení o uznání předmětných cizích rozhodnutí a výrokem II. zrušil výroky o zastavení exekučního řízení a o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně zastavení řízení o uznání předmětných australských příkazů a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
dubna 2021, č. j. 20 Cdo 2432/2020-71, podle kterého není možné uznávat cizí rozhodnutí opakovaně vždy pro konkrétní účel ve vztahu k jednotlivým osobám nebo pro konkrétní výrok daného rozhodnutí.
Podle odvolacího soudu různé australské soudy vydaly v jediném řízení vícero výroků rozhodnutí proti všem, či jen některým žalovaným – povinným, přičemž tyto výroky nelze u českých soudů samostatně uznávat v různých řízeních, protože je třeba přiznat zásadní důležitost identifikaci rozhodnutí (tedy jednacímu číslu, případně spisové značce ve spojení s datem vydání rozhodnutí), v důsledku čehož různé výroky neznamenají různá soudní rozhodnutí, ale rozhodnutí vydaná v jedné a téže věci, o níž lze vést jen jediné uznávací řízení.
Oprávnění se navíc domáhali uznání pouze jednotlivých „příkazů“, nikoli však samotného rozhodnutí australských soudů obsahujícího odůvodnění, což ve svém důsledku znamená, že soud nemohl přezkoumat zásadní podmínku pro uznání předmětných cizích rozhodnutí, tj. že se jedná o uznání rozhodnutí vydaného v občanskoprávní věci. Podle odvolacího soud však nebylo namístě zastavit exekuční řízení, protože dosud není pravomocně rozhodnuto o uznání cizího rozhodnutí ve dříve zahájeném řízení. Oprávnění podali proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I.
dovolání, ve kterém dovolacímu soudu předkládají následující právní otázky: 1) Zda řízení o uznání Příkazu ze dne 20. prosince 2018 o 13 výrocích v rámci řízení vedeném pod sp. zn. 48 EXE 38/2022 vytváří překážku věci zahájené pro zdejší uznávací řízení o Příkazu z 20. prosince 2018 o 5 výrocích a Příkazu z 25. května 2021, přičemž odvolací soud se v této otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé především namítají, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že v projednávané věci je dána překážka litispendence, k čemuž došlo i na základě záměny pojmů „výrok“ a „příkaz“.
V občanském soudním řízení státu Victoria v Austrálii se odlišují rozhodnutí („reasons for judgment“), která neukládají stranám práva a povinnosti a obsahují toliko odůvodnění, od tzv. příkazů („orders“), tj. rozhodnutí, která ukládají stranám práva a povinnosti. Oprávnění se oproti závěru odvolacího soudu nedomáhají uznání „některých výroků“, nýbrž uznání jednotlivých australských příkazů, které obsahují vždy několik výroků. Odvolací soud nepřihlédl ke specifikům australského řízení a v rozporu s § 14 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), dovozuje možnost uznání pouze výsledku celého cizozemského řízení (všech příkazů naráz), nikoli pouze některých příkazů, ačkoli takový požadavek nemá oporu v zákoně, a na základě toho dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že řízení o uznání Příkazu z 20.
prosince 2018 o 13 výrocích působí překážku věci zahájené vůči řízení o uznání Příkazu z 20. prosince 2018 o 5 výrocích, a Příkazu z 25. května 2021 z téhož cizozemského řízení, přestože uvedené příkazy rozhodují o odlišných právech a povinnostech stran. Odvolací soud se tímto odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2018, sp. zn. 30 Cdo 4260/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, která stanoví, že překážka litispendence je dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků.
2) Zda jednotlivé příkazy vydané soudy v Austrálii v rámci jediného řízení, avšak obsahující rozdílná práva a povinnosti stran, představují samostatně uznatelná rozhodnutí ve smyslu § 14 ZMPS, nebo zda tyto příkazy představují pouze „vícero výroků“ téhož rozhodnutí, o němž lze vést pouze jediné uznávací řízení, přičemž tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. 3) Zda si český soud může učinit závěr o tom, zda jednotlivé příkazy australského soudu vydané v jednom řízení představují jediné rozhodnutí či několik samostatně uznatelných rozhodnutí ve smyslu § 14 a násl. ZMPS, aniž by zkoumal povahu a charakter jednotlivých příkazů dle australské právní úpravy, přičemž odvolací soud se v této otázce odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
března 2016, sp. zn. 29 Cdo 1115/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 3529/2010, která stanoví, že soud má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, odvolací soud však sám o sobě dovodil, že se nejedná o samostatná rozhodnutí, aniž by jakkoli zkoumal australskou právní úpravu. 4) Zda soud může učinit závěr o totožnosti cizozemských rozhodnutí, která mají být předmětem uznání v jiném soudním řízení, aniž by zkoumal, o jakých právech a povinnostech bylo každým jednotlivým příkazem rozhodnuto, nýbrž se řídil toliko spisovou značnou a datem rozhodnutí, přičemž tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
5) Zda se oprávnění musí domáhat v uznávacím řízení nejenom uznání samotných příkazů vydaných australskými soudy, nýbrž současně i uznání „rozhodnutí“, které obsahuje pouze odůvodnění předmětných příkazů, přičemž tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. 6) Zda poučení soudu, které mělo spočívat v poučení oprávněných, že „řízení o uznání je ovládáno projednací a dispoziční zásadou, kdy je na oprávněných, aby soud přesvědčili, že cizí rozhodnutí je uznatelné, tj. způsobilé toho, aby bylo postaveno naroveň rozhodnutí tuzemskému“, je řádným poučením oprávněných, když odvolací soud ani soud prvního stupně nikdy nevyzvaly oprávněné k předložení rozhodnutí, které obsahuje pouze odůvodnění příkazů, avšak přesto odvolací soud uzavřel, že oprávnění přes poučení soudu nepředložili rozhodnutí obsahující odůvodnění příkazů, přičemž odvolací soud se v této otázce odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
června 2018, sp. zn. 32 Cdo 2911/2016 , který stanoví, že účastník musí být soudy vždy poučen, v čem konkrétně mají být jeho tvrzení doplněna (pokud jsou tvrzení účastníka neúplná). Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud změnil výrok I. napadeného usnesení tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku o zastavení řízení o uznání cizích rozhodnutí mění tak, že se řízení o uznání cizích rozhodnutí nezastavuje, případně aby dovolací soud zrušil výrok I. napadeného usnesení společně s výrokem I.
usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Dále dovolatelé navrhli odklad právní moci napadeného usnesení, protože jsou ohroženi na svých právech a odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.
s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (neboť při řešení otázky překážky litispendence a otázky zkoumání cizozemské právní úpravy v řízení o uznání cizích rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Dovolací soud se nejdříve zabýval dovolateli vznesenou otázkou, zda řízení o návrhu oprávněných na uznání Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 20.
prosince 2018, sp. zn. S CI 7819 r. 2009, rozhodnutí Vrchního soudu v Austrálii ze dne 12. května 2021, sp. zn.
[2021] HCA 15 (M111/2020), a příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 9. srpna 2021, sp. zn. S CI 7819 r. 2009), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 38/2022, vytváří překážku věci zahájené pro uznávací řízení o Příkazu z 20. prosince 2018 o 5 výrocích a Příkazu z 25. května 2021. Dovolací soud již dříve uvedl, že překážka zahájeného řízení (litispendence) směřuje k procesnímu důsledku zamezit tomu, aby o stejné věci současně probíhala dvě nebo více soudních řízení; nastane-li uvedená situace, překážka litispendence brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O „stejnou“ věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o kterém již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Stejný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
května 2009, sp. zn. 23 Co 1692/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 4902/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 22 Cdo 5032/2014). Judikatura dále upřesnila, že o totožné řízení se nejedná v případě, kdy účastníky řízení jsou sice tytéž subjekty, byť v jiném procesním postavení, jestliže jejich uplatněné nároky jsou rozdílné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 5219/2007). Z obsahu spisu vyplývá, že oprávnění podali dne 3.
ledna 2022 návrh na zahájení exekuce pro vymožení pohledávky ve výši 272 953 247,40 Kč s příslušenstvím na základě Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 20. prosince 2018, sp. zn. S CI 7819 r. 2009, rozhodnutí Vrchního soudu v Austrálii ze dne 12. května 2021, sp. zn.
[2021] HCA 15 (M111/2020), a příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 9. srpna 2021, sp. zn. S CI 7819 r. 2009), přičemž uvedená rozhodnutí navrhli uznat na území České republiky. Z obsahu Příkazu ze dne 20. prosince 2018 o 13 výrocích se podává, že stranami řízení jsou jako žalobci 1) J. T. (jako správce pozůstalosti H. M. T.), 2) A. B., 3) M. T., 4) R. T. a 5) A. B. a D. A. (jako správci pozůstalosti M. H. T.) a žalovaní 1) J. E. T., 2) D. T., 3) P. A. T., 4) J. G. T. a 7) State Trustees LTD.
Příkazem byly (zde) povinným a matce povinných, J. G. T., uloženy povinnosti uhradit (zde oprávněným) společna nerozdílně finanční částky v celkové výši 18 524 984,46 AUD, které přestavují náhradu škody v podobě ztráty příležitosti, náhradu škody v podobě výdajů souvisejících s určitými soudními řízeními vedenými v České republice, náhradu nemajetkové újmy a sankční náhradu škody. V nyní projednávané věci oprávnění podali dne 12. prosince 2022 návrh na nařízení exekuce pro vymožení pohledávky ve výši 35 566 055,36 Kč s příslušenstvím na základě Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 20.
prosince 2018 sp. zn. S CI 7819 r. 2009, a Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 25. května 2021 sp. zn. S CI 2009 07819, přičemž uvedená rozhodnutí navrhli uznat na území České republiky. Z obsahu Příkazu ze dne 20. prosince 2018 o 5 výrocích se podává, že stranami řízení jsou jako žalobci 1) J. T. (jako správce pozůstalosti H. M. T.), 2) A. B., 3) M. T., 4) R. T. a 5) A. A. B. a D. A. (jako správci pozůstalosti M. H. T.) a žalovaní 1) J. E. T., 2) D. T., 3) P. A. T., 4) J.
G. T. a 7) State Trustees LTD. Příkazem byly (zde) povinným, uloženy povinnosti uhradit (zde) oprávněným finanční částky v celkové výši 655 000 AUD, které přestavují náhradu nemajetkové újmy a sankční náhradu škody. Příkaz ze dne 25. května 2021 byl vydán v řízení, jehož stranami byli jako žalobci 1) J. T. (jako správce pozůstalosti H. M. T.), 2) A. B., 3) M. T., 4) R. T. a 5) A. A. B. a D. A. (jako správci pozůstalosti M. H. T.) a žalovaní 1) Pozůstalost J. E. T., 2) D. T., 3) P. A. T., 4) J. G.
T. a 7) State Trustees LTD. Příkaz ruší odstavec 13 písm. b) a 13 písm. e) Příkazu ze dne 20. prosince 2018 o 13 výrocích a ukládá (zde) povinným uhradit (zde) oprávněným na nákladech australského soudního řízení částku 1 631 030,04 AUD. Z potvrzení pronotáře Nejvyššího soudu státu Victoria v Australském společenství vyplývá, že předmětné australské příkazy jsou pravomocné, nezměnitelné, vykonatelné a závazné pro (zde) povinné. Dovolací soud konstatuje, že z výše uvedeného popisu Příkazu ze dne 20.
prosince 2018 o 13 výrocích, Příkazu ze dne 20. prosince 2018 o 5 výrocích a Příkazu ze dne 25. května 2021 vyplývá, že cizozemská rozhodnutí předložená oprávněnými k uznání dne 3.
ledna 2022 nejsou totožná s cizozemskými rozhodnutími navrženými k uznání dne 12. prosince 2022, respektive jejich totožnost lze dovozovat toliko ze stejného okruhu účastníků řízení, stejné spisové značky a stejného data vydání, nikoli však ze stejného předmětu řízení, jelikož k uznání předkládané příkazy se obsahově zcela zřejmě odlišují výší jednotlivých plnění uložených povinným i důvody vedoucími k jejich uložení, z čehož plyne, že v posuzovaném případě nelze shledat totožnost předmětu řízení, neboť se jedná o návrhy na uznání obsahově rozdílných cizozemských rozhodnutí, a nelze tak uzavřít, že řízení o návrhu oprávněných na uznání Příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 20. prosince 2018, sp. zn. S CI 7819 r. 2009, rozhodnutí Vrchního soudu v Austrálii ze dne 12. května 2021, sp. zn.
[2021] HCA 15 (M111/2020), a příkazu Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 9. srpna 2021, sp. zn. S CI 7819 r. 2009), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 38/2022, vytváří překážku litispendence v řízení o uznání předmětných australských příkazů. Z obdobného důvodu není pro projednávanou věc přiléhavé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2021, sp. zn. 20 Cdo 2432/2020 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2022), na které odkázal odvolací soud v napadeném usnesení.
Dovolací soud zde uzavřel, že nelze umožnit opakované uznávání cizího rozhodnutí vždy pro konkrétní účel či ve vztahu k jednotlivým osobám či státním orgánům, protože novému projednání návrhu na uznání již dříve na území České republiky uznaného cizozemského rozhodnutí brání v souladu s § 15 odst. 1 písm. c) ZMPS překážka věci rozsouzené. Uvedený závěr se však (oproti zde projednávané věci) vztahuje k posouzení opětovného návrhu na uznání totožného cizozemského rozhodnutí, nikoli k posouzení návrhu na uznání obsahově odlišného rozhodnutí, byť opatřeného stejnou spisovou značkou a stejným datem vydání.
Dovolací soud dále shledal důvodnou i námitku dovolatelů, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, učinil-li závěr o tom, zda jednotlivé příkazy australského soudu vydané v jednom řízení představují jediné rozhodnutí či několik samostatně uznatelných rozhodnutí ve smyslu § 14 a násl. ZMPS, přestože neučinil žádná opatření ke zjištění obsahu cizího práva. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že soud má zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, přičemž znalost cizího práva může získat vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti (srovnej § 53 zákona č. 97/1963 Sb.), popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu § 129 o.
s. ř. Soud může rovněž požadovat součinnost účastníka, který se dovolává cizího práva, aby předložil text cizí normy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn.
23 Cdo 1308/2011, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. Pl. ÚS 2/11). Odvolací soud, aniž by zkoumal povahu jednotlivých příkazů dle australské právní úpravy, uzavřel, že předmětné australské příkazy a Příkaz ze dne 20. prosince 2018 o 13 výrocích nepředstavují samostatná rozhodnutí, ale jediné rozhodnutí obsahující větší počet výroků, což se vzhledem k uvedené ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu i výše konstatovaným zásadním obsahovým odlišnostem jednotlivých příkazů jeví přinejmenším jako předčasné. Jinými slovy bez znalosti australské právní úpravy nelze najisto uzavřít, zda k uznání předložené předmětné australské příkazy představují samostatně uznatelná rozhodnutí ve smyslu § 14 ZMPS či nikoli.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tedy nesprávné. Nejvyšší soud proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve kterém soud poučí oprávněné, že k uznání předložených příkazů je nezbytné doložit listiny obsahující odůvodnění jednotlivých příkazů. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Dovolatelé v dovolání dále navrhli odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že není porušením ústavně zaručených práv, rozhodne-li dovolací soud spolu s dovoláním o návrhu na odklad vykonatelnosti (resp. právní moci), aniž by se zabýval odůvodněním takového návrhu, stane-li se tak ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti (resp. právní moci) rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatelů na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu