20 Cdo 1935/2021-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné M.I.B. International special detective force, s. r. o. - v likvidaci, se sídlem v Praze 9, Újezd nad Lesy, Poličanská 1487, identifikační číslo osoby 25659839, zastoupené JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem na Praze 5, Husníkova 2080/8, proti povinné Impello Palma a. s., se sídlem na Praze 1 - Starém Městě, Bílkova 855/19, identifikační číslo osoby 26399946, zastoupené Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 2324/26, pro 1 442 248 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 2699/2019, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2021, č. j. 30 Co 25/2021-154 takto:
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“ či „obvodní soud“), výrokem I. usnesení ze dne 11. 12. 2020, č. j. 49 EXE 2699/2019-143, zastavil exekuci vedenou na základě pověření obvodního soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 49 EXE 2699/2019-19, soudním exekutorem Mgr. Janem Vedralem, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 140 EX 00148/19, pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1 442 248 Kč s příslušenstvím, podle rozsudku obvodního soudu ze dne 26. 4. 2019, č. j. 15 C59/2017-64 (dále „exekuční
titul“), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). 2/ Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněné usnesením ze dne16. 2. 2021, č. j. 30 Co 25/2021-154, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 3/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že povinná podala dne 21. 10. 2020 návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“), z důvodu, že dne 22. 10. 2020 jednostranně započetla proti exekvované pohledávce svou vykonatelnou pohledávku, která jí byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 8. 2016, č. j. 18 C 217/2014-155, ve výši 2 920 000 Kč s příslušenstvím a jejíž právní základ představovalo odstoupení od dohody o narovnání uzavřené mezi účastnicemi dne 29. 8. 2013 (dále „pohledávka povinné“). 4/ Takto provedený zápočet pohledávek oba soudy označily za platné a určité právní jednání, v jehož důsledku exekvovaná pohledávka oprávněné zcela zanikla (§ 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2012, dále „obč. zák.“, s přihlédnutím k § 3028 odst. 3 větě první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále „o. z.“), což implikuje důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Opačný závěr soudy přijaly s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudek ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, usnesení ze dne 26. července 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, usnesení ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, usnesení ze dne 29.
září 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, a usnesení ze dne 15. prosince 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016) ohledně oprávněnou namítaného dřívějšího zániku započítávané pohledávky povinné, proti níž oprávněná započetla dne 2. 2. 2017 pohledávku vyplývající ze Smlouvy o kontrolní činnosti (účastnicemi uzavřené dne 1. 3. 2013) ve výši 3 847 800 Kč s příslušenstvím (dále „smlouva o kontrolní činnosti“); v tomto případě se jednalo o právní jednání neurčité (§ 37 odst. 1 obč. zák. s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 věta první o.
z.), a tudíž nezpůsobilé vyvolat zánik vzájemných pohledávek (nebylo-li zvláště specifikováno, která pohledávka oprávněné či její příslušenství má být započítána vůči které konkrétní pohledávce povinné). 5/ V rámci posuzované exekuce provedenému platnému započtení pohledávek povinnou nebrání ani překážka věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř., protože exekučním titulem přiznané plnění představuje pouze část pohledávky oprávněné ze smlouvy o kontrolní činnosti; její zbylou část v nalézacím řízení však oprávněná neuplatnila, a to právě z důvodu, že takto vymezená část pohledávky měla podle jejího tvrzení dříve zaniknout ke dni 2.
2. 2017 započtením vůči pohledávce povinné. Jelikož předmětem posuzování u nalézacího soudu nebyla okolnost skutečného zániku pohledávky povinné, nejedná se o nárok, o němž by soud již dříve rozhodoval.
Na tom nic nemění skutečnost, že nalézací soud o nároku oprávněné rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř., jímž se podle zákonné úpravy presumuje uznání žalovaného nároku. 6/ Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve spojení s nesprávným posouzením § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a § 101 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. ve vztahu k zásadě „rei iudicatae“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000. 7/ Dovolatelka namítá, že žalobou v řízení vedeném před okresním soudem pod sp. zn. 15 C 59/2017, z něhož vzešel exekuční titul, vymezila řádně žalobní nárok „všemi rozhodujícími skutečnostmi nutnými k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout“, jehož součástí, jakož i součástí „skutkové věty“, bylo i započtení pohledávky ze smlouvy o kontrolní činnosti vůči pohledávce povinné.
Pohledávku tedy uplatňovala v nalézacím řízení jako celek, ačkoli ji z důvodů výše popsaných ponížila; tím bylo o pohledávce povinné již pravomocně rozhodnuto (povinná její „celý“ nárok uznala), a jejímu použití pro další započtení proto brání překážka rei iudicatae (překážka věci rozhodnuté). 8/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není (primárně) podle § 237 o. s. ř. přípustné. 9/ Dovolatelka se mýlí ve svém předpokladu (k němuž nelze nalézt argumentační oporu ve znění relevantní zákonné úpravy), že vydáním rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o.
s. ř. - jakožto následku zmeškání lhůty žalovaného k podání vyjádření na výzvu podle § 114b o. s. ř. - lze tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech pokládat za nesporná; uvedený účinek totiž nastává pouze v případě vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b o. s. ř. Nejvyšší soud ostatně v usnesení ze dne 26. října 2021, sp. zn. 33 Cdo 534/2021, vyjádřil jednoznačný názor, že předmětem uznání podle § 153a o. s. ř.
je pouze procesně uplatněný nárok (jeho část nebo základ), nikoli (například) právní hodnocení provedené žalobcem v žalobě, skutková tvrzení žalobce nebo prejudiciální otázky. Z toho pro posuzovanou věc plyne, že exekučním titulem bylo rozhodnuto pouze o uznaném nároku, nikoli o pohledávce povinné, o kterou byl oprávněnou (v nalézacím řízení žalobkyní) žalovaný nárok ponížen, tudíž se nestala předmětem nalézacího řízení, nemohlo být o ní pravomocně rozhodnuto s důsledkem překážky věci rozsouzené podle § 159a odst. 4 o.
s. ř., a tudíž nic nebránilo tomu, aby byla povinnou později úspěšně proti exekvované pohledávce započtena. 10/ Hlediskem předpokladu přípustnosti dovolání předchozí závěr znamená, že se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a dovolatelka se tak zvoleným hlediskem přípustnosti dovolání míjí. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, jenž posoudil jí provedený zápočet ze dne 2. 2. 2017 jako neurčité, a tudíž neplatné právní jednání, dovolatelka žádný předpoklad přípustnosti podle § 237 o.
s. ř. nevymezila, což platí i o důvodu dovolání (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). 11/ Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.