20 Cdo 1939/2025-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně V. N., zastoupené JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované Sluneční chrám MAITREA a. s., se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Týnská ulička 1064/6, identifikační číslo osoby 49240617, zastoupené JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Sedlčanská 1102/8, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 35/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2025, č. j. 36 Co 557/2024-105, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 1. 2025, č. j. 36 Co 557/2024-105, k odvolání žalobkyně potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 25. 10. 2024, č. j. 6 C 35/2024-80, jímž soud prvního stupně připustil, aby na místo žalované vstoupila do řízení nabyvatelka práva (z titulu smluvního postoupení exekvované pohledávky) společnost IWG 11, s. r.o., se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Revoluční 1082/8, identifikační číslo osoby 25739531 (dále „právní nástupkyně“).
2/ Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, o němž Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále rovněž „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí řízení (viz § 90 ve spojení s § 267 o.
s. ř.), dospěl ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.), přičemž dovolatelka nevystihla ani důvod dovolání (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). 3/ Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4/ Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odst. 3 téhož ustanovení se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 5/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
května
2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh.
obč.). 6/ Výše uvedeným zákonným požadavkům dovolatelka v posuzované věci nedostála, neboť - ačkoli zastoupena advokátem - na vymezení konkrétního hlediska přípustnosti dovolání ze čtyř taxativně určených zákonných možností zcela rezignovala, na což ostatně poukázala žalovaná ve vyjádření ze dne 4. 7. 2025 a rovněž její právní nástupkyně (v podání ze dne 13. 4. 2025). V celém textu dovolání zároveň není přítomna dovolatelkou zřetelně formulovaná otázka hmotného nebo procesního práva, která by byla ve smyslu § 237 o.
s. ř. pro danou věc rozhodná. 7/ Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 8/ O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodováno v konečném rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.