20 Cdo 2071/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a
soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční
věci oprávněného TRÁVNÍKY, bytového družstva, se sídlem v Otrokovicích, Příčná
1541, identifikační číslo osoby 000 48 852, proti povinným 1) M. H. a 2) H. H.,
pro 39.685,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn.
16 EXE 562/2011, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně,
pobočky ve Zlíně, ze dne 12. ledna 2012, č. j. 58 Co 733/2011 - 41, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 12. 1. 2012, č. j.
58 Co 733/2011 - 41, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne ze dne 9. 9.
2011, č. j. 16 EXE 562/2011 - 20, se ruší a řízení o návrhu oprávněného ze dne
26. 7. 2011 na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze
dne 8. 3. 2011, č. j. 16 EXE 562/2011 - 11, se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu oprávněného
na zastavení exekuce.
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 9. 9. 2011, č. j. 16 EXE 562/2011 - 20,
zamítl návrh oprávněného ze dne 26. 7. 2011 na zastavení exekuce „podle § 268
odst. 1 písm. c) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v
platném znění“ (dále jen „o. s. ř.“), odůvodněný tím, že „povinný uhradil
vymáhanou částku…zcela dobrovolně v průběhu exekučního řízení a že vymáhaná
částka…nebyla vymožena nuceně žádným exekučním příkazem“. Soud prvního stupně
vyšel z toho, že exekuce na majetek povinných byla nařízena jeho usnesením ze
dne 8. 3. 2011, č. j. 16 EXE 562/2011 - 11, že pověřeným soudním exekutorem mu
bylo sděleno, že povinný vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady
exekuce zaplatil na jeho účet dne 10. 6. 2011 a že vymáhaná pohledávka byla
poukázána na účet oprávněného dne 30. 6. 2011, takže nelze zastavit skončenou
exekuci. Konstatoval, že v exekučním řízení platí zásada, že nařízenou exekuci
z důvodu nuceného splnění vymáhané povinnosti nelze zastavit a že bylo-li v
průběhu exekuce nějaké plnění vymoženo, pak v této části exekuce bez dalšího
končí. S odkazem na § 51 písm. c) exekučního řádu dále uvedl, že v případě
vymožení celé pohledávky včetně příslušenství a nákladů exekuce zaniká ze
zákona pověření exekutora k provedení exekuce. Dospěl k závěru, že oprávněným
tvrzené skutečnosti „nejsou způsobilým důvodem zastavení exekuce“, a proto
návrh oprávněného na zastavení exekuce zamítl.
Shora označeným usnesením krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť se ztotožnil s jeho právním
posouzením věci. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že návrh na nařízení
exekuce byl soudu doručen dne 1. 3. 2011, že exekuce byla nařízena soudem
prvního stupně usnesením ze dne 8. 3. 2011, že dne 15. 3. 2011 vydal soudní
exekutor exekuční příkazy, jimiž rozhodl o provedení exekuce přikázáním
pohledávky z účtu povinných, že téhož dne písemností doručenou povinným dne 17.
3. 2011 je vyzval k úhradě vymáhané pohledávky ve výši 142.084,19 Kč, denního
úroku z prodlení ve výši 203,01 Kč a zálohy na náklady exekuce ve výši 17.010,-
Kč, a to ve lhůtě patnácti dnů od doručení, že vymáhanou pohledávku a náklady
exekuce povinný zaplatil na účet exekutora dne 10. 6. 2011, který ji pak dne
30. 6. 2011 poukázal oprávněnému, že subjektům, u nichž byly exekučními příkazy
postiženy peněžní pohledávky, bylo skončení exekuce oznámeno a že dne 29. 7.
2011 podal oprávněný soudnímu exekutorovi návrh na zastavení exekuce podle §
268 odst. 1 písm. c) a g) o. s. ř. s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka nebyla
vymožena na základě žádného exekučního příkazu a že soudní exekutor návrhu
oprávněného nevyhověl s tím, že nelze zastavit skončenou exekuci.
Odvolací soud nepovažoval rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné,
jak oprávněný namítal, a dovodil, že v daném případě, kdy exekuce byla skončena
po 1. 11. 2009, je třeba aplikovat exekuční řád ve znění účinném od 1. 11.
2009, tj. ve znění zákona č. 286/2009 Sb. (dále jen „exekuční řád“). Neuplatní
se tudíž závěry uvedené v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 589/2005 a
sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, podle nichž vymožení pohledávky, včetně příslušenství
a nákladů exekuce nemělo vždy za následek zánik exekuce, že soud byl i v
takovém případě povinen rozhodnout o návrhu zastavení exekuce, ledaže
pohledávka byla vymáhána pouze jedním ze způsobů provedení exekuce, zpravidla
na základě jednoho exekučního příkazu, a že podle § 51 písm. c) exekučního řádu
zaniká v případě, kdy jsou pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce
vymoženy, pověření soudního exekutora k provedení exekuce, nikoli exekuce
samotná. Krajský soud tedy věc posoudil podle § 46 odst. 2 věty druhé, odst. 7
a § 47 odst. 5 exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 11. 2009, a zaujal
názor, že zastavení exekuce podle § 55 exekučního řádu je namístě, pokud z
důvodů, které lze podřadit pod § 268 odst. 1 písm. a) až h) o. s. ř., popř. pod
jiná zákonná ustanovení, nedojde k vynucení povinnosti exekutorem na povinném a
nejsou splněny podmínky pro upuštění od provedení exekuce; k zastavení exekuce
tedy dojde pouze tehdy, pokud nastal důvod, pro který nemůže být úspěšně
dokončena. Protože k plnění ze strany povinných došlo po uplynutí lhůty k
plnění podle 46 odst. 5 exekučního řádu, která skončila dne 1. 4. 2011, jednalo
se o plnění pod tlakem exekučního řízení a takové plnění nelze považovat za
dobrovolné. Dále uvedl, že otázka nákladů exekuce, kterou oprávněný v odvolání
zdůraznil, není předmětem odvolacího přezkumu, neboť se jedná o otázku, kterou
příslušní posoudit soudnímu exekutorovi v příkazu k úhradě nákladů exekuce,
proti němuž jsou přípustné námitky. Odvolací soud z uvedených důvodů považoval
pohledávku oprávněného a náklady exekuce za vymožené, exekuci za provedenou (§
46 odst. 2 exekučního řádu) a ve smyslu § 51 písm. c) exekučního řádu pověření
exekutora za ukončené. Nad rámec pak dodal, že právní názor, který v dané věci
zaujal, neodporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 či jeho
rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 684/07, neboť tato rozhodnutí řeší problematiku
ústavně konformní interpretace a aplikace vyhlášky č. 330/2001 Sb., nikoli
otázku, co je vymoženým plněním ve smyslu § 51 písm. c) exekučního řádu. Pokud
pak oprávněný poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu, v němž vyslovil, že v
případě dobrovolného plnění má být exekuce zastavována podle § 268 odst. 1
písm. g) o. s. ř., pak podle krajského soudu již takové rozhodování nemá s
ohledem na novelu exekučního řádu své opodstatnění. Dále uvedl, že se
nevyjadřuje k aplikaci § 231 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť to není
předmětem řízení, ani k námitkám oprávněného proti ústavnosti § 47 odst. 5
exekučního řádu, jelikož rozpor tohoto ustanovení s ústavním pořádkem
neshledává.
Proti tomuto usnesení podal oprávněný obsáhlé dovolání, v němž nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že uhradil-li povinný vymáhanou pohledávku dobrovolně
v průběhu exekučního řízení po vydání usnesení o nařízení exekuce, jedná se o
nuceně vymoženou částku s tím, že exekuce tímto byla provedena ve smyslu § 46
odst. 2 a § 51 písm. c) exekučního řádu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze
dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, zejména (a opětovně) namítá, že
exekuce měla být zastavena podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. z důvodu, že
soudní exekutor nevymohl předmět exekuce nuceně na základě žádného exekučního
příkazu, z čehož podle § 51 odst. 1 a § 59 odst. 1, 2 exekučního řádu dovozuje,
že exekuce nemohla být provedena, neboť v citovaných ustanoveních není žádná
zmínka o tom, že by exekutor provedl exekuci tím, že povinný uhradí vymáhanou
částku dobrovolně „v průběhu exekučního řízení“. Domnívá se, že vzhledem k
platnému znění exekučního řádu musel povinný uhradit vymáhanou částku pouze
soudnímu exekutorovi, neboť jedině ten je oprávněn v exekučním řízení přijímat
jakékoli částky na úhradu vymáhaného dluhu, a odvolacímu soudu vytýká, že se
těmito námitkami a dalšími námitkami uvedenými v odvolání náležitě nezabýval,
čímž „řízení zatížil vadou nepřezkoumatelnosti“, a že v rozporu s citovaným
nálezem Ústavního soudu zužuje možnost povinného, aby se jednalo o dobrovolně
uhrazenou částku v rámci exekučního řízení, pouze „do nařízení exekuce“ s tím,
že poté již takto uhrazenou částku nepovažuje za dobrovolně uhrazenou, ale za
vymoženou. V bodě 14) dovolání s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, v němž byl vysloven závěr, že
…“jestliže výkon rozhodnutí zanikl (např. provedením), tak k řízení o návrhu na
zastavení výkonu již nejsou splněny podmínky a toto řízení musí být podle §
103, § 104 odst. 1 a § 254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno“, uvádí, že pokud soudy
obou stupňů řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce nezastavily, ale návrh
zamítly, jedná se o nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje ze skutečnosti, že jím
uplatněné námitky nebyly dosud judikaturou dovolacího soudu řešeny, resp. že
dosavadní judikatura vychází z exekučního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 286/2009 Sb. a ze stavu před nálezem Ústavního soudu ze dne 1.
března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a dále ze skutečnosti, že dosavadní
judikatura soudů týkající se uvedené problematiky je rozporná. Navrhl, aby
dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení, případně, aby rozhodl, že „exekuce na majetek povinného se
zastavuje“, a dále, aby „zvážil možnost využít postupu podle čl. 95 odst. 1
Ústavy ČR“, neboť ustanovení § 46 odst. 5 exekučního řádu považuje z řady
důvodů uvedených v bodech 1-14 (zejména však v bodu 11) dovolání za
protiústavní.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části
první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012
Sb.). Po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení,
zastoupeným zaměstnancem s právnickým vzděláním, se nejprve zabýval
přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna
Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, pro účely
posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 však nadále
použitelného (viz nález Ústavního soudu ze 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS
1572/11)] - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je
přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle § 238a odst. 1
písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu,
jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl k
závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., jelikož otázku, zda o návrhu na zastavení
exekuce lze věcně rozhodnout, ačkoli exekuce již byla skončena, vyřešil
(implicitně) v rozporu s ustálenou soudní praxí, a potud je dovolání přípustné;
jinak přípustné není.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k čl. II. bodu 1. a 4. přechodných ustanovení zákona č. 286/2009 Sb.
je na danou věc třeba aplikovat exekuční řád ve znění účinném od 1. 11. 2009,
jak odvolací soud správně dovodil.
Podle § 46 odst. 2 věty druhé exekučního řádu exekutor provádí exekuci až do
vymožení pohledávky a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané
povinnosti, nákladů exekuce a nákladů oprávněného; tím bude exekuce provedena.
Podle odstavce 5 tohoto ustanovení exekutor zašle povinnému společně s
usnesením výzvu ke splnění vymáhané povinnosti, v níž vyčíslí vymáhaný nárok a
zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného. Zároveň povinného
poučí, že splní-li ve lhůtě 15 dnů vymáhaný nárok a uhradí zálohu, vydá
exekutor neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce. Právní mocí příkazu k
úhradě nákladů exekuce bude exekuce provedena. Splněním vymáhaného nároku a
uhrazením zálohy zaniká zákaz podle § 44a odst. 1 a podle § 47 odst. 4. Jinak
exekutor provede exekuci. Po skončení exekuce podle odstavců 2 a 5 a § 55 zašle
exekutor oznámení o skončení exekuce všem orgánům a osobám, které ve svých
evidencích vedou poznámku o probíhající exekuci anebo kterým byla v exekuci
uložena nějaká povinnost; oznámení není rozhodnutím. Na žádost zašle toto
oznámení neprodleně rovněž účastníkům řízení.
Podle § 47 odst. 1 exekučního řádu exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení
o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo
zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním
příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v
tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob
exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků
povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo.
Exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního
řádu. Podle exekučního příkazu se exekuce provede po právní moci usnesení o
nařízení exekuce (odst. 2). Provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají
účinky všech vydaných exekučních příkazů (odst. 5).
Podle § 51 písm. c) exekučního řádu pověření k provedení exekuce zaniká,
jestliže pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy.
Z této úpravy mimo jiné vyplývá, že soudní exekutor je povinen činit ve věci
úkony od doby, kdy je mu doručeno pověření k provedení exekuce, do doby, než
jeho pověření zanikne. Exekuce končí především vynucením celé vymáhané
povinnosti, včetně příslušenství, nákladů oprávněného i nákladů exekuce.
Jsou-li všechny tyto nároky vymoženy, exekuce je tím považována za provedenou.
Novela exekučního řádu provedená zákonem č. 286/2009 Sb. zavedla pravidla pro
případ, kdy povinný splní vymáhanou pohledávku ve lhůtě 15 dnů od doručení
usnesení o nařízení exekuce, ke kterému exekutor připojí výzvu k zaplacení.
Povinný hradí vymáhané nároky podle § 46 odst. 4 věty první exekučního řádu k
rukám exekutora. Uhradí-li však povinný vymáhanou pohledávku s příslušenstvím k
rukám oprávněného a zálohu na nákladech exekuce k rukám exekutora ve lhůtě 15
dnů, jsou přesto podmínky uvedené v § 46 odst. 5 exekučního řádu naplněny. Po
splnění povinnosti a úhradě nákladů vydá exekutor příkaz k úhradě nákladů
exekuce, v němž náklady vyčíslí shodně jako ve výzvě k zaplacení. Právní mocí
příkazu k úhradě nákladů exekuce je exekuce považována za provedenou. Není-li
ve lhůtě splněna celá vymáhaná povinnost a uhrazena celá záloha na nákladech
exekuce, exekutor začne s faktickým prováděním exekuce realizací exekučních
příkazů (které již mohly být vydány dříve) a v příkazu k úhradě nákladů exekuce
stanoví výši své odměny podle § 5 až § 10 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a
náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce
podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (k
tomu srov. (k tomu srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 2010,
str. 195 - 200).
V souzené věci bylo zjištěno, že povinní dne 17. 3. 2011 osobně převzali výzvu
soudního exekutora ke splnění vymáhané povinnosti ve lhůtě patnácti dnů od
jejího doručení (tj. do 1. 4. 2011) a současně usnesení ze dne 8. 3. 2011, č.
j. 16 EXE 562/2011 - 11, jímž Okresní soud ve Zlíně nařídil exekuci na jejich
majetek (§ 46 odst. 5 exekučního řádu), a ze sdělení soudního exekutora ze dne
22. 8. 2011, že první povinný uhradil dne 10. 6. 2011 na jeho účet částku
192.709,63 Kč, představující vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady
exekuce.
Jestliže tedy povinný (za oba povinné) uhradil částku 192.709,63 Kč,
představující vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady exekuce, dne 10.
6. 2011, tj. po doručení usnesení o nařízení exekuce, poté, co soudní exekutor
vydal dne 15. 3. 2011 exekuční příkazy, jimiž rozhodl o provedení exekuce
přikázáním pohledávky z účtu povinných, a po uplynutí patnáctidenní lhůty k
zaplacení vymáhané pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce určené ve
výzvě exekutora a doručené povinným dne 17. 3. 2011, je závěr odvolacího soudu,
že exekuci je třeba považovat podle § 46 odst. 2 části věty druhé za středníkem
a odst. 5 poslední věty exekučního řádu za provedenou a podle § 47 odst. 5
exekučního řádu za skončenou, v souladu s výslovným zněním těchto shora
citovaných ustanovení exekučního řádu a současně i se závěry uvedenými v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011,
podle nichž „za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení lze považovat
jen takové plnění, ke kterému došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce;
ostatní plnění je třeba považovat za taková dobrovolná plnění, ke kterým došlo
bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení, jež však
mají vliv na výši jeho nákladů“.
Důvod k předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšší soud neshledal, neboť oproti
mínění dovolatele má za to, že ustanovení, jichž bylo ve věci užito, jsou
souladná s ústavním pořádkem České republiky.
Správná je naopak dovolatelova námitka, jíž poukazuje na závěry uvedené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006,
uveřejněném pod číslem 95/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
dovolací soud připomněl závěr přijatý již v usneseních ze dne 14. prosince
2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, a ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo
1886/2006, a to, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí
(exekuce) je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho (její) zastavení.
Jestliže však výkon rozhodnutí (exekuce) zanikl (zanikla), k řízení o návrhu na
jeho (její) zastavení již nejsou podmínky, a toto řízení musí být podle § 103,
§ 104 a § 254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.
Odvolací soud sice v souladu s citovanými ustanoveními exekučního řádu
považoval exekuci za skončenou, postupoval však (stejně jako soud prvního
stupně) v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i právní praxí, pokud návrh
oprávněného věcně projednal. Nebyla-li již v době rozhodování soudů obou stupňů
dána existence nařízené a trvající exekuce, jakožto zvláštní podmínky řízení o
návrhu oprávněného na zastavení exekuce, bylo nutné podle § 103, § 104 odst. 1
věty první a § 254 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu
řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce zastavit. Proto také již
nepřicházelo v úvahu zastavení exekuce k návrhu oprávněného podle § 268 odst. 1
písm. c) o. s. ř. ani bez návrhu podle § 268 odst. 1 písm. g) ve spojení s §
269 odst. 1 o. s. ř., jak dovolatel namítá (povinný návrh na zastavení exekuce
podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nepodal). Právní názor uvedený v bodu 34.
nálezu ze dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, podle kterého „Ústavní soud
považuje za vhodné, aby obecné soudy v řízení o výkon rozhodnutí důsledně
postupovaly podle § 268 odst. 1 písm. g) obč. soudního řádu a řízení
zastavovaly i tehdy, zanikne-li vymáhaná pohledávka splněním v průběhu
exekučního řízení“, na danou věc nedopadá, jelikož se týká právní úpravy
exekučního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 286/2009 Sb.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně podle §
243b odst. 2, části věty za středníkem, a § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř.
zrušil a řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce podle § 103, § 104
odst. 1, věty první, § 243b odst. 4, per analogiam, a § 254 odst. 1 o. s. ř. ve
spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu zastavil, aniž bylo zapotřebí se zabývat
dalšími námitkami v dovolání.
O náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř.; povinným,
jež by měli na náhradu právo, náklady v tomto řízení (podle obsahu spisu)
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu