20 Cdo 2165/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobce R. ř. k. s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f.
Č. r., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.
zn. 13 C 11/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 16.5.2001, č.j. 20 Co 40/2001-140, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.5.2001, č.j. 20 Co
40/2001-140, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě
vyhověl a určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, které v žalobě
označil, neboť dospěl k závěru, že stát tyto nemovitosti nikdy „postupem podle
předpisů o pozemkových reformách“ nenabyl, pročež žalobce, nezpochybnitelný
původní vlastník, své vlastnické právo k nim ani nemohl pozbýt. Za chybný
pokládal názor soudu prvního stupně, že s ohledem na ustanovení § 32
odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nebylo třeba žádného rozhodnutí, jímž by stát
nabyl vlastnické právo k žalovaným nemovitostem, a pro posuzovanou věc
nepokládal za použitelný ani zákon č. 298/1990 Sb., jelikož dopadá na vztahy
jiné, kdy k odnětí majetku církevních subjektů došlo „podle dobově platného
práva a v souladu s ním“; jestliže však byl majetek státem převzat bez právního
důvodu a v rozporu s tehdy platnými předpisy, je žalobce legitimován k
žalobě o určení vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů.
Přechod vlastnického práva se v rozhodné době řídil ustanoveními obecného
zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen o.z.o), podle něhož k nabytí
vlastnictví nemovitostí bylo podmínkou jejich převzetí, tedy zápisu do
veřejných knih, a tím nebyla pouhá poznámka zamýšleného převzetí (jak tomu bylo
v daném případě), jež měla jen informativní charakter. Stát podle odvolacího
soudu musel vyjádřit odpovídající vůli, což se mohlo stát jen „řádným správním
rozhodnutím“, a k zápisu do veřejných knih bylo tedy nutné „ve smyslu §
4 a § 6 zákona č. 142/1947 Sb. pravomocné správní rozhodnutí
Ministerstva zemědělství, kterým by stát převzal přesně označené nemovitosti“.
Zápis o převzetí ze dne 26.10.1950 však svědčí, uvedl odvolací soud, pouze o
převzetí faktickém, neboť správním rozhodnutím není. Existence pravomocného
správního rozhodnutí Ministerstva zemědělství, na základě kterého by bylo možno
vložit vlastnictví státu do pozemkových knih, však v řízení zjištěna nebyla, a
proto za účinnosti obecného zákoníku občanského stát vlastnictví nenabyl.
Totéž platí i za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., neboť sice již
intabulace nutná nebyla, bylo však nadále zapotřebí listiny, „na základě které
vlastnictví přešlo“, a která musela odpovídat „zákonu, za jehož platnosti
vznikla“.
Ve včasném dovolání žalovaný (za nějž jedná zaměstnanec s právnickým
vzděláním) uplatnil námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z
nesprávného právního názoru. Odvolací soud upřel význam faktickému převzetí
nemovitostí (k němuž nesporně skutečně došlo na základě rozhodnutí Ministerstva
zemědělství o přidělení do správy a užívání Č. s. s.) bezdůvodně, jelikož
opačný závěr plyne jak z rozhodných předpisů o pozemkových reformách (včetně
ustanovení o důsledcích poznámky zamýšleného převzetí), tak z
ustanovení § 32 odst. 2 zákona o půdě. Zvláštního správního rozhodnutí
„ještě před rozhodnutím o přídělu a faktickým převzetím“ k tomu, aby se stát
stal vlastníkem, třeba nebylo, zejména když dnem 1.1.1950 byl opuštěn tzv.
intabulační princip. Přechod vlastnického práva na stát byl podle dovolatelova
názoru „perfektně“ završen (v souladu s tehdy platnými předpisy), a
proto nelze vylučovat ani použití zákona č. 298/1990 Sb.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Napadený rozsudek pokládá
za správný; okamžik nabytí vlastnického práva k dotčeným nemovitostem ve smyslu
ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 142/1947 Sb. se nevázal k jejich faktickému
převzetí, ale k existenci „správního rozhodnutí o převzetí“ vydaného
Ministerstvem zemědělství, které splňovalo „všechny náležitosti“, a to platilo
nejen pro intabulaci, nýbrž i poté, co nabyl účinnosti občanský zákoník č.
141/1950 Sb.; touto tzv. vkladní listinou byl „výrok správního úřadu“ podle §
33 lit. d/ knihovního řádu.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu,
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím uplatnil způsobilý
dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, a z podřazení zjištěného skutkové stavu této
normě dovozuje, jaká mají účastníci práva a povinnosti; při aplikaci práva jde
především o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně
vyložen.
Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly v
dovolání tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem (včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově
vymezen), je předmětem dovolacího přezkumu - jak se podává z předchozího -
správnost právních názorů, jež odvolací soud uplatnil ve vztahu ke třem okruhům
otázek: za prvé, jaké důsledky lze pro hodnocení žalobcova nároku vyvozovat ze
speciálního restitučního zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991
Sb., za druhé, jaký význam má pro úsudek, zda stát nabyl vlastnictví podle
zákona č. 142/1947 Sb., ve znění pozdějších předpisů (resp. na základě jakých
podmínek), ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a za třetí, zda bylo k završení procesu nabytí vlastnictví státem
zapotřebí (po činěné poznámce zamýšleného převzetí) správního rozhodnutí,
kterým je podmiňoval odvolací soud, případně jaká rozhodnutí uvažovaly předpisy
upravující postupy revize první pozemkové reformy, a jaké důsledky nastaly
účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., resp. poté (po 1.1.1951).
První dvě právní otázky zodpověděl odvolací soud správně.
Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991
Sb., o úpravě některých majetkových vztahů ř. ř. a k. a a. o. (dále jen zákona
č. 298/1990 Sb.), je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a
kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého
majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý
majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti zákona (19.7.1990
resp. 1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých ř. a k., nemovitý majetek uvedený v
příloze č. 2 za vlastnictví a. o., a za vlastnictví jednotlivých řádů a
kongregací a arcibiskupství olomouckého byl prohlášen také movitý majetek (§ 1
odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud
existuje a je známo, kde se nachází.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne
30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze
dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon
1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20
Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp.
zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne
13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910, 20
Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo
1374/2001, a ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000) vysloven názor, že subjekt,
který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v
příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu
majetku, který sice byl odňat ř. ř. a k. při výkonu státního dozoru nad
majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden
není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn
v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).
Toto pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku,
vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních
subjektů coby postupy typické, resp. obecné, přičemž jejich organizační a
ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty,
a vyplýval z všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových
podstat řádů a kongregací. Zákon č. 298/1990 Sb. proto postihuje svými
restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované
majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje restituci vlastnictví
toho majetku, jenž byl právě v jejich rámci odňat původním vlastníkům.
Tím se vymezuje i restituční charakter tohoto zákona; subjektová určení
(osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví
(prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou
podstatu” (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit.
Zákon č. 298/1990 Sb. tak nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní
restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality,
které jsou jim vlastní.
Problém vztahu speciálních restitučních předpisů k předpisům obecným
je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny
subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít
jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty,
které jsou jimi upraveny.
Aby mohl být restituční zákon č. 298/1990 Sb. aplikován (aby z
přihlédnutí k němu mohly být vyvozovány závěry o tom určení, o které
v dané věci šlo), aniž se uplatní obecné občanskoprávní předpisy, je tedy
nezbytné, aby pro posuzovaný právní vztah měl povahu předpisu (ve vztahu k
úpravě obecné) speciálního. To předpokládá, jak bylo řečeno, splnění určitých
podmínek, včetně té, jež se pojí s vymezením restituční skutkové podstaty.
Ve smyslu závěrů, jež ve výše označených rozhodnutích Nejvyšší soud
formuloval, je proto okolnost, že nemovitý majetek (určení vlastnictví k němuž
se žalobce domáhá) není v přílohách zákona č. 298/1990 Sb. uveden, významná (ve
prospěch toho, že se s úspěchem takového určení domáhat nemůže) jen tehdy,
jestliže do dotčených právních poměrů žalobce tento zákon vůbec dopadá.
Konstrukce „restituční skutkové podstaty“, jež je součástí vymezení
celkového „restitučního“ charakteru zákona č. 298/1990 Sb., vychází - jak
uvedeno shora - z existence státního dozoru nad majetkem církví
a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro
věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy
majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům)
Náboženskou maticí, a v oprávněních dovozovaných z jejího statutu, jež byly
posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími
smlouvami ve prospěch československého státu.
Existenci této „restituční skutkové podstaty“ však v dané věci dovodit
nelze, jestliže sporné nemovitosti měly podle skutkových tvrzení žaloby přejít
na stát jinak; totiž (již) při revizi první pozemkové reformy podle zákona č.
142/1947 Sb.
Pak do posuzovaných právních poměrů zákon č. 298/1990 Sb.
nezasahuje, a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu,
vylučujícího užití předpisů obecných, proto mít nemůže. Důsledky speciality
zákona č. 298/1990 Sb. se neprosadí, a z toho, že sporné nemovitosti nejsou
uvedeny ve výčtu jeho příloh, žádný relevantní závěr (obdobný tomu, který za
jiných souvislostí Nejvyšší soud pokládá za klíčový) vyvodit nelze.
Dospěl-li k témuž, je právní závěr, který odvolací soud v dané věci
uplatnil, byť vychází z jiného argumentačního základu, ve svém výsledku
správný.
S odvolacím soudem je namístě se ztotožnit i ve výkladu ustanovení § 32
odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
zákona o půdě).
Podle ustanovení § 32 odst. 2 tohoto zákona platí, že za okamžik
přechodu na stát nebo jinou právnickou osobu postupem podle zákona č. 142/1947
Sb. se považuje den faktického převzetí nemovitostí státem nebo jinou
právnickou osobou.
Především odvolací soud poukázal správně na účel tohoto ustanovení,
jenž se odvíjí od ustanovení § 4 odst. 1 a § 6 téhož předpisu, kterým je - pro
určité restituční věci (skutkové podstaty) - učinit schůdným určení, kdy došlo
k relevantnímu přechodu vlastnictví, resp. zda se tak stalo v tzv. době
rozhodné.
Při výkladu ustanovení § 32 odst. 2 je nutné vycházet z působnosti
zákona o půdě, vymezené v ustanovení § 1. Podle § 1 odst. 2 a 3
zákon upravuje práva a povinnosti vlastníků, původních
vlastníků, uživatelů a nájemců půdy, jakož i působnost státu při úpravě
vlastnických a užívacích práv k pozemkům; pokud nestanoví jinak, řídí se právní
vztahy k majetku uvedenému v odstavci 1 „právními předpisy“.
Dopad zákona o půdě do právních vztahů upravených zákony č. 215/1919
Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, ve znění pozdějších předpisů,
č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších
předpisů, a č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, odtud dovodit
nelze; jich se dotýká – jako takových – pouze v ustanovení § 32 odst. 1, a to
(jen) tím, že stanoví, že ode dne jeho účinnosti se ustanovení těchto předpisů
již nepoužijí. Neplyne odtud, že by zákon o půdě mohl tyto předpisy doplnit
určením (jiných) zvláštních podmínek nabytí vlastnictví státem, k němuž mělo na
jejich základě dojít.
Gramatickým (sémantickým) výkladem kritického ustanovení § 32 odst. 2
zákona o půdě se dospívá k témuž; z jeho znění plyne, že pro potřeby,
vycházející z jeho úpravy, zakládá určitou fikci (srov. „se považuje“), a to
nikoli splnění podmínky přechodu vlastnictví na stát, nýbrž toliko (budou-li
splněny podmínky stanovené původními předpisy) určení času, s nímž se bude –
logicky v právních vztazích upravených zákonem o půdě – nakládat jako s
okamžikem, kdy k přechodu vlastnictví došlo.
Pro posouzení, zda na základě zákona č. 142/1947 Sb. došlo k nabytí
vlastnictví státem, je tedy ustanovení § 32 odst. 2 zákona o půdě, jak správně
uzavřel odvolací soud, bez významu.
Co do posouzení otázky třetí však již s odvolacím soudem souhlasit
nelze.
Odvolací soud, argumentuje potřebou (v procesu nabytí vlastnictví
státem) správního rozhodnutí, nedává především zřetelně najevo, jaké rozhodnutí
má na mysli. Jednak hovoří o rozhodnutí, jímž měl stát „vyjádřit vůli převzít
majetek“, jednak o „pravomocném správním rozhodnutí Ministerstva zemědělství“,
jehož bylo třeba k zápisu do veřejných knih, a konečně poukazuje i na
rozhodnutí „ve smyslu § 4 a § 6 zákona č. 142/1947 Sb.“
Nelze tedy ani vyloučit, že tím rozhodnutím, „jehož existence v řízení
před soudy obou stupňů nebyla zjištěna“, mělo být rozhodnutí posledně uvedené,
„ve smyslu § 4 a § 6 zákona č. 142/1947 Sb.“
Nehledě na to, že ustanovení § 6 zákona č. 142/1947 Sb. se
výslovně o rozhodnutí Ministerstva zemědělství nezmiňuje, o
rozhodnutí, upraveném v ustanovení § 4 zákona (ve vazbě na § 2 odst. 2), lze
však stěží mluvit jako o tom, jehož existence „nebyla zjištěna“. Je tomu
jednoduše proto, že řízení (včetně odvolacího) k němu nebylo nikterak zaměřeno;
ani soud prvního stupně ani soud odvolací mu jinak pozornost při výkladu úpravy
podmínek nevěnovaly, a to, zda bylo nebo nebylo vydáno, zjišťováno – podle
obsahu spisu – nebylo.
Tato okolnost je vysvětlitelná tím, že sama žaloba na tvrzení o
neexistenci rozhodnutí podle § 4 (§ 2 odst. 2) zákona č. 142/1947 Sb. založena
nebyla; jak potvrdil žalobce i ve vyjádření k dovolání (jakož i výslovnými
odkazy na stať M.Kindla – Poznámky k pozemkové reformě, Právník 1995), žaloba
vychází z toho, že proces nabytí vlastnictví státem nebyl ukončen jen z toho
důvodu, že zde nebylo „výroku správního úřadu“ podle § 33 lit. d/ knihovního
řádu. Žalobce netvrdil, že Ministerstvo zemědělství nevydalo rozhodnutí, jímž
by byla zrušena jiná rozhodnutí podle (především) záborového zákona (§ 4 odst.
1, 2), resp. že nebylo rozhodnutí vydaných „podle usnesení revisní komise“ (§ 2
odst. 2, 3), případně že proces nabytí vlastnictví státem se měl odvíjet od
úpravy převzetí zbytkových statků podle § 6 zákona.
Z listiny, kterou byl v řízení učiněn důkaz, a z níž oba soudy při
skutkových zjištění výslovně vycházely (ze „Zápisu o jednání konaném dne 23.
května 1950 a násl. na velkostatku S. K.“), se ostatně podává, že velkostatek
byl „podle usnesení revisní komise výměrem min. zeměd. určen k převzatí celý
podle ustanovení zák. č. 142/47 Sb.“
Ponechá-li se stranou, že uvedený skutkový závěr o neexistenci
potřebného správního rozhodnutí (měl-li být ve vztahu k rozhodnutím „podle § 4
a § 6“ zákona č. 142/1947 Sb. vůbec vysloven) nemůže být za těchto okolností
než vadný, je již z uvedeného zřejmé, že právní názor odvolacího soudu ohledně
té dovozené podmínky nabytí vlastnictví státem, již mělo právě „převzetí“ na
základě správního rozhodnutí představovat, je – není-li objasněno o jaké
správní rozhodnutí má jít – pro neurčitost, resp. nedostatečnou srozumitelnost
neudržitelný, a již proto nemůže obstát.
Ke sporným otázkám podmínek nabytí vlastnictví státem na základě zákona
č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zákon č. 142/1947 Sb.), a zejména k otázce, jaké důsledky byly
založeny právní úpravou, účinnou od 1.1.1951, je potřebné uvést následující.
Uvedený zákon podrobil revizi úpravu pozemkového vlastnictví provedenou
podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (tzv.
„zákona záborového“), a předpisů provádějících, a to ohledně majetku,
vymezeného v ustanovení § 1 písm. a/ až d/, odst. 2, 3.
Podle § 2 zákona č. 142/1947 Sb. podléhají revizi rozhodnutí a opatření
(včetně rozhodnutí o přídělu, popř. též přídělových listin), vydaná podle
označených právních předpisů příslušnými orgány (odst. 1); provést revizi a
vydat rozhodnutí o jejím výsledku (odst. 2) příslušelo ministerstvu
zemědělství, jež rozhodovalo podle usnesení revisní komise (odst. 3). Revisní
komise neměla povahu veřejného správního orgánu, a
rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení bylo považováno za samostatný správní
akt ministerstva zemědělství.
Podle § 4 odst. 1 ministerstvo zemědělství zrušilo rozhodnutí podle
ustanovení § 3 písm. a/ záborového zákona, kterým byly vyloučeny zabrané
objekty ze záboru, jestliže shledalo, že u vyloučeného objektu nebyly v
počáteční den účinnosti záborového zákona splněny předpoklady „podle tohoto
usnesení“, dále zrušilo též rozhodnutí o propuštění půdy ze záboru podle § 11
záborového zákona, jakož i o ponechání zabrané půdy podle § 20 přídělového
zákona (zákona č. 81/1920 Sb.), jestliže při revizi shledalo, že nebyly splněny
zákonné podmínky, aby půda byla propuštěna nebo ponechána. Podle § 4 odst. 3
zrušením těchto rozhodnutí stávají se nemovitosti ze záboru vyloučené nebo
propuštěné (ponechané) opět zabranými „ačli v případech uvedených v odstavci 2
nebude vydáno nové rozhodnutí o propuštění podle § 11, věty druhé záborového
zákona nebo o ponechání podle § 20 přídělového zákona“.
Zákon nestanovil lhůtu, ve které měla být revize provedena; uvádělo se,
že doba revize skončí dnem, kdy vlastníkovi bylo doručeno rozhodnutí o revizi
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.2.2000, sp. zn. 24 Cdo 1232/98).
Zákon č. 142/1947 Sb. je dosud platný; jeho ustanovení se však
nepoužijí ode dne účinnosti zákona o půdě (§ 32 odst. 1).
Vzhledem ke svému účelu (revizi postupů podle jiných předpisů)
neupravoval zákon č. 142/1947 Sb. podrobněji vlastní postupy přechodu dotčeného
vlastnictví na stát, neboť zrušením výše uvedených rozhodnutí, a tím důsledkem,
že se dotčené nemovitosti staly „opět zabranými“, se logicky uplatnily ty,
které zakotvily předpisy předchozí, jmenovitě zmiňovaný zákon záborový, jakož i
zákon náhradový (zákon č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek
pozemkový); podle § 17 zákona č. 142/1947 Sb. se pro řízení podle něho měly
přiměřeně užít předpisy záborového zákona a zákonů jej doplňujících. Uvedené
platilo, pokud zákon č. 142/1947 Sb. nestanovil jinak.
Při hodnocení podmínek, za nichž mohl stát nabýt vlastnictví na základě
zákona č. 142/1947 Sb., bylo proto nutné mít na zřeteli především ty, jež
stanovily zákony č. 215/1919 Sb. a č. 329/1920 Sb.
Podle § 3 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb. (ve spojení s § 7 vládního
nařízení č. 194/1947 Sb., o soupisu pozemkového majetku pro revisi první
pozemkové reformy a o jejím vyznačení ve veřejných knihách) se na návrh
ministerstva zemědělství, učiněný na základě soupisu pozemkového majetku dle §
1, vyznačilo ve veřejných knihách, že jde o majetek, který jest předmětem
revize (míní se tím tzv. „poznámka revise“, obdoba k § 16 záborového zákona, o
uvedení v patrnost zabraného majetku knihovní poznámkou).
Podle § 2 zákona č. 329/1920 Sb. oznámil pozemkový úřad (resp.
ministerstvo zemědělství) vlastníku zabraného majetku pozemkového, které jeho
nemovitosti se rozhodl převzít podle svého pracovního plánu.
Podle § 13 zákona č. 215/1919 Sb. bylo nutné před skutečným převzetím
osobám, které do té doby hospodaří na půdě, o jejíž převzetí jde, dát výpověď;
podrobnosti stanovil zákon náhradový v ustanovení § 12 a násl.
Z ustanovení § 14 bodu 2. zákona č. 329/1920 Sb. o převzetí bez
předchozí výpovědi, na základě dohody s vlastníkem, dovodila dobová praxe i
postup „dobrovolným odevzdáním“ nemovitostí vlastníkem a převzetí státem, jež
„děje se protokolem sepsaným při zemědělské půdě na dvoře nebo statku, a při
lesní půdě u ředitelství velkostatku, k nimž půda hospodářsky patřila. Protokol
obsahuje prohlášení obou stran, že jedna z nich držbu pozemků odevzdává a druhá
přejímá“ (viz Hácha, E., Hoetzel, J., Weyr F., Laštovka, K., :Slovník veřejného
práva československého, svazek III, Brno 1934, Nakladatelství: Polygrafia –
Rudolf M. Rohrer – Brno, str. 359, reprint, Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2000).
Odvolací soud vycházel z toho, vykládaje pojem „převzetí“ nemovitostí,
užívaný těmito předpisy, že - do účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského
zákoníku - bylo nutnou podmínkou nabytí vlastnictví státem k nemovitostem „opět
zabraným“ podle zákona č. 142/1947 Sb., aby došlo k řádnému zápisu do veřejných
knih k tomu určených podle ustanovení § 431 o.z.o. (ku vkladu vlastnického
práva neboli intabulaci).
Oproti tomu dovolatel namítá, že postačilo „převzetí“ faktické.
Tento spor, interpretovaný dobovou i současnou právní literaturou
nejednoznačně, však pro výsledek posuzované věci význam nemá.
Tzv. intabulační princip byl totiž opuštěn dnem 1.1.1951, kdy nabyl
účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který umožnil v ustanovení § 111
odst. 1 nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem,
již samou smlouvou, a ustanovením § 114 pozbyl zápis v pozemkové knize
konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu
nebo orgánu veřejné správy.
Důsledky pro právní jednání do uvedeného data nedokončená (vkladem do
pozemkových knih) byly již v soudní praxi popsány (viz Ze zprávy o rozhodování
soudů ve věcech vlastnického práva k nemovitostem bývalého Nejvyššího soudu
SSR, Cpj 69/82, uveřejněné ve Sborníku Nejvyšší soud ČSSR,
Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení
před státním notářstvím, IV, SEVT Praha, 1986, část první, strana 158,
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, k výkladu některých dalších
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a jejich aplikaci v praxi soudů, publikované
pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu
České republiky, uveřejněný pod č. 166/1995 Sb. a další).
V posledně uvedeném nálezu kupř. Ústavní soud uvedl - posuzuje příbuzný
problém - že po účinnosti občanského zákoníku (1.1.1951) zůstalo jedinou
podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové řízení
završené vydáním přídělové listiny, takže přídělci podle zákona č. 142/1947
Sb., u nichž vklad vlastnického práva do pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950
proveden, nabyli vlastnického práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti
občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.
Přeneseno do poměrů dané věci to implikuje otázku, jaké podmínky musely
být splněny - v postupech podle téhož zákona - pro to, aby stát „k opět
zabraným“ nemovitostem (na základě rozhodnutí podle § 2 odst. 2, § 4 odst. 3
zákona č. 142/1947 Sb.) nabyl vlastnictví - rovněž - dnem 1.1.1951, případně
později.
Odvolacím soudem dovozená podmínka, aby „stát vyjádřil vůli převzít
majetek“, a to „řádným správním rozhodnutím“, musela být podle jeho názoru
splněna i po 1.1.1951, a bylo též nutné, aby příslušná listina odpovídala
zákonu, „za jehož platnosti vznikla“.
S tímto závěrem se ztotožnit nelze.
Podobně jako v předchozím, je tomu tak již proto, že odvolací soud
tento názor – nikterak (blíže) – nezdůvodnil; i zde se projevují v první řadě
důsledky toho, že nebylo ozřejmeno, jaké rozhodnutí, jímž stát měl vyjádřit
vůli revizí dotčený majetek převzít, měl odvolací soud na mysli, a v jakém
právním předpisu by takové rozhodnutí mělo mít své zakotvení, resp. nalézat
potřebnou oporu.
Co mělo být splněno pro přechod vlastnictví na stát ku dni 1.1.1951
vysvětluje část právní literatury (na kterou se odvolací soud odvolával) tak,
že „převzetí“ nemovitosti (po odpadnutí podmínky intabulace) pak je „tím, co
zbylo“, a tím má být tzv. vkladní listina, již v případě opět zabraných
nemovitostí podle předpisů o pozemkové reformě představuje „výrok správního
úřadu, jenž je soudně vykonatelný“.
Tento názor však přijmout nelze; vystihuje totiž tendenci přenášet -
logicky i právně nepřípustně - instituty předchozího právního režimu (nabývání
vlastnictví) do režimu následně účinného, v němž již oporu neměly. „Výrok
správního úřadu, jenž je soudně vykonatelný“, totiž není ničím jiným (ostatně
pramen, z něhož odvolací soud vycházel, odkazuje výslovně na ustanovení § 33
písm. d/ zákona č. 95/1871 ř.z., knihovního zákona) než specifickou podmínkou
právě toho vkladového režimu nabývání vlastnictví k nemovitostem, který byl ku
dni 1.1.1951 opuštěn. Po 1.1.1951, nebylo-li třeba vkladu, nebylo třeba ani
„výroku správního úřadu“ (podle § 33 písm. d/ knihovního zákona), a jeho
existence, případně neexistence, tudíž být jakkoli rozhodnou nemohla.
Je nepřípadné rozlišovat, co se stalo - z hlediska nedokončených
postupů záboru nemovitostí - již dnem 1.1.1951, kdy nabyl účinnosti zákon č.
141/1950 Sb., a co se mohlo stát po tomto dni; a to již proto, že – v
abstraktní rovině – nic nepřekáží úvaze, že postupy podle zákona č. 142/1947
Sb. mohly probíhat i po 1.1.1951 (a to právě proto, že do tohoto data nebyly
dokončeny vkladem do pozemkových knih). Jinými slovy, je třeba klást otázku,
jaké správní rozhodnutí (aniž bylo zapotřebí vkladu) měl stát poté vydat, aby
jím „vyjádřil vůli převzít majetek“, a k čemu by - podle poté účinných právních
předpisů (a kterých) - mělo takové rozhodnutí sloužit. Opomenut nemůže zůstat
výklad § 562 zákona č. 141/1950 Sb., podle kterého ustanoveními tohoto zákona
se (zásadně) řídily i právní poměry vzniklé před 1.1.1951, zatímco do tohoto
dne právem dřívějším.
Také právní názor, že k přechodu vlastnictví na stát bylo zapotřebí,
aby stát – i po 1.1.1951 – „vyjádřil vůli převzít majetek řádným
správním rozhodnutím“, tedy za správný (není vyloučeno, že jen dosud) považovat
nelze.
Dovolatel, byť nikoli zřetelně, naznačil, že pohlíží na nabytí
vlastnictví státem i z jiného hlediska, jež je blízké tomu, které vyplývá z
výše odkazovaného nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 166/1995 Sb.
Přisvědčit mu lze zatím potud, že mimo potřebnou pozornost zůstalo, zda pro
právní vztahy účastníků nemohla být významná i jiná – správní – rozhodnutí, na
jejichž základě mělo být posléze vlastnické právo (bez současného odnětí
vlastníku původnímu) nabyto, jestliže tato rozhodnutí nebyla odklizena, anebo
nejde-li o případy, kdy právní předpis založil takové speciální majetkové
nároky (typicky restituční), v jejichž rámci je bylo možné obejít (viz
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97,
uveřejněného pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v jehož
právní větě Nejvyšší soud vyslovil, že „mimo rámec správního soudnictví jsou
obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda
jde o akty nicotné /nulitní/; oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů
nezákonných platí presumpce jejich správnosti“).
Je-li tedy právní posouzení věci – byť jen v jedné otázce vymezené
dovolacímu přezkumu - dílem neúplné (protože neurčité, resp. nedostatečně
srozumitelné) dílem nesprávné, nemůže být hodnocen jako správný ani rozsudek,
který na něm spočívá (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl
uplatněn důvodně).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst.
1, věta druhá, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude
rozhodnuto v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Kurka
předseda senátu